Rytířský rod pánů ze Skorotína verzus Leskovec

Větší část obyvatel obce Leskovec, kteří měli nebo mají příjmení „Šťastný“, pocházejí nejspíše z rytířského rodu pánů ze Skorotína (později z Korotína). Tuto souvislost naznačují zápisy v matrikách i Lánovém rejstříku, kde se u jména Šťastný objevuje dovětek „z Korotína“. Za předka této větve je považován Felix z Korotína, významný šlechtic první poloviny 16. století. Příjmení Šťastný tedy vzniklo z překladu latinského jména Felix, což značí Šťastný, a proto je v některých listinách psán jako Šťastný z Korotína.

Rytíř s erbem Z Korotinů v Leskovci (vytvořeno AI)

Felix (Šťastný) z Korotína a jeho majetkové působení na jihovýchodní Moravě v první třetině 16. století

Počátek 16. století na jihovýchodní Moravě představoval období výrazných majetkových přesunů, soudních sporů a proměny hospodářských strategií nižší šlechty. V tomto prostředí vystupuje Felix, zvaný Šťastný, z Korotína jako jedna z klíčových postav, jejíž krátké, avšak intenzivní působení na bánovském a petrovskolhotském statku dobře ilustruje dynamiku tehdejšího feudálního hospodaření i spletité vazby mezi věřiteli, dlužníky a ručiteli. Jeho příběh je zároveň dokladem toho, jak snadno se mohl šlechtic ocitnout v síti závazků, které jej nakonec donutily vzdát se i čerstvě nabytého majetku.

K převzetí Petrovské (Francovy) Lhoty se Felix dostal prostřednictvím směny uskutečněné na podzim roku 1516. Kuželíci ze Žeravic, tehdejší držitelé Bánova, se v důsledku narůstajících dluhů rozhodli směnit svůj statek právě s Korotínským, jenž byl jedním z věřitelů bratrů z Podmanína. Tato transakce byla motivována snahou Kuželíků vyrovnat starší závazky a zároveň přenést část majetkové zátěže na jiného šlechtice. Felix tak získal Petrovskou Lhotu jako náhradu za své pohledávky, avšak spolu s ní převzal i komplikované právní a hospodářské vztahy, které se k tomuto statku vázaly.

Krátce po převzetí majetku se Korotínský ocitl ve víru sporů, které se týkaly především ručitelských závazků. Již v dubnu 1517 vymáhal po Dobešovi a Čeňkovi Kuželících správní list, jenž měl zajistit náhradu případné škody, kterou by mohl jako ručitel utrpět. Zároveň však sám odmítal vydat obdobný dokument Jiříku Jarasovi, který ručil za dluh 640 grošů. Teprve zásah zemského soudu v Olomouci jej přinutil správní list vydat, jak dokládá zápis, že „jest Šťastný ten list položil“. Tento moment ukazuje, že Felix uplatňoval právo selektivně a že jeho postup byl často motivován okamžitým hospodářským zájmem.

Napětí se dále prohloubilo v souvislosti s provozem pivovarnictví v Bánově. Již dříve zdejší vrchnost deklarovala existenci várečných a šenkovních práv, což vyvolalo odpor měšťanů z Uherského Brodu, kteří se dovolávali svého mílového práva. Soudní spor, který následoval, sice potvrdil platnost brodského privilegia, avšak zároveň uznal, že v Bánově se pivo vařilo již za předchozích pánů, a proto zprostil Petra Kuželíka obvinění. Felix tak vstoupil do prostředí, kde bylo pivovarnictví nejen významným zdrojem příjmů, ale také předmětem dlouhodobých sporů.

Jako nový držitel Bánova se Korotínský snažil udržet monopol na odběr místního piva, což jej přivedlo do konfliktu s Jiříkem Jarasem, vlastníkem svobodného dvora v Bystřici pod Lopeníkem. Jaras si dovážel pivo z Uherského Brodu, což vyvolalo nelibost nejen u Felixe, ale i u některých bánovských sousedů. K incidentu došlo, když byl Jarasovi na bánovském gruntu zabaven vůz, tři koně a dvě bečky brodského piva. Ačkoli se spor dostal před soud, rozhodnutí nevyznělo jednoznačně v Jarasův prospěch, neboť soudci konstatovali, že není důvod jej osvobodit od placení mýta. Přesto se Jaras později projevil jako loajální podporovatel Korotínského, což naznačuje, že Felix dokázal své sousedy přimět k určité míře spolupráce.

