Fámy a zajímavosti

Kdo prozradil přesné umístění bunkru?

Po roce 1989 byla rozšiřována fáma, že bunkr u Juříčků prozradila Olga Františáková1)1), která měla údajně zaslat pohled Ottu Koslowskému2) na brněnské gestapo. Zde mělo být uvedeno, že v líbezném údolí obce Leskovec, ve mlýně, se nachází bunkr pro partyzány. Z dostupných materiálů dnes ale víme, že Olga Františáková nikdy v bunkru nebyla a s největší pravděpodobností o něm ani nevěděla, protože operovala se svým partyzánským oddílem od ledna do května roku 1945 na jihovýchodní Moravě v oblasti Chřibů a Ždánického lesa. Někteří historikové chybně uvádějí, že byla spolu se sestrou od roku 1939 agentkou gestapa. Po prostudování jejich spisů a hlavně po přečtení správného data narození 18. března1926 (kdy jí bylo v září roku 1939 pouhých 13,5 let, což je celkem málo na zásnuby s německým důstojníkem a taky málo na podpis spolupráce s gestapem) zastávám názor, že Olga Františáková ani její sestra nebyly agentkami gestapa. Datum narození potvrdil i její bratr Ing. František Františák, Ph.D. panu Vladimíru Černému pro článek Partyzánský oddíl Olga  Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Datum narození 18. března1926 je i uvedeno v poválečných výsleších Olgy Františákové v procesu s velitelem partyzánského oddílu Olga Josefem Houfkem3). Zjištěná data a soudní dokumenty naleznete zde. V bunkru měla krátce pobývat přítelkyně velitele ploštinského oddílu Nikolaje Nikolájeviče Kostina4) – ruská (možná polská) partyzánka Olga. Olga se později přesunula do Ubla ke Kajšům5 (Ublo 36), kam 4. až 5. dubna dorazili i dva přeživší partyzáni z Leskovské tragédie a to Konstantin Jefimovič Kalabalin6) zvaný Kosťa a Vasil Fjodorovič Sapelnik7). Údajný pohled pro Ottu Koslowského opravdu existuje, ale byl zaslán z Rožnova pod Radhoštěm a s největší pravděpodobností se zde píše o Čertově mlýně (zde byl zraněn jak velitel Ján Ušiak8), tak jeho zástupce Dajan Bajanovič Murzin9)) a o bunkru na Kněhyni. I tento pohled je připisován Olze Františákové. Pohled byl psán tiskacím písmem, bez podpisu a není dokázáno, že ho psala Olga. Podle Ladislava Vernera10), přímého účastníka přepadení gestapem, šlo o zradu konfidenta Jana Dvořáka11).

 Po válce vznikla další fáma, že bunkr u Juříčků prozradil místní občan, údajně učitel, kterému vše řekla Mařenka Juříčková. Tento učitel měl být agentem Vsetínského gestapa. Z důvodu, že akci proti Juříčkovému mlýnu řídilo brněnské gestapo a ne vsetínské a dále, že u vsetínského gestapa jsme nenašli zápis o žádném mužském spolupracovníkovi v obci Leskovec (nejbližší mužští agenti se nacházeli až ve Valašské Polance a v Ústí viz výpověď zadrženého člena gestapa Wilema Dworaka12) zde str. 11-12 ) se domnívám, že se jedná taktéž o nedůvěryhodnou informaci.

 Po válce vznikla fáma, že bunkr u Juříčků prozradil místní občan Martin Hrtáň13), který byl následně s největší pravděpodobností neprávem popraven partyzány za zradu v Ústí u Vsetína. Dle zjištění byl Martin Hrtáň popraven dne 22. února 1945 a tedy nemohl o bunkru s největší pravděpodobností nic říci.

Po válce se taktéž svalovala vina na Rudolfa Gureckého14), který byl nucen gestapo a německé vojáky dovést k Juříčkům. Ten je ale schválně zavedl k jinému mlýnu (Martincovému, Leskovec 91) aby Němce zmátl a tím varoval partyzány a rodinu Juříčkovu. Tuto variantu lze vyvrátit díky zachovalému dopisu pana Antonína Mynáře, spoluvězně pana Gureckého viz zde.

Po válce se vyšetřovala i možnost, že bunkr u Juříčků vyzradila Jiřina Muchová15), agentka gestapa, která byla nápomocna při zatýkání Karla Břenka16) a jeho organizace zde a zde. 

