Pohled na událos od potomků Josefa Štůstka

Na konci roku 1944 se usedlost Josefa Štůska v Malé Bystřici č. 63 na Santově skládala ze čtyřech stavení. Dřevěný dům se zděným chlévem  stál na jihozápadní straně. Dům byl v dosti chatrném stavu. Ve chlévě bylo v té době asi 5 krav, jeden kůň a prase, na půdě bylo uskladněné seno. (Na konci 50. a začátkem 60. let byl dům částečně zrekonstruovaný, část nejblíže ke svahu byla úplně odstraněna.) Asi 7 metrů směrem na severovýchod stál dřevěný podsklepený seník (dnes už neexistuje). Ve sklepě byla úroda brambor a řepy. Ve vzdálenosti přibližně 15 metrů od seníku rovněž směrem na severovýchod stála stodola o rozměrech cca 14x10 metrů. Objekt dodnes stojí a je využívaný. Stodola měla cihlové obvodové zdi, byla průjezdná, na obou delších stranách byla vrata 3 metry široká. Ve vratech směrem ke Grůníku (tzn. směrem k dnešnímu lesu) byla vstupní vrátka. Za stodolou směrem k lesu byla tzv. rajčula, na její dolní straně stála sýpka, jenom asi jeden metr od stodoly. Ve stodole byly na zimu uskladněny 2 vozy, dále tu byla mj.  řezačka na slámu a mlátička. V sýpce bylo uskladněno obilí, a byl tu i mlýnec na mouku a motor.

 V usedlosti v té době žilo 9 lidí: hospodář Josef Štůsek (1894-1945) s manželkou Emilií, roz. Škabrahovou (1902-1966), a otec Emilie, Josef Škabraha (?-1951),     Dále děti manželů Štůskových: synové Josef (1922-1992), Vladislav (1924-1985), Jaroslav (1927-1972) a Zdeněk (1935-2003), a dcera Emilie, později provdaná Zajíčková (1939, dosud žije). Dalším členem domácnosti byla svobodná sestra Emilie Štůskové, Rozina Škabrahová (1897-1992). Podle vzpomínek jeho synů byl Josef Štůsek během 1. sv. války na italské frontě. Tady se naučil částečně německy. Byl zraněn a po návratu z války měl dostat nějakou náhradu. Vyjednal s úřady, že místo peněz dostane povolení na výrobu a prodej hrábí, a to jemu i celé rodině finančně pomohlo. Jako hospodář byl úspěšný, už před válkou pořídil některé zemědělské stroje, postavil stodolu a pořídil mlýn na mletí obilí.

 Partyzáni přišli do usedlosti Josefa Štůska brzo ráno ve středu 8. listopadu 1944. Bylo jich minimálně devět a jejich velitel se jmenoval Melek. Byli ubytovaní ve stodole, kde se jim nosilo jídlo v koši (vařila jim manželka hospodáře). Měli tam nádobí, peřiny na spaní a chodili tam na záchod. Radistku Alexandru Timochovovou bolely zuby, takže první dvě noci spala v chalupě. Partyzánům dělalo problém špatné spojení, měli slabé baterie. Proto velitel Melek s částí skupiny odešel směrem na Velkou Lhotu zajistit potřebné věci.

            V říjnu a začátkem listopadu narůstala aktivita partyzánů, jejich počet v okolí se zvyšoval, a tomu odpovídala i zvýšená aktivita německých složek. V sobotu 11. listopadu jeli Josef Štůsek ml. s panem Zezulkou a ještě dalším sousedem na kolech do Valašského Meziříčí, protože měli poukázky na oblečení a chtěli je tam uplatnit. Chybělo jim však nějaké razítko z obce a nic nepořídili. Při zpáteční cestě narazili na jednotku Němců, která zasahovala v lokalitě U Galdů na Bystřičce.

V neděli 12. listopadu dopoledne odešel Josef Štůsek ml. se svým bratrem Zdeňkem k rodině Zezulčíků na Kyčeru (vzdušnou čarou cca 350m), aby zalepili kolo. Ještě před odchodem se zastavil u partyzánů ve stodole. Během noci vítr vyrval vrátka od stodoly z pantů. Ve vrátkách stál partyzán, a Josef Štůsek ho varoval, že Němci dělají prohlídky, aby si dávali pozor. Partyzáni ho ujistili, že budou opatrní.

