×

Podpořte nás - text

Juřičkův mlýn

Historie usedlosti u Juříčků (Juříčkova mlýna)                                                                                   

 

 

 

Hospodářská usedlost u Juříčků čp. 67 byla postavena
 okolo roku 1890 manžely Martinem Juříčkem a jeho ženou Marynou, roz. Machálkovou, hned vedle obydlí1), ve kterém se Maryna narodila. Původně zde stál dům postavený z kamene a cihel o velikosti 7x8 m a vedle něj dřevěná stodola. Před domem, směrem k potoku, stál malý dřevník. Protože v obci bylo více rodin s příjmením Juříček, říkalo se zde u „Machálků“.
Již za 1. světové války zde byl na černo provozován mlýn, ale po udání bylo v roce 1918 mlýnské kolo zapečetěno a několik metráků obilí zabaveno.
Další rozšíření usedlosti probíhalo mezi lety 1934-1936, kdy již Jan Juříček se svou ženou Františkou, roz. Masařovou, postupně zbudovali vodní náhon, k domu přistavěli velký sklep a nad ním dvě obytné místnosti, kuchyň a rozšířili stávající stodolu, ke které přistavěli kovárnu, stolárnu a dřevník.
Jan Juříček2) se do odbojové činnosti zapojil již na začátku okupace, kdy se podílel na přechovávání osob, které chtěly emigrovat z protektorátu. V této činnosti spolupracoval mimo jiné s Josefem Sousedíkem ze Vsetína, Janem Hronkem z Valašské Polanky, Jaroslavem Velikovským z Bystřice a dalšími.
S nápadem postavit bunkr v usedlosti u Juříčků přišel Leskovecký rodák Jan Juřička3), který pobýval v Ostravě Hrabové a kde se seznámil s Františkem Bednářem, zvaným Malý Franta, konfidentem gestapa (B35). Bednář po svém zatčení v roce 1941 ve vězení přistoupil na spolupráci s gestapem a stal se jeho placeným agentem. V půli roku 1944 požádal Jana Juřičku, zda by nesehnal nějaký úkryt pro něho, jeho ženu Evu a jeho pět dětí, protože se chtěl znovu dát na stranu odboje. Jan Juřička se rozjel za svojí matkou Annou Juřičkovou, která mu poradila, aby se spojil s hospodářem Janem Juříčkem, který byl znám jako velký vlastenec. Po dohodě s manželi Juříčkovými se začal počátkem října 1944 budovat bunkr, který vznikl postavením cihlové stěny ve velkém sklepě, v části zbudované roku 1936. Takto vznikla místnost o rozměrech 2 x 3 metry. Nejnáročnější prací bylo zhotovení otvoru z chléva, kdy bylo nutno odtěžit zeminu, která se vysypávala pod stodolu. Na stavbě se podílel finančně i materiálně rovněž Josef Sousedík, který zde chtěl ukrýt svoji rodinu a kufr se svými vynálezy, společně s uniformou z 1. světové války. Tento kufr byl naposledy viděn v nepoužívané obytné místnosti nad chlévem, kde s největší pravděpodobností shořel včetně vzácného obsahu. Stavební materiál nutný pro stavbu dělící příčky zajistil stavitel František Lukáš ze Vsetína.
Juříčkův mlýn byl díky ideální poloze, blízkosti Vsetína, s přístupem ze dvou stran, v úzkém údolí vybrán i jako budoucí hlavní štáb uvažovaného Valašského povstání. Jeho umístění korespondovalo též s blízkostí uvažovaného povstaleckého letiště na křižovatce Ústí-Janová4). 
Po zatčení Františka Bednáře a po smrti Josefa Sousedíka se bunkr díky okresnímu četnickému veliteli Rudolfu Gureckému stává útočištěm partyzánů 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Byla zde zbudována provizorní ošetřovna s patrovou postelí, byla zde umístěna radiostanice Glórie, kopírovací přístroj - cyklostyl, pytle s moukou, zbraně atd.
