FRANTIŠEK TOMEK - ŽIVOTOPIS

(sepsáno jeho nejstarším bratrem Aloisem Vašutem)

František Tomek se narodil dne 26. listopadu 1925 jako poslední dítě v rodině v pravdě co do majetku chudého dřevorubce. V rodině, do které nově narozený chlapec přibyl byla již tři ogaři z osmi dosud narozených dětí. Dva dříve narození chlapci a dvě děvčata dožili se v důsledku sociálních a lékařských nedostatků jen velmi nízkého věku a museli nejvýše do tří let zemřít.

Jmenovaný pochází z nemanželské, ale svorně snášející "dobré" i zlé, hraničářské rodiny. Matka Rozalie roz. Tomková, provdaná Vašutová se narodila v r. 18861) v obci Makov, v rodině Michala Tomka a Anny rez. Blinkové, oba pocházejíce z Velkých Karlovic. Michal a Anna Tomkovi si kolem roku 1880 postavili vlastními rukami dřevěný domek u říčky Trojačky, která i když nepatrná mnohokrát na jaře ohrožovala domek i jeho obyvatele únosem svých dravých vln. Otec matky našeho Františka Michal Tomek zemřel v mladém věku na následky nešťastného seknutí pantokem do kolena. Zůstala po něm ne stará vdova se dvěma dětmi, Michalem a Rozalií. Michal byl pravděpodobně nevlastní bratr a není o něm nic známo. Rozalie se později provdala za Josefa Vašuta, sklářského dělníka z Mariánské huti v Léskovém, obec Velké Karlovice. Jejich manželství nebylo šťastné, a proto se kolem roku 1910 bez rozvedu, a to z viny Josefa Vašuta rozešli. Josef Vašut zůstal bydlet v Léskovém u své milenky T. Dvě děti z tohoto manželství záhy po porodu zemřely. Byla to děvčata. Rozalie školu "navštěvovala" v obci Makov. Jelikož rodiče s tehdejším uherským režimem nesouhlasili a učitel dělal ve třídě bednařinu místo vyučování, tedy dítě zůstalo až de konce svého života negramotným. V roce 1911 odešla samocená Rozálie s jistým Antonínem Vávrou, který rovněž nebyl v manželství zdaleka spokojen, na práci na velkostatek de Hodolan u Olomouce, kde začali žít jako nelegitimní manželé. On dělal kočího a ona dojičku krav. V polovině r. 1912 se jim narodil chlapec2). Jelikož matka byla vdaná za Vašuta a dosud nebyla s tímto rozvedena, avšak dítě nebylo z manželského lůna, dotazoval se tamní farní úřad legitimního manžela Josefa Vašuta3) na jeho postoj k narozenému dítěti. Dotazovaný však prý neodpověděl, a proto bylo dítě zapsáno po legitimním manželu rodičky, jménem Alois. Jak bylo dítě v matrice zapsáno, to rodiče a jmenovitě ani matku nikterak nezajímalo, bylo dítě, bylo, žilo, dokud nebylo třeba křestního listu porůznu se i jmenovalo, tom až později.

Koncem roku 1912 odvezla matka chlapce k babičce de Makova a odejela zpět na statek de Hodolan, kde její druh pracoval. Jedno je jisté, byli mladí a za svoji sílu se jakž-takž uživili. Zlepšily se i sociální podmínky. První chlapec žil u babičky a druhé dítě se i když tajně, přece jen hlásilo k životu. Dvě děti nechat babičce bylo trochu mnoho, a proto byla maminka nucena přijeti za svou matkou a začátkem r.1914 se jí narodil druhý chlapec4), a to již v Makově a dali mu jméno Jan. Jak jinak jej mohl farář zapsat do matriční knihy než podle jména matky. Matka však z nenávisti ke svému prvnímu manželovi vůbec neuznávala takte zapsané děti a jmenovala si je, když nemohla jinak, tedy podle svého dívčího jména: Tomkovi! A tak tomu i po léta bylo. Oba, chlapci Alois i Jan pod tímto jménem i školu vychodili.

