Překlad výpovědi Otty Koslowského z Brna ze dne 1. 4. 1947 (překlad zhotoven google překladačem)

Oblastní úřadovna státní bezpečnosti  
            Brno Mozartova 3.                                               V Brně dne 1. IV. 1947. 
------------------------------------- 

Odd.III. 
č. jedn.: 

Věc: Otto Koslowski, bývalý kriminální rada brněnského gestapa                                  a SS-Hauptsturmführer - výslech ve věci jeho                                  činnosti v době nesvobody na území bývalého                                  Protektorátu. P r o t o k o l  sepsaný s předvedeným                                Ottou Koslowskim,

 

Bývalým kriminálním radou, vedoucím odd. IV/Kö a SS-Hauptsturmführerem gestapa v Brně, narozen 17. 4. 1900 v Riesenburgu, okres Rosenberg, říšskoněmecký státní příslušník, syn Hermana a Marie roz. Dahnové, německé národnosti, v Boha věřící, navštěvoval 8. tř. obecné školy 3. tř. obchodní pokračovací, bez vojenského poměru, nemajetný, ženatý, stará se o manželku Alžbětu a syna Jana, posledně bytem v Brně, Hroznova 39, v Německu posledně bytem Gladenbach, Kreutzgasse 6, t.č.. ve vazbě RNB v Brně, Orlí č. 30, který po obeznámení se s věcí a napomenutí, aby mluvil pravdu vypovídá :

Jelikož jmenovaný neovládá jazyk český žádá, aby protokol s ním byl sepsán v jazyce německém.

K sobě:

      Jsem pátý ze šesti dětí zemědělského dělníka Herrmanna Koslowského. V roce 1905 přesídlil můj otec, když mě bylo 5 let, ze západního Pruska do Elberfeld / Rheinland. Tam byl zaměstnán jako dělník v pivovarském podniku a v témže roce zemřel při jedné nehodě.

      V Elberfeld jsem od roku 1906 do roku 1914 absolvoval obecnou školu, potom jsem se učil 3 roky obchodníkem v textilním podniku fy. A. Hücking v Elberfeldu. Jelikož moji bratří August a Herrmann v první světové válce padli, nenarukoval jsem v roce 1918 k vojenské službě i když 1914 do roku 1917 jsem byl odveden jako schopný k válečnému použití. Od roku 1914 do roku 1917 jsem navštěvoval obchodní školu v Elberfeldu. V dubnu 1917 jsem svoje učení dokončil. Byl jsem ještě u mé učební firmy činný jako misionář a nastoupil jsem do služeb u říšského ředitelství drah ve Wuppertalu, kde jsem získal výcvik u nádražní výpravčí služby. Obstarával jsem službu na řídícím místě ve výdeji jízdenek, ve vybavování nákladů nádraží Haan / Rheinland a v roce 1920 jsem byl přeložen na osobní oddělení ředitelství drah. Protože jsem dle názoru mých služebních představených byl chápavý, byl jsem připuštěn k urychlení životní dráhy. Placení této práce a možnosti vzestupu mě neuspokojovalo. V roce 1921 jsem byl úředníkem Německé banky ve Wuppertalu / Elberfeldu. Zde jsem pracoval v osobním a divizním oddělení a ve vedení hlavních knih. Protože po inflaci v Německu nastalo velké odbourávání úřednictva ve velkých bankách a platy byly podstatně redukovány ucházel jsem se u policejního presidia ve Wuppertalu o zaměstnání jako úředník ve správě nebo exekutivní službě. Jako „čekatel z volného povolání„ jsem dne 1. 6. 1926 nastoupil službu u státní kriminální policie ve Wuppertalu. Po jednoročním školení jako kriminální asistent - čekatel, jsem byl jmenován, po složení první odborné zkoušky - dobře - kriminálním asistentem. V roce 1933 jsem se ucházel o puštění k životní dráze kriminálních komisařů. Na základě mých do té doby prokázaných výkonů, byl jsem bez předběžné zkoušky k této životní dráze připuštěn. Od poloviny roku 1933 do května 1935 jsem u policejního presidia ve Wuppertalu získal odborný a teoretický výcvik, k čemuž také patřilo informátorské zaměstnání po 6 týdnech u ochranné policie a ve správní službě. Od 1. května 1935 do 30. listopadu 1935 jsem navštěvoval školení pro kriminální komisaře státní kriminální policie na policejním institutu v Berlíně - Charlottenburgu.
      Učební plán obsahoval obory :

kriminalistiku, 
kriminologii, 
správu a právo, 
trestní právo,
vedení knih, 
poznávací službu,
anatomii 
atd.

  Dne 28. listopadu 1935 jsem obstál při kriminálně - komisařských zkouškách, při kterých jsem byl z 35 žadatelů jediným s obecnou školou a se známkou " plně uspokojivý ".

      1. ledna 1936 jsem byl povolán jako kriminální komisař na zkoušku k policejnímu presidiu v Recklinghausenu. 1. února téhož roku právě následovalo mé přeložení k státně - policejní úřadovně Düsseldorf. Po uplynutí 6 měsíční doby na zkoušku jsem byl dne 1. 7. 1936 plánovaným kriminálním komisařem. Na moje vlastní přání přeložila mě tajná státní policie dne 1. 10. 1936 k státně policejní úřadovně Kassel. Odtud jsem byl v roce 1939 v květnu přeložen do Brna. Zde jsem nastoupil službu teprve v červenci 1939, protože jsem musel ukončit množství vyšetřovaných věcí.

      Oženil jsem se v prosinci 1929 v Elberfeld / Rheinland. Mám jednoho syna, který je 16 roků stár. V roce 1938 bylo úředníkům tajné státní policie, prostřednictvím SD orgánů, SD úseku Kassel, SS-Hauptsturmführerem Winzerem doporučováno, aby vystoupili z církve. Na základě tohoto doporučení jsem vystoupil já a moje rodina z evangelické církve. Vystoupení bylo vykonáno odpovídajícím písemným prohlášením u úředního soudu v Kasselu.

Moje politická činnost :

    Byl jsem svou matkou křesťansky vychováván. Od 14 do 18 roků jsem byl členem Křesťanského svazu mladých mužů v Elberfeldu. Až do roku 1933 jsem nebyl příslušníkem žádné politické strany. Až do nacionálně socialistické revoluce jsem ve volbách stále volil sociálně demokratickou stranu Německa. Důvod mého nepatrného zájmu o politické dění v Německu bylo na jedné straně v důsledku velké sportovní činnosti a na druhé straně na základě nezávaznosti státního úředníka v demokratickém státě. Po převzetí moci Hitlerem jsem ucházel místní skupině Elberfeld - Uellendahl o členství v NSDAP. Členem jsem byl od 1. 5. 1933. Zažil jsem jednotné Německo a obrovský pokrok na kulturním a sociálním poli a usiloval jsem, přestože jsem před rokem 1933 Hitlera zavrhoval, být dobrým národním socialistou. Z počátku jsem byl činný v NSV, kde jsem jednotlivé osoby vyrozumíval na účasti domovních sbírek pro NSV. V roce 1933-34 jsem navštěvoval buňky a schůze místní skupiny v Elberfeldu.

      Úřad /funkci/ jsem v NSDAP nezastával, rovněž tak ne v žádných jejich složkách. Nebyl jsem ani SA ani SS-mann. V rámci převedení příslušníků tajné státní policie do SS v roce 1939, podal jsem žádost. Byl jsem při tělesné a rasové prohlídce v Kasselu jako SS- shledán schopným, nebyl jsem však schopen obstarat si nutná vysvědčení k prokázání mého árijského původu, protože všichni moji předkové byli narozeni v západním Prusku a tehdejším polském území. Vážně jsem také neusiloval o jejich opatření, protože jsem nepokládal uniformování úředníku politické policie za nutné. Moje povýšení na SS-Führera také až do května 1945 nebylo provedeno. Přesto jsem vlastnil vystavený průkaz k uniformě, vydaný velitelem bezpečnostní policie a SD v Praze, který mě opravňoval k nošení uniformy SS-Hauptsturmführera.

Moje služební činnost:

      Činnost kriminálního úředníka mne v mladých létech plně zaujala. Od roku 1926 jsem ve Wuppertalu - Elberfeldu prošel všechny kriminálně policejní vyšetřovací služby. Byl jsem v komisariátě pro vloupání, podvody, vraždy, žhářství atd., a zvláště při stíhání zločinců v obvodu působnosti zemské kriminální policie v Prusku. Tak např. jsem zatkl jednoho italského cestujícího, podvodnickou skupinu, cestujícího lupiče a podvodníka. Dva roky jsem byl jako osobní referent kriminálního ředitele Römera na ředitelství. Po čtyřtýdenním přeložení k politické policii ve Wuppertalu v roce 1932 byl jsem poprvé tlačen k mé budoucí politické dráze. Zažil jsem nenávistný stranický boj a viděl jsem opakující se scény při pouličních bitkách mezi komunistickou stranou Německa a přívrženci NSDAP jiných stran. Přestože jsem byl politicky plně neovlivněn, klonil jsem se tenkrát k přesvědčení, že musím komunistickou vládu v Německu zavrhnout. 

      Po absolvování kursu kriminálních komisařů státní kriminální policie na policejním institutu v Berlíně - Charlottenburgu v roce 1935, byl jsem povolán k policejnímu presidiu v Recklinghausenu k složení mé půlroční doby na zkoušku. Zde jsem řídil zahraniční komisariát Buer - Erle, nějaké jmenovité služební události zde nebyly. Asi 4 týdny později následovalo moje přeložení k státně policejní úřadovně Düsseldorf, kde jsem bez vlastního popudu byl pověřen vedením referátu II-A-komunismus-marxismus na místo onemocnělého kriminálního rady Vogta.

      V Říši byly už do roku 1936 likvidovány ilegální okresní vedení komunistické strany Německa, zvláště v Berlíně, Hamburku, Dolním Porýní, Poruří a Sasku. Tenkrát byly podstatně podporovány emigrantské kruhy komunistické strany Německa v Holandsku, Belgii, Francii a Československu. Tato podpora spočívala hlavně v převážení propagačního materiálu. Jednu větší roli při tom hrála Bílá kniha k procesu zapálení Říšského sněmu, která byla rozšiřována ve všech říšských zemích. Přestože např. z Amsterdamu bylo v roce 1936 propašováno ilegálními pašeráky tisíce brožur, které byly na různých místech okresních vedení Dolního Porýní a Poruří rozšířeny, stavěly se výstavbě ilegálního stranického aparátu téměř nepřekonatelné těžkosti. Propagační možnost na široké bázi byla vyloučena, protože technicky aparát, který je při každé konspirativní činnosti zranitelný, byl také zapojením politických vedoucích a členů NSDAP a jejich složek do obrany vlastního světového názoru proti národnímu socialismu ochromován, takže tedy nasazení k organisované soudržnosti okresních vedení a místních skupin bylo v zárodku udušováno. V důsledku toho spočívala pracovní možnost ilegální Komunistické strany Německa hlavně v ústní propagandě jen v průmyslových podnicích. Německá pracovní fronta vůbec převedla do svých řad poměrně velké procento komunistických soudruhů. Ze státně policejních perspektiv může býti řečeno že již v roce 1938 80 % všech Němců národní socialismus přesvědčil, po případě byli k němu loyální.

      Na venek ilegální činnost Komunistické strany Německa v tomto čase nebyla znatelná. V důsledku nedostatku vhodných funkcionářů a přinucena obrannou prací gestapa a SD, s ohledem na to ústřední výbor Komunistické strany Německa resignoval na širokou práci na organisačním základě. Hlavnímu bezpečnostnímu úřadu nebylo sídlo ústředního výboru KSN určitě známo. Bylo hovořeno o Praze a Bruselu, což vyjadřoval kriminální rada Vogt, který byl později referentem pro záležitosti ref. II-A u RSHA.

      Aktivním byl "antimilitaristický aparát", také označovaný -AM-aparát, „aparát Kippenberg", který měl poměrně malý rozsah a jehož funkcionáři a členi byli příslušníky Svazu rudých bojovníků /Rotfrontkämperbund/. Z mých služebních poznatků tvrdím, že hlavní bezpečnostní úřad /RSHA/ v roce 1938 neměl vůbec žádné podstatné informace o organizaci a práci "Kominterny" .

      Podle názoru RSHA bylo složení Kominterny následující :

Nejvyšší instance : světový kongres 
pod tím : Presidium exekutivního komitétu Kominterny /EKKI/ 
pod tím : Exekutivní komitét Kominterny 
pod tím : Kontrolní komise EKKI 
pod tím : Sekretariát EKKI - Dimitrov 
pod tím : Iberské , středoevropské západoevropské, jihoevropské a 
asijské byro 
pod tím : Jednotlivé sekce u středoevropského byra např.
Německa KS, /KSN/, KSČ, holandská KPH, norská KPN 

Aparát v Německu pracoval v ilegálním údobí KSN ilegálně. Byl rozdělen do skupin:

a/ opatřování zbraní a třaskavin, 
b/ sabotáže, 
c/ BB- aparát - podnikové zpravodajství, dílenská špionáž, 
d/ rozklad policie a armády.

      Zjemnění konspirativního řízení v ilegálních složkách Komunistické strany Německa, v důsledku intensivní práce gestapa, vytvářelo obranné práci těžkosti. Obsáhlé potírání ilegální organizace vůbec je podmíněno dvěma předpoklady :

1/ Bezpodmínečné zjištění struktury v organisačním a politickém ohledu. 

2/ Schopnost zjistit funkcionáře ilegální organizace na politickém, organisačním a technickém působení.

 

      Funkcionář ilegální Komunistické strany Německa pracuje se střídáním krycích jmen jak nahoru tak i dolů, tedy k vyšším a nižším funkcionářům. Používají stále více spojovacích lidí, tzv. přepážek, při němž jim bylo umožněno při zásahu policie zůstat nepoznáni a nad nimi stojící stranický aparát uchránit.

     Má-li býti dosaženo rozsáhlého odhalení takového ilegálního stranického aparátu, je k tomu jenom jedna metoda:

Rychlý průnik do organizace až ke špici.

Odhalení pracovních složek od vrchu dolů.

 

      Tato metoda, vypadající teoreticky jednoduše, prakticky nikdy nemívá na první nápor úspěch. Konfidentu, který sám není ve stranickém aparátě činný, se nikdy nepodaří nepozorovaně a nepoznán proniknout nahoru mezi funkcionářský okruh.

     V průběhu mé devítiměsíční činnosti u státně policejní úřadovny v Düsseldorfu byl jenom jeden zmíněný případ ilegální komunistické činnosti. Kaplan Rossaint, katolický vedoucí mládeže, udržoval spojení ke komunistické mládeži. Zúčastnil se vícekrát schůze komunistické mládeže a z těchto kruhů obdržel ilegální propagační materiál, který dnes již nemohu blíže označiti. Vyslanci katolické mládeže se poté sešli také s komunistickou mládeží, takže zde bylo možné hovořit o organisační soudržnosti.

      Rossaint byl, myslím, odsouzen na 5 roků do vězení.

      Na moje přání přeložila mě tajná státní policie dne 1. 10. 1936 ke státně policejní úřadovně v Kasselu, jelikož otec mé manželky pocházel z Rauisch - Holzhausen, okr. Kassel, chtěla být v blízkosti svých nejbližších příbuzných. V počátku jsem v Kasselu řídil referát II 1 b - církve, sekty, reakce, oposice. V roce 1937 v dubnu jsem provedl v Kasselu akci proti badatelům bible. Sekta, která měla na celém území Německa zakázanou činnost, vyráběla ilegální letáky, ve kterých bylo nabádáno neuposlechnout povolávání k vojenské službě. Tyto letáky byly během 2 nocí rozhazovány na otevřených ulicích a ve vchodech do domů a také rozesílány poštou na území města Kasselu. Místní vedoucí sekty byl znám, vydal jsem rozkaz jej zatknout. Věcným pracovníkem byl kriminální asistent Laude. Vedoucí sekty, který se ihned bez nátlaku k této akci přiznal, jmenoval asi 10 osob, které byly na této akci zúčastněny. Jejich jména si již nepamatuji. Pokud si pamatuji, byl proti zúčastněným vyhlášen trest vězením až do 2 roků.

      V létě 1938 došlo v Nitzových závodech ve Fürstenhagenu, okr. Kassel, k výbuchu, kterému padlo za oběť 10 dělníků a více betonových podzemních bunkrů. Zatím co vyšetřování prováděné odd. III. kriminálním komisařem. Wieczorkem ze státně policejní úřadovny Kassel zjistilo, že příčina explose přichází s největší pravděpodobností samovznícením, kriminální rada Opitz od tajné státní policie se z vlastního rozhodnutí krátce po explozi dostavil na gestapo v Kasselu, aby zařídil vyšetřování, zda se možná nejedná o sabotážní akci komunistické teroristické skupiny. Nechal si přivést z věznice Kassel - Wohlheiden jednoho vězně, který byl pro držení třaskavin a útoky s třaskavinami před rokem 1938 potrestán. Opitzem provedený výslech zajištěného, kterého jsem se nezúčastnil, ukázal na zakopané třaskaviny v Hannoversch - Münden, okres Kassel. V souvislosti s neúspěšným kopáním na dvou nebo třech místech v Hann - Münden, bylo mě při výslechu jedné paní, jež jméno si již nepamatuji, jmenovaná jedna paní Mayerová, která měla v roce 1927 zastřelit svého manžela. Byla domněnka, že se jedná o vraždu /Rote-Feme/. Vdova Mayerová po 12 hodinovém výslechu /křížovém/ přiznala, že svého manžela vylákala do Reinharzského lesa, kde jej vojenskou pistolí -08- zastřelila. Podle materiálu nebylo možné prokázat, že se jednalo o politickou vraždu. Vdova Mayerová byla odsouzena na 8 roků vězení.

      V roce 1937 jsem v Kasselu převzal vedení oddělení II. akt, kterému příslušely všechny vnitřně politické záležitosti, pokud měly státně policejní zajímavost. Tenkrát mě podřízení úředníci, až na úplně malé vyjímky, byli svého času zajištěni v americkém internačním táboře Darmstadt/Gross Hessen. Část těchto úředníků byla právě vyhlášením tlampačem v německém internačním táboře odsouzena až do 7 roku pracovního tábora.

      Vedoucí státní policie v Kasselu vládní Herrmann, se zúčastnil obsazení Sudet a v roce 1939 obsazení Čech. Z počátku byl činný u nástupové skupiny v Praze, v dubnu 1939 převzal vedení tehdy nově zřízené státně policejní služebny v Brně. Při příležitosti jedné návštěvy v Kasselu v roce 1939 mě navrhl, abych se nechal přeložit do Brna, kde má převzít oddělení II. u vedoucí státně policejní služebny. V základě jsem se vyjádřil, že jsem srozuměn. Herrmann poté moje přeložení do Brna zařídil u úřadu tajné státní policie, to znamená, že já sám o takové přeložení písemně nepožádal.

      Po uplynutí předepsaných nejméně 4 služebních let jako kriminální komisař, byl jsem na návrh vládního rady Herrmanna dne 1.10.1940 povýšen na kriminálního radu.

      Koncem roku 1944 mě SS-Obersturmbannführer Rausch potvrdil, že je u velitele bezpečnostní policie v Praze listina hlavního bezpečnostního úřadu k mému povýšení na kriminálního ředitele. Tato listina se již do mého vlastnictví nedostala, takže jsem zůstal ve služební hodnosti kriminálního rady.

Moje činnost v Brně jako vedoucí referátu :

   Moje vyslání a pozdější přeložení do Brna bylo, jak již uvedeno, za předpokladu, že se za mě vládní rada Herrmann, jako vedoucí oddělení II, zasadí. To se stalo. Po odchodu tehdejšího vedoucího kriminálního rady a SS-Sturmbannführera Musgaye, bylo odd. II převzato vládním radou Lettowem, který byl RSHA přeložen do Brna. V průběhu mého zajištění v internačním táboře v Darmstadtu jsem slyšel, že Musgay se měl v roce 1946 v policejní věznici ve Stuttgartě oběsit. O vládním radovi dr. Lettowovi budu v průběhu mého výslechu ještě hovořit .

      Počátkem července 1939 jsem změnil kriminálního komisaře Backhause. jako vedoucího referátu II A. Formální předání referátu nebylo provedeno, jelikož Backhaus tento referát vedl pouze krátkou dobu a ještě téhož dne odcestoval do Potsdamu. Odkázal mě svého zástupce Eibla, který byl o věcech záležitostech referátu informován.

      Nějaké pokyny pro moji činnost v Brně jsem ani od RSHA ani a jiných míst neobdržel. Při mém služebním nástupu nebyly žádné zvláštní služební pokyny jakéhokoliv druhu pro státně policejní práci v Protektorátě. S ohledem na potírání ilegálního komunistického úsilí, byla pro říšské území všeobecně platná přiměřená linie.

      V Říši byly v létech 1936 a 1938 likvidovány poslední zbytky ilegální KSN v okresech Berlín, Dolní Porýní, Poruří, Hamburg a Sasku. byla ............. /opakuje se jako na str. 3/-

      ......Z tohoto praktického poznatku vydala tajná státní policie asi v roce 1936 / přesně nemohu uvésti/ výnos „Tajná říšská věc“, týkající se "zostřeného výslechu" .V tomto výnosu bylo výslovně stanoveno, že k "odvracení komunistických rejdů" je dovoleno tělesné ovlivňování obviněných pomocí ran holí. Odpovědnost za každý jednotlivý případ leží výlučně na vedoucím úřadovny státní bezpečnosti. Návrhy, které byly dálnopisem předloženy RSHA, mohou jen vedoucí nebo stálí zástupci schválit a podepsat. Zostřený výslech nebyl přípustný k osobnímu doznání obviněného, nýbrž pouze k zjištění dalších osob, to znamená k osvětlení jednotlivých skupin a organizací. Počet ran holí, všeobecně 10 - 25, každý podle zdůvodnění v návrhu. Při nedostatcích tělesné zdatnosti vyslýchaného, byl přítomen lékař. O výsledku zostřeného výslechu musel být RSHA v každém případě zpraven. Vrchní říšský návladní při lidovém soudním dvoru v Berlíně musel být o zostřeném výslechu obviněného, pokud byl některému z jeho vyšetřujících soudů přiveden, krátce informován dálnopisem - tajná říšská věc. Pokud si pamatuji, byl tento výnos v roce 1940 dále rozšířen dodatkem k výnosu, že zostřený výslech k „odvrácení komunistických rejdů“ v dalším smyslu, tedy prakticky k odhalení říši nepřátelských rejdů může být použit, jak z došlého povolení RSHA jednoznačně bylo znát.

      V roce 1943 nebo 1944 bylo právo o povolení zostřeného výslechu postoupeno vedoucím státní policie /vedoucím služeben/. Všeobecně bylo tělesné ovlivňování obviněných zakázáno. Úředníci a zaměstnanci podepisovali půl ročně odpovídající revers. Jinak však mě při jedné konferenci pro pracovníky z obrany proti komunismu, konané 1941 v Berlíně sdělil SS-Oberführer Ranzinger, vedoucí skupiny na RSHA, že mohu také dělat více jako "jen tvrdě vyslýchat". Nic jsem na to neodpověděl, zaznamenal jsem si to jako pozoruhodné, že jeden z mých nejvyšších nadřízených učiní podobné zveřejnění a tím přebírá zodpovědnost.

A - kartotéka :

    V červnu 1939 mě sdělil tehdejší vedoucí oddělení II. kriminální rada Musgay, při služebních rozhovorech, že dal mému předchůdci, vedoucímu referátu Kittlovi, opět příkaz, vzít vedoucí komunisty v Brně do zajištění. Kittel měl tento rozkaz ignorovat. Já jsem Musgayovi k tomu a později víckrát při jiných příležitostech řekl, že já osobně politického protivníka pokládám za nebezpečného teprve tehdy, až mu prokáži ilegální rejdy. Přestože jsem vůbec potřebná opatření k omezení, případně k vyřazení snah říši nepřátelských kruhů měl na mysli, nikdy jsem bez vyššího nařízení osoby české a německé národnosti pro jejich politické přesvědčení nezatýkal, neb jinak obviňoval. RSHA myslím v roce 1938 vydal výnos ve věci "A kartotéky", kde se jednalo o tajnou říšskou věc. V případě A /A-Fall/, tedy při mobilizaci německé armády, podle tohoto výnosu měli být zajištěni funkcionáři KSN, sociálně demokratické strany, reakcionáři a aktivní elementy německé oposice, vedoucí členové "mezinárodního sjednocení badatelů bible" atd. Tento výnos spadal rovněž na Protektorát, který byl státoprávně přivtělen jako část Velkoněmecké říše. Výběr z kartotéky vybraných osob příslušel příslušnému referátu. Samostatná kartotéka byla vedena na referátu II. A.

      Tuto obdržely podskupiny A1, A2, a A3. Podklady k výběru komunistických a sociálně-demokratických příslušníků strany, které převzal vrchní tajemník Eibl, dodala kartotéka bývalé české policie, která byla dne 15. 3. 1939 zajištěna.

      Já sám jsem kartotéku přezkoušel a provedl přesuny ve skupinách A1 a A3. Na podrobnosti si však již nevzpomínám. Na A-kartotéku se ještě vrátím.

Kontrola pošty :

      Jako další důležitý výnos je G- nebo G.R.S.- výnos hlavního říšského bezpečnostního úřadu ve věci poštovní kontroly. Zakládal se na nařízení o ochraně národa a státu z 28. 2. 1933, ve kterém k obraně proti říši nepřátelskému úsilí, ústavně zaručující základní práva byly vyřazeny z platností. Výnos byl za účasti říšského ministra pošt vydán. Služebny tajné státní policie tajným dopisem vyrozuměly místní správce pošt, aby pro určité osoby došlé zásilky byly zadrženy a neotevřeny předány nahlížejícím služebnám.

      Protože podobné opatření mohlo mít úspěch jenom tehdy, když zúčastněný poštovní personál je spolehlivý a u protektorátních úředníků k tomu nebyl v žádném případě předpoklad, jsem sám jako vedoucí referátu ani později uvedeného výnosu nepoužil.

První opatření k odhalení ilegální KSČ :

      Mnou v Brně převzatý pracovní úsek obsahoval tyto referáty:
II. A. Levicové hnutí, komunismus, marxismus
      Navrátilci z Ruska
      Ukrajinští emigranti
II.G/C
      Záležitosti zbraní a třaskavin, záludné záležitosti, reakce, oposice, přestupky poslechu rozhlasu,
II S Mravnostní záležitosti, homosexuální přestupky zvláštního zájmu.
II H Poznávací služba.

      Přesto, že k mému služebnímu nástupu došlo asi po 3 měsících po zřízení Protektorátu, bylo mně právě v prvních dnech zřejmé, že převážná většina českého obyvatelstva tuto státoprávní formu zamítala. Z mnoha maličkostí, střetávání Čechů s Němci, jsem poznal, a na referátě II A sektoru mě podřízené úředníky jsem upozorňoval, na nutnost systematického zpracovávání na říšskoněmecké rejdy, jelikož jsem předpokládal, že pouze odchodem aktivních elementů je možné dosáhnout trvajícího uklidnění veřejnosti na trvalo. Poměr konspirativního úsilí na Moravě překročil moji představu. Poznal jsem, že nejen komunisté, ale také právě české oposiční kruhy kladou německému obsazení odpor. Na veřejnosti byly hlasité hlasy, které schopnost gestapa k podvázání tohoto velezrádného úsilí podceňovaly . Krajský vedoucí Folta mě jednoho dne vyhledal v mé služební místnosti a netajil se svým otřesem o rozsahu ilegální práce českých kruhů. Odpověděl jsem, že se budu snažit protiříąské úsilí odhalit a tím ilegální propagandu ochromit, což pan Folta nedůvěřivě vzal na vědomí.

      Výhledem k průzkumné práci referátě II A až do té doby se nic nedělo. Protože jsem o legální KSČ neshledal žádný materiál a od mého zástupce Eibl a jsem zjistil, že můj předchůdce Kittel nechal předvolat bývalého policejního radu Babáka a žádal jej, aby mě podal písemnou zprávu o v Brně, což Babák beze, všeho přislíbil a asi po třech dnech mě předal odpovídající zpracování, asi na 3 stránkách strojem napsaných v mé služební místnosti. Pokud si pamatuji, obsahovala tato zpráva také jména jednotlivých legálních funkcionářů z Brna. Jména mě již vypadla. Nebylo žádným tajemstvím, že tato byla obsažena v kartotéce československé státní policie, která byla dne 15. 3. 1939 zajištěna.

      Policejním radou Babákem mě předané podklady mě neposkytovaly žádné podklady k dalšímu opatření, takže jsem spis přiložil k spisovým aktům.

Věc " V-mann /konfident/ Zapletal .

      Při mém služebním nástupu do Brna v červnu 1939 pracoval kriminální zaměstnanec Schlagentweith s jistým Františkem Zapletalem, bytem Brno, Křenová č. 3. Nechal jsem si Zapletala představit. Tento podával zprávy o ilegální skupině na jižní Moravě, která pokud si vzpomínám, měla mít k disposici větší množství zbraní, mezi tím také strojní pušky. Již nemohu uvésti, zda se jednalo u této ilegální skupiny o německé nebo české národnostní příslušníky, jsem ale toho názoru, že se jednalo o Čechy. Zapletalovi jsem v listopadu vyplatil odměnu 100 říšských marek. Prokázalo se, že udání od Zapletala neodpovídá pravdě. Musel mě přímo přiznat, že vědomě částečně podával falešné zprávy. Z toho důvodu jsem Zapletala zatkl. Pokud si pamatuji, bylo to asi 6 týdnů. Odměnu 100 marek musel Zapletal vrátit. Pro odstup doby 7 let si již na další podrobnosti nemohu vzpomenout. Schlagenweith bude schopen o tom podat informaci.

      Na základě tehdejší práce úředníků II A bylo více rozšiřovatelů letáků zatčeno. Jelikož úředníci měli malé znalosti o organizaci ilegální strany, byly přes největší vypětí odhaleny pouze některé uliční nebo podnikové buňky KSČ. Při výslechu nebylo v žádném případě možné proniknouti z buněk do vyšších funkcionářských kruhů, protože funkcionáři jim podřízené ilegální pracovníky nechtěli znát. Mezi tím se ilegální tištění a rozšiřování letáků stupňovalo v takovém rozsahu, že tehdejší velitel bezpečnostní policie v Praze dr. Stahlecker nařídil energické potírání prostřednictvím státní policie v Brně. Po domluvě a vedoucím státně policejní služebny Herrmannem jsem odcestoval do Berlína, abych se poradil s vedoucím II A RSHA, vrchním vládním radou Hellerem, o zaváděném opatření. Poukazoval jsem na to, že oproti říšskému území není možné získávat konfidenty české národnosti, aby bylo možné provádět účinné opatření proti ilegálním snahám. Vrchní vládní rada Heller pak radil, jako jediné východisko pro zatčené funkcionáře nižšího stupně, pokud podle šetření udržovali spojení s funkcionáři vyššího stupně, navrhoval „zostřený výslech“. Nebylo by však z politických důvodů vhodné tento výslech, pokud by byl nutný, zavádět na protektorátním území.

      Počátkem srpna 1939 byl v rámci akce proti komunistickým rozšiřovatelům letáků, kriminálním asistentem Kemetrem také zatčen soukromý úředník dr. Koutný z Brna-Židenic. Přiznal se, že byl vedoucím územního vedení židenic, města Brna případně krajského vedení KSČ. Pokud si pamatuji, byli jemu podřízení funkcionáři právě na základě práce Kemmetera z větší části zatčeni. Přes všechny výtky, popřel dr. Koutný, že by znal jemu nadřízené funkcionáře krajského vedení v Brně jménem přesto, že s nimi v jisté době uskutečnil řadu schůzek. Jelikož se u tohoto funkcionáře jednalo o muže z Brna, byla výpověď dr. Koutného plně nevěrohodná. V tomto případě se mě nabízela první příležitost proniknout do městského vedení v Brně. Proto jsem tajným dálnopisem navrhl u RSHA "zostřený výslech", který vládní rada Herrmann podepsal. RSHA nařídil, dr. Koutného za tím účelem převézt do koncentračního tábora. Pokud si pamatuji, bylo povoleno 15 ran holí. Výslech měl býti proveden úředníky vedoucí služebny státní policie v Mnichově .

      V prvních dnech září 1939 jsme jeli kriminální asistent Kemmeter, kriminální asistent Dufek a já s Koutným autem do Mnichova. Příští den jsem hovořil s raf. II A státně policejní vedoucí služebny. RSHA tuto služebnu právě vyrozuměl dálnopisem. Byli mně přiděleni 2 úředníci, na jejichž jména si již nevzpomínám, kteří nás vedli do Dachau. V bunkru koncentračního tábora prováděli mnichovští úředníci zostřený výslech.

      Dr. Koutný obdržel asi 12-15 ran holí, mající asi 2 cm průměr, na zadek. Po každých dvou nebo třech ranách byl dr. Koutný dotazován, zda chce říci jména jemu nadřízených funkcionářů. Jmenoval jméno Živný dříve, než dostal plný počet povolených ran holí. Podle líčení dr. Koutného, měl býti Živný zaměstnán u pojišťovací společnosti v Brně a měl v rámci krajského vedení KSČ vykonávat funkci územního instruktora. Touto výpovědí byl účel zostřeného výslechu splněn. Příští den jsme odcestovali přes Berchtesgaden, Radstadt a Vídeň opět do Brna zpět. V průběhu jízdy tam i zpět jsem s dr. Koutným jednal korektně. Dostal totéž opatření jako moji mužové a já. V průběhu jízdy tam jsem se pokoušel dr. Koutného pohnout několikrát k výpovědi, která by zostřenému výslechu zabránila. Na tyto návrhy však nereagoval. Jako tlumočník byl kriminální zaměstnanec Dufek.

      Živný byl na základě výpovědi dr. Koutného přes příští den v zaměstnání zatčen. Poznamenávám, že byl zostřeně vyslechnut. Prostřednictvím Kemmetera jsem k tomu účelu nechal opatřit 2 trubkové hole. Výslech byl proveden úředníky Eiblem, Kemmeterem, Zehetmaierem a Dufkem. Kolik ran Živný obdržel si již nepamatuji. Potom oznámil složení městského vedení v Brně. Územní vedení působilo ve středu města, Staré Brno, Pisárky, úřední čtvrt, Královo pole, Husovice, Juliánov, Komárov. Jako krajského vedoucího jmenoval jistého Masaře, pocházejícího z Kojetína. Mimo město Brno, tedy v Brně-okolí, bylo územní vedení jm. v Boskovicích, Blanensku, Vyškově, Slavkově, Velkém Meziříčí. Dále Živný uvedl poměrně velké množství aktivních ilegálních soudruhů, kteří byli v průběhu bezprostředně nato započatou akcí z největší části zatčeni.

      Se Živným bylo prováděno setkání, které měl domluveno na území v Brně s krajským vedoucím Masařem. Na toto setkání se však Masař nedostavil. V průběhu dalšího šetření nebylo k němu zjištěna žádná další stopa. Poté jsem jel s kriminálním asistentem Floriánem do Kojetína, abych prostřednictvím jeho manželky zjistil jeho tehdejší pobyt. Dotazy a rovněž také pozdější proběhly bezvýsledně. Masař nebyl nikdy úředníky vedoucí služebny gestapa v Brně zatčen. Jeho zatčení bylo provedeno, jak jsem později zjistil, asi v roce 1943 vedoucí služebnou gestapa v Praze. Jeho tehdejší výpověď však nedávala žádné podklady k státně policejnímu úřednímu jednání v obvodu vedoucí služebny gestapa v Brně.

      V roce 1940 Živný uprchl ze zubního oddělení nemocnice v Brně. Byl s jinými zatčenými doprovázen dvěma vězeňskými dozorci k ošetření zubů. V jednom nepozorovaném okamžiku se Živnému podařilo se vzdálit. Od té doby byl k nenalezení.

      Asi 2 roky později jej potkal Florian, který byl služebně v Bystrci u Brna, na ulici. Florian pronásledoval ihned prchajícího Živného, který na něho vypálil jednu ránu z pistole, na základě čehož se zranil na levé noze. Téměř současně zaměřený výstřel jej zasáhl do zad, po kterém se zhroutil. Ještě v noci byl Živný operován. Uzdravil se a později byl předán lidovému soudnímu dvoru, kde byl odsouzen k trestu smrti.

      V listopadu 1939 prováděla venkovská služebna gestapa Prostějov akci proti rozšiřovatelům komunistických letáků. Tam se pokoušel Ladislav Piskovský vybudovat okresní vedení v rámci krajského vedení Olomouc. V průběhu tamnějšího šetření bylo známo, že byl starý příslušník strany bydlící v Olomouci-Chvalkovicích obchodní zástupce Vladimír Laštovička zúčasten na vybudování ilegálního krajského vedení v Olomouci. Pověřil jsem kriminálního asistenta Floriána, aby se zastavil u Laštovičky a vydával se u něj, jako ilegální muž z Prahy a nechal se spojit s nějakým vedoucím funkcionářem v Olomouci.

      Laštovička odpověděl, že v ilegálním stranickém aparátě není činný a že nemá žádné spojení s žádným špičkovým funkcionářem v Olomouci. Tehdejšího zemského instruktora pro Moravu nechtěl znát. Tvrdil však, že tento přijde-li na Moravu, musí přijít při nejmenším do Přerova k soukromému úředníku Adolfu Minářovi. Laštovička učinil toto prohlášení bez jakéhokoliv tlaku gestapa. Příští den jsem poslal Floriana k Minářovi. Usadil jsem v bytě dva úředníky, očekávána byla návštěva zemského instruktora Brunclíka, aby ho příchodu zatkli. Brunclík se však nedostavil. Mezitím jsem nechal Mináře předvést k vnější služebně gestapa v Olomouci. Bez nátlaku se vyjádřil, že bude pro gestapo pracovat. V té době jako vedoucí vnější služebny gestapa činný Jänisch převzal Mináře k řízení jako konfidenta. Tento byl vedoucím literaturního aparátu - technického zemského aparátu KSČ pro Moravu. Minář v tomto aparátě činné funkcionáře beze zbytku udal a rovněž jmenoval materiálové přepážky krajských vedení Brno, Olomouc, Moravská Ostrava a Hodonín, takže mohl býti veškerý literaturní aparát na Moravě rozbit. Jako kurýři byli zasazeni částečně také železničáři BMB.

      Šetření bylo prováděno kriminálním komisařem .Jänischem ve vlastní příslušnosti. On také zlikvidoval okresní vedení v Prostějově, Olomouci, Přerově, Kroměříži, Hranicích atd. Jména zúčastněných funkcionářů mě nejsou známa. Podle jedné zprávy Jänische, po uplynutí 3 měsíců zaslané vedoucí služebně Brno, bylo v té době zatčeno asi 500 osob, z kterých větší část byla předvedena lidovému soudnímu dvoru.

      Činnost, kterou v následující době pro kriminálního komisaře Jänische vykonával, mně v jednotlivostech není známa. Když se nacházel asi 1 rok na svobodě, byl lidovým soudním dvorem vyzván, proč jej Jänisch nechal zatknout. Při jedné domluvě, kterou měl se mnou, prohlásil, že Minář již měsíc nepodával zprávy. Jakou odměnu Minář od Jänische obdržel, nevím, musela však být značná. Odhaduji ji nejméně na 5000 až 10 000 K.

      Laštovička zůstal na svobodě. Jeho dobrovolnou výpovědí jsem zjistil, že v době poloilegality byl hlavní spojkou ústředního vedení v Praze. Při jednom rozhovoru se mnou odmítl stávající organisační plán ilegální KSČ.

      Jak právě uvedeno, byl Laštovička v době poloilegality KSČ v létech 1934 nebo 1935 hlavní spojkou ústředního vedení. Později byl v administraci stranického tisku „Rudé právo“ a „Rovnost“ činný na vedoucím místě. Měl velké znalosti o špičkových funkcionářích KSČ a pokud byli ilegálně činní podle jeho názoru, mně je jmenoval. Na tomto základě mnou vypracovaná sestava obsahovala nejméně 80 jmen, ze kterých mě jsou v paměti jenom Köhler, Šverma, Kopecký, Elsnitz, Masař.

