Novinový článek o zastřelení dvou radistů

Mladá partyzánka.

„Prosím o pomoc! Pátrám po místě posledního odpočin­ku své tety Alexandry Michajlovny Tímochové, narozené v Moskvě 19. dubna 1925. Byla partyzánkou 1. moravské brigády. Padla 10.11.1944. Údajně je pochovaná v obci Bystrica (podle knihy Pamäti). Asi byla radistkou, ale není mi jasné, jak se devatenáctiletá dívka ocitla v partyzánské skupině na Slovensku. A já, Alexandra Jurevna Gorjačkina, pojmenovaná na počest tety, často při vzpomínce na ni pláču a lituji, jaký osud ji postihl. Budu vděčná za jakoukoli informaci."

Když jsem tuto zprávu obdržel od paní L. Salajkové, bylo mi to jméno povědomé. A opravdu. Ve svých materiálů jsem zjistil, že se jedná o radistku desantu Jan Žižka II., kterému velel ppor. Ján Ušiak a členem desantu byl také rtm. Ondřej Melek, s kterým jsem se v roce 2005 setkal u něj v Levicích. Už v té době mě fascinovaly osudy této skupiny, v které sloužili skuteční hrdinové, ale jejím členem byl jak pozdější konfident, tak výsadkář zastřelený vlastními lidmi za krádeže a ohrožování vlastních lidí.

Skupina Jan Žižka II. byla zformovaná UŠPH v Kyjevě a výcvik absolvovala ve Svjatošinč v letních měsících roku 1944. Tvořilo ji 21 členů, z kterých bylo 7 sovětských příslušníků. Z nich byli dva radisti - starší radista Vladimír Ivanovic Kolomackij a mladší radistka Alexandra Michajlovna Timochová.

Členové byli na Slovensko letecky přepraveni na nadvakrát v době od 21. 8 do 3- 9. 1944. V případu radistky Timochové se tak stalo s první částí oddílu v noci na 22.8.1944. Odstartovali letadlem Douglas C-47 Skytrian 21. 8. 1944 z letiště Žuljany nacházejícího se v blízkosti Kyjeva. Letci je měli vysadit na signální ohně v prostoru partyzánské základny brigády Štefánik, velitele mjr. P. A. Veličky u obce Sklabiňa, okr. Mariin. A právě radistka „Saša" Timochová jako první opustila palubu letadla a vrhla se do tmavého prostoru. Měla však smůlu, vítr ji zanesl dál od signálních ohňů a vesničané ji s partyzány našli až kolem třetí hodiny ráno 22.8. 1944.

Boje na Slovensku a Moravě

Členové skupiny Jan Žižku II. se podíleli na bojích Martina, Vrútek a na prvních bojích SNP v prostoru Strečna. Odtud byli po shození posledních členů skupiny odvolaní a soustředění v Sklabini. ÚŠPH mezitím 6. 9. 1944 rozhodl o přesunutí celé skupiny na Moravu, aby tam rozšířila partyzánské hnutí. I když se jim podařilo 16. září proniknout na Moravu, museli po dvoudenních těžkých bojích ustoupit zpět na Slovensko. Štáb brigády po těchto zkušenostech změnil taktiku, jednotku rozdělil na tři menší skupiny, které nakonec různými cestami pronikly do prostoru Beskyd. V štábní rotě byli zařazeni oba radisté, Kolomackij a Timochová, kteří vyrazili k průniku z Rajce n. R. Na konci září se oba se svými radiostanicemi a štábem ukryli v hájence Nemčáka na Jaseňové. Na Moravu se dostali v skupině vedené O. Melkem. Tam v prostoru Velké Karlovice - Vsetín -Valašské Meziříčí - Čeladná podnikali různé akce v týlu nepřítele a později vytvočřili 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky Němci se hned od počátku snažili zlikvidovat jejich aktivity, i během rozsáhlé   protipartyzánské akce Tetřev. Skupině se však poměrně beze ztrát vždy podařilo prostřílet a unikat z obklíčení, až do 3. 11. 1944. Den před tím byl u Čertova Mlýna pod Kněhyní zraněn velitel seskupeny ppor. J. Ušiak a následující den se v obklíčení v Čeladné zastřelil. Zraněn byl i kpt. D. B. Murzin, který se po vyléčení stal novým velitelem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky.

Po přestřelce u Čertova mlýna se navečer 2. listopadu v bunkru pod Kněhyní sešla hrstka partyzánů. Mezi nimi byli výsadkáři O. Melek, Kolomackij a Timochová. Po půlnoci nebezpečný prostor Melek společně s radisty a jejich jedenáctičlennou ochranou opustil. Ostatním v bunkru dal přikaz opustit ho, protože počítal s přepadením Němci. Oni jeho rozkaz neposlechli, a tak během německého přepadu 3. listopadu i dopoledních hodinách v boji padli tři muži a jedna žena a dva padli do zajetí.

