×

Podpořte nás - text

Výpověď Jana Martince, Leskovec č.91

Popis osudné velikonoční noci.

Poněvadž jsem dělal okresnímu veliteli Vsetínského podzemního hnutí „Davidovi1) spojku, bylo mojí svatou povinností, abych tuto práci zastával poctivě a opatrně, neboť „David“ byl pronásledován jak Gestapem, tajnou policií tak i četnictvem. Poslední dobou musel jsem mu všechno vyřizovati, neboť, byl prozrazen, takže nesměl přes den choditi mezi lidi. Ale jednoho dne, když musel zajeti do Brna, kde měl nutné vyřizování, byla na něj učiněna zrada, takže se již více nevrátil. Proto právě musel jsem se míti ještě více na pozoru, poněvadž jsem nevěděl jestli mne „David“ neprozradil, protože věděli, že měl spojku. Proto jsem z domu odešel a bydlel jednak u rodiny Juříčkové čís. 64, u rodiny Lažové čís. 114 a nejvíce jsem se zdržoval u učitele Černocha2) spojku, bylo mojí svatou povinností, abych tuto práci zastával poctivě a opatrně, neboť „David“ byl pronásledován jak Gestapem, tajnou policií tak i četnictvem. Poslední dobou musel jsem mu všechno vyřizovati, neboť, byl prozrazen, takže nesměl přes den choditi mezi lidi. Ale jednoho dne, když musel zajeti do Brna, kde měl nutné vyřizování, byla na něj učiněna zrada, takže se již více nevrátil. Proto právě musel jsem se míti ještě více na pozoru, poněvadž jsem nevěděl jestli mne „David“ neprozradil, protože věděli, že měl spojku. Proto jsem z domu odešel a bydlel jednak u rodiny Juříčkové čís. 64, u rodiny Lažové čís. 114 a nejvíce jsem se zdržoval u učitele Černocha v Leskovci. Ale v práci jsem nikdy neustal a tak jsem dělal spojku partyzánům, kteří bydleli u rodiny Juříčkové čís.67, u Martina Vychopně čís.62, u Josefa Juříčka3) čís.102 a u paní Hlavínkové čís. 66. Tady se musela dělat spojka ještě poctivěji, poněvadž jsme nevěděli, co je s „Davidem“. Tuto práci jsem dělal až do velikonočních svátků. Ještě v neděli velikonoční jsem veváděl 15 partyzánů od rodiny Juříčkové čís.67 do Lhoty přes hory a předal jsem je další spojce, která je vedla opět dále. Vrátil jsem se a přenocoval u rodiny Černochové, ale časně ráno jsem musel jíti k rodině Juříčkové, jelikož jsme tam měli menší velikonoční slavnost.

Oslavovali jsme velký postup Rudé armády na východě, pak jsme zpytovali celou naši práci až do toho dne a také jsme se radili o tom, co budeme ještě podnikati a co uděláme až se přiblíží ještě blíže Rudá armáda. Radost jsme měli z toho, co jsme vykonali a plány do budoucna jsme měli velmi krásné. Zdržel jsem se tam ž do odpoledne, kdy jsem byl poslán do Seninky na paseky s depeší k partyzánům. Vrátil jsem se dosti pozdě a tak jsem zůstal na noc opět u rodiny Černochové. Byl jsem velmi unaven, takže jsem po večeři okamžitě usnul a spal jsem, aniž bych věděl, co se kolem děje. Ráno mne probudil učitel Černoch se slovy: „ Jendo, okamžitě vstávejte, je zle, na pasekách u Juříčků se střílí, jsou tam všichni prozrazeni a přepadeni Němci.“ To bylo nejkrutější probuzení a nejhorší rána, jenž na mne účinkovala. Nemohl jsem si to v hlavě srovnat, že by to mohlo býti pravda, ale když jsem vyšel opatrně ven a slyšel jsem rány z pancéřových pěstí, střelbu kulometů a automatů, seznal jsem, že je to přece pravda.

