Dvě cesty Františka Bednáře

Od skončení druhé světové války bylo objasněno mnohé, co souviselo s temnými praktikami gestapa proti odboji.

Z různých důvodů nebylo však řečeno vše. Tato práce reportážním způsobem stručně shrnuje známá a neznámá fakta o Františku Bednářovi, který od počátku okupace po dlouhý čas s úspěchem pracoval v podzemním hnutí. Po zatčení v listopadu 1942 a takřka ročním vězení nastupuje tento muž jinou cestu. Jakou? To autor ponechává na čtenáři, aby sám z předloženého posoudil, zda Bednář zaujímá místo v zástupu těch, kteří zradili, či z něj vybočuje...

Krátce po válce mnohé noviny přinášejí oslavné články o Bednářově ilegální činnosti, jeho fotografie se ocitá na pamětní desce obětem války. Najde se dostatek těch, kteří mu ve vzpomínce děkují za nezištnou pomoc při útěku za hranice.

Za nějaký čas však vydává Radimír Kunc knihu Clay-Eva volá Londýn a ta staví Bednáře do jiného světla. Rodina se brání a podává na autora žalobu, soud ji však zamítá. Přicházejí první výslechy zatčených gestapáků a konfidentů gestapa, ozývají se ti, kteří doplatili v podobě smrti některého z rodinných příslušníků na ukrývání či kontakt s Bednářem v době jeho činnosti v odboji a po propuštění z vězení. Najednou je po oslavě hrdiny a pro mnohé se stává zrádcem. S tímto pojmem je pak jeho jméno spojováno v mnohých pojednáních s odbojovou tematikou. A tak ještě jednou: právem či neprávem? S vědomím, že se vydáváme na nepříliš probádanou cestu, začíná náš příběh.

Podle vzpomínek pamětníků byl náš protagonista (narozen 4. října 1904) vychováván od prvních krůčků v obecné škole v Chrlicích až po absolvování učitelského ústavu v Brně (1920 - 25) učiteli a rodinným prostředím ve vlasteneckém duchu. Po svém otci stolaři zdědil František pracovitost a houževnatost. Tyto vlastnosti si spolu s vlasteneckým cítěním odnáší mladý učitel na své první učitelské štace v Albrechticích a Karpentné ve Slezsku. Ještě dnes na něj bývalí žáci, dnešní babičky a dědečkové, které mladý kantor učil, vzpomínají s úctou. (O tom se autor přesvědčil osobně při dlouhém působení v tomto kraji.) Byl skvělý organizátor školních besídek, divadel, zajišťoval finanční sbírky pro pomoc chudým žákům, pořádal v rámci odboru Slezské matice po dlouhá léta desítky přednášek, ve kterých byl posilován český duch, organizoval zájezdy, spoustu práce odvedl v Sokole. Politicky se angažoval v národně demokratické straně, byl členem okresního zastupitelstva v Těšíně. Polskou okupací Těšínska na podzim roku 1938 končí jeho úspěšná učitelská činnost v tomto kraji. Spolu s manželkou Evou (sňatek roku 1939) a malými dětmi Zdenkou a Evou se stěhují zpět na Brněnsko. Tady od února 1939 učí krátce v Sokolnicích a Telnici, od 1. 9. 1939 ve svém rodišti v Chrlicích. Po obsazení naší vlasti německým vojskem ví František Bednář, jako dobrý vlastenec, kde je jeho místo. Odmítá stát se řídícím učitelem a je mezi prvními, kteří se zapojují do ilegální práce. Mozaiku počátků Bednářovy odbojové činnosti můžeme částečně sestavit z písemných vzpomínek těch, kteří s Bednářem spolupracovali a dočkali se konce války, kromě poválečné literatury nám v mnohém poslouží i poválečné výslechové protokoly gestapáků. Na organizačním plánku Obrany národa pro kraj Brno-venkov můžeme Bednáře zaznamenat do září 1939 jako vedoucího. Co se pod tímto stručným konstatováním skrývá... Krátce po 15. březnu 1939 se nejprve ve svém rodišti v Chrlicích u Brna a okolí rozhlíží po těch, kteří se chtějí zapojit do podzemní práce. Kontaktuje se s Miroslavem Šejnem, npor. v záloze a poštovním úředníkem, mjr. Oldřichem Krampolem z Brna, plk. Lysákem, škpt. Jelínkem, Aloisem Haškem, Janem Třískou, Jaroslavem Dvořákem, npor. Petráčkem, učitelem Klímou a desítkami dalších obětavých vlastenců ochotných vzít na sebe břímě nelehkého a vyčerpávajícího ilegálního snažení. Kde všude můžeme Františka Bednáře v jarních a letních měsících roku 1939 vidět? Předně vzpomíná na přítele Josefa Jošta, tajemníka Poštovního šekového úřadu a redaktora Národních listů, se kterým před válkou spolupracoval. Zajíždí za ním do Prahy, kde se od něj dovídá, že pracuje v odboji s generálem Bílým, dr. Schmoranczem, plk. Kohoutkem, plk. Heikem a dále že je napojen na odbojovou organizaci primátora Prahy dr. Otakara Klapky, spolupracujícího s generálem Eliášem. Po rozhovoru vyjadřuje František Bednář porozumění s Joštovou činností a nabízí mu svou pomoc. Při častějších cestách do Prahy se Bednář seznamuje s Joštovými spolupracovníky Emanuelem Truhlářem, dr. Antonínem Kollertem, dr. Janem Ebertem, Helči Škodovou, dr. Jiří Branžovským, Janem Vávrou, Josefem Suchánkem, Annou Wolmanovou. Jeden z prvních úkolů, který dostává, je prozkoumat na Ostravsku a Slezsku možnosti organizovaných odchodů našich občanů přes Polsko na Západ. Oblast byla Bednářovi dobře známá, měl zde mnoho přátel, a tak nebylo problémem úkol splnit. Absolvuje také s Joštem mnoho cest do okolí Brna, Ostravy, Těšínska při hledání vhodných spojek a převaděčů. Navštěvují mnohé železničáře, protektorátní četníky, různé úředníky. Do přepadení Polska se Bednář spolu s příslušníky Obrany národa a dalšími obětavými vlastenci zapojuje do převádění uprchlíků, využívá přitom znalosti terénu. Při setkáních s Joštem dostává se Bednář také do spojení s ilegální pražskou organizací Svazu letců, jejím předsedou V. Černým a tajemníkem Malým. I tato spolupráce přináší dobré výsledky a do Polska se daří dostat desítky letců, leteckých odborníků, kteří po krátkém pobytu ve sběrném táboře u Krakova byli odesláni do Gdyně a odtud lodí přepraveni do Francie, kde byli zařazeni k leteckým perutím, jenž proslavily čs. armádu v boji o Francii a později Anglii. Ti, kteří zůstali v Polsku, vytvořili po zahájení války český legion, z něhož se mnozí dostali s pplk. Svobodou do SSSR, jiní se stali základem naší vojenské jednotky na Středním východě, která v rámci slavné 8. britské armády bojovala v severní Africe a na jiných bojištích. s organizováním přechodů souvisela pro Bednáře a jeho pomocníky i jiná práce. Bylo nutné pro pohyb na území Protektorátu obstarat pro uprchlíky falešné doklady a pro ty, kteří byli hledáni gestapem a byli připraveni k odsunu, byty. K takovým akcím byl nutný dostatek finančních prostředků - valut. Ty byly zajišťovány od ministra Nečase, ing. Jarníka, předsedy Nejvyššího cenového úřadu, ministerského rady Staška z presidia generála ing. Eliáše, nemalé obnosy pocházely z fondu primátora Klapky. V letních měsících 1939 se Bednář aktivizuje i v jiném směru. Spolu s Joštem se věnují také zpravodajským úkolům. Zpočátku byly zprávy odesílány na Západ prostřednictvím polského konzulátu v Ostravě, později přes belgický konzulát v Praze. Do Anglie a Francie proudí informace i krátkovlnným vysílačem Svazu letců z Prahy.