      Laštovička zároveň uvedl popis a činnost jednotlivých funkcionářů ve stranickém aparátě. Protože jeho údaje dále obsahovaly určité odkazy na byty, nabízelo se další státně policejní šetření. Měl jsem tehdy v úmyslu, po dohodě s vedoucí služebnou gestapa v Praze, poslat Floriana k funkcionářům jmenovaným Laštovičkou. Vládní rada Herrmann tento návrh nepovolil, nýbrž dal návod, sestavení poslat v originále vedoucí služebně gestapa do Prahy. Toto se také stalo. Jak jsem zjistil ze zpráv vedoucí služebny gestapa Praha pro RSHA, které byly v průklepu zasílány také vedoucí služebně gestapa do Brna, bylo nejméně 20-30 v průkaze uvedených funkcionářů touto služebnou v průběhu příštího roku zatčeno. Zda při těchto opatřeních hrály nějakou roli moje poukazy, nevím. Toto bylo v každém případě příslušnými referenty na moji příležitostnou otázku odmítnuto.

      V ostatním jsem Laštovičku specielně nasadil na posledního legálního krajského sekretáře KSČ v Hodoníně Filipa. Po několika návštěvách v Hodoníně Laštovička od Filipa nic podstatného nezjistil. Jednou mně podal zprávu, že se setkal při jedné jízdě železnicí s Elsnitzem. Je prý jisté, že tuto cestu podnikl z ilegálního pověření. Bližšího rovněž nic nezjistil.

      S Laštovičkou jsem měl asi 6-7 krát schůzku v kavárnách v Brně a mém bytě v Brně. Dvakrát jsem s ním mluvil u olomoucké vnější služebny. Jeho námitka, že se jako starý partajník nehodí pro jednotlivá šetření, mě byla zřejmá, takže jsem na jeho prosbu o nasazení na práce do říše dal souhlas. V důsledku toho Laštovička asi do konce roku 1941 pro vedoucí služebnu gestapa Brno nepracoval.

      Když byl zatčen ilegální krajský tajemník Ševčík v Moravské Ostravě, byl u něho nalezen šifrovaný spis, který jasně obsahoval poznámky o stranickém aparátě. Dešifrování tohoto dopisu se mně nepodařilo. Protože mně bylo známo, že byl Laštovička hlavní spojka ústředního vedení v Praze se šifrovacími metodami obeznámen, odvezl jsem jej z jeho pracoviště ve Vídeňském Novém Městě autem a pověřil jej na služebně v Brně dešifrováním. Během tří dnů se nepodařilo dopis dešifrovat. Jeho názor byl ten, že Ševčík za určitých okolností záznamy provedl bez smyslu a systému, aby státní policii přivedl k omylu. Při každé schůzce se mnou Laštovička obdržel odměnu. Odhaduje celkem vyplaceno bylo víc než 6 000 K. Potvrzení nepodpisoval. V listopadu mě vyrozuměl kriminální komisař Heidan v Olomouci, vrchní návladní požaduje zatčení Laštovičky. Toto jsem odmítl, na více pozdějších dotazů jsem dal souhlas, jelikož rozsudek smrti pro Laštovičku za jeho nepatrnou ilegální činnost a jeho práci pro tajnou státní policii nemohl být očekáván. Bral jsem v úvahu, že by byl brán v podezření z konfidentské činnosti, kdyby Německo mělo prohrát válku.

      Z důvodu vyklizení policejní věznice v Brně, byl Laštovička přeložen do koncentračního tábora Flossenbürg. Proti němu právě ležel zatýkací rozkaz vyšetřujícího soudce lidového soudního dvora.

      Jako další konfident byl mnou, případně kriminálním asistentem Zehetmayerem zaměstnán obchodník Jaroslav /František/ Sedlák z Brna. Z jakého důvodu byl tenkrát Sedlák zatčen, mně není známo Zjistil jsem podle kartotéky II A, že byl zatčen v květnu 1940 v rámci akce proti městskému vedení. Sedlák byl Lenin - žák. Měl však kurs na Leninově škole předčasně přerušit a pro rozpory s krajským vedením z KSČ vyloučen.

      Sedlák byl vyslýchán kriminálním asistentem Zehetmayerem. Pokud si vzpomínám, jmenoval celou řadu Leninových žáků. Zda byli tito na základě jeho údajů zatčeni, nevím. Sedlák byl poté, když přistoupil na spolupráci s gestapem, počátkem roku 1941 mnou z vazby propuštěn. V následující době byl řízen Zehetmayerem a Floriánem. O Sedlákem podaných zprávách nemohu právě tak nic uvést. Sedlák byl jako agent hlášen u RSHA. Pokud si vzpomínám, prováděl šetření /pátrání/ po krajském vedoucím KSČ Masařovi. Toto však nevedlo k jeho zatčení. Já sám jsem Sedlákovi, kterého jsem jednou nebo dvakrát viděl, úkoly nedával. Jemu vyplacená odměna Zehetmayerem a Florianem odhaduji na 2 000 K.

      Když jsem v červnu 1939 převzal referát II A vedoucí služebny gestapa v Brně, byl kriminální asistent Zehetmayer zaměstnán výslechy Leninových žáků /absolventy Leninovy školy v Moskvě/.

      Tito museli býti podle nařízení RSHA vzati do zajišťovací vazby, pokud navštěvovali Leninovu školu déle než 3 měsíce. Zehetmayer mně podal zprávu, že Leninův žák Freisleben, který byl naposled vedoucím funkcionářem „Solidarity“ v Brně, podal o své práci v KSČ množství udání. Podle mé paměti jmenoval Freisleben řadu Leninových žáků. Zda tito byli na základě Freislebenových údajů zatčeni, nemohu v jednotlivých případech říci. Poté, když se Freisleben zavázal jako konfident, byl činný pro gestapo, nařídil jsem jeho propuštění ze zajištění.

      Jako konfident byl Freisleben řízen kriminálním asistentem Zehetmayerem. Měl krycí označení „Z 1“ a byl pod tímto jménem hlášen u RSHA. Zehetmayer víckrát vyúčtoval pro Freislebena obnosy až do 50 marek. Kdyby tenkrát v důležitém případě podal upotřebitelné údaje, musel bych to mít v paměti. Tak mohu jenom říci, že Zehetmayer vytahoval Freislebena vícekrát k šetření, aniž bych dnes po a létech mohl o tom podat konkrétní údaje.

      V listopadu 1939 jsem pověřil Zehetmayera prošetřením a zatčením soudního rady Richtra z Blanska. Richtr se objevil jako zemský vedoucí „Obrany národa“. Zatčení bylo provedeno v Praze, když chtěl Richtr navštívit tamnější kavárnu. Jsem toho názoru, že byl Freisleben do tohoto šetření zapojen Zehetmayerem.

      Je možné, že kriminální zaměstnanec Friedrich z vedoucí služebny gestapa v Praze může o tom podat údaje.

V roce 1940 nebo 1941 přesídlil Freisleben do Prahy, aby tam nastoupil zaměstnání v jedné továrně na bonbóny. Byl jako konfident předán kriminálnímu. zaměstnanci Friedrichovi. Zehetmayerem byl pověřen podáváním zpráv o své činnosti v Praze také do Brna v případě, že věc bude v zájmu brněnské služebny. K tomuto účelu si dohodl s Freislebenem číselný kód. V tomto směru Freisleben se Zehetmayerem korespondoval. Smysl těchto sdělení již také nemohu uvésti.

      Prohlašuji, že jsem tuto výpověď provedl při nejlepším vědomí. Dalšího k této věci nemám co říci.

      Je mně známo, že Freisleben spolupracoval s kriminálním zaměstnancem Friedrichem z vedoucí služebny gestapa v Praze na úseku IV 1a - ilegální komunismus.

      O těchto šetřeních podával Freisleben z části uvedeným číselným kódem zprávy Zehetmayerovi. Podrobnosti těchto sdělení mě dnes již nejsou známy. Vím, že Freisleben v Praze pátral po prvním krajském ilegálním vedoucím v Brně Masařovi. Masař však přesto tenkrát nemohl býti zatčen.

      Asi v roce 1942 narukoval Freisleben jako voják k německé armádě poté, když získal německou státní příslušnost. Setkal jsem se s Freislebenem 22. 1. 1947 v Dachau, odkud jsme byli společně odtransportováni do Plzně. Při této příležitosti mě vyprávěl, že byl v říjnu 1946 zatčen v Giessenu. d. Lahn americkou CIC. Další údaje v této věci nemohu uvést.

A kartotéka ;

      Dne 31. 8. 1939 asi ve 20,00 hodin došel tajný dálnopis, kterým RSHA zahájila akci "A kartotéky". Jak jsem na straně 7 tohoto spisu právě vylíčil, měly býti v „A“ případech, tedy při vypuknutí války, zatčeny takové osoby, které v důsledku jejich politické činnosti jsou nebezpečím pro státní bezpečnost. Na základě všeobecného nařízení vládního rady Herrmanna měly věcné referáty brněnské služebny a u všech služeben v úvahu přicházející osoby býti zatčeny. Při přezkušování došlých dokladů jsem konstatoval, že vnější služebny výběru osob nevěnovaly nutnou zodpovědnost. U vnější služebny Jihlava toto bylo zvlášť zřejmé. Proto jsem tenkrát jel do Znojma, kam jsem si pozval vedoucího vnější služebny Jihlava, jehož jméno již nevím. Větší část zajištěných byl uvězněn z důvodů nedostatku místa v Jihlavě a ve Znojmě. Zde jsem částečně ze zatčených rozsortýroval 50 osob, část z nich jsem propustil a k druhé části jsem dal příkaz pro jejich delikty k předání soudci. Také ostatní vedoucí vnějších služeben při každotýdenních poradách jsem upozorňoval na to, aby ještě jednou provedli přezkoušení „A“ kartotéky podle vydané směrnice. Toto se také stalo.

      Zatýkání bylo prováděno na celé Moravě v noci k 1. 9. 1939 a dne 1. 9. 1939. Odtransportování do koncentračního tábora Buchenwald byl úkol referátu ochranné vazby, vrchní kriminální tajemník Enderla. Pokud si pamatuji, byli vězni pocházející z Jihlavy, Olomouce, Uherského Hradiště a Brna nakládáni v Brně, jiní byli nakládání v Moravské Ostravě. Jmenné seznamy byly zaslány RSHA. V průběhu příštího roku byla podstatná část A- zatčených, na návrh služebny gestapa v Brně, propuštěna.

      Na podzim 1939 byly zjištěny důvěrným šetřením kriminálním tajemníkem Steindorfa v okruhu Moravské Ostravy ilegální snahy KSČ. Svého času vybudoval krajský tajemník Hájek silnou organizaci na území města Moravské Ostravy, tak jako i podnikovou organizaci na území města Moravské Ostravy, tak jakož i podnikovou organizaci uvnitř průmyslových podniků.

      Zvlášť rozsáhlá byla podniková organisační buňka ve Vítkovických železárnách. Krajský tajemník Hájek nemohl být tenkrát dopaden, takže regionální složení /členění/ krajského vedení KSČ v Moravské Ostravě z největší části bylo nepoznáno.

      Na dožádání vnější služebny kriminální komisaře Wagnera, dal jsem k odhalení složek KSČ v Moravské Ostravě k disposici úředníky Eibla, Zehetmayera, Kemmetera, Kittela. Tito úředníci byli nasazeni k zatčeni a výslechům ve Vítkovických železárnách.

      Koncem října 1939 bylo známo, že dělník František Šmíd z Chrlic je činný jako rozšiřovač letáků. Provedl jsem s kriminálním tajemníkem Wlasakem jedním kriminálním zaměstnancem v Chrlicích zatčení. Moje domněnka, že Šmíd jako ilegální funkcionář bude se doma zdržovat jenom ve dne se potvrdil. Šmíd spal. Další osoby se v bytě nenacházely. Protože Šmíd ihned neotevřel prolomil jsem dveře ke kuchyni, avšak přišel jsem pozdě, abych zabránil spálit přitěžující písemný materiál. Na všechny výtky Šmíd popřel, že by byl v nějaké ilegální organizaci činný. Zdráhal se také jmenovat ty osoby, které mu ilegální propagační materiál zasílaly. Po dohovoření se s vedoucím státní policie Herrmannem o bleskové povolení k zostřenému výslechu pomocí bleskového dálnopisu. Bylo povoleno 25 ran holí. Zostřený výslech byl proveden ve večerních hodinách kriminálním asistentem Zehetmayerem. Přítomná byli také, pokud si pamatuji, kriminální úředníci Eibl, Kemmeter a více kriminálních zaměstnanců, mezi nimi Dufek, Swaty a možná také Syrovatka. Kolem 23. hodiny prohlásil Šmíd, že chce učinit obsáhlé doznání za předpokladu, že bude propuštěn a bude moci pracovat pro gestapo. Měl právě již dlouhou dobu předsevzetí, tajné státní policii nabídnout svoje služby, jelikož jeho předkové byli Němci a proto se cítí býti přitahován k němectví. Protože nezískal k žádnému úředníku gestapa dotyk, zůstal až do jeho zatčení pouze u předsevzetí. Šmíd poté učinil následující výpověď o

"Obraně národa“

   Vedoucí mužové Českého hnutí odporu přišli k názoru, že neplánovaná práce jednotlivých ilegálních skupin nestojí v poměru k nebezpečí zúčastněných. Bylo rozhodnuto na Moravě vytvořit "Pracovní výbor", který veškerou ilegální práci měl přivésti do takové formy, která by při nejmenším zatčení zajišťovala největší úspěch. Zástupce v pracovním výboru zastupovali :

a/ Vojenskou organizaci, zástupce štkp.. Jelínek,
b/ Civilní skupiny, zástupce Konečný a profesor Helfert,
c/ KSČ, zástupce učitel Blažek,
d/ Komunistická mládež, zástupce Šmíd.

      V době zatčení Šmída se konalo velmi málo schůzek pracovního výboru. Byly vzájemné třenice o nároky ve vedení uvnitř celkové organizace. Vojenská organizace měla za to, že má daleko nejvíce přívrženců a krajských spolupracovníků, zatím co KSČ stavěla do popředí svůj dobře vybudovaný ilegální stranický aparát, aby zdůvodnila své vedení. V důsledku toho nedošlo k říjnu 1939 k žádné přiměřené celkové práci uvnitř Obrany národa ve vedení. Proto plány "Pracovního výboru" vedly k zřízení zemského vedení "Obrany národa" pro Moravu, který ve všech kruzích ilegality má autoritu. Takový muž byl nalezen v osobě soudního rady Richtra. Tento obdržel při jednom rozhovoru příkaz, aby se v Praze pokusil sloučit ilegální kruhy, řídit ústřední vedení "Obrany národa" a Moravu v tomto ústředním vedení zastupovat.

     Pověřil jsem kriminálního asistenta Zehetmayera, aby zahájil stíhání a zatčení Richtra, který se měl ilegálně zdržovat na Blanensku. Zehetmayerovi se podařilo Richtra zajistit v jedné kavárně v Praze a převézt do Brna. Zda byl konfident Freisleben na této akci zúčasten, nemohu s určitostí říci. Vím však, že vrchní číšník uvedené kavárny byl při zatýkání nápomocen. Richtr byl po odpovídajícím návrhu u RSHA Zehetmayerem zostřeně vyslechnut. Také protokol Zehetmayer sepsal za mé nepřítomnosti, za spoluúčasti kancelářské zaměstnankyně Schaubové, ze kterého vyšlo najevo, že Richtr navázal styk s advokátem dr. Rašínem z Prahy, synem dr. Rašína, známého z první světové války a "Mafie". Dále byl ve spojení s Bohumilem Laušmanem. Byl zřízen pátý ilegální výbor v NS /Národním souručenství/ a protektorátní vládě, ke kterému patřili ministři Nečas a Feierabend. Vládní pátý výbor se sešel 4-5 krát v Praze a obdržel radiotelegrafické pokyny šéfa Londýnské vlády v exilu dr. Beneše. Z výpovědi Richtra bylo zřejmé, že celková práce "Obrany národa" byla v době jeho zatčení ještě v počáteční práci. Richtr byl z nařízení vládního rady Herrmanna ihned přiveden vedoucí služebně gestapa do Prahy k dalšímu šetření. Protokol byl pražské služebně předán právě tak. O dalším zacházení s "Obranou národa“, jako komplexu v Čechách a s Richtrem samotným, mě později nebylo nic podstatného známo. Vzpomínám si, že případ Richtra měl být v průběhu první periody stanného práva předán v Praze k projednaní. Jakou roli Richtr hrál v mezičase mně známo není.

      Odhalování "Vojenské organizace" bylo ještě před výslechem štkp. Jelínka z nařízení vládního rady Herrmanna tehdejším referátem II BM/So převzato kriminálním komisařem Taudtem. Z toho důvodu jsem na dalším šetření nebyl zúčastněn. Z rozhovoru s kriminálním komisařem Taudtem jsem zjistil, že „Vojenská organizace“ vznikla z "Obranné služby“ NS. Organizace byla řízena generály Ingrem a Prchalem exilní vlády v Londýně. V Praze trvalo ústřední vedení. Organizace byla vojensky sestavena v armádní skupinu, brigády, pluky, prapory, roty, družstva a čety. O složení „Vojenské organizace“ bylo v Sušilových kolejích kriminálním zaměstnancem Wiedermertem vyhotoveno velké schéma. Toto jsem několikrát viděl, přesné jednotlivosti mně o tom přesto již nejsou známy. Podle tehdejšího šetření, jak právě uvedeno, nebyla znát podstatná spolupráce uvnitř "Obrany národa" ani ve špičkách, ani ve složkách.

      Vyjímku tvořila lokální organizace v Uherském Hradišti pod vedením plukovníka Štěrby. Na výrobě letáků a jejich rozšiřovaní, byly stejnoměrně zúčastněny všechny 4 skupiny Obrany národa. Byly konstruovány pouzdra pro třaskaviny, jejichž vznícení bylo řešeno pomocí budíků. Dále byly zajištěny láhve naplněné benzinem a opatřené magnesiovými pruhy. Tyto měly býti používány jako vrhané střely na německá vojenská vozidla. Konečně je mně známo, že v Olomouci nebo v Brně byly vyráběny z části kol tlakové stříkačky, které měly býti použity k baktériové válce. O všech těchto věcech nevím z vlastní vyšetřovací činnosti. Myslím, že o tom vypovídají dřívější zaměstnanci - úředníci. Civilní skupina navázala ilegální spojení za hranice obvodu Brna teprve krátce po zřízení „Pracovního výboru“ pro Moravu. Na základě údajů Šmída bylo provedeno prošetření bytu Konečného. Zde byl Konečný zatčen. Profesor Helfert, který byl na základě šetření znám u referátu II BM jako ilegální pracovník. Tenkrát jsem spolu se Zehetmayerem vyhledal bývalého rektora české university a tohoto pověřil, aby Helferta určitého dne pozval do své kanceláře. Poukázal jsem, že si přeji s Helfertem hovořit pouze ze služebních důvodů v jeho kanceláři. Rektorovi jsem udělil státně policejní pokyn, že musí před každým o této záležitosti mlčet. Ve stanovenou dobu se Helfert dostavil do kanceláře profesora Uhra, kde byl Zehetmayerem zatčen.

      Helfert nebyl zostřeně vyslýchán. První výslechy Konečného a Helferta prokázaly spojení civilní skupiny v Uherském Hradišti. Nigrin byl zatčen. Brzy poté však musel být převezen do nemocnice v Uherském Hradišti pro těžké onemocnění. Přesto, že byl ve dne v noci úředníky vnější služebny gestapa v Uherském Hradišti střežen, uprchl, a pokud si vzpomínám, nebyl do konce války již zatčen.

      Vedoucí funkcionáři v Olomouci a Moravské Ostravě se vyhnuli právě tak zatčení, takže v tomto území nebylo zavedeno žádné opatření proti civilní skupině. V Brně samotném bylo zavedeno opatření kriminálním radou Wendelem, který na požadavek vládního rady Herrmanna z RSHA byl poslán do Brna k posílení. Jménem jsou mě toho času známi pouze kriminální. sek. Ebert, Schön, Rohler, a Heiwig. Množství zatčených při likvidaci civilní skupiny v Brně mě není známo, bude to sotva 20. Kriminální rada Wendel byl ještě v roce 1940 přeložen do Krakova. O prováděném šetření proti civilní skupině může podat údaje kriminální vrchní tajemník Hellwig.

      Podle údajů Šmída, byl tehdy dělník Smítal krajským vedoucím „komunistické mládeže“ v Brně. V listopadu 1939 byl zatčen. Rozpracovávání tohoto komplexu bylo rovněž převzato kriminálním radou Wendelem Vzpomínám si, že Smítal nebyl na mém referátě zostřeně vyslýchán. Vzpomínám si, že jsem mu dal jednu facku, protože na moji otázku o jeho ilegální činnosti tvrdošíjně zapíral. Kriminálním radou Wendelem bylo zjištěno spojení krajského vedení komunistické mládeže Brno do okresů Jihlava, Olomouc a Moravská Ostrava. Kriminální rada Wendel provedl celkem asi 100 zatčení. Zatčení byli všichni předáni vyšetřujícímu soudci lidového soudního dvora. Podrobnosti o těchto procesech nemohu uvésti, protože jak právě uvedeno, provedl kriminální rada ve vlastní kompetenci.

      O zástupci KSČ v pracovním výboru Obrany národa Oldřichu Blažkovi jsem očekával, že zastává vyšší funkci uvnitř krajského vedení KSČ. Příslušným věcným pracovníkem byl kriminální tajemník Langer. Zda byl Blažek zostřeně vyslýchán, nevím. V každém případě jsem u toho nebyl. Blažek uvedl, že byl pověřen krajským tajemníkem KSČ Masařem, aby se zúčastnil rozhovorů pracovního výboru. Jinak mu bylo Masařem naznačeno, aby se držel zpět - KSČ měla na tomto spojení je tehdy zájem, jestliže se jí podaří ovlivňovat organizační vedení. V této věci vynikaly podstatně diferenciace ohledné nároků na vedení.

      Výpověď Blažka nedávala žádné podklady k dalšímu opatření proti krajskému vedení KSČ v Brně. Později Langrem provedená šetření potvrdila, že Blažek byl v Blansku územním vedoucím. Tam také bylo provedeno zatýkání. Podrobnosti o tom už nevím. Blažek byl předán lidovému soudnímu dvoru, který jej odsoudil k trestu smrti.

      Kriminální tajemník Langer současně při vyšetřování Blažkovy organizace zatkl také žida Sterna, který uvnitř městského vedení zastával funkci. Jako městského vedoucího uvedl právního praktika dr. Taufera, který byl v červnu 1940 zatčen. Poté, když byl Langrem vyslechnut o městské organizaci, zapojil jsem se do výslechu. Postavil jsem Tauferovi vyhlídku, že jej pustím na svobodu v případě, že se bezvýhradně přizná a bude ochotný být činný jako konfident. Taufer potom uvedl dodatečné udání:

      Dělník Jaroš z /Obersee/ .......... ukryl v jedné jeskyni na Macoše, kterou objevil, tiskací aparát na tištění letáků. Na tomto aparátě rozmnožoval v měřítku městského vedení vydané písemnosti. Jaroš byl zatčen. Tiskací aparát byl v jeskyni Macocha zajištěn.

      Technickému aparátu městského vedení Brno byla ještě k disposici ruční tiskárna a odpovídající typy. Tato se nacházela v ochraně u jednoho člena organizace v Řečkovicích. Tento muž byl na základě údajů dr. Taufera zatčen. Aparát byl v zahradě ukrývajícího vykopán a zajištěn. Byl ve dvou nebo třech kufrech zabalen a upotřebitelný.

      Územní vedoucí v Brně - Juliánově Kupča obdržel od příslušníků vojenské organizace množství telefonních aparátů a drátů pro vedení ze zásob bývalé Československé armády. Tyto vystrojovací součástky měly být v určitém případě s telefonním příslušenstvím vykopány v jednom lomu v Juliánově a částečně také vyloveny ze Svitavy.

      Taufer sdělil ještě celou řadu dalších podrobností. V současné době si však již nemohu vzpomenout. Nátlak na Taufera nebyl z mé strany prováděn, protože zamítl pracovat jako konfident, nenařídil jsem jeho propuštění na svobodu. Kriminální tajemník Langer Tauferem vyzrazené územní městské vedení Brno zlikvidoval. Přesný počet provedených zatčení mi není známo. Mohlo to být podle mého odhadu asi 80 osob.

      V průběhu šetření proti městskému vedení v Brně mě informoval Langer, že v rámci tohoto komplexu zatčený Václav Hladík, soustružník v Královopolských strojírnách vedl podnikovou buňku, je ochoten spolupracovat s gestapem. Na to jsem s Hladíkem hovořil, protože jsem ho pokládal za vhodného propustit ze zajištění na svobodu. Po jeho propuštění na svobodu jsem se a ním 2x až 3x sešel. Tvrdil, že je pro nebo těžké se opět dostat do ilegálních kruhů, že je pokládán za nevěrohodného, protože byl zatčený. Nevzpomínám si, že by Hladík podával cennější zprávy. K tomu by mohl vypovídat kriminální tajemník Langer, který jej řídil. Vzpomínám si, že jsem Hladíkovi při jeho zatčení vydal 50 marek, které mu byly později Langrem vyplaceny. Peněžní obnos, který Hladík obdržel, odhaduji na 1000 až 2000 K. Protože jmenovaný v příštích měsících nevykazoval žádnou positivní práci, byl zatčen, když vyšetřující soudce soudního dvora požadoval jeho předvedení.

      Při jedné akci rozšiřovatelů ilegálních komunistických letáků v Uherském Hradišti, byl zatčen tamnější vnější služebnou typograf Miroslav Sailer. Byl kriminálním asistentem Zehetmayerem zostřeně vyslechnut. Počet jemu daných ran odhaduji na 20. Sailer potom přiznal, že byl ústředním funkcionářem Karlem Procházkou z Prahy v červenci 1939 získán pro ilegální práci v KSČ. Procházka používal krycího jména Dufek. Sailer byl dán v Nuslích u Prahy dohromady se zemským inspektorem pro Moravu Brunclíkem, který jej pověřil vedením KSČ v okresu Hodonín. V následující době zřídil Sailer vedení v Uherském Hradišti - Starém Městě, Uherském Brodě, Zlíně, Veselí atd. Zde pracoval pod krycím jménem Sýkora. Se soudruhem Drábkem v Petrově také udržoval literaturní spojení k funkcionáři Maibaumovi v Bratislavě. Ve svém obvodu získal jednoho majitele tiskárny, který tiskl tiskoviny v měřítku ústředního vedení. Sailer jím získané funkcionáře jmenoval. Před zatýkací akcí jsem navázal spojení s vedoucím protektorátního četnictva v Uherském Hradišti Markem, a toho jsem žádal, aby byl při zatýkání se svým komandem nápomocen. Předal jsem mu jmenný seznam funkcionářů určených k zatčení a pověřil jsem jej důvěrným šetřením tehdejších bydlišť těchto osob. Během několika dnů mně Marek vrátil listinu a odpovídajícími popisy bydlišť. Zatčení mohlo býti provedeno. Marek se těchto zúčastnil s některými svými úředníky.

      V průběhu akce proti krajskému ilegálními vedení v Uherském Hradišti bylo podle mého odhadu zatčeno asi 200 osob. Věcnými zpracovateli byli úředníci Langer a Dorsch. Tyto muže jsem poslal k vyřízení tohoto služebního úkolu přechodně do Uherského Hradiště. Při svém prvém výslechu Sailer uvedl, že měl sjednánu schůzku se zemským inspektorem v hlavní trafice v Napajedlích. Tuto schůzku jsem nechal Sailerem uskutečnit. Zemský inspektor Brunclík, jak jsem při pozdějším šetření zjistil, se na tuto schůzku dostavil, otálel se však se Sailerem setkat, protože měl podezření, že schůzka byla policejně pozorována..

      Po ukončení akce v kraji Uherské Hradiště - Hodonín, bylo po propuštění a varování některých v podezření přicházejících osob, asi 80 funkcionářů a členů KSČ předáno vyšetřujícímu soudci lidového soudního dvora. Sailer později dostal za ilegální činnost 15 roků vězení. Všichni ostatní zúčastnění byli odsouzeni k nepatrným trestům na svobodě.

      V průběhu šetření proti městskému vedení KSČ v Brně byl vícekrát jmenován jeden funkcionář pod krycím jménem „Astracháň“. Jednalo se o žáka Leninovy školy Rudolfa Terera z Ostravy - Machoa. Protože jsem bral v úvahu, že může být Terer činný v krajském vedení KSČ Brno, pověřil jsem kriminálního asistenta Floriana, aby navštívil jeho byt v Ostravě a dotázal se na jeho současný pobyt. Příbuzní Terera byli však viditelně patřičně poučeni. Floriánovi se nepodařilo o Tererovi vůbec nic vyšetřit.

      Jednoho dne Florian přece našel stopu k Tererovi. Jakým způsobem se mu to podařilo, již dnes nevím. Podařilo se mu v každém případě Terera po opuštění vlaku v Hradci Králové zjistit a zatknout. Byly u něho nalezeny poznámky, které nepochybně obsahovaly poznatky o činnosti ilegálních organizací. Po jeho okamžitém převezení do Brna byl mnou informativně vyslechnut. O Tererovi šla vůbec pověst, podle které se mělo jednat o tvrdého funkcionáře a idealistu. Hodiny jsem ho přemlouval, aby se vzdal své konsekvence a doznal se. Nechtěl však o ničem vědět a nakonec nedal ani odpověď. Jím vypracované písemné poznámky stavěl jako plně bezvýznamné. Potom jsem navrhl RSHA zostřený výslech Terera. Tento výslech se uskutečnil v policejní věznici na Špilberku. Na něm byli zúčastněni Eibl, Zehetmayer, Dufek, Florian. Počet Tererovi daných ran odhaduji na 30 až 40. Terer však na rány nereagoval a proto jsem výslech přerušil. V příštích dnech provedený další zostřený výslech byl rovněž tak bezúspěšný. V následujícím čase jsem Eibla a Zehetmayera několikráte pověřil odposlechnout Tererův rozhovor v cele. Asi po a týdnech projevil Terer ochotu vypovídat. Je možné, že při druhém výslechu byl přivolán i lékař. Zehetmayer znal jednoho lékaře, asistenta v nemocnici u Svaté Anny. Nemohu říci, že by byl tento lékař při výslechu Terera za mé přítomnosti. Jestli tento lékař, podle udání zúčastněných úředníků, dal Tererovi injekci, tedy to bylo podle mého názoru jen z toho důvodu, aby byl udržen krevní oběh Tererův. Není mi také známo nic o tom, že tato injekce, byla-li skutečně dána, měla mít také jiný účel. U tohoto lékaře se jednalo o lékaře pocházejícího z Jihlavy, který později narukoval k SS a kterého jsem potkal, mohlo to býti na sklonku války, v kasinu brněnského SS praporu. Jeho jméno mi vypadlo z paměti. Lékař, který naposled nosil uniformu SS-Hauptsturmführera byl, podle jeho líčení v jednom SS lazaretě v Praze. Podle jeho vyjádření si měl severně od Brna pronajmout honitbu a zdržuje se v nedělích stále v tomto prostoru.

      Podle výpovědi Terera byl dříve legálním vedoucím města Brna. V roce 1939 byl zemským instruktorem Brunclíkem nasazen jako ilegální krajský vedoucí KSČ v Olomouci. Tam také až do roku ... organizoval okresní vedení v Prostějově, Přerově, Holešově a Kojetíně. O své činnosti v Olomouci Terer u vnější služebny gestapa učinil rozsáhlou výpověď. Podrobnosti o ní nevím, protože jsem výslech nezařizoval a také jsem nebyl přítomen.

      Před svým zatčením byl Terer krajským tajemníkem KSČ v Hradci Králové. O tom mi podal takové údaje, na základě kterých část krajského vedení v Hradci Králové mohla býti zjištěna a zajištěna. Šetření v této věci bylo prováděno vedoucí služebnou Praha - vnější služebnou Hradec Králové ve vlastní kompetenci. Terer byl lidovým soudním dvorem odsouzen k trestu smrti.

      V rámci akce proti městskému vedení v Brně, bylo také známo jméno okresního vedoucího pro Újezd u Brna. Jednalo se o železničáře v důchodě Josefa Urbanovského. Tento byl u vedoucí služebny v Brně dost zostřeně vyslechnut. Myslím si, že jsem byl přítomen. Kolik Urbanovský dostal ran, nevím. Ve svém bytě zanechal náramky opatřené stříbrnými a zlatými hvězdami. Tyto náramky měly být předány funkcionářům podle jejich funkcí. Okres Újezd byl na základě výpovědi Urbanovského zlikvidován. Kolik zatčení bylo v této souvislosti provedeno, nemohu říci.

      V létě 1941 byl na "Lamplotův domov" proveden atentát třaskavinou. V tomto domově bylo asi 60 německých dětí. Podle názoru odborníků bylo použité množství třaskavin dostatečné k tomu, aby byla budova zničena v případě, že by třaskavinová nálož byla položena odborníkem. Tento atentát a další dříve provedené na českém území byly příčinou k vyhlášení civilního vyjímečného stavu pro Protektorát. Vedoucí služebna gestapa Brno, vládní rada Nölle, byl dálnopisem velitele bezpečnostní policie a SD v Praze, pověřen vytvořit v Brně stanný soud, který se měl skládat z příslušníků bezpečnostní policie a SD. Ze služebních rozhovorů, které jsem tenkrát vedl s Nöllem vím, že státní sekretář Frank stanovil počet denně provedených rozsudků, jakož i předání státní policii. Jako předsedové stanného soudu byli činni : Nölle, jeho stálý zástupce dr. Lettow, vedoucí služebny SD v Brně a vedoucí německé kriminální policie v Brně. Já sám jsem se zúčastnil jako přísedící, za předsednictví vládního rady Lettowa dvou zasedání. V těchto jednáních byly souzeny hlavně osoby pro ilegální komunistickou činnost. Dalšími přísedícími, podle mé paměti, byli kriminální rada Herzberger, kriminální rada Weiss, kriminální komisař Jänisch, případně Gottschlinga a někteří SS vůdci od SD, jejichž jména nemohu uvésti. Jako vedoucí protokolu byl při všech zasedáních policejní inspektor Schrader, který zároveň řídil administrativu stanného soudu v Brně, vypracovávaní rozsudků, přípisů s velitelstvím bezpečnostní policie a jinými služebnami.

      Byly tři možnosti rozsudku :

a/ trest smrti,
b/ předání tajné státní policii,
c/ osvobození.

      Z nařízení vládního rady Nölleho jsem tenkrát na referátě II A spisy o osobách, které byly zatčeny pro komunistickou činnost předal stannému soudu. Přezkušování a výjimky následovaly u předsedajícího senátu. Bylo to myšleno na takové případy, u kterých bylo předpokládáno osvobození. Nepatrné množství takových případů bylo také vyřízeno osvobozením. Množství předaných státní policii převažovalo několikanásobně rozsudky smrti.

      Vládní rada Nölle dohodl s vedoucím SS - strážného praporu - Čech - Morava, SS-sturmbannführerem Kneisslem, že rozsudky smrti budou provedeny jeho muži - muži jeho oddílu v Kaunicových kolejích. Vykonání trestu smrti předcházelo přirozeně potvrzení nebo schválení K. H. Frankem. Exekuce - popravy odsouzených následovaly hlavně zastřelením a to skupinou SS - strážního praporu, která byla pod velením SS-Untersturmführera. Stanný soud byl podle pokynů K. H. Franka přítomen. Na dvoře Kaunicových kolejí byla jedna nebo dvě šibenice. Zde byly vykonávány rozsudky odsouzených k trestu smrti oběšením. Těchto bylo poměrně málo. Při těchto popravách byl přítomen SS-Obersturmführer dr. Marquort, který konstatoval smrt popravených. Odvážení mrtvol bylo prováděno prostřednictvím referátu ochranné vazby, kriminálním tajemníkem Enderlem. Pokud je mi známo, byly mrtvoly všechny spáleny v městském krematoriu.

      Pokud byl vyhlášen rozsudek k předání tajné státní policii, byly tyto osoby odeslány do koncentračního tábora. Odesílání bylo později potvrzeno referátem ochranné vazby při RSHA. Pokud si pamatuji, bylo asi 15 rozsudků smrti při zasedání stanného soudu za předsednictví dr. Lettowa, kterých jsem se jako přísedící zúčastnil. Jednalo se o takové případy komunistické činnosti, které vznikly ve dnech civilního vyjímečného stavu, hlavně však takové, které byly právě objasněny. Přebírání takových případů se dělo na výslovné nařízení vládního rady Nölleho.

      V říjnu 1939 při vyšetřování proti rozšiřovatelům letáků KSČ bylo známo, že dělník František Šmíd v brněnské Zbrojovce rozšiřoval velké množství ilegálních letáků. Šmída jsem v Chrlicích některý příští den zatkl. Zatčení se zúčastnil kriminální tajemník Wlasak a jeden kriminální zaměstnanec. Před zatčením spálil Šmíd v kuchyňských kamnech dokumenty, z čehož jsem usuzoval, že se jednalo o vyššího funkcionáře. Po zostřeném výslechu mě Šmíd prostřednictvím tlumočníka Dufka řekl, že chce provésti rozsáhlé přiznání, jestliže mu bude přislíbeno, že bude puštěn na svobodu. Já jsem mu příslib dal. Šmíd vypověděl, že měl německé předky, že cítí německy a že chce pracovat pro gestapo. Měl prý již několik týdnů úmysl jít na gestapo, aby všechno oznámil o "Obraně národa". Toto se neuskutečnilo prý proto, protože nezískal žádné spojení. Šmíd uváděl funkcionáře zemského vedení na Moravě "Obrany národa", takže tito mohli býti příštího dne zatčeni. Další šetření ukázalo také spojení do Čech, takže pak také i zde v průběhu dalšího šetření následovala rozsáhlá likvidace "Obrany národa". Šmíd sám byl v zemském vedení na Moravě jako pověřenec komunistické mládeže.

      Počátkem roku 1940 jsem Šmída propustil z vazby. Jmenovaný také příští týden nemohl podat důležitější zprávy o ilegálním úsilí. Myslím, že v létě 1940 požadoval vrchní říšský nadvládní při lidovém soudním dvoru předvedení Šmída. Protože jsem byl toho názoru, že by byl Šmíd svými soudruhy likvidován jako špicl gestapa, nechal jsem provésti .jeho zatčení. S vrchním říšským návladním jsem dohodl při příležitosti jeho návštěvy v Brně, že chci v určité době žádat pro Šmída o milost, která by snad měla býti povolena.

      Na podzim 1942 byl Šmíd vězněn ve věznici ve Waldheimu v Sasku. Odtud mi napsal dopis, že má důležité poznatky o funkcionářích "Obrany národa". Dále se ještě jednou nabízel jako konfident a připomínal mi můj příslib při jeho prvním zatčení, že jej pustím na svobodu.

      V té době byl na referátě II A nedostatek konfidentů. Šmída jsem po telefonickém rozhovoru s vrchním státním nadvládním z Waldheimu odvezl a v Brně nasadil jako konfidenta. Od roku 1943 pracoval Šmíd ve všech prostorách Moravy. V roce 1944 získal prostřednictvím konfidenta Bednáře spojení do Vsetína do Národního odboje a do organizace „Petr“ paraagenta Bartoše. Šmíd mě podal zprávu, že v prostoru Valašské Meziříčí poznal jednoho ilegálního funkcionáře jménem Malina. Tento muž, který o Šmídově práci pro gestapo nic nevěděl, řídil jednu ilegální organizaci ve Valašském Meziříčí a okolí. Prostřednictvím Maliny se prý měl Šmíd dovědět o organizaci „Petr“. Tato se rozprostírala na území Valašské Meziříčí, Vsetín, Zlín, Uherské Hradiště a Hodonín. Přestože měl Šmíd úkol nechat zajistit vedoucího organizace Bartoše, přes vícero akcí se toto až do konce války nepodařilo.

      Počátkem roku 1945 byl Šmíd několik týdnů nezvěstný. Několikrát jsem jej před tím varoval, aby byl při svých pohybech po Moravě opatrný a raději, aby opustil území, než se mu něco stane. Šmíd však varování nedbal, protože jeho konfidentská činnost se stala na veřejnosti známá, vyjádřil jsem přesvědčení, že Šmíd byl zavražděn, aniž by byly k tomu získány důkazy.

