Dopis Ladislava Videckého okresnímu výboru ČSBS

Okresnímu výboru Českého svazu bojovníků za svobodu

 Luh I., Stará cesta 976 Ve Vsetíně

Vážení!

Docela náhodou se mi do rukou dostal vámi vydaný „Almanach obětí nacismu v letech 1939-1945 v okrese Vsetín“.Po jeho přečtení velmi přemýšlím nad tím, co nás stála svoboda.

 Ale nejprve se vám představím.

Jmenuji se Ladislav Videcký, nar. 21.11.1928 v Malé Bystřici č. 72, tedy přímo na Santově. Tam jsem žil od narození až do jara roku 1946, na tamní dnes již zrušené škole, se mi dostalo jediného vzdělání. Jsem tedy obyčejný dělník. Do roku 1953 jsem žil a pracoval ve Vansdorfu, od roku 1958 dosud pak V Odrách.

Jsem bratrancem Josefa Videckého (1926-1945) - viz „Almanach“ Malá Bytřice str. 58. Při akci, kdy se v obklíčení Josef Videcký zastřelil (moje maminka , Antonie Kočíbová, má opis dopisu psaný předsedou MNV ve Skaličce u Frýdku-Místku, předsedovi MNV v Malé Bystřici, a bydlí ve Vesníku 633!), byli zatčeni a zajati Růžena Škabrahová ( 48 – Růžďka) a Emil Muroň. Ten pak zradil a spolupracoval s Němci a jeho vinou se z koncentráku nevrátili zajatci z Růžďky (č. 36-47), a další lidé z Frýdecka-Místecka, odkuď Muroň pocházel. K tomu stačilo jeho svědectví jako např. „Mámo, vždyť jsi mi podala lívance“!  Muroň se po osvobození opět vydával za partyzána. Poznali jej a usvědčili lidé, co se vrátili z koncentráků z Frýdecka. Byl pak souzen a popraven souden v Novém Jičíně v roce 1945, kde jako svědkyně byla také matka Josefa Videckého, a moje teta Anežka Pončíková, roz. Videcká (1908-1975). Kapitolu o Muroňovi vím od ní. To, kdo Josef Videcký padl, a že se sám zastřelil, aby nepadl do zajetí, prozradil po svém zatčení v r. 1945 Muroň. Josef Videcký byl (tedy jeho tělesné ostatky!) z hrobu ve Skaličce ( 227) vykopán, a je – bez jakéhokoliv pomníku, či připomínky pochován na hřbitově ve Velké Lhotě. Z jeho sourozenců (nevlastní bratři) už nyní žijí pouze dva: Antonín (1937) a Bohuslav (1938) Bučkovi a to v Odrách. Ti asi na svého nevlastního bratra, opravdu hrdinu , úplně zapoměli. Ostatně ve věku když si ho byli schopni pamatovat, on byl už mimo domov v učení ( vyučil se prodavačem ) příp. už nežil.

Za zmínku zde stojí, že Muroň matku Josefa Videckého Němcům neudal! To se jej u soudu (coby svědkyně) zastala, za což „ dostala co proto“ od pozůstalých po obětech, které Muroň zradil.

Ale teď už přímo k Almanachu: U obce Malá Bystřicemi v něm chybí jméno četníka Špačka, který padl při přestřelce s partyzány právě poblíže chalupy Štůskových a zmínka o ( pro mne bezejmenného ) velitele cizí partyzánské jednotky, který byl Němci zastřelen poblíž chalupy Jana Zezulky , Na Kvikově, a tam také byl pochován. Nejvíce by o tom mohli vědět Ludmila Zezulková, roz. Románková, příp. někdo ze žijících bratrů Petruskových. K této části dodává, že se to stalo v dubnu 1945. Strážmistr ( četník?) Špaček, který spolupracoval s partyzány, věděl že bude doprovázet hlídku několika německých četníků – asi po trase žluté turistické značky – po Malé Bystřici. Proto předem, prostřednictvím spojky Jana Košárka od Šasů, dal vědět místní posádce partyzánů o tom, a ti se z hlavní trasy odklonili ) žijící svědek Zdeňka Černíková , roz. Kočíbová) . Četnická hlídka ale narazila právě u chalupy Zezůlkových na procházející cizí skupinu partyzánů a při přestřelce byl – snad právě jejich velitel – zastřelen. Prchající hlídku partyzáni pronásledovali a při tom byl četník Špaček zastřelen. Podle místa kde padl, místní lidé již tehdy soudili, že jej zastřelili Němci.