Začátkem září 1939 František Bednář rezignuje na funkci velitele ON v kraji Brno- venkov a na jeho místo nastupuje poštovní úředník Miroslav Šejna z Chrlic. Po pádu Polska Bednář pomáhá uprchlíkům na Valašsku. Ve Vsetíně seznamuje Jošta s továrníkem Josefem Sousedíkem, se kterým mnohdy do pozdních nočních hodin projednávají zajištění přechodů těch vlastenců, kteří se chtěli dostat na Slovensko a odtud přes Maďarsko do Jugoslávie a pak dál na západ. Po vzájemné shodě jsou zakrátko zasíláni jednotlivci i malé skupinky po přechodové lince Praha - ředitelství pošt - Brno - Trumpeš - Přerov do konečné zastávky Vsetín. Pro spojky, které přesuny zabezpečovaly, bylo poznávacím znamením uprchlíka barevný špendlík v klopě, Národní listy v levé kapse a heslo „Posílá mě Franta“. Továrník Sousedík nemálo vypomáhal penězi a také vybranými lidmi, ochotnými splnit jeho příkaz. Pro nepřízeň počasí (sněhové závěje 1939 - 40) musely být mnohdy na nějaký čas odsuny přerušeny.

V té době neúnavný Bednář, pohybující se po celém protektorátu, musel často používat pro úřady a časté kontroly falešné doklady. Jeden z nich zněl na jméno Gábor, obchodník z Frýdku. Podzimní a zimní dny 1939 nebyly pro Bednáře a jeho obětavé pomocníky nabity jen prací související s organizováním odchodů lidí za hranice. Desítky vlastenců, mezi kterými nechyběl také František Bednář a Miroslav Šejn, zjišťují pro majora Krampola početní stavy německých vojáků, důstojníků a vojenské techniky nacházející se v okolí Brna, pokoušejí se zaevidovat počty zbraní v držení lidí pro případ jejich použití v odboji, podílejí se na zatírání německých nápisů na silničních rozcestích...

Po týdnech vysilující práce přichází 14. listopad 1939 a s ním pohroma v podobě zatčení Františka Šmída, pracovníka Zbrojovky Brno, napojeného na ilegální Zemský národní výbor v Brně. Tento muž, který toho věděl dost hlavně o Obraně národa, se zakrátko na gestapu rozhovořil.

Vzápětí začíná zatýkání také v okruhu Bednářových blízkých spolupracovníků. Za mříže se dostávají mjr. Oldřich Krampol, npor. Petráčeka řada dalších. V prosincových dnech řádí gestapo i na Vsetínsku a do vězení putuje mnoho Bednářových odbojových druhů. V únoru 1940 jsou v Praze zatčeni představitelé Svazu letců, se kterými se Bednář znal. Za této situace byla jen otázka času, kdy některý ze zatčených promluví a gestapo se tak dostane na stopu Bednáře, prožívajícího dny napětí a strachu, ale také radostnou událost narození dalšího přírůstku do rodiny. Stále více se smiřuje s tím, že bude muset odejít z domova a hledat úkryt... Ve stejné situaci je i Jošt, kterého gestapo sleduje. Redaktor nějaký čas žije v obavách před zatčením, pak zmizí a ukrývá se u hajného v Luhu u Klatov. Přichází konec měsíce března 1940 a pražské gestapo odjíždí do Chrlic zatknout Františka Bednáře /27.3./, ten je však varován redaktorem Bodlákem z Národních listů, a tak když gestapáci přijíždějí, mizí pan učitel zadním vchodem ze školy. Zajíždí do Prahy, zjišťuje Joštův pobyt a navazuje s ním kontakt. Radí se spolu, co podniknout, a dospívají k přesvědčení, že za dané situace musí každý jednat sám za sebe.

Redaktor Josef Jošt byl gestapem dopaden 22. 5. 1940 pokusil se spáchat sebevraždu při zatýkání. Byl souzen lidovým soudem v Berlíně ve dnech 23. a 24. 4. 1942 spolu s Truhlářem, Krausem, dr. Kollerem a odsouzen na smrt.

Situace Františka Bednáře není lehká, vytržený z rodinného zázemí skrývá se v podbeskydském kraji, kde na čas pracuje v lesích jako dělník a ve volných chvílích rekapituluje uplynulé rušné týdny. Znovu se v něm však ozývá touha zapojit se do organizování odboje. Navazuje kontakt s tajemníkem rektorátu Masarykovy univerzity v Brně Jaroslavem Trumpešem, Aloisem Dubačem, dr. Ladislavem Máčalem, Karlem Zdráhalem a dalšími vlastenci odhodlanými pokračovat v odboji. Po mnohých schůzkách je organizačně vše zajištěno k utvoření ilegální organizace. V čele seskupení napojeného na Ústřední vedení domácího odboje (ÚVOD), stál Trumpeš, jeho zástupci byli dr. Máčel, prokurista masné burzy v Brně, a kapitán četnictva Jelínek. Tajemníkem a jakýmsi stratégem skupiny, majícím po ruce vždy hodnotný nápad, se stal František Bednář, který neznal odpočinku, byl neustále v pohybu, koordinoval a řídil odbojovou práci po celé Moravě. Podle vzpomínek Aloise Dubače, člena Trumpešovy skupiny, jednoho z mála, který se dožil konce války, se Bednářovi podařilo i po velkém zatýkání v řadách Obrany národa a jiných organizací navázat četná spojení na Moravě a v Praze. Byl to on, kdo získal většinu nových krajských velitelů (např. ředitele Šindelku z Ivančic, velitele kraje Jihlava a další jejichž jména upadla dnes v zapomenutí...).

K horečné činnosti Trumpešovy skupiny patřilo vyhledávání vhodných míst pro seskoky parašutistů ze západu i z Východu, obstarávání falešných dokladů osobám stíhaným gestapem. V tiskárně Melantrichu v Brně se zhotovovala zase razítka okresních úřadů, tiskly se křestní domovské listy, propustky na Slovensko, zásobovací ověření a celá řada jiných dokumentů. Byly organizovány sabotážní akce, např. pomocí karborundových kuliček se zpomaloval provoz vlaků, zapalovaly se vlakové náklady při přepravě sena a slámy, bylo provedeno vyhození hradla mezi Benešovem a Českými Budějovicemi. Úspěšně se rozšiřovaly protiněmecké tiskoviny, organizoval bojkot českého protektorátního tisku, pořádaly se sbírky na pomoc perzekuovaným rodinám, opatřovaly se byty a jiné úkryty pro stíhané vlastence atd. O všech aktivitách rozhodoval pružně osmičlenný výbor, scházející se podle potřeby. V tomto období se Bednář zdržoval převážně na Ostravsku a Těšínsku, kde nacházel úkryt u starosty Slezské matice Aloise Holeše z Orlové, Petra Pavlána ze Slezské Ostravy, učitele Ludvíka Drabiny z Místku, dr. Vladimíra Richtra z Ostravy, manželů Mičunkových ze Slezské Ostravy, na Kyjovsku u učitele Vetešníka. V té době se v životě Františka Bednáře stala událost, která jej příliš nevyvedla z míry. Na radu prof. dr. Parmy, který Bednáře učil, a po dohodě s manželem podává paní Eva Bednářová žádost o rozluku manželství. Činí to proto, aby zachránila rodinu před pronásledováním gestapem a odpoutala pozornost slídivých očí konfidentů... Krajský civilní soud v Brně jí rozsudkem z 8. srpna 1940 vyhovuje.