      Koncem února 1945 mě vyrozuměl kriminální komisař Cordes z vnější služebny gestapa v Moravské Ostravě, že tam byl zatčen jistý Březík Tento měl u sebe materiál partyzánského kapitána Murzina. Protože Březík spolupracoval se Šmídem a já se domníval, že o jeho pobytu může vypovědět, dal jsem příkaz, aby byl Březík ihned převezen do Brna. Toto se příštího nebo přespříštího dne za pomoci kriminálního komisaře Cordese stalo. Je možné, že jsem se Březíka po jeho příchodu do Brna ptal na pobyt Šmída.

      Z důvodů jiných služebních úkolů jsem předal jeho výslech kriminálnímu komisaři Mondorfovi. Zda byl tento úspěšný, nevím. Z důvodu jeho činnosti pro partyzánskou skupinu Murzina byl Březík s největší pravděpodobností vyslechnut oddělením IV Rö. Toto oddělení muselo také Březíka z důvodu jeho tamnějšího výslechu k partyzánským záležitostem převézt do Zlína. Z této služebny jsem byl jednoho dne později vyrozuměn, myslím, že to byl kriminální rada Ziegler, že se Březík zavraždění konfidenta Šmída u nebo ve Valašském Meziříčí zúčastnil. Na základě tohoto hlášení jsem ihned pověřil kriminálního komisaře Mondorfa, aby jel do Zlína a tuto záležitost objasnil. Podle jeho zjištění byl Šmíd při jednom pobytu ve Valašském Meziříčí třemi osobami, mezi nimiž se nacházel i Březík, zastřelen. Březík měl vypálit na Šmída jednu ránu.

      Protože jsem uvažoval, že pravděpodobně s vraždou Šmída má souvislost i Malina, pověřil jsem Mondorfa před jeho odjezdem do Zlína, aby Malinu zatkl. Nebyl však ve svém bytě zastižen. Kdo Malinu zatkl, nemohu říci. Přesto byl za nějaký čas později dopraven do Brna.

      Kdo dal pokyn ZbV - Kommandu 31 / ZbV - útvar k zvláštnímu použití / k provedení zatýkání komplexu Malíka a soudruhů ve Valašském Meziříčí, nevím. Já sám jsem takový příkaz nedal. Je možné, že tento příkaz byl vydán pohraničním komisariátem ve Zlíně nebo Mondorfem. Koncem března byl Malík a jeho soudruzi přivezeni do Brna, ne však na můj speciální rozkaz, nýbrž na základě generálního pokynu vedoucí služebny gestapa v Brně, podle kterého měli být všichni zatčení převezeni do Brna. Tento rozkaz byl, myslím v lednu 1945, vydán, protože podle pokynů velitele bezpečnosti v Praze /BdS/ měli býti podle možnosti věznice v okresích vyprázdněny. Z důvodu úplného přeplnění policejní věznice v Brně, bylo na základě povolení RSHA, asi 1000 vězňů odtransportováno do koncentračních táborů Flossenbürg a Mauthausenu, jakož i do pracovního tábora Mirošova u Plzně. Zda a v jakém množství byli k tomuto transportu přiděleni i vězňové z Valašského Meziříčí, nevím. Tito byli vyhledáváni příslušnými referáty, ve spolupráci s referentem ochranné vazby inspektorem Enderlem. Bylo mi předestřeno, proč nebyl zařazen v této akci zatčený František Gajdošík do transportu, nýbrž zůstal v Brně. To nevím. V každém případě jsem k tomu já pokyn nedával.

      Šmíd se přede mnou několikráte vyjádřil, že je Malina mužem jeho zpravodajské organizace. Zda tento věděl positivně, že Šmíd byl konfidentem tajné státní policie, nemohu dokázat. Já jsem Malinu z toho důvodu nepokládal za vhodného k projednávání u státní policie nebo u soudu, protože scházelo objektivní naplnění skutkové podstaty. Proto je celkem možné, že jsem dal rozkaz, aby Malina nebyl poslán do koncentračního tábora. Konkrétně si však na tuto věc nemohu vzpomenout.

      To samé mělo platit i u Březíka. Tento byl přesto pro jeho spolupráci pro partyzánskou skupinu Murzina projednáván na oddělení IV Rö. Z tohoto důvodu jsem již neměl žádný vliv na tuto Březíkovu věc. Proč byl z transportu do koncentračního tábora vyloučen, mi není známo. Vzpomínám si, ze Březík byl z počátku používán kriminálním asistentem Seitzem jako konfident. Protože tento neměl schopnosti k samostatné práci, spojil jsem ho na přímluvu Šmída s ním. Vlastní zprávy, pokud si vzpomínám, mě Březík nepředal. Také jsem mu nedával žádné konkrétní úkoly. Přesto vím, z ústních zpráv Šmída, že Březíka v roce 1944 stále zaměstnával. Ode mně, pokud si vzpomínám, Březík neobdržel žádné peníze. Je však možné, že pro něho vyúčtovával peněžní obnosy Seitz. O výši těchto obnosů, pokud byly vyplaceny nemohu rovněž nic uvésti. V roce 1944 byl Březík několikrát v doprovodu Šmída v mém předpokoji. Protože neuměl německy, proto jsem se s ním nebavil.

      Jak jsem právě uvedl, byl Malina funkcionářem Šmídovy organizace. Tento mě Malinu označoval jako svého zpravodajského donašeče. Prostřednictvím Maliny získal Šmíd spojení na organizaci generála Koutňáka v Bzenci. Já jsem jednu schůzku Šmída a Maliny s generálem Koutňákem v Bzenci pozoroval. Při tom jsem Malinu viděl ze vzdálenosti 200 m, jak šel se Šmídem k nádraží v Bzenci, aby tam navštívili jednoho úředníka dráhy. Po provedeném výslechu kriminálním komisařem Mondorfem ve věci Koutňáka, zúčastnil se Malina jedné schůzky ve Vyškově s plukovníkem Kašíkem. Pokud si správně pamatuji, měl se Malina s Kašíkem poznat právě před touto schůzkou. Bližší podrobnosti o tom nemohu uvésti. Jak jsem právě uvedl nemohu dokázat, že Malina o konfidentské činnosti Šmída pro gestapo věděl. Později, po zatčení generála Koutňáka mu muselo být zřejmé, že Šmíd tuto záležitost udal gestapu. Já sám jsem Malinovi žádné úkoly nedával. Také ode mne a od některého z mých pověřenců žádné peníze neobdržel. Malina také ani mně, ani služebně žádné zprávy nedával. Zda udržoval zpravodajský styk s jinými úředníky gestapa na Moravě, nevím, nevylučuji to však, protože jsem jeho spojení se Šmídem oznámil jen malému okruhu spolehlivých úředníku.

      O smrti Šmída jsem se po prvé dozvěděl telefonicky od kriminálního rady Zieglera ze Zlína a to 6. 3. 1945. Já jsem předtím nevěděl, že manželka Šmída byla právě před tím o tom informována, že její manžel je mrtev. Kdo akci proti Malíkovi a soudruhům ve Valašském Meziříčí řídil, není mi známo. Dal jsem Mondorfovi pouze příkaz k objasnění vraždy Šmída a k zatčení Maliny. Zda účast Malíka byla ve Zlíně zjištěna, nevím. O situaci celé věci může podat zprávu kriminální rada Ziegler / a velitel komanda k nasazení /Einsatzkommanda/ ve Valašském Meziříčí, kdo Malíka vyzradil. Zda to učinil Březík nebo Malina, ve Zlíně není mi známo.

      Šmíd měl příkaz se v období od a do 14 dnů, setkat s kriminálním asistentem Seitzem nebo se mnou. Místo schůzek bylo případ od případu stanoveno. Již dříve se stávalo, když byl činný na okrese, že schůzky nedodržel, nýbrž přišel o nějaký den později. Když v únoru 1945 delší dobu nepřišel, měl jsem podezření, že buď uprchl nebo byl zavražděn. Z tohoto důvodu jsem pověřil Mondorfa a zvláště Seitze, aby zahájili pátrání o pobytu Šmída. Zda byly úředníky prováděny dotazy u manželky Šmída, mi není známo. Já sám jsem s paní Šmídovou nehovořil. Je mi předkládáno, že kriminální komisař Engler od ZbV Kommanda Valašské Meziříčí dne 31. 3. 1945 hovořil v mé služební místnosti, kde se mne ptal, zda má z listiny jemu předaných vězňů z věci Malíka Malinu škrtnout a zda je Malina konfidentem, na tento rozhovor si nemohu pamatovat. Jestliže Engler učinil takovou výpověď, pak moje líčení plně odpovídá skutečnosti.

      Já jsem jméno Maliny na Englerem odevzdaném spisu nepřeškrtl. Kdyby byl Malina ve věci Malíka zúčasten, nepotřeboval by moje předvedení před soud. V tomto případě by bylo jenom písemné sdělení lidovému soudnímu dvoru, že Malinu nelze ze státně policejních důvodů předvésti před soud. Z důvodu jeho činnosti, jako zpravodajského donašeče pro Šmída, zda vědomého nebo nevědomého, nemohla býti splněna skutková podstata a proto nemohl být Malina soudně trestán

      V roce 1944 byl Šmíd s konfidentem Bednářem zajedno, že z důvodů špatné vojenské situace Německa si musí zajistit alibi. Chtěli se zapojit do organizace "Petr" a chtěli se nechat potvrdit Londýnem jako ilegální funkcionáři. Zatím co mi Šmíd podával o existenci této organizace zprávy, Bednář o ní ve své zprávě neuvádí ani slova. Z toho důvodu je zřejmé, že Bednář převážně ilegálně pracoval. Při jednom příležitostném rozhovoru na tuto záležitost jsem se Bednáře dotazoval, jelikož Bednář popřel, že by něco organizaci „Petr“ věděl, vzal jsem ho do zajišťovací vazby. Rovněž tak i Šmíd měl rozporné jednaní, takže jsem jej právě tak vyhlásil k zatčení. On však ihned tyto rozpory objasnil. takže jsem ho téhož dne pustil na svobodu. Bednář byl činný ilegálně v národním odboji na Vsetíně a v organizaci "Petr". Protože jsem u něho neměl jistotu, že do budoucna bude pracovat jenom pro gestapo, nenařídil jsem jeho opětovné propuštění.

      Byla mi předložena otázka, kolik bylo provedeno zatčení v důsledku konfidentské činnosti Šmída. Počet nemohu uvésti, protože vyšetřovací komplex v mnoha případech neměl jenom jedno východisko. Pokusím-li se uvésti minimální počet zatčených v důsledku činnosti Šmída, tedy mně počet 2 500 nepřipadá jako příliš vysoký.

      Dělníka Šmída jsem v roce 1940 přechodně pustil na svobodu. V ilegálních kruzích se a ním setkával člověk s velkou nedůvěrou. Byl jsem toho názoru, že právě Šmíd má předpoklad k podávání zpráv tajné státní policii. V následujících týdnech a měsících se mu však nepodařilo do nějaké ilegální organizace proniknout. Na to jsem Šmída zatkl a nechal předvést vyšetřujícímu soudci lidového soudního dvora. Při jedné příležitosti návštěvy vrchního říšského návladního v Brně, jsem se s tímto dohodl, že po uplynutí určité doby bude podána žádost o milost, která bude ihned schválena.

      Koncem roku 1942 mě napsal z jedná věznice ve Waldheimu v Sasku Šmíd dopis, ve kterém mně sděloval, že má důležité poznatky o Obraně národa. Funkcionář Konečný měl v jedné bibli za pomoci jehlových vpichů pod jednotlivými písmeny vylíčit přesně ilegální práci a formou líčení měl jmenovat také své následovníky. V dalším Šmíd naznačil možnost, jako velice spěšnou, že jsem vládnímu radovi Nöllemu navrhl, aby mně nechal jet do Waldheimu, abych tam Šmída vyslechl a podle okolností jej ihned převezl do Brna. Z toho důvodu jsem použil auta. Jako zapisovatelka mě doprovázela kancelářská zaměstnankyně Schaubová. Při výslechu mně tento připomněl na můj slib, že jej propustím na svobodu. Také zde uvedl, že 100 % bude pracovat pro tajnou státní policii v případě, že bude propuštěn na svobodu.

      Nechal jsem se telefonicky spojit s vrchním říšským návladním, který okamžité převezení Šmída mou osobou do Brna povolil. Nějaký týden později jsem Šmída ze zajišťovací vazby propustil. Na jeho činnost, jako konfidenta v průběhu tohoto zápisu se ještě vrátím.

      Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha byl v červnu 1942 vyhlášen druhý civilní vyjímečný stav. Tak jako před rokem, tak i tentokrát byly obě služebny gestapa večer dálnopisem vyrozuměny o zveřejní civilního vyjímečného stavu velitelem bezpečnosti Praha. Atentát na Heydricha byl šetřením zpracováván komisí RSHA. Úředníci vedoucí služebny gestapy v Praze byli do toho přirozeně zapojeni. Při šetření byl činný příslušný referát pod vedením kriminálního komisaře Leimera. O okruhu pachatelů byly různé dohady. Převládal názor, že přicházejí v úvahu jako pachatelé členové hnutí odporu. Šetření berlínské komise bylo udržováno v přísné tajnosti. Mezitím nařídil nástupce Heydricha, generál policie Daluege rozsáhlé razie, zvláště pomocí ochranné policie a armády na podezřelé osoby. V celém Protektorátě se tyto razie uskutečnily, aniž by byla zjištěna stopa atentátníků. Já jsem provedl pátrání celého sídliště na Červené hoře v Brně se 100 příslušníků brněnské SA. Tato razie byla přesto bezvýsledná. V této době jsem byl povolán do Berlína k provedení přednášky o ilegálních snahách v Protektorátě při příležitosti konference odborných pracovníků pro komunistické otázky. Zde mi bylo SS-Oberführerem Panzingerem, vládním radou Vogtem sděleno, že atentátníci byli zjištěni v jednom ortodoxním kostele v Praze, že však se všichni buď otrávili nebo zastřelili. Jednalo se o paraagenty české národnosti, kteří byli do protektorátu vysazeni z Anglie. Později mi byla jména pachatelů jmenována, avšak již si na ně nepamatuji.

      O zničení vesnic Lidic a Ležáků jsem se dozvěděl až po jeho provedení. Bylo známo, že v těchto vesnicích jsou podporováni a zaopatřováni paraagenti. Zda se jednalo o pachatele atentátu na Heydricha, nevím. Já sám jsem byl tímto opatřením hluboce pohnut a pokládal jsem je za příliš tvrdé, aniž bych svoje mínění dal veřejně najevo.

      Na základě výsledků vyšetřovaní byla srbsko-ortodoxní církev v Protektorátě zakázána, její kostely byly uzavřeny. V Praze byli někteří faráři zatčeni. Protože tato církev na Moravě měla málo nebo žádné přívržence, nebylo zde žádné opatření provedeno, avšak zákaz činnosti pro tuto církev platil rovněž i pro Moravu. Také při druhé periodě stanného práva nařídil K. H. Frank zřízení stanného soudu při vedoucí služebně gestapa v Brně.

      Předsedy senátu byli;

Nölle, vládní rada,                              Ebert, kriminální rada,
Koslowski, kriminální rada,                Römer, kriminální ředitel,
Nussbaum, „KRIPO“                         dr. Ernesti, SD.

      Pokud si vzpomínám, fungovali jako přísedící:

Taudt,                                                Leischke,
Winter,                                              Wollbrand,
Enderl,                                              Regelsberger,
Mondorf,                                          K. K. Schimtz,
Heidan,                                            Gottschling,
Blume.

     Vedoucím protokolu při zasedání byl opět vrchní inspektor Schrader, který také v druhé periodě stanného soudu řídil administrativu. Já sám, pokud si pamatuji, jsem působil 3x jako předseda zasedání. Jako přísedící byli u mne Leischke, Mondorf, Enderl, Schober. Obžalobu zastupoval Taudt a Winter. Odsuzoval jsem hlavně případy ilegální komunistické činnosti. Spisy byly z nařízení Nölleho, za spoluúčinnosti Mondorfa a Eibla vybrány na referátě II A a předány stannému soudu. Vzpomínám si, že byly předvedeny před stanný soud osoby, jejichž spisy byly právě odevzdány vyšetřujícímu soudci lidového soudního dvora. Na výslovné nařízení Nölleho byly tyto případy rovněž předány stannému soudu. Za tím účelem bylo provedeno vyhotovení druhých spisů.

      Než mne Nölle určil jako předsedajícího senátu zdůrazňoval jsem mu, že se necítím schopným k převzetí takové funkce, protože nemám právní vzdělání. Nölle odpověděl, že zůstane při svém rozhodnutí. Jednání mého senátu se konalo v posluchárně I. služební budovy na Veveří ulici. Hlavně se jednalo o funkcionáře ve vedoucích funkcích, a nebo se zúčastnili sabotážních akcí a byli by tak jako tak lidovým soudním dvorem odsouzeni k trestu smrti. Podle Nöllem vydané směrnice bylo mnou v průběhu druhého stanného soudu 30-40 osob a to mužů odsouzeno k trestu smrti. Moji přísedící rovněž zastávali stanovisko, že tento trest je přiměřený návrhu obžaloby. Počet denně odsouzených případů byl také v průběhu této periody stanného soudu stanoven K. H. Frankem. Proti těmto obviněným, u kterých bylo vyhlášeno předaní tajné státní policii, nebylo jednáno. Odhaduji množství rozsudků, které prošly přes mou osobu, asi na 200, tento počet není však přesný.

      Poprava k smrti odsouzených se konala v Kaunicových kolejích skupinou SS - strážního praporu Čechy Morava, pod velením jednoho SS-führera. Můj senát vyslovil také dva až tři rozsudky smrti oběšením. Tyto rozsudky, byly rovněž vykonány na zahradě Kaunicových kolejí, na tam postavené šibenici. Při každé popravě byl přítomen Marquort, který konstatoval smrt popraveného a později potvrdil.

      Ti odsouzení k předání tajné státní policii byli v příštích dnech posláni do koncentračního tábora. Později jsem si přirozeně o nutnosti takových drakonických opatření dělal výčitky a přišel jsem k názoru, že podle mé znalosti politické situace na Moravě, byly příliš tvrdé. Ovšem, asi 50 procent tehdejší celkové zbrojní kapacity říše bylo na území Protektorátu. Čechy a Morava zůstávaly v politickém vztahu nejexponovanějším územím Velkoněmecké říše. Nepokoje a velké sabotážní akce, by se bývaly nepochybně rozšířily na obsazená území a na Balkáně by se nepříznivě odrazily. Říšské vedení tedy chtělo za všech okolností udržet v Protektorátě veřejný pořádek a bezpečnost. Za těchto okolností vzniklo také nařízení K. H. Franka, že v případech, že obyvatelé Protektorátu schvalují atentát na Heydricha, mají býti stanným soudem odsouzeni k trestu smrti a nebo, že podle zákonného ustanovení policejně nehlášené říši nepřátelské osoby jsou ohroženy na životě. /snad ohrožením života ?/

      Mně bylo osobně po vypuknutí války zřejmé, že udržení veřejného pořádku a klidu může býti uskutečněno, jen když konspirativní elementy, které se prokáží jako protiříšské, budou potlačeny. Kdyby se podařilo v roce 1940 odhalit komunistické okresní vedení v Boskovicích a zatknout, nedošlo by k atentátu v Letovicích a tím také ne k prvnímu civilnímu vyjímečnému stavu, při nejmenším nebyl by vztažen na Moravu. Je možné mít dále za to, že by nedošlo k atentátu na Heydricha a tím k druhému stannému právu, protože první stanný soud teprve nenávistnou vlnu proti Heydrichovi vznítil.

      Po jedné přechodné nepřítomnosti v Brně v roce 1942 mně sdělil kriminální tajemník Kemmeter, že s několika úředníky a jedním konfidentem, jehož jméno již nemohu uvést, v horách východně od Bystřice p/H. provedl akci proti jedné boudě, aby tam zatkl některé uprchlé funkcionáře. Tato akce byla ale neúspěšná, protože bylo přítomno mnohem více osob, než se původně předpokládalo, kterým se podařilo uniknout.

      Pohraniční policejní komisariát Zlín, kriminální rada Ziegler v následujícím čase vícekrát podal do Brna zprávy, že funkcionáři hnutí odporu Masný a Vychodil a další do té doby neznámé osoby, se v uvedeném kraji spojili a vybudovali podzemní skrýše. Tato organizace se nazývala "Zelený kádr". Protože vnější služebny Moravská Ostrava, Vsetín, Přerov a Uherské Hradiště vlastnily o "Zeleném kádru" vyšetřovací spisy, uskutečnil jsem z popudu vládního rady Nölleho v Přerově služební poradu s věcnými pracovníky jmenovaných služeben. Pohraniční policejní komisariát Zlín tenkrát vlastnil největší množství písemností a právě prováděl s vlastními silami a úředníky německé ochranné policie z Holešova menší akce. Tenkrát jsem nařídil, aby byly všechny do této doby vzniklé písemnosti předány zlínské služebně. Kriminálního radu Zieglera jsem pověřil ústředním zpracováním "Zeleného kádru". Na později prováděných šetřeních a akcích jsem se osobně nezúčastnil.

      Podle zpráv kriminálního rady Zieglera byli v průběhu několika týdnů příslušníci „Zeleného kádru“ vesměs zatčeni, z části také za spoluúčasti SS- strážního praporu Čechy/Morava. Posledně jmenovaná formace byla určena k akci v blízkosti Olomouce, kde se Masný před svým zatčením zastřelil.

      Tvrdí-li kriminální zaměstnanec Wagner, že jsem měl jeho konfidenta pověřit šetřením o "Zeleném kádru", tedy se mýlí. Nepamatuji se také na V-manna jménem "Jan", kterého bych kdy zaměstnával nebo nasazoval. Jelikož jsem řídil osobně jenom agenta "B 105" - Šmída -, musí býti konfident "Jan", pokud existoval, znám jiným úředníkům, zvláště kriminálnímu asistentovi Seitzovi.

      Po druhé periodě stanného soudu hromadily se případy, při kterých uprchlí funkcionáři ilegálních organizací a kriminální elementy se spojovali a v samostatně vybudovaných lesních bunkrech hledali úkryt. Pokud si pamatuji, první poukazy o tom přišly z pohraničního komisariátu Zlín, který v létě 1942 hlásil, že se funkcionáři Masný a Vychodil, kteří pocházeli z kroměřížského kraje, zdržují v lesích východně od Bystřice p/H v lesním bunkru. Také vnější služebny Moravská Ostrava a Vsetín hlásily o této zjevně nové formě ilegální činnosti "Zeleného kádru".

      Za mé nepřítomnosti v Brně byl kriminální tajemník Kemmeter s několika úředníky a jedním konfidentem, kterého neznám, v kraji Valašské Meziříčí v jedné lesní boudě, aby zatkl Masného a jeho průvodce. V dotyčné boudě se však nacházelo více osob, než bylo počítáno. Úředníci byli již z dálky poznáni a všechny v boudě se nacházející osoby. uprchly. Protože se množila udání ze strany obyvatelstva u četnických služeben o násilném opatřování potravin těmito osobami, svolal jsem poradu s věcnými pracovníky v úvahu připadajících služeben do Přerova. Přítomni byli úředníci ze Vsetína, Přerova, Moravské Ostravy, kriminální rada Ziegler, jako zástupce pohraničního komisariátu, jakož i Eibl a já. Protože zdaleka největší díl spisů připadal na Zlín a tato služebna měla nejvhodnější postavení k ústřednímu zpracování "Zeleného kádru", pověřil jsem a jednotlivé služebny odkázal patřičné písemnosti postoupit ihned do Zlína. V následující době provedl Ziegler pátrací opatření ve své kompetenci. Řídil více akcí v lesích kolem Bystřice p/H a použil k zesílení vlastních sil ochranné policie v Holešově. Z hlášení Zieglera vím, že zjisti některé lesní bunkry a zničil je. Při jedné akci na bunkr byl střelen do levé nebo pravé ruky.

      Skupina kolem Masného byla Zieglerem v průběhu několika týdnů bezezbytku zlikvidována. Pokud nebyli členové „Zeleného kádru“ zatčeni, buďto se sami usmrtili nebo byli v důsledku jejich ozbrojeného odporu zastřeleni. Poslední akcí, kterou Ziegler v tomto rámci provedl, platila oběma hlavním účastníkům, Masnému a Vychodilovi, kteří se zdržovali v jednom domě ve Dzbelu u Olomouce. O tomto pobytu Ziegler důvěrně zjistil. Této akce se zúčastnila část mužstva SS - strážního praporu Čechy/ Morava, za vedení SS-Sturmbannführera Kneissla. Když byli Vychodil a Masný svém úkrytu tímto oddílem zjištěni, oba se zastřelili..

Moje činnost jako vedoucího oddělení :

      Poté, když jsem byl v říjnu 1940 povýšen na kriminálního radu, bylo moje služební oprávnění po přestěhování služebny z Mozartovy ulice na Veveří č.70 rozšířeno. Obdržel jsem v obvodu působnosti vedoucího II. dr. Lettowa referát ochranné vazby. Na tomto referátu bylo velmi mnoho písemné administrativy. Tak musel býti každý návrh na ochrannou vazbu RSHA písemně odůvodněn. Vedle vyčerpávající zprávy, byly také podávány průklepy dotyčného vyšetřovacího spisu. Vedoucí služebna gestapa byla oprávněna vyhlásit zajištění až na 6 týdnů. Přes tento čas musel býti rozkaz na ochrannou vazbu schválen a patřičně podepsán šéfem bezpečnostní policie při RSHA.

      Referáty vnější služebny mně musely předkládat spisy s odůvodněným návrhem. Já jsem na základě tohoto spisu provedl přezkoušení a rozhodl, jestli je návrh dostačující nebo ne. V případě, že jsem návrh zamítl, byli obvinění po státně policejním varování propuštěni. Z referátu ochranné vazby Enderlem byly návrhy na základě vyšetřovacích spisů nově formulovány a jako návrhy na ochrannou vazbu pro RSHA IV mně opět předloženy.

      Od počátku roku 1940 jsem všechny návrhy na ochrannou vazbu říšskému hlavnímu bezpečnostnímu úřadu podepisoval "v pověření". Pouze během mé služební nepřítomnosti nebo dovolené, toto prováděli a podepisovali moji zástupci Heidan, Gottschling, Koschorke, Leischke, Römer. V průběhu mé činnosti jako vedoucího oddělení bylo jen mizivě málo návrhů zamítnuto, odhaduji toto množství nejvýše na 10 procent.

      Při větších vyšetřovacích případech a při likvidování velkého množství organizací, nemohla býti nikdy dodržena doba 6 týdnů k předvedení obviněných před vyšetřujícího soudce a lidový soudní dvůr. Ke zjednodušení procesu ochranné vazby RSHA povolil, že v takových případech, aby byla ochranná vazba navržena pomocí formuláře s označením textu ilegální organizace a činnosti obviněného v této organizaci. V takových případech byla RSHA vyhlášena ochranná vazba a to bez vyjímky a výnosu soudního zajišťovacího rozkazu obviněného opět zrušena. V ojedinělých případech byla zajišťovací vazba s konečnou platností potvrzena a odeslání do koncentračního tábora provedeno v případě, že celé vyšetření k předvedení před soudce bylo nedostačující a předmět k propuštění obviněného nemohl býti státně policejně zodpovězen.

      V jaké výši bylo množství projednávání ochranné vazby u vedoucí služebny gestapa v Brně nemohu také přibližně uvésti. Pokud. si pamatuji, bylo stále v průběhu asi 3 000 věcí zajišťovací vazby .RSHA na počátku války v jednom výnosu rozhodl, že propuštění ze zajišťovací vazby po dobu trvání války nepřichází v úvahu. Pouze jenom ve zvláštních případech bylo možno očekávat od RSHA povolení.

      Během mé činnosti jako vedoucího oddělení v mimořádném množství případů. bylo žádáno o propuštění z ochranné vazby, které však byly RSHA -jednou, dvakrát nebo také třikrát zamítnuty. V posledních letech bylo možno dosáhnout propuštění ze zajišťovací vazby jen tehdy, že navržený k propuštění byl poslán zpět do Brna a přihlásil se pro práci jako konfident. Přeložení zpět bylo navrženo pod záminkou, že musí býti vězeň použit k objasnění vyšetřovacího spisu. Na referátě ochranné vazby se nacházela kontrola vězňů pro celý služební obvod vedoucí služebny gestapa v Brně. Z hlášení služeben a referátů o zatčení byly prováděny a zakládány kartotéky a při změnách v průběhu věznění tyto doplňovány. Odkládání karet bylo prováděno teprve tehdy, až byl vězeň propuštěn ze zajištění.

      Po odeslání vládního rady Lettowa k RSHA koncem roku 1941 stal jsem se vedoucím II. příp. IV Kö/. Od té doby jsem byl kompetentní pro všechny vnitřně politické záležitosti, pokud měly státně policejní zajímavost. Byly mně podřízeny referáty IV 1a , IV 1c, IV 4, IV 5, IV 6.

      Jako vedoucí oddělení II. neměl jsem mít jenom dohled přes exekutivní orgány mého úseku působnosti v .Brně, nýbrž také ústřední věcné zpracování případů vzniklých v průběhu u vnějších služeben, v případě jestliže toto vyžadovala důležitost. Vnější služebny byly povinny jejich zatýkání pomocí dálnopisu oznámit vedoucí služebně do Brna. Dále bylo povinné hlášení o všech důležitých událostech. Z předložených materiálů byly z počátku existence vedoucí služebny v Brně každé dva dny, později dvakrát týdně, vypracovávány denní hlášení, která mě byla bezprostředně podřízena. Denní hlášení byla podle rozdělovníku, který si již přesně nepamatuji, rozesílána na RSHA, BdS s předtisky pro služebny říšského protektora, SD služebně v Brně a v Praze, státně policejním úřadovnám Praha, Opava, Katovicím, vnějším služebnám vedoucí služebny Brno a k nahlédnutí a vrácení zemskému vicepresidentu dr. Schwabemu.

      Jako vedoucí oddělení II. příp. IV/Kö/ byl jsem oprávněn nahlížet i řídit běžné spisy vnějších služeben a nařizovat zpracování věcí příslušným referátem v Brně nebo vnější služebnou.

      Na vedoucí služebně gestapa v Brně se konaly z počátku každý týden, později s větším časovým odstupem, porady vedoucích vnějších služeben, za řízení vedoucího služebny gestapa v Brně. Na těchto služebních poradách byly projednávány všechny nejdůležitější události ze všech úseků působností a vedoucí vnějších služeben podávali hlášení.

      Přesně si vzpomínám, že byl podrobně vysvětlován vládním radou Herrmannem tajný říšský výnos o „A kartotéce“ a o „zostřeném výslechu“ na počátku vedoucí činnosti vládního rady Herrmanna. Z toho důvodu byly dány vnějším služebnám opisy tohoto výnosu.

      Na další jednotlivé případy z věcných úseků, případně referátů IV 1b až IV 6 se v průběhu tohoto zápisu vrátím.

      V průběhu mé činnosti jako vedoucího IV/Kö jsem se osobně zaměřoval na vyšetřovací případy u IV 1a. To se stalo s nařízení vládního rady Nölleho, který moji aktivní spolupráci pokládal za cennou. Příležitostně jsem se zúčastňoval šetření na referátu IV 1b a to tehdy, když můj hlavní agent přinesl důvěrné sdělení z tohoto pracovního úseku. Toto podílení nebylo však podstatné, takže referát IV 1b, referent kriminální komisař Leischke měl ve své práci plnou samostatnost. Leischke byl vůbec mým zástupcem. Nechával jsem se jím ústně i písemně informovat o projednávaných komplexech tohoto referátu, nejsem však schopen líčit případy souvisle, proto prosím, abych směl svoji výpověď o tom provést za pomocí výpovědi Leischkeho.

      V roce 1942 na Moravě nebyly zaznamenány větší akce na úseku IV 1a. V samotném okrese Moravská Ostrava byla KSČ podstatně v počáteční činnosti. Tamnější krajský tajemník Láďa Ševčík byl v roce 1940 v Brně zatčen. V roce 1940 byl předán na Kladno, kde měl následovat jeho výslech k jeho tam řízené práci. Z jednoho transportu Ševčík uprchl a začal ihned budovat ilegální krajské vedení v Moravské Ostravě.

      Protože v této době bylo spojení ústředního vedení KSČ na Moravu úplně přerušeno, budoval Ševčík zemské ilegální vedení KSČ ve vlastním ilegálním zplnomocnění a k tomu si povolal krajského tajemníka Rerycha z Hodonína, krajského vedoucího Brna, jakož i agitačně propagačního tajemníka při krajském vedení v Brně profesora Třískalu

      U vnější služebny gestapa v Ostravě činný vrchní kriminální tajemník Steindorf při potírání místního komunistického úsilí zvlášť aktivně spolupůsobil Podařilo se mu během roku odhalit 5 nebo 6 krajských vedení a z větší části je zlikvidovat. On také v roce 1942, s výjimkou krajského vedoucího Ševčíka, sám zatkl členy krajského vedení v Ostravě. Úředníci Böckera a Wagner, jakož i konfident Cwirz, se jednoho večera objevili u Brněnské vedoucí služebny gestapa a požadovali zatčení brněnského krajského vedení KSČ. Třískala byl téhož večera úředníky z Ostravy prošetřen a zatčen. Toho se zúčastnil, pokud si pamatuji, konfident Cwirz.

      Šetření v Moravské Ostravě bezpochyby prokázalo, že musí udržovat Třískala spojení s krajským tajemníkem Krejčířem. Toto Třískala popřel. Nato jsem nařídil jeho zostřený výslech v mé služební místnosti. Kolik ran holí jmenovaná dostal již nevím. Zúčasten byl Böcker, Wagner a možná také Seitz nebo Eibel. Je možné, že jsem mu dal také nějaké rány. Vzpomínám si, že byl u výslechu také přítomen Zehetmayer. Po výslechu jmenoval Třískala pobyt Krejčíře ve Vřesovicích, kde byl tento úředníky Böckerem a Wagnerem zatčen. Jsem toho názoru, že také Krejčíř byl zostřeně vyslýchán, nemohu si však na to vzpomenout. V této souvislosti zatčený obuvnický mistr Vilém Poláček, který byl, pokud si pamatuji, spojkou mezi krajským vedením Brna, byl Zehetmayerem zostřeně vyslechnut.

      Příští den jsem s Krejčiříkem vyhotovil zápis o výpovědi, který byl podepsán kancelářskou zaměstnankyní Matalovou. Krejčíř měl u sebe poznámky o jeho organizaci, které dávaly přehled o příjmu členských příspěvků v jednotlivých územích a okresních vedení v prostoru. V důsledku toho mohly býti územní vedení v prostoru Brna a okresní vedení mimo Brno zajištěny. Výška přijatých příspěvků ukazovala na sílu jednotlivých rozčlenění.

      Tehdejší přesná členitost organizace mně již není přesně v paměti. Nechal jsem zápis o výpovědi, ve kterém byly uvedeny nižší články krajského vedení a vedoucí funkcionáři rozmnožit a rozdělit mezi věcné pracovníky referátu II A. Počet provedených zatčení si již nepamatuji.

      Akce proti organizaci „Nemo - Lvice“ byla z vlastní iniciativy provedena a ukončena kriminálním inspektorem Schoberem. Tato skupina vznikla zahradníkem Drahomírem Vomáčku, který byl na dožádání referátu II A zatčen na jednom pracovišti ve Strasburgu a převezen do Brna. Věcným zpracovavatelem byl kriminální asistent Dosrch. Vomáčka svoji organizaci, kterou z počátku nazýval „Nemo“, také rozšířil na území Moravské Ostravy a této dal jméno „Lvice“ / českopolská organizace odporu /. Referátem II A zajištěné důkazy jsem tenkrát viděl. Mezi nimi se nacházely střelné zbraně a jeden krátkovlnný vysílač, který byl obsluhován funkcionářem Františkem Popelou. Protože jsem na této akci nebyl zúčasten, nemohu další podrobnosti uvésti.

      Za mé působnosti u vedoucí služebny gestapa v Brně bylo provedeno více řízení proti falešným kriminálním úředníkům. V těchto případech musela být na základě rozkazu RSHA zavedena ochranná vazba a odeslání do koncentračního tábora, jestliže si takový falešný kriminální úředník opatřil při tom přednost, nebo opatřit chtěl.

      Případ Klimeš z podzimu 1943 si nepamatuji. Jestliže kriminální zaměstnanec Schwarz, jako věcný pracovník vypověděl, že jsem měl v tomto případě nařídit vyhotovit návrh na odeslání do koncentračního tábora, tedy to může souhlasit. O odeslání rozhodl RSHA, kterému byl předložen opis spisů.

      V roce 1942 byl obviněn jeden německý vedoucí tábora v Oslavanech, ve kterém bydleli židé zaměstnaní v uhelných dolech, že židům nadržuje a tím si opatřil značný majetek. Nepamatuji si, zda v tomto případě byl podán návrh na ochrannou vazbu a odeslání do koncentračního tábora. Toto mohlo býti uskutečněno, jestliže přitěžující okolnosti byly dostatečné. Také v takovém případě leželo rozhodnutí na RSHA.

      Můj konfident „B 105“ po jeho převezení z věznice Waldheim do Brna protokolárně uvedl, že funkcionář „Obrany národa“ v průběhu vězení provedl velké množství poznámek o této organizaci a o svých nástupcích. Měl v bibli, kterou si nechal, poslat svými příbuznými do vězení, pomocí propichování jehlou pod jednotlivými písmeny podle neznámého kódu ustanovit text. Myslím, že u bratra Konečného, on samotný během věznění zemřel, byla bible kriminálním asistentem Seitzem zajištěna. Nechal jsem bratra Konečného předvést na služebnu a ptal jsem se jej, zda o záležitosti něco ví. Jmenovaný to popřel. Nato jsem jej opět propustil. Skutečně bylo v bibli mimořádně velké množství písmenek poznamenáno propícháním. Avšak přes velké úsilí se mě nepodařilo zašifrovaný text určit. Bible byla pravděpodobně v posledních dnech měsíce dubna 1945 se spisy spálena.

      Z jakých pramenů Šmíd zprávu o bibli obdržel již nevím. Myslím, že to zjistil od samotného Konečného v průběhu věznění.

      V lednu 1943 jsem Šmída propustil z vězení. Dovolal jsem mu, aby se několik týdnů zotavoval. V létě 1943 jsem jej nasadil do ilegálních kruhů v okrese Boskovice, protože se před rokem nepodařilo tamnější okresní vedení KSČ odhalit. Tenkrát byl šetřením záležitostí KSČ v okrese Boskovice pověřen kriminální asistent Dorsch. Při příležitosti služebního jednání jsem jej upozornil, že podle mého dojmu byl proveden atentát na „Lamplotův domov“ v Letovicích jen příslušníky KSČ nebo komunistické mládeže. Když se na to Dorsch dotazoval jednoho zatčeného funkcionáře, vyskočil tento téhož dne z okna. Dorsch potom z vlastní iniciativy a důrazem v šetření pokračoval a při tom zjistil, že jako pachatel přichází v úvahu kožešník František Kříž, který uprchl a v lesích u Jevíčka postavil podzemní bunkr, ve kterém se zdržoval se svými soudruhy.

      V průběhu jeho ilegality spáchal více násilných činů. Tak přepadl jeden dvorec na sudetském území v blízkosti Jevíčka, majitele spoutal a oloupil. Mimo to střílel na jednoho úředníka četnictva, který jej v Boskovicích zatknout. Šmíd byl s celou záležitostí obeznámen a pověřen, aby našel ke Křížovi spojení. S tímto se dostal dohromady a několik dní se zdržoval v Křížově bunkru. Jak k tomuto zatčení došlo, si již nepamatuji. Následovalo však za spoluúčasti Šmída, který zatčení připravil tak dobře, že bylo provedeno bez vážnějšího odporu. V této souvislosti zatčené další osoby si již nepamatuji. Kříž byl lidovým soudním dvorem odsouzen k trestu smrti. Na jeho státně policejním výslechu jsem nebyl zúčasten, takže nemohu uvésti, zda byl nutný "zostřený výslech".

