Obce politického okresu Vsetín - popis odboje (přepisy archívů Richarda Pavlíka, Antonína Macháně, Jana Zrníka) 

Náš Okres Vsetín se nachází uprostřed Valašska, je jeho přirozeným srdcem. Lid svou činností dotvářel po dlouhá staletí vzhled krajiny a její přirozenou krásu, příroda naopak vtiskla jemu zpětně charakteristické rysy. To je předmětem obdivu i zkoumání staleté historie až po dnešní dobu. Vydejme se tedy alespoň na krátkou vzpomínku, k níž nás tato knížka vyzývá.

Okres Vsetín leží ve východní části České republiky a sousedí nyní bezprostředně pohořím Javorníků s okresy Čadca a Povážská Bystrica ve Slovenské republice. Hory se nestaly dělicí čarou mezi lidmi Čech a Slovenska. Jsou naopak místem, kde se po staletí tito lidé setkávali, přátelili, přejímali způsoby hospodaření, spojovali se do rodinných svazků, vzájemně se prolínali a ovlivňovali. To zanechalo patrné stopy v obdobném způsobu lidské činnosti sousedních hornatých oblastí, ale také v charakteristickém nářečí valašského lidu. Po pravdě však nutno říci, že přes tyto hranice sem pronikaly i nepřátelské živly, proti nimž se musel zdejší lid odhodlaně bránit. Dále sousedí Okres Vsetín s okresy Frýdek - Místek, Nový Jičín, Přerov, Kroměříž a Zlín. Obyvatelé celého regionu byli a jsou oboustranně, dlouhodobě spjati hospodářskými, kulturními, sociálními i občanskými vztahy.

Okres Vsetín je převážně horským okresem se zvlněnou krajinou na Okres Vsetín- Meziříčsku a dále s pohořími jako jsou Javorníky, Beskydy či Radhošťská hornatina a je více než z poloviny pokryt lesními porosty. Příroda je krásná, s rázovitým osídlením vesnicemi v údolích, ale i horskými pasekami a samotami. S dolinami, sevřenými horskými stráněmi, které poskytovaly možnosti jejich obdělávání a skromnou obživu obyvatelům. Lesní bohatství bylo veliké a sloužilo lidu k živobytí později k průmyslovému zpracování v četných sklářských hutích, k podomácké výrobě všeho možného nářadí a nábytku i k lidové tvořivosti. V průběhu doby se také značně rozvinulo podomácké zpracování textilu, výroba sukna, papučářství a mezi jiným i nožířství, známé jako výroba "křiváků". Valaši obchodovali s těmito a dalšími předměty v různých částech Moravy, Slovenska i Uher.

Rozvoj průmyslu v tovární podobě nastává až ve 2. polovině 19. století. Šlo především o pily, nábytkářství sklárny, papírnictví výrobu příborů a pod. Silný rozvoj především strojírenství nastává těsně před vznikem II. světové války. Po roce 1945 všeobecný rozmach průmyslu učinil z Valašska vyspělou oblast průmyslově - zemědělskou.

Pokud jde o zemědělské počátky mělo Okres Vsetín vhodné podmínky pro pěstování dobytka. V průběhu doby, při růstu obyvatel, docházelo k většímu kácení lesů a tím k získávání půdy pro zemědělské účely což dalo základ ke vzniku valašských pasek, osad a později vesnic. Doba tak zvané "valašské kolonizace" od konce 16. století přispěla k salašnickému pěstování dobytka. Toto podporovala hlavně vrchnost, která tak získávala další prostředky Valaši byli tedy nuceni tvrdou a lopotnou prací dobývat z půdy a lesa nejen své skromné živobytí ale odvádět část výtěžků panským a šlechtickým rodům, kterých se za dlouhá staletí na panstvích Vsetína, Valašského Meziříčí a Rožnova vystřídala celá řada.

První známky osídlování území dnešního okresu Vsetín zanechali po sobě lidé z mladší doby kamenné, podle nálezů keramiky z Kelečska, uchovávané dnes ve Vlastivědném muzeu ve Valašském Meziříčí. Dochovaly se však i nálezy z mladších historických období jako ku příkladu z Horno - Lidečska. První známky o zakládání osad pocházejí z první poloviny 12. století z Kelečska, vznik Vsetína se datuje okolo roku 1297 Valašského Meziříčí okolo roku 1299 a písemné doklady o Rožnovu pocházejí už z listopadu roku 1267. Majetek původně patřil panovníkovi, byl však postupně věnován církevním řádům a šlechtickým rodům.

 Některé panské rody a tím i poddaný lid tíhly k husitství. Ku příkladu majitel panství Rožnov, Lacek z Kravař, byl přítelem M. J. Husi a připojil svůj podpis proti jeho upálení. Po Bílé hoře se Valaši zúčastnili se zbraní rebelií a povstání proti vrchnosti - s různými výsledky. Úspěchy střídaly porážky. Známá expedice císařského vojska před Vsetínem 26.1.1644 znamenala krutou porážku Valachů, kdy na 200 jich bylo ve Vsetíně popraveno. Další ztráty přinesly nájezdy Tatarů a později divokých maďarských "Kuruců" ve 2. polovině 17. a počátkem 18. století století, kdy bylo obyvatelstvo vražděno a Vsetín i další osady vypalovány Jako odezva na těžké sociální poměry poddaných vznikaly zbojnické skupiny. Proti tomu se feudálové bránili a vytvořili ke své ochraně sbory "Portášů" .

V 17. a 18. století propukaly nepokoje proti robotě a povinnostem odvodů. Za pomoci vojska byly nepokoje vrchností zlomeny a skončily pronásledováním předáků, z nichž mnozí byli popraveni. Na celém území Valašska přerůstaly sociální bouře i v náboženské nepokoje, jež byly namířeny proti katolické církvi a feudální vrchnosti. Dokládá se, že i tyto nepokoje přiměly císaře Josefa II. k vydání "Tolerančního patentu" v roce 1781. Poměry se uklidnily až po jeho vydání a po zaručení náboženských svobod.

Školství odpovídalo v minulosti sociálním poměrům, ale i postoji vrchnosti k potřebám vzdělání lidu. Po nadějném vzestupu, především na panstvích spravovaných českobratrskými rody doznalo útlumu zvláště po Bílé hoře. Teprve koncem 18. století se počet škol rozšiřoval, i když v různých podmínkách. Školství nabývalo na významu až s nástupem průmyslu. Stojí za zmínku, že ve Valašském Meziříčí vzniklo jako třetí na Moravě státní české gymnázium již v roce 1871. Značného pokroku dosáhlo školství po nabytí samostatnosti v roce 1918 a pak po roce 1945.

Ruku v ruce s tím se vytvářely podmínky i pro kulturní život Valachů. Lidová tvořivost nám až podnes zanechala melodické bohatství lidových písní k různým životním příležitostem a údobím, krásné střízlivé kroje, díla lidových umělců ze dřeva, skla, textilu, krajek i díla jiná. Díky národopisným nadšencům bratrům Jaroňkovým z Rožnova jsou zachovány typické valašské chalupy, dřevěnice, ve "Valašské dědině" v Rožnově. Skanzen založili v roce 1925 a po postupném a rozsáhlém vybavení je stále obdivován statisíci návštěvníky. Díla umělců všech směrů, především obrazy, výrobky ze skla, gobelíny, výrobky řezbářské a jiná z minulosti až po současnost, jsou známa nejen v naší vlasti. Vsetín, Valašské Meziříčí, Rožnov a Velké Karlovice mají muzea, kde jsou soustředěny historické nálezy, dobové užitkové předměty kroje, sklářské výrobky, gobelíny a umělecká díla.

První světová válka dolehla ztěžka i na Okres Vsetín. Téměř v každé obci jsou pomníky na padlé ve válce, vyvolané nenáviděným habsburským Rakousko-Uherskem. Odpor se projevil v hladových bouřích v polovině roku 1918, na nichž volal lid po samostatném státě. 28. říjen 1918 byl proto i zde přivítán s nadšením, jak o tom svědčí zápisy z kronik. V nových podmínkách samostatné republiky bylo potřeba vynaložit mnoho úsilí k budování státu, který proslul jako skutečná demokracie v srdci Evropy Světová krize 30. let se nevyhnula ani našemu mladému státu a zvláště Okres Vsetín bylo jí značně poznamenáno. Zlom a obrat k lepšímu nastává až ve 2. polovině 30. let, kdy i v naší oblasti se rozvíjejí nové obory, především strojírenství i jako předzvěst těžkého období, zejména po nástupu Hitlera a jeho nacistického režimu v sousedním Německu roku 1933. Okres Vsetín se v té době stalo útočištěm německých demokratických emigrantů, kteří, byť někteří i na čas, nacházeli zde potřebnou politickou ochranu. Když došlo ve Španělsku za podpory Německa a Itálie k napadení španělské republiky fašistickými vzbouřenci, našli se u nás dobrovolníci, kteří uposlechli mezinárodních výzev k boji proti smrtelnému nebezpečí fašismu. Všichni tito dobrovolníci z naší oblasti zahynuli, někteří přímo v bojích ve Španělsku, ostatní později v boji proti nacistickému režimu doma i v zahraničí.

S výstavbou nových závodů přicházejí na Okres Vsetín od poloviny 30. let odborníci z různých koutů naší vlasti i se svými rodinami. Sžívají se s naším pracovitým lidem, kterému předávají své odborné znalosti a zkušenosti, splývají s novým prostředím a vzájemně se obohacují. A když Německo rozpoutalo válečnou lítici, zapojují se mnozí společně do boje proti nacistickému nepříteli. Zvláště pro partyzánský boj, který zde na podzim roku 1944 vzplanul, poskytovalo právě hornaté Okres Vsetín s jeho lidem vhodné podmínky a zázemí

 V celé naší vlasti byl podstatnou většinou národa nástup Hitlera k moci s jeho obludným učením odmítnut. Obdobně se tak stalo i u nás, na Valašsku. Pogromy proti pokrokovým silám i proti Židům, které pak bezprostředně v této zemi následovaly, dávaly jen tušit, co může národy Evropy čekat v případě nacistické expanze. Vždyť i mezi našimi lidmi na Valašsku byla známa Hnědá kniha o zločinech tohoto režimu. A když výhružné postoje našeho západního souseda nabývaly na intenzitě, prokázaly obě mobilizace v roce 1938 vztah českého národa ke své vlasti. Zvláště mladí lidé i u nás na Valašsku nastupovali spontánně a s nadšením k obraně svobodné republiky.

Zradou západních spojenců a přijetím mnichovského diktátu byli jsme přinuceni odstoupit "Raichu" naše odvěké pohraniční území Čech a Moravy, odkud bylo doslova ze dne na den vyhnáno do vnitrozemí tisíce českých rodin. Další agrese Hitlera byla pouze otázkou času. Skutečně přišel 15. březen 1939, s ním násilné rozbití ČSR a zřízení tak zvaného protektorátu. Ten se stal předzvěstí nejtemnějšího období našich národních dějin.

Gestapo a další mocenský potlačovací aparát nacistů ukázaly, kdo se zde cítí pánem. Nastoupili bezprostředně cestu k násilné germanizaci veškerého života. Němčina se stala úředním jazykem, byly zavedeny dvojjazyčné nápisy s prvním názvem německého textu, byla nařízena přísná cenzura veškerého tisku, rozhlasu, divadel, filmů a kulturního života vůbec. Nepohodlné tiskoviny byly ihned zakázány a knihy od našich předních národních spisovatelů staženy z prodeje. Současně byl nařízen přímo vykořisťovatelský kurz marky vůči naší čs. koruně a to jedna ku deseti. Do všech významných závodů byli dosazeni ředitelé Němci, či jejich prominenti, a veškerá hospodářská činnost byla převedena ve prospěch "Říše", jmenovitě u vojenské výroby. S okamžitou platností byly také zavedeny potravinové lístky. Tak byl veškerý život v zemi podřízen výhradně německému zájmu, to znamená přípravě k vedení války, ke které se bez jakýchkoliv pochyb schylovalo.

Kromě přímého varování nastoupili nacisté u nás na Valašsku, obdobně jako na celém území okleštěného státu prakticky od začátku k pronásledování, zatýkání a k likvidaci představitelů našeho politického a veřejného života, ale i dalších občanů, kteří se s takovým ponížením národa nesmířili. Odpor proti nacistickým okupantům se projevoval mnoha a zcela konkrétními akcemi. Poslechem a rozšiřováním zpráv zahraničního rozhlasu mezi obyvatelstvo k posilování jeho sebedůvěry výrobou a šířením letáků a tiskovin s protinacistickým obsahem, finanční podporou rodin postižených perzekucemi, sabotážemi na dálkových telefonních i železničních spojích, poškozováním nákladních železničních vagónů, sabotováním ve vojenské výrobě, shromažďováním zbraní, navazováním spojení s našimi vládními zástupci v cizině, pomocí při útěku vlastenců přes Polsko a Slovensko do spřáteleného zahraničí a pod.

Hodnotným vlasteneckým činem v tu dobu bylo vyvěšení československých státních vlajek k 28. říjnu 1939, ale především otevřená manifestace vysokoškolských studentů v Praze. Nacisté uskutečnili hrůznou odvetu - nejen uzavření vysokých škol, popravu některých profesorů a představitelů studentstva v Praze, ale i odvlečení asi 1 200 vysokoškoláků do koncentračního tábora Sachsenhausen. Též řada studentů z Valašska byla takto postižena a uvězněna v rámci později známé akce 17. listopadu 1939.

Pro náš pohraniční okres se naskýtala jedinečná možnost převádět odbojáře, prchající z pokořené vlasti s touhou bojovat v zahraničí proti nepříteli. Přecházeli buď do Polska nebo přes Slovensko k armádám západních zemí. Němci vybudovali v pohraničních obcích silně obsazené celnice a strážnice. Ale valašští odbojáři, znalí stezek a chodníčků, převedli přes hranice stovky vlastenců prostorem Bečev, Velkých Karlovic a vesnic Horního Vsacka, přes Horní Lideč, Francovu Lhotu, Okres Vsetínu Senici a jinde, za cenu ohrožení vlastních životů a pod neustálou hrozbou trestu smrti. Po uzavření hranice s Polskem se podílela na dalším ilegálním převádění značného počtu odbojářů na Slovensko v rámci organizace "Obrana národa" také skupina železničářů především ze železniční stanice Valašské Meziříčí.

Z vlastenců, kteří za životu nebezpečných podmínek opouštěli milovanou, poníženou zemi - vznikly československé jednotky na Středním východě, prošly krvavými střety s Němci při obraně Francie, později se vyznamenaly v boji o Anglii mnozí jako letci stíhacích a bombardovacích perutí. Vojáci těchto jednotek bránili obklíčený Tobruk v Lybii v Severní Africe, zúčastnili se vylodění spojeneckých vojsk koncem srpna - počátkem září 1944 , byli nasazeni do bojů proti Němcům o město Dunkerque a přes pokořené Německo se vrátili vítězně v květnu 1945 do osvobozené vlasti.

Mnozí prchající z protektorátu zůstali po porážce Polska na území Sovětského svazu, kde spolu s dalšími československými občany vytvořili počátkem roku 1942 1. československý samostatný prapor později po posílení volyňskými Čechy a slovenskými přeběhlíky rozšířený nejprve na brigádu a později na 1. čs. armádní sbor. Bojová cesta tohoto svazku je pokryta vítěznými boji u Sokolova, u Bílé Cerekve, osvobozoval Kyjev, bojoval na Dukle a těžkými boji v Pováží klestil cestu domů přes Slovensko na Moravu, pomáhal osvobozovat i Ostravu.

Vojáci tohoto sboru zakončili svou dlouhou, krvavou pouť v Praze slavnostní přehlídkou před presidentem Dr. Eduardem Benešem.

Boje všech našich zahraničních jednotek na zemi, ve vzduchu i na moři jsou zapsány hrdinskými činy v novodobých dějinách našich národů, prolitou krví i životy, jimiž jsme za ztracenou svobodu draze platili. Také naši chlapci z Valašska mají na tom svůj podíl, především jako účastníci bojů o Anglii v leteckých i pozemních jednotkách a při obléhání a dobývání města Dunkerque.