Pro veřejnost bývalý manžel se i nadále tajně za mnohdy riskantních okolností stýká s rodinou, přitom v podzimních a zimních měsících roku 1940 pokračuje v ilegální práci. Zajíždí do Prahy, odkud přiváží pokyny od generála Všetičky pro činnost skupiny, které pak rozpracovává, a na svých cestách předává čelným představitelům odboje napojeným na Trumpešovy ilegalisty. Při neustálém pohybu měnil často svůj vzhled, aby nebyl poznán. Dobrého pomocníka nachází v MUDr. Weselém z Brna, který se mění ve své ordinaci v šikovného maskéra a přispěje i finančně. (Obětavý lékař a jeho paní se nedočkali konce války, skončili v některém z koncentračních táborů). Jejich schůzky se uskutečňují nejen v Brně, ale také u Ladislava Dostála v Jevíčku. Podle vzpomínek Aloise Dubače, Domina Černého a prof. Grni dochází v zimních měsících roku 1941 k navazování prvních kontaktů představitelů rozvětvené podzemní Trumpešovy organizace se skupinou prof. dr. Františka Píška, prof. Václava Bureše a moravskou organizací PVVZ vedenou prof. Josefem Grňou. Seznamovací schůzka se uskutečnila 20. února 1941 v Brně v bytě řezníka Horáka a měla pokračování v hostinci u Kolačných. Neštěstím bylo, že se jí zúčastnil také gestapák Wochian, kterého mezi přítomné uvedl Jaroslav Trumpeš jako „Brňáka“. (Při zatýkání Černého mu Wochian řekl, že v hostinci u Kolačných seděli vedle sebe.)

Podle prof. Grni "...došlo ke sloučení těchto skupin na schůzce, která se konala za účasti dr. Bondyho, představitele pražského ústředí PVVZ, v první polovině března 1941 v Brně. Bondy navzájem seznámil mne, Bureše a Trumpeše a dohodli jsme se při té příležitosti na vytvoření společného pětičlenného kolektivního vedení, za jehož hlavu jsem byl určen já jakožto současně zástupce Moravy v ústředí. Mým zástupcem byl zvolen Bureš a členy vedení jednak Trumpeš a za naši starou síť Berka a Koblížek. Plenárně se tato 'Moravská pětka' sešla jen jedenkrát v laboratoři prof. Píška asi v červnu roku 1941. Jinak se stýkali její členové jen jednotlivě, kdykoliv toho bylo třeba. Toto nové zemské vedení se brzy dohodlo i na způsobu, jakým bude dobudována celá organizace, i na rozdělení práce mezi jednotlivé členy vedení. Způsob výstavby byl určen podle směrnic PVVZ po linii horizontální i vertikální. Horizontální síť byla postavena vytvořením pěti krajů, a to západ, Brněnsko, střed, Slovácko, východ a k nim přistupovaly čtyři kraje, Znojemsko, Zábřežsko, Opavsko, Těšínsko. Ostatní Morava byla rozdělena tak, že západní Moravu převzal Berka, Brněnsko Bureš, střední Moravu Grňa a Ostravsko Trumpeš."

Ve vertikální síti měl Koblížek na starosti továrny a dělnické odborové organizace, Grňa vykonával činnost na úseku hospodářském a finančním, Bureš připravoval politickou správu, Trumpeš vyvíjel aktivitu na úseku železnic a pošt, Berka prováděl opatření ve školství.

Ve svých pamětech dále Grňa poznamenává, kde byla vytvořena střediska krajů a shrnuje vlastní poznatky s budováním sítí, ze setkání s mnohými členy organizace a naznačuje jakousi politickou přípravu k revoluci, či k zákonodárné práci...

Nebude na škodu krátce připomenout atmosféru, která v naší okupované vlasti vládla v době, kdy toto seskupení hledalo své místo v odboji. Na jaře a přes celé léto 1941 prožíval domácí odboj jakousi druhou vlnu svého rozmachu. Sabotáže, skryté destrukce, šíření ilegálních tiskovin, šeptaná propaganda inspirovaná zahraničním rozhlasem i pověstný smysl pro politický vtip našich lidí a činnost zpravodajská - to byly nejrozšířenější formy odporu, dosahující tehdy pozoruhodné a pro Německo znepokojující úrovně.

Po naznačení odbojových "předsevzetí" v Moravské pětce zpět k Bednářovi. Jeho jméno si zapisuje do zápisníčku na jaře roku 1941 v jedné z vil nedaleko Moskvy, kde byla ubytována československá mise, podplukovník František Heike (krycím jménem Stoj), organizátor našich výsadků v SSSR. Právě na Bednáře se měli parašutisté výsadku S-1 obrátit s požadavkem zajištění úkrytů, napojení na domácí odboj...

Podle V. Valečky se s ním Bednář sešel v Ostravě ke konci června 1941 za účelem opatření plánku města se zakreslenými vojenskými a důležitými průmyslovými objekty. Společným úsilím byl zakrátko dokument vypracován a odeslán na ústředí PVVZ do Prahy, odtud putoval do zahraničí.

V létě 1941 cestuje Bednář po Těšínsku, Frýdecku a Ostravsku a hledá vhodné osoby ochotné spolupracovat s odbojem. Časté jsou také Bednářovy cesty na Vsetín, kde s Josefem Sousedíkem získávají pro Spojence mnoho hodnotných informací o síle a vojenském vybavení Němců na Valašsku a zbrojní výrobě ve vsetínské Zbrojovce. Dalo by se zmínit i o dalších zvláště organizátorských aktivitách Bednáře, které jej v té době řadily mezi nejobětavější odbojáře na Moravě.

České země se svým značným významem pro válečné hospodářství a dopravu se staly zvýšenou odbojovou činností ilegálních skupin choulostivým problémem. Nacistický represívní aparát reagoval na odboj širokých vrstev národa zesílenou vlnou násilí. Nositelem tohoto kurzu se stal generál SS Reinhard Heydrich, jmenovaný Hitlerem novým zastupujícím říšským protektorem v Protektorátě Čechy a Morava. Tento katan ihned po svém nástupu do funkce 27. září 1941 dal okamžitě zatknout předsedu protektorátní vlády gen. ing. Eliáše a na druhý den vyhlásil výjimečný stav. Následovaly zatýkání, popravy a deportace mnoha vlastenců do koncentračních táborů.

Po týdnech hrůz dochází k citelnému oslabení aktivit všech složek odboje v Čechách a na Moravě. Pohroma zasáhla také Moravskou pětku. Z poválečné výpovědi gestapáků můžeme sestavit mozaiku řádění gestapa. Kolem 5. hodiny ranní 30. září 1941 byl zatčen Bureš, po něm v odpoledních hodinách téhož dne Píšek. Při prohlídce bytu Bureše byly nalezeny nejen letáky, ale také organizační řád se spoustou jmen. Následuje zostřený výslech a ve vězení se ocitají další odbojáři: Velinský, dr. Máčel a zakrátko také Grňův blízký spolupracovník ing. Čapka.