Nikdy v životě jsem nezažil něco tak hrozného a strašného, jako tenkrát, když jsem věděl co se děje. Nevěděl jsem z prvu, co mám dělati, zda mám utéci, nebo zůstati na místě, neboť jsem z toho všeho byl tak zničen, že každá rána, kterou jsem slyšel vystřeliti na mne tak doléhala, jako kdyby nožem bodal. Snad nic by na mne hrozněji nepůsobilo, jako tato věc. Když jsem tak rozvažoval, co mám dělati, tu jsem viděl, po dědině chodí němečtí vojáci a shánějí občany, aby šli vypáliti ten celý statek. A tak jsem se sebral a utíkal jsem do lesa. Jak jsem se však přibližoval k lesu, tu jsem spatřil, že všechno je obsazeno německými vojáky i se psy. Okamžitě jsem se vrátil a utíkal jsem cestou až do Lutoniny u Vizovic, kde jsem se ukrýval po celý týden u bratrance Labaje4). Za týden jsem se dozvěděl od partyzánů, kteří tam bydleli, že nehrozí žádné nebezpečí a tak jsem se opět vrátil nazpět. Byl to velmi smutný návrat domů, když jsem se dověděl, že celá rodina Juříčkova jest upálena a mezi nimi i naši kamarádi partyzáni. Nemohl jsem to vůbec pochopiti, jak jen může člověk udělat takový hanebný a bestiální zločin, takže jsem ještě více zanevřel na německé vrahy.

Neboť nikdo nám již nemůže nahraditi rodinu Juříčkovu a člověk, který tuto rodinu poznal, nikdy na ni nemůže zapomenouti. A proto vzdávám čest celé rodině Juříčkové i slavným partyzánům, kteří byli upáleni za svobodu Československa.v Leskovci. Ale v práci jsem nikdy neustal a tak jsem dělal spojku partyzánům, kteří bydleli u rodiny Juříčkové čís.67, u Martina Vychopně čís.62, u Josefa Juříčka čís.102 a u paní Hlavínkové čís. 66. Tady se musela dělat spojka ještě poctivěji, poněvadž jsme nevěděli, co je s „Davidem“. Tuto práci jsem dělal až do velikonočních svátků. Ještě v neděli velikonoční jsem veváděl 15 partyzánů od rodiny Juříčkové čís.67 do Lhoty přes hory a předal jsem je další spojce, která je vedla opět dále. Vrátil jsem se a přenocoval u rodiny Černochové, ale časně ráno jsem musel jíti k rodině Juříčkové, jelikož jsme tam měli menší velikonoční slavnost.
Oslavovali jsme velký postup Rudé armády na východě, pak jsme zpytovali celou naši práci až do toho dne a také jsme se radili o tom, co budeme ještě podnikati a co uděláme až se přiblíží ještě blíže Rudá armáda. Radost jsme měli z toho, co jsme vykonali a plány do budoucna jsme měli velmi krásné. Zdržel jsem se tam ž do odpoledne, kdy jsem byl poslán do Seninky na paseky s depeší k partyzánům. Vrátil jsem se dosti pozdě a tak jsem zůstal na noc opět u rodiny Černochové. Byl jsem velmi unaven, takže jsem po večeři okamžitě usnul a spal jsem, aniž bych věděl, co se kolem děje. Ráno mne probudil učitel Černoch se slovy: „ Jendo, okamžitě vstávejte, je zle, na pasekách u Juříčků se střílí, jsou tam všichni prozrazeni a přepadeni Němci.“ To bylo nejkrutější probuzení a nejhorší rána, jenž na mne účinkovala. Nemohl jsem si to v hlavě srovnat, že by to mohlo býti pravda, ale když jsem vyšel opatrně ven a slyšel jsem rány z pancéřových pěstí, střelbu kulometů a automatů, seznal jsem, že je to přece pravda.
Nikdy v životě jsem nezažil něco tak hrozného a strašného, jako tenkrát, když jsem věděl co se děje. Nevěděl jsem z prvu, co mám dělati, zda mám utéci, nebo zůstati na místě, neboť jsem z toho všeho byl tak zničen, že každá rána, kterou jsem slyšel vystřeliti na mne tak doléhala, jako kdyby nožem bodal. Snad nic by na mne hrozněji nepůsobilo, jako tato věc. Když jsem tak rozvažoval, co mám dělati, tu jsem viděl, po dědině chodí němečtí vojáci a shánějí občany, aby šli vypáliti ten celý statek. A tak jsem se sebral a utíkal jsem do lesa. Jak jsem se však přibližoval k lesu, tu jsem spatřil, že všechno je obsazeno německými vojáky i se psy. Okamžitě jsem se vrátil a utíkal jsem cestou až do Lutoniny u Vizovic, kde jsem se ukrýval po celý týden u bratrance Labaje. Za týden jsem se dozvěděl od partyzánů, kteří tam bydleli, že nehrozí žádné nebezpečí a tak jsem se opět vrátil nazpět. Byl to velmi smutný návrat domů, když jsem se dověděl, že celá rodina Juříčkova jest upálena a mezi nimi i naši kamarádi partyzáni. Nemohl jsem to vůbec pochopiti, jak jen může člověk udělat takový hanebný a bestiální zločin, takže jsem ještě více zanevřel na německé vrahy.
Neboť nikdo nám již nemůže nahraditi rodinu Juříčkovu a člověk, který tuto rodinu poznal, nikdy na ni nemůže zapomenouti. A proto vzdávám čest celé rodině Juříčkové i slavným partyzánům, kteří byli upáleni za svobodu Československa.
 