            V neděli po ránu začala jednotka Němců prohledávat usedlosti směrem od Vaculů v údolí nahoru na Santov. Kolem poledne se objevili v chalupě 4 Němci, kteří se oddělili  od hlavní části jednotky, která pokračovala po cestě dál směrem na Dobšovo a k Vakovni. Když tato hlavní skupina scházela z Vršku na Dobšovo, viděla je paní Santovjáková z Vakovně, která nabírala vodu u studny. Německá hlídka vstoupila do domu Štůskových, vojáci chtěli vidět doklady. Hospodář Štůsek hledal ve skříni doklady, Němci se mezitím jednoho ze Štůskových synů, tehdy 17 letého Jaroslava, zeptali, jestli neviděl partyzány. S odpovědí rychle přispěchal hospodář, protože uměl německy a hlavně proto, že měl strach, aby syn neřekl něco nevhodného: „Ne, neměli jsme čest potkat se s partyzány“. Jinak Němci žádnou prohlídku chalupy ani dalších objektů nedělali. (O způsobu a intenzitě jejich kontroly svědčí i pozdější informace od Ludvíka Petrúska z Kršlí, kde se také Němci zastavili při této jejich akci.  Nahlédli dovnitř, v posteli ležela nemocná Rozára, Ludvíkova švagrová. Zeptali se, kdo to je, a po vysvětlení odešli.)

           Po kontrole dokladů u Štůsků se pak Němci brali  k odchodu; dva skutečně odešli, dva se však v chalupě zdrželi. Uviděli na kotli hrnec s mlékem a chleba, a požádali o to. Když se občerstvili, také odešli. Všichni domácí v chalupě zůstali jako přikovaní na místě. Po chvíli vyšel hospodář na podsínek, aby se přesvědčil, zda a kam Němci odešli. Tady uslyšel výstřel a zavolal: „Je s námi zle“. Bezprostředně po výstřelu stihl syn Vladislav popadnout hrnec s navařeným jídlem pro partyzány a vylil ho do záchodu, a také opasek, který jim dal jeden z partyzánů na opravu svých bot, stihli strčit daleko do ohniště ve sporáku.

 Když byli druzí dva Němci, kteří dostali jídlo a pití, u studny (asi 60m od chalupy), ozval se směrem od stodoly výstřel. Němci se obrátili a začali střílet směrem ke stodole, která se vznítila. K tomu přispěchali i další Němci z hlavní skupiny, kteří v době výstřelu už byli na Dobšově (asi 300 metrů daleko). Ze stodoly utekl Voloďa (který údajně zavinil ten první výstřel). Směrem k lesu, chráněni budovou stodoly, utíkali i Vladimir Kolomackij a Alexandra Timochovová, ale těsně před tím, než se mohli skrýt v korytě potoka, byli zasaženi a padli. Dva partyzáni se vzdali, a třetí se vzdal později poté, kdy na jeho skrýš v sýpce u mlýna spadl hořící krov ze stodoly a zapálil ji. Stodola a všechno vybavení shořelo, zůstaly jen obvodové zdi. I když to byla velká materiální škoda, bylo to také obrovské štěstí pro rodinu, protože tak byly zničeny všechny důkazy o několikadenní přítomnosti partyzánů.

Němci sebrali všechny přítomné domácí (hospodář Josef, jeho manželka Emílie, otec Emílie Štůskové a její sestra Rozína, synové Vladislav a Jaroslav a nejmladší dcera Emilie), a vyvedli je k hořící stodole. Všichni měli strach z toho, že skončí v plamenech. Potom je odvedli na výslech. Hospodářova manželka byla velice rozrušená a nemohla najít oblečení a obutí pro pětiletou Emilii. Jeden z Němců na ně počkal, takže se trochu opozdili. Když byli na Vršku a začali scházet Dobšovem, řekl, že má doma také takovou holčičku a že ji ještě neviděl. Řekl paní Štůskové, aby ji nechala u sousedů (u Trusinů). Šli pěšky k Bušům směrem přes Košáry k dnešnímu kravínu, celkem asi 3 km), odtud je vezli skříňovým autem na stanici do Horní Bečvy. V chalupě Štůskových udělali Němci důkladnou prohlídku, zůstal po nich velký nepořádek, rozpárané peřiny, strožoky, vyházené věci ze skříní, věci z půdy byly rovněž na hromadě ve velké jizbě. Žádný důkaz však nenašli. Při prohlídce se neztratily žádné věci.

Josef Štůsek ml. byl v té době na Kyčeře, kde spravovali kolo. Když slyšel výstřely, dostal obrovský strach o všechny doma, tušil, že se něco stalo. Obrovské křeče mu svíraly břicho, až se bolestí válel po zemi, a s tím pak měl problémy po celý zbytek života.

Z vlastního výslechu neznáme moc podrobností. Jenom syn Vladislav vzpomínal, že všichni byli přivázáni k nějaké pevné konstrukci. Při výslechu prý partyzáni tvrdili, že Štůskovi o nich nevěděli, že vešli do stodoly v noci. Hospodář vypověděl, že štěkal pes, proto vyšel ven, ale nikoho neviděl. Po ukončení výslechu Němci rodinu propustili a odvezli je autem do Rožnova. V Rožnově vešel hospodář do nějaké chalupy a požádal o nocleh pro svého tchána a švagrovou Rozínu, protože ti by už další pěší cestu nezvládli. V noci  se potom s manželkou a dvěma syny dostali až k Trusinům, kam dorazili kolem půlnoci.

