Antonín Murka

narozen 26. 4. 19231) v Újezdě v cikánské boudě (táboře) bez čp., syn zemědělského dělníka Řehoře Murka2) a jeho ženy Aloisie, roz. Herákové3), za okupace bytem Veselá u Slušovic 130, po válce Zlín, Podvesná XV/1468.

Antonín vyrůstal v obci Veselá u Slušovic spolu s rodiči a osmi sourozenci. V domě s čp. 130 s nimi společně žili další tři rodiny. Murka si vydělával na živobytí jako dělník a pomáhal na stavbách silnic, nebo pomáhal na polních a stavebních pracích v okolních obcích4).

1. 9. 1942 byl v Lípě četníkem zatknut a doveden do Vizovic, kde nastoupil do transportu do cikánského tábora umístěného Hodoníně u Kunštátu. Vystoupil spolu z ostatními vězni5) z vlaku v obci Nedvědice a byli hnáni pěšky přes kopec do cikánského tábora, kde byli četníky mláceni obušky, aby je donutili seřadit se do pětistupů. Při tomto zásahu byl smrtelně zraněn malý chlapec z rodu Danielů ze Želechovic.

Po příjezdu a zaregistrování se muselo všech asi 50 osob společně vykoupat v jednom kbelíku s vodou bez ohledu na pohlaví nebo věk. Pak byli všichni oholeni a oblečeni do černých uniforem. Byli ubytováni ve třech barácích a spolu směli zůstat jen ti, kteří byli ženatí.

Práce v lágru byla těžká, vězni byli nahnáni na stavbu silnic. Muži lámali větší kameny, starší ženy dělali štěrk a mladší ženy nakládaly zeminu z výkopů na vozy. Některé ženy pracovaly i přímo v táboře, například Květa Ondrášová, která pracovala na ošetřovně s lékařem, kterému říkal Fáber, nebo Vlasta Danielová, která uklízela četnickou jídelnu.

Jídlo bylo skromné: neslazená černá káva, k obědu polévka nebo omáčka a čtvrtka bochníku chleba. Jednou týdně bylo vydáváno kus masa, jinak jen brambory. Chléb dovážel do tábora pekař z Rozseče, který ho také tajně prodával vězňům za zlato.

V táboře byla vysoká úmrtnost. Zpočátku byli pohřbíváni na hřbitově v Černovicích v bednách z prken; Později bylo v blízkosti tábora zřízeno pohřebiště. Tam byli mrtví pohřbíváni v jámě o rozměrech 4 x 2 metry v papírových pytlích uvázaných u krku tak, aby byla odhalena hlava zesnulého. Byly pak pokryty jen tenkou vrstvou zeminy, takže se k nim někdy v noci dostala zvířata a roztrhala je na kusy, takže druhý den ráno musely být znovu pohřbeny.

Murku vybrali, aby dohlížel na to, aby se nikdo nepokusil o útěk. Uvažoval o útěku sám, ale nechtěl ohrozit svou matku a sourozence, kteří byli stále na svobodě. Jeho partnerka Hedvika byla v táboře internována již dříve v pokročilém stádiu těhotenství. Porodila jim dítě, které krátce nato zemřelo.  Když matčin společník Bečica napsal Murkovi do tábora, že jeho matka a sourozenci byli odvezeni do Osvětimi, rozhodl se kolem 10. 5. 1943 utéct. Spolu s Murkem utekli Blažej Dydim, Miroslav z Valašských Klobouk a Ludvík Murka z Dolní Lhoty. Miroslav a Ludvík Murkovi utekli jiným směrem a oba byli později zastřeleni6).

Blažej pocházel z okolí Březůvky, tak tam zamířili společně. Cestou si odpočinuli u domu jistého Kaláče, Blažej si šel do sousedství koupit cigarety, ale chytil ho četník. Později se Murka dozvěděl, že Blažej byl odvezen do Osvětimi, kde byl kápem. Po válce byl za činy v KT Osvětim souzen7).

Nejdříve se Murka ukrýval se u Františka Navrátila z Chlumu, později ho dva týdny ukrývala v seníku rodina Oškerova z Deštné8).Od Oškerů odešel k Podeševovým v Jasenné, následně ho ukrývali Lukšovi a Chovancovi ze Všeminy, Kolářovi z Březůvky.

