Michal Dupkala

Překlad vzpomínek Michala Dupkali z roku 1975, nemusí být po letech vždy úplně přesné a musí se brát zb pohledu tehdejší doby. I zprávné jméno politického komisaře oddílu se zjistilo až po více jak 76 letech.f

Zážitky výsadkáře Miška Dupkalu.

Úvodem : Miško Dupkala pochází s Kysuc, byl původně jako mnoho jiných slovenských chlapců poslán na východní frontu proti Sovětskému svezu v řadách fašistické mašinerii. Od malička zkoušel bídu a pronásledování své rodiny a bořil se do války tak jako jeho otec s obtížemi práce, která byla v tuto dobu poznamenána nezaměstnaností.

Ve svých vzpomínkách po přechodu k sovětům a o sobě píše:

O nás Kysučanech se někdy říkalo, že sotva se šohaj na nohy postavil, už mu oči hledali pěšinku, kterou by se dostal do světa vydělat si na chleba.

Takto bylo i se mnou, když po měsících polních prací se mi na úřadu práce v Kysuckém Novém městě a zde mi pan starosta nabídl jen práci v Německu.

Co jsem měl počít?

Konečně jsem se rozhodl a vybral jsem se za chlebem do Vídně k firmě Austria. Přestože mi bylo pouhých sedmnáct už jsem dobře viděl do fíglů všelijakých pánů, vždyť doma jsem dostal od otce a matky dobrou školu. Pracovali ve Slovenu v Žilině, oba komunisté a boji vždy v prvních řadách organizátorů stávek a demonstrací. Matku při jedné stávce četník poznamenal pažbou pušky v obličeji, a i otec si své „odskákal“ od žilinských pánů.

Tak po těchto zkušenostech nebyl se mě "nejpokornější pracant" a když bylo velmi těžké, nerozmýšlel jsem dlouho, kým jsem měnil "Chlebodárce". Nakonec jsem po roce přece přišel domů.

Doma se mi nevodilo nejlépe. Naším panem, notáři Čelkovi a komisařovi jsem byl trnem v oku.  Už činnost mého otce a matka jako i moje  „asistence“ při volbách, kdy jsem lepil plakáty s hesly komunistické strany, se jim nelíbili. Využili první příležitost a já jsem se stal prvním odvedencem z dědiny k armádě.

 "Dnes ta dáme konečně do pořádku!" vyhrožoval pan komisař v den odvodu. A hned se snažili proměnit řeči ve skutek. Narukoval jsem k pěšímu pluku do Trenčína dne 1.10.1942.

Tu jsme dostali výcvik a do vojenského řemesla nás zacvičovali pod dozorem německých "feldvéblů".

Po výcviku 12. května 1943 jsme nastoupili na soustředění na Oremův láz, odkud nás přesunuli na ruskou frontu na Krym do městečka Armiansk. Zde jsme pobyli tři měsíce a dokončili náš výcvik za doprovodu facek, kopanců, v čem byl velký mistr poručík Gondor, velitel roty 1. praporu.

Jedno krásné ráno nás probudil poplach. Po nastoupení jednotky nám oznámili, že Slovenský stát nás naléhavě potřebuje doma. Pamatuji si, že přišla spojka k podplukovníkovi Pulkrábkovi a stotníkovi Kuchtovi, veliteli 1. úderného praporu a v tom si podplukovník bouchl na dvoře do svých železnými křížemi ozdobenými prsy a prohlásil: "Já přeberu velení!".

Namísto domů šli jsme ne frontu směrem na Kachovku a Olgiovku. Po mnoha dnech a nocí pochodů, zničení únavou a hladem, jsme přišli jednoho dne kolem desáté na místo určení, kde jsme měli být nasazeni proti sovětské armádě.