Přišla I. světová válka. Živitel rodiny musel do války, a tak matka zůstala se dvěma chlapci u své matky v Makově pod Trojačkou. Nastala zlá doba i když ta předešlá nebyla dobrá, ta válečná byla ještě horší. V roce 1916 zemřela babička a za krátko se narodil třetí chlapec jemuž bylo dáno jméno Cyril, Příchodem dalšího přírůstku se situace velmi zhoršila. Babičky nebylo, tři malé děti v chalupě, podpora na děti od otce šla na dvě strany jelikož Antonín Vávra měl se svoji manželkou, se kterou rovněž nebyl rozveden také dva chlapce. Nastala těžká bída, nemoci (epidemická chřipka, dysentérie, černý kašel a další). Na hladové a polonahé děti ba i na dospělé tyto nemoci strašně doléhaly. Umírali dobří blízcí i vzdálenější sousedé, truhlář ani nestačil barvit rakve na černo, mnozí byli pochovávání v nenačerněných rakvích, pohřby se konaly bez smutečních doprovodů. Na černý kašel zemřel i nejmenší chlapec Cyril a i matka onemocněla a šílela při pomyšlení, kde se po její smrti ujme jejich, na ní tak lpících dětí. Přešel čas, kdy děti krmila vařeným bobem, pečenou kukuřicí, semencovou kaší, vydělaným i vyžebraným kouskem tvrdého chleba. Skončila zlá válka, vrátil se i, i když nepsaný, ale vlastní otec. Matka domek-chatrč Pod Trojačkou prodala a odstěhovala se s dětmi a druhem přes hranici do obce Velké Karlovice5), bylo to na jaře roce 1919. Prvním jejich bydlištěm byl pasekářský dům, jehož majitelem byl Josef Tomek tehdy bytem někde kolem Olomouce (jedná se jen shodu jmen - žádné příbuzenstvo) později hostinský v Léskovém. Tento dům stojí dodnes na stráni směrem z Makova de Velkých Karlovic asi 700 m od hranic od silnice vlevo. Asi od roku 1920-21 majitel Prda. Jelikož otec nemohl uživit rodinu z toho, co by mu platil majitel usedlosti Josef Tomek, převzala péči hospodářství matka a otec si našel práci při stavbě prvního betonového mostu ve Velkých Karlovicích pod Kratochvilem.

Poté, když usedlost od J. Tomka odkoupil jistý Prda z Podłatého, byli Rozalie Tomková-Vašutová s Antonínem Vávrou a jejich dvěma chlapci nuceni se z usedlosti vystěhovat. Vávra byl nucen opustit do jisté míry svobodnou práci na stavbě mostu a ucházet se v důsledku získání bytu práci u bývalých feudálů firmy Reichů a spol. ve Vel. Karlovicích to se mu také vzhledem k jeho pracovní schopnosti, kterou páni dovedli později de posledních možností využít, podařilo a my jsme se přestěhovali do "panského "komory k dřevorubci Josefu Jandovi Pod Bezdkdem, bylo to na jaře roku 1920. V té době začala, či lépe řečeno začala pokračovat bídná éra dřevorubcovi rodiny. Otec Vávra začal s Jandou pracovat v lese matka musela na zapísknutí nebe zatroubení na panské. S pozdním jarem roku 1920 přihlásilo se o přítomnost v rodině další dítě, tentokrát dcerka, dostala jméno Tonička. Aby bylo mléko pro děti, pořídili si rodiče chudou a slabou kravku kterou se musel starat do jisté míry starší chlapec Lojza. Mladšímu nastala starost o děvčátko Toničku. Když byly jak politické, tak rodinné poměry částečně urovnány vyvstala otázka posílat staršího ogara Lojzu také jednou do školy, vždyť už mu bylo osm pryč. Také se stalo. Matka koupila chlapci slaměný malovaný setůrek, břidlicovou tabulku a černý kamínek, který psal po tabulce šedobílým písmem a hajdy k zápisu de školy. Starý i když trochu a není se čemu divit nervózní řídící školy Jan Mičunek se chlapce zeptal:" Tak co chceš chodit de školy a když se mu dostalo přikývnutím hlavy od chlapce odpovědi, zeptal se dále, no a jak se jmenuješ?" Matka chlapci pomohla: No tak, řekni, ne Tomek Alois, kluk to zopakoval a bylo po přijímacích zkouškách, vždyť kluk byl už stejně přezrálý na prvňáčka. Těžko bylo dohánět, co válka přibrzdila, ale šle to. Rodiče sice číst ani psát neuměli, takže pomoci chlapci nemohli. Kluk však přesto, že se uměl prát, dovedl se také učit, a i přes to, že měl dost omluvených i neomluvených půldnů, zvládl své úkoly dobře a často s vyšším oddělením závodil a ředitel udělal vždy ogarovi radost, když jej vyvolal, aby žákovi ve vyšším oddělení napověděl. Stávalo se, že žáček, který měl na svačinu dobře namazaný chleba, neměl vždy dost pohotovosti při nešťastném okamžiku, kdy byl vyvolán, a tak se stávalo, že i tehdy i v obecné se psávaly úlohy za rohlík, který strašně chutnal, za krajíc voňavého chleba nebe za kousek homolového cukru a pak tajně skrývaný kousek ořezané kvačky letěl při příležitosti ze sotoru do kapsy a z kapsy ven.