Ze vzpomínek těch ilegalistů, kteří se dožili osvobození, a výpovědí gestapáků vyplývá, že zvláště po výsleších Jaroslava Trumpeše se začala šířit lavina zatýkání... Trumpeš měl prozradit Wochianovi na šedesát jmen, k výslechům byla také předvolána paní Eva Bednářová. Tragédií bylo, že krátce před vyhlášením výjimečného stavu si Trumpeš vynutil na Bednářovi úplný seznam všech členů jeho skupiny i s adresami, aby si je údajně prověřil. Při výslechu Trumpeše došlo k prozrazení nejen celého Moravského zemského vedení PVVZ, ale i takřka celé městské základny v Brně, venkovská síť byla zasažena zatýkáním o něco později. V protokolech brněnských gestapáků byla zdecimovaná Moravská pětka nazývána buď Nová obrana národa a nebo Druhý odboj. I když zatýkací akce byly dobře připravené, z nástrah gestapa unikají prof. Josef Grňa a také František Bednář, na jehož dopadení jsou nasazeni konfidenti - učitelé Kohout a Vaněk z Brna, student obchodní akademie Miloš Krejčí (krycí jméno Cihlář), Vladimír Slezák (krycí jméno Jarda). Do dlouhé řady konfidentů pátrajících po Bednářovi patří také četnický strážmistr František Kunčar z Kroměříže, který rodinu Bednářovu dobře znal před válkou.

Pronásledovaný Bednář se krátce ukrývá u Bohumila Míčka, poštovního asistenta z Frýdku-Místku, který v té době pracoval v odboji. Po zatčení tohoto muže rychle hledá další spolehlivé zázemí. Později je Míček propuštěn z vazby a stává se jedním z mnoha konfidentů, kteří mají na Františka Bednáře políčeno. Pochopení pro svoji těžkou situaci nachází Bednář od podzimu roku 1941 do jarních měsíců 1942 u Josefa Brady v Olomouci, školního inspektora Štěrby v Moravských Budějovicích, učitele Josefa Tomšů ve Zlíně, jeho kroky také vedou do Morkovic k učiteli Zavřelovi. Po spáchání atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 se Bednář krátce skrýval u V. Valečka v Ostravě. Odtud mizí na Slovensko, aby přečkal nejhorší čas. Po návratu na Moravu přijímají Bednáře do svého bytu učitelé Antonín Pěta z Nýrova, František Crhounek ze Zarazic u Veselí nad Moravou. Podporu na delší čas (červenec až říjen 1942) nachází také u Leopolda Kunce, správce jednotřídky v Hlubokém u Kunštátu, pekaře J. Schránila, učitelů Jaše a Chovance a spousty jiných obětavých vlastenců. Od října do poloviny listopadu 1942 pobýval Bednář opět v Morkovicích na Kroměřížsku u učitele Stanislava Zavřela. Tento pobyt se mu stává osudným. Jeden ze smečky konfidentů je mu na stopě. Na okolnosti kolem zatčení Františka Bednáře vzpomíná Anna Zavřelová - Malá: "Od počátku roku 1941 za mým manželem, učitelem Stanislavem Zavřelem, začal dojíždět jeho kolega František Bednář. Zpočátku byly návštěvy jen ojedinělé, když se ale za stanného práva vyzradil jeho pobyt v Moravské Ostravě, nalezl Bednář útulek u nás v Morkovicích. Zde se seznámil s Vladimírem Slezákem, o kterém s manželem usoudili, že se jedná o slušného, poctivého a dobrého vlastence. Můj muž i Bednář věděli, že Slezák pracoval v odboji, pak byl zatčen gestapem a pro nedostatek důkazů opět propuštěn. Toto se mnohdy stávalo, a tak podezření vůči Slezákovi nebylo. V hostinci u Šírků Bednář navázal se Slezákem kontakt - nemohl však vědět, že Slezák byl propuštěn z vězení nikoliv pro nedostatek důkazů, ale jak se později ukázalo, jako konfident gestapa. Pak se ještě párkrát sešli. Když pak na jednu umluvenou schůzku s Bednářem Slezák nepřišel, o další setkání Bednář již nestál - Slezák však na mého muže stále naléhal, aby došlo k další schůzce. Nakonec bylo domluveno, že se Bednář setká se Slezákem na uhřické silnici 15. listopadu 1942 v odpoledních hodinách. Když Slezák přešel kolem našeho domu, Bednář odešel za ním a já jsem se odebrala do sokolovny na hudební besídku. Jak dopadla schůzka Bednáře se Slezákem, o tom jsem se dozvěděla z vyprávění jednoho svědka, který vše náhodně vypozoroval. Podle jeho vyprávění předjelo Slezáka a Bednáře na uhřické silnici auto a zastavilo. Druhý automobil zastavil za nimi. Z obou aut vystoupili muži s pistolemi v rukou. Bednář se dal na útěk, ale Slezák mu v tom zabránil. Na nás čekalo auto u sokolovny a po skončení besídky zatkli gestapáci mého manžela, mě a švagrovou Anežku Zavřelovou. Manžel byl později popraven a mne pro nedostatek důkazů 7. ledna 1944 gestapáci propustili.“

Co se odehrávalo v nitru Františka Bednáře, když jej brněnští gestapáci v čele s kriminálním asistentem Odehnalem zatýkali? Rozhodně odsoudil Slezákovu zradu, uvědomil si, co jej čeká při výsleších na gestapu, pomyslel, co se stane s manželkou, kterou po dobu skrývání tajně navštěvoval, jak budou zajištěny děti Zdenka, Eva, Marie a 12. 5. 1942 narozená Marcela. Vydrží kruté výslechy, dá se uniknout ze spárů gestapa? Je nepochybné, že do věznice nevstupoval jako zrádce. První dny výslechů mu otvírají oči. Je postaven před fakt, že zvláště vězněný Jaroslav Trumpeš prozradil gestapu více, než se dalo čekat. Po tomto zjištění nebyla příliš naděje na kličkování v gestapáckých chapadlech. Po válce se na Bednářovo chování ve vězení sneslo mnoho připomínek, oprávněných i přehnaných. Ti, kteří byli s Bednářem vězněni, většinou skončili na popravišti, jiní, kteří přežili, po válce podali svědectví, ke kterému je nutné přistupovat s výhradami. Pro posouzení Bednářova chování ve vězení nám nezbývá, než opět sáhnout po poválečných výslechových protokolech gestapáků a přihlédnout i k jiným důkazům, které nám mnohé napoví...

Karel Wochian, který Bednáře po zatčení vyšetřoval, po válce uvedl: „Dne 15. 11. 1942 byl zatčen kriminálním asistentem Odehnalem za pomoci důvěrníka „Jardy“ (Vladimír Slezák) dlouho hledaný organizátor odboje František Bednář. Jeho výslechy jsem prováděl já sám. K prostudování písemného materiálu naší úřadovny jsem potřeboval hodně času, takže s vlastním výslechem jsem začal ke konci ledna 1943 a trval mi asi tři měsíce. Průběh vyšetřování s Bednářem byl úplně normální, tento vypovídal všechno sám, bez nátlaku. O tom svědčila obšírnost protokolu, který obsahoval na 200 stran. Na základě jeho výpovědí nebyli zatčeni další členové odboje, byla však vykonána další zajištění osob, které jej přechovávaly a podporovaly v době, kdy byl gestapem stíhán.“ Nadřízený Wochiana kriminální komisař Kurt Leischke doplňuje: "Teprve po zadržení Bednáře a na základě jeho údajů mohla být zpracována činnost Trumpešovy organizace. Odhalil se tak úplný obraz práce všech příslušníků této skupiny.“ Při dlouhém pobytu ve vězení měl Bednář o čem přemýšlet a také svědomí je ošemetná věc, a tak při příležitostných výsleších prosí gestapáky o propuštění některých osob, které sám do vězení dostal. O postojích Bednáře ve vazbě nemáme zprávy jen od gestapáků. Po válce Vlasta Pětová, vdova po popraveném učiteli Antonínu Pětovi, v dopise Zemské školní radě v Brně, která věc Bednáře po válce šetřila, napsala: „Viním Bednáře z toho, že byl příčinou smrti mého manžela. Svými nejpodrobnějšími výpověďmi před gestapáckým vyšetřovatelem se snažil svalit vinu na mého muže a ostatní, aby zachránil svůj život. To, co vypověděl před vyšetřovatelem o činnosti mého manžela, řekl také o řídícím učiteli z Hlubokého L. Kuncovi, učiteli Zavřelovi z Morkovic a dalších. Bednářovu vinu na smrti pěti lidí, kteří umírali s vědomím, že byli oklamáni a zrazeni, nesmaže nikterak po mém soudu jeho počáteční činnost v odboji, kterou mu neupírám.“ Tuto věrohodnou informaci o chování Bednáře při vyšetřování a provádění konfrontací na gestapu paní Pětové sdělil její manžel po soudě (bylo jí povoleno s manželem promluvit), který jej odsoudil k trestu smrti. Svědectví o chování Bednáře v době vyšetřování podává také učitel Kaločný z Kunštátu: „Po osvobození jsem pátral po Bednářovi. Obrátil jsem se na jeho rodinu v Brně, ale nic jsem se nedozvěděl. Zatčený Kunc mi z věznice na Pankráci po ženě jednoho důstojníka poslal moták, v němž píše doslova: 'Bednář byl náš nepřítel, naše záhuba.' “.