Gestapo nelenilo a postupně, jak odboj nabýval na intenzitě, získávalo o něm různými cestami a metodami, a nutno přiznat i za pomoci konfidentů, informace. A tak těžké údery postihly již počátkem roku 1940, dále v polovině, na jeho konci a dále v roce 1941 i 1942 široce koncipovanou vojenskou organizaci "Obrana národa" s jednotným velením - od pražského ústředí přes velitelství zemská, krajská a okresní až na jednotlivé vesnice a závody. Na Valašsku měla tato odbojová organizace vytvořena svá okresní velení ve Valašském Meziříčí a na Vsetíně s působností na Rožnovsko, Bečvy a do desítek dalších obcí obou bývalých okresů v čele s váženými lidmi, oddanými vlastenci. V několika vlnách byly i zde pozatýkány a uvězněny celé skupiny jejich příslušníků. Vedoucí funkcionáři byli popraveni vesměs stětím ve věznici ve Vratislavi, ostatní byli odvlečeni do různých koncentračních táborů, kde byli z velké části v nelidských podmínkách doslova likvidováni. ilegální Komunistická strana Československa byla budována na rozsáhlé a konspirativní základně především ve Valašském Meziříčí a ve Vsetíně se spojením na ilegální krajský výbor v Ostravě. Prostřednictvím spojek byly řízeny buňky odporu mnoha obcí okresu včetně důležitých závodů. Další stranické odbojové skupiny rozvíjely svou činnost podle vlastních podmínek a možností. Údery proti této organizaci uskutečňovalo gestapo rovněž v několika fázích, v roce 1940, hlavně v roce 1941 a v dalších letech. Zatčení vedoucí funkcionáři byli povětšině zastřeleni, především v roce 1941 v Kounicových kolejích v Brně, další byli odvlečeni do koncentračních táborů. Jen málo z nich se dožilo svobody. Akce proti Sokolu a odbojové organizaci "Jindra" se vystupňovala a nabyla svého vrcholu po zákazu jejich činnosti v říjnu 1941. Řada předních funkcionářů, ale i řadových členů byla postupně uvězněna a zavlečena do různých koncentračních táborů, kde byla také z velké části umučena.

Bezprostředně po okupaci vlasti vznikají v roce 1939 a v dalších letech v našem okrese nové organizace a skupiny odporu mimo již dříve konkrétně jmenované. Tyto, včetně jednotlivců, se zapojují do odboje na základě pokynů československé vlády v Londýně i rozhlasu z Moskvy. Zmiňujeme se jen o některých jako Čs. sociální demokracie, odbojáři u Českých státních drah a skupiny Lvice a Mafie ve Valašském Meziříčí skupiny v Poličné, v Krhové, v Rožnově p. R., v Tylovicích, na Bečvách, Comandos v Liptále, na Vsetíně i v mnohých obcích okresu. Způsoby zapojení jsou rozmanité podle podmínek a taktiky boje s nepřítelem. O dalších hovoříme na jiném místě.

Na odboj dolehlo tvrdě období 1. stanného práva, vyhlášeného Heydrichem po jeho nástupu do funkce protektora v září roku 1941 a poznamenaného popravami řady činitelů. Pro své plány na vyhubení českého národa byl oprávněně nazýván katem. Pravé běsnění však předvedli Němci po zdařilém atentátu na Heydricha v Praze koncem května roku 1942, uskutečněném parašutisty z Anglie - výsadek SILVER a OUT DISTANCE - a po vyhlášení druhého stanného práva. Tehdy přišlo o život tisíce lidí včetně vůdčích osobností z řad inteligence a ztráty se dotkly i Valašska. Gestapu se podařilo zachytit stopu na Muc. Ivana Kolaříka z Valašského Meziříčí, parašutisty skupiny OUT DISTANCE. Důsledkem bylo vyvraždění rodičů a celé jeho rodiny. Obdobně byli v Mauthausenu popraveni manželé Sívkovi ze Střelné, sestra a švagr parašutisty - atentátníka Josefa Valčíka z valašské vesnice Smolina. Za t. zv. schvalování atentátu na Heydricha bylo zavražděno několik desítek občanů z celé oblasti Vsetínska.

Okupace naší vlasti Němci se stala osudnou také našim židovským spoluobčanům. Snad několik málo tisíc osob opustilo republiku ještě před jejím obsazením. Ostatní jistě nedokázali ani domyslet, co jich, jako tak zvaně rasově méněcenné občany, spadající pod Norimberské zákony, od nacistické moci čeká. A tak především v letech 1941 a 1942 docházelo k masovým násilným deportacím rodin do Terezína a do jiných koncentračních táborů a věznic bez ohledu na to, zda se jednalo o malé děti či starce. Jen málo jedincům okresu Vsetín se podařilo rozpoutaný teror, dnes všeobecně známý pod pojmem "Holocaust" přežít. Lidé byli shromažďováni na určitých místech, v našem případě hlavně v Ostravě, jen s nejnutnějšími osobními potřebami. Zde dostávali čísla a byli zavlečeni většinou do Terezína. Z tohoto lágru pak byli deportováni do různých vyhlazovacích věznic a koncentračních táborů. Zde byli hromadně likvidováni v plynových komorách, obvykle bezprostředně po příjezdu, nebo jinak hubeni a ničeni. Z českých zemí bylo do těchto míst zavlečeno na 92 000 osob, z nichž více než 78 000 umučeno jako "Konečné řešení židovské otázky". Z našeho okresu bylo takto umučeno 413 osob.

Nacistický režim se se záměry na vedení dobyvačných válek připravoval systematicky na likvidaci svých protivníků, ať z důvodů nacionální nesnášenlivosti, ideologických nebo "rasové čistoty". Proto budoval nejen v samotném Německu, ale později i na dobytých územích koncentrační tábory, které vybavené všehoschopnými zločinci a patřičnou zničující technikou, byly připraveny přijímat a likvidovat vězně všech možných národů a národností tak, jak si je bezohledná nacistická vojenská moc podmaňovala. Tábory a věznice se staly doslova továrnami na smrt. Lidé, kteří sem byli zavlečeni, dostali svá čísla, pod nimi byli vedeni v kartách, pod nimi se museli hlásit, pod nimi umírali.

Příchod do takového zničujícího tábora znamenal pro každého vězně hrozný duševní otřes, neboť žádný z nich si nedokázal ani v nejhorších představách vymyslit peklo, do něhož byl uvržen. Již vstupní dojem byl jedním z nejhorších zážitků, když se na nic netušící vězně vrhla znenadání smečka řvoucích esesáků se psy, bili, počítali je, znovu bili, nahnali do umýváren, kde dostali vězeňské plátěné šaty a dřeváky na léto i zimu. Tu teprve poznávali, jaký nelidský způsob zacházení je čeká po celou dobu pobytu v lágru a že je to vlastně systematická příprava k jejich morální i fysické likvidaci. Tisíce, miliony, byly usmrceny hladem, bitím, mučením všeho druhu, nemocemi, smrtícími injekcemi, těžkou fysickou prací věčným spěchem či dlouhými sčítacími apely, zastřelením, umírali hromadně na šibenicích, v bunkrech, v plynových komorách a následně ve spalovacích pecích. Mnoho nemocných, práce neschopných bylo usmrceno benzinovými injekcemi do srdce či do žil. Lidé, včetně dětí z Lidic, byli usmrcováni výfukovými plyny v pojízdných plynových komorách. Bylo ještě mnoho jiných způsobů, které si zločinný nacistický režim se svými věrnými pochopy vymyslil, jak se zbavovat "svých odpůrců". Za těch to podmínek vyvraždili nacisté okolo 7,2 miliónu lidí v tisíci koncentračních táborů a věznicích i na dobytých územích.

Ale i v těchto podmínkách lidé bojovali za své přežití. Většina padla, nemnozí, kteří přečkali, podali o svých strašných prožitcích svědectví Kdo mohl, podporoval slabšího, nemocného, vznikaly táborové ilegální organizace solidarity a mezinárodní spolupráce. které dokázaly mnohdy zachránit životy spoluvězňů až za neuvěřitelných podmínek, jak to dokazují ku příkladu bratr J. Mazoch z Valašského Meziříčí, vězeň Mauthausenu, nebo Jan Kříž ze Vsetína, vězeň Osvětimi a Buchenwaldu a další zachránění bývalí vězni. Nejvíce občanů z Valašska zahynulo v koncentračním táboře Mauthausen, druhý co do počtu obětí z naší oblasti je Osvětim. Někteří měli možnost zhlédnout tyto tábory. Zahynuli v nich naši příbuzní a známí stěží se však dokážeme vžít do pocitů a prožitků těch, kdo těmito lágry prošli a měli to štěstí, že se z nich navrátili do náruče svých drahých. Také rodiny pronásledovaných a umučených vlastenců by mohly vydat o této kruté době svá svědectví neboť ještě žijí generace, hlavně jejich děti, pamětníci rodinných dramat a tragédií válečné doby. Popsat v této kapitole strázně a nepředstavitelné utrpení života vězňů nacistických žalářů a koncentračních táborů považujeme za nutné také proto, že se nevyhnuly nikomu z vězňů, ať pocházeli odkudkoliv.

V letech nacistické okupace, především v roce 1941, 1942a 1943 byly nasazovány na tak zv. "nucené práce" do německých továren, zvláště zbrojovek, celé ročníky mladé generace českých občanů. Na tyto práce bylo příkazem povoláno kolem 600 set tisíc lidí, mužů i žen, aby nahrazovali Němce, posílané na frontu. Jejich život se musel podřídit dlouhodobě zvůli zaměstnavatelů. Bydleli na společných ubytovnách, měli nařízenou dlouhou pracovní denní i noční dobu, špatné stravování byli odloučeni od svých rodin. Toto opatření se dotklo tvrdě mnoha mladých lidí z Valašska. Naše údaje v knize dokládají, kolik z nich při tomto "totálním" nasazení zahynulo, podlehlo nemocem, zraněním či zahynulo při bombardování měst a továren. Ti, kteří nesnášeli otrockou práci, prchali domů, skrývali se a mnozí z nich se zapojovali do boje proti okupantům v řadách mládežnických organizací jako byla v Liptále "Comandos", později jako příslušníci 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Na jedné straně šířil nacistický potlačovací aparát strach a hrůzu, naproti tomu další odvážlivci, vlastenci, muži i ženy, nastupovali na místa vězněných, popravovaných a umučených pod praporem odboje v různých hnutích odporu. V roce 1943se v okrese Vsetín objevují uprchlíci z pracovních táborů, především vojáci Rudé armády kterým poskytovali pomoc i úkryt valašští pasekáři. V okolí Zubří se již v tomto roce usadila skupina " Štramberských partyzánů ", která později ve spolupráci s 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky působila zde až do konce války. V létě 1944 a v pozdějších měsících se ustavily skupiny odbojářů " Pro vlast" v Hošťálkové, skupina Jerry v Ratiboři, Lažova skupina na Huslenkách, rozvětvená skupina Josefa Sousedíka na Vsetíně, napojená na široce budovanou skupinu CLAY - EVA, původně jako para-výsadek z Anglie s rozvinutou sítí odbojových pracovníků také na Okres Vsetín-Meziříčsku. Zde to byly dále skupiny Dočkálkova, Malíkova, Kůrovcova, Zahradníčkova, Čestmíra Podzemného, Josefa Bilíčka z Rožnova. Holišova v Zubří, Hášova a další na Bečvách, na Hutisku Solanci, Kyslingerova ve Velkých Karlovicích, odbojové skupiny především ve zbrojařských závodech na Vsetíně a Jablůnce s cílem sabotovat výrobu, opatřovat zbraně a výbušniny, i na jiných místech okresu.

Odpor zintenzívnil koncem srpna roku 1944 v období Slovenského národního povstání, kdy spěchali jednotlivci i skupiny na pomoc slovenskému lidu. Dokládá to skutečnost, že sám K. H. Frank řídil z Velkých Karlovic akce gestapa a říšské branné moci. V prostoru Valašska vyhlásil stanné právo a trest smrti za přechod moravsko-slovenské hranice. Je na místě vzpomenout, že se do bojů v SNP zapojila většina Čechů, zaměstnanců Zbrojovky Vsetín, vyslaných z příkazu vedení Zbrojovky v roce 1943na Slovensko do Podbrezové v počtu 84 lidí, aby zde pracovali ve zbrojařském závodě. Někteří pokračovali v bojích v partyzánských jednotkách i po potlačení povstání. Z nich padlo 8 občanů a většina je pochována na hřbitově v Kosoríně.

Hnutí odporu vrcholí na Valašsku v partyzánském boji, který se zde rozvinul vlivem Slovenského národního povstání. Pod velením slovenského poručíka Jána Ušiaka, kpt. RA D. B. Murzina se ze 21 členného para-výsadku ze Svjatošina u Kyjeva ustavila skupina, doplněná o další bojovníky z řad partyzánů. Ta se za pomoci odbojářů z Bečev a Velkých Karlovic probila koncem září a počátkem října 1944 ze Slovenska Štiavniku na Moravu, po bojích, označených jako největší ozbrojené střetnutí partyzánů s Němci na českém území. V té době také slavnostně přijala název "l. čs. partyzánský oddíl Jana Žižky" a začala operovat v prostoru Velké Karlovice, Trojačka, Kněhyně s kontakty na různé směry Valašska i mimo něj. Po střetnutí s Němci dne 2.11.1944 na Čertově mlýně a Kněhyni byl těžce raněn do obou rukou velitel por. Ján Ušiak. Dne 3.11.1944byl v Čeladné obklíčen Němci a zvolil podle partyzánské přísahy smrt z vlastních rukou. Při těchto bojích byli raněni i sovětští velitelé D. B. Murzin a V. P. Nastěnko. Ty však zachránili místní odbojáři. Při tomto ozbrojeném střetnutí zahynulo ale i několik partyzánů. Němci brzy nato zorganizovali v prostoru Beskyd od Rožnova po Čeladnou soustředěný nápor celé divize stíhacích oddílů proti partyzánům, známý jako akce "Tetřev". Tento však svého cíle zničit partyzánské jednotky nedosáhl. Naopak, po přemístění do prostoru Okres Vsetín Meziříčska a Vsetínska se oddíl rozrostl natolik, že dal vzniknouti 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky. Brigáda se rozdělila podle místa působení do různých úderných oddílů spolu s místními skupinami v Oznici, Mikulůvce, Růžďce, Ratiboři, Hošťálkové, Liptálu, Senince, Leskovci, Jasenné, Valašské Polance, Ploštině, Prlově, Hovězí Huslenkách a jinde, ale pod jednotným velením mjr. D. B. Murzina. V prostoru Kněhyně ještě před příchodem partyzánského oddílu Jana Žižky působil z Anglie vysazený oddíl WOLFRAM, vedený kapitánem Josefem Otiskem. Oba oddíly navázaly úzký kontakt, ale tato skupina se později přesunula na jiné působiště.

Na 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky se postupně napojovaly různé místní skupiny a organizace odporu s působností na Valašsku i mimo něj. Gestapo sledovalo cíl dostat se pomocí zrádců až do velení brigády. Mnozí byli však partyzány pozorováni, a tak se ku příkladu podařilo z podnětu velení brigády skupině Michala Malíka z Valašského Meziříčí zlikvidovat 7. února 1945 jednoho z nejdůležitějších konfidentů gestapa na Moravě, Františka Šmída tzv. Velkého Frantu. Měl se vetříti do štábu brigády. Jak se dodatečně zjistilo, bylo jeho svědomí zatíženo zradou 2 500 českých vlastenců gestapu. Po rozvinutí široké pátrací akce se rozzuřeným nacistům podařilo přijíti této skupině na stopu. V březnu 1945 bylo na 50 příslušníků odbojové skupiny Michala Malíka a skupiny CLAY-EVA gestapem zatčeno a z nich 38 mužů a žen posledním transportem, označeným KL3, odvlečeno z Brna do Mauthausenu. Tam byli všichni dne 10. dubna 1945 při poslední popravě povražděni v plynové komoře. Na Vsetíně měla brigáda napojení na skupinu Josefa Sousedíka. Tento byl vsetínským gestapem dne 15. 12. 1944 zatčen a ještě téhož dne při výslechu zavražděn. Odešel v něm člověk-vynálezce, zvaný "Valašský Edison" .