      Na území státně policejní úřadovny Opava, v blízkosti Štramberku, se koncem roku 1942 nebo začátkem 1943 vytvořila ilegální skupina kriminálních elementů, která v důsledku potírání opavskou služebnou časově střídala svůj pobyt na protektorátním území. Z toho důvodu navázali opavští úředníci spojení s vnější služebnou v Moravské Ostravě a od této doby, asi únor 1943, následovaly akce na "Štramberskou bandu" částečně společně. Tato skupina dostávala také posily z protektorátního území. V roce 1943 se tato skládala asi z 200 mužů. V této době úřadovna státní policie důvěrně zjistila /Opava/, že „Štramberská banda“ nalezla úkryt v jedné prázdné tovární budově v Novém Těšíně nebo Příboře, na silnici do Moravské Ostravy. Společná skupina úředníků, služebny Opava a Moravská Ostrava, ke které také patřil kriminální komisař Jost, tovární budovu v noci obklíčila. Když úředníci zde pronikli a zahájili palbu, uniklo asi 20 ilegálních osob a zmizelo ve tmě při prudkém dešti. V následujících týdnech se hromadily případy násilného opatřování potravin na protektorátním území. V jednom hostinci u Kožlovic, byl syn hostinského při jednom nočním přepadu postřelen. Velitel bezpečnosti dr. Weinmann poté nařídil, že se máme potírání skupiny osobně zúčastnit za účelem, dle možností, dosáhnuti zatčení této skupiny. Vnější služebna v Moravské Ostravě v následujícím šetření získala konfidenta, který obdržel krycí jméno "Ruda". Pravé jméno konfidenta si již nepamatuji. Asi v červenci 1943 "Ruda" zjistil, že se skupina roztrousila na území Štramberku, po jednotlivých dvorcích. Tenkrát jsem nasadil a asi 20 úředníky ostravské služebny akci, kterou jsem řídil z ženklavy. V průběhu této akce byl postřelen v jedné vesnici u Štramberku člen bandy Josef Lichnovký a jedna další osoba, jejíž jméno mi vypadlo. Další členové ilegální skupiny nebyli zatčeni. Referentem byl vrchní kriminální tajemník Steindorf. Při této akci byly provedeny z mého nařízení 3 neb o 4 zostřené výslechy. K tomu byl, pokud si pamatuji, gumový klacek. Jména zostřeně vyslýchaných obviněných již nemohu uvésti. O tom může podat vysvětlení Böcker a Wagner.

      Několik týdnů později bylo opět "Rudou" vnější služebně v Moravské Ostravě hlášeno, že se „Štramberská banda“ má zdržovat v lesích mezi Mořkovem a Zubřím u Valašského Meziříčí. Je však také možné, že toto hlášení přišlo z jiného místa. Údaje byly v každém případě tak precisní, že jsem po rozhovoru s vedoucím služebny Nöllem připravil akci v těchto lesích, se silami ochranné policie v Moravské Ostravě. U důvěrníka arcibiskupské správy v Kroměříži jsem obdržel potřebné lesní plány. Přibral jsem k této akci sousední četnické stanice a některé úředníky lesní správy. Na jména si dnes nemohu vzpomenout. Nasazení následovalo ve 3 nebo 4 skupinách. Pročesávání lesů bylo však úplně negativní. Byl zadržen jeden muž, který byl však později puštěn na svobodu. Průběh této akce mne poučil, že nasazení na ilegálně žijící osoby v neurčitém terénu malými silami slibuje větší úspěch, než nasazování větších jednotek. Musel jsem v průběhu této akce konstatovat, že tato byla českými četníky nebo lesními úředníky prozrazena přesto, že jsem zúčastněné úředníky pod pohrůžkou nejostřejších státně policejních opatření zavázal k nejpřísnější mlčenlivosti.

      Oba při akci v červenci 1943 postřelení a zatčení členové "Štramberské bandy" Lichnovský, byli po jednom atentátu třaskavinou v okresu Moravská Ostrava, myslím, že to bylo v Leskovci, na nařízení vedoucího služebny gestapa v Brně popraveni. Tato poprava byla provedena oddělením IV Rö.

      Založení ohně v pracovním úřadě v Ostravě , jakož i atentáty třaskavinou v Leskovci u Frýdku, Hrušově, / Gr. Kunzendorfě ?/ . . . . . . . . . . . . . . a atd., byly právě tak zpracovány oddělením IV Rö. Tyto případy byly objasněny téměř výlučně při likvidaci ilegálních organizací v Moravské Ostravě. Je mě známo, že atentát na pracovní úřad byl spáchán jednou mimo organizace stojící skupinou. Do šetření byli zapojeni konfidenti Šmíd a Bednář, za vedení kriminálního komisaře Cordese. Podrobnosti o jejich práci a zprávy v této souvislosti, však nemohu uvésti. Referent u venkovské služebny Moravské Ostrava byl vrchní kriminální tajemník Dietrich. Je mně známo, že Bednář při stíhání dělníka Karla Břenka, který byl jedním s pachatelů založení ohně na pracovním úřadě v Ostravě a uprchl, úspěšně spolupůsobil.

      Jako poslední člen v roce 1942 krajským tajemníkem v Ostravě sestaveného zemského vedení KSČ na Moravě, zůstal v roce 1943 dělník Rérych, který byl krajským vedoucím v Hodoníně. Pověřil jsem kriminálního komisaře Mondorfa intensivním pátráním po Rérychovi. Vedle konfidenta Šmída byl také ještě nasazen Chalupa. Tomuto se v roce 1943 podařilo získat k Rérychovi spojení. V květnu 1943 bylo po tajné hře Chalupy kriminálním komisařem Mondorfem připraveno zatčení Rérycha. K této akci, která se konala v bližším okolí Brna, byl přibrán vězeňský dozorce Duba. Tento se dovedl velmi dobře maskovat. Zda si k tomu oblékl montérky si již nepamatuji. Na zatčení Rérycha jsem se nezúčastnil. Nepamatuji si, zda měl při sobě nějaké poznámky o jím vedených složkách KSČ, myslím však, že ne.

      Rérych byl dne 18. 5. 1943 přiveden odpoledne kolem 17 hodin na služebnu. Přišel právě dovnitř, když jsem chtěl opustit budovu. Pokud si pamatuji, provedl jsem večer téhož dne Rérychův výslech. Dr. Marquorta jsem k tomu přibral, protože jsem z dřívějších výslechů funkcionářů zjistil, že se u Rérycha jedná o tvrdého stranického pracovníka. Kdo byl výslechu ještě přítomen již nemohu říci. Přítomni byli Eibl, Mondorf , možná také Rotter, a ještě nějaký úředník. Rérych nechtěl vůbec nic vědět. Jelikož se jednalo o čelného funkcionáře v zemském měřítku bylo nebezpečí, že funkcionáři krajského vedení Hodonín zatčení zjistí a uprchnou. Na druhé straně byla možnost, že by mohl mít Rérych v nejkratší lhůtě schůzku s některým jemu nadřízeným funkcionářem jako zemským instruktorem. Proto jsem nařídil "zostřený výslech". Ten byl proveden tak zvaným býkovcem, kterým byl protažen drát. Účinek na Rérycha byl značný. Kolik dostal ran nemohu uvésti. Měl slabou srdeční činnost, takže jsem dr. Marquorta na to upozornil, aby jej důkladně prohlédl. Toto se stalo. Po asi 2-3 hodinách, s větším časovým odstupem prováděné dotazovaní Rérycha, bylo přerušeno. Bylo plně bezvýznamné. Příští den jsem zjistil, že byl Rérych odeslán na nemocniční revír Kaunicových kolejí. Myslím, že jsem dal rozkaz, aby byl v z důvodu nebezpečí sebevraždy přes noc spoután. Příští den jsem ihned jsem ihned Rérycha navštívil na nemocničním revíře. Pokud si pamatuji, Rérych tenkrát ještě žil. Byl však úplně apatický a myslím, že příští den zemřel. Ptal jsem se dr. Marquorta na jeho názor o příčině smrti. Odpověděl, že stojí před záhadou. Rérych musel trpět silnou srdeční vadou. Normálně by smrt po zostřeném výslechu nemohla nastat.

      Pokud se týče případu Rérych mě ještě napadlo, že dr. Maquort měl velký zájem na příčině smrti. Dal mně návrh, že bude za tím účelem Rérycha pitvat. S tím jsem projevil souhlas a Marquort navrhl, že pitvu provede ve sklepní prádelně Kaunicových kolejí. K tomu si přibral vrchního lékaře dr. Pilného. Já sám jsem byl rovněž přítomen. Další osoby nebyly přibrány a Nölle byl mnou a Marquortem informován . Marouort nebyl žádný chirurg. Provedl pitvu břídilsky a polovičatě, takže příčina smrti nebyla jednoznačně prokázána. Marquort myslel, že fungovala jenom jedna srdeční komora a že Rérych pravděpodobně na tuto těžkou srdeční nemoc zemřel.

      Zda jsem Rérycha také sám bil, myslím, že ne. Možné to však je. Za výslech samotný nesu odpovědnost. Měl jsem přirozený podnět pokud možno Rérycha tělesně co nejméně ovlivniti, abych účel zostřeného výslechu, totiž odhalení organizace, dosáhl. Jako šéf kliniky musel Marquort tělesný stav Rérycha rozpoznat a mně patřičně poučit. Od tohoto okamžiku jsem měl silné pochybnosti o odborných znalostech dr. Marquorta. V důsledku smrti Rérycha zůstalo celé krajské vedení Hodonín s jeho články stát. Uvažoval jsem, zda vedoucí státní policie Nölle tomuto výslechu po celou dobu nebo dočasně byl přítomen. Tuto možnost musím popřít, přesto, že o tom nemám žádné určité vědomosti.

      Jak jsem právě uvedl, předal jsem v roce 1943 Šmída přechodně vnější služebně Moravská Ostrava. To se však nestalo na dožádání této služebny, nýbrž z mého poznání, že je Šmíd svou prací na Brněnsku již velmi znám. Kriminální komisařem Cordesem byl mezi jinými nasazen na uprchlého funkcionáře krajského vedení KSČ v Moravské Ostravě Harabiše. Podle šetření se tento měl zdržovat v místě Brušperk. Šmíd také s agentem Chalupou v těchto místech s Harabišem měl schůzku. Uskutečnění druhého setkání se však víc nepodařilo. Harabiš až do konce války nebyl zatčen. Při tomto důvěrném šetření získal Šmíd také spojení s technikem Stanislavem Kovalíkem z Brušperku. O tom mně Šmíd hlásil, že s majitelem mlýna Lednickým vybudoval organizaci, která se jmenuje "Česká revoluční armáda". Lednický má býti hlavou organizace, zatím co Kovalík vyřizuje technické záležitosti. Podle líčení Kovalíka měl být počet organisovaných členů poměrně vysoký. Zásobování zbraněmi je prováděno od městské uniformované policie v Moravské Ostravě. Lednický měl prostřednictvím jednoho kurýra navázat spojení s Rudou armádou.

      Poté, kdy jsem vydal příkaz, aby byl Kovalík zatčen, přivedl jej Šmíd do Brna nebo do nějakého místa v okolí. Jeho zatčení bylo provedeno, myslím, Seitzem. Kovalík byl připojeně předán do Moravské Ostravy. Učinil svoji výpověď bez zostřeného výslechu. Měl šifrované organisační plány o každém jím organisovaném okresu, které ukryl na záchodě svého domu a tam byly zajištěny. Podle mé paměti nacházely se okresní vedení v Moravské Ostravě, Brušperku, Frýdku, Hranicích, Valašském Meziříčí, Vsetíně. Na základě tohoto materiálu bylo umožněno organizaci v jejím celku odhalit a zlikvidovat. Výslech Kovalíka jsem prováděl sám. Protokoly o výslechu byly rozmnoženy jednotlivým referentům Moravské Ostravy k další práci k dispozici.

      Každý člen měl pětimístné poznávací číslo. Podle klíčového slova „HITLER ADOU“ vycházela z těchto poznávací čísla okresu a počet nově získaných členů. Rekonstrukce těchto plánů by mě byla možná po delším uvažování. Počátkem ledna 1944 zatčený majitel mlýna Lednický byl vyslýchán kriminálním tajemníkem Steindorfem. Já sám jsem jej rovněž při příležitosti jedné návštěvy v Moravské Ostravě vyslechl. V mé přítomnosti nebyl Lednický zostřeně vyslýchán. Toto bylo provedeno vnější služebnou Moravská Ostrava. Lednický uvedl, že získal jednoho říšského státního příslušníka, který přišel z východní fronty a svoji dovolenou strávil v Brušperku, pro organizaci, který převzal příkaz přenést Stalinovi poselství. Lednický, který ovládal ruskou řeč, toto poselství přeložil do německé a ruské řeči a napsal. Mimo jiné prosil Stalina o to, aby nechal vysadit ruské partyzány "České revoluční armádě" v obvodu, její působnosti a voják německé armády / Obergefreiter / uschoval jedno vyhotovení poselství do držátka plnícího pera a druhé do nábojnice a odešel zase ke své jednotce na krymský poloostrov. Zde byl z podnětu úřadovny Abwehru Brno, na který Römer na moji prosbu přistoupil, zatčen tajnou polní policií. Měl ještě oba dokumenty u sebe. Já Jsem tohoto vojáka, jehož jméno mě již vypadlo, sám vyslýchal. Pokud se pamatuji, byl lidovým soudním dvorem odsouzen k trestu smrti.

      Při provádění zatýkání vnější služebnou Moravská Ostrava bylo zajištěno 10 až 12 pistolí a jiných zbraní a v této souvislosti se podařilo zatknout důstojníka uniformované policie v Ostravě, který při znal, že pistole dodával organizaci ze zásob policie. Jméno spojky z organizace k němu si již nepamatuji.

      Celkem bylo v tomto komplexu zatčeno 50-60 osob. Lednický a Kovalík byli v říjnu 1944 oddělením IV Rö z nařízení vedoucího státní policie dr. Rennaua v Moravské Ostravě popraveni. Kde se tak stalo nemohu udat, jelikož jsem sám na tom nebyl zúčasten.

      Téhož roku získal Šmíd v Moravské Ostravě další spojení a to do ilegálních komunistických kruhů. Funkcionář Nogol ustavil krajské vedení KSČ a měl být ve spojení s ústředním vedením v Praze. Nogol byl zatčen a to v Moravské Ostravě. Jeho výslechu jsem se nezúčastnil. Musím poznamenat, že Šmíd před zatčením Nogola s tímto jednou nebo vícekrát navštívil ústřední funkcionáře v Praze. Tyto schůzky se uskutečnily po dorozumění se vedoucí služebny gestapa Praha a za částečné součinnosti úředníků této služebny. Pro vedoucí služebnu gestapa Brno byla tato okolnost důležitá, že pražská centrála udržuje běžící spojení na Slovensko. Nogol obdržel z centrály během Šmídovy hry příkaz, aby odcestoval do Trenčína, Teplic a Bratislavy a tam jednal s funkcionáři jednoho hnutí odporu, jehož označení si již nepamatuji. V Trenčíně - Teplicích se jednalo o advokáta Šrobára, který po povstání na Slovensku byl převzat jako ministr do povstalecké vlády. Šmíd pro sebe a Nogola zvolil hraniční přechod Vlárský průsmyk. Nogola přemluvil, aby jej vzal sebou přestože pražská ústředna nařídila, aby jel sám.

      Abych zabránil případné nehodě při ilegálním překročení hranic, jel jsem na služebnu pohraniční policie Vlára průsmyk a zdržel jsem se tam několik hodin před tím. Nogol a Šmíd právě při přiblížení se k hranicím, byli německou pohraniční policí zatčeni a touto přivedeni na stanici pohraniční policie, kde jsem seděl. Dal jsem službu konajícím úředníkům při přiblížení se skupiny pokyn, aby za použití nenápadných opatření umožnili přechod hranic Nogola a Šmída. Oba uprchli a nejdříve se odebrali do Trenčína, Teplic, kde jsem je očekával. Šmíd s Nogolem navštívili Šrobára. On však předstíral, že má důležité služební obchody a na jednání nepřistoupil. Jak jsem později zjistil, bylo použito falešného hesla. Od tohoto dne, bylo to myslím koncem srpna 1944, se již Šrobár ve svém u bytě neukázal. Také návštěvy v Praze byly neúspěšné. Na návrh Šmída, které jsem seznámil s inspektorem Suckým, vydával se tento jako zemský vedoucí KSČ. Nogol však Sukckému žádné sdělení nepodal, které by mělo na protektorát státně policejní zajímavost. Po této hře jsem nechal Nogola v Moravské Ostravě zatknout, je však možné, že k jeho zatčení došlo až v Praze.

      Údajné ústřední vedení bylo pražskou ústřednou zatčeno. Ukázalo se však, že se jedná o méně důležitou věc a v žádném případě se nejedná o ústřední vedení KSČ. Při příležitosti cesty do Prahy jsem s domnělými vedoucími ústředí hovořil. Přítomní byli tehdejší prefekt IV 1a a kriminální zaměstnanec Friedrich. Jaký účinek zatčení funkcionářů. v Čechách mělo nevím, nebyl však podstatný a omezil se pouze, pokud vím, na Prahu.

      Nogol pokud si pamatuji, se při výslechu v Moravské Ostravě, kterého jsem se zúčastnil, ihned přiznal. Jestli se podařilo jím vedenou organizaci v Moravské Ostravě rozvinout /likvidovat/ nevím. V každém případě byl Nogol získán kriminálním komisařem Cordesem jako konfident a s mým souhlasem propuštěn na svobodu. Protože nemohl být Nogol v okrese Moravská Ostrava použit, jelikož tam byl příliš znám, přidělil jsem jej pohraničnímu policejnímu komisariátu ve Zlíně a Kriminální rada Ziegler byl mnou patřičně poučen. Pokud vím, byl Nogol řízen kriminálním tajemníkem Kraigerem. O Nogolově práci v okrese Zlín jsem v podrobnostech nebyl informován. Jednou se z vlastního popudu objevil v mé služební místnosti a podal mně sdělení o Šmídovi. Tento měl vybudovat vlastní organizaci a ilegálně pracovat. Měl jsem pocit, že si chce Nogol tímto důvěrným sdělením u mně zajistit krytá záda. Při této příležitosti mně ujišťoval, že nemyslí na to, aby "pracoval pro jinou stranu". V důsledku toho jsem Nogola upozornil nato, aby se od Šmída úplně držel zpět, což tento v následující době také učinil.

      V roce 1942, když bylo spojení pražského ústředního vedení KSČ na Moravu úplně přetrženo, přivedl k životu krajský vedoucí v Ostravě Ševčík z vlastní iniciativy ilegální zemské vedení na Moravě. K němu patřili krajští vedoucí v Brně a Hodoníně. Tenkrát spolupracovala vnější služebna v Moravské Ostravě s pohraničním policejním komisariátem Zlín, kriminálním tajemníkem Kraigerem, společně ve věci zatčení vedoucích funkcionářů. Z vnější služebny Moravská Ostrava byli zúčastněni kriminální tajemník Böcker a kriminální zaměstnanec Wagner. Kraigerovi se podařilo ve Zlíně nebo v některém sousedním městě zatknout krajského, případně okresního vedoucího ve Zlíně Stanislava Růžičku .

      Zda pohraniční policejní komisariát Zlín navrhl a provedl zostřený výslech Růžičky již nevím, myslím však, že ne. Když jsem se do vyšetřování zapojil, právě se Růžička přiznal a projevil ochotu pracovat pro gestapo jako konfident. Po rozhovoru s vládním radou Nogolem udělil jsem povolení propustit Růžičku na svobodu. Zvláště navrhl, že bude gestapu přihrávat do rukou vedoucí funkcionáře Ševčíka a Reringa jako Rédra. Řízení a placení Růžičky jako agenta bylo prováděno Kraigerem. Celkem jemu proplacená částka mně není známa, odhaduji ji však na 2 - 3 000 K.

      Růžička udal u pohraničního policejního komisariátu ve Zlíně jemu podřízené funkcionáře, takže mohla být později organizace zlikvidována. Já sám jsem na této akci nebyl zúčastěn.

      Bezprostředně právě po propuštění Růžičky, bylo u pohraničního policejního komisariátu Zlín známo, že konfidentská činnost Růžičky byla v kruzích ilegality poznána. Kriminální tajemník Kraiger pravděpodobně v průběhu 14 dnů uskutečnil s Růžičkou ve svém bytě některé schůzky, které neměly žádný výsledek. Až do té doby se nepodařilo jeho dřívějšího poskytovatele bytu Kozmíka zatknout. Potom byl Růžička nějakou dobu nezvěstný. Později jsem byl ve Zlíně telefonicky vyrozuměn, že orgánové pohraničního policejního vykopali v jednom lese u Březny / Březnice - Růžičku/. Podle zjištění úředního lékaře byl Růžička usmrcen ranou z pistole ráže 6,35 nebo 7,65 a potom zakopán. Úředníci zlínské služebny pachatele velmi rychle zjistili. Jednalo se o příslušníky KSČ Stanislava Šufeisela a Josefa Uhla, kteří ihned po činu uprchli. Podařilo se jim uprchnout na Slovensko. Při pokusu o překročení maďarských hranic byli zadrženi maďarskými pohraničními úředníky. Šufeisel byl zastřelen a Uhl zatčen, bez zvláštních formalit šupem předán pohraničnímu policejnímu komisariátu ve Zlíně.

      Uhl při svém výslechu čin doznal. Podrobnosti z protokolu mě známy nejsou. Byl předveden před lidový soudní dvůr a tímto odsouzen k trestu smrti.

      V roce 1943 byla pohraničním policejním komisariátem Zlín a Luhačovice provedena akce proti tamnějšímu "Národnímu odboji", nebo "Národnímu výboru". Hlavou této akce byl plukovník Světlík ze Zlína. Referentem při pohraničním policejním komisariátu byl kriminální tajemník Kraiger. Při této akci byl také zatčen plavčík Smolík z Luhačovic, který prohlásil, že je připraven pracovat pro gestapo. Smolík byl s mým souhlasem propuštěn na svobodu. Jako konfident byl veden kriminálním tajemníkem Kraigerem. O Smolíkovi jsem vyhotovil zvláštní poznámky.

      Z jara nebo v létě 1944 prováděl pohraniční policejní komisariát Zlín akci proti "Národnímu výboru". Referentem byl kriminální tajemník Kraiger. V této věci byl také zatčen plavčík z Luhačovic Smolík, který projevil ochotu pracovat pro gestapo jako konfident. Měl podávat zprávy o uprchlých uprchlých osobách, které se zdržují v okolí Zlína. Na návrh pohraničního policejního komisariátu jsem ve své kompetenci, jako vedoucí IV Rö udělil povolení k propuštění Smolíka.

      Zda jsem tenkrát sám Smolíkovi vyplatil peníze, nemohu s určitostí říci. Pokud si vzpomínám, obdržel peněžní obnos od kriminálního rady Zeiglera. Jestliže Smolík podával zprávy, musel je sdělovat kriminálnímu tajemníkovi Kraigerovi. V každém případě si na nějaké konkrétní hlášení Smolíka nemohu vzpomenout. Při příležitosti návštěvy ve Zlíně, při které byl přítomen Šmíd, přešel tento se Smolíkem dohromady. Šmíd později prosil, aby směl Smolíka zaměstnávat jako podagenta. Chtěl jej nasadit v Olomouci do ilegálních komunistických kruhů. Souhlasil jsem a Smolíka jsem spojil s kriminálním komisařem Heidanem, který mu měl také opatřit byt. Zda Smolík podával upotřebitelné zprávy v Olomouci jsem nezjistil, proto podle mého názoru byla jeho tamnější činnost bezúspěšná. Se Smolíkem jsem jednou za přítomnosti Šmída hovořil v mé kanceláři, nemohu však již říci, jaký byl důvod Smolíkovy přítomnosti. Pravděpodobně jsem s ním tenkrát jel do Olomouce.

      Myslím počátkem roku 1943 si Šmíd bez mého souhlasu nechal vyrobit v barevném tisku obligace "Národního odboje", znějící na částku asi 500 - 10 000 K. Poté, když jsem se o tom dověděl, nechal jsem si výtisky kriminálním asistentem Seitzem zajistit a zničit. Šmídovi se pravděpodobně podařilo některé obligace si ponechat, jelikož jsem pozdě ji slyšel, že měl tyto prodat. Na moje dotazy Šmíd stále tvrdil, že vlastní jenom jeden exemplář, který nosí ve své peněžence.

      Nemohu s určitostí říci, zda Šmíd právě poznal Smolíka, než byl tento získán jako konfident. Podle mého názoru nemohl být Smolík na výrobě obligací zúčasten, jelikož tyto časově pocházely z mnohem dřívější doby. Jestliže Smolík tyto obligace obdržel od Šmída po jeho propuštění z vězení a nasazení jako konfident, musel by vědět, že se nejedná o právě ilegální věci.

      Pokud mohu posoudit Smolíkovu činnost při spolupráci se Šmídem, nepodával upotřebitelné zprávy. Po jeho nasazení v Olomouci se u mně nenechal vidět.

      Krajský vedoucí KSČ v Moravské Ostravě Ladislav Ševčík, při zatýkání krajského vedení prováděném vnější služebnou Moravská Ostrava, uprchl. Pátrání po něm vedl vrchní tajemník Steindorf. O práci v této souvislosti nasazených konfidentů mně není nic známo. Řízení těchto agentů procházelo hlavně přes kriminálního asistenta Wagera.

      Ševčík byl dne 15. 2. 1943 zjištěn v blízkosti Velkého Kunzendorfu . . . . . . . . . . . . . . . úředníky vnější služebny v Moravské Ostravě a postřelen. Dne 17. 2. 1943 zemřel. Já sám jsem tenkrát Ševčíka neviděl. Pokud si vzpomínám, také neučinil žádné údaje o KSČ. V jeho vlastnictví se nacházelo množství šifrovaných poznámek, které se týkaly s největší pravděpodobností krajského vedení KSČ Moravská Ostrava. Nepodařilo se poznámky Ševčíka dešifrovat

      Po druhé periodě stanného práva byla K. H. Frankem nařízena E - akce. Aby byl vyvinut nátlak proti emigrovaným Čechům činným v nepřátelských zemích proti říši, byli rodinní příslušníci těchto českých emigrantů, pokud byli známi, zatčeni. Tímto opatřením mělo býti dosaženo také odstrašujícího účinku.

      E - akce byla provedena oddělením III. V Čechách a na Moravě zatčené osoby byly z nařízení K. H. Franka internovány v táboře Svatobořice. Podle mého odhadu se jednalo o 800 mužů a žen.

      Po atentátu na HITLERA 20. 7. 1944 byla na celém území spuštěna "řetězová akce" /Gitter-Aktion/. Tento hlavním bezpečnostním úřadem /RSHA/ vydaný výnos pro říšské území byl platný také pro protektorát.

      Toto opatření bylo v prvé řadě zaměřeno proti německé šlechtě a proti prominentním reakcionářským elementům. Já jsem s příslušným vedoucím referátu Leischkem měl rozhovor k patřičným opatřením na Moravě na základě tohoto výnosu a zastával jsem názor, že vzhledem k velkému množství zatýkání při likvidování českých organizací odporu, není nutno provádět další opatření ve smyslu výnosu. Výsledek rozhovoru s Leischkem bylo moje nařízení, provádět "řetězovou akci" na Moravě pokud možno co nejméně. Já jsem Leischkemu, jako mému zástupci, v jeho kompetenci referenta IV 1 b ponechal dalekosáhlou samostatnost při jeho úředním jednání a rozhodování. Pamatuji si, že měl se mnou rozhovor k jím vyhotovené listině. Souhlasil jsem s výhledově jím vybranými osobami, nemohu však o samotném okruhu osob uvésti žádné údaje.

      V průběhu roku 1944 stoupal počet českých uprchlých dělníků, zprostředkovaných na práci v říši. /Arbeitsvertragsbrüchigen/. Podle pokynu velitele bezpečnosti BdS bylo zatýkaní těchto uprchlých dělníků vyhrazeno protektorátním exekutivním orgánům a německé státní kriminální policii. Byla-li nějaké osoba 2x pro útěk z práce zatčena, muselo následovat její předání do pracovního tábora, který byl zařízen velitelem bezpečnosti v Ostravě-Kugzendorfu /Kunčičkách/, a u jedné vesnice v blízkosti Reitzu.......... Vedení tábora bylo předáno velitelem bezpečnosti vedoucí služebně gestapa v Brně, která určila vedoucími tábora exekutivní orgány. Tábor v Moravské Ostravě naposledy vedl kriminální tajemník Tritner tábor v Reitzu............ jeden vrchní kriminální tajemník z vnější služebny v Olomouci, který byl přeložen do Brna. Dozorčí personál byli čeští četníci, úředníci nasazení velitelem bezpečnosti. Poslání do pracovního tábora bylo pravidelně 6 týdnů. Po uplynutí této doby byli tito odesláni, pokud se chovali dobře, s hromadným transportem do hromadného tábora v Čechách, odkud následovalo jejich rozdělení na pracoviště v říši.

      Jako referent pro "porušování pracovní smlouvy" u oddělení IV. Ko byl vrchní policejní inspektor Gahleitner. Musel jsem na výslovný pokyn vládního rady Nölleho převzít Gahleitnera přes to, že tento nebyl žádný exekutivní úředník.

      Pro moje silné služební nároky jsem Gahleitnerovi povolil v záležitostech porušení pracovní smlouvy a otázkách pracovního nasazení jednat s vedoucím státní policie přímo. V roce l944 mně Gahleitner navrhl, provésti razii na uprchlíky z práce. Jedna tato razie byla v blízkosti Hodonína, v jedné vesnici blízko slovenských hranic. Při tom byly zúčastněny vojenské formace, úředníci kriminální policie, úředníci státní policie a formace SS- strážního praporu Čechu/Morava, myslím také ochranná policie. Koncem 1944 jsem poznal, že tato akce nemá žádný smysl, protože nemohou zadržet narůstající porušování pracovní smlouvy. Proto jsem další akce zakázal.

      O množství zatčených při těchto akcích nemohu uvésti přesné údaje. O tom musí podat vyčerpávající zprávu Gahleitner.

      Tajná státní policie byla počátkem roku 1945 zapojena do K. H. Frankem nařízeného zákopového nasazení a to starat se o trestné tábory, do kterých byli posíláni ti zákopoví dělníci, kteří se zákopovému nasazení vyhnuli. Pokud si vzpomínám, byl zřízen pouze jeden trestný tábor, do kterého bylo posláno pouze málo osob, jelikož po jeho zřízení došlo ke konci války. Také tato záležitost byla Gahleitnerem samostatně vyřizována. Jeho účast však byla poměrně nepatrná, neboť měla jenom dozorčí charakter. Vedením zákopového nasazení bylo K. H. Frankem přeneseno na jednoho vedoucího úředníka protektorátní správy, jehož jméno již neznám. Pokud vím, byl na zákopovém nasazení jako vedoucí zúčasten také Oberlandrát v Brně, vládní rada Schmälzlein.

Moje činnost na Slovensku:

      Při likvidování krajského vedení Uherské Hradiště byl v roce 1940 zjištěn hraniční přechod materiálu ilegální KSČ v Petrově. Funkcionář Drábek odtud udržoval spojení k jistému Maiwaldovi, který byl jako literaturní předseda členem zemského vedení KSČ na Slovensku. Vedoucí služebna gestapa v Brně zaslala o tomto průběhu věci zprávu policejnímu attache při německém vyslanectví v Bratislavě, který požádal státní bezpečnostní ústřednu /UŠB/, aby záležitost vyjasnila. Tenkrát proběhlo šetření podle jedné zprávy UŠB bezvýsledně.

      V následujícím čase se množily případy, při kterých byly ilegálními přecházeči hranic ze Slovenska na moravské území dopravovány písemné letákové materiály. Také funkcionáři KSČ se střídali v cestách sem a tam. Při služebním styku s tehdejším policejním atašé kriminálním komisařem Goltzem byla zvážená možnost účinného opatření k utlumení komunistických snah na Slovensku. Tehdejší vedoucí gestapa v Brně, vládní rada Nölle, pověřil vedoucího II. oddělení vládního radu Lettowa a mě návázáním přímého spojení s Goltzem. Povolení RSHA bylo Nöllem prostřednictvím dálnopisu dosaženo. Koncem roku 1940 nebo začátkem roku 1941 navštívil Goltz, Lettow a já, po předběžné informaci německého velvyslance UŠB / Ústředna štátnej bezpečnosti/ v Bratislavě, kde se konalo jednání s vedoucím UŠB dr. Starinským. UŠB prostřednictvím Starinského vyslovila v základě souhlas, že ilegálním snahám na Slovensku zabrání vlastními silami, případně tyto potře. Protože žádný z úředníků UŠB neměl potřebné znalosti o věci, navrhl vládní rada Lettow, aby byli úředníci UŠB posláni vedoucí služebně gestapa v Brně, kde za pomocí mnou soustředěného materiálu k nahlédnutí se úředníci UŠB poučí. Dr. Starinský k tomu přinesl povolení ministra vnitra Macha.

      Asi 8 dní později přijeli Goltz, dr. Starinský, komisaři Luptowitz, Skatčany, inspektor Sucký a jeden další úředník do Brna. Po prohlídce služebny jsem přednesl asi jednohodinový referát o ilegální práci KSČ na Moravě. Mezi Goltzem, dr. Starinským a Nöllem bylo potom dohodnuto, že já a kriminální asistent Florian nějaký čas budeme radit úředníkům UŠB, pokud byli zaměstnání v příslušném referátě. Krátce nato jsme já a Florian navštívili UŠB. Zjistil jsem tam, že v průběhu roku 1940 bylo provedeno několik akcí proti rozšiřovatelům letáků. Akce však stále zůstávaly omezeny na malé okruhy, protože referenti nerozpoznávali stranické organizace.

      Můj první úkol spočíval v tom, uskutečnit šetření o článcích zemského vedení na Slovensku, protože toto bylo předpokladem pro další práci.

      V roce 1939 zatkla UŠB komunistického funkcionáře Benadu, krycím jménem Stepána. Tomuto se však podařilo z policejní věznice Ilava uprchnout. Benada se později vynořil v Bánské Bystrici, Růžomberku, Trenčíně a Žilině, aniž by se UŠB podařilo se jej zmocnit. Benada měl pověst velkého idealisty, který vykonává svoji funkci v různém převlečení, jako např. obchodníka s vejci. Úsilí Floriana proniknout do ilegálních kruhů v Bratislavě se minulo účinkem.

      Od dr. Starinského jsem na svoji žádost obdržel povolení spolupůsobit s Florianem v jednotlivých okresech. Chtěl jsem se pokusit napojením Floriana získat spojení k funkcionářům v měřítku okresních vedení, abych na tento způsob zjistil celkovou členitost organizace. Za tím účelem jsem obdržel od dr. Starinského písemný průkaz ve slovenské řeči, ze kterého bylo zřejmé, že jednám z pověření UŠB a všechny slovenské úřady jsou žádány mne v každém směru podpořit. V souvislosti s mou činností na Slovensku dodávám ještě k práci mého konfidenta Kmínka.

      Koncem roku 1944 byl Kmínek převzat německou pohraniční policií na slovenských hranicích od slovenských pohraničních úředníků. Byl protektorátním příslušníkem a po komunistické činnosti a po odpykání si trestu několika týdnů vypovězen ze Slovenska. Kmínek byl dopraven do Brna. Kdo jej vysýchal, nevím. Myslím, že jsem byl na Kmínka upozorněn Eiblem nebo Florianem. Tento učinil dalekosáhlejší výpověď o své ilegální činnosti ve zbrojovce Waag - Bystrice než u slovenské policie. Vyhotovil také organisační plán - schéma o podnikovém vedení KSČ ve Zbrojovce Waag - Bystrice, ze kterého bylo viditelné spojení politického a technického aparátu uvnitř podnikové organizace. K tomu Kmínek jmenoval vedoucího organizace a myslím, že ještě jednoho nebo dva další funkcionáře. Na jména těchto osob si dnes již nemohu vzpomenout.

      Kmínek se zavázal Florianovi ke spolupráci. V této době navázala vedoucí služebna gestapa v Brně a UŠB spojení ve věci společného odhalení KSČ na Slovensku. Proto jsem se rozhodl použít Kmínka na Slovensku jako konfidenta a proto jej z vězení propustil. Zda jsem jej RSHA hlásil jako konfidenta, myslím že ne. Nasadil jsem Kmínka společně s Florianem na okresního vedoucího v Žilině. Tam se oba dvakrát nebo třikrát napojili. Další navázání se uskutečnilo v Trenčíně. Tenkrát tito funkcionáři nebyli zatčeni. Mohu však potvrdit, že při jeho spolupráci, která později následovala prostřednictvím UŠB pomáhal při přípravě zatýkání. V Žilině jsem Kmínkovi v roce 1941 vyplatil jednou sumu nejméně 1 000 slovenských korun, mohlo to býti tak 2 000 Ks. Od Floriana Kmínek obdržel další sumu, v jaké celkové výši nemohu již říci.

      Snoubenka Kmínka tenkrát bydlela v Žilině nebo v okolí tohoto města. Kmínek mne prostřednictvím Floriana prosil, abych jeho snoubence umožnil přechod hranic do Protektorátu. Nato jsem telefonicky požádal kriminálního radu Zieglera, aby zařídil další. Pokud si pamatuji, nechal vystavit pro snoubenku Kmínka pohraniční propustku pro malý pohraniční styk. V každém případě odebrala se do domovské obce Kmínka kde se uskutečnil sňatek. Kmínka jsem úředníkům UŠB nepředstavoval. Zda jsem inspektora Suckého o činnosti Kmínka informoval, již dnes nevím.

      Po nasazení II A - komanda na Slovensku jsem již Kmínka nezaměstnával. V Protektorátě jsem Kmínka nenasazoval. Zda se to stalo Florianem nemohu říci,

      Vzpomínám, že se za nějaký čas později, na mne obrátil Kmínek s prosbou, abych mu povolil malý pohraniční průkaz včetně jeho manželky k návštěvě rodičů jeho manželky na Slovensku. Požádal jsem kriminálního radu Zieglera, na kterého jsem Kmínka odkázal, aby tuto prosbu splnil.

      Florian po několika dnech zřídil spojení k jednomu funkcionáři okresního vedení Waag - Bystrice /Povážská Bystrice.?/. Vydával se za uprchlého českého funkcionáře a přenocoval v bytě funkcionáře. Zde mělo býti vybudováno spojení s okresním vedoucím jménem Grünnbaum nebo podobně. Jednoho odpoledne se tento objevil a byl z mého nařízení Florianem zatčen. Grünnbauma jsem se souhlasem ÚŠB příští noci převezl do Brna, kde byl nakonec mnou proveden jeho výslech. Grünnbaum se ihned přiznal. Objasnil jím řízené okresní vedení. Zápis o výpovědi byl několik dní později s obviněným předán v Bratislavě.

      Po tomto úředním jednání bylo mezi policejním atašé Goltzem a dr. Starinským dohodnuto, že vedoucí služebna gestapa v Brně vyšle na pomoc ÚŠB 4 člennou deputaci, která měla být nápomocna při odhalování ilegální KSČ na Slovensku. Mimo mě byli na můj návrh určeni Eibl, Zehetmayer a Florian. Povolení RSHA opatřil Golz. Německý vyslanec v Bratislavě byl rovněž jím vyrozuměn.

      Počátkem roku 1941 nasazená akce ÚŠB byla řízena kriminálním inspektorem Suckým. Prvním bodem útoku bylo okresní vedení KSČ v Bánské Bystrici. Suckému se podařilo důvěrným šetřením zjistit ilegální byt okresního vedoucího Vávry, který se nacházel v jednom mlýně u Bánské Bystrice. Tam byl Vávra zatčen. Byl na radnici v Bánské Bystrici Suckým vyslechnut. Při výslechu jsme byli Zehetmayer, Eibel, Florian a já. Vávra obdržel v průběhu výslechu asi 30 ran gumovou hadicí plněnou pískem. Vávra jmenoval funkcionáře okresního vedení Banská Bystrica a přiznal stálé spojení s Benadou. Na návrh Suckého přistoupil na spolupráci pro ÚŠB jako konfident a býti nápomocen zatčení zemského instruktora. Byl proto ihned Suckým propuštěn na svobodu.