 V poválečné výpovědi zaměstnance tajné policie ve Valašském Meziříčí Karla Bergera17) je uvedeno, že ukryt ve mlýně udal po svém zatčení František Gajdošík18). V této výpovědi je dále popsáno zatčení agenta brněnského gestapa Václava Březíka19), který vyzradil okolnosti zastřelení Františka Šmída20)  (Velký Franta, Ing. František Novák) taktéž agenta brněnského gestapa a způsobil následné zatýkání v Malíkově organizaci. Je zde i popsán incident na Santově, kdy byli zastřeleni radisté 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky Alexandra Michajlovna Timochova21) a Vladimír Kolomackij22). Dále je zde popsána zrada Jiřiny23)/Olgy Františákové, kdy měla jedna z nich prozradit místo pobitu čtyř radistek z partyzánské brigády ve Zlíně. I když tato výpověď zní věrohodně, jsou v ní buď záměrně, nebo nechtěně uvedené mylné informace. Například je uvedeno, že František Gajdošík udal Petra Gajdošíka24)  a jeho ženu25) , že mají zbraň. Pan František Gajdošík byl podle údajů z archívu zatčen 7. března1945, přitom Petr Gajdošík se svou ženou byli zatčeni již 3. března1945. Olga Františáková byla od ledna do května 1945 na jihovýchodní Moravě v oblasti Chřibů a Ždánického lesa a není nikde záznam, že by byla zatčena zlínským gestapem (na gestapo do Zlína docházela před svým útěkem na Slovensko a to jenom díky tomu, že měla nařízeno pravidelně hlásit svůj pobyt). Zatčena byla její sestra Jiřina, která pak odešla ke Kajšům do Ubla a byla partyzány hlídána (partyzáni jí z opatrnosti nevěřili, že ji gestapo ze Zlína pustilo jen tak. Informaci, že byla zajata gestapem, jim Jiřina sama řekla, viz poválečné zápisky pana Kajše). Podezření partyzánů, že by Jiřina mohla být agentkou se nepotvrdilo, a proto jí byl umožněn volný pohyb. Účastnila se pak i závěrečných osvobozovacích bojů. Taktéž ve Zlíně nebyly zabity žádné radistky. Mohla vzniknout záměna se zastřelením radistek na Žabárně ve Foukalově vile. Tyto měl podle poválečného šetření NKVD udat sám Foukal po svém zatčení (dle některých informací měly být radistky už dávno pryč a gestapo mělo najít jen prázdný úkryt).

Ve výpovědi, kterou učinila paní Jiřina Tůmová, roz. Šimáková26) je uvedeno, že partyzánský úkryt prozradil bratr rolníka Jana Juříčka (Josef Juříček, Leskovec 82). Tuto informaci měl sdělit zachráněný partyzán Vasil Fjodorovič Sapelnik, který se léčil během války i po válce u bratra paní Tůmové u hospodského Aloise Šiftáře z Vysokého Pole. Tato informace od Vasila je podle našeho šetření nepravděpodobná včetně jeho informace, že se zachránil sám. Ve výpovědi paní Tůmové je důležité sdělení, že pan Šiftař27)  poslal na Ryliska spojku Anastázii Kuníčkovou (na Ploštinu už nedoběhla, tam místní varovali hajný Jan Domorád a Mátal). Její celá výpověď zde.

Z dostupných informací se jeví, že první informaci, i když nepřímou, podal František Šmíd, když byl spolu s Františkem Bednářem předvolán do Brna k podání vysvětlení. Šmíd vypověděl o úmyslu Františka Bednáře přejít znovu na stranu odboje, o jeho stycích s agentem Petrem28)  a o tom, že si Bednář nechal někde zbudovat úkryt pro sebe a svou rodinu. František Bednář byl díky této výpovědi zatčen (13. prosince 1944) a následně vyslýchán. Při výsleších Bednář tuto informaci potvrdil a pořídil nákres bunkru včetně jeho přesného umístění. Tuto skutečnost ve své výpovědi potvrdil i SS Unterscharführer kriminální asistent Emil Seitz29, jenž dělal Ottu Koslowskému tlumočníka při výslechu Františkem Bednářem (ABS Praha, fond 52, karton 1, inv. č. 19, fol. 3-10, Bednář František). Bednář, ale nemohl vědět, že se v bunkru ukrývají partyzáni, protože v době svého zatčení ještě nebyl prokopaný vchod a partyzáni ho proto nemohli využívat a s největší pravděpodobností v době zatčení Bednáře o něm ani nevěděli (původně byl určen pro něho samého, Josefa Sousedíka30) a jeho organizaci). Proto je pravděpodobné, že mezi půlkou února a 28. březnem roku 1945 někdo vyzradil, kdo bunkr využívá a kdo ho navštěvuje. Proto je 28. března 1945 do Brna pozván a následně zatčen Rudolf Gurecký, kterému jsou při výsleších předkládány informace o bunkru, které gestapáci již vědí. Posléze je Gurecký nucen je zavést k Juříčkově usedlosti. Ten však gestapáky záměrně vede jinam (MZM, HO, f. Písemnosti, inv. č. S 5093, neofol.).