Podmínky bydlení pro pětičlennou rodiny v komoře byly svízelné, a tak se otec ucházel změnu bytu. Firma mu přidělila byt jedné místnosti, který měla v disposici od hajného Podešvy, který tehdy sloužil Za Mřežami a později si koupil usedlost v Jezerném. Tento domek se nalézal pod druhou zatáčkou silnice směrem z Podbeskyda na Makov. Byla opět jen jedna místnost, avšak určitá výhoda byla už i v tom, že to bylo pod kopcem a blíž jak pro děti do školy, tak i pro ostatní životní otázky. Říká se, čím blíž k vodě, tím blíž k chlebu, ale není tomu vždycky tak, tak už nás skutečnost naučila.

Nadcházely 1922 až 1923 rok. Život šel stále dál, otec do lesa, matka na panské, starší chlapec v létě krávu pást a potom do školy, mladší musel hlídat děvče. V roce1923 se mu trochu ulevilo tím, že musel také do školy a děvčátko zemřelo na zápal plic. Neodpočinul si chudák Janek dlouho, neb brzy se narodil další dítě a to kluk, který dostal jméno Toník. Tento chlapec byl stále churavý a mělo se v rodině zato, že z něj chlap neuroste. K běžným dětským nemocem se přidaly i různé další komplikace, jako měknutí kostí a kdo ví, jak se ty nemoci všechny jmenovaly. Vydržel všechny tyto útrapy snad jen proto, že člověk náleží do čeledi savců a matka byla, přesto, že slabá přece jen zdravá. V roce 1922-23 došle k rozvedu manželství mezi Josefem Vašutem a Rozalií roz. Tomkou a to proto, že Josef Vašut se chtěl oženit s jistou A.M. ke kterému dala Rozalie jako odpůrkyně souhlas a po rozvodu si ponechala svoje dívčí jméno. Tím se stalo, že Toník6)se již mohl nechat zapsat v matrice narozených na jméno Tomek. Neoficielně jsme byli již tři děti /žijící na jméno Tomek. Čas šel dál, nikoliv k lepšímu. Otec vida doma neuživil dřel, co mohl, často docházelo k úrazům při lesní práci, a tak se stávalo, že musel do nemocnice a některé týdny byl práce neschopen nemocenská byla daleko menší než výdělek, a tak jsa často znechucen životem a beznadějností věříce jenem v lepší posmrtí občas se opíjel za poslední peníz a tak docházelo k menším scénám mezi rodiči, což dětem nijak neuniklo. Aby bylo možno snadně jí uživit rodinu, bylo rozhodnuto dát staršího tzn. nejstarších chlapce na službu k revierníku za pasáka dobytka, Tak se i stalo. Na jaře 1923 šel Alois pást dobytek k revierníkovi M. za to, že mohl sebou brát na jeho pastvu i svoji malou kravku, dostával za tuto práci sem tam svačinu a často pořádně vynadáne, když přihnal krávy s mále nabitými břichy. Krávy byly všem mlsné a nechtěly se pást, jen běhaly sem tam, jak tomu byly zvyklé na vikev k dojení. Chlapec majíce strach svoji kravku před revierníkovými obry, stále ji vodil na provaze a každý si nedovede představit jeho situaci, když dobytek zabíhal nebo lítal jsa obtěžován hmyzem.

