Martinicím hrozilo vyhlazení

Martinice zažily několik týdnů před koncem 2. světové války dny plné hrůzy a napětí. Bylo to koncem března nebo začátkem dubna 1945, kdy do Martinic přišla asi čtyřicetičlenná jednotka wehrmachtu přímo z fronty. Vojáci si měli odpočinout, vyléčit lehká zranění a klást odpor postupující sovětské armádě. Jednotce velel major Eichler, nacista, který stále ještě věřil v tajnou zbraň, kterou Hitler sliboval, že přinese obrat ve válce. Od příchodu jednotky si vynucoval od starosty Viktora Chytílka komfortní ubytování, přilepšení k vojenské stravě a také dostatek alkoholu. Jeho pistole byla namířena nejen proti podřízeným, ale často i proti martinickým obyvatelům.

Tato situace nadala klidně spár zejména příslušníkům TVCO (Tajné vojenské a civilní organizace), učiteli Josefu Taličkovi, Josefu Foukalovi a V. Vaňharovi, kteří udržovali spojení s partyzánskou skupinou Fedor z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Ve skupině bylo i několik partyzánů z Martinic. Skupina Fedor se po poradě ujednotila na tom, že jednotku wehrmachtu v Martinicích odzbrojí, zajme a zneškodní.

V sobotu 11. dubna 1945 večer se vypravilo 40 partyzánů skupiny Fedor do Martinic. Velitel Fedor Zimin rozdělil skupinu do tří částí. Deset partyzánů mělo odzbrojit a zajmout pět důstojníků wehrmachtu, dalších deset majora Eichlera a asi dvacet partyzánů mělo čekat na kraji vesnice v záloze a pak, po splnění obou úkolů, odzbrojit vojáky ve škole. Pomoc partyzánům měli poskytnout příslušníci rodin, kde byli důstojníci a velitel ubytováni. Po setmění, mezi 20. a 21. hodinou, dovedl partyzán Josef Vaňhara, martinický občan, celou skupinu na shromaždiště poblíž obce. Po upřesnění úkolů dvě skupiny partyzánů vyrazily k akci. První se vrátila na shromaždiště během hodiny i s pěti odzbrojenými důstojníky. Druhá skupina se však dostala do přestřelky s majorem Eichlerem. Partyzáni alespoň vzali všechny dokumenty, zbraně i munici a vrátili se na shromaždiště. Po krátké poradě rozhodl velitel partyzánů upustit od dalšího úkolu, neboť by si vyžádal oběti na životech a s pěti zajatými důstojníky se oddíl vydal zpět do Hostýnských hor.

Něměčtí vojáci vyslali po určité době hlídku do holešovských kasáren, kde byl útvar Schutzpolizei. Ještě pozdě v noci přijel do obce její velitel major Josef Hübner, mezi odbojáři známý antifašista, který spolupracoval s TVCO a měl spojení se štábem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Vyslechl očité svědky, zjistil, co se stalo a pak sepsal protokol, v němž uvedl, že major Eichler se ten večer opil a ve vzniklé hádce mezi ním a důstojníky byl zastřelen. Důstojníci z obavy před vojenským soudem odešli i s dokumenty neznámo kam. Po návratu do kasáren ohlásil major Hübner událost do Brna a do Zlína. Brzy ráno byli gestapáci z obou měst v Martinicích. Po přečtení protokolu začal krutý výslech Františka Prášila, Františka Pálky, jejich rodinných příslušníků, sousedů i dalších občanů. Martiničtí však nic nevyzradili. Gestapo nakonec konstatovalo, že protokol je pravdivý tak, jak jej v noci napsal major Hübner.

Tak antifašista Hübner a martiničtí občané zachránili několik týdnů před skončením války svou obec a mnoho lidských životů. Skupina vojáků wehrmachtu během dvou dní odtáhla a Martinice si oddechly a dočkaly se osvobození. Spolu s osvoboditeli, sovětskými vojáky a vojáky 1. čs. armádního sboru v SSSR, vstoupili do Martinic i partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, radostně vítáni všemi občany.

Z vyprávění očitých svědků zpracoval František Dehner