×

Podpořte nás - text

Dajan Fatkelbajanovič Murzin

(Informace zaslány spisovatelkou Miljaušou Godboďovou z Ufy, Ruská federace)

Velitel, na kterého se nezapomíná,

se narodil 20. ledna 1921 ve vesnici Staré Balykly v Bakalinském okrese v Baškortostánu. Prvním předkem D. B. Murzina, který přišel do Baškortostánu, byl Ibatulla, který se narodil v roce 1787 a přišel na baškirské území z Tambova. Ibatulloův syn Bikmurza se narodil v roce 1818 již na území baškirska. Bikmurzyovi se narodil syn Galljamutdin (1850) a tomu zase syn Fatkelbajan (1883). Fatkelbajanovi se narodil syn Dajan Fakelbajanovič, u nás známý pod jménem Dajan Bajanovič Murzin. Samotný Murzin měl se svojí ženou Naděždou Pavlovnou, roz. Jermakovou, syna Igora (1957). V současné době žijí již pouze Murzinova vnučka Albína a pravnučky Karina a Margarita.

Ve svém článku píše rodák z vesnice Staré Balykly Rif Mukamilovič Kalimullin: „Otec Fatkelbajan Galljamutdinovič Murzin (1883-1971) byl veselý, moudrý, gramotný člověk. Vesničané ho nazývali milovaným Tatoušem.“. Ve 30. letech v rodné vesnici zakládal kolchoz „Sovět“ a byl jeho prvním předsedou. Oženil se s Fatimou Chasanovnou (1883-1969) ze vzdělaného rodu Eniki.“

 V rodině Fatkelbajana Galljamutdinoviče vyrůstalo 7 dětí – šest chlapců a jedna dívka – dvě z dětí ještě před válkou v důsledku nehody zemřely. Otec velmi záhy naučil své syny jezdit na koni, cvičit na hrazdě, plavat, dobře běhat. Kromě toho je naučil rozeznávat jedlé kořeny a léčivé rostliny, kosit trávu, sekat dříví, orat pole. Byl přesvědčen, že děti rolníka se musí umět postavit k jakékoli práci.

 V dětství se Dajan lišil od ostatních svou statečností a důvtipem. Jeho nejlepším kamarádem byl tehdy Rchulbajan Šarafutdinov, který se stal po válce učitelem Achmanovské školy v Bakalinském okrese. Oba přátelé rádi jezdili na koni, koupali se v řece Sjuň (СӨН, sϴn). Jednou po koupání, zcela mokří, usedli na koně a pospíchali do vesnice. Náhle na ně na křižovatce někdo silně zakřičel: „Stůjte!“. Dívají se a vidí před sebou vozík. V něm sedí muž s malým chlapcem. Co dělat? Kůň letí jako střela, jen tak-tak se nesrazí s vozíkem. Dajan seskočil na vozík a zastavil splašeného koně. Vše se událo během několika málo sekund, proto se všichni velmi divili. Vtom někdo hlasitě zakřičel: „To je Čapaj!“ Od té doby ho začali nazývat „Čapajem“, což je příjmení hrdiny občanské války Vasilije Ivanoviče Čapajeva.

 V letech 1927-1937 se Dajan učil ve vesnické škole v obci Achmanovo, potom pokračoval ve vzdělávání ve Staro-Kuručevské a Tujmazinské škole č. 1, dálkově vystudoval Bakalinskou večerní školu. Měl rád všechny předměty, ale zejména matematiku. V letech 1937-1939 dálkově studoval na Kušnarenkovské pedagogické škole, po jejímž absolvování pracoval jako učitel ve vesnici Katajevo (1937). Ale ne dlouho. Mladého nadějného učitele jmenovali ředitelem Tuktagulovské školy (1938) a v roce 1939 byl povolán k plnění vojenské služby do Ufy, která pokračovala v Leningradě. Když se Fatkelbajan Galljamutdinovič loučil se synem, přál mu, aby se stal prvním úspěšným velitelem z vesnice Staré Balykly.

