Smutné chvíle na Santově

Místo Santov se nachází v kopcích nad obcí Malá Bystřice v blízkosti Vsetína. Je to zdánlivě obyčejné městečko, přitom události, které se zde odehrály 12. listopadu 1944, natrvalo zasáhly tři rodiny. Rodiny, které nezávisle na sobě žijí v Rusku, na Ukrajině a v Česku.

Prvním dvěma trvalo 66 let, než se dozvěděly, kde zahynuli jejich drazí příbuzní. Ta třetí, domácí, byla celou dobu pronásledovaná, osočovaná za něco, co nezpůsobila. Lidé z neznalosti toho, co se v ten osudný den v odpoledních hodinách odehrálo a co vyvrcholilo nesmyslnou likvidací člověka, který pomáhal partyzánům a lidem v nouzi, obvinili rodinu, která trpěla a vlastně trpí do dnešních dnů křivdou, která na ní byla neprávem spáchána. I když slzy neteře padlé radistky A. M. Timochovové, A. J. Gorjačkiny, už zaschly v očích, když se dozvěděla o jejím osudu, a srdce bratra staršího radisty V. J. Kolomackého, L. J. Kolomackého se uklidnilo, neboť konečně ví, kde zahynul a je pochovaný jeho milovaný bratr, rodina Josefa Štůska nemá dosud klid v duši a z jejich očí slzy nemizí.

Archivní hlášení

Podle hlášení Einsatzkommanda Ruhsam:

„12. 11. 1944 ve 12.10 h. narazily síly 11. roty SS – pol. pl. 20 v Bystřičce, okres Valašské Meziříčí, 9 km jv. od Valašského Meziříčí, na ruskou skupinu banditů. Síla 5 mužů a 1 žena. Došlo k ostré přestřelce. Bandité stříleli ze stodoly bez přestání z kulometu. Ztráty nepřítele: 2 mrtví, z toho 1 žena (známá ruská telegrafistka). Tři zatčení, z toho 1 zraněn při boji zblízka. Vlastní ztráty 0. Ukořistěno: 1 kompletní vysílací stanice, zaznamenávaná zpravodajské hlášení, dorozumívací kódy, 1 ruský samopal se 3 zásobníky, 1 puška. Stodola rolníka J. Štůska zničena střelbou. Při tom shořely zásoby munice a 1 čs. kulomet“

Respektive, dle hlášení četnické stanice Malá Lhota a Val. Meziříčí prováděla dne 12. listopadu 1944 pátraní po partyzánech silná hlídka jagdkomada z Rožnova se dvěma protektorátními četníky ze stanice Malá Lhota v obci Malá Bystřice. Když hlídka asi kolem 14. hod. prohledávala stodolu zemědělce Josefa Štůska č. 63, bylo na jednoho muže hlídky jagdkomanda vystřeleno. Nato velitel hlídky jagdkomanda dal rozkaz, aby stodola byla obklíčena. V průběhu útoků byla stodola zapálena. Dva partyzáni – jeden muž a jedna žena – byli zastřeleni a tři zajištěni. Štůsek a jeho rodina byli zajištěni a předáni orgánům bezpečnostní služby v Horní Bečvě.

Dvě strohá úřední hlášení hovořící o jedné protipartyzánské akci německých bezpečnostních sil v prostoru Vsetínska. Přitom kolik se za těmi slovy skrývá utrpení, smutku, ale také dosud neobjasněných skutečností. A právě o poodhalení všech těchto aspektů by se měly pokusit následující řádky.

Dostalo se jim pomoci

Po zradě na Kněhyni pod Radhoštěm, kmenový příslušník výsadku Jan Žižka II, O. Melek, spolu s radisty V. J. Kolomackým a A.M. Timochovou a 11 partyzány ustupovali přes Val. Bystřici směrem na Vsetínsko. Po několikadenním pochodu se Melkova skupina ocitla 8. listopadu nad ránem na okraji lesa nad Malou Bystřicí, v prostoru Santova, v místech „u Zeťů“. Před sebou uviděli dům, stodolu a dvě hospodářské budovy. Velitel skupiny O. Melek se vydal na průzkum:

„Po zaklepání mi otevřel hospodář (J. Štůsek) a já jej požádal o jídlo. Hned se mě zeptal, zda jsem sám nebo je nás více. Pozval mě dál, že můžeme přijít všichni, že u něho budeme v bezpečí. Venku začal padat sníh s deštěm. Utěšoval mne, pokud to neutichne, že můžeme u něho bydlet.