První zmínku o úkrytu v Juříčkově mlýně sdělil Brněnskému gestapáku Kernerovi samotný konfident František Bednář, z jehož iniciativy došlo koncem roku 1944 k vybudování úkrytu. Stalo se tak údajně v únoru 1945 při vanových výsleších. Po zatčení okresního četnického velitele Rudolfa Gureckého dne 28. 3. 1945, který byl vylákán do Brna na zdravotní prohlídku, se rozjela akce, na jejímž konci bylo vyvraždění rodiny Juříčkovy a smrt tří členů partyzánské brigády.  
Ráno, o Velikonocích dne 2. 4. 1945, se kriminální komisař Kurt Leischke, pomocný zaměstnanec a řidič Antonín Dorazil, kriminální tajemník Karel Schiefermüller a kriminální asistent Karel Wiedermerth vypravili na služebnu gestapa ve Vsetíně, kde u jejího velitele SS-Sturmscharführera kriminálního inspektora Hanse Danzmayera proběhla velitelská porada. Zúčastnil se jí velitel 2. roty SS-Polizei Regiment 215) nadporučík Kudsa a velitel ZbV Kommanda 316) kriminální komisař Hans Schrader. Byla dohodnuta společná akce, kdy ze severu měli postupovat příslušníci Schraderova oddílu a z jihu policejní pluk SS 21 společně s brněnskými a zlínskými gestapáky. Velení nad celou akcí měl kriminální rada Hugo Römer z Brna. Večer přijel společně se svým zástupcem kriminálním komisařem Janem Kochem do Zlína a přivezli i nakreslený plán úkrytu ve mlýně, který nakreslil František Bednář.
V téže době se u budovy vsetínského gestapa, začali soustřeďovat příslušníci oddílu ZbV Kommanda 31 z Rožnova p. R., Valašského Meziřící a Hošťalkové a družstvo psovodů ze Slušovic.
Před půlnocí 2. dubna vyrazila celá severní Schraderova skupina, mající kolem 40-60 mužů, na cestu. Od obce Ústí u Vsetína postupovala pěšky lesem a zabloudili. K Juříčkům je musel dovést Jan Jašek z Hovězí. Druhá, jižní skupina, asi stovka po zuby ozbrojených gestapáků z Brna, vyjela z Brna autobusy po 22 hodině večer. Po půlnoci se zastavila na gestapu ve Zlíně, kde proběhla porada o průběhu akce. Zde se k nim přidali další gestapáci a členové OrPo7). Odjeli do Valašské Polanky a odtud pochodovali. Tuto skupinu byl nucen vést zatčený Gurecký, který je schválně zavedl k jinému mlýnu, k Martincům čp. 91, který byl od Juříčkova vzdálen cca 300 m.
Nad ránem byl Juříčkův mlýn nejprve uzavřen obkličovacím řetězem stráží připravených k palbě. Z jižní strany postupoval další Stíhací oddíl policejního pluku SS 21, gestapáci z Brna a její komando složené ze zajatců Rudé armády a venkovní služebny - GREKO8) ze Zlína. Ti tvořili jižní část obkličovacího kruhu a na místo dorazili o něco málo později. Römerovi podal Schrader hlášení, že jeho jednotky jsou na místě. To bylo 3. 4. 1945 mezi 4. a 5. hodinou ráno.
Byl vyslán Jan Lukášek, pacholek od Martinců, aby vyzval Juříčky a partyzány, aby vyšli a vzdali se. Na tuto výzvu vyšla celá pětičlenná rodina Juříčků. Hospodář byl po dotazu, kde jsou partyzáni a odpovědi, že zde nikdo není, hned bit pažbami až byl celý zkrvavený. Vojáci ho odvedou naproti přes potok ke stromu, kde ho přivázali.