Ráno kolem třetí hodiny začali Sověti útočit. Mi jsme se nerozmýšleli dlouho a bez větších úmluv a agitací jsme byli zajedno - přejít k Rusům. Mezi prchajícími na druhou stranu jsem byl i já. Zahodil jsem pušku a v tom setník, velitel 1. úderného práporu Kuchta skočil ke mně a pác, dostal jsem pořádně za uši "mizerný chlape, co děláš!?" Čekal jsem dávku ze samopalu do zad, běžel jsem dál i s jedním svobodníkem, bylo mi už to jedno, jmenoval se Tono Krkoška. Rusové nejspíš nevěděli, co to znamená, zda jde o útok, zda provokaci a věru nehleděli se založenýma rukama. No přece se jen dovtípili brzy, a tak se mi i s kamarády podařilo dostat k nim.

Němci když viděli co se děje, nasadili proti nám šedesát Messerschmidů a kulomety začali sekat nás i Rusou a ještě padesát tanků vyslali neobchvatný manévr, aby nás mohli dostat zpět. Museli ustoupit Sověti a mi s nimi. Pamatuji si, že přišel k nám velitel, major a povzbuzoval nás - "rybiata, nebojtes ničevó. Sičas katuše zdelejut kaput germanem". Za chvíli věru měli jsme možnost pozorovat účinek pověstných "kaťuší". Němci se museli stáhnout a mi jsme se dostali dál do zázemí.

Šli jsme až do Mariupolu, povětšinou nočními pochody, neboť Němci dělali na nás nálety. Silou mocí nás chtěli dostat ze světa. V Marmupoli nás Sověti soustředili z více směrů a dostali jsme se do transportu a do tábora přeběhlíků v Usmaně. Tu jsme se dostali do styku se soudruhy Slánským, Čulenom a Švermom. Ti to organizovali všechny ochotné Slováky do II. paradesantní brigády do Uefremova. Splnilo se nám přání, mohli jsme bojovat proti nepříteli, a ne proti bratrům Slovanům. Přihlásili jme se všichni, no všechny nás nevzali, nejdřív vyšetřovali, co jme zač. takto byla vytvořená II. Československá paradesantní brigáda v čele s generálem Přikrylem. Zde jsme dostali paradesantní výcvik asi po dobu 12 týdnů. Já jsem byl zařazený k minometní rotě u velitele Longauera. Velitelé rot dostali rozkaz určit z každé roty chlapa na zvláštní úkoly. Takto jsem se dostal k oddílu zvláštních úkolů dne 14.3.1944, tehdy se již dělaly přípravy na SNP. Dostalo se nám tvrdého výcviku v Kyjevě ve Svjatošině. Po skončení výcviku nás zařadili do skupiny velitele Ušiaka a náčelníka štábu kpt. RA Murzina. Ušiakova skupina odletěla s Kyjevského letiště 21. srpna 1944, ke které jsem byl i já přidělen. Vysadili nás nad lesem ve Skləbini u Martina. Druhé skupina s kpt. Murzinem přišla později za námi. Ve Skabini jsme začali formovat zesílený oddíl z řad obyvatelstva a zběhlých vojáků, kteří se houfně přidávali k povstání. Tady jsme svedli několik bojových akcí a po obsazení Martina jsme se přesunuli do Rajce. V Rajci svolali naši velitelé Ušák a Murzin do budovy školy občanů a utvořili revoluční národní výbor. Odtud jsme se přes Plevník dostali na stranu Štiavniku do hor. Zde jsme provedli několik akce vůči německým pohraničníkům a snažili jsme se dostat na moravskou stranu. Bylo nás málo a Němců hodně. Ze začátku se nám dařilo, mnoho škod jsme jim napáchali, mnoho Němců pobili. Na Moravu se nám těžko přebíjelo. Němci vystihli náš úmysl. K. H. Frank v Praze ne nadarmo vyhlásil, že všechny síly nasadí na to, aby se na Moravu ani jedna partyzánská noha nedostala. Bojovali proti nám nejen Němci, ale i čeští protektorátní četníci. Při Karlovicích mi v mém družstvu v útoku četníci zabili šikovného kulometčíka Zábojníka. Jen kulomet se mi podařilo zachránit. Při těchto těžkých bojích při Karlovicích, kde jsem chránil s jednou skupinou zadní týl, jsem dostal se do přestřelky s Němci, kteří chtěli obchvatným manévrem zajmout naši brigádu. Včas jsem je spatřil a začal střílet po nich samopalem. Prvních jsem asi složil, nevím jistě, jenže další začali na mně útočit a mně jako na potvoru se porouchal samopal. Musel jsem utíkat, Němci mě pronásledovalo a zahnali hluboko do lesa. Když padl soumrak, pronásledovatele jsem setřásl, ale sám jsem nevěděl, kde se nacházím a co je s našimi. Lehl jsem si pod smrk do mechu, vyspat se a dočkat se rána, abych se mohl orientovat. Na druhý den jsem přišel do Štiavniku k Nemčákovi a našel jsem tam své, kteří se podobně jako já scházeli a zjišťovali, kdo chybí a už mě věru pokládali ze mrtvého.