Požádal jsem jej, zda by nám nemohl opatřit baterie, že je nutně potřebujeme. Byl zvědavý, na co je potřebujeme, zejména takové množství (20 kusů). Vysvětloval jsem, že je potřebuji večer při čtení mapy. Odpověděl, že baterie sehnat bude velmi těžké, že kupovat takové množství by bylo velmi nápadné a že nemá přátel, kteří by mu pomohli. Večer jsem se rozhodl, že půjdu hledat bezpečnější místo pro radisty. Vybral jsem si partyzána Míšu a jeho společníka, oba utekli z koncentráku. O svém rozhodnutí jsem informoval pouze radisty.“

Osudný výstřel

Než O. Melek opustil své podřízené, určil radistu Voloďu Kolomackého za velitele zbývající skupiny. Ti byli v převážné míře ubytovaní ve stodole u Štůsků, přičemž hospodář a jeho rodina ani nevěděli, kolik je tam osob. Jídlo jim tam nosili v košíku, v kterém nosili seno pro dobytek. Melek své podřízené při odchodu upozornil, aby byli ostražití a drželi stráž.

12. listopadu 1944 bylo mlhavé počasí, na zemi leželo asi 10 cm sněhu. Před polednem do údolí U Vaculů dorazila na automobilech protipartyzánská jednotka – 11. rota SS policejního pluku 20. Okamžitě po příjezdu začala prohledávat pasekářské stavení nad Malou Bystřicí. Hospodář Štůsek, upozornil na tuto skutečnost lidi ve stodole, s tím, že musí být opatrní a dát si pozor. Byl ubezpečen, aby se nebál, a tak si šel po své práci.

Velitel německé roty při cestě kolem usedlosti J. Štůska vyslal dva vojáky na kontrolu usedlosti. Ti se dostali až ke stodole a když otevřeli její vrata a jeden z německých vojáků vešel dovnitř, ozva se ve stodole výstřel. Vojáci tak okamžitě věděli, že se tam nacházejí nežádoucí ozbrojené osoby.

Než se dostanu k popisu dalších událostí, položím zde pár otázek k zamyšlení:

Proč vyšel osudný výstřel ve stodole? Nedrželi tam stráž a byli přítomností německého vojáka zaskočení? Proč se osazenstvo stodoly nepokusilo ji po výstřelu rychle opustit? V důsledku nedbalosti, podcenění situace, neměli vůbec přehled, kolik vojáků se v jejich blízkosti nachází? Byli zaskočeni do té míry, že nebyli schopni bleskově konat a uvažovat? Je totiž nepochopitelné, že po výstřelu zůstali i nadále ve stodole a nepokusili se o okamžitý útěk, který by v jejich případě znamenal záchranu.

Boj

Když němečtí vojáci zaslechli výstřel, okamžitě se snažili Štůskovu stodolu obklíčit. K tomu však potřebovali určitý čas, aby zaujali postavení a mohli připravit ke střelbě kulomet. Zatím se mohli ti ve stodole pokusit o útěk. Vidíce situaci, uvědomujíce si, že už je pozdě, začali se připravovat k boji? Nebo se radili, co dělat? Těžko posoudit. Jedno je jisté: začal boj o stodolu a Němcům se podařilo ji zapálit. Na palbu odpovídal kulomet. Až když plameny zachvátily seno a tam umístěný mlýn na mletí obilí, začali se partyzáni pokoušet o útěk z hořící pasti. Nejméně tři vyběhli na volné prostranství mezi hořící stodolou a lesem. Do lesa doběhl jen Voloďa Selkin. Jeho rány později ošetřil hajný v Bystřičce M. Herzek. Radisty Kolomackého a Timochovovou zastihla smrtelná dávka z kulometu u potůčku nedaleko lesa. Tak málo chybělo...

Když se venku ozvala střelba, rodina Štůskova věděla, že je zle. Hospodář si nedělal velké iluze o tom, co je čeká. Vidíc hořící stodolu, běhal po domě a svým nejdražším říkal: „Děti, musíme se loučit, nahážou nás do ohně.“ Naštěstí pro ně se to nestalo, odvedli je na výslech spolu se třemi zajatými partyzány, o jejich osudu a jménem se dosud nepodařilo nic zjistit. Josef Štůsek, který uměl německy, při výsleších tvrdě vzdoroval a bojoval nejen o svůj život, ale hlavně o život své rodiny, manželky a pěti dětí. Nakonec byli přece jen všichni propuštěni a nic se jim nestalo. A protože se jednalo o šikovného a zkušeného hospodáře, na místě shořelé stodoly si brzy postavil novou. On i jeho rodina se snažili prací zapomenout na hrůzy z 12. listopadu 1944, jichž se stali svědky.