Mezitím členové policejního pluku SS 21 vynášeli z horních světnic a z domu sousedů Machálků vše, co by se dalo sníst nebo prodat a nakládali to na žebřiňák, který vytlačili ze stodoly. Stodolu z obavy před ukrytými partyzány hned zapálili, vč. zde uschovaného auta.  
Mezitím byla do okna, důmyslně schovaného za fošnami dřeva, vystřelena z pancéřové pěsti. Tímto činem bylo partyzánům jasné, že jejich úkryt je vyzrazen. Obkličující jednotky začaly střílet do všech oken a dveří, ale přesto nikdo nevychází. Dobytek, který chránila kamenná zeď, zůstal ušetřen, jen roční hříbě, které stálo proti dveřím, bylo zasaženo.
Následně byli přinuceni místní obyvatelé, aby se přes zhotovenou zeď pokusili prokopat do bunkru. Když se to Pavlovi Muchovi podařilo a nahlédl dovnitř, byl někým postřelen do ruky, a proto se všichni stáhli.
Poté přivedli majitele usedlosti a poslali ho do chléva, aby odtud vyvedl partyzány. Za několik málo minut vyšel se slovy: „Už idů“. Za ním vyšel ošetřovatel mnich Agapitus Bláha (vlastním jménem Oldřich Bláha) se vztyčenýma rukama. Byl hned svázán a odveden do nedalekého lesíka.
Protože nikdo dále nevycházel, byl hospodář znovu poslán do bunkru, aby přivedl další. Po jeho návratu vyběhl z úkrytu velitel ploštinského oddílu Alexandr Trofimovič Kotljarov zvaný Saška Čornyj, který byl okamžitě zastřelen. Po něm vyběhl Sergej Sorokin, který, ještě než zemře, stačí smrtelně zranit i jednoho člena policejního pluku SS 21. Němci znovu ženou Jana Juříčka do bunkru, aby bez meškání přivedl všechny, jinak ho zastřelí. On však odpovídá, že už tam nikdo není. Po těch slovech je nemilosrdně zastřelen.
Poté poslali do již hořícího stavení syna Janka, který poslušně odchází do bunkru, aby se raději zadusil. Jako poslední byl poslán do stavení mnich Agapitus. Ten vytáhl z hořícího domu skoro udušeného Janka a Oldřicha Kaňoka, který se zastřelil pod žlabem ve chlévě. Všichni mrtví jsou uloženi na betonový mostek před usedlostí. Němci je zde fotí a jsou sem přivedeni sousedé a obyvatelé domu, aby uvedli jména mrtvých. Po identifikaci těl byla poté paní Juříčková se svými dcerami odvedena. Poslední výkřik Mařenky9) a tři ojedinělé výstřely ukončují tragédii. Všech osm mrtvých těl bylo poté vhozeno do hořícího domu.
Celou tragédii přežil mnich Agapitus Bláha a dva partyzáni: Vasil Fjodorovič Sapelnik a Konstantin Jefimovič Kalabalin. Oba v nestřeženou chvíli se totiž schovali do betonového potrubí o průměru 0,5 m, jež odvádělo vodu od vodního kola. Z důvodu, že celé okolí bylo hlídáno hlídkami se psy, se podařilo ukrytým partyzánům uprchnout až po cca 10-12 hodinách a to nejdříve do Seninky k Řezníčkům, následně do Prlova k Šopům a poté do Ubla ke Kajšům. Oba dva se šťastně dočkali konce války, ale Sapelnik z největší pravděpodobností umírá ve sběrném táboře v Malackách a Kalabalin chvíli žije ve Valašské  Polance. Je však vyzván k návratu do SSSR, kde jeho stopa končí. Jediný mnich Agapitus, který byl po akci v Leskovci poslán do koncentračního tábora v Mirošově, se po válce vrátil do Nemocnice milosrdných bratří ve Vizovicích, kde až do své smrti v roce 1971 dělá správce. Se skromností sobě vlastní nikdy o své odbojové činnosti nemluvil. 
Podle pozdějších výpovědí přímých účastníků někteří vojáci ze zasahujících jednotek mluvili lámanou češtinou.  
 
