Vojtěch Kročák a Lubomír Prešer, dva partyzáni, kteří odešli 12 hodin před vypálením Juříčkovy usedlosti

Shodou šťastných náhod nebylo obětí tragédie u Juříčků v Leskovci ještě více, protože v době, kdy v Brně nasedali gestapáci do připravených autobusů a vydali se směrem ke Zlínu, odvádí Jan Martinec z Leskovce č. p. 91 patnáct partyzánů do Lhoty a dále pak na Jasenské paseky. Tito partyzáni byli ubytováni u Juříčků čp. 67 (vypálená usedlost) u Juříčků čp. 102, u Martinců čp. 91, u Machálku čp. 230 (nejbližší sousedé vypálených Juříčků) a u Randusů bez čísla popisného (bydleli 100 m nad Machálkovýma). Všechny tito rodiny bydleli v údolí Snozovém v Leskovci. Kdo ví, jaký by byl osud Leskovce, kdyby se jejich odchod zpozdil o pouhých 12 hodin.

Mezi těmito partyzány byl nejspíše i dva boxeři ze Zlína, a to Vojtěch Kročák, pozdější mistr Československa v boxu a Lubomír Prešer, který se bohužel konce války nedožil.  Vojtěch Kročák o této části svého života nerad mluvil, jen v pozdějším věku se svému synovi svěřil, že byl den před vypálením Juříčkovy usedlosti v Leskovci byl u nich schovaný.

 Kročák Vojtěch, nar. 11. 1. 1925 ve Filákově, okres Lučenec, syn Vojtěch Kročáka a jeho ženy Jutlie, roz. Poroslajové, vyučený u Bati ve Zlíně jako kovoumělec. Od 12. 2. 1945 do 9. 5. 1945 zapojen do odboje, v březnu 1945, při nebezpečí jeho zatčení přešel do hor ke skupině Máta, kde se zúčastnil různých akcí se zbraní v ruce a to např. přepadení maďarských povozů mezi Kudlovem a Březůvkou, kdy byli ukořistěny zbraně a náboje, nebo přepadení sedmi maďarských vojínů v lese u obce Lípa, kde byli bez boje získány jejich zbraně. Dále sám přepadl a zneškodnil dva německé důstojníky v uniformách SS a vyznačil se i v boji o Vizovický kraj, kde byl jmenován velitelem čety. Pod jeho velením bylo přeřezáno celkem 6 telefonních kabelů, a to u stadionu SK Baťa, u Gerbetsova pomníku, železniční zastávka Louky, na Vršavě, zastávka u nemocnice a na domku u starého hřbitova. Po válce 22. 5. 1945 vstoupil do služeb SNB a v roce 1988, když šel do penze složil U na OO VB Praha 7, jako operační důstojník (zástupce náčelníka).

Vojtěchu Kročákovi se narodili v Praze dva synové, Vojtěch a Jiří, kteří se oba dva věnovali sportu. Starší Vojtěch boxu a mladší Jiří hokeji. Jiří Kročák byl kapitán Pražské Sparty při zisku  posledního federálního Mistra lihgy v ledním hokeji.

Prescher Lubomír,  narozen 6. 10. 1924 v Kylešovicích (dnes část Opavy), syn zámečníka Alfréda Preschera a jeho ženy Marie, roz. Střižíkové, před válkou jeho rodina bydlela v Ostravě Hrabůvce. Smrtelně zraněn při osvobozování Zlína a zemřel 4. 5. 1945 v městské nemocnici ve Zlíně. Na pomnících uveden jako Prešer Lubomír, rodina si ale příjmení z Prescher na Prešer změnila až 4. 12. 1945.

MOJE PARTYZÁNSKÁ VZPOMÍNKA

VOJTĚCH KROČÁK, reprezentant RH v rohování

Jsou nás miliony takových, kdo až do smrti nezapomeneme na rok 1945, na vzrušující chvíle osvobozování naší vlasti nepřemožitelnou Sovětskou armádou. Do mého vlastního života se ty okamžiky zapsaly zvlášť nesmazatelně. Byl jsem totiž členem partyzánské brigády Jana Žižky, která až do dnů konečného vítězství nad fašisty působila na moravskoslezském pomezí. Za tuto bojovou činnost se mi dostalo vyznamenání II. stupně „Za vynikající zásluhy o čs. armádu“.

Tenkrát, za okupace, jsem byl zaměstnán jako strojník v bývalém Zlíně, u Bati. Usiloval jsem však o to, abych mohl alespoň malým dílem přispět k porážce fašistů a jejich vyhnání z naší vlasti. Chtěl jsem pracovat v odboji. Po obezřetném navazování kontaktů s odbojovými pracovníky jsem dostal malý, prověřovací úkol: zničit telefonní spoje ve městě. Úkol jsem splnil. Byl z toho značný poplach. V závodním i městském rozhlase pátrali po pachateli a slibovali trest smrtí...