 Co k tomu všemu dodat? Je pravda, že do odboje po 15. březnu 1939 nevstupoval jako profesionál, byl v té době v nejlepším věku, prožíval se svojí rodinou radosti i starosti, měl pěkný vztah ke své zemi a chtěl v podzemí bojovat i nadále za ideál národní svobody a demokracie. Nenormální poměry v ilegalitě se ukázaly těžšími, než si byl Bednář ochoten připustit v době, kdy se stal odbojářem. Byl mladý, chtěl žít, být uznáván a snad i obdivován za své odhodlání. Potřeboval pomoc, které se mu často patřičně nedostávalo... Obava o osud rodiny, jeho fyziologické dispozice odolávat bolesti, to vše nakonec mění jeho charakter. Ve vězení kalkuloval s rychlým koncem války. Udával stále nová jména a okruh zatčených se rozšiřoval. V době vazby ve věznici Pod kaštany v Brně vysvětloval svoje jednání jako závod s časem : „Mé vyšetřování se protáhne do konce války." Závod s časem nevyšel, řada lidí, jejichž jména vyzradil, byla popravena. Nechejme úvah o statečnosti či zbabělosti Bednáře v době vyšetřování, ve vězení promluvili i jiní, zde hranice zrady neležela, začínala někde jinde... Mnohé vysvětlí pasáže z Wochianova protokolu: "Počátkem listopadu 1943 žádal Bednář o rozmluvu se mnou, při níž se nabídl ke spolupráci. Jeho ochotu jsem tlumočil komisaři Leischkemu, který ji odmítl. Při příležitostné návštěvě věznice jsem opět mluvil s Bednářem, kterému jsem naznačil, že z jeho návratu nic nebude. Bednář si nato ode mne vyžádal několik archů papíru a tužku. Za několik dnů obdržel služební cestou komisař Leischke od Bednáře vypracovaný návrh, v němž mimo plánu spolupráce bylo též odůvodnění tohoto rozhodnutí..." Po válce kriminální komisař Leischke doplnil svého podřízeného: "Nejdříve jsem se díval na návrh Bednáře skepticky. Na podzim roku 1943 proběhlo na Ostravsku mnoho sabotážních akcí, které nebyly objasněny, proto vznikla nutnost zvýšeného zapojení konfidentů. Kriminální vedoucí Koslowski se proto obrátil na mne, abych mu poradil a vyhledal schopné osoby, které by mohly tuto práci vykonávat. Já sem mu navrhl Bednáře a Koslowski se pro něj rozhodl." I když předcházející řádky v mnohém napověděly, na jakou cestu se Bednář hodlal vydat, nemůžeme mu už nyní přisoudit punc Jidáše.

Jak uvažoval nad svým postavením zkušený devětatřicetiletý učitel, který musel být na hony vzdálen myšlení Františka Šmída? Budeme svědky toho, že tento před časem obětavý odbojář dovede v nové roli skloubit to, že na oko bude spolupracovat s gestapem a přitom také pomáhat odboji? Navíc si jistě po propuštění z vězení Bednář uvědomil situaci na válečných bojištích na přelomu roků 1943-44. Ve výčtu těchto úvah nemůžeme také vynechat to, že měl obavy o svou rodinu, která čekala na jeho návrat, přitom jeho zakolísání by navíc chlebodárci nepochybně „odměnili“ smrtí...

Takové a podobné myšlenky mohl mít František Bednář v té době. Jenže „člověk míní,osud mění“, tak nějak se to říká. Gestapo bylo nemilosrdné a mýlil se ten, kdo jej podceňoval a v duchu ospravedlňoval svoji slabost v naději, že to nějak dopadne, když se na oko slíbí spolupráce.

Jakékoliv spolky s gestapem byly spolky s „ďáblem“ a ten, jak známo, nedává nic zadarmo. I nesprávný odhad a zrada mají své pokračování a svůj další vývoj. Kdo jednou zradil či si počínal zbaběle, je ochoten za určitých okolností vše opakovat. Po tom, co bylo řečeno, potvrdí další jednání Bednáře předešlá slova?

Nechejme nyní promluvit výslechové protokoly gestapáků a budeme znát odpověď: Ve Wochianově protokolu se dočteme: „Dne 8. prosince 1943 byl Bednář kriminálním radou Koslowskim, mnou a Wagnerem z ostravské služebny odvezen do Brna osobním vozem, řízeným řidičem Körnerem, do Moravské Ostravy. V předměstí byl Bednář vysazen k zahájení práce. Za tři dny jsem se sešel ve večerních hodinách u obchodního domu Brom v Moravské Ostravě s Wagnerem a Bednářem, který nám hlásil, že spojení na ilegalisty má již navázáno.. Po tak dobrém začátku myslí gestapáci na nového agenta i jinak: „Od Bednáře vím, že bral od gestapa pravidelně čtrnáctidenně plat ve výši 2 000 až 2500 Kč. Kriminální komisař ostravské služebny Cordes vybavil Bednáře šatstvem a prádlem a k obraně mu dal pistoli.“ Gestapák Leischke doplňuje: „V Moravské Ostravě byl Bednář řízen Cordesem a gestapákem Wagnerem. Bylo dále dojednáno, že s Bednářem se budeme já a nebo Wochian setkávat a vyměňovat si informace ke konci každého měsíce střídavě v Moravské Ostravě a Brně.“