Byli zavražděni nebo padly:
 
Jan Juříček, narozen 10. 2. 1895 v Leskovci
Františka Juříčková, narozena 16. 7. 1902 v Leskovci
Jan Juříček, narozen 5. 11. 1926 v Leskovci
Františka Juříčková, narozena 13. 3. 1929 v Leskovci
Marie Juříčková, narozena 10. 5. 1931 v Leskovci
Oldřich Kaňok, narozen 3. 1. 1927 ve Frýdku
Alexandr Trofimovič Kotljarov, zvaný Saška Čornyj, narozen 23. 4. 1918 v Temižbekskaja
Sergej Sorokin, narozen 1921
 
Ranění:
 
Pavel Mucha, narozen 19. 2. 1879 v Senince
 

1)

podle posledně zjištěných informací na místě Juříčkovy usedlosti nebo někde poblíž stával původní dřevěný dům Jana Machálka (14. 1. 1803 - ?), pradědy Jana Juříčka st. Martin Juříček se svými syny Janem a Josefem přestavil dům na zděný až v roce 1922.  Více o domu v Leskovci 67 najdete zde. 

2)

rodina Juříčkova byla velmi vlastenecky založená a do odboje vstoupila s odhodláním pomoci osvobození naší země od nenáviděného nepřítele a to přesto, že mohli v poklidu žít, jako většina obyvatel v protektorátu. Riskovali to nejcennější co měli, svůj život, jako spoustu ostatních co se zapojili do odboje již od roku 1939. Bohužel na ty co nejvíce riskovaly, kterým bylo jedno, jestli pomáhají utečencům ze zajetí, partyzánům, výsadkářům z východu či západu, na ty se po válce zapomnělo.   

3)

pozor nezaměňovat s Janem Juříčkem z Leskovec čp. 67 (Juříčkův mlýn), jedná se o dvě různé osoby s podobně znějícím příjmením. Jan Juřička pracoval v Ostravě Hrabové a jeho maminka bydlela v Leskovci čp. 1 (později 88).

4)

Valašské povstání organizoval se svými spolupracovníky Josef Sousedík ze Vsetína (18. 12. 1894 Vsetín - 15. 12. 1944 zastřelen při výslechu Vsetín). Přípravou zamýšleného letiště u Ústí byl pověřen por. Ladislav Prokeš (17. 5. 1910 - 3. 5. 1945 zemřel ve věznici v Plattingu). Díky vyzrazení ze strany Františka Bednáře (malého Franty) a pozatýkání většiny předních představitelů Sousedíkovi organizace se zamýšlené povstání v zamýšlené míře neuskutečnilo, až na Vsetínské povstání, které se uskutečnilo 4. 5. 1945 a bylo jedním s mála úspěšných povstání v československu, které nebylo okupanty potlačeno. O Vsetínském povstání si můžete přečíst na stránkách Muzea regionu Valašska od autora Mgr. Pavla Mašláně. 

5)

SS-Polizei Regiment 21 - policejního pluku SS 21.

6)

ZbV Kommando 31 - Zur besonderen Wervendung Komando 31 (oddíl ke zvláštnímu použití 31). Protipartyzánská jednotka, která už byla nasazena v Jugoslávii i v Polsku.

7)

OrPo - Ordnungspolizei (pořádková policie)

8)

GREKO - Grenzpolizei-Kommissariat (pohraniční policie)

9)

podle článku z roku 1982 přemlouvali gestapáci Mařenku, aby jim prozradila úkryt partyzánů, že jí nechají na živu. Maruška jim měla odpovědět „Když jste zastřelili tatínka a maminku zastřelte i mně“. Jiné vzpomínky uvádějí, že Maruška byla jen zraněná, když byla v hozená do hořícího domu a přikryta hořícím slamníkem.

 

TOP