Poslední dny života radistů

Melkova skupina se tři dny po přepadu u Čertova mlýna pohybovala v prosto Kněhyní, přičemž neustále v rámci bezpečnosti mínila stanoviště. Nakonec vydal Melek rozkaz se z nebezpečného prostoru přesunout na Vsetínsko. Radisti se snažili stále navázat spojení s UŠPH Kyjevě, s kterým byli naposledy v kontaktu 2. listopadu. Vzhledem ke slabým bateriím se jim to nepodařilo, a tak se jejich nadřízení nedozvěděli nejnovější informace o oddílu a pro sebe si naopak nemohli vyžádat případnou pomoc. Po několikadenním pochodu se Melkova skupina ocitla 8. listopadu na okraji lesa nad Malou Bystřicí, v místech zvaných Santov, kde našli částečný úkryt. Celkem zůstalo devět lidí, někteří u Josefa Štůka (č. 63), další u Ludvíka Trusiny (č.67) a třetí skupina u Františka Standíka (č. 110). Des. O. Melek se dvěma sovětskými partyzány pokračoval navečer v další cestě na Vsetínsko. Než odešel, určil radistu Voloďu Kolomackého velitelem skupiny. 12. 11. 1944 bylo mlhavo, na zemi leželo skoro 10 cm sněhu. Před obědem do údolí U Vaculů dorazila protipartyzánská jednotka - 11. rota SS-policcjniho pluku 20. Okamžitě po příjezdu začali prohledávat pasekářská stavení nad Malou Bystřicí. Kolem poledne se blížili k usedlosti Josefa Štůka č. 63. Když rota procházela Štůstkovy stodoly, ozval se zevnitř znenadáni výstřel. Stodola byla okamžitě obklíčená. Během prudké přestřelky se stodola vzňala. Obklíčení partyzáni se z ní pokusili probít a uniknout do blízkého lesa. Mezi ustupujícími byli také oba sovětští radisté Vladimír Kolomackij a Alexandra Timochová. Než stačili dosáhnout okraje lesíka, oba byli skoseni nepřátelkými střelami. Další tři partyzáni byli zadrženi.

Z materiálu, který mi z knihy Josefa Přikryla - 1. čs. par­tyzánská brigáda Jana Žižky zaslal Václav Kameník, se můžeme o posledních chvílích obou radistů dozvědět následovné:

Dle hlášení Einsatzkomman-da Ruhsam: „12. 11. 1944 ve 12.10 h. narazily síly 11. roty SS - pol. pl. 20 v Bystřičce, okres Valašské Meziříčí, 9 km jv. od Valašského Meziříčí, na ruskou skupinu bandy. Síla 5 mužů a 1 žena. Došlo k ostré přestřelce. Bandité stříleli ze stodoly bez přestání z kulometu. Ztráty nepřítele: 2 mrtví, z toho 1 žena (známá ruská telegrafistka). Tři zatčeni, z toho 1 zraněn při boji zblízka. Vlastní ztráty 0. Ukořistěno: 1 kompletní vysílací stanice, zaznamenávaná zpravodajské hlášení, dorozumívací kódy, 1 ruský samopal se 3 zásobníky, 1 puška. Stodola rolníka J. Štůstka. zničena střelbou. Při tom shořely zásoby munice a 1 čs. kulomet."

Z obklíčení se podařilo uniknout jen sovětskému partyzánovi Voloďovi Selkinovi. Po ošetření ran odešel na Slovensko, kde koncem roku 1944 podal zprávu o tom, co se stalo. Němci zatkli i J. Štůstka, ale dlouho ho nevěznili. Naopak, byl propuštěn a navíc obdarován. Protože uměl německy, došlo také na rychlé vyřízení náhrady škody. Partyzáni ho podezírali ze zrady, a tak byl 12. 1. 1945 zastřelen Nikolajem Kuzminem.

Padlí radisti V. Kolomackij a A. Timochová mají hrob na hřbitově v sousední obci, ve Valašské Bystrici. Na jejich počest byl v 80. letech postaven nedaleko místa, kde zahynuli, pomník.

 Rodina Alexandry Michajlovny Timochové

Když jsme Alexandře Jurevně Gorjačkinč zaslali materiály o její padlé tetě, ozvala se zpět a doplnila portrét padlé radistky.

Otec A. M. Timochové, Michail Denisovič Timochov, pocházel z Běloruska. Celý život pracoval jako holič. Matka se jmenovala Alexandra a jejich dcera byla nejstarší ze tří dětí. Starší ze dvou bratrů Nikolaj Michajlovič Timochov měl nemocné srdce. Oženil se v pozdějším věku a adoptovali si děvče. Žil v městě Vladimír, kde se usadil i jeho mladší bratr, otec A. J. Gorjačkinyjurij Michajlovič Timochov (1939 - 1983-4).

Matka A. M. Timochové zemřela brzy po válce žalem nad ztrátou milované dcery. A tato dvojnásobná ztráta tvrdě zasáhla i jejího manžela a hlavně jejich syny. Ztratili pokoj v duši, na otci zůstala všechna péče o rodinu. I když se znovu oženil, opětovnou radost do života nezískal. A pravděpodobně ani jeho synové.

Rodiče neteře padlé radistky A. J. Gorjačkiny, L. A. Terenteva a J. M. Timochov, se rozvedli brzy po jejím narození. Vyrůstala s matkou. Otec se s ní nevídal, jen platil alimenty, ale přesto trval na tom, aby se jmenovala Alexandra podle jeho sestry padlé ve válce. Paní Gorjačklna nikdy nepochopila, když otec trval na tom, aby nosila toto jméno, proč je rodině otce naprosto lhostejná, proč ji nepotřebují. Vždyť je jediná pokračovatelka rodu. Také to bylo impulsem pátrat po Alexandře, po které dostala jméno a kterou nikdy nepoznala.

Fotokopie popisu zde.