                                                Martinec Jan,
                                                Leskovec č.91
 
Originál výpovědi je uložen u pana Antonína Juříčka mladšího, fotokopii najdete zde. Výpověď byla sepsána hned po válce na žádost Josefa Juříčka z Leskovce 102.

 

1)

Rudolf Gurecký (13. 4. 1896 v Lubně u Frýdku - 10. 4. 1945 KT Mauthausen), syn domkaře Ignáce Gureckého z Lubně a jeho ženy Anny, roz. Foldýnové - okresní četnický velitel krycí jméno David - odbojář spojka Clay-Sousedík-Murzin. Začleněn do transporu KL3, který odvezl zatčené odbojáře z Brna a Jihlavy do KT Mauthausen. Záznam o svatbě v matrice Slezské Ostravy.

2)

učitel Antonín Černoch (7.6.1910 Rajnochovice-) Leskovec 135 - učitel Černoch nastupuje na místo definitivního učitele v Leskovci dne 1.9.1936 do 31.1.1939, kdy odchází na školu do Ústí a do Leskovce se znovu vrací již 1.9.1939. V době okupace je ubytován se svojí manželkou Anežkou Černochovou, rozenou Skýpalovou (28.11.1912-) a synem Antonínem (16.11.1938) u starosty obce Leskovec pana Josefa Labaje v 1. patře jeho rodinného domku. Zde taky přespal osudnou noc partyzánská spojka Jan Martinec (Leskovec 91), který odvedl 15 partyzánů 12 hodin před akcí do Lhoty.

3)

Josef Juříček (3. 10. 1902 Leskovec - 4. 2. 1980 Vsetín), syn podruha Martina Juříčka z Hovězí 16 a jeho ženy Mariny, roz. Martincové, posledně bytem Leskovec 102 - do odboje se zapojil již v roce 1939, tiskli spolu s bratry Antonínem a Františkem letáky. Od září 1944 do ledna 1945 ukrýval spolu se svým bratrem Antonínem ve své chalupě v Leskovci 102 ruského partyzána poručíka Konstantina Jefimoviče Kalabalina z Charkova. Na podzim roku 1944 odchází do ilegality a stává se členem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Po odepsání z evidence obyvatelstva ho začalo hledat gestapo. Záznam o narození v matrice Horního sboru ve VsetíněZápis ze sčítání lidu z roku 1921.

4)

Josef Labaj (1. 4. 1888 Leskovec - ?), syn rolníka Jana Labaje z Leskovce 18 a jeho ženy Marie, roz. Šťastné, posledně bytem Leskovec 138 - v té době starosta obce, musel sehnat dělníky na bourání zdi bunkru (sebe, Jana Machálka a Pavla Muchu) a povoz na odvodz nakradených věcí (Josefa Vychopňa st.). Záznam o narození v matrice Dolního sboru ve Vsetíně. Záznam o svatbě v matrice Leskovce. 

 

 
TOP