Nesmyslná poprava

Vyléčený V. Selkin odešel od hajného Herzka směrem na Slovensko. Tam měl koncem roku 1944 podat zprávu o událostech v Santově spojených se smrtí obou radistů. Do jaké míry a jak pravdivě informoval své nadřízení, je sporné. Určité věci vykreslil tak, aby on v nich obstál co nejlépe a zakryl případné nedostatky. Velení to stačilo a nezkoumalo pravou podstatu věci, a zasedl partyzánský soud.

Ten Josefa Štůska bez toho, aby se mohl řádně obhájit, odsoudil v nepřítomnosti. Protože byl Němci brzy propuštěn a postavil si znovu stodolu, vzniklo v očích partyzánů podezření, že zradil a dostal ještě za to odměnu. K tomuto křivému obvinění dopomohli i jeho spoluobčané nacházející se v řadách partyzánů. V důsledku všech těchto náhodných shod a jednostranných nepotvrzených obvinění rozhodl partyzánský soud o neodůvodněné likvidaci Josefa Štůska.

Večer 12. ledna 1945 se v Santově objevil partyzán Nikolaj Kuzmin, který byl pověřen partyzánským štábem likvidací J. Štůska. Cestou k jeho domu potkal jeho syny a ptal se jich, zda je hospodář doma. Po kladné odpovědi pokračoval k jejich domu. V té době seděla J. Štůskovi na klíně jeho šestiletá dcera Emilie. On ji uložil do postýlky a sedl si za stůl. V tom se ozval venku vystřel. Zařinčelo sklo okna. Kolik ran bylo dohromady vypálených, o tom se údaje liší. Hovoří se od jedné do devíti, které měly vyjit z automatu. Jen jedno je jisté, že střela, nebo střely, uvnitř zasáhly i lampu a když ji opět rozsvítili, naskytl se hrozny pohled. Vice než padesatiletý manžel, otec pěti děti, byl mrtvy. Pro celou rodinu to byl šok a v tom šoku zůstávají dodnes. Nedokážou pochopit, jak je možné, že člověk, který jiným pomáhal, mohl takto smutně skončit. Bez soudu, možnosti obrany. Kladou si dodnes otázku, kdo je za to zodpovědný…

Rok 1975

V roce 1975 u příležitosti 30. osvobození Československa byl z iniciativy Antonína Hanáčka v Santově postaven oběma padlým radistům V. J. Kolomackému a A. M. Timochovové památník. Odhalení se zúčastnil i jejich poslední velitel O. Melek. Ten se později zúčastnil v usedlosti rodiny Štůskových rekonstrukce tragických událostí, přičemž zavzpomínal:

„Na jaře roku 1945 jsem se šel podívat ke Štůskům. Stodola byla již znovu postavena. Hovořilo se tehdy i o zradě Štůska. Podle toho, jak akce byla provedena, mám za to, že to byla náhoda, že zde ke zradě nedošlo. S jedním partyzánem, který přežil masakr ve Štůskově stodole, jsem se setkal po válce. Ten mi tvrdil, že se mu podařilo utéci do lesa. Byl to Voloďa, který mě překvapil, že měl mapu. Dalším třem se asi taktéž podařilo utéci. U Štůsků v boji padli pouze dva radisté a tři partyzáni byli zajati.“ A na závěr O. Melek dodal: „Kluci se unáhlili.“

Vzácná návštěva

Bratr padlého radisty V. J. Kolomackého Leonid nesmírně toužil navštívit místa, kde padl a je pochovaný jeho drahý Voloďa. Jeho sen se mu splnil 21. a 22. května 2011. I když ruská ambasáda v Brně odmítla podat pomocnou ruku, díky ochotě a pomoci starosty Valašské Bystřice Ing. M. Martinka a neúnavnosti L. Salajkové mohl i on s vnukem V. A. Kolomackým přicestovat do Česka. Bylo dojemné vidět osmdesátitříletého pána, jak intenzívně prožívá chvíle spojení s bratrovou památkou u památníku v Santově a u jeho hrobu ve Valašské Bystřici, kde vysypal na jeho mohylu přinesenou rodnou zem. V jeho slovech byla vděčnost a poděkování za to, že památka jeho bratra není zapomenuta.

Leonid Kolomacký však nemohl pochopit, jak se mohli partyzáni nechat od Němců tak překvapit a proč nic neudělali po osudném výstřelu ve stodole, nepokusili se včas o útěk. Když se dozvěděl o osudu J. Štůska, zkonstatoval, že se mu tato akce zdá naprosto neadekvátní. Vyjádřil se, pokud je to jen trochu možné, abychom se snažili odpustit a zapomenout na křivdy.

Proto doufám, že i rodina Štůskova konečně najde pokoj v duších a lidé budou tragické momenty, které se zde odehrály, prezentovat pravdivě a na základě nově získaných historických podkladů.

Fotokopie popisu zde.