V bojích brigády se vyznamenali i mladí lidé, kteří prokázali nad nepřítelem morální převahu i v nejkritičtějších chvílích svého života. Nacisté se však krutě mstili jak na partyzánech a jejich pomocnících, tak i obyvatelstvu především pasekářích. Svědčí o tom vypálené chalupy a osady jako Provázkovy chlévy na Beskydě, Holišův dům v Zubří, domy Jana Orsága v Karolínce, Londů v Hošťálkové, Juříčkův mlýn v Leskovci, u Lažů v Huslenkách, usedlosti v Prlově, na Ploštině, Vařákových pasekách a jinde. Zde všude byli současně zavražděni a dokonce i zaživa upalováni lidé, chalupníci i partyzáni takřka již v posledních hodinách války jen proto, že bestialita nacistů neznala mezí. Mstili se za své porážky na těch, kteří oprávněně bránili proti vetřelci své domovy svoji milovanou zemi. Za hmotnou podporu, zásobování potravinami i jinou pomoc, poskytovanou partyzánům vraždili nacisté vlastence z řad obyvatelstva pro výstrahu ostatním. Tak byli popraveni pověšením občané na Bečvách, ve Velkých Karlovicích, v Kunovicích, v Zubří a jinde. V Novém Hrozenkově se nacisté dopustili hrůzného zločinu dokonce ještě 30. dubna 1945 když zde zaživa pohřbili dva partyzány, občana slovenské národnosti a občana SSSR. V řadách 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky působili kromě Čechů a Slováků občané Sovětského svazu, skupina belgických partyzánů, jugoslávští občané, ale i Angličané, Poláci, Rakušané, Maďaři a Němci.

1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky, která ke konci války sdružovala 1789 bojovníků včetně partyzánských pomocníků a mimo Okres Vsetín působila na rozsáhlém prostoru především jihovýchodní Moravy, provedla od října 1944 do počátku května 1945 desítky destrukcí na železničních tratích, telefonických spojích i trafostanicích, vykolejení několika nákladních vlaků s vojenským materiálem, především na trati Přerov - Hranice Valašské Meziříčí uskutečnila desítky přepadů četnických stanic a hájoven, také vojenských transportů. Mimo území našeho okresu se podařilo jejím příslušníkům na zámku v Hošticích zajmout dokonce generála SS Müllera. Brigáda vázala po řadu měsíců silné německé jednotky tolik potřebné na ustupujících frontách. V závěru válečných operací se podílela spolu s jednotkami 1. čs. armádního sboru na osvobozování různých vesnic i měst našeho regionu.

Kromě 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky působily na Valašsku další partyzánské skupiny. Koncem prosince byl v Liptále vysazen letecký výsadek z SSSR Lúč - Paprsek, jehož příslušníci po smrti mjr. Bašinského buď splynuli s touto partyzánskou brigádou, nebo se přesunuli jinam. Dále to byly para-výsadky v únoru 1945 "Jurij" ve Vidči a v březnu 1945 "Karel 20" v Zašové, vysazené z rozhodnutí sovětského velení. Od počátku dubna 1945 rozvinula bojové akce v prostoru Bečev II. Slovenská partyzánská brigáda M. R. Štefánika, vedená mjr. RA. K. K. Popovem. Tato se zúčastnila závěrečných osvobozovacích bojů v celém prostoru Rožnovska po boku sovětské armády. Také partyzánské hnutí mělo na Valašsku těžké ztráty. Mnoho partyzánů i pomocníků včetně žen položilo své životy buď přímo v bojích s nepřítelem nebo bylo po zatčení různými způsoby nacistickou mocí umučeno. Dokládají to i údaje v další části této publikace.

Za zásluhy o rozvoj partyzánského hnutí obdrželi po válce čestný název "Partyzánská obec" Horní, Prostřední a Dolní Bečva, Zubří, Oznice, Hošťálková, Ratiboř, Velké Karlovice, Huslenky a Prlov. Titul " Partyzánské město " obdrželo i město Vsetín. Tam, kde došlo ke stržení těchto čestných uznání požádáme obecní úřady o jejich obnovení

Okres Vsetín byl osvobozen z nacistického područí v prvních májových dnech překrásného května 1945. Vojska 1. čs. armádního sboru v SSSR, vedená generálem Karlem Klapálkem, se probila přes Javorníky v prostoru Ztracence a přes Papajské sedlo do údolí řeky Bečvy, do Nového Hrozenkova a Huslenek. Ve spolupráci s partyzány 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky vstoupily jednotky 4. a části 1 a 3. brigády odpoledne dne 4. května 1945 po přestřelkách s prchajícími Němci v 16.00 hodin do Vsetína, kde se jim dostalo nadšeného uvítání šťastnými obyvateli. Na takové přijetí vzpomíná i generál Klapálek ve své knize "Ozvěny bojů", že po Praze to bylo nejkrásnější uvítání na území ČSR. Jablůnku, Ratiboř a Hošťálkovou osvobodila tato vojska za podpory partyzánů v dopoledních hodinách 5. května 1945. Obce Střelnou a Horní Lideč osvobodily v boji jednotky rumunské armády ve spolupráci se Sovětskou armádou. Zbývající část okresu - Velké Karlovice, Bečvy Rožnovsko, Okres Vsetín-Meziříčsko a některé další obce okresu byla od nacistů osvobozena po tuhých bojích, zvláště na Bečvách a o Rožnov p. R., 17. gardovým střeleckým sborem IV. ukrajinského frontu, pod velením generála N. V. Medvěděva, ve dnech 4. - 6. května 1945. Rožnov p. R. byl v osvobozovacích bojích snad nejvíce poškozen a při nich zahynulo také mnoho civilních obyvatel.

Osvobozovací boje si vyžádaly ještě v posledních hodinách války značné oběti v řadách našeho 1. československého armádního sboru, mezi sovětskými i rumunskými vojáky. Nesmíme dopustit, aby bylo na tyto padlé, vesměs mladé lidi, zapomenuto. Zasluhují si za své oběti našeho nejvyššího uznání a úcty.

V době nacistické poroby v letech 1939 - 1945 bylo v rámci nynějšího okresu Vsetín, umučeno a v ozbrojených bojích doma i v zahraničí padlo 653 odbojářů, na nucených pracích v Německu a při osvobozovacích bojích zahynulo 101 občanů, oběti rasového pronásledování činily 413 osob, ztráty našeho 1. československého armádního sboru dosáhly při osvobozovacích bojích 36 vojáků, v bojích s Němci padlo nebo bylo umučeno 35 sovětských partyzánů, jeden partyzán - Belgičan a jeden občan Jugoslávie, sovětských vojáků zahynulo 89 a rumunská armáda ztratila 6 svých příslušníků. Celkově zahynulo na Vsetínsku 1 335 lidí. Za 6 let okupace našeho okresu Němci dosáhly ztráty na lidských životech takového počtu, jako by zmizela jedna středně velká vesnice. Další napáchané škody morální i hmotné jsou nevyčíslitelné.

Padlí odbojáři i vojáci mají po celém našem okrese zbudováno na 230 pomníků, památníků a pamětních desek. Jsou postaveny ve městech, na vesnicích i hluboko v horách. Zbudovaly je místní úřady za pomocí vděčných obyvatel a téměř všude byly za účinné podpory místních škol a různých organizací s pečlivostí a pietou udržovány. Dokažme je všechny zachovat a předávat budoucím generacím jako trvalé připomenutí, že takové těžké, zlé doby se již nikdy nesmí opakovat.

Tento krátký, neúplný pohled na historii Valašska dávných časů i jeho novodobých dějin, jmenovitě okresu Vsetín, má splnit jedno skromné přání - seznámit veřejnost, především mladé lidi, prostřednictvím této publikace se spoluobčany, kteří v obrovském zápase národa za svobodu a pokrok obětovali vše, co jim bylo drahé a poklonit se v duchu jejich nehynoucí památce. Mohli jsme v ní pochopitelně jen krátce vyjmenovat zdaleka ne všechny organizace, skupiny, či jednotlivce působící v odboji. Každá z nich měla však v bojích za svobodu své místo a poslání těžší o to, že většina bojovala různými způsoby včetně odporu se zbraní v ruce po celou dobu okupace vlasti v týlu krutého nepřítele, ale s nezdolnou vírou ve vítězství naší spravedlivé věci.

Těmito vzpomínkami nechceme živit zášť proti německému lidu. Musíme hledět spíše do budoucnosti, která by měla přivésti mezinárodní společenství ke vzájemné spolupráci na základě rovnosti a úcty. Za staletí po která v tomto prostoru vedle sebe žijeme, získali jsme dostatek dobrých i zlých zkušeností. Hledejme nyní spíše to, co nás může v dalším, a věřme že dlouhém mírovém soužití podpořit. Avšak nikdo z nás, občanů České republiky, nemá právo zapomínat na trpké zkušenosti, získané v boji za národní svobodu s nacistickým uchvatitelem, ani na spoluobčany, kteří za ni přinesli oběti nejvyšší své životy.

Mnohé obce okresu vydaly vlastní publikace ke své historii od doložených počátků po současnost, se zvláštním zaměřením na období nacistické okupace, s atmosférou dějin odboje až po krvavé tragédie mnohých valašských osad v posledních hodinách války. Přesto ale schází Vsetínsku ucelený pohled na toto snad nejhorší období našich dějin. Věřme, že se nalezne historik, který při využití bohatých archivních podkladů i osobních vzpomínek odbojářů vydá ucelené a pravdivé svědectví o historii let 1939 - 1945 nejen okresu Vsetín, ale i celého Valašska. Připomeneme tak budoucím, že Valašskem prošla válka, smrt, požár, zármutek, bolest, ale i upřímná radost z vítězství. Věříme spolu s Robertem Malinou, odbojářem z Hutiska-Solance, že každé jméno padlých připomene žijícím, že zde, v prostředí malebného kraje, žila mezi valašským lidem láska láska k vlasti i k národu. Když ztýraná vlast zavolala, i to chudé Okres Vsetín se stalo bohatým krásnými a vlasteneckými skutky.

 

BYSTŘIČKA

Dne 2. až 5. května byli v údolí přehrady na Bystřičce němečtí vojáci, kteří kryli okresní silnici Vsetín-Meziříčí v bočném postavení proti možnému náporu Rudé armády od Rožnova přes Okres Vsetínu Bystřici. Bylo jich asi dvě čety pěších a čtyři děla s obsluhou. Přišli sem od Halenkova a Hrozenkova přes Okres Vsetínu Bystřici, když již nemohli proniknouti na Vsetín přes Hovězí, kde u Bařin československá. armáda přeťala silnici.

 V noci na 5. květen ustoupilo německé dělostřelectvo od údolní přehrady i od školy v Bystřičce ve směru k nádraží v Růžďce a zaujalo potom palebné postavení pod horskými rozsochami u Jarcové a Brňova. V témže směru ustoupili v časných hodinách ranních také němečtí pěšáci. Poslední jejich hlouček přešel podle školy asi 0 13. hodině.

První palba Rudé armády se ozvala v horním konci údolí přehrady asi v 11 hodin dopoledne. Rusové přicházeli od Rožnova přes Okres Vsetínu Bystřici. Němci si byli vědomi beznadějného boje a chovali se celkem klidně, ruský postup byl velmi rychlý a téměř bez odporu. Po 11. hodině byli Rusové již u horního konce přehrady, v poledne dosáhli přehrady, ve 14 hodin byli již ve středu obce u školy, ve 20 hodin obsadili stanici v Růžďce.

První jednotky Rudé armády byly obyvatelstvem přijaty s velkým nadšením. Všichni je srdečně vítali, někteří lidé plakali radostí. Vojáci osvoboditelé byli pohoštěni a ozdobeni kyticemi. Byli ihned informováni o síle a pohybech nepřátel. Rusové se vyjadřovali o zdejším lidu velmi pochvalně a oceňovali spolehlivé zprávy o situaci ustupujících Němců.

Z ruských vojínů padl zde jen jeden při vyčišťování kulometného hnízda u domku č. 102. Byl tam pochován v zahrádce. Sedm domků v obci utrpělo dělovými zásahy, jinak nebylo větších hmotných škod.

Dodatečné vyčišťovací akce po odchodu Rudé armády k Valašskému Meziříčí vykonávala zdejší milice. Bylo zajato 12 německých vojáků. Další ztráty na životech a na majetku již nebyly.

 (Oskar Svák)

 

 

DOLNÍ BEČVA

Dne 15. března 1939, kdy rozhlas v časných ranních hodinách oznámil, že německá vojska překročila hranice Čech a Moravy, aby "ochránila" lid této okleštěné vlasti, zamlčel, že nacistické jednotky již 14. března 1939 vtrhly u Ostravy na naše území, že hrdinná místecká vojenská posádka jim připravila takové přivítání, po němž značně prořídly řady nacistických vetřelců. Toho dne ještě netušily statisíce dětí, žen a mužů z Lidic, z Ležáků, z Telgartu, z Vápenky, z Javoříčka, z Ploštiny, ze Zubří a z Bečev, ze všech vesniček a měst Čech, Moravy a Slovenska, že tzv."protektorát" rozvrátí jejich rodinné klidné soužití, Že česká a slovenská krev a krev téměř všech národů poteče na různých bojištích světa, že milióny šlechetných lidských srdcí dotluče v nacistických koncentrácích a v nelidských žalářích, neb na stráních a vrcholcích nepřístupných hor v období těžkých partyzánských bojů. Jedno však bylo jisté. Přijde den odplaty a pomsty, nacistický vetřelec bude zničen ve svém doupěti. O tom, kdy to bude, to bude záležet na nás, jak dovedeme tvrdě a rázně zasazovat smrtelné rány zfanatizovanému, ale dobře vyzbrojenému nepříteli. Proto již v r. 1939 tvořily se různé ilegální skupiny kromě ilegálního hnutí, řízeného ÚV KSČ, který současně organizoval odboj samostatně.

Na Rožnovsku byla nejsilnější odbojová organizace Obrana národa, kterou vedl v ostravském kraji pplk. Edmund Klimek z Ostravy. Za pomoci aktivních a záložních důstojníků a poddůstojníků, funkcionářů a členů sokolských jednot byla ustavena téměř ve všech obcích na Rožnovsku. Hlavní úkol: organizované převádění vojenských osob, politických pracovníků za hranice, úkryt a podpora osob pronásledovaných gestapem, podpora rodin zatčených, zpravodajská služba, sabotáže, letáky, rozšiřování zahraničního rozhlasu, výroba výbušnin, zajišťování zbraní apod. Tato ilegální organizace byla vyzrazena a již koncem roku 1939 byli gestapem zatčeni vedoucí této organizace: pplk. Klimek, štkp. Mácha, npor. Zborník, por. Dostál, por. Rusek a další pracovníci. Odbojová činnost neustala. Ti, kteří unikli gestapu a nebyli vyzrazeni, pracovali i za zatčené soudruhy daleko obezřetněji a mnohem opatrněji. Gestapo slídilo po komunistech, po odbojářích - snažilo se proniknout do ilegálních organizací. Nasadilo zrádce a konfidenty. Byli zatýkáni čeští vlastenci, komunisté, odbojáři, muži i ženy, starci i děti, byly vyvražděny celé rodiny, se zemí srovnány celé vesnice. Prvním zatčeným na Rožnovsku byl komunista z Rožnova s. Karel Janečka, zatčen 16. 8. 1939, zahynul v Osvěnčímě 27. 8. 1941. Jména umučených a padlých hrdinů jsou vtesána do žuly pamětních desek a pomníků, aby nikdy nevymizela z paměti a z lidských srdcí. Na 300 hrdinů bývalého okresu Valašské Meziříčí se na nás dívá z tábla "In memoriam", umístěného v místnosti okresního výboru Svazu protifašistických bojovníků na Vsetíně. Díváš se s pohnutím do těch milých, známých tváří a slyšíš jejich příkaz a varování: "Nikdy nedopusť, aby lidstvo ještě jednou prožilo to, co jsme prožili my a s námi milióny spolubojovníků!" Stojíš v pohnutí, srdce sevřeno bolestí, svíráš pěsti - šeptáš tiše a rozhodně : "Slibuji - přísahám!". Nezapomeneme nikdy velikých obětí a utrpení, vaší velké lásky k nám, ke svobodě. Život nás miliónů, naše štěstí jste vykoupili svojí smrtí.