Nadcházel 1924 rok. Hajný Podešva ženíce syna, vypověděl firmě nájem domku, v němž bydlely dvě dřevorubecké rodiny a tu přišlo opět jedné z nepříjemných situací i když nebylo mnoho co, přece jen se muselo stěhovat. Jisté je a každému lehce pochopitelné, že má-li se člověk stěhovat do lepšího, jde rád, v opačném případě je tomu také naopak.

 Slezl sníh na jaře 1924. Rodiče dostali příkaz přestěhovat se do osady zv. Člověčí. Tehdy tam byly všechny chalupy obsazeny a k tomu tak, že nebylo se kam nastěhovat. Hajného syn už čekal na uvolnění místnosti, kterou si chtěl opravovat a z místnosti, která byla Antonínem Vávrovi s rodinou přidělena, dosavadní obyvatel se ještě nevystěhoval a tím se stalo, že Vávra s rodinou bydlel více než měsíc pod jedlí, kde si udělal jako pasáci na pastvě z kamení ohniště, kde jeho žena vařila pro celou pětičlennou rodinu. Za deštivého počasí se směli ukrýt do stodoly, kde měl dosavadní obyvatel uloženy různé (zbytečné) věci.

K deputátnímu bytu bylo přiděleno kousek pole (v tem období naštěstí to bylo zrovna brambořiště). Matka sehnala mezi sousedy par kilo jarého obilí, a jelikož nebylo čím zaplatiti oráče, museli jsme drahou jarku zakopávat do země motykami, to bylo ostatně obvyklé mezi chudými, kteří neměli na potah a za "pánbůh zaplať" nikdo nebyl do práce divoký. Osada Člověčí, která tenkrát čítala asi 12-15 chalup se, jak známo nachází na kopci 895 m vysokém. Udržet rodinu na už tak nízké životní úrovni vyžadovalo všech práce schopných členů rodiny nejvyšší vypětí fyzických i duševních sil. Příroda tvrdá, práce od svitu do noci těžká pro dobytek a stroje ne tak pro člověka s bídnou stravou, no, těžko pochopit a k tomu ještě časté šikanování, na které byli páni a jejich nohsledové velmi-velmi štědří, snad už jen proto, aby člověka drželi hlavou u země, aby se neodvážil se vzpřímit a říci to co si myslí a co niž nemůže déle snášet. Buďte proklety ty časy i s těmi pány, kteří tehdy chudým vládli!!! Byli vydřiduši velcí i malí páni, byl vydřiduchem i sedlák i když od nového do nového s vlastním nevyšel. Chudák neměl nic než lidskou čest a na pány vztek. I chudá selka se ptala sama sebe přijde-li jednou ten čas, že nebude těch pánu, co na ni posílají exekutory kdy nebude muset zamykat chléb i před vlastními dětmi, ach, což těžko vzpomínat. Šel, i když rychle, v bídě pomalu ten čas, když nastal druhý podzim a na kamenici sedl mráz, zazněl u dřevorubce znova novorozeněte hlas. Podzim nebývá vždy smutný, avšak u nás se nikdo neradoval, možná že ani matka ne, jestli snad, tak jen proto, že tělesná bolest jí ustane.