Zásadní komplikace však přišly zcela odjinud. Petr z Vlachovic, který měl na Petrovskou Lhotu vlastní pohledávky jako bývalý rukojmí Podmanínů, očekával, že mu Felix statek převede. Když se tak nestalo, zadržel městečko Slavičín, jež mělo být postoupeno Korotínskému. Ještě závažnější byl spor s Michalem z Podmanína, který Felixe obvinil z porušení slibu, že Lhotu neprodá nikomu jinému než jemu. Podmanický nejen podal půhon, ale také přistoupil k nátlakovým opatřením, když pod hradem Bystrica zabavil šest pltí se dřevem, které patřily Korotínskému. Tím se Felix ocitl pod dvojím tlakem – právním i hospodářským.

V této situaci již nemohl využít obvyklých prostředků, jako byl výběr mýta v Bánově, neboť jeho protivníci nesídlili v bezprostředním sousedství. S narůstajícími spory a ztrátami se proto rozhodl pro zásadní krok. V roce 1519 nechal zaknihovat bánovský statek, aby jej mohl směnit s Burjanem Světlovským z Vlčnova za méně hodnotné Nedachlebice. Touto směnou se zbavil nejen Bánova, ale i Petrovské Lhoty a s nimi spojených vleklých neshod. Burjan, jehož zájmy směřovaly spíše k politické dráze než k hospodářskému využívání stezky přes Bystřici pod Lopeníkem, byl pro Felixe vhodným partnerem, který mu umožnil vyvázat se z tíživé situace.

Příběh Felixe z Korotína tak představuje pozoruhodnou ukázku toho, jak spletité a mnohovrstevnaté byly majetkové vztahy na Moravě počátku novověku. Získal panství jako věřitel, avšak stejná síť závazků jej nakonec připravila o vše. Jeho osud dokládá, že šlechtic této doby musel být nejen držitelem moci, ale také obratným hospodářem, právníkem a diplomatem. V prostředí, kde se prolínaly staré feudální zvyklosti s novými ekonomickými ambicemi, stačila jediná chyba či opomenutí, aby se i zdánlivě pevná majetková pozice rozpadla pod tlakem věřitelů, sousedů a soudních sporů.

První příslušníci rodu ze Skorotína v Leskovci

Z dostupných záznamů prvním příslušníkem rodu, který se díky finanční situaci usadil přímo v Leskovci, byl vnuk Felixe z Korotína, syn Jana z Korotína a na Nedachlebicích a jeho druhé ženy Mandaleny ze Zástřizl, Šťastný z Korotína a na Nedachlebicích, zvaný též Sirotek, který se narodil před rokem 1562. Ten zde zakoupil usedlost o velikosti 3 sekrů a 70 sáhů. Podle skici z roku 1826 se jejich usedlost rozprostírala nejspíše v místech hospody u Šťastných čp. 26 a vedla až k Petrášovskému potoku, ale pozemky rodu Šťastných se rozprostíraly skoro v celém středu dnešní obce mezi Petrášovským potokem na severu, potokem protékajícím mezi dnešními domy čp. 24 a 172 na jihu, na východě řekou Senicí a na západě okolními lesy, a měly v roce 1670 výměru okolo 7000 m2 obdělávaného pole. Je zvláštností, že v té době byly v obci i větší usedlosti, které vlastnili Mikuláš Plahočilů, po něm Jan Mikulů, dále Pavel Halašů a nakonec Martin Matůšů, po něm usedlost zdědil Lukáš Postiessů. Již v té době bylo kromě velkých gruntů i dosti malých, které vlastnili předci již známých nebo podobných příjmení z dnešních časů, např. Mikuláš Hrtanů, Vašek Ondrů, Jan Maucha, Jan Kovářů, Mikuláš Tkadlec, Jan Matušík, Vávra Vrturů, Mikuláš Muchů, Jan Buček, Jan Setvů, Jan Ondrula, Jura Matinů, Jura Babíčků, Martin Wichopinů, Mikuláš Vichopinů, Jura Kopečný, Jura Gabryšů, Jan Hranický, Václav Lukaščík, Mikuláš Lužků, Jan Lužků, Tomáš Mauchů, Marti Kovář, Mikuláš Gerža, Martin Wichopinů, Martin Bezkostka, Jan Martinů, Jan Marušík, Jan Kniežiek, Jan Tkadlec, Jura Křesalů, Adam Řezník, Mantin Šenkeříků, Václav Holubec Martin Matůšů, Štěpán Krčků, Pawlowsky, Botkovsky, Zelinkovsky atd. 

Šťastný, zvaný Sirotek, v obci také zemřel. Po něm převzal grunt jeho syn Šťastný Z Korotína, který je v lánských rejstřících zapsán jako Stiastný Kožtina (1590–1656), který se již nejspíše narodil v Leskovci a který i v Leskovci zemřel. Třetí generaci představoval Štěpán Šťastný (1635), který usedlost zdědil jako nejstarší syn. Jeho mladší bratr Jiří Šťastný, někdy uváděn jako Šťastná Korytín (1640), se stává v Leskovci fojtem a dědí taktéž část majetku. Před ním měli podepsanou smlouvu na leskovecké fojtství Filáci, kteří smlouvu nedodrželi a z Leskovce se přestěhovali do Lužné. 