Hluboce se skláníme před velkým utrpením vás mrtvých hrdinů, i vás živých, kteří jste prošli peklem nacistických žalářů. Hranice naší vlasti jsou uzavřeny, gestapo slídí, za pomoci udavačů zatýká další vlastence. Z Dolní Bečvy byli zatčeni a umučeni tito občané :

František Polášek, st., dělník, člen KSČ, narozen 20. 5. 1886, zatčen 5. 4. 1941, zemřel v Dachau 26. 11. 1942, Josef Solanský, dělník, člen KSČ, narozen 21. 2. 1915, zatčen 29. 51941, zemřel v Dachau 6. 11. 1943.

Jaroslav Maléř, dělník, nar. 14. 12. 1921, zatčen 17. 11. 1944, zemřel v koncentračním táboře ve Flossenbürge.

Kromě nich byli zatčeni další občané, kteří se z vězení vrátili, jejich jména nejsou zde uvedena.

Mezi umučeným lidem se šíří zprávy o bohatýrských činech legendárních sovětských partyzánů na Ukrajině. Ve vědomí Bečvanů ožívají slavné doby naší historie, kdy horští chlapci, jichž domovem byly beskydské hory, naháněli hrůzu cizím utlačovatelům v době roboty a spravedlivě trestali křivdy páchané na ubohém lidu. Ano, naše hory ještě neřekly své poslední slovo, ještě nepřišel jejich den.

V listopadu 1943 dostali se na Dolní Bečvu tři sovětští zajatci, kteří utekli z práce z Německa. Po několika dnech odpočinku vydali se horami na dalekou cestu ke svým do Sovětského svazu. V Jablunkově byli zatčeni a uvěznění v Těšíně. Podařilo se jim uprchnout a ještě s dalšími se počátkem dubna 1944 vrátili na Dolní Bečvu. K nim se přidali občané z Frýdku, Ostravy, Brušperka i z Prahy, kteří až sem utekli před gestapem. V září 1944 se v obci objevili čtyři sovětští letci - čtyřčlenná posádka sovětského bombardovacího letounu, který havaroval u Berlína. Po dlouhém strádání a dramatické cestě, dostali se až do zdejší obce. Sovětští zajatci, čeští vlastenci a sovětští parašutisté tvořili první partyzánskou skupinu v počtu 22. Ukrývali se v lesních chatách, v hájovně, dík skromnému, ale čestnému tehdejšímu revírníkovi a jeho hajným. Celá skupina byla přemístěna do lesů sousední obce Prostřední Bečvy. Členové odbojové organizace na Bečvách i v sousedních obcích pomáhali při jejich zásobování, při zajišťování zbraní, předávali získané zprávy apod. Do beskydských lesů byli v noci shazování sovětští parašutisté, pro ně zbraně a potraviny a nestačily pro partyzánskou skupinu, k níž se přidávali další bojovníci, kteří nenáviděli fašisty a kteří unikli ze spárů gestapa. Kromě žijících občanů a členů odboje organizovali zásobování partyzánů a zajišťovali jim úkryt místní občané: Hynek Tošenovský, pekař z Dolní Bečvy, František Haša, učitel-partyzán, Oldřich Šimurda, obchodník, Bedřich Kubiš, Čeněk Divín, František Bil, Ed. Roska, taj. z Horní Bečvy, rodina Kubáňova z Martiňáku a další. Hlavní stan měli v lesích za Martiňákem, na Kněhyni. Kromě potravin bylo nutno zajistit potřeby pro vysílačku. Léky zajistili lékaři MUDr. Sanetřík, MUDr. Kamenář, MUDr. Kolář, MUDr. Kasalický z Ostravy a další. Z hlavního stanu byly vysílány úderné části na Vsetínsko, Hranicko a na Okres Vsetínmeziříčsko. V době Slovenského národního povstání bylo rozhodnuto, že celá partyzánská skupina přejde na Slovensko k I. partyzánské brigádě J. Ž. Tato brigáda, jejímž velitelem byl Slovák - poručík 1. čs. arm. sboru Ján Ušiak, přistála v druhé polovině srpna 1944, poblíž Martina na Slovensku. Náčelníkem štábu byl jmenován kapitán RA D. B. Murzin. Po bojích u Martina, u Vrútek a u Strečna, dostává Ušiak rozkaz z kyjevského štábu přemístit se s partyzánským oddílem do prostoru moravskoslezských Beskyd s úkolem rozvinout na Moravě partyzánské hnutí a aktivní boj proti okupantům,. narušit zázemí fašistických vojsk, vázat a oslabit jejich bojové síly a prostředky a vytvořit podmínky pro ozbrojené povstání českého lidu. K. H. Frank nařídil 15. září 1944 uzavřít hranici mezi Moravou a Slovenskem. Za překročení hranic trest smrti. První oběti pokusu o přechod hranic na Slovensko : František Mašláň z Lešné (postřelen a ubit), Najman a Kovařík (pověšeni v Novém Hrozenkově). Po úspěšných těžkých bojích na Váhu byl oddíl pojmenován na společné poradě "Brigáda Jana Žižky". Vilo Krajčiřovič složil při této příležitosti oddílovou píseň "Hlavy vzhůru". Hlavní sídlo štábu je umístěno v Němčákové chatě. Po krátké poradě velitelství štábu je rozhodnuto uskutečnit přechod na Moravu. Velitel brigády por. Ušiak za tmy dosáhl se svým oddílem moravských hranic. Dává rozvinout čs. vlajku a svůj bojový proslov končí zvoláním: Smrt okupantům! Oddíl pak tiše zazpíval československou státní hymnu. Přechod brigády na Moravu byl uskutečněn po několika pokusech za těžkých bojů a značných ztrát. Němci s několika násobnou přesilou se zuřivě bránili. Proto se brigáda rozhodla probít se na Moravu v menších skupinách. (Boje v prostoru Podťatý u Velkých Karlovic, dále v prostoru kóty 810 "Kyčera" a jinde) Partyzánské skupiny převáděli František Haša, František Chovančík z Horní Bečvy a František Bil z Prostřední Bečvy. Skupina moravských partyzánů, která přešla na Slovensko, byla přičleněna k I. partyzánské brigádě J. Ž. a s ní se po několika dnech, zocelena s boji s fašisty, opět vrátila na Moravu počátkem října 1944. Partyzánské skupiny kapitána Murzina a por. Ušiaka obsadily po příchodu na Moravu úsek Horní a Prostřední Bečvy. Štáb brigády byl umístěn v lesích za Martiňákem, pak na Kněhyni. Porady štábu se konaly na Martiňáku. V bojích poškozená vysílačka byla zásluhou Františka Chovančíka z Horní Bečvy opravena, ztracené dynamo bylo nahrazeno 60 ks 4 volt. baterií, které obstarali Haša, Šimurda a další.

Vysílačka byla opět v. činnosti. Brigáda vyslala jednu údernou skupinu, jejímž velitelem byl určen kapitán Ivan. Stěpanov, do oblasti Zlín-Holešov-Bystřice. Druhá skupina, jíž velel kapitán Viktor Grekovskij, dostala za úkol rozvinout partyzánské akce v prostoru Valašské Meziříčí - Vsetín - Vizovice. Partyzáni za pomoci místních občanů, kteří se osvědčili svojí pomocí již v r. 1943 a počátkem roku 1944, zahájili ihned průzkumnou, zpravodajskou a bojovou činnost. Úderné skupiny I. partyzánské brigády rozvinuly rozsáhlé bojové akce proti Němcům na celé Moravě, v partyzánském hlavním štábu na Kněhyni uzrával plán mohutného lidového povstání na Moravě proti nacistickým vetřelcům. Beskydské hory staly se svědky příkladného hrdinství a utrpení - lásky i pomsty. Les se stal domovem partyzánů, stodola, půda, sklep, bunkr poskytovaly jim úkryt. Chudí valašští pasekáři dělili se s partyzány často o poslední kousek chleba. Z touhy po pomstě za utrpení a za životy svých drahých a z nenávisti k nacistickým vetřelcům a jejich pomahačům, zrodila se láska - velká a opravdová láska k partyzánům, k československým i sovětským soudruhům, která jejich přítomností rázem překonala strach ze smrti a přerostla v legendární hrdinství. Prostý valašský člověk na bečvanských pasekách stává se vedle partyzána hrdinou, o jehož smělých činech si vypráví jen tichý a temný les, jehož otevřená náruč chránila partyzány i valašský lid před fašistickým nepřítelem a před zrádcem. Valašští vlastenci z Horní, Prostřední, z Dolní Bečvy i z okolí za velmi obtížných podmínek umožňují partyzánům plnit jejich úkol. Německé fašistické jednotky, které byly vyslány do prostoru východní Moravy, ve smrtelném strachu před spravedlivou odplatou, zoufale žádají posily. Vrah českého národa K. H. Frank se zúčastňuje trestných výprav proti partyzánům. Nešetří lidmi ani materiálem, chce zlikvidovat partyzánské hnutí a tak zabránit lidovému povstání na Moravě.

Nestačí fyzicky ani vojensky zlomit morálku partyzánů a valašského lidu, proto používá té nejpodlejší zbraně - zrady. Na Moravu jsou do partyzánských řad nasazeni konfidenti "Malý a Velký Franta a zrádce Dvořák", který se na Slovensku vloudil do I. partyzánské brigády J. Ž. Velký Franta ( František Šmíd), který má na svědomí stovky životů, byl zlikvidován partyzánskou skupinou ve Valašském Meziříčí počátkem února 1945. Zrádce Dvořák dostal se až do štábu 1. partyzánské brigády. Dne 2. listopadu 1944 vlákal tento podlý zrádce por. Ušiaka a další velitele partyzánských praporů a rot na odkrytou horskou mýtinu na rozcestí tří cest u Čertova Mlýna na jednání se zástupci "ilegálních organizací z Ostravy". Ukrytá fašistická vojska zahájila silnou palbu, v níž byl těžce raněn do obou rukou por. Ušiak a kap. Murzin do nohy. Raněný por. Ušiak byl ukryt a ošetřen u stařenky Macurovy v Horní Bečvě, pak převezen k Machandrovi do Čeladné. Zásluhou Dvořákovy zrady byl domek Machandra obklíčen, poručík Ušiak v tuhém boji se poslední ranou zastřelil. Raněný kapitán Murzin byl ukryt v krmelci pro zvěř, pak několik dní se skrýval o hladu v zemljance. Když utichl boj, byl partyzány přenesen do samoty ke Tkáčům v Horní Bečvě. Po skončení těžkých bojů byl přemístěn do prostoru Hošťálková, kde prováděl partyzánské akce partyzánský oddíl kapitána Stěpanova. Zrádce Dvořák dokončuje své zrádcovské dílo. Vydává gestapu seznam všech odbojářů, kteří byli přímými účastníky partyzánského hnutí na Bečvách. Gestapo jde najisto a ve dnech 4. a 5. listopadu 1944 zatýká všechny, kteří podporovali partyzány a pomáhali jim : z Horní Bečvy, Prostřední a Dolní Bečvy. V Dolní Bečvě je 5. 11. 1944 zatčen pekař Hynek Tošenovský pro podporování partyzánů. Štáb brigády na Kněhyni a oddíl partyzánů utrpěl velmi citelné ztráty v těžkých bojích s několikanásobným a velmi dobře vyzbrojeným nepřítelem. Zatýkání vlastenců podezřelých z podporování partyzánů pokračuje. Dne 9. listopadu 1944 přivezli Němci autobusem za doprovodu gestapáckého popravčího oddílu spoutané a zmučené čtyři hrdiny - škpt. Viktora Kolandu ze Vsetína, nar. 1903 .v Bystřici, Štěpána Králíčka z Bratčic u Moravských Budějovic, Karla Bubla, nar. 1906 v Probošově, ze Žamberka a Slováka Jána Jurču ze Žamberka, nar. 9. 10. 1919 v Niž. Komárníku. Tito čtyři národní mučedníci byli pověšeni na dřevěném rámu na školním hřišti před školní budovou. Jeden z nich se při výkonu popravy, utrhl surovým bitím jej přivedli k vědomí a znovu pověsili. Pro postrach obyvatelstva Dolní Bečvy a okolí viseli tito hrdinové do večera příštího dne. Tento brutální čin fašistů se trvale vryl do paměti občanů Dolní Bečvy, vyvolal spravedlivou touhu po pomstě a trvalou nenávist k fašismu a všem jeho přisluhovačům. Dne 17. listopadu 1944 na 17.000 fašistických vojáků obsadilo silnice z Rožnova přes Bečvy na Bílou, dále na Frenštát a za pomoci policejních oddílů vybavených. psy "čistili" radhošťské hory od partyzánů. Tato protipartizánská akce byla řízena vrahem českého lidu K. H. Frankem. V obklíčených obcích bylo vyhlášeno stanné právo. Od 16 do 8.30 hodin musel se každý zdržovat ve svém domě. Přes den bylo povoleno pohybovat se jen po vykázaných cestách, jinak bylo stříleno. Fašisté prováděli přísné osobní i domovní prohlídky, nikdo nesměl ani do práce. Střelbou zapálili fašisté v Dolní Bečvě usedlost Jindřicha Vojkůvky, č. 38. Vyhořela do základů.

V sousední obci Prostřední Bečvě byl zastřelen občan Jindřich Frňka, který šel pro svého chlapce malý kousek od jeho domku. V Dolní Bečvě byl těžce postřelen C. Růčka, který jel na kole do práce. Fašisté z pušek a kulometů ostřelovali okraje lesů. Střelbou byl v Prostřední Bečvě zapálen domek občana Farka a poraněn jeho chlapec Josef Farek. Němci s policejními psy postupovali od Čeladné a Trojanovic na Bečvy. V Prostřední Bečvě se ukryli v bunkru v lese "Cipková" pod Čertovými mlýny partyzáni: učitel František Haša, Bedřich Kubiš a Čeněk Divín se svojí manželkou. Když se Němci přiblížili k jejich úkrytu, po tuhém a marném boji se František Haša poslední ranou podle partyzánského zákona zastřelil, Kubiš a Divín byli zajati a v březnu 1945 popraveni. Manželka zatčeného A. Divínová se ukryla v nedaleké vzdálenosti a zachránila se.

Při této protipartyzánské akci, která trvala do 22. listopadu 1944, byli v bojích zastřeleni partyzáni v Prostřední Bečvě Ludvík Vaserbaur z Moravské Ostravy a Václav Mašek z Prahy. Dne 23. listopadu 1944 přivezla do Dolní Bečvy popravčí četa spoutaného občana-partyzána z Dolní Bečvy Hynka Tošenovského ( byl zatčen 5. 11. 1944), který pomáhal při zásobování partyzánů a pověsili jej na lípě před jeho domkem a před očima jeho zničené manželky. Podobný osud stihl týž den obchodníka-partyzána Oldřicha Šimurdu z Prostřední Bečvy, který byl pověšen před svým obchodem na telefonním sloupu. Fašisté ve své nenávisti proti českému lidu nezastavili se před nejbrutálnějšími činy, které měly být předehrou strašného osudu. K. H. Frank byl rozhodnut vypálit valašské obce od Zubří a všechny Bečvy. Ve všech partyzánských obcích se fašisté krutě mstili za partyzány, kteří jim způsobili velmi citelné ztráty. V Zubří byli rovněž pověšeni dva partyzáni (Procházka a Sedláček). Frank rozkázal zapálit Holišův statek. Také usedlost Františka Tkáče v Horní Bečvě fašisté zapálili. Partyzáni i valašští občané položili nesmírné oběti za naši svobodu.

Obětovali své životy, celý majetek, ale neklesli před nejhrubším násilím, vytrvali až do konce, neboť věřili, že náš společný nepřítel bude poražen.

My živí budeme vyslovovat slavná jména hrdinů - padlých partyzánů a našich občanů jako : rodina Kubáňova, Tkáčova, Holišova, Macurova, Bártek, Chovančík, Roska, Haša, Maléř, Bří. Bilové, Buš, Divín, Tošenovský, Galčan, Polášek, Solanský a další ....s nevýslovnou úctou a láskou, neboť oni obětovali své životy proto, abychom my mohli žít.