Ke zničení štábu partyzánské jednotky a k osobě pana Štůska. V osudný listopadový den se v Malé Bystřici slavily hody. V předvečer, tj. v sobotu donesl hospodář Štůsek partyzánům do stodoly pohoštění, a při něm mimo jiné také dostatek alkoholu. To vím od partyzána, kterému se podařilo upláchnout, a také svého bratrance Josefa Videckého ( jak jsem s nim mluvil naposled na Silvestrovské zábavě u Kočíbů.( kde se lidem ukázal s Muroněm i Škabrahovou ). Sám bratranec se však zachránil tím, že v neděli, brzo ráno, musel do akce. Němečtí vojáci šli ke Štůstkům najisto, protože v žádné jiné chalupě se nezastavili, k nikomu nevešli. Všem lidem bylo jasno, že to bylo po udání. Ano, celou rodinu Štůskových vojáci – po zničení, spálení stodoly, zastřelení a zajetí partyzánů, zajali a odvedli ssebou. Celá rodina, tedy i pan Josef Štůsek, se však na druhý den vrátili, Němci je propustili! Nezdá se vám to až příliš podezřelé? Pan Štůsek pak začal s opravou, či na místo shořelé stodoly stavbou nové stodoly. Od tehdejších úřadů dostal příděl stavebního dřeva, vč. hřebíků a ostatního materiálu. Stodola byla postavena dříve, nežli jej partyzáni odsoudili a popravili. Myslím, že je o tom zmínka v knize „Okay Eva volá Londýn“ a „ Na srnčích nohách“.  Shořelé krmivo pro dobytek, nahrazovali ze dvou zdrojů, když část jim ze svých zásob věnovali místní občané, ale hlavně z k němu přisunutých povinných dodávek slámy a sena od zemědělců kolem Valašského Meziříčí , určených původně německé posádce. Myslíte, že ty příděly by Němci dali tomu, kdo přechovával a živil partyzány? Myslíte, že nejen pan Josef Štůsek, ale celá jeho rodina by byla prakticky po desítkách hodinách propuštěná na svobodu? Nebo snad si myslíte, že v daném případě byli Němci takto velkorysí? Dejte to posoudit lidem, co se vrátili z koncentráků, příp. jejich pozůstalým!!!!!!

Pana Josefa Štůstka popravil Nikolaj Kuzmín. Po popravě šel cestou ke zvonici na Santově, a zastavil se u nás. Při tom mému otčímu, Jaroslavu Kočíbovi (1902-1966) vyprávěl o popravě Štůstka. Pak pokračoval chodníčkem kolem stodoly Španihelových k „Mléčníku“, kde se zastavil a povyprávěl si taktéž s mým pokrevním strýcem Františkem Poláškem. Od něj pak šel cestou přes „Vršek“  k lesu, a do lesa, zvaný „Bučení“. Stejnou trasou na druhý den šli němečtí vojáci se psy, ale pouze k lesu, do lesa už nevstoupili!

 Tyto události jsem popsal tak, jak sám si je pamatuji, ale také jak je příležitostně po osvobození vyprávěli sobě, a za mé přítomnosti můj otčím a sousedé. Porovnat je můžete dnes už jenom s kronikou obce, a už jen s několika pamětníky, jak jsem je uvedl v textu. Dále pak a s tím nejvíce, s p. Miroslavem Zárubou.