 V roce 1940 se D. Murzin stal kadetem vojenské školy v Rize, sloužil jako zástupce velitele čety v 10. pěší divizi Baltského vojenského okruhu. V době vojenské služby se mu velmi hodila jeho fyzická zdatnost, které dosáhl zásluhou otcových tréninků a tvrdé výchovy. Byl mu za to velmi vděčný.

 Když začala válka, z Murzinovy rodiny odešlo na frontu celkem 6 mužů: bratři Kašbutdin (1901), Nurlygajan (1903), Galjautdin (1907), Dajan (1921), Ramazan (1925) a manžel sestry SažidyImamgali. Kašbutdin byl tankistou a zemřel na začátku války, Nurlygajan zmizel beze stopy, smrt si našla i Imamgaliho. Později se podařilo zjistit, že Nurlygajan padl do zajetí, a o Dajanovi neměli rodiče žádné zprávy již od roku 1941. Naštěstí jej čirou náhodou v listopadu 1943 spatřil na přehlídce v osvobozeném Kyjevě krajan z Baškortostánu a sdělil jeho rodičům, že syn Dajan je živ a zdráv. Otec jej poté prosil v dopisech, aby se po válce vrátil do rodné vsi. 

 Válka zastihla Murzina v době jeho studií na vojenské škole v Rize. Večer 21. června jim sdělil plukovník Akimov, že začala válka. Při útoku byl Dajan těžce raněn do krku, z jeho roty boj přežilo jen 9 mužů. Život mu zachránil lotyšský stařec, který jej odvezl do nemocnice v Rize, kde leželi němečtí i sovětští vojáci. Zde se Dajan seznámil s námořníkem Ivanem, se kterým uprchl k běloruským partyzánům, aby se nedostali do koncentračního tábora. Byli zařazeni do oddílu „Za vlast!“, Dajana jmenovali velitelem oddílu rozvědčíků a začali ho nazývat „Jurijem Basiljevičem“ – ve válečných letech používaly neruské národy ruská jména a příjmení. Roku 1942 jeho vyzvědači podnikli spoustu „úspěšných“ sabotáží proti fašistům. 

 Dajan Bajanovič dobře ovládal baškirský a tatarský jazyk, rozuměl také turkickým jazykům, jako byl například kazašský, uzbecký a kirgizský jazyk. To mu pomohlo stát se agentem ústředí Turkestánské legie v Jampolu, tvořené z národů Střední Asie. Poté, co kontaktoval bývalého poručíka Rudé armády Kazacha Kuramysova, získal cenné informace o rozmístění legie, dozvěděl se o organizaci podzemních legionářů v Berlíně pod vedením tatarského básníka Musy Džalila. Jako agent Turkestánské legie pracoval od srpna 1942 do srpna 1943. Během jedné vojenské operace byl přepaden a těžce raněn německým odstřelovačem do nohy. Poté byl letecky dopraven do Moskvy, kde se léčil a současně studoval. Když ukončil studium, vrátil se Murzin pod falešným jménem Armedis Stakos znovu do Turkestánské legie, kde se mu podařilo převést 825. prapor na stranu běloruských partyzánů. Před odjezdem legionáři zabili 74 německých důstojníků, předali partyzánům 1000 pušek, 100 kulometů, 26 nákladních aut s jídlem, léky a uniformami.

 Poté Murzin studoval ve škole pro rozvědčíky ve městě Berdjansk-Osipenko, od prosince 1943 do dubna 1944 bojoval na území Vinické a Oděské oblasti Ukrajiny a Moldavska. Zde založil oddíl pojmenovaný po V. M. Molotovovi o počtu 350 osob, navázal kontakt s místní podzemní organizací. „Národní mstitelé“ zničili pracovní sílu a techniku nepřátel, osvobodili vesnice a města od německých okupantů, neumožnili jim odvézt do německých koncentračních táborů tisíce lidí, krást dobytek atd. – o této etapě jeho činnosti napsal ve své knize „Partyzáni Moldavska“ (1954) spisovatel D. D. Jelin.