Zajímavosti ohledně Juříčkova mlýna:

Kolik měli manželé Juříčkovi dětí

Manželé Jan Juříček (*10. 2. 1895) a Františka, roz. Masařová (*16. 7. 1902) měli spolu celkem čtyři děti. Tři z nich zemřeli v den vypálení Juříčkovy usedlosti 3. 4. 1945  a to Jan (*5. 11. 1926), Františka (*13. 3. 1929) a Marie (*10. 5. 1931). Čtvrtým dítětem manželů Juříčkových byl prvorozený syn Josef, který se narodil 20. 1. 1921. Bohužel umírá v nedožitých 16 letech dne 26. 6. 1936 na tuberkulózu kloubů. Pohřben byl 28. 6. 1936 v Leskovci. 

Čím se živila rodina Juříčkova z Leskovce č.p. 67

Všeobecně se traduje, že Jan Juříček byl mlynářem. Pravdou je, že v usedlosti v Leskovci č. p. 67 (v dnešní době na počest Leskovecké tragédie nese číslo popisné 67 Obecní úřad) bylo vodní kolo, které pohánělo hospodářské stroje (mlátičku, sečkovici, žentour a šrotovník, viz dokument o povolení vodního kola zde). Druhé o něco větší vodní kolo bylo cca 150 m níž po potoku, u Martinců z č. p. 91. Rodina Juříčkova se většinou živila zemědělstvím. Hospodář měl svou stolárnu se soustruhem na dřevo a vedle malou kovářskou dílnu. To, že hospodář Jan Juříček byl stolařem, se potvrzuje např. i v dokumentu  z roku 2015 Valašsko – kruté jaro 1945 (autor: VIDEO THEO, vlastněno obecním úřadem Prlov) pan Josef Vychopeň, přímý účastník leskovecké tragédie (jeho povídání najdete od času 14:32) viz zde.  Toto potvrzuje i Jan Jašek z Hovězí, který byl donucen pod hrozbou zastřelení dovést skupinu vedenou nejspíš kriminálním komisařem Maxem Kremem (Hovězská) k Juříčkům viz zde. Na jejich příkaz, že má danou skupinu dovést k Juříčkovu mlýnu odpověděl, že takový nezná, že je Juříčků v Leskovci více. Po upřesnění byl tedy nucen je vést k Janu Juříčkovi z Leskovce č.p. 67. Pytle s moukou, které byly nalezeny v bunkru, pocházely od mlynářů spolupracujících s odbojem. Patřil k nim např. mlynář Machálek z Ratiboře. Několik pytlů s moukou bylo rozprodáno na náměstí v Hovězí před starou školou a farou. Projekty a povolení na přístavbu dílny a vodního kola jsou zde, zde, zde, zde a zde. 

Jak vznikl bunkru v u rolníka Jana Juříčka v Leskovci č.p. 67

Bunkr byl zbudován na přelomu roku 1944 a 1945 na žádost brněnského konfidenta gestapa Františka Bednáře, který chtěl přejít znovu na stranu odboje  a schovat zdesebe a svoji rodinu. Dále v něm měl přežít konec války bývalý starosta Vsetína a jedna z největších osobností protinacistického odboje na Valašsku – Josef Sousedík s rodinou a další odbojoví pracovníci ze Vsetínska. Bunkr vznikl zazděním velkého sklepa pod světnicí (viz žádost rodiny Juříčkovy na přístavbu kuchyně, světnice a sklepa asi z roku 1937) a vykopáním nového vchodu z chléva. Vchod byl zamaskován krmítkem a větrací okno kryly narovnané fošnamy. Do tohoto okna byla vypálena rána z pancéřové pěsti a následně vhozen svazek granátů (přesný nákres bunkru dal brněnskému gestapu zatčený František Bednář). Z druhé strany, ze zmenšeného sklepa, se chtěli Němci prokopat dovnitř. Kopání prováděli místní občané pod dohledem jednotky s připravenými samopaly. Při tomto byl partyzány zraněn místní občan Pavel Mucha z Leskovce č. p.  97. Další průběh dění je popsán ve výpovědích na těchto stránkách.