V únoru 1945 přemístila se ze Slovenska do radhošťských hor II. partyzánská brigáda M. R. Štefánika. Jejím velitelem byl major RA Popov. Tato brigáda navázala spojení se zbylými členy odboje na Bečvách. Brigáda prodělala několik bojů s německými a maďarskými jednotkami, pokračovala ve zpravodajské službě pro RA o pohybech německých vojsk. Jednotky této brigády za pomoci našich občanů přepadávaly ustupující německé a maďarské jednotky a svým zásahem zabránili jim zničení Pusteven a dalším škodám v našich obcích. Blížila se slavná Rudá armáda, blížil se slavný den našeho osvobození. Ještě na prahu svobody byly další oběti na životech.

Těsně před osvobozením padl v Prostřední Bečvě partyzán Rudolf Bujnoch z Brušperka, který se vrátil do Prostřední Bečvy počátkem dubna 1945. Na Dolní Bečvě byla usmrcena během osvobozovacích bojů v květnu 1945 střepinou granátu Ludmila Blinková a Ludvík Růčka. I příslušníci chrabré Rudé armády platili krvavou daň za naši svobodu. Jen v obci Dolní Bečva podlo 17 rudoarmějců. Čest a sláva těmto hrdinům!

Dočkali jsme se svobody po šesti bolestných letech fašistické okupace.

Rudá armáda svým rychlým úderem zabránila fašistickému nepříteli dokončit jeho katanské dílo až do konce - srovnat valašské partyzánské obce se zemí. To nás zavazuje k úctě, k vděčnosti a k bratrské lásce k Sovětskému svazu - našemu osvoboditeli.

Poznámka autorů. V brožůrce neuvádíme jména žijících odbojových pracovníků, politických vězňů, partyzánů a jejich pomocníků.

 

Doslov

Překrásný je náš horský kraj. Ale teprve osvobození slavnou Sovětskou armádou a vznik nového společenského řádu přidaly k jeho krásám i štěstí a blahobyt jeho lidu. A k historii nesčetných valašských rebelií proti feudální zvůli přistoupila i nesmrtelná slavná stať. O lásce a věrnosti o nezlomném odhodlání v boji s okupanty zvítězit. Dnes už zmizely z horských samot a údolí stopy nenávisti a pomsty za spáchané násilí. Vítězné jaro 1945 naselo do srdcí věrných květy lidskosti a lásky, vděčnosti a míru. Lysý stařík Radhošť už dávno smyl šlápoty fašistických vrahů a dívá se spokojeně ze své výše do údolí, na šířící se vesnice, na nová sídliště, na nové závody. na nový život lidí, který se zrodil ze síly a věrnosti československého člověka opřeného o Sovětský svaz.

Zde dobře vidíš, jak život zdušený staletou bídou a šestiletou porobou vzkypěl nebývalou silou a tvé oči spatří dílo nespoutaného ducha a pracovitých rukou. Až půjdeš radhošťským hřebenem k Pústevnám, dívej se dobře. Zde všude kolem kráčely dějiny. Lesy, zalité jarním sluncem pečlivě střeží svá tajemství i hroby chlapců i děvčat, kteří v těžkou hodinu "pušku prachem pomsty nabitou" pozvedli a v boji za svobodu národa, za jeho lepší příští život, položili své životy. Češi, Slováci, Rusové, Ukrajinci a kdož ví, kteří další. Ne - opravdu -, ten náš chodník přes Javorník nikdy nezaroste. Už pro družbu a bratrství v boji uzavřené, a krví posvěcené.

Znovu však doléhá sem ze Západu hlas neofašismu a revanšismu.

Neohluchli jsme, vlastní úspěchy nás neukolébaly a dáváme si dobrý pozor na politický vývoj za naší západní hranicí. Proto dnes pozvedáváme svůj hlas a voláme ke všem mírumilovným lidem světa Fučíkovo varovné: "Lidé, bděte!".

SPB

Květen 1963.

 

 

HALENKOV

Poslední dni německého panství v Halenkově byly již ve znamení nejistoty a všeobecného chaosu. Jevilo se to zejména na stálém měnění rozkazů a disposic. Poslední dobou byl u nás už jen samý "Volkssturm" od Zhořelce a něco ze severních Čech. Nálada jejich byla velmi špatná a téměř všichni očekávali denně konec války. Někteří sice byli ze strachu ještě opatrní, ale mnozí mluvili již otevřeně, zajímali se o vysílání z Anglie a hlavně o černou vysílačku "Soldatensender West", které říkali "Andere Feldpost". Dne 28. dubna byli všichni posláni do Nového Hrozenkova a týž den přišlo do naší školy 120 mladíků z pracovní fronty, kteří byli právě zařazeni do armády a měli zde prodělávat vojenský výcvik. Byli tu však jen přes neděli, neboť dne 30. dubna v šest hodin ráno odcházela náhle téměř celá posádka z obce, aby prý se mohla dostat ještě z kotle. Měli odejet do severních Čech, kam se však již sotva dostali!

Týž den sem přišlo armádní velitelství z jižní Moravy a ubytovatelé čekali na příchod vojska až do 2. května, kdy večer náhle odešli, neboť československá armáda pronikla ze Slovenska údolím Kychové až na Bařiny, za pomoci našich partyzánů zastavila tam vlak, zajistila železničáře a zatarasila silnici ke Vsetínu, takže doprava byla úplně zastavena. Němečtí četníci odjeli vlakem na Vsetín téhož dne hned ráno.

V noci 3. května asi ve čtyři hodiny ráno přišla do školy slabá rota Němců, která ustoupila od Portáše na Javornících. Vojáci vypadali uboze, promoklí na kůži a zablácení až po krk. Poněvadž nedaleko v údolí Kychové byl od páté hodiny v proudu boj, jenž se pak přenesl i do halenkovského údolí "Černý", měla rota poplach a obsadila dolní část Halenkova. Na pomoc měla baterii děl v Břežité a dvě protiletadlová děla na kraji údolí Dinotice. Tato se však ještě dopoledne stáhla k Lidovému domu a odpoledne odjela všechna děla k Hrozenkovu.

Asi 60 vozů trénu, jedoucích ke Vsetínu, zůstalo stát kolem osmé hodiny v obci, pak se začaly obracet a po částech se posunovaly zpět do Hrozenkova, poněvadž od Bařin se blížila fronta. Kolem 14 hodin sem přišla. rota Vlasovců, kteří měli rozkaz probít se ke Vsetínu, po případě bránit se v Halenkově. V dolní části obce obsadili všecky větší budovy. Chovali se hrubě a vyrabovali hostinec i řezníka. Když poznali situaci, počali se přesunovat přes Bečvu do údolí Dinotice, za nimi po 17. hodině i rota financů, aby přes Cáb unikli k Meziříčí.

Boj u Bařin a v horách zuřil po celý den a v 21 hodin se Halenkov octl v zemi nikoho. Jen ve 22 hodin prošla obcí ještě rota pěchoty, asi od Kohútky, sebrala v obci poslední koně a utíkala přes Dinotici do hor. Při boji byla v Kychové asi v 11 hodin zapálena chalupa, druhá v Bratřejůvce kol 16 hodin.

V horní části údolí Dinotice byly menší přestřelky mezi partyzány a couvajícími Němci, ostatní obec však byla již volná. Dne 4. května po 7. hodině ranní se pod Halenkovem objevila první československá hlídka od Bařin, vedená poručíkem, rodákem z Chustu. Všichni lidé hlídku radostně a se slzami v očích vítali, hostili a fotografovali. V celé obci byly ihned vyvěšeny naše prapory, lidé jásali a přáli si vzájemně nový a lepší život v osvobozené republice. Za dopoledne scházely s Javorníků další oddíly Čechoslováků a bez oddechu projížděly obcí směrem ke Vsetínu. Odpoledne přijela policie Rudé armády a ubytovala se tu.

Za bojů o Halenkov obětovali životy: Rotný Luciak Ondřej, desátník Valko Petr, vojíni Žoldák Juraj, Titko Pavel, Belja Mikuláš, Plichta Josef, Cvengroš Josef a jeden neznámý vojín. Všichni byli Slováci. V horní části Dinotice ubili Vlasovci Aloise Šuláka. Dne 6. května byli za ohromné účasti občanů slavnostně pohřbeni před kostelem u pomníku padlých z minulé světové války.

Při vyčišťovacích akcích byli zajati dva vojáci, dva financi a člen gestapa. Byli odevzdáni ruským oddílům.

Jedna naše partyzánská hlídka ze vedení Fr. Koňaříka stíhala ustupující Němce až za Cáb, tam se setkala s ruským oddílem a společně s nimi bojovala pak u Růžďky, Jarcové, Meziříčí a Poličné.

(Jan Lukašík)

 

HOLEŠOV

     V časných ranních hodinách 15 března 1939 začali hitlerovští fašisté provádět útočnou operaci "Březnový vítr". znamenající okupaci zbytku Čech a Moravy. zmenšených o pohraniční území ve dnech 1 až 10 října 1938 po mnichovské zradě. Do naši vlasti vnikly z připravených nástupních prostorů ozbrojené složky nacistického Německa, které tvořily oddíly SA a SS, armáda (wehrmacht), bezpečnostní policie a gestapo. Již 14. března 1939 večer byly jimi obsazeny Ostrava s okolím a Místek. Nastalo nejstrašnější údobí našich národních dějin. byl vytvořen tak zvaný protektorát Čechy a Morava V boji proti fašistickým okupantům zahynulo přes 360 tisíc našich občanů, z toho 25 tisíc předválečných členů Komunistické strany Československa a 15 tisíc děti. Vedoucí politickou silou tohoto protifašistického a národně osvobozeneckého boje se totiž čtyřmi domácími ústředními vedeními a moskevským zakázána 20 října 1938 a rozpuštěna 27. prosince 1938)

     Okupanti plánovali tak zvané konečné řešeni české otázky: menši část našeho obyvatelstva chtěli poněmčit, větši část odvést na otrocké práce na Volyň, na Sibiř, k Severnímu ledovému oceánu, případně do pralesů v jihoamerické Brazílii, většinu však zavraždit v plynových komorách vyhlazovacích koncentračních táborů na území okupovaného Polska. Jsme vděční Sovětské armádě. že nás zachránila od tohoto vyhubeni, od fyzické likvidace.

     V roce 1939 to byl jedině Sovětský svaz, který ve své ostré protestní nótě, odevzdané 17. března vládě nacistického Německa. prohlásil okupaci Čech a Moravy za akt svévole, násilí a agrese. Sovětská vláda tehdy neuznala začlenění Čech a Moravy a ani Slovenska v žádné podobě do svazku německé říše. Soudruh Klement Gottwald v březnu 1939 prohlásil: "Největší posilou lidovým masám Československa je hluboké vědomi, že velká, mocná, neporazitelná země, Sovětský svaz, země socialismu, země budoucnosti, je na jejich straně, na straně pravdy, práva a spravedlnosti."

     Ve dnech 15. a 16 března 1939 uskutečnila německá tajná státní policie první hromadnou zatýkací akci "Gitter" (Mříže), v niž agenti gestapa odvedli 4 639 antifašistů. Byli to členové a funkcionáři KSČ, židovští občané a političtí emigranti z Německa a z Rakouska V Holešově nebyl v této akci zatčen nikdo, protože říšskoněmečtí a rakouští antifašisté (ti našli u holešovských soudruhů bezpečný domov). z nichž byl nejvýznamnějším člen Komunistické strany Německa Max Koehler z městského zastupitelstva ve Vratislavi (tehdy Breslau). odjeli včas do Sovětského svazu

     15. března v 7 45 hodin létalo chvíli nad Holešovem nacistické letadlo. Za hustého sněženi přijely na náměstí o půl dvanácté dopoledne na motocyklech první oddíly okupantského wehrmachtu, brzy po nich další vojáci s motorovými vozidly a s pancéřovými auty. Jejich velitel - podplukovník - byl se svým štábem přijat na radnici starostou města a městskou radou Okupantské oddíly (asi tisíc mužů) se ubytovaly ve všech holešovských školách a 18 března 1939 po odchodu 10. hraničářského praporu československé armády z kasáren obsadily i tyto budovy,. stavebně dokončené na podzim 1938. Českoslovenští vojáci. kteří byli posádkou v Holešově od února 1938, pochodovali městem na nádraží za zpěvu vojenských a národních písní už beze zbrani, neboť je museli odevzdat okupantům v noci ze 17. na 18. března. 13. dubna 1939 byl wehrmacht v Holešově vystřídán nacistickou policii "Schutzpolizei" (ochranná policie). jež zde zůstala až do konce okupace.

     Agresoři, kteří byli nadšeně vítáni holešovskými Němci, především oběma Kneisly, majiteli továrny na cukrovinky ve Všetulích, a jejich úředníky během několika dni vykoupili všechny potraviny, šaty, prádlo, obuv a jiné výrobky takže zdejší obchody vypadaly jako vyrabované.

     Prvními obětmi domácího civilního obyvatelstva byli již 16. března 1939 Erich Klopper, který se zastřelil. a Vally Süssová. majitelka obchodu s papírnickým zbožím na náměstí, která se oběsila. Židovští občané znali totiž velmi dobře zločinné norimberské zákony z roku 1935 a hrůzy "křišťálové noci" z 9. listopadu 1938, uskutečněné v celém Německu a v bývalém pohraničí zaniklé Československé republiky, jako strašný pogrom nebývalých rozměrů. Dne 18. března byly v Holešově všechny obchody, náležející židovským obyvatelům, označeny nápisem "Jüdisches Geschäft". 19. března byly na třech budovách vyvěšeny nacistické prapory s hákovým křižem: u Kneislů na náměstí, na poště a na hotelu Sokolský dům, kde bylo velitelství okupantů. Na nárožích stály v noci hlídky s těžkými kulomety, ve Smetanových sadech před oběma školami byla umístěna děla, trávníky se staly cvičištěm a zároveň smetištěm. V neděli 20. března rozhazovali okupanti letáky se lživým textem o ochraně českého lidu a jeho kultury nacistickým Německem. Jako první byli v Holešově zatčeni gestapem dva bývali příslušnici mezinárodních brigád ve Španělsku, interbrigadisté Josef Bakala a František Hlavica, i účastník prvního odboje Sergej Julinek. O okupaci Holešova hitlerovskými fašisty jsou zápisy v druhém díle kroniky města, str. 106-110.

     Stále platná je slavná buchenwaldská přísaha z 11. dubna 1945 (jejím aktivním účastníkem byl rovněž holešovský rodák prof. RNDr. Vladimír Hanák), vybízející k neustálému a nesmiřitelnému boji proti fašismu a žádající výstavbu světa míru a svobody. Je vhodné a zejména mladší generaci prospěšné, abychom si právě v současné situaci zhoršeni mezinárodních vztahů připomínali tíživé období fašistické okupace v jejich konkrétních podobách a ještě pozorněji naslouchali varujícímu hlasu historiků.

 Součásti perzekuce českého lidu v Čechách a na Moravě v době okupace naši vlasti hitlerovskými fašisty v letech 1938-1945 bylo hromadné zatýkáni celých skupin obyvatelstva a jejich deportace do věznic gestapa a odtud do koncentračních táborů. První hromadné zatýkáni se uskutečnilo v říjnu a v listopadu 1938 v zabraných pohraničních oblastech. druhým byla akce Gitter (Mříže) 15. a 16. března 1939 a třetím akce rukojmích 1. záři 1939, zvaná Albrecht I. (Albrecht der erste, první).

     Když 1. záři 1939 ve čtyři hodiny ráno hitlerovské Německo přepadlo Polsko. čímž začala druhá světová válka. na území okupovaného zbytku naši vlasti bylo provedeno zatýkáni, připravované několik týdnů předtím. Jeho oběti se stali funkcionáři a členové Komunistické strany Československa v ilegalitě, lidé antifašistického a pokrokového smýšleni, osobnosti kulturního života, především učitelé, a židovští občané, na něž se vztahovaly zločinné norimberské zákony z roku 1935. Během čtrnácti dni bylo podle údajů protektorátního ministerstva vnitra zatčeno 1 247 lidi (z nichž bylo údajně propuštěno 164), ale sám tento úřad přiznal, že bylo ve skutečnosti uvězněno dvojnásobné množství občanů. Pravdě se však blížily zprávy, jež uváděly jako rukojmí osm tisíc zatčených. Okupanti tak chtěli zabránit organizovanému odporu našich vlastenců proti sobě v době, kdy vyvolali válku. Někteří ze zatčených byli brzy propuštěni, jiní však převezeni do koncentračních táborů Dachau u Mnichova a Buchenwald u Výmaru, kde časem splynuli s masami ostatních vězňů. Mnozí z nich tam nebo jinde zemřeli nebo byli zavražděni různým způsobem, ostatní se vrátili domů až po osvobozeni v roce 1945.