Od května 1944 absolvoval speciální náročný partyzánský výcvik ve Svjatošinu u Kyjeva. V noci 30.–31. srpna 1944 seskočil se svým desantem na Slovensko, aby organizoval partyzánské hnutí Slovenského povstání. Působil jako kapitán ve funkci zástupce velitele Ušiakova oddílu a později velel partyzánské brigádě Jana Žižky na Moravě. Na území Moravy bojoval v naprosto odlišných a nesrovnatelných podmínkách až do osvobození 8. května 1945. Byl vážně zraněn 2. listopadu v Moravsko-Slezských Beskydech pod Čertovým mlýnem, kdy málem zahynul. Byl nucen přežívat několik dnů v malém improvizovaném zákopu v zemi na Znajce v Podolánkách. Zde musel pouze sedět nebo ležet a vzhledem k velkým bolestem si projektil z nohy sám nožem nebo střepem vyoperoval. Zanícení rány a sepsi zabránil hajný Jan Křenovský. Po vyléčení, které trvalo asi tři týdny, se 8. prosince 1944 ujal velení Ušiakových partyzánů na Valašsku. Dne 12. ledna 1945 při přesunu na Ploštinu v Pozděchově byla jeho skupina přepadena německou hlídkou ze Slušovic, která se vracela z Lačnova. Při přestřelce byl Murzin zraněn do nohy střepinou z ručního granátu. Poté byl transportován na saních do Seninky a několik dnů pobýval na samotě u Řezníčků (na Pokojce). Poté byl převezen do Leskovce a léčil se v tamním bunkru a lazaretu u Juříčků.

 V malém a hustě osídleném prostoru východní Moravy a Valašska musel Murzin bojovat především proti husté síti vyzvědačů, informátorů a konfidentů gestapa. Území bylo střeženo nejsilnějším bezpečnostním aparátem RSHA. Ve své funkci musel přijímat nejtvrdší protiopatření proti nedisciplinovaným členům oddílu a také civilistům podezřelým ze spolupráce s nacisty a převzít na sebe zodpovědnost za všechny členy brigády. Několikrát došlo k omylům a neuváženým spontánním rozsudkům i dalších členů nejen jeho štábu. Podle hodnocení kolegů byl impulsivní cholerické povahy a některé rozsudky smrti nekonzultoval s ostatními a často dostatečně neprověřil získané informace. Během války i po ní se stal nejkontroverznější postavou partyzánského hnutí na území Čech a Moravy.

 Při své válečné zprávě Murzin o své činnosti na území protektorátu vykázal naprosto neuvěřitelný počet úspěchů své brigády. Tyto úspěch byly mnohdy, jak později sám Murzin přiznal, nadhodnoceny. Podmínky pro boj na Moravě nebyly tak příhodné jako na území Běloruska či Ukrajiny, neboť na Valašsku byly v každé druhé nebo třetí vesnici blízko sebe příslušníci represivního aparátu.

 Ihned po válce Murzin pracoval jako školský inspektor v Bakalinském rajónu Baškirské republiky. V letech 1946–1948 vystudoval Kazaňskou právní školu a poté i Všesvazový dálkový právnický institut. S právnickým vzděláním roku 1948 nastoupil na baškirskou prokuraturu, nejdříve jako pomocník prokurátora Bakalického rajónu, poté pomocník prokurátora města Sterlimatak. Posléze působil jako starší vyšetřovatel a pak náčelník oddělení pro dozor nad dodržováním zákonů v místech výkonu trestu (věznicích).

 V letech 1961–1962 byl náměstkem baškirského ministra vnitra (pro kádry), poté se vrátil na stejné místo na prokuratuře. V letech 1969–1987 vedl Baškirskou advokátní komoru, poté byl ředitelem Muzea mezinárodního přátelství.