O celkovém obrazu Bednářovy činnosti pro ostravské, brněnské a těšínské gestapo nás informují poválečné výslechové protokoly gestapáků. Kriminální komisař ostravské služebny Cordes poměrně obsáhle vylíčil působení Bednáře ve službách ostravského gestapa. Z jeho protokolu vybíráme: po příchodu Bednáře do Ostravy mu bylo zajištěno ubytování na Hornické ulici č. 11 u německého obchodníka Gellnara. S Cordesem se setkával v jeho bytě v Moravské Ostravě, Na hradbách č.10, v domě u Broma, ve Frýdku u agenta gestapa Míčka (B-90) a na jiných místech. Jedním z prvních úkolů, které od Cordese dostává, bylo vypátrání ilegální skupiny Karla Břenka, která v květnu 1943 zapálila v Ostravě pracovní úřad. I když na tomto úkolu pracovalo více konfidentů, Bednářova iniciativa přináší nemálo poznatků, které pomohly později odbojáře vypátrat. Při jedné z porad se Bednář svěřuje Cordesovi, že dostal při svém propuštění na svobodu příkaz k utvoření sítě důvěrníků gestapa na Ostravsku, Frýdecku a Vsetínsku. I tady se Bednář činí a v jeho sítích se octne dělník z Vítkovic Foltýn a řada dalších lidí. V jarních měsících na Frýdecko-Místecku přichází na stopu jistého Labuse, který má spojení s odbojem na Těšínsku. Dále hlásí ostravskému gestapu, že v domech na Těšínské ulici ve Frýdku se ukrývají osoby uprchlé ze Slezska. Z Těšína putuje od Bednáře do Ostravy zpráva, že se tady formuje ilegální organizace (zatýkání pak provádí brněnské gestapo). Také gestapáci těšínské úřadovny zaznamenávají v jarních měsících roku 1944 od Františka Bednáře informaci, že se v Těšíně a okolí tvoří odbojová skupina, do činnosti které se zapojili někteří bývalý polští důstojníci, jeden kněz a předválečný pracovník polského konzulátu v Moravské Ostravě. Dále předává svým chlebodárcům seznam asi 40-50 lidí, kteří se měli dopouštět nepřátelské činnosti proti zájmům říše. V létě 1944 plní Malý Franta „zakázku“ také pro brněnské gestapo. Na rozkaz Koslowskeho je dvakrát vyslán na Slovensko, kde pátrá po těch, kteří spolu s dr. Šrobárem chtějí navázat spojení s podzemními skupinami na Moravě a v Čechách. V té době se Bednář převážně zdržuje ve Frýdku u poštovního zaměstnance B. Míčka, konfidenta brněnského gestapa. Odsud zajíždí do mnohých vesnic a měst podbeskydského kraje a pátrá po lidech, kteří podporují a nebo se napojili na partyzánské hnutí. Upozorňuje ostravské gestapo na cesty, jimiž si ilegální skupiny opatřují trhaviny k sabotážním činům. V letních měsících 1944 spolu se Šmídem zavlékají do spárů okupantů mnoho lidí ve spojitosti s organizováním revolučního Národního výboru v Luhačovicích (viz výslech gestapáka Schiefermüllera).

Ke konci léta a v prvních podzimních dnech 1944 doprovází Bednář na několika cestách Františka Šmída na Hodonínsko, kde se oba pokoušejí dostat do rukou gestapa organizátora komunistického odboje na Moravě Rédra... Z přehledu Bednářovy činnosti se nedovídáme o nějakém varování odboje nebo jiných ilegálních aktivitách. Že by snad později?

Jednoho zářijového dne 1944 potkává v ostravských ulicích Bednář Eduarda Kubiče, kterého znal z podzimních měsíců 1939, kdy spolu s továrníkem Josefem Sousedíkem ze Vsetína, Eduardovým bratrem Františkem a dalšími obětavci organizovali odchody našich lidí přes Slovensko na Západ. V rozhovoru mu dává najevo, že z cesty ideálů odboje nesešel. Získává si tím důvěru mlčenlivého posluchače, který mu naznačuje, že on a jeho bratr František Kubič (napojený na partyzánskou skupinu Míša, operující převážně v Hostýnských horách) mají kontakty s parašutisty z Londýna se základnou v kraji pod sv. Hostýnem. Po tomto sdělení Bednář zpozorněl a začal se vyptávat na podrobnosti a možnosti jeho případného zapojení na dosud neznámé podzemní seskupení. Aby vše vypadalo důvěryhodněji, vyhledává zakrátko Malý Franta přes Sousedíka v Bystřici pod Host. Františka Kubiče a v debatě zavádí řeč na muže z Londýna... František Kubič, statečný a odvážný vlastenec unikající gestapu od roku 1940, vyslechl Bednářovo líčení o „nepřetržité práci v ilegalitě“ a pozorně zaznamenával možnosti řečníka zajistit zbraně i tvrzení o jeho postavení v odboji na Moravě. Možná chvíli váhá, má-li být vůči Bednářovi sdílnější, ale je tu přece Sousedík, který Bednářovi věří, v myšlenkách se vynořují vzpomínky na nejednu společně organizovanou akci s uprchlíky. V přesvědčení, že dělá správnou věc, naznačuje společníkovi, že přímý kontakt na parašutisty nemá, ale přes jednoho známého, který má k veliteli blíž, mu schůzku zprostředkuje. S tím Bednář souhlasí a v následujících dnech (konec září - začátek října 1944) se zamýšlí nad tím, že by v souvislosti s novým kontaktem mohl částečně napravit svá předcházející jednání. Připouští také, že si může nechat pootevřená zadní vrátka pro ty, kterým se upsal. V knize Clay Eva volá Londýn je popsán rozhovor Františka Kubiče s Antonínem Bartošem o možnosti navázat spolupráci s velkým slibovatelem zbraní a jiného materiálu - Františkem Bednářem. V této souvislosti je třeba říci, že legendy dnes nemohou obstát při hledání pravdy, kdo zatáhl zpravodajce z Londýna a jejich pomocníky do zrádné situace. Než se zpráva o zájmu Bednáře spolupracovat s Clay dostala k Bartošovi, věděl o ní zkušený Sousedík a mnozí lidé kolem něj. Nechce se ani věřit, že by se Karel Kučera, bývalý městský strážník a obětavý spolupracovník zpravodajců, nad informacemi Františka Kubiče nezamyslel a byl pouhým zprostředkovatelem přání Bednáře setkat se s Bartošem. Rozhodující zodpovědnost, zda se setkat či nikoliv, ležela na veliteli Clay Antonínu Bartošovi... Ten se na celou věc díval očima zpravodajce, který musí někdy vstoupit i do riskantní hry, vidina toku informací pro Londýn od tak „význačného“ odbojáře a pak záruka od spolupracovníků, že se jedná o spolehlivého muže, nakonec rozhodly navázat s člověkem "velkých možností" kontakt. (O těchto otázkách autor dlouho diskutoval s A. Bartošem žijícím v USA při jeho návštěvě vlasti v roce 1990.)

Po tomto odbočení zpět k Františku Bednářovi... Musíme si položit otázku, s jakými úmysly vstupoval do spolupráce s Clay. Chtěl napravit mnohé a zpravodajcům pomoci, a nebo byl s gestapem natolik spřažen, že spíše připravoval zradu? O první schůzce Bartoše s Bednářem, uskutečněné 4. října u Plucnarů v Bystřici pod Host., informovala stanice Eva do Londýna nadějně: "Navázali jsme kontakt s ostravskou organizací a dostali jsme (od Bednáře) tyto informace: Ostravsko a Těšínsko jsou připraveny vojensky úplně. Do roku 1942 dostávaly pokyny z Brna od prof. Grni, který byl prý pověřen londýnskou vládou. Grňa žije od roku 1942 v ilegalitě a spojení s ním nemají. Jsou ve spojení s generálem Lužou.“ Z textu depeše jednoznačně vyplývá, že Bednář začal spolupráci lží. Vstupní informace, které poskytl veliteli Clay, byly připraveny brněnským gestapem. Ostravská (těšínská) organizace, o které byla v telegramu pro Londýn řeč, spadala pod známé Zemské vojenské velitelství v Brně, zapadající do hry gestapa s odbojem. To však Bartoš nemohl vědět, a tak první setkání dopadlo pro Bednáře dobře. Velitel Clay věděl, že Bednář bude potřebovat k plnění zpravodajských úkolů peníze, a proto mu pro tyto účely dal nemalý finanční obnos. A jaká byla odměna? Lhal veliteli Clay dál a navíc vtahuje do zrádné hry i Františka Šmída, o kterém bezpečně věděl, kdo je. Na schůzku u Plucnarů v Bystřici pod Host. 6. října 1944 nejen Velkého Frantu přivádí, ale také přikyvuje před Bartošem Šmídovým lživým informacím. O dalších zlých úmyslech Bednáře svědčí také to, že nahlásil Bohumila Míčka jako jednoho z velitelů pro příjem zbraní na Frýdecku, když dobře věděl, že jde o konfidenta gestapa.Také znění hesla HK- 17 - jednejte, kterým se on a Šmíd chtěli nechat prověřit Londýnem, bylo předem domluveno na gestapu v Brně. Na druhé straně je pravda, že hlášení o spolupráci s Clay na gestapo oddaloval. Tato skutečnost ale nic nedokazuje, protože Bednář neměl tolik podkladů, aby mohl přijít s hotovým odhalením celé organizační struktury Clay. Jak vidíme, důvěru v Bednáře velitel Clay nemohl mít.