      Za několik dní Vávra dohodl s Benadou schůzku v Turčianském sv. Martinu, které se měl zúčastnit Florian, kterého měl Benadovi představit jako uprchlého funkcionáře KSČ z Čech. Schůzka byla určena Benadou v jednom domě v Turčiianském sv. Martinu. Sucký v této obci nenápadně rozestavil několik úředníků. Bylo však konspirativní zvláštností Benady stanovené místo schůzky nedodržoval, nýbrž přicházejícího muže z tohoto místa nechat odvést prostředníkem na jiné místo, které dříve přezkoumal a zajistil.

      Benada se setkal s Florianem a Vávrou právě před stanovenou dobou na nádraží v Turč. sv. Martinu. Ihned označil Vávru jako zrádce strany a označil Floriana jako špicla. Protože nasazení úředníci hlídkovali na nedaleko odlehlém místě a Vávra utíkal pryč, stál Florian proti Benadovi sám. Florian prohlásil Benadu za zatčeného. Tento na to nereagoval, nýbrž útočil na Floriana, který vypálil z pistole jednu ránu Benadovi do levé nohy. S pomocí několika pasažérů se Benadovi podařilo uprchnout do sousedního obilného pole. Později zalarmované policejní síly v Turč. sv. Martině, jakož i úředníci ÚŠB již nemohly Benadu zadržet. Byl některý příští den zjištěn u jednoho evangelického faráře v jedné vesnici v blízkosti Turč. sv. Martina a úředníky UŠB zatčen. Zároveň následovalo jeho převezení do policejní věznice v Bratislavě.

      Do té doby prováděná šetření ukázala, že zemské vedení KSČ na Slovensku, které pro federalizaci Československa v roce 1938 bylo od ústředního vedení v Praze odloučeno, přesto netvoří žádnou samostatnou sekci Kominterny, se skládá z následujících členů :

Ďuriš politický vedoucí, zemský tajemník,
Osoha agit. pro. tajemník, 
Benada organisační tajemník,
Cohn technik.

      Ilegální okresní vedení se nachází v Bratislavě, Trenčíně, Bánské Bystrici, Popradě a Prešově. Mimo to bylo v Bratislavě zřízeno městské vedení. Okresní vedení bylo rozčleněna analogicky podle politických správních okresů Slovenska. Ve více okresech - městech přesto ještě nebyla okresní vedení zřízena. Inspektor Sucký přibližně zároveň s Benadou zatkl návladního Cohna v Trenčíně. Tento uvedl, že měl udržovat přímé spojení se zemským vedoucím Ďurišem, které však bylo v té době přerušeno. K obnově spojení dohodl Duriš a Cohn, že Cohn v denních novinách „SLOVÁK“ nechá zveřejnit inzerát po dobu čtyř za sebou jdoucích dnů určitého znění. Pátého dne se měla v jednom domě v Bratislavě konat schůzka. Za pomocí Cohna byl Suckým vydán odpovídající inzerát. Po uplynutí čtvrtého dne zjistili úředníci ÚŠB v uvedeném domě Ďuriše a zatkli jej.

      Ve svých výpovědích byl Ďuriš zdrženlivý. Uvedl, že není žádné spojení k ústřednímu vedení v Praze a nijak zvlášť se o ilegální práci KS nestaral. Provedl jsem s ním protokol, ze kterého jsem opis předal ÚŠB. Je mně známo a že Ďuriš a Cohn byli Suckým a dalšími úředníky zostřeně vyslýcháni.

      V tomto období Sucký zatkl také ilegálního městského vedoucího v Bratislavě. Takže všichni funkcionáři zemského vedení s vyjímkou Osohy byli ve vězení. Protože vyšetřovací činností ÚŠB byli zjištěni všichni zemští vedoucí, mohlo následovat likvidování všech článků ilegální KS na Slovensku. Celý technický aparát byl zajištěn za vedení kriminálního komisaře Skaračnyho. Některé tiskárny a ním příslušející typový materiál byl v Turč. sv. Martině vykopán. Dále byl zatčen jeden Žid, který pro funkcionáře vystavoval falešné průkazy. Dílna byla právě tak zajištěna.

      Činnost nasazeného komanda vedoucí služebny gestapa Brno tím byla ukončena, jelikož články KS mohly býti úředníky ÚŠB samotnými zlikvidovány. V průběhu šetření kolem zemského vedení zlikvidoval kriminální komisař Skatčany územní a okresní vedení v Bánské Bystrici, Turč. sv. Martin, Žilině a Povážské Bystrici, přičemž spolupůsobili částečně také brněnští úředníci. Při zatýkání v Povážské Bystrici konal obranný pověřenec Rosenberk vyšetřovací služby.

      Po celkovém období nasazení, asi 10 týdnů, jsem komando vedoucí služebny gestapa Brno stáhl zpět. Toto rozhodnutí jsem sdělil jednoho nedělního večera - dopoledne přednostovi ÚŠB dr. Starinskému. Zval mne odpoledne, abych přišel do kavárny „Carlton“, kde mělo být na rozloučenou s vedoucími úředníky popíjeno víno. Přítomní zde byli mimo mne dr. Starynský, Benuška, Skatčany, Luptovic a Sucký. Asi po jedné hodině přišel k mému velkému překvapení do kavárny ministr Mach. Aniž by vzal místo, poděkoval se za moji spolupráci a ukončil nakonec: „Doufám, že se opět brzy uvidíme v Moskvě.“

      Až do této doby pracovali s inspektorem Suckým v hlavní věci detektivové Lestak a Seiac. Referát byl potom podstatně rozšířen. Jména úředníků však neznám.

      V další době jsem již nebyl při odhalování článků ilegálního zemského vedení KS Slovenska činný. Toto bylo prováděno pod vedením kriminálního komisaře dr. Prikopa.

      Po delším časovém odstupu jsem v Bratislavě vyhledal UŠB, abych se informoval, jak daleko tamnější šetření ukazuje na ilegální spojení přes Slovensko ven. Při této příležitosti mně Sucký informoval o postupu jeho šetření.

      Po zatčení prvého zemského vedení a odhalení členění v území a okresích, při čemž bylo několik set členů zatčeno, vybudoval Osoha „druhou garnituru“ zemského vedení. Mimo jistého Kleina z Bratislavy si již jména nepamatuji. Jako agenta zaměstnával Suchý jednoho položida jménem Lehr, jakož i jednoho holiče z Bratislavy. Zda v této době byl rovněž činný i Vávra, myslím, že ne, jelikož podle sdělení Suckého byl tento po odhalení první garnitury vzat do vazby.

      Tak jako druhé tak i třetí zemské vedení KS na Slovensku bylo ÚŠB beze zbytku likvidováno. Při těchto opatřeních jsem v žádném směru nespolupůsobil. V roce 1942 byly na Slovensku trestní ustanovení za ilegální komunistickou činnost podstatně zostřeny, takže byly vynášeny přiměřeným funkcionářům tresty na doživotí. Od Suckého jsem se dověděl, že zatkl některé teroristické a sabotážní skupiny, jakož i partyzánské skupiny v lesích u Trenčína - Teplic.

      Přesvědčil jsem se o tom, pře dr. Prikopa a Sucký a jím, podřízení úředníci odhalování článků KS na Slovensku prováděli s důrazem. Dr. Prikopa mně jednou se smíchem řekl, že na Slovensku se již neukrývá žádný komunista. Já jsem také příležitostně říkal, že Sucký a jeho úředníci dělají jejich práci lépe, než muži služebny gestapa v Brně.

Výslech zemského vedoucího Wiliama Širokého.

      V průběhu šetření nasazeného komanda vedoucí služebny gestapa Brno ve věci prvního ilegálního zemského vedení, byl Široký zatčen v Banské Bystrici úředníkem tamnější uniformované policie. Jelikož bylo známo, že Široký po federalisaci ČSR v roce 1938, případně 1939 odešel do Moskvy, mělo jeho objevení se na Slovensku zřejmou příčinu, posílit ilegální práci na tomto území. Přednosta ÚŠB nebo ro byl dr. Starinský nebo Benuška mě dovolil výslech Širokého.

      Inspektor Sucký byl přítomen. Že Široký o své misi na Slovensku nebude vypovídat dobrovolně nebo na dobré přimlouvání jsem věděl předem. Na první dotaz končící negativně, započal Sucký s zostřeným výslechem, kterého se zúčastnili Eibl, Zehetmayer a Florián. Bylo mně známo, že Suckým prováděné zostřené výslechy jsou všeobecně přednostou ÚŠB a také mistrem vnitra Machem trpěn, je možné, že jsem Širokému dal také několik ran, nemohu to však přesně říci.

      Široký svoji výpověď několikráte měnil. O jeho pobytu od roku 1938 až do jeho příchodu do Bánské Bystrice nebylo možné získat vůbec žádný obraz. Tvrdil, že se v Paříži sešel se šéfem sekce Thorezem z komunistické strany Francie a hodlal také uskutečnit rozhovory s vedoucími funkcionáři komunistické strany v Jugoslávii. Později uvedl, že byl poslán sekčním šéfem KSČ Gottwaldem ještě před vypuknutím nepřátelství mezi Ruskem a Německem s příkazem Slovensko, za účelem odstranění diferencí uvnitř zemského vedení KSČ na Slovensku, převzetí ilegální práce a k provádění rozumné stranické politiky v rámci daných politických skutečností, čímž měl být nedoplatek k slovenské lidové straně dle možností dostižen.

      Tehdejší propagandu zemského vedení označil Široký jako plně nemístnou. Pověřil jej v tomto směru, aby provedl zásadní obrat. Veškerý písemný propagační materiál měl být před jeho rozmnožením předložen šéfovi sekce Gottwaldovi. Za tím účelem mu bylo v Moskvě vyhotoveno mikrofoto ve velikosti špendlíkové hlavičky, kterou zatlačil do spodního konce svého holícího mýdla, když byl zatčen. Když Široký v mé přítomnosti toto uvedl do protokolu, letěl Sucký z nařízení přednosty ÚŠB vojenským letadlem do Bánské Bystrice a holící mýdlo v bytě Širokého zajistil. Protože tento mikrofotogram nebyl pouhým okem viditelný, povolal Sucký chemika z továrny Dynamit/Nobel v Bratislavě dr. Todta, který již dříve z příkazu ÚŠB prováděl vědecký výzkum, aby zabezpečil mikrofotogram. Při práci dr. Todta v jeho laboratoři jeho podniku, trvající několik dnů, byl jsem většinou přítomen. Dr. Todtovi se podařilo jednoduchou analysou mýdla bez přísad folii s mikrotečkou zabezpečit. Byla jí dána forma k výrobě fotografické desky, která dovolovala experimenty při fotografování a v mikroskopu při plném denním světle. Po mnoha pokusech byl dr. Todt schopen vyrobit podobných mikroteček libovolné množství. Jeho posudek a materiál byl později z Brna zaslán RSHA. Co se tam s ním stalo, mně není známo. Byl však, podle mého názoru, také zpřístupněn vrchnímu velitelství armády.

      S pomocí tohoto postupu měl Široký všechna manuskripta letáků a propagačních brožur s originál. textem zaslat kurýrní cestou šéfovi sekce Gottwaldovi k redigování nebo k povolení. Ještě dnes jsem přesvědčen že tento způsob měl sloužit hlavně zpravodajské službě.

      Pokud údaje Širokého jeho výpovědi obsahovaly jenom lokální význam pro Slovensko, neměl jsem o ně zvláštní zájem. Z toho důvodu si již na tyto podrobnosti nemohu víc vzpomenout.

      Široký na dotazy prohlásil, že Sovětský svaz, případně Kominterna, vidí zničení fašismu jako nezbytnou o etapu na cestě ke světové revoluci. Sovětský svaz má v úmyslu vyčkat úplného vykrvácení Osy a Demokracií a potom s přihlédnutím k mocné síle Rudé armády diktovat Evropě mír. Podle jeho názoru by Rudá armáda také tehdy nastoupila k pochodu i kdyby bývalo nedošlo k útoku Německa na Rusko.

      Bylo mně a RSHA jasné, že výpověď Širokého v žádném případě není úplná. Na radu policejního attache Goltzea se souhlasem přednosty ÚŠB Danušky jsem Širokého v srpnu 1941 převzal do Brna s cílem, ještě jednou s ním provést výslech. Výslechy byly vedeny kriminálním asistentem Zehetmayerem. Neměly však v žádném směru positivní výsledek. V průběhu jeho pobytu v Brně nebyl Široký vystaven nátlaku. Na návrh jednoho třetího, myslím, že to byl Marquort, nechat Širokého přivést k šibenici, která tenkrát stála na nádvoří Kaunicových kolejí, za účelem hrozby, že bude popraven, jej chtěl přinutit k další výpovědi.

      Bylo mně jasné, že Široký věděl, že jako vězeň autonomního státu nemůže býti mimo hranice Slovenska beze všeho popraven. Proto byl pokus jak jsem očekával, negativní.

      Široký byl asi po 4 týdnech kriminálním asistentem Zehetmayerem vrácen zpět do Bratislavy. Zde musím dodat, že Zehetmayer zároveň s převezením Širokého do Bratislavy z mého nařízení převezl do Brna zemského vedoucího Duriše. Také on byl Zehetmayerem a mnou bezvýsledně vyslechnut. Nátlak na Ďuriše nebyl proveden.

Činnost německé sabotážní skupiny na Slovensku:

      V průběhu odhalování /likvidování/ stranických článků v Bratislavě zatkl Sucký jednoho židovského člena strany. Tento prosil o to, aby byl jako „malý muž“ propuštěn, že za to dovede „dva ruské agenty a jednu vysílačku“. Údaje Žida byly tak precisní, že mohli býti v Piešťanech zatčeni němečtí statní příslušníci Schwarz a Fomferra. Podle celkové dohody mezi ÚŠB a policejním attache v Bratislavě, byl jsem z důvodů uvedených povolán do Bratislavy, protože výpovědí Schwarze, kterou provedl Sucký byly zjištěny zvláštní spojení Kominterny v evropském měřítku.

      Schwarz nebyl mnou v žádném směru vystaven nátlaku. Bvl jako mladý muž činný v ilegálním „Svazu rudých bojovníků“ v Berlíně. V roce 1932 organizoval v Berlíně více hladových demonstrací. Byl znám tamnějšímu župnímu vedoucímu Svazu rudých bojovníků, jako agilní soudruh. V roce 1933 byl tajemník předseda komunistické strany Německa Thälmanna činný ve velké míře jako agent gestapa v Berlíně. Vyzradil mimo jiné tajné prostory v Liebknechtově domě a vykonával jiné špiclovské služby. Vedoucí „Aparátu“ ilegální KSN v Berlíně pověřil Schwarze, aby tohoto „tajemníka“ v jeho bytě v Nové Vsi ........ u Berlína „odpravil“ /umzulegen/. Schwarz jednoho dne ráno vnikl do uvedeného bytu a tajemníka, který ležel ještě v posteli, zastřelil. Přespříští den byl spolu s dalším ilegálním mužem dopraven autem do Krkonoš a odtud zaveden přes Československé hranice do Prahy. Na určeném místě, které mu bylo v Berlíně jmenováno, byl přijat a později vybaven mezinárodním pasem a přes Moravskou Ostravu dopraven dále do Moskvy.

      Zde byl představen šéfu sekce KSN Pieckovi a později přijat do sabotážní školy Kominterny u Moskvy. Zde byli soustředěni v roce 1935 mladí funkcionáři všech sekcí dohromady. Jejich počet se pohyboval podle udání Schwarze na více jak sto.

      V této škole se Schwarz setkal s bývalým funkcionářem aparátu KSN a župy Porúří Fomferrou. Tento byl příslušníkem právě v legální době KSN ilegálního aparátu. V okrese Essen vedl speciální kurz k používání třaskavin v různých formách a byl také činný v BB-aparátu průmyslové špionáže. Fomferra vypověděl, že v roce 1930 opatřil za pomoci aparátu světelný snímek nejdůležitějších konstrukčních plánů k pancéřování křižníků. A v Kruppových závodech, který byl dále dopraven šéfu aparátu Kippenbergovi, protože Fomferra pro jeho přestupky s třaskavinami policejně hledán, uprchl do Moskvy a později nechal za sebou přijít také svou manželku.

      Vyučovací plán školy, která se, pokud si pamatuji, nacházela ve Skotschino u Moskvy, obsahovala obory:

strategie,
topografie, 
radiotelegrafie,
nauka o třaskavinách, výroba třaskavin,
šifrovaní,
nauka o zbraních,
politika, stranická politika.

      Učitelský sbor se skládal s funkcionářů Kominterny a důstojníků Rudé armády, vedoucím školy prý byl plukovník Smirnov.

     Nasazení v této škole vyškolených funkcionářů bylo provedeno poprvé ve španělské válce v roce 1936. Schwarz prý jel do Paříže a tam se nechal naverbovat v jedné verbovací kanceláři do mezinárodní brigády. Ve Španělsku byl, myslím, přidělen k 8. brigádě, která krátce nato odešla na frontu. Nasazení Fomferra následovalo něco později. Jeden z obou byl zraněn. Oba se setkali v jednom přístavu ve Středozemním moři. Tam prý se objevil plukovník Smirnov, který pověřil Fomferra, aby otevřel školu pro partyzány, kde by byli školeni španělští funkcionáři k vysazení za fašistickou frontou. Několik kurzů bylo ukončeno. Jedna nebo dvě skupiny byly také nasazeny. Po ukončení válečného tažení ve Španělsku byl Fomferra v jednom přístavu ve Středozemním moři naloděn a dopraven do Oděsy, odkud cestovali dále do Moskvy.

      Před vypuknutím druhé světové války na jaře nebo v létě 1939, byli absolventi partyzánské školy v počtu přes jedno sto důstojníků IV oddělení Rudé armády, odesláni do všech sekcí Komiterny, s určitými sabotážními úkoly mezi jinými do Maďarska, Francie, Itálie, Švédska, Rumunska, Bulharska. Fomferra a Schwarz dostali příkaz odcestovat do Budapešti, tam se legalizovat, z vhodných osob sestavit sabotážní skupinu, tyto patřičně vyškolit a nasadit do zbrojních objektů ve středním a jižním Německu. Bylo jim zakázáno obracet se na soudruhy komunistické strany. Fomferra cestoval na plně falšovaný dánský pas, Schwarz s podobným švýcarským pasem znějícím na jméno Schreck. Oba měli sebou větší zavazadla a obdrželi devisové obnosy v amerických a švýcarských valutách. Fomferra, kterého vůbec jeho manželka doprovázela, byl Schwarzovi nadřízen.

      V Budapešti se jmenováni necítili jisti, protože na ně byla právě maďarská policie upozorněna a nechala je sledovat .Proto odjeli odděleně přes Itálii do Francie a dohodli si setkání v Paříži. Zde se měli setkat s jedním moskevským funkcionářem, který jim měl dát další rozkazy v souvislosti směru dalšího zaměření práce sabotážní skupiny. K tomu setkaní nedošlo, jelikož moskevský muž ve stanovenou dobu a v průběhu čekací doby nedošel. Proto Fomferra cestoval dále do Bruselu, aby se tam setkal s funkcionářem KSN, který měl přezdívku „Kniestrige“Geizige. Také tato schůzka se neuskutečnila.

      Fomferra věděl, že se v Ostende zdržuje jeden funkcionář Kominterny, který byl veden jednou paní. V témže domě se měla nacházet dílna pro autogenní sváření. Tento muž byl inženýr v Düsseldorfu a Kolíně a hodně se měl zdržovat v Berlíně. Jeden jeho bratr měl bydlet v Essenu / Porúří a stavět v Belgii a Holandsku vysílač. Tento funkcionář měl krací jméno „Karel“ . Cesta od nádraží vedla k pensionu Persival, od nádraží v Ostende podél hlavní ulice k nábřeží, potom kolem nádraží rybářského přístavu k druhé nebo třetí poslední ulici k nábřeží..

      Schwarz z nařízení Fomferry vyhledal tento pension, avšak tohoto funkcionáře nezastihl. Schůzku s ním nemohl dohodnout, takže k společnému setkání nedošlo. Fomferra potom navštívil vyslanectví v Bruselu, kde dostal radu, aby se bez odkladu vrátil zpět do Budapešti, protože je nutné počítat s brzkým vypuknutím války.

      Fomferra odcestoval přes Mnichov, kde vyhledal jednu funkcionářku KSN, do Vídně a odtud do Budapešti. Schwarz tam dojel již před ním. V Budapešti Schwarz zahájil práci. V radioobchodě koupil součástky, aby amatérsky sestavil krátkovlnný vysílač. Pokusy končily závadami, jelikož nemohl opatřit nutné lampy, aby mohl sestavit upotřebitelný aparát. Schwarz také měl v Budapešti několik pomocníků, mezi nimi maďarského státního příslušníka Fekete, jehož příbuzný zastával vyšší místo v maďarském ministerstvu. Prostřednictvím Fekete doufal Schwarz, že obdrží důležité zprávy. Prý takové zprávy nedostal.

      Protože skupina Schwarz - Fomferra musela nutně zřídit radiotelegrafické spojení s Moskvou, krátkovlnný vysílač však nemohla opatřit, obrátil se Schwarz na vojenského přidělence sovětského vyslanectví v Budapešti, z jehož pomocí byl vydán moderní vysílač americké výroby k disposici. S tímto aparátem veden radiový rozhovor, ve kterém byl Fomferra vyzván, aby ihned odjel k hlášení do Moskvy. V důsledku toho jel Fomferra vlakem do Bukurešti a odtud letěl dále do Moskvy. Touže cestou se vrátil zpět s rozkazem, aby práci nyní bezpodmínečně zintenzívnil.

      Mezitím byla budapešťská policie na Schwarze opětovně upozorňována. Při svých vycházkách v městě se jen s námahou zbavoval pozorování úředníky kriminální policie. Z tohoto důvodu se Fomferra a Schwarz rozhodli přeložit svou činnost na Slovensko. V Bratislavě se Schwarz ubytoval v Manderlově domě. Obdržel za pomoci vojenského přidělence sovětského vyslanectví v Bratislavě vedle moderního vysílacího aparátu 30 0000 švýcarských franků, za které si z důvodů legalizace zřídil obchod poživatinami. Po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem a po zrušení sovětského vyslanectví v Bratislavě vzala podpora Schwarzovi svůj konec.

      Při manipulaci s vysoce explosivní třaskavinou v jeho bytě v Manderlově domě vybuchla jedna směs, čímž vznikly těžké škody v bytě, avšak Schwarz nebyl vážně zraněn. Podařilo se mu z bytu uniknout ještě než přišli policejní orgánové na místo. Po tomto případě byl ještě než Schwarz vulgo Schreck policejně hledán. Schwarzovi se podařilo dostat do ilegálních komunistických kruhů v Bratislavě. Vyrobil vysoce explosivní třaskavinu s časovým elektrickým zapalováním. Prostřednictvím hlídače nádraží u okresní rafinerie „Apollo“ jménem Vaněk, nechal toto třaskavé těleso položit do velké benzinové cisterny. Toto se stalo s vědomím, že z osazenstva rafinerie pracující na tři směny, jedna ze směn při explosi by přišla o život. Protože v důsledku závady v konstrukci zapalování provlhlo, pokus o sabotáž se nezdařil. Vaněk později třaskavinovou nálož z cisterny vylovil a vrátil Schwarzovi. Tento zhotovil druhou, vylepšenou třaskavinovou nálož, která však Vaňkem nebyla položena. Vznikly u něho těžké obavy, přistoupit k takovému činu. Tento sabotážní útok měl být signálem ostatním v Evropě působícím sabotážním skupinám, aby svého času započaly se sabotážními útoky.

      Mezi jiným sestrojil Schwarz třaskavé nálože maskované jako kusy uhlí, a železničáři byly zamíchávány do uhlí pro lokomotivy. Tímto způsobem byly některé lokomotivy v důsledku exploze úplně nebo na čas vyřazeny. Je nutno dodat, že Schwarz s pomocí jednoho prostředníka v roce 1942 zapálil velké skladiště obilí v Račisdorfě u Bratislavy.

      Hlavní úkol Schwarze však spočíval v podávání radiotelegrafických vojenských a zbrojněprůmyslových hlášení. Zvláště podal více hlášení do Moskvy o německých vojenských transportech na Slovensku.

      V roce 1941 se Schwarz oženil s jednou Slovenkou. Protože jeho a Fomferrovy peněžní prostředky šly ke konci, zůstalo mu jako jediné východisko sovětské vyslanectví v Sofii. Schwarz opatřil prostřednictvím jednoho na Slovensku se zdržujícího bulharského státního příslušníka za 5 000 slovenských korun cestovní pas pro svoji manželku, která v té době byla ve vysokém stupni těhotenství. Za použití tohoto pasu odjela s balkánským expertem do Sofie a odebrala se dle pokynu k vojenskému přidělenci sovětského vyslanectví, kde její prosbě o vyplacení peněžních prostředků vyhověli. Vojenský přidělenec se informoval v Moskvě a dva dny později vydal Schwarzově manželce obnos 1000 USA dolarů. Zároveň obdržela pro svého manžela příkaz, zřídit kurýrní spojení mezi Bratislavou a Sofií. Přestože na jejím bulharském pase nebyla fotografie vyměněna a ona nerozuměla ani slovo bulharsky, dojela bez obtíží přes všechny pasové kontroly do Bratislavy nazpět.

      Když inspektor Sucký likvidoval okresní vedení KS na Slovensku zatkl jednoho žida, který úkryt Schwarze a Fomferry v jedné obci u Piešťan vyzradil. ÚŠB oba a jejich manželky zatkla. U Schwarze byl zajištěn velký kufr s třaskavinami, zápalnými šňůrami, jakož i kompletní krátkovlnný vysílač. Oba byli slovenským soudem odsouzeni na doživotí do vězení.

Moje činnost u nasazené skupiny Bratislava :

      V srpnu nebo září 1944 bylo zahájeno u vedoucí služebny gestapa Brno bezpečnostně policejní nasazení pro Slovensko. K tomuto nasazení vybraní úředníci byli z příkazu RSHA u této služebny soustředěni. Ze dvou komand k nasazení /Einsatzkommandos/ sestavená 13 a 14 skupina k nasazení /Einsatzgruppe/ byly vedeny SS-Obersturmbannführerem Witiskou.

      .. Vedení bojového komanda 14 převzal SS-Hauptsturmführer dr. Häusser. Zatímco vyhlédnutý vedoucí bojového komanda 13 SS-Sturmbannführer Jaskulski vypadl pro nemoc, šéf úřadu RSHA SS-Oberführer Ehrlinger mě určil k prozatímnímu vedení bojového komanda 13. Ehrlinger přišel do Brna, aby uvedl do pohybu bojovou skupinu. Já jsem měl být vystřídán po uzdravení SS-Sturmbannführera Jasulskiho.

      Den po vypuknutí povstání na Slovensku jsem se odebral do Bratislavy s komandem asi o 70 mužích. Měl jsem k disposici asi 30 osobních a několik nákladních vozidel.

      V Bratislavě jsem hlásil bojové komando 13 v kanceláři policejního attache německého vyslanectví, tam přítomnému SS-Oberführerovi Ehrlingerovi. Přítomen byl také SS-Standartenführer dr.Weinmann, velitel bezpečnostní policie a SD v Praze. Zprvu jsem dostal rozkaz, abych jel do Nitry a v případě nutnosti, abych odzbrojil tamnější posádku. Na středním Slovensku nasazená bojová skupina Schillova měla dorazit do Nitry teprve o 48 hodin později. Téže noci jsem jsem zahájil jednání se slovenským velitelem posádky, jedním majorem, jehož jméno mi vypadlo z paměti. Tento mi prohlásil na čestné slovo, že stojí na straně vlády dr. Tisa, že se nikdy nepřipojí k povstalcům se svým útvarem, který má pevně v rukou, ale že v případě nutnosti bude proti nim bojovat.

      Po tomto prohlášení jsem upustil od odzbrojování. Zřídil jsem opěrný bod v síle asi 15 mužů, pro jehož velení jsem pověřil kriminálního komisaře SS-Untersturmführera Juritsche. Protože úředníkům nebyla v Nitře k disposici vhodná budova, škola nebo kasárna, obsadilo toto komando předběžně dva obytné domy ve středu. města. Příštího dne jsem dal rozkaz k vydání na pochod kriminálnímu komisaři SS-Hauptsturmführerovi Schönnemannovi spolu s komandem o 25 mužích do Žiliny a tam aby zřídili opěrný bod a navázali spojení s tamnější bojovou skupinou. Já sám jsem jel se zbytkem úředníků do Trenčína. Toto jsem vyhlédl jako bydliště pro bojové komando. V Brně byly stanoveny v jednání s SS- Obersturmbannfürerem dr. Witiskou směrnice pro práci bojového komanda. Tento poukázal na to, že bojová komanda by měla podporovat bojující skupiny, především v jejich zázemí. Pro slovenské bezpečnostní orgány měla být vyhrazena výlučně policejní opatření. Jenom v těch případech, kdy by tyto orgány selhaly, mělo být zakročeno po stránce bezpečnostní policie. Za mého příchodu do Trenčína se skládala německá posádka jen z několika štábních důstojníků německého letectva, kteří se ubytovali v bytě velitele německé letecké mise, jméno plukovníka jsem zapomněl. Téhož dne vnikly skupiny partyzánů do Trenčianských Teplic, kde došlo k boji s příslušníky německé branné moci a v jehož průběhu malá německá bojová skupina byla odříznuta. Dal jsem příkaz jednomu SS-Unterstrurmführerovi, aby prozkoumal situaci za ranního soumraku. Partyzáni byli téže noci odraženi zpět. Několik slovenských občanů z Trenčianských Teplic, kteří se zúčastnili přehmatů na německých soukmenovcích, bylo dopraveno do věznice v Illavě. Příštího dne jsme se nastěhovali s bojovým komandem do budovy okresní správy v Trenčíně. Byl jsem zaměstnán v příštích 14 dnech skoro výhradně zařizováním služebny. Protože nefungovala rozhlasová aparatura, přidělená bojové skupině, nedostal jsem také v této době žádné všeobecné pokyny. Za mé činnosti v Trenčíně, která trvala asi tři týdny, byl jsem jen jednou v Bratislavě, kde jsem s dr. Witiskou, velitelem zbraní SS- na Slovensku, vyhledal SS- Obergruppenführera Bergera. Tehdy vydal německý velitel branné moci v Trenčínských pěších kasárnách a nad nimiž převzal dozor slovenský velitel rozkaz, aby byl k nim zamezen přístup partyzánům.

      Protože se mně místo úschovy jevilo jistější více jak každé jiné, dosáhl jsem s raportem u SS- Obergruppenführera Bergera, že zbraně byly ponechány v kasárnách. Orgány bojového komanda 13 v Trenčíně, se pod mým velením nedostaly do styku s nepřítelem. Při jednotlivých průzkumech bylo chyceno několik židů bez přístřeší, kteří byli společně dodáni do tábora v Seredu.

      Při inspekci opěrného bodu Žilina mi hlásil kriminální komisař Schönnemann, že se dohodl s velitelem tamnější bojové skupiny k rozhazování rozkladných letáků z letadel za liniemi povstalců, v nichž byli tito žádáni, aby přeběhli. Text navrhl Schönnemann. Tiskárna, v níž byly letáky tištěny, mi není známa. Každý leták osahoval oddělitelnou propustku, s níž se mohl přeběhlík odebrat domů. Jak jsem dověděl, vzdaly se stovky povstalců v důsledku těchto opatření. Tato taktika přispěla také k tomu, že byla oslabena do značné míry bojová morálka povstalců. Jména úředníků přidělených k bojovému komandu 13 nemohu udat pro krátké období mé velitelské funkce. Ze služebny Brno byli mi přiděleni úředníci Juritsch, Grigar a Brandt.

      Asi koncem září l944 jsem předal komando 13 v Trenčíně mezitím uzdravivšímu se SS-Sturmbannführerovi dr. Jaskulskimu. Dr. Witiska mezitím prosil vedoucího státní policie v Brně dr. Renaua, aby mě ještě nechal krátkou dobu u bojové skupiny Bratislava, abych tam zařídil ustavení příslušného oddělení IV, jako vedoucí IV. oddělení. Den po předání komanda 13 jsem nastoupil službu u bojové skupiny jako vedoucí IV.

      Vedoucí místa bojové skupiny byly tehdy obsazeny následovně:

Velitel SS-Obersturmbannführer                  dr. Witiska, 
stálý zástupce SS-Hauptsturmführer            dr. Lehmann, 
odd. I. a II. vrch.pol. inspektor                        Becker, 
odd. III. SS- Hauptsturmführer                   dr. Motsch , 
odd. IV. kriminální rada                                  Koslowski,
odd. V neobsazeno 
odd. VI neobsazeno 
referát N kriminální komisař SS-Hauptsturmführer Pape , 
1c kriminální komisař SS-Obersturmführer dr. . . . .

        Při převzetí oddělení IV. jsem našel úplně rozhárané poměry. Protože renovace služební budovy se stále protahovala, bylo možné nastěhovat se do služebních místností teprve několik dní předtím.

      Jako spolupracovníky jsem měl k disposici asi 20 úředníků kriminální policie, kteří byli povoláni poprvé k bezpečnostně policejnímu nasazení. Dr. Witiska původně zamýšlel, že nenasadí u bojové skupiny v Bratislavě žádné exekutivní síly u odd.IV., protože tehdejší ministr bezpečnosti Hašík nepovažoval ÚŠB v jejím celku za spolehlivou, nebyli tehdy orgánové ÚŠB pověřováni policejními úkoly. Abych vůbec mohl nasadit mě přidělené krim-policejní síly, obecně přestárlé, byl jsem nucen dát základní úvod těmto úředníkům o státně policejní práci. Měl jsem denně školení, přednášky, zvláště o úseku práce státní policie, organizaci a konspiraci. Zřízení registratury si vyžádalo samo o sobě 8 dní. Povolal jsem si ke spolupráci pro tento účel kriminálního tajemníka Regelsbergera z Brna a obsadil jsem po dvou úřednících pracovní úseky IV 1a - komunismus-marxismus, IV 1b - oposice, slovenské hnutí odporu, IV 2a - sabotáže, paraagenti, IV 3 - špionáž, IV 4 - židé, emigranti, IV 5 - ochranná vazba, IV 6 - kartotéka a registratura.

      V průběhu mé asi 4 týdenní činnosti jako vedoucího IV. oddělení nedošlo však k žádné podstatnější práci. Ojedinělé osoby zatčené bojovým komandem, byly odeslány do Bratislavy, nemohu však uvésti nic bližšího, zvláště pak jejich jména.

      Tenkrát nebylo ještě po ruce vlastní opatrování bojové skupiny. Po rozhovoru s ministrem bezpečnosti Hašíkem byla mně dána k disposici budova věznice válečného soudu v Bratislavě, která byly nevyužita. Služební pokyny byly vyhotovovány odd. I. Strážní mužstvo bylo umísťováno rovněž tímto oddělením.

      Před nástupem služby v Bratislavě bylo právě v proudu jednání s židovskou radou starších v Bratislavě ve věci dobrovolné evakuace tamnějších židů. Já jsem zároveň s radou starších, ve které se nacházela také jedna žena, vícekráte nejednal. K evakuaci vyhlédnutý tábor v Seredu byl přesto v takovém stavu, že nebyl vhodný přijmout 2-3000 židů. Proto jsem radě starších dal přibližně 4 týdenní termín k renovaci a přestavbě v táboře se nacházejících prostorů, ve spisovém zápisníku jsem poukázal na tamnější názor rady starších o plně nedostačujících sanitních poměrech.

      Při jednom osobním rozhovoru, který měl dr. Witiska se slovenským ministerským předsedou v mé přítomnosti, tento prohlásil, že je připraven a schopen provést evakuaci židů ve vlastní kompetenci a zodpovědnosti takže jsem nemusel nařizovat žádné opatření.

      Nedělo se však se strany slovenské vlády 14 dní nic. Koncem října se objevil SS- Hauptsturmführer Brunner z RSHA IV 4, jehož příchod byl RSHA avizován dálnopisem, u dr. Witisky a převzal evakuaci židů z pověření RSHA. S příslušnými slovenskými služebnami stanovil, že k evakuaci budou použity Hlinkovy gardy a německá mužstva. Na návrh Brunnera jsem poukázal vedoucím těchto svazů v některém pohovoru na nutnost korektního jednání a zabránění přehmatů. Nasazení řídil Brunner. Já jsem mých málo mužů nasadil pouze k dohledu na opatření a sám jsem se také přesvědčil o tom, že při evakuaci nedošlo k žádným přehmatům. Brunnerem zapojení slovenští finanční orgánové židovské cennosti zajistili a obytné prostory zapečetili. Odtransportování židů do Seredu v nákladních vagónech převzal Brunner sám, 4 muž referátu IV 4 jsem k tomu dal k disposici. O pozdějším pobytu židů nic nevím, protože jsem počátkem listopadu jel zpět do Brna.

      V mé vlastnosti, jako vedoucího IV. bojové skupiny Bratislava, jsem neměl s konfidenty nic společného, protože to bylo věcí referátu "N", který podléhal osobně veliteli Witiskovi. S inspektorem Suckým jsem tehdá vícekrát hovořil. Prohlásil, že je připraven být bojové skupině ve všech důležitých věcech nápomocen. V jedné kavárně v Bratislavě jsem mu bez vyúčtování /potvrzení/ vyplatil 5 000 slovenských korun, které měly sloužit jako předběžná náhrada za jeho služby.

      Ve věcech šetření a zajišťování /důvěrných/ byl Sucký řízen kriminálním komisařem Papem, který také po mém odchodu z Bratislavy se Suckým úzce spolupracoval. Vím, že Pape navštěvoval Suckého byt.

      Z mé dřívější činnosti na Slovensku mě známý bývalý úředník ÚŠB Němeček vícekrát navštívil v mé služební místnosti u bojové skupiny. Žádal mne o vystavení průkazu do Žiliny, kde on nebo jeho manželka měla továrnu na likéry po židech. Dále mne prosil, abych zaranžoval setkání ministra Macha s dr. Witiskou. Mach se tenkrát cítil v bezpráví /odstaven/, že v každé době prokazoval svoje smyšlení přátelské k Německu.

      Podle údajů Němečka měl přání nechat se rehabilitovat opět jmenováním ministrem vnitra. S Machem jsem v této souvislosti nehovořil. Také v průběhu mé činnosti u bojové skupiny k rozhovoru mezi dr. Witiskou a Machem nedošlo. Také Němečka jsem představil kriminálnímu komisaři Papemu. Zda a jak dalece došlo mezi nimi ke spolupráci, nevím. Myslím však, že Němeček posílal Papemu zprávy. Podle mého pojetí je však nepravděpodobné, že by v případě podávání zpráv si za tyto nechával platit.

Moje činnost v Bulharsku :

      O výslechu německého sabotážního agenta Schwarze jsem na RSHA IV 1a osobně informoval SS- Oberführera Penzingera, že sovětské vyslanectví v Sofii usilovalo o zásobování jednotlivých sabotážních skupin, pokud byly v Evropě nasazeny. To také vyplývalo zvláště z toho, že sovětský vojenský attaché dal Schwarzovi prostřednictvím jeho manželky příkaz, aby zřídil běžící kurýrní spojení mezi Sofií a Bratislavou. Na přímluva Schwarze mně jeho manželka bez nátlaku sdělila místo schůzky v Sofii a heslo. Ulice, ve které se toto místo nacházelo, již nemohu jmenovat, číslo domu bylo " 4" . Heslo znělo: "Přináším pozdrav od Petra". Schůzka se měla konat v prvních dnech každého měsíce.