Rodiny přibývalo a příjem se ztenčoval. Otec často churavěl a dětem nepřecházel hlad a velkou měly chuť na vše co se jíst dalo, snad proto, že stále cítily, jak je vždy chleba málo. S přírůstkem bídy přibylo ale zase si všichni zvykli, a tak dva větší a dva menší klučíci žili a rodiče si při vší té lopotě a slotě vždy dobře rozuměli. Tomu poslednímu dali jméno Franta a byl to chlapec čiperný a od dětství jen švanda. Jako nejmladší vždy terčem byl žertíků otce i matky a my starší jsme možná žárlili, když pro něj otec sem a tam přinesl rohlík sladký. Tak se rozcházel rok s rokem i my jsme se rozešli. Nejdříve musel odejít náš teprve padesátník táta. Na sklenku roku 1932 v tomto století zimy o velikonocích naposled zašuměl les mu hymny. Smuteční průvod tvořilo jen pár sousedů blízkých, kteří tak jako on prožili tu řádku let břitkých. Neštěstí prý nechodí po horách, chodí však po lidech i na horách a snad toho ještě nebylo dosti a za půl roku vzápětí shořelo všechno, co shořeti může, takže nám zůstala na těle tak tak že aspoň kůže. Nelze si ani domyslet, co všechno člověk zmůže, opět pod stromem, avšak s tím rozdílem že tentokrát na podzim a bez otce, starostlivého muže. Matka nad ztrátou dlouholetého a dobrého druha ulehla těžce na postel a div že s domkem neshořela a potom všechnu hrůzu tu již dlouho nevydržela. Bydlelo se zas porůznu, pod kůlnou u cizích i v stáji neb muselo se čekati, jestli páni něco dají. Ano, dali zas komoru bez podlahy, s chatrnými dveřmi, že prý to jenom dočasně, než se něco podaří. Při všem neštěstí bylo i trošičku toho štěstí, vystěhoval se nájemník a vydechlo se lehčí. Odvezli jsme matku, která již v agonii ztrácela pojem prostředí a malé děti kolem ní, že zemře to ještě nevědí. Zápal plic s celým komplexem těch různých chorob míjí, když v nemocnici vydechla naposledy, jistě s unavenou šíjí. jistě

Zůstali čtyři synové, dva větší (Alois, Jan), dva však malí (Toník, Frantík), život se s nimi nemazlil, ba v ocel vůli kalil. Jednoho chlapce, Toníka vzal k sobě člověk chtivý, počítal s jeho užitím pro práce špatné jiným. Nejmladšího, to Františka ponechali si bratři a žili spolu jistý čas, až zase přišlo horší. Přišel ten černý krutý čas let posledních před válkou, kdy každý, kdo měl v těle čest, začal měřit čas dálkou. Ne každý, ba jen málo kdo měl štěstí ujít hrůze, která zakryla světa kus v podobě divé lůze. Nejstarší z bratrů první vstal do boje proti vrahům, svobody, kterou urvali klidným to českým prahům. Ne dlouho dařila se ilegální práce i když pomáhaly i hory s jejími často jen zvěři známými pěšinkami. Za tři a půl měsíce podpolné činnosti uzavřely se dveře "svobody" a živitel rodiny, nejstarší to bratr uvázl za mřížemi žaláře, ze kterého se vrátil až skoro za 6 let7). Na jeho násilím uvolněné místo musil dočasně nastoupit po mladší bratr Jan. Udělal vše, co zmoh. Františkovi docházeje 14 let a tím také ukončil obecnou školu, doporučili, aby se učil kominíkem. Tak se také stalo. Do učení jej přijal kominický mistr J.D8). v Novém Hrozenkově. Byly dojednány ne příliš obsáhlé formality, chlapec nemaje kromě bratrů nikoho a ničeho byl nucen přistoupit na podmínky 4 leté učební doby za to, že mohl bydlet u mistra. Jinak bydlel v posledním domku fy UP závody z Velkých Karlovic, a to v údolí Podťatém, samota Šútarsko, kde v jedné místnosti o rozměrech cca 5 x 4 m bydlel. 7 osob, tj. nejstarší bratr s manželkou se dvěma dětmi a tchyní, dále dva bratři Jan a František. Místnost sloužila za kuchyň, ložnici s veškerým "příslušenstvím."