Pro hledání lepší tváře si Malý Franta vybral hlavně na podzim a pár zimních týdnů roku 1944 také Vsetínsko, kde měl poměrně ulehčenou situaci. Znal se zde se vzpomínaným Josefem Sousedíkem, a to mu bylo zárukou, že navázání spojení s místními ilegalisty bude snadnější. I když se konce války Sousedík nedožil, vzpomínky jeho paní, gestapácké protokoly a skromná poválečná literatura naznačují snahu Bednáře být nepostradatelným při organizování odbojové činnosti ve vsetínské Zbrojovce. Než se nad takovými aktivitami zamyslíme, pár vět o organizátoru podzemní činnosti na Valašsku Josefu Sousedíkovi... S houževnatostí a vlasteneckým nadšením budoval se svými spolupracovníky pro případ ozbrojeného povstání na střední Moravě od léta do zimy 1944 velkou odbojovou organizaci. Ta se dělila na část politickou, vedenou Sousedíkem, a část vojenskou, v čele s mjr. Františkem Prášilem a Otakarem Wollnerem. Zpravodajskou činnost prováděl štábní strážmistr četnictva Miroslav Klimek. Bylo pamatováno také na zajištění zásobování, které měl na starosti kpt. Vepřek a Antonín Řach. Sousedíkův zástupce Juppa udržoval kontakty s partyzány a venkovskými odbojovými skupinami. Důležitou funkci v organizaci měl také dr. Láska, který od jednotlivých částí shromažďoval informace, které Sousedík osobně anebo po spojce předával partyzánům či veliteli zpravodajců Clay Antonínu Bartošovi. A jaké místo měl v této organizaci Bednář? Nejednou ze Vsetína doručuje Bartošovi zprávu důležitou pro Londýn. Udržuje i přes zákaz velitele zpravodajců časté kontakty s Wollnerem, Sousedíkem, Markem, které se snaží přesvědčit, že je nutné stavět nejen organizaci vojenskou a zpravodajskou, ale že zde musí mít své místo i politika. V tomto směru činí praktické kroky a předkládá Bartošovi k odeslání do Londýna návrh na složení poválečného Zemského národního výboru. Přitom myslí také na svůj prospěch... Předsedou měl být prof. Josef Grňa, místo náměstka rezervoval předkladatel pro sebe a za druhého náměstka navrhoval Josefa Sousedíka. Je pravda, že Sousedík Bednářovi věřil, ten však spíše podnikal tahy na šachovnici zrady a hrál se Sousedíkem a lidmi kolem podlou hru, o které nás přesvědčí následující řádky. Na jedné z porad u Sousedíka padl návrh vybudovat pro širší ilegální potřebu bezpečný úkryt. Realizace úkolu se ujímá - kdo jiný než Bednář. Ten pověřuje v říjnu 1944 Jana Juřičku (se kterým se znal před válkou), aby vybudoval partyzánský úkryt v Juříčkově mlýně u Leskovce. Do celé záležitosti zasvěcuje Bednář opět Šmída. Od tohoto spojení nemohl nikdo očekávat nic dobrého. Brzy se o tom přesvědčili lidé kolem Juříčky a další ilegalisté.

Na jedné z porad, týkající se vybudování úkrytu, představuje Bednář důvěřivým Valachům ing. Nováka, kterým není nikdo jiný než František Šmíd, který okamžitě spustil své oblíbené řeči o tom, že je vyslaný z Ruska, kde absolvoval komunistickou školu, a že zde seskočil jako parašutista s velkými úkoly. Pozadu nezůstal ani Bednář, ten zase namlouvá přítomným, že je vedoucím činitelem odbojového hnutí na Moravě a ve Slezsku... Na další schůzce osmělený Šmíd prohlašuje, že chce přepadnout vězení soudu v Ostravě a že k tomu potřebuje pomoc. Lži a provokace slyší lidé od Šmída i Bednáře, který dokonale hraje nebezpečnou hru i se Sousedíkem. Při různých poradách mu Malý Franta namluvil, že mužem nemalého významu je jeho pomocník dr. Míček z Frýdku, o kterém Bednář věděl, že je konfidentem gestapa. A tak se spojka Sousedíka Josef Feigl často kontaktovala ve Frýdku s muži, o jejichž spolehlivosti a úmyslech se dalo oprávněně pochybovat.

Tvrzení, že Bednář vybudoval velkou ilegální organizaci ve Vsetíně, tak jak to líčí mnohé protokoly gestapáků, je nesmysl. Paměti paní Sousedíkové, která věděla o mnohých podzemních aktivitách svého muže, nic takového neuvádějí a o Bednářovi se zmiňují málo. I když Sousedík o mnohém s Bednářem jednal, předně to byl on, kdo organizaci vtiskl odbojovou pečeť. Jeho neštěstím bylo, že dal na řeči Bednáře a částečně Šmída, kteří více mysleli na svoje poválečné alibi než na upřímný přístup k odboji. Domněnka, že Bednář ve vsetínské Zbrojovce zakládal velkou ilegální organizaci, nevznikla ze svědeckých výpovědí těch, kteří se zachránili a po skončení války se vrátili z koncentračních táborů, nebo unikli ze spárů gestapa, ale ze svědeckých výpovědí gestapáků, kterým Bednář udal dost jmen. Z toho pak, při známé Bednářově taktice protahovat šetření, vznikl dojem, že ví víc, než tomu skutečně bylo.

Je načase nechat úvah a podívat se na vztah Bednáře a Šmída. Velký Franta se přesvědčil v závěru roku 1944, že Bednář jej neinformuje o všem. Navíc se urazil při zjištění, že ho "kolega" vynechal v návrhu na poválečné složení Zemského národního výboru. Při zvažování, zda udat Bednáře na gestapu za dvojí hru, nepochybně převládla u Šmída myšlenka, že v poválečném šetření by mohl Bednář říci leccos o jeho spolupráci s gestapem, a tak dospěl k závěru, že nastal čas mu to spočítat...

Jak reagoval rada Koslowski na oznámení Šmída, že Bednář pracuje na dvě strany, můžeme částečně posoudit z Wochianova protokolu: "Koncem listopadu 1944 dostal rada Koslowski od Františka Šmída zprávu, že Bednář pracuje na dvě strany a že organizoval při činnosti pro gestapo odbojovou skupinu ve vsetínské Zbrojovce. Dále uvedl, že Bednář je ve spojení s anglickým parašutistou Petrem (Bartošem - pozn. autora), který byl v radiotelegrafickém styku s Londýnem. Počátkem prosince 1944 jsme byli já a komisař Leischke předvoláni ke Koslowskemu, který se nás tázal, zda jsme byli v poslední době Bednářem o uvedených okolnostech informováni. Po naší záporné odpovědi nařídil Koslowski předvolání Bednáře k informační schůzce, která se konala v jeho kanceláři. Na této schůzce byl Bednář, tuším 8. 12. 1944, materiálem od Františka Šmída radou Koslowskim usvědčen a zatčen.“ Podle poválečné výpovědi gestapáka Cordese, který byl na schůzce přítomen, se Bednář se Šmídem před Koslowskim vzájemně obviňovali, Bednář se hájil tím, že chtěl napřed podrobně zmapovat Petrovu a Sousedíkovu organizaci a pak teprve vše nahlásit gestapu. I když byl František Bednář v zápase o život hodně výřečný a chvílemi zahnal Šmída do „úzkých“, Koslowski mu neuvěřil a dal za pravdu Velkému Frantovi.