      Za účelem odhalení spojení sovětského vyslanectví v Sofii jsem SS-Oberführerovi Panzingerovi navrhl, poslat dne l. 3. 1942 kriminálního asistenta Floriana do Sofie na schůzku. Můj návrh byl šéfem úřadu IV SS- Gruppenführerem Müllerem povolen. Byl jsem pověřen, abych u policejního atašé německého vyslanectví v Sofii kriminálního ředitele Wippera dohodl, aby zařídil souhlas u bulharské státní policie. Protože již nezbýval čas k opatření potřebného pasu a viza, bylo mně dáno na rozhodnutí, abych zjistil jinou vhodnou možnost cesty.Po mém návratu z Berlína jsem se spojil s velitelem SS- strážního praporu Čechy / Morava SS- Obersturmannführerem Kneisslem nechal jsem pro kriminálního asistenta a mne vystavit vojenské knížky zbraní SS, cestovní rozkazy a jízdenky II. třídy do Sofie. Florian cestoval jako SS-Untersturmführer a já sám jako SS-Hauptsturmführer. S osobním služebním vozidlem jsme jeli do Brna a do Bratislavy, abych tam z pověření RSHA informoval policejního atašé kriminálního radu Goltze. Příštího dne jsme balkánským expresem cestovali dále, poté kdy byl rovněž informován předseda dr. Starinský . .

      Kriminální ředitel Wipper, který mezi tím byl od RSHA radiotelegraficky zpraven, Florian a já, jsme téhož dne, kdy jsme přijeli do Sofie, vyhledali bulharského policejního ředitele Dragolova. Při tomto rozhovoru se tento vyjádřil, že bulharská policie má množství zjištění o konspirativních snahách komunistických a vojenských kruhů v Bulharsku.

      Bylo prý ze sovětských letadel v Bulharsku vysazeno asi 40 agentů Kominterny a přibližně jednou tolik těchto agentů a komisařů bylo vyloděno z ponorky u Varny. Vedoucím těchto velezrádných akcí má být plukovník nebo kapitán Rodionov, jehož fotografii mě Dragolov ukázal. 

      Protože se schůzka Floriana musela uskutečnit již příští den a Florian ale ještě neměl vhodný průkaz, dal Dragolov pokyn k stažení všech cestovních pasů na hraniční stanici ve směru Niš bulharských cestujících v balkánském expresním vlaku. Uvedeným cestujícím bylo sděleno, aby si svoje papíry příští den vyzvedli u policejního ředitelství v Sofii. A asi 29 zajištěných cestovních pasů byl vybrán jeden vhodný osobní dokument pro Floriana a opatřen jeho fotografií. Příštího dne šel Florian poprvé. Byl přijat mladým mužem, který asi po jednohodinovém rozhovoru přivedl staršího muže, u kterého musel Florian sehrát bez chyby a přesvědčivě vykonané osobní přezkoušení. Byl v situaci svoji převahu obhájit, jelikož v důsledku jeho spolupráce v této věcné situaci tuto ve všech podrobnostech ovládal. Tento se představil jako bulharský generál mimo službu Zeimov a žádal Floriana, aby příští den večer opět přišel, že potom bude představen jinému muži. Florianovi předal potvrzení s několika poznámkami, mezitím také údaje o jeho bydlišti. Mladý muž, který Floriana přijal, byl jeho synovec, jehož jméno mě již vypadlo.

      Při přezkoušení tohoto výsledku v kanceláři policejního ředitele Dragolova tento prohlásil, že je Zeimov starý konspirátor, který se v roce 1939 zúčastnil v Bulharsku vojenského puče, jako jeden s vedoucích. Zřejmě překvapení přítomných vedoucích úředníků policejního ředitelství v Sofii Paramatarova a Zoneva bylo velké.

      Jako spojka mě byl přidělen inspektor Zonev. Tento absolvoval v Berlíně-Charlottenburhu kurs kriminálních komisařů a ovládal německou řeč. Působil také jako tlumočník Dragolova, který německý jazyk neovládal.

      Večer následujícího dne šel Florian podruhé. S Dragolovem jsem dohodl, že v žádném případě na místě schůzky nebude provedeno žádné opatření sledováním místa schůzky exekutivními orgány, důvěrníky nebo jinými policejními opatřeními. Když se Florian kolem 20,00 hodin objevil v domě, bylo přítomno asi 4-5 osob. Nechali Floriana vzít místo, zhasli světlo, zamkli byt a domovní dvéře a odešli pryč. Jejich nepřítomnost trvala téměř jednu hodinu, takže se Florian již obával, že mu byla postavena past. Pak se objevil Zeimov, jeho synové a další mladší muž, který Floriana podrobil dlouhému výslechu. Jako tlumočník působil synovec Zejmova, který mluvil dobře německy. V závěru přezkušování dal se poznat třetí muž, jako pomocník sovětského vojenského ataché v Sofii. Označil vojenskou a politickou situaci Sovětského svazu jako nejvýše napjatou a líčil náladu lidu v SSSR v ponurých barvách. Situaci Florianovou označil jako obtížnou, jelikož prý jeho cestovní pas ukazuje nápadné nedostatky. Skutečně bylo také provedeno přerazítkování vyměněné podobenky vědomě povrchně, aby pas nevypadal jako úplně legální.

      V příštích dnech měl Zeimovův synovec a Florian běžný styk. Šli spolu k fotografovi, aby dali zhotovit pro Floriana podobenky do pasu, které měly býti dále předány pomocníkovi vojenského ataché, za účelem vystavení nového pasu.

      Při příštím setkání s pomocníkem na místě schůzky, učinil Florianovi lichotku, že jej považuje za schopného ilegálního pracovníka a že hodlá jej vzít do trvalého zaměstnání jako kurýra.

      Pro tento účel a pro ohrožení své osoby měl Florian přesídlit v příštích dnech na sovětské vyslanectví. Florian ke mně prohlásil, že je připraven podřídit se tomu úmyslu, tím zjistit ilegální spojení za jistých okolností v evropském měřítku a v co největším rozsahu.

      Policejní ředitel Dragolov měl však proti tomu nejtěžší námitky, že jednou nemohl ani zajistit osobní bezpečnost Florianovu a podruhé Florianova práce nezůstala utajena. Zatčení pomocníka vojenského ataché nepřišlo pochopitelně v úvahu, protože takové opatření by bylo znamenalo nejtěžší diplomatické zápletky.
Dragolov se proto rozhodl, že zatkne Zeimova, jeho synovce a několik dalších zúčastněných, zjištěných běžným pozorováním některou neděli. Zatčení se podařilo za použití nepoměrně velkého množství policie.

      Byl jsem pouze přítomen u prvního výslechu Zeimova policejním ředitelem Dragolovem. Nebyl jsem přizván ke všem pozdějším výslechům, protože se jednalo o čistě vnitrobulharskou záležitost. Zaimovův synovec se zdržoval delší dobu v Německu a pracoval ve zpravodajské službě pro svého strýce.

      Průběh věci nebyl mimořádný, takže si na nic nevzpomínám. Záležitost později sledoval dále RSHA, výsledek mně není znám. Je pravděpodobné, že Zaimovův synovec se okamžitě nabídl, že bude pracovat jako konfident pro gestapo. Já jsem tuto nabídku ignoroval, protože jsem stejně zůstal bez vlivu na další průběh vyšetřování.

      V příštích dnech zjistila bulharská státní policie konspirativní snahy uvnitř bulharské armády. O rozsahu jsem nebyl tehdy informován. Kromě toho byly odhaleny 2 sabotážní skupiny, jedna v Sofii vedená Zeimovem, druhá ve Varně. Třaskaviny byly pašovány v kurýrních balících ze Sovětského svazu v různě zamaskovaných ponorkách a dopravovány dále sabotážním skupinám. V této věci byl zvláště zapojen Sovětský konsulát ve Varně.

      Asi po 4 týdenním pobytu v Sofii jsem pokládal svoji misi za ukončenou. Při mé návštěvě na rozloučenou, kterou jsem uskutečnil s Florianem, pokládal Dragolov za nepochybné, že by měly býti odhaleny v rámci šetření vyšší ilegální spojení. Dohodli jsem se, že během příštích týdnů budeme spolu ještě hovořit. Dragolov mně stavěl otázku, zda by měl směl dát k disposici větší část peněz. Toto jsem zamítl a zakázal jsem i jiné dary. Nato mně Dragolov předal bulharské záslužné vyznamenání I. třídy s odpovídajícím diplomem. Totéž vyznamenání obdržel kriminální asistent Florian. Vyznamenání, osmicípou hvězdu ze zlata a bronzu, jsem jenom několikrát nosil, protože jsem nikdy nežádal povolení RSHA k převzetí tohoto vyznamenání.

      Musím doplnit, že Dragolov bezprostředně po zatčení Zeimova pokládal za nutné, že musí následovat konfrontace mezi Zeimovem a manželkou Schwarze. Kriminální ředitel Wipper žádal radiotelegraky RSHA o patřičné zařízení. Přes policejního ataše v Bratislavě byla ÚŠB požádána o převezení manželky Schwarze do Sofie. Toto bylo uskutečněno přes pravidelný dopravní letoun německé Lufthansy z letiště ve Vídni.

      Při konfrontaci jsem nebyl přítomen. Po třech dnech letěl Sucký s manželkou Schwarze zpět do Vídně. Financování jeho pobytu v Sofii bylo provedeno mnou z prostředků, které jsem obdržel od policejního ataché v Sofii.

      Domněnky Dragolova, že by mohla býti zjištěna šetřením další spojení se potvrdila tak dalece, když došlo ze sovětského konsulátu ve Varně k spojení do Bukurešti. Když jsem za 4 týdny vyhledal Dragolova v Sofii podruhé, toto spojení mi oznámil.

      Ze sovětského konsulátu ve Varně bylo dodáno větší množství třaskavin v Bukurešti bydlícímu státnímu příslušníku jménem Pachlivanov. Kurýr pocházel z Dobrudži. Pachlianov měl v Rumunsku tutéž funkci, jakou prováděl Schwarz a Fomferr a na Slovensku. Byl pověřen provádět útoky třaskavinami na naftová pole v Ploesti a na velký železniční most v dunajské deltě.

      Protože svého času vznikly mezi říšským ministrem zahraničí Ribentropem a Himmlerem silné rozpaky v rumunské otázce o otevřeném nadržování fašistickému směru v Rumunsku bezpečnostní policií, zamítka RSHA radiotelegrafické dožádání policejního ataché Wippera, o odhalení tohoto spojení mnou, případně státně policejní úřadovnou v Brně. Záležitost byla na pokyn předána německé vojenské úřadovně Abwehru v Sofii, která věc dále postoupila Abwehru v Rumunsku. Tato služebna poté prováděla šetření společně s vojenskou obranou rumunské armády. Příležitostně jsem u RSHA zjistil, že byl tenkrát Pechlivanov zatčen. O celkovém dalším dění a opatření mě však nebylo nic známo.

      Při mém druhém pobytu v Sofii, trvajícím asi 14 dnů, jsem měl s policejním ředitelem Dragolovem jen 2 krátké rozhovory. Z těchto bylo zřejmé, že bylo provedeno podstatné množství zatýkání a že tato akce zasáhla uvnitř bulharské armády také větší okruh. O samotném průběhu policejních opatření jsem nebyl Dragolovem informován. Zprávu, kterou policejní ataché v Sofii zaslal později RSHA jsem nedostal k nahlédnutí. Proto nemohu uvésti nic o poměru zatčených a odsouzených důstojníků bulharské armády. Podle hlášení bulharského rozhlasu, mělo jich býti několik set. O Zeimovovi je mně známo, že byl odsouzen k trestu smrti. V průběhu mého pobytu v Sofii uskutečnil král Boris rozhovor s Hitlerem a vstup Bulharska do války proti Sovětskému svazu odmítl.

      Protože mně při mé druhé návštěvě v Bulharsku zbylo mnoho času, podnikl jsem více výletů do okolí Sofie, z části ze Zenovem, jehož manželka byla Němkou ze Solingenu, se kterou jsem udržoval přátelskou zábavu. Jelikož moje přítomnost v Bulharsku musela býti bezpodmínečně utajena, neudržoval jsem žádný styk s bulharskými vojenskými a civilními osobami. Hlavně jsem navštěvoval restauraci hotelu "Bulgarie", ve kterém jsem bydlel a restauraci ""Union".

      Často mne zval do svého bytu na jídlo kriminální ředitel Wipper. Ostatně se zde uskutečnila první schůzka s policejním ředitelem Dragolovem. U Wipperta jsem poznal Ertzberského vraha napor. Schulze, který tehda přijel Orientu a cestoval do Berlína. Schulz v té době označoval politickou a vojenskou situaci Německa jako kritickou a tvrdil, že průlom na Kavkaz skončí neúspěšně. O svém povolání Schulze mlčel, proto nemohu uvésti, zda se zabýval zpravodajskou činností.

      O Zonevovi je mně známo, že tento v roce 1943 vystoupil ze služeb bulharské policie. Počátkem roku 1945 jsem byl vedoucím služebny gestapa v Praze spojen telefonicky se Zonevem, který se tehdá bezpochyby u této služebny zdržoval. Tento rozhovor byl naprosto krátký, měl pouze pozdravný účel. Moje pozvání, aby přijel do Brna, chtěl splnit později. O dnešním pobytu Zoneva mně není nic známo.

      Ke krytí mé cesty a výdajů, mě bylo RSHA dáno k disposici 1000 USA dolarů. Výměnu na bulharskou měnu obstaral pomocník německého policejního ataché v Sofii. Tento devisový obnos jsem vyúčtoval s RSHA.

Moje činnost v Maďarsku:

      Při příležitosti rozhovoru s kriminálním inspektorem Suckým v Bratislavě mně bylo oznámeno, že na území Prešova bylo odhaleno kurýrní spojení ilegální spojení KS Slovenska mezi komunistickou stranou Polska a komunistickou stranou Maďarska. Spojkou byla německá funkcionářka, která, pokud si vzpomínám, vystupovala pod krycím stranickým jménem „Maria“ a bydlela v Kežmaroku. Poté, když jsem s přednostou ÚŠB Benuškou dohodl důvěrnou hru do Maďarska, navrhl Sucký, že se zapojí v tomto spojení, jako nynější zemský vedoucí Komunistické strany Slovenska a jednoho konfidenta na čelního funkcionáře Maďarské komunistické strany v Budapešti Thomhausera, který byl v roce 1939 zatčen ÚŠB. Z koncentračního tábora Illava uprchl a odebral se po krátké činnosti na území středního Slovenska do Maďarska. Tato skutečnost byla ÚŠB delší dobu známa.

      Suckému a "Marii" se podařilo navázat spojení a převésti tehdejšího zemského vedoucího v Bratislavě u Košic přes maďarské hranice, kterého měli převést do Budapešti. Místo setkání v Budapešti bylo "Marii" známé.

      Dal jsem si prostřednictvím policejního attaché v Bratislavě, schválit dálnopisem u RSHA tuto hru. RSHA mne pověřila, abych navázal v Budapešti spojení s maďarskou státní policií, protože se u německého vyslanectví v Budapešti žádný policejní ataché nenacházel. S doporučujícím dopisem policejního ataché Goltze při německém vyslanectví jsem jel do Budapešti a to z Bratislavy. Zde jsem vyhledal vedoucího státní policie v Maďarsku na policejním presidiu, které se nachází přímo na Dunaji. Jméno tohoto úředníka mi vypadlo. Mělo se jednat o žida. Poté, když jsem přednesl svou záležitost, uvedl mne jeden ordonanc k šéfovi maďarské policie generálmajorovi Uszickému nebo tak nějak podobně; protože jsem nebyl od RSHA avizován, zpočátku bylo těmito pány se mnou jednáno s nedůvěrou. Až když jsem sdělil, že do akce je zapojen slovenský policejní úředník jménem Sucký, vyjádřil silné pochybnosti. Teprve potom, až se dohovořil s maďarským ministrem vnitra, akceptoval můj návrh. Musel jsem se mu však zaručit, že Sucký nebude provádět v Maďarsku žádné jiné úkoly.

      Současně jsem se s Uszickým bavil o ilegální práci komunistické strany. Přitom tento odvětil, že je v Maďarsku denně pozorována zesílena propaganda „Svobodné strany“. Ukázal mi také několik exemplářů natištěných letáků, ze kterých jsem však nic nemohl posoudit, protože neovládá maďarskou řeč. Potom mně prosil, abych dával pozor v mé práci na tuto ilegální propagandu, což jsem přislíbil.

      V služební místnosti vedoucího budapešťské státní policie jsem navázal telefonické spojení a policejním ataché Goltzem v Bratislavě, aby pověřil inspektora Suckého k zařízení přechodu hranic konfidenta, v tomto případě se jednalo o holiče z Bratislavy. Asi po třech dnech přijel Sucký do Budapešti a sdělil mi, že dosud šlo všechno podle programu. Příchod „Marie“ a konfidenta do hraniční stanice u Košic, zjistil Sucký postranní cestou. Jednu neděli jeli maďarský policejní rada v uniformě, dva detektivové, ze kterých se jeden jmenoval Eygend, Sucký a já autem z Budapešti do Košic. Byli jsme na návrh maďarského policejního rady dopraveni do košických policejních kasáren. Chování maďarských policejních úředníků bylo velmi zdrženlivé a já i Sucký jsem cítili, že jsme na každém kroku pozorováni. Maďarské policejní komando jelo ve stanovený den příchodu konfidenta na dotyčné místo hraničního přechodu a zatklo konfidenta. Po důkladné tělesné prohlídce ho opět propustilo. Měl velkou námahu, aby vymluvil na "Marii" propadlé skepsi, podezření na zradu. Policejní komando při prohlídce konfidenta nalezlo 2 nejnovější exempláře letáků strany "Za svobodu", které mu byly před tím předány „Marií“. Z toho bylo poznat, že se jedná o zamaskované letáky komunistické strany Maďarska.

      V Budapešti bylo předpokládané místo setkání Thonhausera policejně zajištěno. Thonhauser se však nedostavil. „Marie“ obíhala s konfidentem různá místa v Budapešti, avšak bezvýsledně. Při mém pozorovaní mně bylo jasné, že maďarská statní policie nasadila podstatnou část detektivů a se však chovali tak, že jsem se obával že k zatčení Thonhausera by nikdy nemohlo dojít. Kdyby býval byl konfident Suckého doprovázen váženým funkcionářem a ne "Marií", celá akce bezesporu ztroskotala.

      Nato jsem navázal rozhovor s vedoucím budapešťské státní policie, poukázal mu na nemožný způsob práce jeho orgánů. Potom jsem energicky proti námitkám Suckého požadoval, aby byl byt Thonhausera obsazen policejně a očekáván jeho příchod. Souhlas vedoucího úředníka jsem nevyčkal, nýbrž jsem odešel se Suckým do hotelů Britania, abychom příštího dne celou akci přerušili a vrátili se zpět do Bratislavy.

      Kolem 22,00 hodiny večer se objevil inspektor Weygand z maďarské státní policie ve vinárně hotelu, kde jsme já a Sucký seděli a sdělil nám, že byl Thonhauser ve svém bytě zatčen, který byl mezitím obsazen. Příští den jsem se já a Sucký napojili do výslechu Thonhausera. Sucký ho znal a pozdravení bylo důvěrné. Můj návrh, aby byl výslech proveden samotným Suckým byl Weygandem ..orován .Právě naopak žárlivě střežil, abychom ani já, ani Sucký s Thonhauserem nevyměnili pár slov. Tento byl později vyslýchán Weyganem za pomocí elektrického indukčního aparátu, o kterém Weygend tvrdil, že ho až dosud používal s úspěchem. Mně až dosud byl podobný způsob práce neznám a také jsem ho ani později nikdy nepoužil. Protože jsem si byl vědom, že naše přítomnost je při výslechu nežádoucí, stáhli jsme se se Suckým zpět.

      Příští den prohlásil Weygand, že Thonhauser jmenoval celé ústřední vedení komunistické strany Maďarska. Funkcionáři byli z části zatčeni. Zároveň byli zajištěni všichni územní vedoucí mezi jinými v Košicích, Szegedu atd. Celý technický aparát byl později rozbit. Tím vzala konec propaganda „Strany svobody“

      Večer příštího dne byl jsem já a Sucký hosty maďarské státní policie v Kijpest-Royal v Budíně. Později jsem v doprovodu inspektore Weyganda navštívil ještě několik budapešťských lokálů. Příští den jsem já a Sucký jeli Dunajským expresem zpět do Bratislavy. Bylo mi jasné, že maďarská statní policie provede likvidaci článků ilegální komunistické strany Maďarska s důrazem, protože maďarská státní policie měla v odborných kruzích pověst, že každé komunistické hnutí ostře potírá.

      K úhradě výloh na pobyt Suckého a mne, jsem vyzvedl v pokladně německého vyslanectví v Budapešti 1 000 pengö, které jsem později přes RSHA vyúčtoval. Můj pobyt v Maďarsku trval 14 dnů.

      Asi po 3 měsících jsem slyšel od Suckého, že v Bratislavě u temnějšího UŠB vykonalo návštěvu poselstvo maďarské státní policie, přičemž bylo sděleno množství a rozsah o tehdejší akci. Pokud si vzpomínám, bylo provedeno asi 80 zatčení. Zda byly vysloveny rozsudky trestu smrti, není mi známo. Já sám jsem k této návštěvě nebyl pozván a proto nemohu uvésti žádné bližší podrobnosti.

 

 Moje činnost od listopadu 1944 do konce války.

 

      Když jsem se vrátil k vedoucí služebně gestapa v Brně koncem října nebo počátkem prosince 1944 z mého odkomandovaní k bojové skupině Bratislava, byla nasazena různá bojová komanda z Polska a západních obsazených území na Moravu z příkazu RSHA. Partyzánská činnost vzrostla ve značné míře tak, že bojová komanda na východní a západní Moravě nebyla schopna překážet snahám nebo jenom je utlumit. Opatření k potírání spadaly výlučně do pravomoci IV/Rö. Já sám jsem se nepodílel na akcích proti paraagentům a partyzánům, ani jejich plánování a proto nemohu o tom z vlastní zkušenosti nic uvésti. Konečně akci v prostoru Pikarce, na kterou ještě přijdu, jsem provedl na příkaz vrchního vládního rady dr. Renaua a zúčastnil se akce proti skupině Ušiakově v Beskydech. Ve služebních rozhovorech vedoucích oddělení, které se konaly denně, se hovořilo o oznámených případech vnějším služebnám a ZbV komandům a také o daných opatřeních BdS /velitele bezpečnosti/. Partyzánská činnost byla převážnou formou ilegálních snah, které daleko přesahovaly aktivitu vyložných skupin odporu. Přirozeně se spojovaly stále více ilegální snahy ve všech okresech Moravy, takže se nedalo provésti čisté oddělení pracovních okruhů IV/Rö a IV/Kö, mé exekutivní snahy zůstaly omezeny však hlavně na ilegální KSČ a skupiny odporu. Nejsem proto schopen podat souvislý obraz státně policejních opatření, pokud byla dána a nařízena v potírání sabotáží a činnosti partyzánů.

      Na přelomu roku 1944 - 45 nařídil K. H. Frank velkou akci na partyzány v Beskydech. Frank vedl toto nasazení, k němuž byly povolány všechny jsoucí k disposici policejní a vojenské síly v síle asi 10 tisíc mužů. Toto platilo skupinám Ušiaka a Murzina. O výsledku této akce mi není nic bližšího známo, poněvadž jsem se akce nezúčastnil. Provedená zatčení byla mimořádně sporá, v porovnání k nesazeným silám.

      Vzpomínám si, že v této době K. H. Frank a i později nařídil exekuce na místech, na nichž byly provedeny větší sabotážní útoky. Nemohu však o tom nic konkrétního udat, poněvadž jsem nikdy nebyl přítomen, ani jinak nebyl zúčasten.

      Když na podzim 1944 seskočilo asi 20 sovětských parašutistů severozápadně od Vyškova, prosil jsem svého konfidenta Böhma, aby zavedl pátrání po pobytu této skupiny. Böhm měl v dotyčném území honitbu. Provedl několikrát pochůzku a podal o tom zprávu. Představil jsem Böhma kriminálnímu radovi Römerovi, který nyní pověřil Böhma pátracími příkazy v trojúhelníku Vyškov - Prostějov - Drahany. Při rozhovorech s Römerem jsem nebyl přítomen. Böhm však spolupracoval v této věci s Kochem a kriminálním sekretářem Krenem. Jednou v neděli večer mně Böhm vyrozuměl telefonicky z Prostějova, že mám ihned přijít k policejní služebně v Prostějově.

      Aniž by se v telefonu zmínil o podrobnostech, označil záležitost za tak nutnou, že jsem ihned odjel do Prostějova. Když jsem tam přijel, byl ve služebně škpt. Mittlöhner a čilý provoz. Mám zato, že byli přítomni všichni úředníci, pokud neměli strážní službu. Mittlöhner zajal kurýra slovenského partyzánského kapitána Ušiaka. Tento kurýr jménem Jaroslav Mézl, jak si vzpomínám, pocházel z Otaslavic, měl navázat spojení se skupinou ruských parašutistů. Měl u sebe Ušiakovo psaní, jímž se měl legitimovat u vyškovské skupiny. Při mém objevení se, ukazoval kurýr právě na mapě gen. štábu sídlo Ušiakovo východně od Radhoště. Nabídl se, že ukáže cestu ke skrýši Ušiaka a jeho skupiny a že provede ostatně i jiné služby pro gestapo. Z tohoto důvodu jsem nechal kurýra na svobodě. Po telefonické rozmluvě s Renauem jsem na jeho příkaz jel ještě téže noci s Böhmem, Mittlöhnerem a kurýrem do Zlína, kde bojové komando plánovalo, pod velením majora, pravě akci na Ušiakovu skupinu. V krátké rozmluvě, jíž byli přítomni také Böhm a Mittlöhner, byl stanoven plán k nasazení ochranné policie, které mělo začít jižně od Čeladné. Kurýr doprovázel průzkumnou skupinu Mittlöhner se také akce zúčastnil, zatímco Böhm a já jsme zůstali zpět, protože jsme jako jediní účastníci nosili civilní oblek a podle rady velitele ochranné policie, jsme se mohli jevit jako civilisté a jako velmi nebezpeční. V lese jižně od Čeladné následovalo za hodinu několik detonací, typických pro explosi ručních granátů. Jak jsem se později dověděl, dostala se ochranná policie již při nástupu do vzájemného ostřelování, při čemž byl zaznamenán jeden těžce zraněný. Výsledek této akce byl proto úplně negativní. Bylo zajištěno několik civilistů, kteří byli později propuštěni.

      V roce 1944 se hromadily sabotážní akce v prostoru okolo Žďáru a v prostoru severozápadní Moravy. Bylo důvodné podezření, že tyto činy páchali uprchlí lidé totálně nasazení, kteří přišli z Říše, ruští váleční zajatci a uprchlí funkcionáři hnutí odporu. Nasadil jsem svého hlavního agenta Šmída na tuto předpokládanou organizaci. Rozhovory s ním byly v mé služební kanceláři a v kanceláři v Alfa pasáži a stále je přetlumočoval Seitz. Šmíd prohlásil, že je ochoten zahájit průzkum. Ve svých hovorech se zmínil, že v okolí Bystřice pod Perštejnem založil vlastní ilegální organizaci, kterou vede jistý Janeček. Jak si vzpomínám, byl možná Šmíd v roce 1944 toho názoru, že se mu podaří vniknout do ilegální organizace, jen tehdy, jestliže bude moci prokázat ilegálním funkcionářům, že vlastní ilegální organizaci. Nemohu prokázat, zda Janeček z počátku věděl, že Šmíd byl konfidentem konfidentem gestapa, k této otázce se ještě vrátím. V širokých kruzích českého obyvatelstva byla Šmídova role známa. On však zdánlivě s úspěchem dokázal zúčastněným jednoznačně, že sice pracuje pro gestapo, ale že zároveň daleko více plní úkoly pro českou věc. 

      O svých průzkumech několikrát Šmíd hlásil, že počátek ilegální činnosti v okolí Žďáru jde zpět k hnutí odporu generála Luži. Místní vedoucí má býti jakýsi muž z Velkého Meziříčí /jméno je známé, ale mi vypadlo z paměti/. O organizaci Šmíd nic nehlásil, také jsem se nedověděl nic o její regionální skladbě. Jeden z hlavních úkolů této skupiny mělo býti ukrývání a propašování dál, jakož i zásobování zbraněmi pro uprchlíky. Šmíd se pak zmínil asi tak, že se dověděl od Janečka, že v okolí Pikárce se zdržuje větší počet uprchlých ruských válečných zajatců. Tyto osoby mají mít u sebe zbraně a údajně je ukrývají a živí jednotliví občané nebo sedláci. Po rozmluvě s mým vedoucím služebny dr. Rennauem nebo Nölle, jsem dal příkaz k zadržení válečných zajatců. Seitz spolu se Šmídem navrhli plán, že budou předstírat zajatcům, že je dovedou jistou cestou na Slovensko, ale dojití transportu, že zařídí do vězení v Kaunicových kolejích. Proti tomuto plánu jsem měl zpočátku námitky, protože se mi zdála ohrožena osobní bezpečnost spolupůsobících úředníků, ale později jsem pak souhlasil s tímto postupem zajištění. Ještě si vzpomínám, že hrál roli při předběžných průzkumech obecní starosta jménem Uhlíř. Snad mi byly známy podrobnosti, ale nyní si již na ně nevzpomínám. Seitz převzal úkol obstarání vhodného uzavřeného dodávkového vozu. Hlásil mi, že dostal k disposici vozidlo firmy Dělpa. Kdo vozidlo předal, zda majitel nebo úředník, není mi známo. Musím také udat Mondorfa, jako příslušníka vedoucího referátu, který byl seznámen s přípravami k zatčení. Bezpečně vím, že při první zatýkací akci byl přítomen vedle Seitze ještě Rotter. Nevím už víc, ale je možné, že byli zúčastněni ještě další úředníci. 7 nebo 8 zatčených válečných zajatců bylo dopraveno do policejního vězení v Kaunicových kolejích. Výslech jsem neprováděl. Podporovatelé /válečných zajatců/ byli zjištěni. Později byli váleční zajatci předáni příslušnému oddělení IV/Rö.

      Nějaký čas později - asi po 4 až 6 týdnech - mi hlásil Seitz, že prý zase byl zjištěn jistý počet ilegálních osob, v témže kraji. Jak si vzpomínám, měl se tento okruh osob skládat nejen z válečných zajatců, ale také i z jiných osob. Seitz prohlásil, že je ochoten převzít transport tímže způsobem a proto jsem dal svůj souhlas. Šmíd se také podílel na druhé akci.Transport dospěl bez potíží do Kaunicových kolejí. Počet zatčených mohl 6 až 10. Výslechy jsem neprováděl. O tom musí vědět něco bližšího Seitz nebo Mondorf. Mondorf si dal práci, aby zjistil na skici cestu každého jednotlivého zajatce se Stalagu na Moravu. Zde bylo nápadné, že cesty vedly přesně východním směrem do Čech a na Moravu, pak jihovýchodně a nebyl zřejmý záměr dosáhnout Slovenska přes moravskou nížinu a při vyloučení s dalším setkání se s říšským územím. Zda a kolik zbraní bylo zajatcům při druhém transportu odebráno, nevím. Osobně jsem nebyl na této věci nijak zainteresován. Zajatci byli rovněž později předáni oddělení IV/Rö. Kdo před tím prováděl jejich výslech u IV/1a nemohu rovněž teď říci.

      Byla mi položena otázka, zda Janeček věděl nebo musel vědět, že Šmíd byl konfidentem gestapa. Tane mi na mysli, jako bych Janečka viděl nebo zahlédl v mé pracovně, mohu se však mýlit. Jisté je, že jsem nařídil na intervenci / Šmídovu / propuštění příbuzného - švagr - Janečkova, který byl vězněn pro lehký přečin. Mimo to mě Šmíd prosil, abych dal Janečkovi k dispozici střelnou zbraň. Zpočátku jsem myslel, že jsem této žádosti vyhověl. Po delším uvažování jsem však nyní názoru, že jsem tehdy tuto přednesenou prosbu zamítl. Nemohu uvésti žádný argument, který by prokazoval nebo neprokazoval Janečkovi vědomosti o konfidentské činnosti Šmídově. Při posuzování vnějších a vnitřních okolností v jeho poměru ke Šmídovi jsem však toho názoru, že znal roli Šmídovu u gestapa.

      Na jaře 1944 se vytvořila nutnost u vedoucí úřadovny státní policie Praha účasti orgánů německého státního navládnictví na důležitých státně policejních úředních jednáních, aby mohly býti neprodleně zahájeny zvláštní soudy přímo na místě a aby mohli být pachatelé odsouzeni po jejich zatčení a doznání. Oddělení justice u říšského prokurátora zastávalo totiž stanovisko, že je nutné v zájmu veřejného mínění, projednávat takové mimořádné případy řádnými zvláštními soudy a ne zvláštním zacházením - státně policejními opatřeními. Z popudu dr. Weinmanna se objevil u Landgerichtu v Brně pověřenec státního návladnictví Praha, který pokud vím, měl šlechtický přídomek, aby stanovil při jednání tentýž způsob projednávání příslušných případů na Moravě, tedy v okruhu působnosti vedoucí úřadovny státní policie Brno. Tomuto rozhovoru byl jsem přítomen za gestapo v Brně. Byli přítomni : president Landgerichtu Mnich, rada státního navládnictví Schäper a ještě další jiní pánové Landgerichtu v Brně. Při tomto rozhovoru jsem vyjádřil ochotu gestapa k úzké spolupráci s justicí na vylíčeném podkladě. Ohledně spolupráce byl se mnou v běžném telefonickém styku Schäper. Protože nebyla tehdy v dohledu větší akce, navrhl jsem Schäperovi, aby se zúčastnil razie v okolí Křižanova na ilegálně žijící osoby, jejich podporovatel a zbraně.

      Schäper prohlásil, že s tím souhlasí. Je také možné, že tento popud přišel od Mondorfa, protože Schäper byl zároveň ve spojení s mými referenty, aby zjistil a stanovil vhodné případy pro justici. Mondorf výslechy zajatců a pravděpodobně také jiným vyšetřováním, zjistil podporovatele a úkryty. Navrhl plán akce a příkaz k nasazení, v němž byli stanoveni zúčastnění úředníci, vozidla a objekty pro přepad. Tehdejší šéf gestapa dr. Rennau předal mi vedení této akce. Dr. Rennau byl osobně přítomen, ale nezasáhl do akce vlastními příkazy. Nemohu nyní učinit podrobnější údaje o počtu tehdy nasazených sil. Sám jsem instruoval tyto síly v rozhovoru před nasazením ve vestibulu domu na Veveří číslo 70. Jak si vzpomínám; byli k této akci také přivedeni muži všeobecných SS v Brně. Jejich velitel, SS-Hauptaturmführer dr. Koppmair, byl rovněž přítomen, ale během akce neměl žádné rozkazovací oprávnění.

      Mondorf ve svém bojovém rozkazu určil jednotlivé vyšetřovací a stíhací skupiny. Bojové skupiny byly dopraveny do Křižanova osobními a nákladními vozy gestapa. Jednotlivé dvorce, v nichž byly provedeny prohlídky a zatčení podporovatelů, nemohu označit zpaměti. Byli přivedeni sebou dva ruští zajatci jako svědci. Šmíd nebyl přítomen. Zakázal jsem zostřené výslechy. Přesto je ale možné, že já sám nebo jeden úředník v jednom případě zapůsobil na obviněného tělesnými ranami, za to nesu sám odpovědnost.

      Schäper vyhlédl dva nebo tři případy jako vhodné pro okamžité odsouzení, v nichž jeden ruský zajatec vystoupil jako svědek obžaloby. Dal zařídit sál hostince v Křižanově jako jednací místnost, kde se pak konalo téhož odpoledne zasedání zvláštního soudu Landgerlchtu Brno. K tomuto jednání byla násilím přivedena řada českých občanů a četníků jako posluchačů. Justice chtěla působit tímto způsobem varovně a odstrašujícím způsobem. Ještě před polednem téhož dne jsem jel sám s bojovým komandem zpět do Brna. Nezúčastnil jsem se jednání zvláštního soudu. Jak si vzpomínám, byly vyřčeny jeden nebo dva rozsudky smrti, které byly provedeny příštího dne v Praze. Složení senátu zvláštního soudu mi není známo.

      S určitostí mohu udat, že Janeček se této akce nezúčastnil.

      Obvinění byli přivezeni do Brna a byli podle příslušnosti předáni oddělení IV/Rö. Zda před tím provedl Mondorf v Brně další výslechy obviněných, nemohu říci. Také nemám představu o výsledku soudního procesu.

      Potírání partyzánských skupin mělo za úkol v létě 1944 oddělení IV/Rö. Jednotlivá bojová komanda, která byla nasazena na Moravu z Polska a ze Slovenska, pracovala podle území samostatně pod přímým vedením šéfa gestapa v Brně. Bojové komando v Letovicích provedlo ještě akci proti partyzánským skupinám v okolí Žďáru a Pikárce. Protože jsem se vůbec nezúčastnil, nemohu učinit žádné příslušné údaje.

 

Týká se paraagenta Bartoše, kracím jménem „Petr“.

      Ze zprávy konfidenta Šmída jsem se poprvé dozvěděl v roce 1944 o práci paraagenta, který pocházel z Londýna, seskočil na Moravě a tam utvořil skupinu odporu, která nesla název „Organizace Petr“. Tehdy se shodli oba agenti Bednář „B 35“ a Šmíd „B 105“, že si musí vytvořit krytí, se zřetelem na špatnou vojenskou situaci Německa. Měli v úmyslu, že se vetřou do organizace Petr a že se dají potvrdit londýnskou exilovou vládou, jako ilegální funkcionáři. Jak si vzpomínám, byl to Bednář, který se Vsetína dostal spojení pro svou zpravodajskou skupinu k „Petrovi“, který se tehdy zdržoval v Bystřici p/H. Navzdory dojednání s Bednářem o zamlčení organizace Petr gestapu, hlásil mi několikráte Šmíd o svém spojení k „Petrovi“. Nechtěl však znáti pobyt tohoto funkcionáře. O „Petrovi“ zdůrazňoval Šmíd, že vede jedinou významnou skupinu hnutí odporu na východní Moravě, která vybudovala opěrné body na Vsetíně, Bystřici p/H., Zlíně a Uherském Hradišti a Hodoníně.

      Protože se Bednář ani slovem nezmínil o „Organizaci Petr“ ve svých zprávách referátu IV 1b, přiměl jsem ho k řeči v mé pracovně na konci roku 1944, u příležitosti ústního raportu. Popřel, že by něco věděl o „Petrovi“ a protože i Šmíd se zapletl do rozporu, zatkl jsem oba, ale Šmída jsem pustil ještě téhož dne na svobodu, protože vysvětlil nejasné body.

      Ze skutečností až dosud zjištěných vyšlo najevo, že jak Bednář tak i Šmíd, jakož i jejich donašeči zpráv, nechali se hlásit do Londýna jmenovitě prostřednictvím krátkovlnné vysílačky „Petrovy“. Údajně pak došla z Londýna bezdrátová zpráva, v níž údajně byli Bednář a Šmíd potvrzeni jako ilegální funkcionáři. Když jsem nutil Šmída, aby připravil zatčení "Petra" hlásil, že „Petr“ se zdržuje v Bystřici p/H a že skupina domů, kde bydlí, leží na silnici do Valašského Meziříčí na konci Bystřice p/H. Přikázal jsem kriminálnímu komisaři Mondorfovi. aby provedl se Seitzem zatčení. Je pravděpodobné, že se zúčastnili další úředníci, nemohu si však vzpomenout jména. Mondorfova akce proběhla bezvýsledně. Byl sice zatčen majitel „Petrova“ bytu, ale tento nemohl poskytnout žádné údaje o novém pobytu.

      Před tím mi učinil Šmíd návrh, že chce vylákat „Petra“ z jeho úkrytu v Bystřici p/H. a ubytovat jej v novém ilegálním bytě v Olomouci, kde by mohlo být provedeno okamžitě jeho zatčení. S tímto úmyslem jel Šmíd několikráte do Bystřice p/H. Jak si vzpomínám, zmínil se mi, že jednou vzal sebou svého doručovatele zpráv, cestáře Dvořáka. „Petr“ zřejmě nereagoval na Šmídovu nabídku nebo naopak, Šmíd nemyslel vážně provedení tohoto záměru. Každopádně se neuskutečnilo "Petrovo" přesídlení. Mezitím byla zatčena spojka Filip pohraničním policejním komisariátem ve Zlíně, a která uprchla po Mondorfově akci v Bystřici p/H. Filip byl převezen do Brna, ale nemohl učinit žádné údaje o tehdejším pobytu „Petrově“. Nemohu si vzpomenout, že by byl Filip podroben zostřenému výslechu. Po údajném projevení spolupráce Šmídovy organizace s „Petrem“, mělo být vydáno heslo "HK- 17 jedná“, v českých zprávách z Londýna jako potvrzení. Jeden nebo dva dny později, myslím, že to bylo v sobotu, bylo toto heslo skutečně ve zprávách o 8 hodinách vyhlášeno. Pro mne to mohlo platit za důkaz, že Šmídovy údaje o jeho spojení k „Petrovi“, jako také všechny ostatní, odpovídaly skutečnosti.