 

Popis jednoho zločinu, který Murzin vyšetřil, i když se jednalo o pachatele s vysokých míst v tehdejším Sovětském svazu: 

Psal se rok 1956, brzké mlhavé ráno, na štěrkové cestě procházející polem nalezl zemědělec svážející mléko na kraji cesty ležet zakrvácenou, úplně nahou, ale stále živou dívku. Zločin byl spáchán na křižovatce tří okresů, Mechetlinského (Мечетлинского), Duvansko Bashkirského (Дуванского Башкирии) a Krasnoufimsko Sverdlovského regionu (Красноуфимского Свердловской области). Na místě se sešly vyšetřovací týmy ze tří okresů, které se mezi sebou dohadovaly, na čím území byl spáchán trestný čin. Každý tým kriminalistů vedl své vlastní vyšetřování, které však nesměřovalo k  většímu pokroku. Uplynuly dva měsíce. Mladá žena, oběť násilného činu, byla stále v nemocnici, její stav byl vážný, od útoku byla v bezvědomí, upoutána na lůžko, a tedy bez možnosti jakéhokoliv výslechu. Jen občas nabyla vědomí, ale to jen na krátkou dobu. Matka napadené dívky propadala zoufalství a smutku ze skutečnosti, že pachatel nebyl doposud nalezen. Proto se obrátila na členku předsednictva ÚV KSSS Jekatěrinu Aleksejevnu Furtsevovou. Jekatěrina Aleksejevna požádala o pomoc generálního prokuratura SSSR Romana Rudenka a ten informoval prvního tajemníka Baškirského regionálního výboru KSSS Semjona Ignatjeva. Semjon Ignatjev dal pokyny prokurátorovi BASSR V. Saburovovi, aby případ do jednoho měsíce vyřešil. Saburovova volba padla na vyšetřovatele zvláště důležitých případů, Murzina Dajana Fatkelbajanoviče (bývalého velitele mezinárodní partyzánské brigády pojmenované po Janu Žižkovi). 

Byly horké letní dny. Murzin provedl návštěvu všech tří okresů, kde se seznámil s výsledky kriminalistů. S postupem pátrání po pachateli byl zklamán, šetření bylo stále neúspěšné. Se znalostmi kriminalisty se sám ujal vyšetřování. Během šestnáct dní se mu podařilo nashromáždit dostatek důkazů a vytipovat možného pachatele. Podezřelým ze spáchání závažného trestného činu byl poslanec Regionální rady pracovníků Sverdlovského rajónu (Свердловского областного), člen okresního výboru KSSS a předseda kolchozu. Když vyvstala otázka zatčení, úřady okresu Krasnoufimsky oponovaly, nevěřily a málem obvinily samotného Murzina z pomluvy ctihodné osoby. První tajemník Sverdlovského regionálního výboru KSSS Andrej Kirilenko zavolal na okresní výbor strany Krasnoufimsky a telefonicky se Murzina zeptal: „Víš, koho obviňuješ? Varuji tě, riskuješ hlavu.“ Vyšetřovatel věděl dobře, jaké budou případné následky, pokud se prokáže, že nemá pravdu, a že se spletl. Věřil svým závěrům a trval na svém. Plán operace na zadržení podezřelého předsedy kolchozu Murzin vypracoval tak, aby dotyčný nic netušil, neboť věděl, že má u sebe zbraň. Zadržení proběhlo brilantně, rychlostí blesku. Když stráže naložily zadrženého do auta, ten otočil hlavu k Murzinovi a zlomyslně řekl: „Zastřelil bych tě, ty bastarde, jako psa." Vina bývalého předsedy kolchozu se plně prokázala a dostal zasloužený trest. Uvedený případ je pouze jednou malou epizodou z poválečné mozaiky života velitele I. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

 

TOP