Bylo mi tenkrát dvacet let. Věk celkem přiměřený k tomu, aby mi mohly být svěřeny bojové úkoly, vyžadující fyzické vypětí i odvahu. Vlastní má práce v odboji pak začala tím, že jsem odešel do Vizovic k Hekům, kteří byli spojkou mezi partyzány. Tam jsem pobyl několik dní. Potom vedla moje cesta přímo do hor, k hajnému na Jasenské paseky. A tady jsem čekal, až přijdou partyzáni, abych se mohl zařadit do některé z jejich hlídek.

Nepřišli však oni, nýbrž dva esesáci na kontrolu. Troufali si jen sem, na kraj lesů, dál už se možná ani neodvažovali, přece jen ze stále rostoucí činnosti partyzánů měli zřejmý strach. Ovšem ani mně při jejich příchodu nebylo zrovna do smíchu; právě jsem odpočíval, neboť jsem v noci hlídkoval. V té chvíli mi projelo hlavou: je zle! Vždyť jsem neměl ani doklady, ani zbraň k obraně. Ale dopadlo to nad očekávání dobře...

Pomohla mi částečná znalost němčiny a pak i to, že esesáci skočili na vějičku, když uvěřili, že hajný je můj strýc a já že jsem nemocen. Doklady fašisté zatím ku podivu nechtěli a nám šlo jen o to, jak je dokonale oklamat. Začali jsme je tedy hostit a mezitím jsme se s hajným nenápadně smlouvali jak na ně. Hajný měl naštěstí jako partyzánská spojka při sobě pistoli a jakmile fašisté zapomněli na ostražitost, vyrukoval na ně se zbraní: ruce vzhůru! Nevítaní esesáčtí hosté překvapením zbledli, že by se na nich krve nedořezal, tak rychle byli zaskočeni. Bleskurychle jsem k nim přiskočil a zbavil je opasků se zbraněmi. A od té chvíle jsme byli pány situace my. Pro mě bylo hlavní, že jsem měl v ruce nedocenitelné v té chvíli zbraně: pistole, automat, pušku!

Po prvním bojovém střetnutí s nenáviděnými fašisty ovšem následovaly záhy další, jenže těchto akcí jsem se zúčastnil už jako řadový člen partyzánské skupiny. A později jsem sám jedné takové skupině velel. Přepadávali jsme transporty, útočili po nacistech, kde se dalo. Zásadou pro nás bylo vždycky: udeřit a zmizet. V jedné přestřelce jsem byl raněn střepinou do břicha; na nějakou nemocnici ovšem v té době nebylo ani pomyšlení a tak jsem ležel na pasece a ošetřoval mne partyzán-medik.

Když už se blížila Rudá armáda a s ní i konce fašistické nadvlády, soustředily se naše partyzánské oddíly v jeden útvar. Obsadili jsme Jasenské paseky a udeřili na esesáky. S druhé strany do nich bili Rusové. Hitlerovci pacholci nevěděli kudy kam a zoufale hledali, kudy nechat tesař díru. V noci byl poměrně klid. Ráno prudkým nástupem se sovětští vojáci probojovali až k nám, neboť o nás samozřejmě věděli, když naše vedení (velitelem byl major Murzin) s nimi mělo pravidelný kontakt. Těžko popsat slávu, s níž jsme se přivítali, vzájemné objímání a líbání. To mezi několik chvil, které člověku v paměti nikdy nevymizí.

Potom ale ani s příchodem Sovětské armády postupně nekončil náš úkol. Ještě jsme čistili kraj a likvidovali odříznuté fašistické skupiny. Pak definitivně utichla palba a začínala mírová práce. Moje cesta vedla z lesů domů, do sportovních hal a tělocvičen, ke sportu, který se pro mně a života ve valašských lesích zůstala jen ve vzpomínkách. Ještě dnes však musím znovu připomenout, jak prospěšné mi byly fyzické vlastnosti, které jsem nabyl v rohovnickém ringu: obratnost, nebojácnost, chladnokrevnost. Uměl jsem správně odhadnout a zvážit nebezpečí, rychle se orientovat, jak mu čelit. To všechno mi dala především pětiletá zkušenost z rohovnického sportu.

Dnes, ve dnech desátého výročí našeho osvobození vzpomínám s láskou na všechny sovětské přátele, vojáky i sportovce, s nimiž jsem se setkal. A jsem hrdý na to, že po boku sovětských lidí jsem — byť i nepatrným dílem — přispěl ke zrodu svobody, k příchodu nového života do své vlasti.

Vojtěch Kročák, originál MZA Brno	Karta Vojtěcha Kročáka, originál MZA Brno	Vojtěch Kročák, originál rodina Kročákova
Hrob Lubomíra Preschera/Prešera na hřbitově v Ostravě - Vítkovicích	Článek o Vojtěchu Kročákovi, originál rodina Kročákova	Články o Vojtěchu Kročákovi, originál rodina Kročákova