Bylo to radosti, když jsme se setkali. Já jsem se však už začal cítit špatně. Horečka mi začala rozpalovat celé tělo, byl jsem bez vlády. Zde se štáb usnesl, že se oddíl rozdělí na dvě skupiny, první pod vedením Murzina a druhá pod vedením Ušiaka a tak se budeme přebíjet na moravskou stranu. Murzin se svojí skupinou ještě toho večeře i odešel a mi jsme měli jít za ním druhý den. Měli jsme bojového druha dole ve Štiavniku nemocného, ​​který měl výstroj a výzbroj sebou. Já jsem dostal od velitele Ušiaka rozkaz, tuto výzbroj a výstroj přinést. Šli jsme tam i s Emilem Kochem a úkol jsme splnili. Při zpáteční cestě jsme u starého mlýna zjistili, že máme cestu odříznutou, lesy jsou obsazeny Němci. Mně už nemoc načisto zmáhala a uložili mě do postele u jedněch dobrých lidí u mlýna. Tem jsem ležel do večera a pomocí Emila Kocha, jsme se večer přestěhovali do Diviny, kde mě skrývali a opatrovali Adam Halama, Peter Maráček a Adam Janíček. Dovedli ke mně lékaře Dr. Schlezingera, který se tam skrýval před Němci. Ten zjistil, že mém silný zánět plic a silný zánět pohrudnice. Pomoci mi však i on nemohl, neměl léků e prohlásil, že můj stav je beznadějný. Vzali mě ženy uvedených občanů do péče. Hlavně Halamová v osadě Hucerová, obkládali mě tvarohem a všelikým domácím způsobem mě léčili. Tam jsem se trápil ve velkých horečkách až do Vánoc po sklepech a nejednou mi zachránili život před slídícími Němci, kteří se o mně dověděli a soustavně mě hledali. Když jsem se už cítil lépe, už jsem se mohl postavit na nohy, chtěl jsem hledat své bojové druhy. Domů jsem se nemohl jit ani podívat. Němci po mně pásli a soustavně pozorovali mé rodiče. Dne 6. ledna 1945 jsem se vydal směrem přes Divinu na Turzovku. Cestou jsem potkal chlapce, asi tak 13letého, nějakého Škoříka, který mi poradil a ukázal kudy chodí partyzáni. Takto jsem se dostal do Saveljova oddílu. S nimi jsem bojoval, probíjeli jsme se do Polska a dne 15. března 1945 se setkali se Sovětskou armádou.

Toto je jen část mých vzpomínek, i to jen z poloviny. S oddílem Saveljeva jsme svedli také mnoho bojových akcí, pak jsme chytali benderovce a no to by bylo ještě hodně k vyprávění a k tomu už není místa ani času.

S velitelem Saveljevem jsem se už k mé velké radosti měl možnost setkat. Navštívil mě tady u nás v laní na závodě. Zavzpomínali jsme na bojové časy a na příhody, které jsme spolu prožili a při kterých nám několikrát vysel život na vlásku.

 Rovněž se těším už předem na setkání s bývalým náčelníkem štábu oddílu Učiaka s Murzinem, který přijde na oslavy 20. výročí SNP do Čadce. Vím předem, že si oba budeme připomínat našeho velitele Ušiaka, který v boji padl a nemůže se těšit s námi s výdobytků, za které jsme bojovali.