Pro Bednáře nastaly nelehké chvíle, jistě si vyčítal, že do Brna jel, zvažoval své postavení a přemýšlel, jak se z této nepříjemné situace dostat.

Každý člověk na této zemi napáchá v životě bezpočet omylů, kolísá, selhává a padá. Tak tomu bylo i v životním vystoupení Bednáře. Je nutné však také říci, že každá životní prohra, zbabělost a slabost, kterou člověk udělá, pokud v něm zůstane jen trochu citu, nutí ohlédnout se zpět, rekapitulovat minulost a snažit se v mezní situaci počínat si tak, aby leccos sám před svým svědomím napravil, a tak měl pocit hrdosti nad prožitým životem.

Bude jednat František Bednář takto, anebo stejně jako po zatčení na konci roku 1942? Odpověď na naši otázku můžeme nalézt ve Wochianově protokolu: „Bednář byl nejprve vyslýchán u referátu kriminálního komisaře Mondorfa, po nezdaru při zatýkání parašutisty Petra (Bartoše) byl předán referátu komisaře Kurta Leischkeho, kde jej postupně vyslýchali kriminální asistent Kropáček a Kerner. Při výsleších se Bednář podrobně přiznal ke všemu.“

Na základě informací, které poskytl František Bednář vyšetřujícím gestapákům, následovalo zatýkání na Vsetínsku, Bystřicku a jinde. Na Vsetíně je zatčen 15. prosince 1944 Josef Sousedík, který je ještě tentýž den při výslechu zastřelen. Po něm je do Ostravy 27. prosince vylákán František Kubiš a při odchodu z vlakového nádraží čekajícími gestapáky zadržen. Od 28. 12. 1944 se nachází ve vězení manželé Anděla a Klement Plucnarovi z Bystřice p. Host., u kterých vedl velitel Clay s Bednářem a Šmídem rozhovory. V prvních lednových dnech 1945 se dostávají do spárů gestapa poručík Otakar Wolner, po něm je na vlakovém nádraží v Bystřici p. Host. k smrti ubit poručík Jan Marek. Vinu na zatčení Sousedíka nelze Bednářovi jednoznačně prokázat. Je však jisté, že to byl on, který prozradil bratry Kubišovy, Wollnera, Marka...

O rozsáhlém zatýkání na Vsetínsku se dále dozvíme z Wochianova protokolu: "Během vyšetřování odbojového hnutí ve vsetínské Zbrojovce vyšlo najevo, že jeho vedoucí, jakož i silná většina členů jsou zaměstnanci Zbrojovky. V případě zatčení všech zúčastněných hrozilo zastavení provozu v oddělení, kde byly vyráběny součástky německých tajných zbraní. Proto bylo zatčeno pouze 6 čelných činitelů podniku, na jména si nepamatuji. O případu byl tehdy informován přímo K. H. Frank, který byl na inspekční cestě v Brně. Ten rozřešil situaci tak, že na dané čestné slovo mnohé zajištěné nechal propustit z vězení."

Bednář měl vyšetřujícím gestapákům stále co říci nejen v lednu 1945, ale také v únoru, březnu - svědčí o tom poznámka z protokolu Wochiana: „Výslechy Bednáře a osob, které prozradil, nemohly být pro blížící se frontu dokončeny.“

Co dodat k výpovědi gestapáků? Ve skutečnosti počet zatčených neodpovídá pravdě. My dnes víme, že počty těch, kteří měli s gestapem co do činění, byly mnohem vyšší, ve vězení se sešli ing. Cink, Voženílek, Nebezký, Němec, dále Lidovský, Obst, dr. Marek,Zuber, Crha, Vaněk, dr. Láska, Lukáš, Frnka, Feigl, dr. Knesl, Boháč, Válek, Prokeš, Suchý, Konečný, dr. Bartek a další, z nichž mnozí skončili svůj život v koncentračním táboře. Také na Bystřicku mělo působení Bednáře se Šmídem tragickou dohru. Kromě těch, které jsme uvedli, skončili v Mauthausenu 10. dubna 1945 své životy bystřičtí občané Josef Brada, Oldřich Dolák, Jan Filip, Josef Novák, Oldřich Procházka, Arnošt Sluka, Marie Ševčíková, František Ulehla...

Po výčtu zmařených životů se poohlédněme po Františku Bednářovi. Ten se podle vzpomínek spoluvězňů choval tak, aby se z vězení za každou cenu dostal ven (dr. Starý, Feigl). Spolupracoval s vyslýchajícími gestapáky a bez nátlaku udával další občany, jen aby se vyšetřování protáhlo a zbyla naděje... Na vlastní žádost a v očekávání, že to pro něj bude výhodné, nechává se nasazovat na více vězňů jako tzv. „Zellenvogel“. Při takovém chování má určité výhody, může jej navštěvovat bývalá žena, dostává se mu více jídla. Rada Koslowski nařídil, aby Bednář byl ve vězení veden pod jménem Jan Pospíšil, zřejmě proto, že jeho pravé jméno bylo mnohým vězňům až příliš známé. Vedoucí gestapák také zvažoval jeho opětovné použití pro konfidentskou činnost, nakonec zůstalo jen při úvahách.

S přibývajícími dny ztrácel František Bednář stále více a více naději, že se dostane na svobodu. Nepochybně prožíval spolu s dalšími vězni chvíle, kdy na člověka dolehne smutek a beznaděj. Také nejednou rekapituloval své pozemské počínání a utěšoval se myšlenkou, že pro vlast udělal dost, čím se zapíše pozitivněji do povědomí lidí. V tomto směru činí i praktické kroky a na cele číslo 9 bloku B v úzkém proužku omítky u stropu zvěčňuje špendlíkem svůj odkaz... Nemálo si v něm zafilozofoval nad svými ideály, vzpomněl kamarádů z odboje a nakonec věnoval pár vět rodině a dětem.

Koncem března a začátkem dubna 1945 byl František Bednář (Jan Pospíšil) zařazen spolu s desítkami dalších vězňů, mezi kterými nechyběli ani ti, které zradil, do pověstného transportu KL 3, o kterém gestapáci věděli, že pojede vstříc neodvratné smrti. V dopoledních hodinách 7. dubna 1945 opustili vězni nacpaní do nákladního vagónu brněnské vlakové nádraží s cílem pro ně neznámým. Po cestě vyhodil Bednář kolem 12. hodiny dopolední v železniční stanici v Rapoticích vlastní podobenku, na které sděluje sestře, že jedou do Lince...

Skutečností však bylo, že transport s vězni dorazil 9. dubna 1945 dopoledne do koncentračního tábora Mauthausenu. Na druhý den 10. dubna 1945 skončil svoji pozemskou pouť František Bednář takřka se všemi ostatními vězni z transportu v plynové komoře... Nebyl jediným, komu se tímto způsobem nacisté „odměnili“ za jeho služby. Ostatně představa, že Bednář zemřel spolu s mnohými, které zradil, vyjadřuje pověstnou ironii osudu, ve svých důsledcích však nanejvýš spravedlivou...

převzato z internetu