     V Holešově bylo 1. záři 1939 zatčeno najednou deset lidi, kteří krytým autem byli odvezeni do budovy reálky v Kroměříži (je to budova nynější střední pedagogické školy a střední zdravotnické školy), kam bylo soustředěno také šestnáct vězňů z Kroměříže. Odtud rovněž krytými nákladními auty byli všichni odtransportováni do sběrného koncentračního tábora na hradě Špilberku v Brně, kde se jejich vězením stala též zrušená hradní kaple. Do tohoto strašného hradu byli přiváženi v těch dnech vězni z akce rukojmích i z ostatních části Moravy. (Rukojmí v Praze byli soustředěni v přeplněném vězeni gestapa na Pankráci) Ze Špilberku, pokud nebyli propouštěni domů, byli ležící na dně nekrytých nákladních automobilů, aby je lidé na ulicích neviděli, dopraveni na brněnské nádraží, tam uzavřeni do nákladních vagónů pro dobytek a dopraveni do Dachau. Za necelý měsíc došlo k jejich přemístěni do Buchenwaldu, kde někteří z nich byli zařazeni po nějaké době do nejhoršího komanda vězňů, pracujících v lomu na kámen, jiní přemostěni časem do jiných koncentračních táborů.

     V Holešově byli zatčeni ve škole (nynější druhá základní škola) dva pedagogičtí pracovnici: učitel matematiky a kreslení František Zapletal (1896-1957), vlastivědný pracovník a pozdější kronikář města, a ředitel zvláštní (tehdy pomocné) školy Evžen Matula (nar. roku 1889), účastník první světové války z let 1914-1918. Oba se vrátili domů po několika týdnech špilberského vězeni, kde byli, právě tak jako ostatní zatčeni, vyslýcháni odděleně po jednom agenty gestapa a kde se snažili vyplnit čas také přednáškami z různých oborů lidské činnosti. Po návratu byl učitel František Zapletal přeložen z Holešova do Bystřice pod Hostýnem (tenkrát v okrese Hranice).

     Z pracovníků tehdejší státní správy byli gestapáky odvlečeni: vrchní komisař JUDr. Tkadlec a tajemník Antonín Chudárek (1893-1963), voják první světové imperialistické války, zatčený v bytě, oba působící v holešovském okresním úřadě, a berní ředitel František Bednář, kteří po několika týdnech také přišli domů. Holešovský lékař MUDr. Leo Kampf (nar. 1892) zemřel 5. dubna 1942 v Buchenwaldě a na neznámém místě v neznámou dobu byli umučeni advokát JUDr. Otto Hayek a obchodník látkami a suknem Rudolf Müller (nar 1892). Obchodník uhlím, zaměstnaný také v hostinci, Josef Redlich starší (nar 1871), zatčen doma, byl ze Špilberku propuštěn asi za dva měsíce spolu s Evženem Matulou, ale v lednu 1944 byl v Praze zařazen do transportu do koncentračního tábora Terezín. Odtud se vrátil po ukončeni karantény (tyfus) v květnu 1945 do Holešova, kde zemřel 1. dubna 1962. Výrobce prádla Arnošt Michalovský (nar. 1895) prošel různými koncentračními tábory. Byl účasten také vlakového transportu smrti v otevřených nákladních vagónech na uhlí, který po evakuaci Osvětimi projížděl 25. ledna 1945 z Ostravy přes Přerov, Hulín a Otrokovice na území Rakouska. Do Holešova se vrátil v roce 1945 po 5 3/4 letech vězněni a kde zjistil, že celá jeho rodina byla zavražděna v plynových komorách vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim-Birkenau; zemřel v Holešově 25. dubna 1962. Posledním holešovským rukojmím z akce Albrecht 1., jedenáctým, byl španělský interbrigadista František Hlavica, pro něhož "úřednici" nacistické tajné státní policie přijeli několik dni po 1. záři 1939; tehdy byl zatčen již podruhé (Zemřel v Holešově r 1982 ). Holešovské rukojmí viděl v den jejich zatčeni jako poslední vůbec holešovský občan Vratislav Grňa. Seděli v nákladním autě s plachtou, odhalenou vzadu, takže zahlédl dva z nich, Arnošta Michalovského a MUDr. Leo Kampfa, který ho na sebe upozornil mávnutím ruky. Bylo to před kasárnami v Holešově, tehdy již s hitlerovskou posádkou; když se vracel, bylo auto s vězni pryč.

     Pamětníkem a účastníkem akce Albrecht I je také František Farber z Kroměříže, zatčený jako rukojmí na Velkém náměstí v Kroměříži 1. záři 1939 a přišlý domů do osvobozené vlasti po vězněni na Špilberku, Dachau a v Buchenwaldě v květnu 1945. Je to funkcionář okresního výboru Českého svazu protifašistických bojovníků v Kroměříži a jako předseda kroměřížské pobočky České numismatické společnosti, jeden z předních numismatiků. Některé své spoluvězně z Holešova má dosud v dobré paměti.

     Rovněž ostatní hromadné akce zatýkání, jako byla akce 17. listopadu 1939 (uzavření českých vysokých škol), první stanné právo v záři 1941, akce Sokol 8. října 1941, deportování židovských spoluobčanů do vyhlazovacích koncentračních táborů, hromadné vražděni cikánského (rómského) obyvatelstva, druhé stanné právo (heydrichiáda) v květnu až červenci 1942, akce E (emigranti - členové rodin. jejichž příslušnici odešli do svobodného světa bojovat se zbrani v ruce proti okupantům, s uvězněním v koncentračním táboře Svatobořice u Hodonína) v létě a na podzim 1942 a totální nasazováni mladých lidi na otrocké práce z let 1942-1944 i jiné fašistické zločiny se dotkly výrazně a bolestně Holešova a jeho občanů.

 Josef Svátek

 

HOŠŤÁLKOVÁ

 

VEŘEJNÁ PARTYZÁNSKÁ PŘEDNÁŠKA V KINĚ V HOSŤÁLKOVÉ

 O velikonoční neděli 1. dubna 1945 večer hráli v kině v Hoštálkové český film "Madla zpívá Evropě". Sál sokolovny byl vyprodán do posledního místa. Vzadu seděli dva naši četníci, kteří měli právě službu. Na každém představení bývali přítomni gestapáci, SS-manni, němečtí četníci, tentokrát podivnou náhodou žádný. Krátce po 20. hodině když se právě promítal týdeník, otevřely se dveře do sálu a energický hlas zavolal třikrát po sobě: Světlo ! Operatér rozsvítil. Zraky všech se obrátily dozadu. U vchodu stáli tři po zuby ozbrojení partyzáni. Byli tu ruští molodci komisař Stěpanov, Nikolaj a Miško, v obci dobře známí. Jeden právě s rázným: Dávaj pistol ! odzbrojoval oba naše četníky, druhý mířil po lidech automatem, zatím co velitel postoupil do středu sálu. Pravou rukou přidržoval připravený automat, v levé pistoli a zvolal: Kdo je zde Němec, ať povstane ! Návštěvníci kina se dívali po sobě, nikdo nevstával a publikum ujišťovalo partyzány, že přítomní jsou všichni Češi.

"Tak, tož samí Češi ! Pěkní Češi, navštěvujete německé filmy !"

"To je český film", ohražovali se nesměle přítomní.

"To je jedno, český nebo německý, slouží stejně německé propagandě", pokračoval ostře vůdce partyzánů ruskou češtinou, zcela srozumitelnou. "A kdyby byl úplně nezávadný, dnes není doba na zábavy. Němci vás pronásledují, vypalují vaše chalupy, zavírají a mučí vaše spoluobčany a vy si chodíte na zábavy ! My tady za vás bojujeme, nasazujeme své životy ve dne v noci, a vy, místo abyste šli s námi a pomáhali vyhnat Germánce ze své země, sedíte si pěkně v teple a chodíte po zábavách. To je hanba!"

Tichý souhlas se rozšuměl sálem.

"Dovolte, abych se vám představil !" hovořil partyzán již mírněji. "Jsem komisař Ivan Stěpanov, velitel partyzánů. Je nás tu v Hoštálkové a v okolí na pět set. Němci nás nazývají bandity, aby nás ve vašich očích zošklivili. Žádný řádný Čech se nás však nemusí bát. Jsme vašimi ochránci proti německé zpupnosti. Nejsme bandity, nýbrž bojovníky za svobodu a nezávislost vlasti i vašeho národa. K Němcům jsme však nesmlouvavě přísní, protože toho zasluhují. Napáchali až příliš mnoho zla.

Jsme z partyzánské brigády Jana Žižky. Víte dobře, kdo byl ]an Žižka. Byl to slavný Němcobijce», bil je v Čechách i za hranicemi a jeho jméno vzbuzovalo v nich hrůzu. A právě jméno tohoto slavného českého válečníka jsme si dali do štítu. Chceme jako on nesmlouvavě bíti Němce všude, kde se s nimi setkáme.

Vás pak, občané v Hoštálkové, prosím, abyste v sobě vzkřísili tohoto ducha hrdinství a statečnosti, kterým Žižka na věky proslavil jméno českého národa. Vstupte do našich řad a vyženeme Němce z Československa, jak jsme je již vyhnali od Stalingradu, z Bílé Rusi, Ukrajiny i Polska !

Je smutné, že ještě dnes, kdy porážka fašistického Německa je zřejmá, kdy Rudá armáda nezadržitelně postupuje a nejdéle do měsíce bude už zde na Valašsku, najdou se v českém národě ještě lidé, kteří nám ztěžují náš spravedlivý boj a dokonce nás zrazují nepříteli ! Upozorňuji vás, že jak jsme přísní k Němcům, tak budeme přísní i k jejich náhončím a pomahačům.

I o českých četnících máme nedobré zprávy. Vodí do vězení české lidi, kteří sabotáží pomáhají vítězství naší spravedlivé věci. Prosím, abyste vy dva četníci přistoupili blíže, sem přede mne!" Oba četníci předstoupili. "Přísahejte před těmito shromážděnými, že nebudete pomáhat Němcům, nýbrž českým lidem proti nim!" - Naši četníci slíbili. "Děkuji vám! A tak nyní do boje za konečné vítězství! Ať žije nepřemožitelná Rudá armáda a její veliký vůdce maršál Stalin!" Sálem zazněly výkřiky souhlasu a hlučný potlesk. A partyzán pokračoval :

"Ať žije Československá republika a její president Dr. Edvard Beneš!"

Hromový potlesk burácí sálem, lidé jásají, vstávají na židlích. Komisař Stěpanov se uklání a odchází s oběma partyzány a četníky. U dveří se obrací ještě jednou k lidem a nařizuje, aby se v představení pokračovalo a nikdo ať neodchází před koncem.

Proslov, který je tu uveden velmi stručně, trval asi 20 minut. Po něm vedli partyzáni oba četníky k četnické stanici, v níž byli ubytováni také němečtí četníci. Vstup cizímu člověku do budovy byl v té době nesnadný, poněvadž Němci se úzkostlivě zabezpečovali proti možnému přepadení. Tři partyzáni donutili naše četníky, aby dali smluvené znamení k otevření hlavního vchodu. Četníci uposlechli, velitel stanice sám otevřel a v mžiku byl partyzány odzbrojen. Stěpanov s Miškou vtrhli pak do kanceláře, kde byla četnická pohotovost, Nikolaj zůstal jako hlídka na chodbě. Ve zmatku se podařilo jednomu z četníků zatčených v kině uprchnout ven. Naši dva četníci v kanceláři byli ihned rovněž odzbrojeni, německý četník však uchopil automat a skočil ke dveřím. Tam však padl s prostřelenou hlavou. Výstřely způsobily poplach mezi německými četníky v bytech v poschodí, avšak Nikolaj ihned vyčistil chodby automatem. Němci se zabarikádovali v podkrovním pokoji. Jeden z nich chtěl vyhodit oknem ruční granát, při té hrůze však zapomněl, že okna jsou zvenku zabedněna okenicemi, a tak granát se odrazil zpět do pokoje a Němci sotva stačili vrhnout se tváří k zemi. Výbuch jim sice celkem neublížil, avšak zařízení pokoje a okno bylo roztříštěno.

Partyzáni rychle posbírali zbraně, které byly v dosahu, i osvětlovací rakety s pistolí, zničili telefon a klidně opustili četnickou stanici. Teprve po jejich odchodu se ze stanice rozpoutala střelba. Němci házeli okny ruční granáty do tmy, pálili z pistolí, ručnic a automatů na všecky strany. Naši tři partyzáni jim k tomu svítili raketami, jež vypalovali z bezpečí na svahu za stanicí, a popuzovali je vítězným pokřikem. Po každé raketě následovala zběsilá střelba ze stanice do neznáma. Ulicemi v dědině kulky jen svištěly, střelba trvala asi půl hodiny.

Četník, jemuž se podařilo uniknout ze stanice, uvědomil soukromým telefonem gestapo v hoštálkovském zámku o přepadení stanice. Ti hned zalarmovali posádku v Ratiboři, SS-many na Vsetíně, v Liptále a v Rožnově a spěchali ke stanici. Pro prudkou střelbu ze stanice se však neodvažovali přiblížit a zůstali rozumně schováni u školy do té doby, až střelba utichla. Asi za hodinu hnala se k Hoštálkové auta s vojskem z Ratiboře, Vsetína, Liptálu i z Rožnova. Po našich třech partyzánech nebylo už dávno ani stopy. Zato lidé jdoucí z kina prožívali chvíle jako na divokém Západě. Hloučky, obklopené SS-many s namířenými ručnicemi a oslněné reflektory, stály se zdviženýma rukama na silnici při kapesních prohlídkách. Kolty se bohužel u žádného nenašly...

Účastníci partyzánské manifestace v kině čekali druhý den v napětí, co podnikne místní gestapo, které mělo již podrobné zprávy o velezrádném zakončení partyzánského proslovu. Oba naši četníci, kteří byli odzbrojeni v kině, byli gestapem zatčeni a odvezeni na Vsetín. Teprve třetí den počalo gestapo povolávat některé účastníky k výslechu. Bylo však možno pozorovat nejistotu gestapáků. Jindy by za podobných okolností bylo zatčeno půl vesnice, nyní byly výslechy jen povrchní a gestapáci byli zřejmě rádi, když lidé vše popírali. Půda jim tu byla již příliš horká a partyzánů plno kolem.

 

VÝBUCH VE ŠKOLE V HOŠŤÁLKOVÉ

Před vánoci 1944 se usadila ve velké školní budově v Hoštálkové celá setnina SS-mannů, t. zv. Marscheinheit Niemann, která sem byla vyslána na potírání partyzánů. Byli to většinou výrostci, odchovanci pověstné "Hitler-jugend", zpupní a drzí. Jejich vyzývavé chování bylo pro dědinu utrpením.

SS-manni a různá Einsatzkommanda se rozlézali po celém Valašsku, poněvadž partyzánství tu nabývalo hrozivých rozměrů. Komisař kpt. Stěpanov, jenž byl v té době po zranění majora Murzina velitelem partyzánské brigády Jana Žižky, připravoval na konci ledna řadu útoků na Němce, hlavně na jejich ubikace. Jedním z nich měl býti i pumový útok na zdejší školu. Jednání se vleklo, poněvadž zasvěcení občané se nemohli odhodlat ke spolupráci při této nebezpečné akci. Jednak proto, že jim bylo líto krásné školní budovy, postavené s velkými obětmi, dále že tam bydlely i rodiny našich lidí s dětmi, a také proto, že tento útok mohl mít pro obec nedozírné následky v odvetných opatřeních Němců.