Dle prostudovaných dokumentů z Archivu bezpečnostních složek v Praze (složka 325) věděli o přesném umístění bunkru tito lidé: rodina Jana Juříčka (Leskovec č.p.  67), František Bednář (Chrlice č.p. 384), Jan Juřička (Hrabová č.p. 69, Ostrava), Josef Sousedík (Vsetín), Antonín Foltýn (Hrabová č.p. 69, Ostrava), Josef Juříček (Leskovec č.p. 102), Jiřina Muchová (Leskovec č.p. 62), Jan Martinec (Leskovec č.p. 91), Martin Vychopeň (Leskovec č.p. 62), Rudolf Gurecký (Vsetín), Josef Řezníček (Valašská Polanka č.p. 179), Jaroslav Pala (Ústí č.p. 59) a partyzáni, kteří byli v bunkru ubytováni a léčeni. O tom, zda o bunkru věděli sousedé a známí Jana Juříčka, nejsou prozatím dohledány žádné věrohodné dokumenty, ale lze předpokládat, že to minimálně mezi sousedy bylo veřejné tajemství.

Úloha četnického okresního velitele Rudolfa Gureckého

S největší pravděpodobností byla akce proti bunkru v usedlosti u Juříčků plánována již dříve, než byl Rudolf Gurecký zatčen (rodina Rudolfa Gureckého se ukryla v Senince č. p. 50 viz výpověď Jana Cedidly). Po zadržení Gureckého (zatčen ve čtvrtek 28. března 1945) měli brněnští gestapáci na naplánování a přípravu tak velké akce pouhých pět dnů. Z toho sobotu, neděli a Velikonoční pondělí. Večer o Velikonočním pondělí (2. dubna 1945) se vydávají směrem Zlín a následně pokračují na Leskovec. Gurecký má vést skupinu Hanse Kocha, ale ten je záměrně vede jinam (zřejmě k druhému mlýnu u Martinců v Leskovci č. p.  91). Proto je musí z donucení dovést k Juříčkům nádeník Jan Lukášek. O případné zradě Rudolfa Gureckého zatím nebyly nalezeny žádné záznamy a asi ani nebudou. V jeho prospěch vypovídá také to, že nebyli zatčeni žádní další odbojoví pracovníci, se kterými se Gurecký s jistotou znal, např. Josef Řezníček ze Valašské Polanky, nebo obchodník Ferdinand Bambuch z Lužné. O jeho nevině také svědčí dopis napsaný jeho spoluvězněm z cely č. 43 panem Antonínem Mynářem z Holešova, adresovaný Karlu Schmitkemu, poštovnímu zřízenci z Palkovic u Frýdku-Místku, který byl švagrem okresního četnického velitele Rudolfa Gureckého viz zde.

 Kdo se vlastně zachránil pod mlýnském kolem

Jeden zachráněný je na 100 % jistý. Je to Konstantin Jefimovič Kalabalin zvaný Kosťa z Charkova, který byl účasten i pohřbu obětí, který se konal v červnu 1945 na louce u domu manželů Jana a Marie Vychopňových z Leskovce č. p. 33 (u Bačiců). U druhého je jisté, že se jmenoval Vasil. Dle výpovědi ošetřovatele bratra Agapita (civil. jménem Oldřich Bláha)  se jednalo o velitele prlovské skupiny Vasilije Ivaniviče Lavriščeva, jiné zdroje uvádějí Vasila Fjodoroviče Sapelnika. Podle MUDr. Brázdila byl přeživší Vasil raněn do lokte při přestřelce v Lipině u Valašských Klobouk viz zde. Po prostudování archivních dokumentů byl v Lipině při přestřelce s německou hlídkou zraněn Sapelnik (zde byl raněn i Alexandr Trofimovič Kotljarov, zvaný Saška Čornyj viz kniha M. Hrošové Na každém kroku boj, str. 309 nebo archiv Macháň 34-157/19A viz zde nebo v popisu odbojové činnosti Aloise Šiftaře z Vysokého Pole a jeho sestry Jiřiny Tůmové roz. Šimákové viz zde atd.). I Tomáš Polčák-Šebík ve brožuře Prlov v Plamenech z roku 1970 uvádí, že Vasil byl raněn v Lipině (viz zde ). Dále MUDr. Brázdil uvádí, že oba dva partyzáni byli léčeni na těžký zápal plic. Doba léčení zápalu plic je minimálně 10 dní a k tomu měl Vasil i zraněnou a znehybňenou ruku. Dne 9. dubna 1945 ale Lavriščev provádí přepad kolony MKA u Bratřejova. Při tomto přepadu jsou zajati dva vyšší maďarští důstojníci. Na pokyn právě Lavriščeva nejsou popraveni, ale vzati do zajetí, ze kterého později utekli a usvědčovali partyzány při vypalování osmi prlovských domů (viz brožura Prlov v Plamenech,  vzpomínky Tomáše Polčáka-Šebíka zde a zde). Takže je velice pravděpodobné, že druhý přeživší byl Vasil Fjodorovič Sapelnik.