      V této souvislosti učinil Šmíd udání o shazovaní zbraní z anglických letadel. „Petr“ prý ho požádal, aby určil v libovolném počtu místa shozů na mapě generálního štábu. Od „Petra“ dostal na vzor skicu na vybraná území. Bylo určeno, že shozy zbraní mají následovat na pokrajích lesů v otevřené krajině, v blízkosti nezalesněných kopců, ve volném terénu. Silný bílý signál blikáním měl veliteli letadla učit počátek prostoru pro shození zbraní, červený konec prostoru.

      Se Šmídem a Seitzem jsem vybral asi 10 bodů v blízkosti Brna. Listinu s jednotlivými výškovými označeními jsem předal Šmídovi, který ji měl doručit „Petrovi“. Mezi vybranými místy se nalézal, mimo jiné Vyškov, Plumlov, Slavkov. Dal jsem k sobě do své kanceláře zavolat úředníky referátu IV 1a určené pro nasazení a zavázal je k nejpřísnějšímu mlčení. Poukázal jsem nato, že porušení této mlčenlivosti by mělo za následek trestní stíhání před SD a policejním soudem. Je možné, že jsem se při tom zmínil o možnosti, že by při tom mohl býti vyřčen trest smrti. To si však z určitostí nepamatuji. Sdělil jsem úředníkům, že mají býti shazovány z anglických letadel zbraně a munice a že za jistých okolností by mohli přistát i paraagenti. Poslední však byla jen má domněnka, protože Šmíd mi o tom nic nehlásil. Poručil jsem Mondorfovi pořízení plánu pro nasazení, k němuž měla býti přibrána i všeobecná SS v Brně.

      Shozu zbraní krátce po půlnoci mělo předcházet hlášení v českém zpravodajství londýnského rozhlasu. Kromě hesla „HK 17 -jedná“ měla býti hlášena jména 6 až 8 mužů, která začínají písmenem A. Podle pozdější dohody mělo býti na místo jmen ohlášena jména evropských hlavních měst. Zřejmě si dělal blázny "Petr" ze Šmída, neboť hesla nebyla oznámena v londýnském rozhlase. Není mi nic známo o shazování zbraní z anglických letadel.

      V únoru 1945 vešlo ve známost u hraničního policejního komisariátu důvěrné sdělení o pobytu „Petrově“ v jedné vesnici u Zlína, který uprchl z Bystřice p/H. Při zatýkací akci, kterou prováděli příslušníci zlínské služebny, bylo zastřeleno několik SS-mužů, zatímco mohl utéci "Petr". Zpracovatel této služebny Urbanek sdělil 9. 2. 1945 brněnské služebně z Lanžhota, uplynulé noci provedl akci proti "Petrovi", že však tento utekl. 

      V souvislosti s tímto hlášením jsem jel s úředníky Mondorfem, Seitzem, Eiblem, Rotterem, a Tumounek povolal do Lanžhota 8 až 10 mužů své výcvikové jednotky SS, která obklíčila usedlost Poláčkovu ve Tvrdonicích - místo „Petrova“ pobytu. Ačkoliv úředníci vtrhli do domu, mohl "Petr" utéci a uniknout ve tmě vzdor několika na něho vystřeleným ranám. V průběhu dopoledne zlínští úředníci zatkli asi 5 osob. Vzpomínám si na jména Poláček a Straka. Za přítomnosti mých úředníků jsem zatčené vyslýchal ústně, ale nedostal jsem žádné vodítko pro další opatření proti uprchlému.

      Vzpomínám si, že Mondorf provedl ve večerních hodinách v Tvrdonicích s několika dalšími úředníky domovní prohlídku. Při tomto výkonu zabavili koš a asi 10 až 15 kg uzeného masa a přinesli jej do služebny v Lanžhotě. Jednalo se zřejmě o maso z černé porážky, které jak se dalo předpokládat, mělo sloužit pro ilegální účely. Protože v Lanžhotě nebyla žádná vhodná příležitost k zužitkování, dal jsem příkaz Mondorfovi, aby maso bylo předáno v Brně do lazaretu při respektování pro to platných předpisů. Mondorf přišel s prosbou, že by mělo býti dáno několik kusů masa mužům SS, kteří se zúčastnili akce a celý den nic pořádně nejedli. S ohledem na zvláštní okolnosti jsem s tím projevil souhlas. Vzpomínám si, že mi jeden z mužů nabídl k ochutnání. Maso bylo tuhé a přesolené a proto jsem si vzal jen kousek. Nevím, jak Mondorf pozdě ji maso zužitkoval. Není mi nic známo o dalších potravinách a poživatinách, které měly býti zároveň zabaveny a také nic o zlatých hodinkách. Byl bych také odmítl zajištění takových věcí pro gestapo. O této záležitosti může podat zprávu Mondorf, který za to nese odpovědnost, jako vedoucí výkonný úředník.

      "Petr" nebyl až do konce války zatčen. V prosinci 1944 prováděla vnější služebna Vsetín rozsáhlá šetření po ilegální skupině v tamnějším okrese. Když jsem se zapojil do této věcí po telefonickém rozhovoru s vedoucím vnější služebny kriminálním sekretářem Danzmayerem, pokročilo již šetření natolik, že bylo možno s určitostí označit tuto skupinu jako článek organizace "Petr". Tato skupina měla spojení k partyzánům v bezprostřední blízkosti města Vsetína. Bylo plánováno, že skupina partyzánů obsadí Zbrojovku Vsetín a tuto ochromí v provozu.

      Místní vedoucí této organizace Sousedík byl zatčen v prosinci 1944 vsetínskými úředníky. Byl zastřelen při kladení odporu nebo při pokusu o útěk v kanceláři vedoucího vnější služebny. Sousedík měl běžné spojení k „Petrovi“ a získal jako spolupracovníka technického ředitele Cinka, jak jsem zjistil výslechem dalších zúčastněných. Cink dostal příkaz vybavit ilegální skupiny puškami a kulomety ze zásob továrny a získat další členy mezi vedoucími úředníky továrny. Podle výpovědi spojky . . . . . . . hlásil Sousedíkovi 6 vedoucích úředníků, jako jím získaných členů, které informoval o cílech ilegální organizace. Vedoucím zprávy o síle ilegální skupiny. Ještě nežli jsem nařídil zatčení Cinkovo, informoval jsem se u německého ředitele továrny Gritzbecka o Cinkově činnosti. Gritzbek ho líčil jako inteligentního úředníka, obeznámeného s vývojem raketových zbraní, naposledy raketometu /Vierfachwerfer/, se zařízením hledí pro pancéřovou pěst. Na můj dotaz, zda může býti Cink postrádán v jeho podniku prohlásil Gritzbek, že pro určitý čas by ho mohl postrádat, po delší době věznění by však musel žádat náhradní sílu. Nejraději by však byl, kdyby si mohl Cinka podržet.

      Musím podotknout, že sovětská vojska byla již tehdy na středním Slovensku a Gritzbeckovi byly doručeny již příkazy k vyhození do povětří objektů vsetínské Zbrojovky. Protože líčil Cinka jako muže řádného chování, rozhodl jsem se, že Cinka po zatčení a výslechu zase propustím na svobodu. Taktéž jsem chtěl jednat s obviněnými vedoucími úředníky. S Gritzbeckem jsem se dohodl, že má zastávat stanovisko, že nemůže se zřeknout další činnosti tohoto pracovníka továrny, s ohledem na nerušené další vyzbrojování. Po zatčení a výslechu Cinkově, krátce před Vánocemi 1944, jsem prosil o souhlas k vyřízení této záležitostí dálnopisem veliteli bezpečnostní policie, který podepsal vrchní vládní rada Rausch. K. H. Frank si však vyhradil rozhodnutí až po osobní rozmluvě s Cinkem a Gritzbeckem. U příležitosti své návštěvy v prvých dnech měsíce ledna 1945 dal si Frank v budově místodržitelství v Brně předvésti Cinka, když předtím přijal Gritzbecka a nařídil propuštění Cinkovou pod podmínkou, že Cinkova rodina bude držena v Brně v čestné vazbě. Po několika návrzích vedoucí úřadovny státní policie veliteli bezpečnostní policie, byla tato vazba po několika týdnech zrušena.

      Při vyšetřování v tomto komplexu ve Vsetíně byla zjištěna spojka k „Petrovi“. Jednalo se o zaměstnance bydlícího v Bystřici p/H, jehož si již nepamatuji. Jel jsem do Bystřice p/H. s jedním zaměstnancem vnější služebny Vsetín s vozem této služebny. Mluvil jsem s německým podnikovým ředitelem v kanceláři dřevařské firmy, který dotazem v závodě zjistil, že námi hledaný muž se právě nalézal při odbavování zboží. Řidič a zaměstnanec vnější služebny jeli tam k zatýkání. Asi po 20 minutách se objevil úředník, že ten, který měl býti zatčen, kladl při zatýkání odpor a proto musel použít střelné zbraně. Postřelený, který se již nalézal ve voze, ještě žil. Jeli jsme nejrychlejším tempem do nemocnice v Přerově, kde službu konající lékař mohl zjistit již jen smrt zatčeného.

      Další vyšetřování o vsetínské organizaci prováděl referát IV 1b. Zpracovatel Kerner. Dal jsem pokyn v záležitosti členů organizace ve Zbrojovce Vsetín, aby nebylo prováděno zatýkání, ale aby bylo odsunuto. Zatčení nebylo potom víc provedeno.

      N- referát vedoucí úřadovny státní policie Brno předal na počátku 1945 komplex „Odboj“ v exekutivnímu zpracování referátu IV/1a. Akta N referátu byla předána přímo Mondorfovi. Já jsem je nečetl. Mondorf při služebních jednáních se neradostně vyjádřil o tom, že N- referát vytvořil svou prací organisační zmatek a nejasnost. V „Odboji“ byly znatelné komunistické i pravičáckooposiční tendence ve stejném způsobu. V té věci byl také zatčen architekt Tišnovský ze Židenic, který byl v podezření, že v "Odboji" vytvořil a vedl sabotážní organizaci. Protože tenkrát bylo nevysvětleno několik pumových útoků na železniční zařízení v okrese Brno, zapojil jsem se do vyslýchání Tišnovského. Už víc nevím, zda Tišnovský byl podroben zostřenému výslechu. Je to možné. Při výslechu Tišnovského v mé pracovně každopádně byli přítomni Mondorf, Eibl, Seitz a jednou Rausch, který však sám do vyslýchání nezasáhl. Tišnovský nakreslil schéma jím vedené a z části zbraněmi opatřené sabotážní skupiny a vyjmenoval spolupracovníky organizace, které sám znal Jevilo se mi pravděpodobné, že existovaly vztahy mezi tuto skupinou a pachateli vraždy Gölzera. Je také možné, že taková úvaha vyšla z kriminálního sekretáře Eibla. Gölzer který byl v Brně SS-Hauptsturmführerem všeobecných SS, byl koncem roku 1944 zastřelen na otevřené ulici, před svým bytem na Giskrově ulici, v blízkosti Veveří.

      Několik dní po zatčení dal jsem si předvést do své pracovny Tišnovského. Nabídl jsem mu cigaretu a vyzval jsem ho, aby učinil další údaje o své organizaci. Zábava byla zcela nenucená. Sdělil jsem mu, že má naději, že ho chci propustit z vazby, jestliže podá úplnou výpověď. Po několikerém rozmýšlení prohlásil Tišnovský, že jistý Blažek, který se snažil o přijetí do jeho organizace prý mu řekl, na potvrzení své politické spolehlivosti, že zastřelil jednoho SS důstojníka. Tišnovský nechtěl znát Blažkův byt. Jmenoval ale pekařského učně Bauera, jako jeho společníka. Bauer měl být podle udání Tišnovského činný v jednom pekařství na Pražské ulici a tam měl také bydlet. Seitz v udaném bytě ho vypátral a zatkl. Bauer zpočátku popíral všechna obvinění, přiznal však, že Blažka zná, ale nechtěl nic vědět o jeho bytu. Protože bylo nebezpečí dorozumění Blažka a také možnost jeho útěku, souhlasil jsem s Eiblovým a Seitzovým tělesným působením na Bauera. Nevzpomínám si, zda k tomu bylo použito hole. Myslím, že mu nakonec byly dány rány pěstí. Já jsem se toho také zúčastnil. Počet ran však byl vždy zcela omezený. Bauer pak čin přiznal. Zmínil se, že Blažkův švagr pracuje jako úředník bytového úřadu v Brně a že Blažek se častěji zdržuje v jeho bytě. Odebral jsem se s Eiblem a Seitzem do kanceláře vládního inspektora Busche u Úřadu práce, který k sobě zavolal Blažkova švagra. Řekl jsem mu, že Blažek je v podezření , že spáchal zločin, aniž bych mu však sdělil podrobnosti. Dotázán na Blažkův byt řekl, že tento se obyčejně zdržuje odpoledne v jeho /švagrově/ bytě a tam topí. Vedl pak Eibla a Seitze do svého bytu v Juliánově, Blažek tam nebyl. Nakonec jsme se odebrali k bytu rodičů Blažkových, v prostranní uličce u Vranovské ulice. Blažkův bratr vyhledal tento byt sám. Dojednal jsem s ním, že přiměje Blažka, v případě, že bude přítomen, aby přišel k nejbližší zastávce tramvaje. Po několika minutách se vrátil Blažkův švagr zpět a když šel mimo naznačil, že Blažek vyjde ven. Krátce nato se objevil také Blažek a byl mnou, Eiblem a Seitzem zatčen.

      Dal jsem Seitzovi příkaz, aby hledal v Blažkově v bytě střelnou zbraň. Tato byla nalezena na nočním stolku.Zda se jednalo o opakovací pistoli nebo bubínkový revolver, už více nevím. Každopádně dal jednu nebo více ran z této zbraně na zkoušku. Dal jsem si mezitím přinésti akta kriminální policie o vyšetřované věci. Gölzerově. U těchto spisů se nalézající nábojnice ukazovaly stejné markantní znaky při vypálení, jako nábojnice z provedených ran na zkoušku a byly zřejmy již pouhým okem. V důsledku tohoto tíživého průkazného materiálu podal Blažek doznání. Udal, že pronásledoval s Bauerem do kina "Studio" jednoho důstojníka. Měli prý v úmyslu odejmout zbraň. Když chtěl důstojník SS vejít do chodby domu, vystřelil prý dozadu jednu ránu, načež prý se důstojník zhroutil. Na pokřik paní, která jej doprovázela, prý on /Blažek/ a Bauer utekli směrem na Pražskou ulici.

      Když se dověděl Blažek mé jméno tím, že mně oslovili úředníci - také jsem řekl své jméno do telefonu - pohlédl na mne Blažek zcela překvapeně a dal se zeptat prostřednictvím tlumočníka Seitze, zde jsem kriminální rada Koslowski. Měl prý po spáchaném činu rozmluvu se Šmídem, v níž mu měl Šmíd říci, že „odpravený“ prý byl šéf gestapa Koslowski. Protože v té době již Šmíd nežil, nemohl jsem tento odkaz vysvětlit. Mně bylo ale jasné, že útok na Gölzera vlastně platil mně. Konfidenti /V-lidé/ Chalupa a "N 88" mi již dříve neznačili, že prý Šmíd hovořil o tom, že mne „odpraví“. Nepřipisoval jsem tehdy těmto povídačkám žádný význam.

      Protokolární výslech Bauera a Blažka následoval u referátu IV 1a. Myslím, že byl proveden Eiblem. Měl jsem přirozeně v úmyslu, nechat pachatele odsoudit řádným soudem. Právě několik dnů po osvětlení případu bylo K. H. Frankem rozhodnuto, že má být Blažek a Bauer veřejně pověšen. Toto sdělil Rausch předáním rozhodnutí velitele bezpečnosti /BdS/. Navrhl jsem provésti popravu všeobecnými SS. Protože pokud si vzpomínám, byla právě všeobecná SS z velké části nasazena k /“lidobraně“ /Volkssturm, nemohl jsem s touto formací navázat žádné spojení. Rausch rozhodl, že poprava bude provedena zastřelením v Kaunicových kolejích. Tento příkaz mně dal.

      Protože tato poprava mimo stanný soud byla první, která spadala pod můj obvod působnosti, informoval jsem se u Mondorfa, jakým způsobem by mohlo býti zastřelení provedeno. Také jsem se ptal Eibla, zda je k tomu ochoten. Tento odmítl. Mondorf prohlásil, že úředník věznice Duba o tom rozhodne. Dubu jsem vyrozuměl telefonicky. Prohlásil ochotně, že zastřelení provede. Po krátkém rozvážení jsem však přišel k přesvědčení, že já jako vedoucí oddělení bych nespravedlivě odsunul popravu na někoho podřízeného a tím mohl odpovědnost přenésti na něho. Proto jsem se rozhodl, že popravu provedu sám. Dobu popravy, bylo to některého dne v březnu nebo dubnu 1945 v 10,00 hodin určil Rausch. Když jsem se dostavil na nádvoří Kaunicových. kolejí, byli právě přítomní .Rausch a kriminální rada Römer. Dr. Marquorta jsem neviděl. Bauer a Blažek byli vyvedeni. Zda je vyvedl Duba, nevím. Myslím, že nebyl přítomen. Je možné, že byli přítomní Eibel a také Mondorf. Bauera a Blažka jsem zastřelil ranou do týlu z mé služební pistole. Bezprostředně jsem s Rauschem a Römerem odešel na služebnu. Tímto prohlašuji při nejlepším svědomí a vědomí, že tato poprava byla jediná, kterou jsem v průběhu mé činnosti u vedoucí služebny gestapa v Brně a vůbec v mém životě provedl. Neměl jsem žádné vnitřní výčitky, že byli Bauer a Blažek bez řádného soudu odsouzeni k smrti. Byl jsem přesvědčen, že proti rozkazu K. H. Franka není možno namítat.

Věc : Malina.

      V roce 1944 navázal můj konfident spojení do jedné ilegální organizace v městě Valašské Meziříčí. Hlásil mně, že je tam ilegálně činný jistý Malina. Šmíd mně vícekrát zdůrazňoval, že nemá Malina žádné vědomosti o jeho konfidentské činnosti pro gestapo. Podle jedné ústní zprávy Šmída, nechal se napojit s Malinou do organizace „Petr-paraagent Bartoš“. Vzpomínám si, že Šmíd při jednom rozhovoru se zmínil, že v jedné vesnici u Vsetína nechal v jednom mlýně zřídit bunkr, který chtěl s Malinou za určitých okolností použít k ilegálnímu pobytu. Tento bunkr jsem neviděl. Byl později při jedné akci na partyzány zničen policejním komandem, ke kterému patřil také kriminální komisař Leischke.

      Prostřednictvím Maliny získal Šmíd v zimě 1944 spojení k partyzánské skupině "Generál Orlov" /Koutňák/. Schůzku, kterou chtěl Šmíd s Malinou uskutečnit s Koutňákem v Bzenci, jsem s kriminálním asistentem Seitzem pozoroval. Tenkrát se Koutňák neobjevil. Při této příležitosti jsem viděl Malinu jen ze vzdálenosti 200 metrů, když šel se Šmídem k nádraží v Bzenci, aby tam navázal styk s jedním úředníkem dráhy. Malina se Šmídem byli také činní ve Vyškově a to podle zprávy Šmída, který navázal spojení s bývalým československým důstojníkem jménem Kašík. Malina se měl také zúčastnit jednoho setkání ve Vyškově. V průběhu akce proti skupině Koutňáka nenechal jsem Malinu zatknout, protože jako zpravodaj Šmída nemohl býti brán k zodpovědnosti. Nejsem v situaci, abych mohl dokázat, že by Malina o konfidentské činnosti Šmída věděl. Musel to však později po zatčení generála Koutňáka poznat. Když jsem v roce 1944 vyzval Šmída, aby mi jmenoval svoje zpravodaje, uvedl také Malinu.

      Zatčení Maliny následovalo teprve po smrti Šmída, a to buď na popud Mondorfa anebo některého ZbV komanda. Je možné, že jsem jej v Brně vyslýchal, nemohu si však na toto vzpomenout. Zda byl Malina při vyklizení Kaunicových kolejí propuštěn nebo poslán do koncentračního tábora, nevím.

 

Věc : vrchní kriminální tajemník Steindorf

      Je mi známo, že v posledním týdnu před koncem války byl zatčen vrchní kriminální tajemník Steindorf v Moravské Ostravě.

      Steindorf byl předveden veliteli Rauschovi, když jsem chtěl opustit služební místnost. Vzpomínám si, že byl při této příležitosti předveden také konfident Cwirz. Steindorf byl obviňován, že udržuje ilegální spojení s okruhem paraagentů. Jestli se nemýlím, k jedné paní. O celé věci samotné jsem byl informován. Výslechy v této věci byly prováděny vládním radou Rauschem. Jakou roli v tomto procesu hrál Cwirz, nevím. Steindorf pokud si vzpomínám, byl předveden do Prahy. O vzniku jeho procesu mě není nic známo. Také nevím co se stalo se Cwirzem.

      Asi v únoru nebo březnu 1945 jsem Rausche různě žádal, aby byl tábor ve Svatobořicích, kde se nacházeli E-vězni, zrušen a zajištění, aby byli propuštěni. Několikrát jsem byl přítomen, když Rausch v této věci telefonicky jednal s velitelem bezpečnosti /BdS/. Frank se dlouho zdráhal, aby udělil odpovídající rozkaz. Teprve v dubnu, když se přiblížila sovětská armáda k slovenským hranicím, byl tento tábor z nařízení Franka zrušen. Tábor byl podřízen podle příslušnosti referátu IV/Rö. Pokud si vzpomínám, nebyli žádní vězni drženi.

 

Věc : Vermousek, starosta v Lelekovicích.

      Když jsem byl na jaře 1944 hostem u hoteliéra Pleskače v Lelekovicích, byl v bytě Pleskačově také starosta Vermousek, jehož jsem tam viděl poprvé. Je také ale možné, že jsem před tím šel s Pleskačem do bytu Vermouskova. Toho večera při rozmluvě, že se u Vermouska jedná o Čecha, přátelsky nakloněného k Němcům. Z jeho výroků jsem usoudil, že sympatizoval s fašisty ještě před zřízením Protektorátu. Byl hrdý na to, že měl otce „v pořádku“ a že nikdy nebyly žádné nedostatky při odevzdávání předepsaných potravin. Říšský protektor vyznamenal Vermouska svatováclavskou plaketou za jeho dobré výkony starosty. Byl jsem celkem ve Vermouskově bytě třikrát. V mém doprovodu byl vždycky kriminální asistent Seitz. Politické hovory jsme nevedli. Nakonec jsem rozptýlil Vermouskovy námitky před zvážením vyhlídky Německa na úspěšný konec války, když jsem zdůrazňoval, že Německo válku neztratí a když Hitler je o tom přesvědčen, že ji vyhraje. Mé návštěvy u Vermouska měly vysloveně společenský charakter. Nikdy jsem neměl důvod, abych u něho získával služební informace. Vermousek mi také neučinil žádné udání. Pokud jsem vykonal svou návštěvu v pozdních odpoledních hodinách, zúčastnil jsem se večeře na pozvání Vermouskovy manželky. Vypili jsme také sklenku vína nebo kořalky. Vermousek mi dal také dvakrát kus hovězího masa o váze asi 1/2 kg, za což však nepřijal, vzdor mému naléhání, žádnou náhradu.

      Koncem roku 1944 nebo počátkem 1945 volal mně Vermousek telefonicky do mé kanceláře a sdělil mi, že si přeje se mnou mluvit v soukromé záležitosti. Na mé požádání přišel Vermousek příštího dne do mé kanceláře a prosil mně o propuštění příbuzného - myslím, že to byl synovec bydlící v Lelekovicích - z pracovního tábora v Boskovicích. Tento mladý muž porušil na říšském území ve dvou případech pracovní smlouvu a byl podle příkazu poukázán do pracovního tábora. Protože se Vermousek mně zavázal, že přidrží v Protektorátě svého synovce k práci, neměl jsem žádných námitek proti rozhodnutí o propuštění. To se stalo na telefonické zavolání velitele pracovního tábora. Závěrem návštěvy v kanceláři pozval jsem Vermouska do svého bytu na jídlo, abych se mu aspoň něčím revanšoval za mé návštěvy. Jak mi moje manželka později sdělila, přinesl jí jednou Vermousek do bytu kousek masa. Když se má paní ptala na cenu, zmínil se, že si chce věc vyřídit se mnou. Zaplacení ode mne nepřijal. Lístky na maso jsem mu v tomto a ani v dřívějších případech nedal, protože Vermousek zdůrazňoval, že malá množství vzal z vlastních zásob. Jako konfidenta jsem Vermoska nezaměstnával. Ani propuštění jeho synovce z pracovního tábora se nestalo s výhradou, že by se měl uplatnit zpravodajsky pro gestapo.

      Nemohu učinit v této věci žádné další údaje.

 

Věc : Konfident Březík.

      Kriminální komisař Mondorf získal za konfidenta Březíka. To se stalo v polovině roku 1944. Není mi známo, v které věci byl zatčen. Mondorf mi hlásil, že Březík je málo inteligentní a že nevyvíjí žádnou vlastní iniciativu. Proto odpadl jako konfident. O nějaký čas později přišel za mnou Šmíd, abych prý dovolil, aby mu pomohl v jeho práci. To jsem povolil. Vím, že Březík a Šmíd podnikli několik cest do okolí Valašského Meziříčí. Nejsou mi známy podrobnosti o jeho činnosti. Je možné, že Mondorf vyplácel Březíkovi peněžní částky. Výši těchto peněžních částek nemohu udat, ani odhadnout.

      Březík byl jednou se Šmídem na služebně ve Veveří. Šmíd podával v mé pracovně zprávu, zdržoval se v předsíni. Vzpomínám si, že jsem ho také jednou viděl v mé pracovně. Příkazy jsem mu však nedával.

      Když byl Šmíd na na počátku roku 1945 pohřešován, vyrozuměl mne počátkem února 1945 kriminální komisař Cordes z vnější služebny v Moravské Ostravě, že tam byl zatčen Březík. Měl u sebe materiál partyzánského kapitána Murzina. Měl jsem zato, že by možná mohl Březík říci něco o pobytu Šmídově a a přikázal jsem, aby byl okamžitě přemístěn do Brna. Protože se jednalo o záležitost partyzánskou, byl tu předán oddělení IV/Rö a toto ho každopádně převezlo do Zlína, o čemž mi však podána zpráva nebyla. Myslím, že o několik dní později, mi sdělil kriminální rada Ziegler ze Zlína, že konfident Šmíd byl zastřelen ve Valašském Meziříčí a že Březík byl na tom spoluúčasten. Pověřil jsem kriminálního komisaře Mondorfa dalším vyšetřováním, který odjel vozem ještě téhož dne do Zlína a po návratu mi hlásil, že Březík podle vlastního doznání vypálil jednu ránu na Šmída.

      Březík byl v následující době nadále ve vazbě odd. IV/Rö. Co se s ním později stalo, nemohu říci.

 

Věc : Konfident Vožda Vilém.

     Vožda byl zatčen v září 1942 při vyšetřování věci proti ilegální skupině KSČ v závodech Biochema v Modřicích. Tehdy byl vedoucím referátu II A buď kriminální komisař Heydan, nebo kriminální komisař Cottschmidt. Jak si vzpomínám, byl propuštěn krátce po svém zatčení, aby nahrál jistého funkcionáře do rukou státní policie. Nemohu udat žádné podrobnosti o Voždově vykonané práci jako konfidenta protože já sám jsem ho nanasadil. Byl opět zatčen v roce 1943, jelikož lidový soudní dvůr žádal jeho předvedení. Vzpomínám si, že jsem souhlasil s jeho zatčením, protože podle názoru tehdejšího referenta IIA zdaleka nesplnil očekávaní státní policie. Peníze jsem Voždovi nevyplácel. Nevzpomínám si na to.

 

Věc : Konfident Cwirz Jan

      Myslím, že Cwirze získal jako konfidenta v roce 1941 nebo 1942 kriminální vrchní sekretář Steindorf v Moravské Ostravě. Byl úspěšně činný v okrese Moravská Ostrava, jak mi hlásil Steindorf . Účastnil se přepadu na krajské vedení KSČ v Moravské Ostravě. Odtud přišel do Brna s úředníky této služebny Böckerem a Wagnerem, aby připravil zatčení krajského vedoucího Krejčíře. Vím, že Cwirz spolupracoval při zatčení obuvníka Poláčka. Také se napojil na zemského vedoucího propagandy Třískalu a tím do značné míry přispěl k jeho zatčení. Následující noci se zúčastnil při zatčení krajského tajemníka Krejčíře ! protože Cwirz byl znám v širokých kruzích obyvatelstva v Moravské Ostravě jako konfident, vyjádřil přání, že by chtěl pracovat v Brně. Předal jsem ho dále kriminálnímu komisaři Mondorfovi, který mu také dával příkazy. V následující době pracoval s agentem Šmídem. Jak si vzpomínám, podílel se také na vyšetřování věci proti Křížovi, Boskovice. Tehdy se ucházel o přijetí do zbraní SS. Není mi známo z jakých důvodů se neuskutečnilo toto přijetí. Cwirz dostával ode mně peníze, částku nemohu uvésti. Seitz a Mondorf ho pravidelně odměňovali.

 

Věc : Konfident Bednář - "B 35".

    V roce 1943 nebo počátkem 1944 získal pracovník IV/1b Wochian funkcionáře odboje Bednáře jako konfidenta. Prostřednictvím vedoucího referátu Leischkeho jsem dostal návrh na nasazení Bednáře jako konfidenta. Dal jsem si předvésti Bednáře. Při této příležitosti se vyjádřil, že by chtěl pracovat pro gestapo bezpodmínečně v kruzích hnutí odporu. Dal jsem příkaz k propuštění Bednáře z vazby. Byl potom řízen Wochianem. Bednář dostal krycí označení „B - 35“ a byl hlavně nasazen na kruhy ilegální KSČ v okrese Moravská Ostrava. Podle zpráv, které jsem od něho četl, začal svou činnost v kruzích hnutí okolo Těšína. V Moravské Ostravě byl „B 35“ řízen kriminálním komisařem Cordesem a sice pod krycím názvem „Vašek“. Je možná , že za působení Bednářova v okrese Moravská Ostrava byli s mým svolením propuštěni z vazby Mička a Kula jako konfidenti. Já sám jsem těmto osobám nedával žádné příkazy a nevím nic o jejich činnosti. Cordes dával Bednářovi také jednotlivé příkazy, ak např. na stíhaní pachatele založeného požáru na Úřadě práce v Moravské Ostravě Břenka, která bylo úspěšné. "B-35" vytvořil v okrese Moravská Ostrava a Těšín zpravodajskou organizaci, jejíž členy hlásil do Brna referátu IV/1b. Jeho hlášení však neměla žádné opodstatnění k větším akcím proti ilegálním kruhům. 

      Koncem roku 1944 hlásil mi Šmíd, že dostal v Moravské Ostravě spojení s „B 35“. Zakázal jsem "B 35" pracovat se Šmídem, protože oba pocházeli z Chrlic a měl jsem zato, že by práce "B 35" byla ohrožena, kdyby se o tom Šmíd dověděl.

      Oba se shodli, že budou pracovati více pro ilegální stranu, než pro gestapo. „B 35“ dostal spojení na „odboj“ nebo národní výbor ve Vsetíně. Také vybudoval v tomto místě zpravodajskou organizaci. Z „odboje“ přišel „B 35“ na spojení k paraagentovi Bartošovi "Petr". „B 35“ a „B - 105“ Šmíd prý se dali ohlásit do Londýna jako zpravodajci jmenovitě prostřednictvím „Petra“. Exilová vláda v Londýně údajně je pak potvrdila, jako ilegální funkcionáře v českém zpravodajském vysílaní pod heslem „HK - 17 - jedná“. 

      Zatímco mi hlásil „B 105“ o spojení k "Petrovi", nezmínil se „B 35“ o tom ve svých zprávách ani slovem. Při příležitosti periodického podávání zpráv „BB 35“ služebně, jsem přiměl „B 35“ k řeči. Nechtěl o "Petrovi" nic vědět, popřel, že by měl spojení a nepřiznal také nic k věci, když jsem mu vysvětlil, že o o tom podal zprávu „B 105“. Zatkl jsem pak Bednář, „B 105“, který se dostával do rozporů jsem rovněž zatkl, ale ještě téhož dne propustil na svobodu.

      „B 35“ vybudoval v okresech Moravská Ostrava a Vsetín i Těšín ilegální organizaci. Materiál byl zajištěn v jeho bytě. Vedoucí referátu IV/1b poslal tento materiál vnější služebně v Moravské Ostravě. Zda a kolik zatčení bylo v této souvislosti, nevím. V případě, že byla prováděna zatčení proti této organizaci, stalo se to prostřednictvím kriminálního komisaře Cordese. Jak si vzpomínám, byl vydán návrh na uvržení Bednáře do koncentračního tábora III. stupně. Není mi známo, do kterého koncentračního tábora byl Bednář uvržen.

 

Věc : Konfident Minařík.

     V létě 1941 se setkal kriminální asistent Florian s Vanco Minaříkem v Trenčíně. Kde a jak ho poznal, nevím. Myslím, že Florian mi představil Minaříka v Trenčíně v hotelu "Tatra". Udal, že má spojení ke komunistickým ilegálním kruhům v Púchově a nabídl se, že bude pracovat pro gestapo. Myslím, že jsem mu tehdy dal 200.- slovenských korun. Od té doby měl s Minaříkem spojení Florian, ten ale nedostal žádné zprávy o KSČ v Púchově. Myslím, že jsem s Minaříkem mluvil na Slovensku 2x nebo 3x, nemohu se však upamatovat, zda dal tehdy hodnotné zprávy.

      V roce 1943 mě Minařík vyhledal v Brně a znovu nabídl své služby jako konfident. Předal jsem Minaříka kriminálnímu asistentovi Seitzovi, který jej také měl zaměstnat. Minařík však nepřinesl zprávy o ilegální organizaci. Kolik obdržel peněz, nemohu již více udat. Protože se jevil jako nevhodný pro konfidentskou činnost, nechal jsem jej padnout. Později mne Minařík prosil, že by rád dosáhl povolení k příjezdu do Brna pro manželku a děti. Přikázal jsem Seitzovi, aby mu v tom byl nápomocen u úřadů. Jestliže si správně vzpomínám, bylo mu povolení k příchodu také dáno.

      V září 1944, když jsem v zastoupení vedl bojové komando 13 v Trenčíně, objevil se Minařík v mé služebně v budově okresní správy v Trenčíně a zde znovu nabídl své služby. Předal jsem Minaříka vedoucímu výkonnému úředníkovi bojového komanda, jednalo se o jednoho kriminálního komisaře a SS-Untersturmführera, jehož jméno mi vypadlo z paměti. Myslím, že 8 dní po objevení se Minaříkově, který se jistě dověděl o mém pobytu u služebny státní policie v Brně, předal jsem bojové komando mému nástupci SS-Sturmbannführerovi dr. Jakulskimu. Není mi nic známo o činnosti Minaříkově pro bojové komando 13. Od té doby jsem Minaříka více neviděl. Nevím, zda a kolik peněz dostal.. Když mi nabízel své služby v Trenčíně zdůrazňoval, že prý má spojení s partyzány v horách východně od Púchova a jeho bratr, který řídí nákladní vozidlo, že prý ví o místě pobytu těchto partyzánů. Myslím, že jsem přikázal Minaříkovi, aby v rámci své práce pro bojové komando 13, přesně zjistil stanoviště této partyzánské skupiny. O výsledku tohoto pátraní jsem se až do svého odchodu do Bratislavy nic nedověděl. Mám-li udat sumu vyplacených částek Minaříkovi, mohu tak učinit je odhadem, aniž bych mohl svůj údaj podložit. Odhaduji tuto sumu na 2 000 K, pokud byla vyplacena v Protektorátě.

 

Věc : Konfident Smolík.

      Pohraniční policejní komisariát Zlín na jaře nebo v létě 1944 vedl akci proti „národnímu odboji“. Referentem byl kriminální sekretář Kraiger. V této záležitosti byl také zatčen plavčík Smolík z Luhačovic, který prohlásil, že ochoten pracovat pro gestapo jako konfident. Měl dodávat zprávy zvláště a uprchlých osobách, které se zdržovaly v okolí Zlína. Na návrh pohraničního policejního komisariátu jsem dal souhlas k propuštění Smolíka, jako vedoucí IV/Kö Nemohu z jistotou udat, zda jsem tehdy sám vyplácel Smolíkovi peníze. Pokud si vzpomínám, dostal peníze od kriminálního rady Zieglera. V případě, že Smolík dodal zprávy, musel je sdělit kriminálnímu sekretáři Kraigrovi. Nemohu se každopádně upamatovat na konkrétní Smolíkovo hlášení. U příležitosti pobytu ve Zlíně, při němž byl také přítomen Šmíd, setkal se se Smolíkem. Šmíd mne později prosil, aby směl Smolíka zaměstnávat, jako podagenta. Chtěl ho nasadit v Olomouci na ilegální komunistické kruhy..Dal jsem souhlas a spojil jsem Smolíka s kriminálním komisařem Heidanem, který měl pro něho také obstarat byt. Nedověděl jsem se, zda Smolík dal v Olomouci upotřebitelné zprávy a proto byla asi jeho činnost, podle mého názoru, bezvýsledná. Mluvil jsem jednou v mé kanceláři se Smolíkem za přítomnosti Šmída, nemohu však říci, jaký důvod měla přítomnost Smolíkova. Pravděpodobně jsem s nimi tehdy jel do Olomouce.

      Myslím, že Šmíd si dal na jaře 1943 pořídit v barevném tiskovém provedení obligace „Národního odboje“, aniž by si vyžádal můj souhlas a které zněly na okrouhlou částku asi od 500 - 10 000 K. Jakmile jsem se o tom dověděl, dal jsem kriminálním asistentem Seitzem tiskový náklad zabavit a zničit. Šmídovi se však pravděpodobně podařilo podržet si u sebe několik exemplářů obligací, protože jsem příležitostně slyšel, že měl tyto předat. Na mé otázky Šmíd stále odpovídal, že má jen jeden exemplář, který stále nosil ve své peněžence.

      Nemohu s jistotou udat, zda Šmíd již Smolíka znal, ještě dříve, než tento byl získán jako konfident. Podle mého mínění, nemohl být Smolík účasten na výrobě obligací, protože tato se stala daleko dříve. V případě, že Smolík tyto obligace, po svém propuštění z vazby a nasazení jako konfident, dostal od Šmída a předával dále, musel vědět, že se v tomto nejedná o pravou ilegální věc.

      Pokud bych měl posoudit Smolíkovu činnost ve spolupráci se Šmídem, nedodal upotřebitelné zprávy. Nedal se ukázat po mém nasazení v Olomouci. 

      Nemohu učinit k této věci žádné údaje.

 

Věc : Stojanovič Veljo z Brna.

      V době, kdy bylo sídlo gestapa v Mozartově ulici, šel jsem několikrát do Stojnovičovy kavárny na Renerově ul. /Běhounská/, abych si vypil černou kávu. Tehdy jsem sice několikrát majitele viděl, ale nikdy s ním nemluvil. Po zranění kriminálního asistenta Floriana Živným na konci roku 1942, zastihl jsem jednoho večera náhodou Floriana u Stojanoviče. Florian s ním seděl u rohového stolu v prvním výklenku. Florian mně představil, já jsem se bavil se Stojanovičem zvlášť o Bulharsku. Protože měl zrnkovou kávu, chodil jsem od té doby jednou nebo dvakrát týdně, ale také celé týdny vůbec ne, do jeho lokálu, pokud jsem se zdržoval v Brně, a kde jsem si objednával a platil nápoje jako každý jiný host. Také se vícekrát stalo, že jsem pozval ke Stojanovičovi na kávu návštěvníky z vnějších služeben. Protože byl přísně zakázán a trestán soukromý styk příslušníků gestapa s cizinci, dodržoval jsem zpočátku ke Stojanovičovi nenápadný a korektní odstup.