Josef Štůsek ml. šel po střelbě a uklidnění situace k Trusinům, kde už byla jeho sestra Emilie. Ponechal tam bratra Zdenka a šel ke Karolům pod Štípu za svou budoucí manželkou Martou (zhruba 2,5 km). Spolu s jejím bratrem Josefem šli potom zpátky na Santov. Marta zůstala u Trusinů, oba muži se šli podívat k domu Štůskových. Stodola ještě dohořívala, v chalupě byl obrovský nepořádek po prohlídce Němců.

Odpoledne po střelbě se o události dozvěděli i v dolní části obce. Starosta Novák nechal odvést dobytek do chléva k Josefu Kočíbovi, na Santově zůstal jen kůň Líza a prase. Druhý den si Josef Štůsek ml. půjčil vůz, zapřáhl Lízu a dojel do Rožnova pro svého dědu Škabrahu a tetu Rozínu. Také odvedli dobytek z údolí zpátky domů. Okamžitě začala starost o zajištění chodu hospodářství. V domě a seníku se zachovala část sena a krmiva, úplně však shořela sláma. Proto byli vděční za pomoc od sousedů a místních občanů, která jim umožnila vydržet do další sklizně. Např. slámu jim daroval pan Ludvík Zajíček z ponad školy v Údolí, byl to příbuzný Štůskových. Dále bylo nutné opravit stodolu. Dřevěná konstrukce shořela, ale obvodové zdi zůstaly stát, pouze část dolního štítu se zbortila.

12. ledna 1945 byl pátek. Večer kolem sedmé hodiny seděla rodina v kuchyni u stolu: Josef Štůsek st., jeho syn Zdeněk a dcera Emílie. Josef Štůsek ml. byl ve vedlejší místnosti se svým dědou Josefem Škabrahou, bratrem Jaroslavem a tetou Rozinou. Hospodářova manželka chystala krmení pro dobytek, syn Vladislav krátce předtím odešel na Kyčeru. Hospodář pročítal brožurku o zemědělském nářadí, které se podle ní objednávalo, a volal na manželku, aby se šla na něco podívat. Ona mu řekla, že jde dát dobytku a pak přijde. On vstal, a v tom padly výstřely a Josef Štůsek st. se skácel mrtvý k zemi. Při pádu strhnul petrolejovou lampu, a petrolej začal hořet. Z vedlejší místnosti přiskočil syn Josef a rychle oheň uhasil.

To ale nebylo poslední setkání s partyzány. Na začátku dubna 1945 navštívila (spíše přepadla) dům Štůskových skupina partyzánů. Pozdě v noci se ozvalo bušení na dveře, všechny přítomné postavila ke zdi a oznámila jim, že za zradu budou popraveni. Nejstarší syn Josef jim řekl: „Zastřelte nás, ale o jedno vás prosím, až skončí válka, vyšetře to to a zjistíte, že jsme padli nevinně“. Nakonec to skončilo tak, že partyzáni sebrali (ukradli) šatstvo a zmizeli. Sebrali mj. 5 mužských obleků, mezi nimi i svatební oblek Josefa Štůska ml. Ten je prosil, aby mu ho nechali, před pár dny měl svatbu. Partyzáni ho tedy vrátili, ale při odchodu přece jenom vzali aspoň kalhoty z obleku a sako ponechali.

V jednom ze zabavených obleků měl Josef Štůsek ml. doklad totožnosti. Když to zjistil, pokusil se kontaktovat partyzány se žádostí o vrácení dokladu. Prosil je, aby doklad buď pohodili někde u chalupy, anebo zničili. Několik dní potom prohledával okolí domu, ale průkaz nenašel. Zajímavý byl i osud obleku syna Vladislava. Tmavý oblek s hnědým proužkem viděl pan Křenek v prvních dnech po osvobození, měl ho oblečený Nikolaj Kuzmin.

Přímou účastnicí setkání rodiny Štůskové s partyzány ještě před koncem války byla manželka Josefa Štůska ml., paní Marta Štůsková, roz. Karolová (1923, dosud žije). V polovině dubna 1945 byla společně s manželem v kostele ve Velké Lhotě. Z kostela šla s ním na oběd na Santov (v té době tam ještě nebydlela). Po obědě se před okny objevila skupina partyzánů, vtrhli dovnitř do kuchyně a požadovali jídlo a cigarety. Po obědě už jídlo nezbylo, nakonec se podařilo  dohodnout na tom, že partyzáni dostali nějaké cigarety. K tomu sebrali naložené maso a bílou svatební košili Josefa Štůska.