Jaké bylo v ten den počasí (děkujeme paní Tatianě Čáňové z českého hydrometeorologického ústavu za zaslání informací z archivu)

Stanice Vsetín zaznamenala dne 3. dubna 1945

- zataženo

- déšť v době od 18:00 do 23:59 hod. s denním úhrnem srážek 10,6 mm

- teplota vzduchu v termínu měření od 7 hod. 10,0°C, ve 14 hod. 19,4 °C, v 21hod. 10,6°C, průměrná denní teplota vzduchu: 12,7°C

Stanice Hovězí zaznamenala dne 3. dubna 1945

- déšť v době od 16:30 do 23:59 hod. s denním úhrnem srážek 6,1 mm

- kouřmo – celý den (za kouřmo považujeme zhoršení dohlednosti, kdy dohlednost poklesne vlivem vodních kapiček ve vzduchu pod 10 km, poklesne-li však pod jeden kilometr, jedná se již o mlhu)

Neuvěřitelná náhoda

Shodou šťastných náhod nebylo obětí této tragédie ještě více, protože v době kdy v Brně nasedali gestapáci do autobusů a vydali se směrem ke Zlínu, odvádí Jan Martinec z Leskovce č. p. 91 patnáct partyzánů do Lhoty. Kdo ví, jaký by byl osud Leskovce, kdyby se jejich odchod zpozdil o pouhých 12 hodin.

Tajná vysílačka Sousedíkovy organizace

S největší pravděpodobností byla v usedlosti u Juříčků umístěna tajná vysílačka Sousedíkovy organizace vysílající pod názvem Gloria. Němci o vysílačce věděli, ale netušili, kde je ukrytá. První otázka vsetínských gestapáků při zatýkání Floriána Mynaříka v Ratiboři dne 29. prosince 1944 se týkala právě úkrytu vysílačky. Nevíme, zda ho pan Mynařík neznal, nebo neprozradil.

Tragická partyzánská láska spojující Leskovec a Prlov

Partyzán komisař Sergej Sorokin podle neověřených informací plánoval společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova. Oba byli zabiti a upáleni – Sergej 3. dubna 1945 v Leskovci a Anežka 23. dubna 1945 v Prlově.

Byla Františka Juříčková ml. den před tragédií v kině?

Při pátrání po lidech, kteří byli přítomni tragédie u Juříčků, jsem narazil na informaci, že Františka byla dne 2. dubna 1945 ve Valašské Polance v kině a část cesty ji doprovázela skupinka tamějších hochů. Nešli s ní až domů, prý sama nechtěla. Možná aby nebyl prozrazen bunkr a přítomní partyzáni. Při zpáteční cestě hoši již prý narazili na postupující německé jednotky. Podle vyprávění Josefa Vychopně ml., byl v ten den v kině ve Valašské Polance i on se svými kamarády, z nichž jeden byl Jan Juříček ml.

Možná mohla být další oběť

Při poválečném vyprávění Jana Jaška z Hovězí (dovedl Vsetínskou skupinu) měl být zastřelen i on sám pro spolupráci s partyzány. Od zastřelení ho údajně zachránil jeden z německých velitelů, který mu velel na vojně a poznal jej. Druhý den po návratu z Leskovce našel pan Jašek prohledanou stodolu.

Nebylo obětí více

V několika poválečných publikacích a v almanachu obětí je uvedeno, že v bunkru u Juříčků padl ruský partyzán Capelnik, který měl být zabit výbuchem granátů. Je to špatně převzaté jméno Sapelnik. V azbuce písmeno „c“ značí v latince „s“. V bunkru a ve chlévě zůstaly jen Jan Juříček ml., který se udusil kouřem a kterého vytáhl Oldřich Bláha na příkaz Němců a partyzán Oldřich Kaňok, který se s největší pravděpodobností zastřelil sám pod koňským žlabem. Kdo postřelil cestáře Pavla Muchu není známo, ale s největší pravděpodobností to byl jeden ze dvou zachránivších se partyzánů. Tuto informaci převzal i do své knihy Jaroslav Pospíšil a je i uvedena na informační tabuli.