Zlé byly to časy, ba, těžko vzpomenout. Čas však přikazuje! "Nikdy nezapomenout!" Tak mladý hoch v tvrdých podmínkách se učil, často v cárech sešlých a hladový se vláčil. Na pasekách dobří lidé žili vždycky, a tak ten kus chleba podali mu lidsky. Těžko nesl mladý kominík tu křivdu, páchanou na jiných i na rodném bratru. Chodíval den ze dne po samotách v lesích, posmíval ty chrabré, co se báli bosích. Znal on my bratra nouzi, již za mřížemi snáší, zapřísahal pomstu za něj i za ty další. Válka se vlekla jako hlemýžď v písku, každá její stopa zela po ohnisku. Bylo trochu i těch, co v spekulaci žili a tučných ziscích z bídy jiných snili. Většina však zdravá srdce v těle měla a hlasy jejich varovný jako děla hřměly. Dověděl se mladý kominík že v lesích, žije mstitel vrahů, fašistů to běsných. Nebylo mu ještě celých devatenácti, ale směle stanul, kde stáli pevní chlapi. Bylo to na podzim zrovna na Václava, zaduněla škola, jak když valí láva. Němčíci zděšeni, v chaosu a chvatu byli nuceni přijat od kominíka výplatu. Zaplatil jim dobře za bratrova hoře, za každý rok jeden Němčík zůstal v pánu jednoho za sebe, a ještě měl fóra, 7 jich nevyšlo živých z školního ze dvorat9). Výbuch tento mocný, slyšen přes pět vrchů, zalomcoval chátrou nacistických vrahů. Kominíček smělý již v lesích usmíval se, staly se mu rájem, však v posledním čase. Od té vzrušné chvíle ještě kvartál roku mohl nosit nagan na svém mladém boku. Partyzánskému řemeslu jej učili rodní ruští bratři, aby bil fašisty, jak se na něj patří. Ano, střílel, ničil vše, co bylo hnědé, rád ukázal zuby nácka tváři bledé. Zákon válek praví: "Těžko v přípravě, lehčej v boji! Partyzánská válka má však mnoho úskalí a jednou ten a jindy onen jimi musí projít a někdy i pojít. Stalo se to v zimě v 45, když 8-ho února asi deváté. Tam v hostýnských horách na pasece Bílová rozlehly se výstřely z obchvatu fašistova. Chlapců bylo 10 k tomu zimou ztuhlých a fašistů přes 300 v kožichách, filčácích. Boj byl nerovný a naděje malá pro ty chrabré chlapce jimž vlast odvahu dala. Rvali se fašisty, vlčáky a ohněm, neb dům, v němž pili čaj byl sežehnut pramenem. Padli všichni hoši za oběť zlé zradě a to v době kdy již blesky na východě hlásily vonnou jar po válečné řvavě.

Padlo jich více než 50 milionu, většina z nich nemohla být zasypána rodnou hlínou. Náš mladý hrdina odpočívá tiše, ve společném hrobě na hřbitovní ploše. Za svou vlast bojoval, za ni také padl, aby jeho národ z poroby se zvedl. Slzy v očích pálí, ne však víc než oheň, který spálil tělo, štíhlé jako jelen. Hrdinům nepatří provázet je pláčem, jim patří na pozdrav zamávati věncem. Věnec dal jim národ z vavřínů a kvítí, které ať jim věky na mohylách svítí. Svým bojem a smrtí vykoupil bratra i ty další a proto mu:

Čest a sláva od nás všech i budoucích patří!

 Zachytil: Alois Vašut