 Ještě během války se objevila teorie o zradě Štůskových. Díky ničím nepodloženým „informacím“ byl v lednu 1945 zavražděn Josef Štůsek. V 70. letech (a zejména v roce 1975 před odhalením pomníku na Santově) vyšlo v některých novinách a časopisech několik článků a dokumentů označujících rodinu Štůskových za zrádce. Např. článek Jana Válka v Hlasu Revoluce 1975 se sprostým hanobením osoby Josefa Štůska. Další článek vyšel ve Světě socialismu. Ještě v roce 1997 napsal pan Ladislav Videcký dopis Českému svazu bojovníků za svobodu, ve kterém zcela nehorázným způsobem překrucuje skutečnosti, a požaduje, aby v Almanachu obětí nacismu byl Josef Štůsek označen za zrádce.

    Autoři těchto výpadů vůbec u událostí v listopadu 1944 nebyli, svoje argumenty neměli ničím podložené, nepředložili žádné důkazy, nezjišťovali okolnosti událostí u přímých účastníků. Používají argumenty, které byly zcela jasně označeny za nepravdivé nebo nepodložené (např. Němci obklíčili stodolu hned první noc po příchodu partyzánů, stodola byla opravena ještě před zastřelením Josefa Štůska, Josef Štůsek byl po výslechu na četnické stanici od Němců obdarován!, rodina dostala od Němců odškodnění!!, Nikolaj Kuzmin byl ve stodole a podařilo se mu uprchnout !!!, atd.). A dalším společným znakem pomlouvačů je to, že nikdo z nich neměl tu odvahu, aby přišel do rodiny Štůskových a ověřil si dotazem svoje „informace“.

   Pan Antonín Hanáček ze Vsetína, který se zabýval historií těchto událostí, podrobně zkoumal archívy, zjišťoval informace u bratrů Štůskových a spolupracoval s Ondrejem Melkem. Dospěl k závěru, že o zradu nešlo. Vladislavu Štůskovi ukázal prohlášení dvou občanů Malé Bystřice, kteří napsali na Štůskovu rodinu „udání“. A také ho informoval o jednání s nějakou místní rodinou, která rovněž hovořila o zradě, ale svoji výpověď odmítla podepsat.

Synové Josef a Vladimír se snažili o vyvrácení teorie zrady. Dozvěděli se o zápisu do obecní kroniky, ve kterém byla rodina pomlouvána. V době, kdy oba byli v zastupitelstvu obce, požádali, aby směli do kroniky nahlédnout. To jim ale nebylo umožněno, proto okamžitě odstoupili ze zastupitelstva.

Na popisované události z konce války doplatil Josef Štůsek st. životem. Ale i další členové rodiny byli poznamenáni: nejvíce jeho syn Josef (tělesné i duševní problémy po celý zbytek života, přímý dopad na jeho skon), další syn Zdeněk, který později během vojenské služby onemocněl a podstatnou část zbytku života strávil v psychiatrické léčebně), syn Jaroslav (snažil se vyvrátit pomluvy) a dcera Emílie, která dodnes žije a je těmito událostmi poznamenaná.

 Rodina nikdy žádné odškodné za shořelou stodolu nedostala. Po válce, když se tyto náhrady vyřizovaly, šla Emílie Štůsková na Košáry, kde to měli na starosti. Když po delší době žádná náhrada nepřicházela, přiznala synům, že při jednání se pod tlakem vzdala náhrady ve prospěch státu. Stodola byla opravena díky spolupráci s celou rodinou a s výrazným přispěním rodiny Marty Štůskové, roz. Karolové (např. krytinu byla pořízena z jejího věna a pokrytí stodoly provedl zdarma její bratr Jaroslav).

           To byl podrobnější popis tehdejších událostí, založený na vzpomínkách přímých účastníků té doby. Pokud si vzpomínáme, nebyl nikdy zveřejněný, i když byl mnohokrát vyprávěný těm, kteří se o události z konce války zajímali nebo je studovali. Podkladem byla svědectví od přímých účastníků událostí, nebo od těch, kteří měli informace z první ruky. Byli to:

-       Josef Štůsek (1922 až 1992), můj tchán, se kterým jsem žil od roku 1975 až do jeho skonu

-       Marta Škabrahová, roz. Štůsková, (1951), moje manželka, zapisovala a zapisuje vzpomínky rodičů a dalších příbuzných

-       Marta Štůsková, roz. Karolová (1923), manželka Josefa Štůska ml. Začala s ním chodit v samém začátku roku 1944, chtěli se vzít ještě v tom samém roce, nakonec měli svatbu až 31.3.1945 a na Santov se definitivně přistěhovala na žně v létě 1945.

-       Vladislav Štůsek, bratr Josefa, strýc mé manželky

5. února 2021

Stanislav Škabraha