Komisař Stěpanov však trval na provedení záměru, poněvadž v tutéž noc se měly podle plánu provésti útoky na Němce ve více obcích, v Liptále, v Bystřici pod Hostýnem, v Podhradské Lhotě. Akci v Hoštálkové řídil kpt. Stěpanov osobně a když se setkal opět s váháním, chtěl časovanou nálož položit ve škole sám. Byl to pro něho nebezpečný podnik, protože kol školy byly stále hlídky SS-mannů. V poslední chvíli se odhodlala položit nálož ke škole místní dcerka, 18letá E. Č. Stěpanov se svým pobočníkem uvedli v chod zápalné zařízení bomby, načež ji dcerka ve velké aktovce nesla pod vlňákem rychle ke škole. Jeden z občanů odvedl pozornost stráží u školy, děvče prošlo rychle brankou k soukromým bytům ve škole a nepozorovaně tam položila odjištěnou nálož do světlíku pod schodištěm. Stalo se tak po 20. hodině a obě rodiny ve škole byly uvědomeny, že ve 23.03 hod. poletí škola do vzduchu, aby se podle toho zařídily. V obou rodinách byly děti, některé už spaly a pro záchranu se nedalo podniknout nic, co by později při vyšetřování mohlo vzbudit podezření. A tak obě rodiny prožívaly velmi těžkou noc...

Určená chvíle explose přešla v napjatém očekávání a po ní ubíhala hodina za hodinou až do rána. Výbuch nenastal. Zdálo se, že nálož selhala. Avšak druhý den, v neděli 28. ledna v 13 hodin 20 minut, zaburácela dědinou ohromná detonace a škola se zahalila mrakem černého dýmu. Schodiště u bytů vyletělo až do výše druhého poschodí, vchod a sklepy byly úplně roztříštěny, dveře a okna vyrvány i s rámy. V bytech zůstala žalostná spoušť a na velké budově nezůstalo téměř žádné okno celé. V rodinách nebyl vážněji nikdo zraněn.

SS-manni byli v tu chvíli právě u oběda na opačné straně budovy a střepinami byli zraněni jen ti, kteří byli v okamžiku výbuchu v učírnách, celkem asi 12 mužů. Zděšení a zkrvavení vybíhali ze školy, ze všech stran sem běželi lidé. Velitel SS-mannů dal ihned uzavřít celou vesnici, vyhlásil jakési stanné právo a nařídil vojákům, aby stříleli bez výstrahy po každém, kdo se objeví na ulici. Lidé zmizeli v domech a v ulicích práskaly na všech stranách výstřely. SS-manni stříleli i po dětech, které se na kopcích sáňkovaly. Rolník K. byl u svého domku těžce postřelen.

Civilní obyvatelstvo z chalup v okolí školy bylo gestapem ihned zajištěno a velitel SS-mannů žádal, aby pro výstrahu bylo zastřeleno 50 rukojmí. náčelník gestapa z Rožnova však nepovolil. Výslechy trvaly do noci, hlavně obou rodin ze školy, avšak bez výsledku. Zajištění obyvatelé byli pak propuštěni a podělili se o rodiny ze školy, které se do svých rozbitých bytů nesměly už vrátit. Tam provádělo gestapo důkladné prohlídky. Školní budova se stala pro celou zimu neobyvatelnou a SS-manni ji za hodinu po výbuchu úplně vyklidili.

Deset dní trvalo stálé vyšetřování v obci. Zatčen však nebyl nikdo a protokoly byly ukončeny zjištěním, že třaskavinový útok na německou ozbrojenou moc byl spáchán neznámým banditou.

 

 BOJE V OBCI

 Hoštálková byla obcí, v níž se partyzánství a národní odboj projevoval snad nejvíce v celém okrese. Způsobila to jednak poloha obce, lesnatá krajina dosti vzdálená od hlavních silnic, jednak velmi rozvětvené hnutí národního odboje v obci, a konečně i stálá přítomnost čelných ruských partyzánů v blízkém okolí, kteří tu už dávno nacházeli bezpečný útulek a obětavou podporu u všech vrstev obyvatelstva. V blízkosti obce se zdržoval delší dobu i štáb 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Bezpečnostní německé orgány už dávno tušily nebezpečí v tomto kraji. Již r. 1942 sem usadily německou Schupo, německé četníky, v r. 1944 se ve škole usadila celá setnina SS-mannů, po ní přišel silný oddíl gestapa, aby tu pásl po partyzánech, a konečně i oddíl zvláště vycvičených SS-mannů. Situace v obci byla proto stále napjatá a ustavičně tu docházelo k menším i větším incidentům. Byly to přepady, přestřelky, výbuch ve škole, útok na četnickou stanici, partyzánský proslov při představení v kině, přistávání padáků, později také přepadání a pobíjení německých transportů. V Ratiboři u silnice k Hoštálkové postavili Němci v zimě velkou tabuli s nápisem: Achtung ! Wehrmachtsfahrzeuge halt ! Bandengefahr !

Zejména měsíc duben byl tragický a vyžádal si tu řadu životů na obou stranách. Němci byli rozhořčeni a slibovali, že celá obec bude srovnána se zemí. Koncem dubna procházely Hoštálkovou ustupující německé a maďarské jednotky a jejich trény. V obci se na delší dobu usadil trén od Polanky a Lidče. Vojáci byli celkem slušní, vojny měli dost a toužili po domově. Sami upozorňovali, aby se lidé připravili na příchod těch, kteří přijdou na konec. Ze to budou SS-manni, kteří budou bezohledně rabovat a loupit.

Mezi lidem se šířily obavy. Všude se chystaly úkryty a zakopávaly se cennější věci. Hřmění děl se stále přibližovalo, partyzánské útoky se množily. První dva dni v květnu žila obec ve znamení německého ústupu. Obcí procházely na západ různé oddíly, i neozbrojený Volkssturm. V lesích kol obce se soustřeďovali partyzáni k velkému útoku. V noci na 2. květen měli partyzáni obsadit celou obec, odzbrojit posádku, vybrat gestapo a SS-manny a zmocnit se velkých zásob střeliva. Mezi lidem vládla panika, všude bylo vidět, jak lidé utíkají s nejnutnějším majetkem v rancích nebo na vozech do hor a na vzdálené paseky. Připravení partyzáni byli však v poslední chvíli odvoláni ke Zlínu. Dne 2. května večer náhle odešly z obce i německé posádky a četnictvo, 3. května ráno kvapně uteklo i gestapo. Autobusy už nejely, továrny stály, dědina byla odříznuta od světa a bez zpráv. V noci na 4. květen přijelo sem německé dělostřelectvo a zaujalo posice v Kobelném u Ratiboře a na dolním konci Hoštálkové. Přivedli s sebou i čtyři zatčené civilisty od Prlova.

V pátek 4. května pronikly sem neurčité zprávy o povstání na Vsetíně. Německé baterie pálily po deváté hodině někam ke Vsetínu nebo k Ústí. O 10. hodině němečtí dělostřelci postříleli ony zatčené civilisty. Byli to Růžena Šopová z Prlova, Jan Polčák z Lačnova, Karel Vařák z Lačnova a František Žák z Lačnova. Odpoledne bylo slyšet z různých stran blízkou palbu z kulometů. Po silnici couvaly už jen ojedinělé německé oddíly. Nálada v obci byla velmi stísněná. Velitel baterie vydal s okamžitou platností zákaz jakéhokoli vycházení z domů ve dne i v noci a vyhrůžku těžkých represálií na místních rukojmích v případě ublížení německému vojáku. Ulice se rychle vyprázdnily. K večeru utichla střelba v okolí, dědina zůstala tichá, mrtvá. Nikdo ani netušil, že osvobozující armáda je již zcela blízko - u Jablůnky. V noci potmě utíkali lidé ještě do hor. Nad Jablůnkou byla krvavá zář, hořela Zbrojovka.

V sobotu 5. května ještě za tmy rychle odjíždělo dělostřelectvo na západ. Za svítání lidé v chalupách neklidně čekali příchod obávané poslední pěchoty, pověstných SS-mannů. V pět hodin zaburácela silná detonace, velký betonový most u Ratiboře se zřítil. Ráno začínalo krásné, slunečné, za kopci však už zase burácela děla. V dědině byl nezvyklý klid, jen tu a tam rychle přeběhl člověk z chalupy do chalupy. Země nikoho...

O půl sedmé ráno proběhl dědinou od Ratiboře nespořádaný oddíl asi 15 Němců. Měli velmi naspěch. V chalupách u oken čekali lidé v napěti, co bude. Před osmou hodinou přejel vzhůru vesnicí partyzán na kole, dobře ozbrojený. Od Ratiboře se blížili nějací vojáci, podle uniforem snad Maďaři. Po osmé hodině se objevila na silnici před školou jejich hlídka, tři cyklisté. Na čapkách lvíčky, distinkce našich bývalých vojáků. Lidé vybíhají z chalup, mluví s nimi, jásají a objímají je ! Diváci v chalupách tuhnou úžasem. Běží také ven - na silnici se objevují další hlídky a za nimi už silnější čety. Hlava se točí, nelze uvěřit očím ani uším ! Je to přední hlídka 9. praporu 4. československé brigády !

Nepopsatelné pocity. Lidé křičí, slzí, objímají se navzájem, berou vojáky do náručí. Chlapci Slováci se usmívají. Trochu unavení, zaprášení, ošlehaní, ale srdeční a veselí. Velitel praporu vypravuje, jak včera za hodinu vyřídili celý Vsetín...

A pak již nepřetržitý proud našeho vojska. Těžké kulomety, auta, děla, kolony pěchoty. S domů zavlály prapory už dávno připravované, všude vítání a hoštění. Nadšení lidu je živelné. Děti pomáhají vojákům nést zbraně, větší chlapci i dcerky si zavěšují ručnice a táhnou vozíky kulometů. Na radnici vítají naši armádu zástupci revolučního národního výboru.

Lidé, kteří v očekávání hrozné noci utekli s dětmi do hor, vidí z dálky v dědině plno vojska. A vidí pojednou na domech naše prapory ! - Úžas ! Bez dechu sbíhají se všech okolních kopců, dobíhají dolů - slzy v očích. Hoštálková slaví svátek, jaký nikdy dosud...

Do 10 hodin prošly obcí dvě československé brigády a pak projížděly už poslední části bojového trénu. Před 11. hodinou přiběhli dva mladíci se zprávou, že údolím Štrbkové se k Hoštálkové blíží německé vojsko i s trénem. Do týlu našich brigád, které byly už někde daleko za Trojákem ! Místní partyzáni a dobrovolníci zorganizovali ihned první obranu, k níž se přidalo i několik vojáků od trénu.

Údolím Štrbkovou se blížil k vesnici skutečně silný oddíl Němců, asi 320 mužů s 18 vozy trénu. Byli to Němci, kteří byli minulý den zatlačeni v Semetíně do hor, k nim se připojily i rozprášené jednotky od Polanky, Seninky a Liptálu. Celá skupina, dobře vyzbrojená kulomety, minomety i pancéřovými pěstmi a vedená generálem, hodlala se probít k Rajnochovicím, kde bylo nejblíže k německé frontě. Na odpor se jim postavili občané, ozbrojení brokovnicemi a pistolemi, a několik vojáků.

Hlídky zjistily, že první část Němců, asi 30 mužů se šesti vozy se blíží již k obci. Když se nic netušící Němci přiblížili asi na 300 m, zaútočili na ně občané tak energicky, že se Němci ve zmatku rozprchli, koně u vozů se splašili a převrhli tři vozy. Dva Němci padli, dva byli těžce raněni, deset jich bylo zajato a ostatní prchali zpět k lesu. Naši ukořistili všech šest vozů s vojenským materiálem a rozdělili se o zbraně. Ostatní kořist byla odvedena československému vojsku, zajatí Němci byli odvedeni do vesnice, kde ruský důstojník prozkoumal jejich osobní doklady, načež dva zjištění Vlasovci byli ihned na místě zastřeleni. Boj trval asi půl hodiny a naši neměli vůbec ztrát.

Rozprášení Němci couvali za stálé přestřelky zpět k lesu, kde se spojili se svou hlavní skupinou. Hlídky pozorovaly, že se celý oddíl Němců, asi 300 mužů, rozdělil ve tři skupiny asi 1.5 km od vesnice. První skupina sestoupila do hluboce vymletého řečiště potoka, druhá skupina se rozvinula v rojnici a vstoupila do lesa, za ní následovalo po cestě 12 vozů trénu, největší část se skryla jako záloha za svahem kopce. Proti nim se postavilo 44 partyzánů a dobrovolníků z občanstva, nyní už lépe vyzbrojených, a také posila 30 vojáků s třemi těžkými kulomety, minometem a jedním dělem. Asi o 14. hodině se dala první skupina Němců do pohybu, kryta v řečišti potoka, druhá pak postupovala v rojnici lesem. První skupina zatlačila část naší obrany a kryta v březích potoka probila se až do středu vesnice. Za stálého boje pronikla do protějšího údolí Hajnušova a odtud do hor, vlekouc s sebou raněné. Naše těžké kulomety nemohly účinně zasáhnout, protože měly hned po prvých výstřelech poruchy. Druhá skupina Němců vyšla v rojnici z lesa na kopci Fojtovce, byla však prudkou palbou z protějšího svahu na Kuželku, jakož i minometem a dělovou palbou zatlačena zpět, obešla lesem na dolní konec dědiny, kde v malých hloučcích pronikala po celé odpoledne přes silnici za prvou skupinou. Třetí skupina i s generálem se stáhla zpět do lesů a do boje nezasáhla. Své raněné vlekli Němci s sebou, 11 mrtvých nechali ležet. Ztratili všech 18 vozů trénu i s koňmi a vším materiálem, který převzala československá armáda. Z našich lidí zůstali na bojišti tři mrtví vojáci, pět mrtvých občanů a deset těžce raněných občanů, z nichž další dva skonali v nemocnici na Vsetíně. Směrem k Rajnochovicím se probilo asi 80 Němců. Boj trval dvě hodiny. Ve vesnici Němci plenili a jeden domek vypálili.

Za soumraku došla ze Vsetína jako posila rota československého vojska, která však již za chvíli odjela ke Kateřinicím, kde hrozilo větší nebezpečí. Vyčišťovací akce v lesích kolem Hoštálkové trvaly ještě celý týden a prováděli je hlavně místní partyzáni. Zajato bylo celkem asi 80 Němců a Vlasovců, ukořistěno 18 vozů, 15 párů zdravých koní, 103 pušky, 11 lehkých kulometů, dva těžké kulomety, 35 pancéřových pěstí, 25.000 nábojů do ručnic a automatů, mnoho ručních granátů a dělových nábojů. Část výzbroje byla ponechána pro místní milici, ostatek odveden československé a Rudé armádě.

Za boje bylo rozstříleno elektrické vedení a obec zůstala 14 dní bez proudu.

V boji v Hoštálkové padli z občanů rolník Štěpán Novosad, listonoš Jan Pala a jeho syn Karel Pala, dělník Antonín Machala, cukrář Theodor Zhasil, domkář Jan Sošťák, zámečník Josef Hruška, dále vojáci Slováci Chlebo Michal, Almáši Jan a Nechuta Otakar. Všem padlým občanům a vojákům vystrojil národní výbor v Hoštálkové důstojný společný pohřeb za ohromné účasti lidu z celého okolí.

Dne 23. května byl na zdejším evangelickém hřbitově slavně pohřben také kpt. Ivan Stěpanov, komisař partyzánské brigády, který padl za tragických okolností v dubnu na Čerňavě.

 (Rich. Pavlík)

 

HOVĚZÍ

 BAŘINY

Na Bařinách byla od 2. února 1945 ve škole umístěna výcviková jednotka, jejíž stav se stále měnil. Dne 28. dubna přišlo ještě 150 civilistů z Karvinska, většinou horníků a dělníků. Všichni mluvili dobře česky a těšili se, že do "toho" už nepřijdou. V noci na 30. duben byli rychle neúplně vystrojeni a vyzbrojeni, všude panoval nervosní spěch. Ráno opustilo všechno vojsko školu a odcházelo směrem k Valašskému Meziříčí. Téhož dne přišel do obce maďarský pluk, který však již 1. května časně zrána zase odtáhl. V posledních týdnech přešly okolo školy nesčetné transporty Němců, Maďarů, různých trénů, vozidel a dobytka směrem ke Vsetínu. Ke konci dubna se však některé německé jednotky, také dělostřelectvo, pohybovaly opačným směrem. Byl jimi obsazován hřeben Javorníků, na Kyčeře Čerňanské byla umístěna čtyři děla.