Po Štěpánu Šťastném dědí usedlost jeho syn Mathouš Šťastný (30.9.1671) a po Jiřím Šťastném syn Matouš Šťastný (19.6.1695). A tak to šlo dál a dál po celé generace. 

Z Leskovce se poté rod rozšířil i do dalších okolních vesnic, jako je Hovězí, Prlov, Slušovice atd.

Pozemky rodu Šťastných okolo roku 1800

Rytířský rod pánů z Korotína

Rytířský rod pánů z Korotína, původně psaný ze Skorotína, patří k těm starým šlechtickým rodům, jejichž jméno se v dějinách Moravy objevuje po několik staletí a zanechává po sobě stopy v zemských deskách, listinách i v místních tradicích. Jejich původ nebyl dlouho jednoznačně vyjasněn. Starší literatura uváděla možnost českého i moravského původu, neboť ves Skorotín existovala jak v Čechách, tak na Moravě. Novější bádání, zejména práce J. V. Bezděka, však ukazuje na zaniklou ves Skorotín u Příbrami, odkud se rod rozšířil na Moravu. Tomu odpovídají i zápisy v Zemských deskách olomouckých, které připomínají český původ usazených moravských členů rodu.

První dochovaná zmínka o rodu pochází z roku 1359. V dalších desetiletích se jméno Skorotín objevuje v letech 1374, 1401, 1425 a 1437. K nejstarším známým členům patří Přech ze Skorotína, doložený jako držitel rodového statku v letech 1437–1463. Jeho příbuzný Přibík získal od krále Jiřího z Poděbrad dědictví po Janu Hrachu z Občova, které následně připojil ke Skorotínu. Již v té době se ukazuje typický rys rodu – pohyblivost majetku, časté směny a obchodování se statky.

V první polovině 16. století se rod dostává do popředí díky Felixovi (Šťastnému) z Korotína, jedné z nejvýraznějších osobností rodu. Felix držel Bánov, Nedachlebice, Slavičín, Zubrůvku u Pulčin a další statky, s nimiž často obchodoval. Roku 1521 nechal v Nedachlebicích vystavět tvrz, kterou Korotínové obývali přibližně čtyřicet let. Roku 1534 je Felix uváděn jako dědičný rytíř, což potvrzuje vzestup rodu mezi uznávané šlechtické rody Moravského markrabství. Jeho manželství s Kunhutou Prakšickou ze Zástřizl spojilo Korotíny s významným rodem Zástřizlů, což mělo vliv na další majetkové i společenské vazby.

Felixův syn Jan z Korotína a na Nedachlebicích pokračoval v rodové linii a roku 1553 zajistil své matce část vesnice Prakšice. Jeho dcera Kunka z Korotína, vedená již roku 1562 jako sirotek, se stala nejvýznamnější ženou rodu. Byla čtyřikrát provdána – za Aleše Podstatského z Prusinovic, Jana Bohuslava Zoubka ze Zdětína, Václava Morkovského ze Zástřizl a nakonec za Arkleba z Kunovic. Všechna manželství však zůstala bezdětná. Přesto právě skrze ni se rod Korotínů spojil s nejvýznamnějšími moravskými rody své doby a její životní osudy dokládají společenské postavení rodu v druhé polovině 16. století.

Rod pokračoval větví Jana z Korotína a Mandaleny Milotické ze Zástřizl, která přežila i období po roce 1600. V pramenech se Korotínové objevují ještě v 17. století, poté však jejich jméno postupně mizí z aktivního dění a zůstává především v archivních záznamech, pečetích a heraldických sbírkách.

Erb pánů z Korotína byl stříbrno modře čtvrcený štít, doplněný přikryvadly ve stejných barvách. Na přilbici spočívala koruna s osmi perlami, z nichž pět bylo viditelných, a klenot tvořila tři pštrosí pera střídavě stříbrná a modrá. Jednoduchost a čistota barev odpovídá moravské rytířské heraldice 15.–16. století a činí erb snadno rozpoznatelným.

Rod pánů z Korotína tak představuje typický příklad nižší moravské šlechty, která se v běhu staletí dokázala prosadit službou panovníkovi, sňatkovými vazbami i aktivní správou a obchodováním s majetkem. Jejich jméno je spojeno zejména s jihovýchodní Moravou – Bánovem, Nedachlebicemi, Slavičínem a okolím – a tvoří součást širšího obrazu dějin regionu v době pozdního středověku a raného novověku.