Při jedné přepadové kontrole se musel před němci schovat v peci na chleba.

U Lukšů na Všemině se seznámil s Jirkou Mokrým z Prostějova, který bojoval na Slovensku a byl zajat, ale podařilo se mu uprchnout. Chtěl se přidat k partyzánům, a tak ho Murku odvedl do Prlova. 1. 9. 1944 se u Turínů přidali se k partyzánům. Nejdřív si ale museli sami opatřit zbraně. V oblasti se nacházelo značné množství ozbrojených maďarských vojáků. Vybrali si domácnost v Pozděchově, kde náhodou jedli čtyři vojáci se zbraněmi opřenými u dveří. Svým divokým zjevem a těžkou sekerou je dokázali připravit o zbraně a střelivo.

Murka se stal velitelem malé skupiny a dostal přezdívku Tonda. Spolu s ním byli ve skupině Jirka Mokrý a Jugoslávec Teodor Simin, deset ruských válečných zajatců, z nichž si pamatoval jména Míša, Petr a Čajkovskij, a jedenáct místních chlapců, z nichž konkrétně jmenoval Řepišťálka, Rafaje, Geržu a Mikesku ze Zádveřic, a Kalivodu, Bělíčka, Tomáše, Heše a Jančíka z Vizovic.

Murkova skupina se zúčastnila akcí: "Neratov – kasárenští Němci, Lutonina – Maďaři, Veselá – Němci, Želechovice – Němci, Pindula-Kudlov – odzbrojení Němců, Lípa – Němci, Újezd u Vizovic – chyceno 30 Němců, poprava oběšením na Ploštíně."9).

V březnu 1945 Murka přenocoval s Jirkou Mokrým a jugoslávským Teodorem v Prlově u Slávka Hovezáka, když ve čtyři hodiny ráno přišla spojka a oznámila, že do obce přijeli Němci a hledají partyzány. Všichni tři tedy utekli na pastvinu Senin, aby varovali své spolubojovníky. U Jiřičků zastihli kapitána Petra Buďku, Vasila a Alekse a všech šest se vydalo směrem na Leskovec; Nezbývalo mnoho míst, kde by se dalo schovat. Večer se opět rozdělili, Murka, Jirka a Teodor se připojili ke skupině 24 partyzánů pod velením Alexandra Trofimoviče Kotljarova na Ploštině. Velitel brigády Murzin za nimi poslal spojku s rozkazem, aby nic nepodnikali, protože Němci prohlásili, že popraví každého desátého občana ve vesnici, ve které byl nalezen mrtvý Němec. Partyzáni rozkaz respektovali a vyrazili směrem na Valašské Klobouky, co nejblíže frontě. Ve vesnici Lipina našli ubytování a stravu u Karla Ovesného. V sousedním domě truchlili za zesnulého, a tak aby nevzbudil podezření sousedů, připojil se Ovesný k modlitbám za mrtvého a požádal partyzány, aby nebudili pozornost a postavili na stráž jen jednoho muže. Ráno Němci vtrhli do domu a partyzáni se museli prostřílet ven z vesnice. Dva partyzáni tam byli zabiti a pět zraněno.

Začátkem května skupina podporovala sovětské vojáky při osvobozování Vizovic. V noci ze 4. na 5. května tam Jirka Mokrý zahynul, když šlápl na minu.

Celá Murkova10) rodina zahynula v koncentračních táborech, vrátil se pouze bratr Rudolf Murka. Antonín Murka měl potvrzení o politickém věznění (od 1. srpna 1942 do 1. května 1943) a osvědčení o účasti v národně osvobozeneckém boji (od 1. září 1944 do 5. května 1945). V květnu 1945 mu byl udělen čestný odznak I. stupně a medaile II. stupně a v květnu 1969 mu byla udělena medaile Za zásluhy o vlast. V roce 1975 nespíše obdržel 255/194ž s číslem 170139/75, rodiče obdrželi 255/1946 až v roce 1994.

 Částečně převzato ze vzpomínek Antonína Murka a ze stránek Svědectví Romů a Sintů