 A co říci dále? Znal jsem pana Josefa Štůska, znal jsem jeho ženu Emilii, a její rodiče – Škabrahovy. Málo jsem znal (či znám – pokud ještě žije, tak pravděpodobně v ústavu) jejich syna Zdeňka (1935), ale už neznám jejich dceru Martu Škabrahovou, roz. Štůskovou, ale možná dvakrát (vícekrát ne) jsem mluvils Jaroslavem Zajíčkem. Ale velmi dobře jsem se znal se staršími syny Štůskovými Josefem, Ladislavem a Jaroslavem. Při setkání jsme se vždy zdravili stiskem ruky a o Jaroslavovi mohu říct, že jsme byli přátelé. O těch třech bezpečně vím, že nežijí. Nikdo z rodiny Štůskových mi neublížil, a ani já nikomu – živým a ani těm co nežijí – ublížit nechci. Nevím , ale o tom, že by o očištění podezření ze zrady se snažili ihned po válce, tj. po roce 1945. Tedy ještě tehdy, kdy ještě žili lidé, kteří by jim svým svědectvím pomohli. To autor té obhajovací věty neměl odvahu.

 Dne už žádný takový nežije, tudíž ani mně, natož pak jejich rodině, nikdo už nemůže nic dosvědčit. Moje řádky, byť psané podle mého čistého svědomí, nemohou už pana Štůska obvinit. A ti, co vám v Almanachu uvedenou větu u jména p. Štůska podsunuli, to žádným svědectvím prokázat nemohou. O té jejich snaze očistění jména jsem slyšel , ale vždy jen s ironií. Navíc jsem přesvědčen, že tak učinili teprve, když věděli, že takový svědek už opravdu nežije. Ale takoví svědkové po osvobození opravdu žili, a vím že ty tehdy šli svědčit – samozřejmě v neprospěch p. Štůska.

 A věřte, že nebyl pouze jeden – vždyť o těch přídělech staviva a krmiva se vědělo, a tehdy šly prokázat. Navíc zde byly též ještě další okolnosti, na které jsem si už ani já nevzpomněl, ale jsou to opravdu jen doplňky.

 Napsal jsem vám své stanovisko k odstavci „Malá Bystřice“ zejména k osobě p. Josefa Štůstka. Teď je na vás, jak s ním naložíte. Souhlasím, aby jste můj dopis konzultovali s kýmkoliv, nejvíce však doporučuji kroniku Malé Bystřice, a pana Miroslava Zárubu, o kterém vím, že spolupracoval s partyzány. A také s těmi, koho jsem vůbec nejmenoval.

 Jste organizací (a členy takové organizace), která má odbojáře chránit, a to bez ohledu na náboženství či národnost. Zastávám se partyzánů stejně, jako bych se zastával Američanů, když bych žil na západě republiky. Nás na Valašsku osvobodila Sovětská armáda, na tu jsme čekali a ta nám – za přispění Čs. jednotek přinesla svobodu. Na tom nic nezměníme! Já jsem tímto dopise pouze vyrovnal se svým svědomím! Almanach jsem měl s knihovny ve Vsetíně.

 S přáním zdraví a s pozdravy

 Odry 2.12. 1997 Ladislav Videcký

 Pod lesem 24, 742 35 Odry

P.S. Dodávám, že o kronice M.B. vím pouze z doslechu, že ji převážně vedli učitelé, ale sám jsem ji nikdy neviděl. S panem Zárubou jsem se naposled potkal rozhodně více než-li před 15ti lety. Za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy jsem byl vyloučen z KSČ (1971), pracovně a tím i výdělečně šikanován, a syn s dcerou nesměli studovat jimi vybraný obor . Syn to navíc pocítil i na vojně. Přál bych si, aby mé prohlášení byl součástí kroniky, Videcký M.B.

Fotokopie popisu zde.