      V roce 1943 mě vyhledal Stojanovič v mé pracovně, aby mi sdělil, že prý jeho přítel, hoteliér Pleskač byl zatčen gestapem v Praze. Prosil mě, abych s ním šel do hotelu. Pasáž, kde prý Pleskačova manželka si přeje se mnou mluvit o svém muži. Dal jsem již před tím Stojanovičovi na vědomí, že bych musel pro všechny případy odmítnout intervence, jestliže je dán trestný čin. Na Stojanovičovo naléhání, jsem s ním šel ještě téhož večera do hotelu "PASSAGE", kde jsem ve vestibulu hovořil s paní Pleskačovou, kterou jsem tehdy ještě neznal. Odmítl jsem pozvání do jejího soukromého bytu. Slíbil jsem paní Pleskačové, že přezkouším záležitost jejího muže a že jí podám zprávu. Ráno příštího dne dal jsem si předložit státně policejní spisy o Pleskačovi. Z obsahu jsem zjistil, že Pleskač byl podezřelý ze špionáže v neprospěch Říše. Udání podal bývalý Pleskačův portýr, Němec, jehož jméno mi vypadlo z paměti. Pleskač ho bude moci pravděpodobně jmenovat. Při prohlížení spisů jsem dospěl k názoru, že se jedná o zlomyslné udavačství Němce proti Čechovi, ačkoliv Pleskač byl zatčen jako šovinistický Čech.

      Tehdejší oddělení III. vedoucí úřadovny statní policie Brno, vypsalo Pleskače pro pozorování v německém pátracím věstníku. Toto opatření bylo vy značeno zvláštním znamením za výpisem. Úředníci ústřední kartotéky německé kriminální policie pravděpodobně přehlédli toto znamení a dali zatknout zkrátka Pleskače v hotelu, kde přenocoval. Nařídil jsem okamžité Pleskačovo propuštění z vazby při telefonickém rozhovoru s kriminálním radou Römerem a navrhl jsem, aby se dotyční úředníci omluvili. To se také stalo. Až do té doby jsem Pleskač neznal. Rozhodně jsem odmítal několikeré pozvání do jeho bytu, která mi přednesl Stojanovič, takže, jak myslím, nemluvil jsem ještě půl roku stále s Pleskačem po této události. Také jsem prohlásil Stojanovičovi, že bych s ním přerušil všechny styky, kdyby byly činěny pokusy mě prokazovat jakoukoliv pozornost ve formě lihovin a pod. Při mých návštěvách ve Stojanovičově lokále mě několikrát prosil, abych zůstal ještě chvilku po uzavírací hodině. Stojanovič mi pak podával ze svých zásob sklenici koňaku a něco pečiva. Přes mnohé naléhání nikdy nepřijal ode mně žádná placení, vyrovnal jsem cech za svou osobu vždy bohatým zpropitném vrchnímu, i přes Stojanovičovy protesty.

      Poznal jsem Stojanoviče jako úplně nepolitického člověka, který měl několik charakterových předností. Z toho důvodu jsem neměl žádnou příčinu, abych se vyhnul styku s ním, nebo jej přerušil. Snažil se jako " obchodník" své zákazníky řádně obsloužit a vyhnou se každému politickému exponování, jak vždy ujišťoval.

      Přišel za mnou s intervencemi ve prospěch Čechů v průběhu naší známosti. Přesto, že jsem ho nikdy nenechal na pochybách, že takové intervence ve společenském styku jsou mě nesympatické a zcela bezúčelné v případě, že jde o trestný čin. Myslím, že jsem zařídil ve dvou případech propuštění z vazby na Stojanovičovu intervenci. Jak si vzpomínám, byl to jeho známý zahradník, podruhé známý nebo příbuzný jeho krajana Dymoviče. Jakékoliv protislužby jsem nedostal.

      Asi koncem 1942 nebo začátkem 1943, kdy jsem byl spolu s Florianem a Stojanovičem v jeho lokále, pozval jsem oba muže do svého bytu. Stalo se tak zvláště proto, abych se revanžoval za nápoje, které mi Stojanovič nabízel a jejich zaplacení nikdy nechtěl. V následující době pozval Stojanovič mě a mou paní do svého bytu. Celkem jsem byl ve Stojanovičově bytě asi 5x nebo 6x, několikrát se svou manželkou. Pro vyrovnání pozvání, byl počet návštěv Stojanoviče a jeho paní v mém bytě asi stejný.

      Stojanovič stále ujišťoval, že v mém bytě spotřeboval nepoměrně více, jako já celkem u něho. Po mých návštěvách v jeho bytě jsem dával služebné vysoké spropitné. Protože jsem si o narozeninách nebo svátcích dávali malé dárky, dostel jsem od Stojanoviče celkem asi 4 nebo 5 lahví koňaku. Několikrát dala moje paní připravit koláče nebo dorty, zvláště tuk, z nichž zhotovoval Stojanovič ve své cukrárně pro mou paní 

      Cennost nebo peníze jsem od Stojanoviče nikdy nedostal, ani nežádal.

      Musím se ještě zmínit, že mě vládní rada Nölle žádal v několika případech, abych při služebních návštěvách objednal svačinu u Stojanoviče. Jednalo se o návštěvy ÚŠB z Bratislavy a komise hlavního bezpečnostního úřadu. V těchto případech se pila káva a podávalo pečivo. Návštěvy trvaly průměrně 2 hodiny. Účty se platily z disposičního fondu vedoucího státní policie. Mohly činit asi 2000 a 3000 K.

      Podle nejlepšího vědomí a svědomí prohlašuji, že Stojanovič nikdy přede mnou nepronesl nějaké nepříznivé poznámky o Češích. Jak jsem již zmínil, opakoval několikrát intervence ve prospěch Čechů. Naproti tomu nikdy neudělal mě žádné udání ani na Čechy, ani na Němce. Také věděl velmi dobře, že takový pokus u mně byl by neměl žádný výsledek.

 

Věc : Brychta

     Poznal jsem Brychtu v roce 1940. Sešel jsem se s ním v jeho kavárně a byl jsem představen podřízeným kriminálním úředníkem Zehetmayerem. V následující době jsem sice několikrát vyhledal Brychtův lokál, ale z prvu jsem s Brychtou nemluvil.

      Nějaký čas později asi v zimě 1940 nebo na jaře 1941, se mé služebně objevil ředitel německé kriminální policie Rausch a vyhledal mne v mé pracovně. Řekl mi, že se dozvěděl, že proti Brychtovi je prý zavedeno řízení, aby prý byl nějak zneškodněn. Tato záležitost prý byla předána gestapu. Pamatuji se, že mi vyprávěl Rausch, že je vytýkáno Brychtovi, že na černo porazil prase. Je možné, že se mu předhazovalo nepřátelské chování k Němcům před zřízením Protektorátu. Vzpomínám se teď, že tomu skutečně tak bylo. Rausch mi líčil o Brychtově všecharakterovém a lidském vztahu a zaručoval se mi, že nikdy nemůže věřit na takové jednání u Brychty. Prosil mně, abych zařídil záležitost ve smyslu Brychtově v případě, že by došlo udání gestapu. Později také udání došlo na příslušný referát a bylo řádně projednáno. Protože byla obvinění zjištěna jako neudržitelná neboť nebyla žádné důkazy viny, byla záležitost založena do osobních spisů Brychtových.

      V následující době jsem sice několikrát navštívil lokál, ale při této příležitosti jsem nikdy nemluvil s Brychtou. I když jsem jedl v restauraci, vždycky jsem dával potravinové lístky a útratu v pořádku zaplatil. Asi v létě 1941, ale mohlo to být také dříve, říkal mi Rausch, že Brychta jeho a mně spolu s našimi ženami pozval do svého bytu. Pozvání jsem přijal, ačkoliv tehdy Brychta ještě neměl německé statní občanství. Také Rausch neměl žádné námitky, protože mi vylíčil Brychtu jako řádného člověka. Až do tohoto okamžiku jsem neměl s Brychtou žádné spojení. Každopádně musím rozhodně odmítnout, že jsem přijal od něho peníze. Také několikráte jsem se s ním setkal v bytě mimo Brychtův lokál. Já sám jsem Brychtu pozval do svého bytu, zvláště tehdy, když i moje paní prohloubila vztahy s paní Brychtovou. Celkový počet našich vzájemných návštěv byl 10 až 15. U příležitosti cesty do ciziny jsem získal zlaté hodinky a dva prsteny, jakož i cenné plnící pero. Asi v roce 1942 jsem prosil Brychtu o půjčku, protože se mi naskytla příležitost koupit nějaký nábytek a nějaké předměty výbavy. Jako protislužbu jsem mu nabídl zmíněné cenné předměty, které měl pro mne dobře zpeněžit. Na výtěžku neměl mít Brychta prospěch. Brychta mi půjčil v asi 5 000 až 6 000 říšských marek.

      Mnou předané hodnoty byly rozhodně vyšší. Až dosud jsme neúčtovali a myslím, že paní Brychtová pozvala mou paní na 14 denní návštěvu v roce 1943 do Zelle am See. Samozřejmé cestovala moje paní se synem, tehdy na vlastní výlohy. Také nebylo sjednáno, že 14 denní prázdninový pobyt, by měl býti zdarma. Má paní zůstala v Zelle am See asi 4 týdny. Protože po celou dobu pomáhala v kuchyni, ve sklepě restaurace a při domácích pracech, nepožadovala paní Brychtová na ní výlohy za ubytování, ačkoliv moje paní několikráte naléhala na zaplacení účtu. Nikdy jsem nenutil Brychtu k přijímání německého státního občanství. V každém případě se o ně ucházel již v roce 1939, tedy dávno před naším seznámením. Sám mi o tom vyprávěla. Brychtově koupi domu v Zelle an See vím jenom od Brychty, že mu k tomu dopomohl pozemkový dohazovač ve Vídni, jehož jméno mi není známo. Kromě toho hrál určitou roli při tom okresní hejtman v Zell nebo v Salzburgu. Při jedné návštěvě v restauraci Brychtově jsem se od tohoto dozvěděl, že se mu doznala jedna paní, zaměstnána v jeho závodě, že zpronevěřila potravinové lístky. Myslím, že mluvil o množství 10 až 20 kg. Když se Brychta ptal asi v tom směru, co má v této záležitosti podniknout, prohlásil jsem mu, že musí věc udat, aby se chránil sám před úředním stíháním. Přitom jsem nechal všechno na jeho uvážení. Zda Brychta učinil udání, není mi známo. Co se i stalo s tou paní, nevím. Na otázku, zda je mně známo že Brychta prosil mně o radu v jiném zašantročení potravinových lístků a to prostřednictvím jednoho muže, uvádím, že si nevzpomínám na nic takového. Je to však možné.

      Brychta nebyl u mne, aby intervenoval za zatčení svého bratra v Brně, Vranovská ulice. Dověděl jsem se o tomto případě teprve po popravě /exekuci/. Je také vyloučeno, že v této záležitosti, byla u mně paní Brychtová. Není mi nic známo o tomto případě. Je správné, že jak Brychta tak také jeho paní u mne intervenovali v záležitosti zatčeného architekta Rossmanna. Případ projednával tehdy kriminální rada Römer. Tohoto jsem se tehdy ptal, zda by záležitost mohla býti posuzována mírně, aby eventuálně mohl navrhnout propuštění. Römer však odpověděl záporně. Také jsem Brychtu uvědomil podle toho, ale nesdělil jsem mu důvod Rossmannova zatčení. Brychta zaměnil ve své výpovědi oba poslední případy.

      Po smrti svého bratra mi Brychta vyprávěl při jedné rozmluvě, že tento o něm mluvil škaredě na veřejnosti. Označil ho za zrádce na českém národě. Podrobnosti mi nejsou povědomy.

      Jak jsem se už zmínil, nemluvil jsem s Römerem o zatčený Brychtova bratra. Je mi známo, že Brychtu v jeho bytě navštěvovali mimo mne Rausch, Nölle, Römer.

 

Věc : Vládní rada SS-Sturmbannfiihrer Ebert.

      V roce 1941 přišel do Brna vládní rada Ebert, jako stálý zástupce vedoucího státní policie Brno. Zde nestoupil svou službu právě při vyhlášení prvního civilního vyjímečného stavu, nemohu s určitostí říci. V každém případě vedl senát jako předseda v druhém období stanných soudů. Odsuzoval zvláště případy hnutí odporu, o nichž by mohl blíže udati kriminální komisař Leischke. V exekutivním vztahu nebyl Ebert v mém služebním okruhu aktivní. Zabýval se hlavně věcmi správy a disciplinárními záležitostmi.

      Koncem roku 1943 byl přeložen Ebert k veliteli bezpečnostní policie a SD do Krakova a o několik měsíců později k SS a policejnímu soudu do Berlína. O jeho dnešním pobytu mi není nic známo.

 

Věc: Vládní rada SS-Obersturmbannführer Nölle.

      Když byl odkomandován v květnu 1941 vládní rada Herrmann k hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu, nastoupil na jeho místo vládní rada SS-Obersturmbannführer Nölle. Vyšel z řad SD. Před jeho nástupem služby v Brně řídil vedoucí úřadovnu státní policie v Trevíru /Trier/. Do doby jeho úřadování v Brně spadají obě období civilního vyjímečného stavu. V obou případech byl Nölle presidentem bezpečnostně policejních stanných soudů a v tomto směru nese plnou odpovědnost na území Moravy, protože nařídil osobně všechna státně policejní opatření v této souvislosti. Když mě pověřil předsednictvím senátu před zřízením druhého stanného soudu v Brně, poukázal jsem mu na to, že nejsem právník a že se nehodím pro tento úkol. Rozhodl na to, že přesto mám převzít tuto funkci. Při akci proti ilegální KSČ jsem Nölleho stále informoval a vyžádal si před tím jeho souhlas pro každé důležitější státně policejní opatření.To platilo také pro mé nasazení na Slovensko, v Bulharsku a v Maďarsku. Nölle ve všech případech napřed povoloval zostřené výslechy sice na můj návrh, v několika případech také dodatečně. Nölle se nezúčastnil osobně akcí oddělení II nebo IV/Kö. Spolupůsobil pouze při prozkoumání lesů u Pozořic a pátrání po uprchlých osobách, které se měly zdržovat v lesním bunkru, aniž by byl však osobně nařídil nějaká opatření. Tato akce proběhla bezvýsledně.

      V květnu 1944 byl Nölle velitelem bezpečnostní policie a SD v Marseiles. Po invasi byl disciplinárně stíhán, protože údajně příliš rychle ustoupil se svou služebnou. Z toho důvodu byl povolán na podzim 1944 do zbraní SS. Není mi nic známo o jeho dnešním pobytu.

 

Věc : Vrchní vládní rada SS-Obersturmbannführer dr. Rennau.

      Vedoucí úředník vedoucí služebny státní policie v Brně, vládní rada Nölle, byl v květnu 1944 přeložen do Marseilles. Na jeho místo nastoupil vrchní vládní rada dr. Rennau, který dosud vedl v Praze školu pro vůdcovské funkcionáře SS. Do jeho služebního období spadají různé popravy /exekuce/ v okruhu působnosti vnější služebny Moravské Ostravy, které prováděl svého času po sabotážních akcích Römer. Dr. Rennau nařídil velkou akci v Pikárci a sám se této akce osobně zúčastnil, ačkoliv při tom nedával svá vlastní nařízení. Za doby jeho působení v Brně byla nasazena na Moravě různá ZbV komanda, jímž přidělil jejich oblasti působení. Také několikráte navštívil Bratislavu v záležitosti nasazení ZbV komanda. Dr. Rennau byl v prosinci 1944 přeložen k hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu. Tam prováděl, z příkazu úřadujícího šéfa IV SS- Gruppenführera Müllera, zvláštní úkoly, o nichž nejsem informován. Nemohu učinit žádné údaje o dnešním pobytu Rennaua.

 

Věc : SS-Standertenführer Herrmann.

      Do 15. 3. 1939 byl Herrmann jako vládní rada a SS-Hauptsturmführer vedoucím státně policejní úřadovny v Kasselu.V říjnu 1938 byl nasazen jako vedoucí bojového komanda /Einsatzkomlmando/ z Opolí /Ooppeln/ k zabírání Sudet a vedl asi 6 týdnů bojové komando v Opavě. Do Kasselu se vrátil v březnu 1939, kde byl přidělen k bojovému komandu, které při zřízení Protektorátu přišlo do Prahy. V květnu 1939 na vlastní přání /z vlastního popudu/ pozval /mne/ na nově zřízenou státně policejní služebnu v Brně. Když v témže měsíci přijel do Kasselu na návštěvu, navrhl mně k odeslání do Brna, kde jsem měl na místo kriminálního rady Musgaye převzít vedení oddělení II. S tím jsem projevil souhlas a Herrmann moje odeslání a později přeložení do Brna u RSHA navrhl.

      Herrmann byl právník a v prvé řadě správce. Zpočátku neměl o exekutivě žádné ponětí. Pro jeho pedantské úřednické jednání byl u úředníků málo oblíben. V květnu 1941 byl odeslán se zvláštními návrhy k RSHA. Jako SS-Sturmbannführer vedl deputaci úředníků gestapa a SD, která byla vyhlédnuta k nasazení v koloniích a v Itálii absolvovala zvláštní kurs. Jako vrchní vládní rada a SS-Obersturmführer odešel jako velitel bojové skupiny do Zábřehu v Chorvatsku. V roce 1942 navštívil brněnskou služebnu gestapa a zde mně navrhoval, abych se nechal přeložit do Záhřebu. Měl jsem tam zintensivnit zpravodajskou službu a pokusit se zatknout vedoucího partyzánů Tita. Nestavěl jsem se proti. Herrmann však nemohl moje přeložení prosadit. V roce 1944 byl povýšen na vládního ředitele a SS-Standartenführera.

      V Protektorátě Herrmann do exekutivy zasahoval málo. Přesto si ponechal předběžné povolování všech důležitých úředních jednání. Do jeho předního období spadá odhalení "Obrany národa".

      V internačním táboře Darmstadt jsem se z doslechu dověděl, že Herrmann v posledním týdnu před koncem války měl padnout. Tato zpráva však v žádném směru není autentická.

 

Věc: Vládní rada SS-Sturmbannführer dr. Lettow.

      Koncem roku 1939 byl Lettow přeložen od RSHA - Hospodářského referátu k vedoucí služebně gestapa do Brna, jako stálý zástupce vedoucího a vedoucí II. V jeho úřední období spadá odhalení „Obrany národa“ a KSČ. Lettow byl předsedajícím jednoho senátu v první periodě stanného soudu. Řídil více zasedání . Myslím, že byl počátkem roku 1943 přeložen k RSHA na referát Čechy / Morava, a v roce 1944 byl pověřen vedením státně policejní úřadovny v Karlových Varech.

      Lettow vedl jednání v Bratislavě ve věci účasti vedoucí služebny gestapa Brno na odhalení a likvidaci KSČ na Slovensku.

 

Věc : Vládní rada Koschorke.

      Počátkem roku 1943 byl vládní rada Koschorke odeslán z RSHA k informativnímu zaměstnání u vedoucí služebny gestapa v Brně. Dříve byl hetmanem ochranné policie a v této souvislosti spojovacím důstojníkem mezi generálem Daluegem a SS-Gruppenführerem Heydrichem. Podílel se také na tažení proti Rusku a byl přidělen armádě, která provedla průlom /průnik/ na Kavkaz. Jakou činnost u tohoto tělesa vykonával, nevím. Zdržoval se však v týlu obsazeného území. O svých zážitcích napsal dvě malé knihy, které byly vytištěny. Tyto jsem četl, avšak nic jsem v nich neshledal pozoruhodného. Hlavně se jednalo o líčení malých bojových episod.

      Koschorke poté přešel k vedoucí službě bezpečnostní policie. Pokud vím, byl právník, v každém případě měl .vysokoškolské vzdělání. U vedoucí služebny gestapa v Brně se měl získat praktické vědomosti a po uplynutí jednoho roku měl býti převzat k vedoucí službě. Poté, kdy musel projít oddělení II. a III. jednotlivé referáty, byl nasazen u oddělení IV/Kö. Nejdříve vedl referát IV 1a, jako samostatný vedoucí, kde byl zapracováván kriminálním komisařem Mondorfem. Do tehdejší činnosti spadá zatčení Komínka a odhalení ilegální policejní skupiny. Koschorke také pracoval spolu s konfidenty Chalupou a Šmídem.V jednotlivosti nemohu označit žádné jím navržené zatčení. V jednotlivých referátech odhaduje jeho činnost průměrně na 2-4 týdny. Při své práci byl však Koschorke velmi čilý. O jeho zaměstnání na referátě IV 1b nemohu nic podstatného uvésti, protože pokud si pamatuji, v této době nebyly na tomto referátě zaznamenány žádné události nějakého významu. Kriminální komisař Leischke, který Koschorkeho zapracovával, může o tom podat vysvětlení.

      Když Koschorke prošel všechny referáty mého oddělení, byl vedoucím vedoucí služebny gestapa v Brně vládním radou Nöllem odeslán do Moravské Ostravy k vedení tamnější vnější služebny gestapa, protože tehdejší šéf vnější služebny vypadl. Činnost Koschorkeho trvala tam, pokud si pamatuji, asi čtvrt roku nebo ještě déle. Intensivně se staral o služební záležitosti referátu IV 1a a IV 1b a také zde a nasazoval konfidenty Šmída, Chalupu a Cwirze. O jednotlivých akcích nemohu uvésti žádné podrobnosti.

      Poté, když Koschorke prošel také oddělením IV/Kö, vyjádřil vedoucímu státní policie přání, aby směl býti ještě jednou činným u referátu IV 1a. Koschorke také ještě několik týdnů tento referát řídil. Všeobecně nebyl u úředníků oblíben, protože se k nim choval stále arogantním způsobem. Já sám jsem pokládal služební posudek Koschorka za positivní ; protože služební záležitosti také v době, kdy jsem nebyl přítomen asi 5 týdnů s v každém směru vedl dobře. 

      V roce 1944 byl Koschorke přeložen do Stuttgartu jako stálý zástupce vedoucího vedoucí služebny gestapa. Na přelomu roku 1944/45 následovalo jeho odeslání ze Stuttgartu k veliteli bezpečnostní policie /Kommandeur der Sicherheitspolizei/ Klagenfurtu nebo Veldemu. 

 

Věc: Kancelářská zaměstnankyně Pollandtová.

      Snoubenka kriminálního asistenta Floriana Emmi Pollandtová se po jeho smrti ucházela o zaměstnání jako kancelářská síla u vedoucí služebny gestapa v Brně. Jelikož jsem převzal opatrovaní Florianovy matky po jeho smrti, ptala se mně Pollandtová, při příležitosti návštěvy v bytě její tchyně, zda je vyhlídka na umístění.Odpověděl jsem kladně a radil jsem jí, aby si podala žádost o přijetí na služebnu. Pollandtová byla přijata vrchním policejním inspektorem Wandahlem a přidělena do mého oddělení. Myslím, že v roce 1942 nebo 1943 existovala potřeba písařek u referátu IV 1b, přidělil jsem Pollandtovou kriminálnímu komisaři Leischkemu, který ji zaměstnal na referenta Pagnacco - tiskové záležitosti Když onemocněla koncem roku 1944 má stenotypistka Matalová, zastupovala její místo Pollandtová. Byla však zaměstnána až do konce války v mé předpracovně, protože Matalová až do té doby nebyla v práci /ausblieb/.

      Práce Pollandtové pozůstávala většinou ve vyhotovování čistopisů v záležitostech ochranné vazby. Kromě toho zachycovala stenogramy. Při vyšetřování nebyla přítomna.

 

V ě c : Dr. Dvořák z Prahy.

      V okrese Moravská Ostrava byl zatčen v roce 1944 nebo počátkem 1945 z Prahy pocházející dr. Dvořák Byl tehdy u partyzánské skupiny Murzinovy nebo Ušiakovy a měl vysokou funkci. Na popud vedoucího vnější služebny ve Vsetíně Danzmayera byl Dvořák předán z Moravské Ostravy do Vsetína. Když jsem navštívil vnější služebnu ve Vsetíně a to příležitostně ve věci skupiny hnutí odporu, byl zatčen dílenský mistr Beneš ze vsetínské Zbrojovky, který vedl rozdělení organizace ve Zbrojovce. Dvořák byl umístěn v téže cele vězení ve Vsetíně s Benešem. Danzmayer mu dal příkaz, aby vyzvěděl ilegální uplatnění Benešovo. Myslím, že jsem byl dvakrát přítomen, když Dvořák podával Danzmayerovi zprávu o výsledku své špiclovské činnosti. Tímto způsobem se dověděl, že vedoucím odbojové organizace ve vsetínské Zbrojovce fungoval ředitel Cink a dalších 5-6 vedoucích úředníků bylo získáno jako členů pro organizaci. Kromě toho se dověděl o vedoucích organizace v jednotlivých objektech podniku a celkovou sílu organizace, myslím, že to bylo 400-500 mužů.

      Beneš pak obšírně doznal na základě Dvořákovy činnosti. Cink byl sice zatčen, ale později zase propuštěn. O tom jsem již obšírně vyprávěl zvláště. Dal jsem pokyny, aby nebylo provedeno žádné zatčení mezi osazenstvem Zbrojovky z řad organizace.

      Dvořák mi učinil nabídku, že by chtěl pro mne pracovat. Protože jsem ho považoval za vhodného propustil jsem jej z vazby a přemístil do Brna.. Zprvu si najal byt v Grandhotelu a zapsal se, jak myslím, svým správným jménem. Nato asi 8 dnů si pronajal v městě místnost s nábytkem, kde nemohu říci.Nasadil jsem Dvořáka jen ve Vyškově. Pátralo se tehdy po kurýrce Mance a Dvořák projevil ochotu, že připraví zatčení této funkcionářky. Napsal podle mého návodu dopis, v němž prosil „Manku“, aby došlo s ním ke schůzce. Tento dopis odevzdal podplukovníku Kašíkovi ve Vyškově s tím výsledkem, že „Maňka“ si přála s ním hovořit v určitý den mezi 19 a 20 hodinou na přejezdu železniční trati u Lulče. Přípravu k zatčení a samotné zatčení jsem předal příslušnému vedoucímu referátu kriminálnímu komisaři Leischkemu. Na této akci jsem já sám nebyl přítomen a nemohu proto z vlastní zkušenosti učinit o tom žádné údaje. Jak mi hlásili zúčastnění úředníci došlo k přestřelce mezi více ilegálními osobami a úředníky gestapa, při čemž "Maňka" střelila Dvořáka do spodní části těla. "Maňka" byla zatčena. Dvořák byl převezen do brněnské nemocnice, ale tam během operace zemřel. Na zatčení „Maňky“ se zúčastnili mimo kriminálního komisaře Leischkeho úředníci Wochian a Körner. Další jména si už nepamatuji. „Maňka“ měla mít spojení s partyzánskou skupinou v Českomoravském prostoru a na generála Lužu. Výslech vedl kriminální komisař Leischke. Vzpomínám si, že tato spojení byla odhalena. Mluvil jsem s "Maňkou" jen krátce a při tom mi „Maňka“ neučinila žádnou podstatnou výpověď.

      Když v březnu nebo dubnu 1945 bylo akutní vyklizení brněnského vězení pro přiblížení fronty nebyla již žádná možnost evakuace zatčených žen. Kriminální komisař Leischke se mnou jednou jednal z vlastního popudu o event. přesunu "Maňky"do Prahy. Jak si vzpomínám, transport se neuskutečnil. Když jsem dal příkaz referentovi pro ochrannou vazbu o propuštění všech žen z věznice na Cejlu po rozmluvě s velitelem Rauschem, byl jsem toho názoru, že "Maňka" byla propuštěna. Až teprve při mém výslechu mi bylo známo, že „Maňka“ prý zde nemá být.

Doplňující zpráva :

Věc : Šmíd.

      V roce 1944 mi řekl kriminální asistent Seitz, že můj konfident Šmíd se u něho snaží, aby dostal k disposici krátkovlnný vysílač. Údajně potřeboval tento vysílač, aby posílil u paraagenta "Petra" dojem, že on Šmíd je velký funkcionář. Neuznal jsem nutnost k opatření krátkovlnného vysílače a odmítl jsem jeho opatření gestapem. Myslím, že přišel ze mnou Šmíd osobně, abych mu přenechal vysílač, což jsem taká odmítl. Šmíd nedostal nikdy vysílač buď ode mne nebo mým prostřednictvím. Při příležitostné rozmluvě mi řekl, že má vysílač. Na mou otázku, z jakých pramenů tento vysílač má, se jen pousmál a dal vyhýbavou odpověď. Pokládal jsem Šmídovo hlášení za pouhé řečnění a nepřikládal jsem mu žádný význam. Jestliže skutečně Šmíd měl vysílačku, mohl ji dostat, podle mého mínění, jen ze spojení na "Petra" nebo jeho partyzánskou skupinu. Jelikož Malina a Březík v posledních měsících spolupracovali, budou jistě moci podat vysvětlení na dotazovanou vysílačku. Já sám jsem takovou vysílačku neviděl. Podle mého mínění je vyloučeno, aby byl Šmíd dostal vysílačku k disposici od oddělení IV/Rö, protože bych byl musel o tom vědět.

 

Doplňující zpráva :

Věc : Generál Luža.

      Šmíd mi hlásil v roce 1944 o generálu Lužovi, že vede na západní Moravě jedinou skupinu odporu o určitém významu. Jeho spojkou má být jistý Steiner. Šmíd údajně nezískal nikdy přímé spojení na oba jmenované 

      Vím z rozhovoru s kriminálním radou Taudtem, že nasadil jednoho nebo více agentů na Lužu, kteří také přišli do přímého spojení. Myslím, že „R 3“ - Ryšánek, se toho zúčastnil.

      Vzpomínám si, že tato hra byla vedena delší dobu, ale nevedla k zatčení Lužovu. Koncem roku 1944 nebo začátkem roku 1945 byl zjištěn Luža v hostinci v jednom místě v okolí Žďáru, na udání českého hostinského a byl zastřelen protektorátními četníky při kladení odporu. Několik dní nato vnikly neznámé osoby, pravděpodobně příslušníci Lužových kruhů, do místa a zastřelili jednoho nebo dva četníky. Záležitost zpracovávalo výhradně oddělení IV/Rö a proto mi nejsou další podrobnosti známy.

 

Doplňující zpráva :

Porady II A - referátů u hlavního říšského bezpečnostního úřadu.

      Myslím, že od roku 1936 pořádal hlavní říšský bezpečnostní úřad pracovní porady II A referentů všech služeben státní policie. Říše, v časovém odstupu l až 2 roků v Berlíně. K účasti byli určeni vedoucí úředníci exekutivy každé úřadovny státní policie, pokud pracovali při boji proti komunismu a marxismu. Nebyl předepsán počet účastníků jednotlivých služeben, ale byl dán na uvážení vedoucího služebny. Pozvánky byly vydávány jako přísně důvěrné dopisy hlavního bezpečnostního úřadu, později také dálnopisem, které docházely jako tajné. Do služeben byly zasílány příslušné programy podle jmenovitě nahlášených účastníků. Přístup na jednaní byl možný jen na podkladě osobního služebního průkazu účastníka ve spojení s vydanou pozvánkou na jméno. Porady se konaly pravidelně ve velké posluchárně služební budovy v Berlíně, na Princ Albertstr. č. 8, nakonec se odbývaly v roce 1941 v Bernu u Berlína. Počet účastníků odpovídal přibližně počtu služeben v Říši. Některé větší služebny vysílaly také dva účastníky. S přibývajícím počtem služeben za války se v také zvětšoval počet účastníků. Podle mého odhadu byl největší počet přítomných asi 150. Vedoucím těchto porad byl stále úřadující šéf IV - SS-Grupnenführer Müller. Účastníci se stále měnili, protože novým zřizováním služeben se zaznamenávala stále silná změna osob. Mně osobně je známo jen málo účastníků podle jmen. S určitostí oznamuji účastníka jedné porady, kriminálního komisaře Dotgese, úřadovna státní policie Erfurt, kriminálního komisaře Leimera, vedoucí úřadovna statní policie Praha, kriminálního komisaře Müllera, úřadovna státní policie Saarbrücken. Další jména mně napadnou po uvážení.

      První porada, které jsem se zúčastnil, byla, jak si vzpomínám, v květnu 1939. Tehdy mě vyslala na poradu úřadovna státní policie Kassel. Protože v mém bytě v Brně byl nalezen program této porady, mohu se upamatovat v hrubých rysech na tyto přednášky, maje po ruce téma referátů.

      Musím podotknout, že na všech poradách se konaly výlučně přednášky. Materiál k tomu poskytly vlastní zjištění a došlé události k hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu, vlastní zjištění byla podle mého soudu v mizivém počtu.

 

Doplňující zpráva :

Porada 12. a 13. V. 1939.
Zásadní úvahy o pátrací zpravodajské službě.
SS-Oberführer Müller uvedl mimo jiné toto:

      Referát se týká v prvé řadě získávání a vedení konfidentů v souvislosti se zjišťováním a pátráním ilegálně žijících osob a funkcionářů, ilegálně žijících osob a funkcionářů ilegálních organizací, zvláště KPD /Komunistické strany Německa/. Referát trval asi 20 minut a osvětlil zpočátku a obecně policejní pátrací metody. Základem Müllerových slov byl poukaz na získávání a vedení konfidentů z běžných vyšetřovacích komplexů, že osvětlení jedné jediné záležitosti velezrady je důležitější a významnější oproti běžnému získávání zpráv o velezrádných snahách. Aby byl získán konfident formátu, nemůže býti významná záležitost velezrady započata státní policií. Autorizoval přítomné úředníky, aby se zabývali daleko více podobnými záležitostmi, než se dělo dosud, avšak aby hlásili každý důležitý případ hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu.

      Po rozdělení gestapa a SD l1. 7. 1937 bylo kompetentní gestapo výhradně pro zpravodajskou službu při sledování protivníků. Činnost SD se omezuje na životně důležité oblasti a všeobecnou politickou zpravodajskou službu. Gestapu mají býti postoupeni až dosud v SD zaměstnání konfidenti při sledování protivníků. Je také nutné, aby byli nasazeni konfidenti při sledování protivníka - jednotlivce.

      Protivník se skrývá. Neexistují víc žádné organizace, jen lokální a skupiny. Podle vzoru trojského koně pronikají tyto skupiny do podniků, korporací a provozují tam své rozkladné dílo. Je nutné, aby se bojovalo proti ilegálním formám projevu protivníka, v prvé řadě ihned, k tomu je povolána pátrací zpravodajská služba. Řečník ohlašuje zákon o gestapu. To se však do konce války nestalo skutečností. Aby se vyloučili podle možností konfidenti nespolehliví a pracující pro obě strany, připravuje se systém a varování. Zjištění konfidenti jako nespolehliví, musí býti ihned ohlášení hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu. který zařídí běžné pokyny a dodá služebnám. Zpravodajská služba proti protivníkovi byla soustředěna u hlavního bezpečnostního úřadu, referátu II N. Je nutné dbát na to, aby při každé úřadovně státní policie byl utvořen týž referát.

      Rozeznáváme:

a/ osoby předzvědné,
b/ agenti - špiclové, tj. konfidenti v užším slova smyslu, kteří vykonávají činnost z výdělečných důvodů. Tyto osoby je nutno zevrubně přezkoumat, musí býti na ně zapůsobeno, aby se „vyzpovídali“.
c/ konfidenti.

      Konfidenta musíme získat z kruhů protivníka. Je zatčen, vyslechnut a nasazen, protože jeho přezkoušení nepřineslo žádné předběžné tresty a nebyly zjištěny žádné jiné překážky. Získaný konfident má vlastnoručně podepsat protokol. Dále se má pořídit jeho fotografie. Má podepsat svým jménem potvrzení na vyplacené peníze. V tom případě, že nosí na obou ramenou, tj. že pracuje i pro protivnickou stranu a v takovém případě, aby bylo možno ho v zahraničí prozradit. Při příkazech pro zahraničí je nutno dát mimořádný pozor.

      Další možnost pro získaní konfidentů existuje z kruhů propuštěných vězňů z koncentračních táborů. Povolují se služební cesty do koncentračních táborů za tímto účelem. Získaný konfident musí dostat čas k rozvoji své práce. Přináší-li v průběhu 1-2 roků podstatné zprávy, tedy to stačí. Osoby, které se z vlastní iniciativy nabízejí, je nutné brát s největší opatrností.

      Osobám emigrujícím od roku 1933 je nutné věnovat pozornost. Náchylnosti návratu těchto emigrantů do říše je nutno využít. Zavedením poštovní kontroly mohou býti získány poznatky. Po prověření příbuzných může být za vhodných okolností dosaženo těmito návratu emigrantů. Nemusí býti získáni emigranti jenom z vlastního okresu, nýbrž také z okresů jiných. Všeobecně jsou vrátivší se emigranti posláni do koncentračních táborů. V úvahu přicházejí stupně II. a III. V počátku je stupeň II. Úředník, který řídí konfidenty, musí mít o těchto obsáhlé odborné znalosti, kterými konfident roste. O každém konfidentovi založit akta, vyžádat výpis z trestního rejstříku a ústní výpovědi písemně doložit, cože je velmi důležité pro případ, že bude muset být konfident jednou zatčen. Řídící úředník se musí pokusit konfidenta na sebe lidsky připoutat, při tom však udržovat určitý odstup.

      Odeslání konfidenta do zahraničí je povinně prováděno povolením přes RSHA. Zprávy musí býti podávány v základě pod krycím jménem. Spojení do zahraničí k tomuto konfidentovi musí mít přednost. Není radno tyto posílat přes hranice ilegálně. K podávání zpráv je nutné dohodnout šifrovací klíč.

      K přezkoušení práce konfidenta v zahraničí je nutné, aby se s ním řídící pracovník tam sešel. Cesty jsou povinně povoleny. Úředník se musí sám cítit jako ilegál. Konfidenti jsou instruováni, aby se obraceli na německé diplomatické zastupitelství jen v případě mimořádného nebezpečí.

      Konfidenti patří jako celek tajné státní policii a proto se při překládání úředníků předávají jiným úředníkům. Nezodpovědné jednání je řešeno disciplinárně RSHA.

      Konfidenti v průběhu soudního řízení.

      Je chybou zapojovat konfidenta v soudním procesu. Okruh osob stojících bezprostředně kolem konfidenta nezjišťovat. Těmto osobám je nutno dát možnost, aby mohly emigrovat. Konfidenta je nutno přesto před tím stáhnout.

      Agent provokatér : nepřichází v úvahu - jenom ve dvou vyjímečných případech
            a/ při sabotážích a teroristických akcích, které je nutno podle jsoucích plánů přivést do určitého směru.
            b/ v kruzích, které právě ilegálně pracují.

      V těchto případech je nutné hlášení RSHA, jako tajná říšská věc.

      Placení :

      Při odměňování 500 a 800 marek, musí konfident již něco dokázat, v zahraničí nejvýše 400 marek měsíčně. Normální odměňování za každý týden 20 - 40 marek.

      Důležití konfidenti jsou podle předpisu staženi od vojenské povinné služby. Nejsou staženi ze základního cvičení.

      Je nutné pátrací zpravodajskou službu rozprostřít vždy ještě na všechny případy.

 

Doplňující zpráva :

Komunistické hnutí v létech 1938/39 :

      Komunistická agitace se pohybuje na „lidové frontové linii“ a usiluje o sjednocení všech protivníků fašismu. /Příklad: Španělsko a Čína/. Jaký význam mělo odstavení generála Blomberga v této souvislosti, již nevím./ Nacionalismus a fašismus jsou hlavní nepřátelé Kominterny. Mnichovská dohoda je prestižní úspěch fašismu a nacionálního socialismu. Řečník potom uvedl řeč Dimitrova k 21. výročí bolševické revoluce a mezinárodní dělnickou konferenci v Bruselu z let 1938. Na této konferenci požadoval šéf sekce, jehož zástupcem je Ulrich aktivizaci komunistické politiky. KSN bude řízena hlavně ze zahraničí.