Ve středu dne 2. května kolem 18. hodiny přešly do údolí Kychové přes Papajské sedlo první československé. výzvědné oddíly. Po 20. hodině dosáhly okresní silnice u zastávky Bařiny a ostřelovaly neznámé vozidlo a nákladní auto, odvážející zbytky zařízení německé celní strážnice z Kychové. Tři doprovázející celníci se rozutekli. Hned nato ve 20.40 hodin byl střelbou donucen k zastavení osobní vlak, jedoucí ke Vsetínu. Cestující přenocovali většinou ve výdejně jízdenek, jiní se pustili v noci k domovům. Při přestřelce s celníky padli dva českoslovenští vojáci.

Němci se domnívali, že přepadení provedli partyzáni, a proto nespěchali s většími posilami. Československé jednotky však očekávaly v noci silnější nápor a stáhly se na noc směrem ke starému revíru. Noc na 3. květen proběhla celkem klidně. V údolí Kychové se shromažďovala československá vojska, přicházející stále od slovenské hranice. V nové myslivně byl praporní štáb a obvaziště. Ve všech chalupách v údolí i na pasekách se posilňovali českoslovenští vojáci a sušili šatstvo promočené deštěm a sněhem. Obyvatelé z okolí zastávky na bařinách se zatím na radu československých vojáků stěhovali s dobytkem a se vším, co mohli unést, do údolí Bratřejůvky, poněvadž se na Bařinách skutečně očekával odpor a boj.

Ráno 3. května byly již horské hřebeny po obou stranách Kychové obsazeny československým vojskem. Linie hlídek se táhla na jihozápad přes Hrachoveček až nad Huslenky, na severovýchod byl obsazen svah k údolí Černému. Těžké československé kulomety, zakopané na výšinách "U Kneblů" a "Na vrše" asi 500 kroků od školy, ovládaly silnici od Halenkova až skoro po Huslenky a značnou část hlavního údolí Bečvy. Po celý den se pokoušely německé kulometné skupiny vrazit klíny do bočních posic československého vojska. Zvláště vysunuté československé kulometné hnízdo u Kneblů bylo pod silnou německou palbou od "Rozhazaček". Silná četa Němců "U Kuželů" byla zahnána, německý kulomet u Rozhazaček byl dobyt a jeho obsluha pobita. V těchto bojích byly ztráty na obou stranách.

Pohyby Němců kolem rozvodněné Bečvy byly pod ustavičnou kontrolou a palbou. Němci tu měli 12 padlých. V devět hodin se pokoušelo projet po silnici od Halenkova německé protipancéřové dělo, aby tu zaujalo posici. Tryskem jedoucí koně byli nedaleko školy kulometem Na vrše odstřeleni, obsluha děla se rozprchla a německý poddůstojník se ukryl ve škole. Jeden raněný dělostřelec střílel ze silničního příkopu až do večera, kdy byl zastřelen československým důstojníkem.

Československý dělostřelecký pozorovatel Na vrše se domníval, že ve škole na Bařinách je německé vojsko, a proto se na školu střílelo minami, jichž v největší blízkosti vybuchlo asi 10. Palba na školu ustala teprve po zákroku mladíků z Bařin a Zbeličného, kteří československým vojákům již od rána donášeli teplé nápoje a jídlo. Počasí bylo velmi špatné, mlha, zima, pršelo stále a chvílemi i sněžilo. Přestřelky v údolí trvaly s větší neb menší prudkostí po celý den 3. května. Kolem 16. hodiny vyjelo z Huslenek německé protipancéřové dělo, mezi domky na Řečiskách zaujalo palebné postavení a střílelo na kulometná hnízda Na vrše a u Kneblů. Střelba však byla nepřesná a netrvala dlouho.

V tu dobu se u školy a pod silničním břehem shromáždilo asi 30 německých vojáků, z jejichž řeči a počínání bylo patrno, že přišli na průzkum k chystané akci proti kulometům Na vrše a u Kneblů. Měla tak býti uvolněna silnice, aby se německé oddíly z Halenkova mohly stáhnout směrem k Hovězí a ke Vsetínu. Zmíněná četa očekávala v bytě řídícího učitele posilu a velícího důstojníka. Když do 17 hodin nedošli, němečtí vojáci sebrali v komoře 20 kg cukru a odplížili se ze školy k Huslenkám. V tu dobu bylo již možno pozorovat všeobecný ústup Němců přes bratřejůvský a huslenecký most na pravý břeh Bečvy a přes kopce ke Vsetínu. V opuštěných domcích Němci rabovali.

V Kychové bylo zatím již shromážděno několik praporů československého vojska, trény tam stály na cestě i vedle cesty, vše připraveno vyrazit z údolí. V 19.10 hodin pronikli českoslovenští vojáci s kopců ke trati a k silnici, vedoucí ke škole a k Huslenkám. Z Kychové se hned nato vyrojily masy československých vojsk a postupovaly po silnici a po pravém břehu Bečvy ke Vsetínu. K Halenkovu se obrátila jen malá část jako boční zajištění. Pochod pěchoty, trénů a dělostřelectva i jízdy trval celou noc i příští dny. Cenné výzvědné a informační služby prokázali československému vojsku zejména hovězští partyzáni.

V přední hlídce šel mladý československý poručík, který bedlivě zjišťoval, zdali nejsou někde ukryti Němci. V rychlosti přijal posilnění i s vojáky a spěchal dále. Téhož dne byl těžce raněn pod Žebráčkou u Vsetína. V 19.35 hodin bylo slyšet mocnou explosi, když Němci v Huslenkách vyhodili silniční most přes Bečvu. Hned nato bylo slyšet vyzvánění zvonů z českobratrského kostela v Huslenkách na uvítanou naší armádě.

Na Bařinách padlo ve středu a ve čtvrtek celkem osm československých vojínů, kteří byli 6. května v Halenkově slavně pohřbeni. Jejich jména jsou uvedena při zprávě z Halenkova.

Dělostřelbou byla tu zničena dvě obytná stavení a poškozen jeden domek. Výbuchy a střepinami min byla ve škole vytlučena všechna okna ve čtyřech třídách na západní stěně.

Vyčišťovací akce trvaly pak ještě celý týden, poněvadž rozprášení Němci se ukrývali v horách kolem Cábu a Jasenic. Ztrát při tom již nebylo. (Boh. Zelinka) 

 

"U KOSTELA"  Hovězí

Barometrem událostí u nás v Hovězí byla Himmlerova policie SD. Hned po svém příchodu byla velmi zpupná a domýšlivá, v posledních dnech byla však neobyčejně nervosní a chovala se velmi zmateně. Také z německého vojska viděli mnozí blížící se konec a snažili se v poslední chvíli sehnat nějaký civilní oděv, aby tak snáze ušli spravedlnosti. Naši lidé byli však rozumní. A když ráno 3. května německá policie SD od nás kvapně prchala, věděli jsme již bezpečně, že dlouho očekávaná chvíle osvobození je již na dosah ruky. Tento den byl ve znamení příprav k převratu a zhotovování československých praporů.

Začátek bojů v naší vesnici byl velkým překvapením jak pro obyvatele Hovězí, tak také pro německé okupanty. Všichni čekali, že se boje začnou ve Velkých Karlovicích, kudy sem vede nejlepší komunikace ze Slovenska a kam se také Němci soustředili. Avšak jednotky 4. československé brigády překročily neočekávaně Papajské sedlo a vnikly do horní části naší obce údolím Kychové u Bařin. Tím přeťaly silně opevněné údolí Bečvy a způsobily zmatek v obraně celého údolí.

Bylo to ve středu 2. května po 18. hodině večer, když první československé jednotky pronikly přes Papajské sedlo. Před tím bylo slyšet od Čertova silnou kulometnou palbu. O půl 20. hodině vítal naše vojáky u nové myslivny pan revírník H. Obsazení Kychové proběhlo poměrně hladce, poněvadž podle vyprávění velitele československé rozvědky Němci tu nebyli na odpor připraveni. Po 20. hodině obsadili již důležitou výšinu "U Šipinků" nad okresní silnicí, která ovládá velkou část údolí Bečvy nahoru i dolů. Odtud podnikli útok na osobní vlak, který jel právě z Karlovic. Akce se zdařila a vlak byl obsazen. Němečtí okupanti počali teprve nyní shánět pomoc, jsouce stále v domnění, že je to jen útok našich partyzánů, kterých tu bylo všude dost. Ve 23 hodin dostali Němci menší posilu ze Vsetína. O něco později začala dělová palba z Huslenek do Kychové, poněvadž Němci se snažili dobýt kopečku u Šipinků za každou cenu. Nepodařilo se jim to však, našim chlapcům přicházela stále nová a nová pomoc. Boje se stupňovaly.

Před polednem 3. května se roznesla zpráva, že Němci musí vyklidit naše údolí. Jejich neklid a zmatenost se v odpoledních hodinách stupňovaly až k zuřivosti. První části německé posádky počaly opouštět dolní část obce Hovězí a odsunovat se ke Vsetínu, hned potom vyklízely celou obec. Transporty z horní části obce se míchaly s transporty z dolní části a všecko rychle a zmateně prchalo ke Vsetínu. Kolem 19. hodiny odjíždělo i dělostřelectvo z Huslenek a z dolní části obce ze Stříbrníku a Verečného, kde se Němci původně chystali k tuhé obraně příchodu ke Vsetínu. Ústup byl tak rychlý, že svých baterií ani nepoužili.

Když už nebylo vidět německých vojáků, ozvala se ohlušující rána a vysoký sloup dýmu se objevil nad Huslenkami. Poslední oddíl Němců tam vyhodil most přes Bečvu u restaurace R. Pokorného. Ihned jsme varovali obyvatele všech domů v okolí mostu u Kroupového, poněvadž bylo jisto, že i tento most Němci zničí. Za chvíli přišel skutečně destrukční oddíl a zamířil k mostu. Učitel Vojt. Hon ještě rychle zachraňoval okenice u Kroupů. Jeho synovec C. Brhlík na něho zavolal, aby se skryl, a sám přeskočil plot u dvora, aby se ukryl za železniční násep. Němci ho však zahlédli a pustili se za ním v domnění, že je to partyzán. Dostihli ho za železničním náspem, kde byl ukryt s Jar. Mikulenčákem. Němci je obklíčili a řvali : Hände hoch ! Brhlík rozuměl a uposlechl, Mikulenčák však neporozuměl, vzápětí třeskla rána a on s prostřelenou pánví se svíjel na zemi. Pak prohledali Brhlíka, vzali mu dva kabáty a nějaký balíček a když u něho nenašli zbraní, odváděli ho. Štěstí, že neprohlédli hned balíček, byla tam československá vlajka, připravená k vyvěšení. Sledovali jsme z dálky celou událost a bylo nám hrozně, že jsme jim nemohli nijak pomoci. Němci se k mostu již nevrátili, za vesnicí nařídili Brhlíkovi, který měl ruce stále vzhůru, aby se k nim obrátil zády a šel několik kroků vpřed. Brhlík se v duchu loučil se světem, poněvadž očekával, že jsou to jeho poslední okamžiky. Němci se chvilku kochali na jeho smrtelné úzkosti, pak ho po několika násilnostech propustili. jásali jsme, když se vrátil mezi nás, ale hned padl stín na naši radost: Mikulenčák umíral.

Za chvíli - bylo asi půl osmé večer - se rozneslo, že se zase blíží nějací němečtí vojáci. Skryli jsme se opět mezi domy a pozorovali je. Tu kdosi vzkřikl: To jsou naši ! Nedůvěřivě jsme vyhlédali z úkrytů a když jsme poznali, že je to pravda, s velkým nadšením a s jásotem jsme uvítali tyto hochy, první rozvědku 4. československé brigády. A za nimi už přicházeli další a další stateční chlapci a náměstí se začalo plnit občany, ještě trochu přestrašenými. V několika okamžicích se již třepotaly naše a rudé vlajky na domech naší vesnice.

Přesto, že byla už tma a všude v okolí - v Ostí i v Halenkově - se ještě urputně bojovalo, chtěli občané slyšet něco z úst těch, na něž myslili po celých šest let okupace.

Boje na území naší obce trvaly celkem 24 hodiny, od večera 2. května do večera 3. května, odehrávaly se však téměř jen na horním konci Hovězí. V okolí zdejší školy bojů nebylo, nevznikly tu proto také větší hmotné škody.

Jedinou obětí se stal Jaroslav Mikulenčák, 17letý hoch z Huslenek. Jeho slavný pohřeb byl manifestací Hověžanů za lepší republiku a díkem osvoboditelům.

Přivítání naší československé armády bylo tak nadšené, že podle slov vojáků tak srdečného a radostného uvítání se jim ještě nikde nedostalo. Občané jim horlivě snášeli jídlo a občerstvení a oddíly pochodovaly v samých květinách, které jim nadšená mládež házela vstříc. Těžko popsat to, čím naše srdce tehdy přetékala. Bylo to nadšení, radost, úžas, obdiv a pocit nesmírného ulehčení.

Oslava osvobození naší obce se konala v pátek 4. května v 10 hodin ráno, ve chvíli, kdy do Velkých Karlovic přijel oddíl německých tanků, aby prorazil přes naši obec ke Vsetínu. V radosti jsme si toto nebezpečí ani neuvědomili. Naši chlapci z československé brigády však bděli a německý záměr rychle potlačili.

Mnoho německých vetřelců se rozprchlo do hor a lesů, protože již neměli možnosti uniknout. Vyčištění naší obce si vzali na starost partyzáni a svůj úkol rychle se zdarem provedli. Ztrát při tom již nebylo, ač zajali mnoho Němců.

Ty dni zůstanou nám ve vzpomínkách jako nejslavnější chvíle našeho života.

 (František Olšer)

 

HUSLENKY

Dne 28. dubna se přistěhovali do zdejší školy němečtí vojáci. Přijeli před půlnocí, vyházeli ze všech tříd ihned všecek školní nábytek a většinou jej úplně rozbili. Bylo to již čtvrté vojenské ubytování v tomto roce ve škole. Dne 30. dubna však znenadání odjeli. V noci 29. dubna donutili starostu, aby jim dal k disposici koňské potahy i s kočími, kteří by odvezli vojákům zavazadla. Bylo tak sehnáno pět potahů. Zdejší občané dojeli s nimi až za Olomouc a odepřeli jeti dále. Vrátili se 5. května bez koní, bez vozů a bez jakékoli náhrady. A byli rádi, že zachránili holé životy.

Dne 2. května projíždělo údolím kolem zdejší školy po celý den německé vojsko směrem ke Zděchovu. Ve Zděchově byla umístěna děla, která měla zabránit a znemožnit postup osvobozovacím armádám do Zděchova a údolí Huslenek. Také v Huslenkách u zastávky na silnici ke Karlovicím byly postaveny děla a kulomety. Německé vojsko se krylo za domy u evangelického kostela a zatím co jedni vojáci pálili z děl a pušek, jiní drancovali a ničili obchody a hostinec u zastávky. Nakradené zboží nakládali do vozů a nákladních aut. Blízko zastávky dopadaly již střely osvobozovacích armád.

Boje se začaly dne 3. května v osm hodin ráno. Obyvatelé domků u zastávky Huslenek opustili proto rychle svá obydlí a s nejnutnějšími zavazadly přišli se ukrýt do zdejší školy, kde také přenocovali.

Dne 3. května asi o půl 19. hodině letního času vyhodili Němci silniční most u zastávky v Huslenkách. Chtěli zničit také železniční most, ale k tomu již neměli času, protože v tu chvíli se přiblížili místní partyzáni a objevily se již první hlídky československého vojska. Proto Němci rychle sbalili, přejeli silniční most a tento pak vyhodili. Zničením mostu přes Bečvu odřízli však své soukmenovce, kteří v tu dobu na svém ústupu směrem ke Vsetínu spěchali silnicí k mostu.

Když Němci zjistili, že se dostali do pasti, pobíhali bezhlavě po silnici sem a tam i s povozy. Jedni jeli rychle ke Zděchovu a snažili se uniknout směrem na Lužnou a pak teprve ke Vsetínu, jiní tomu nevěřili a chtěli objížďkou vyhozeného mostu u zastávky dostihnout ustupující druhy. Když se přiblížili k zastávce Huslenky, střetli se s našimi partyzány a s hlídkou československého vojska a dali se na bezhlavý útěk zpět. Jeden povoz zůstal pozadu. Na ten se vrhli občané Jan Křupala, Karel Galetka a Jan Svrčina, shodili německého vojáka s vozu a zajali koně i povoz se střelivem. Zpozorovali to však jiní němečtí vojáci a začali po nich střílet. Asi 250 m pod školou byli uvedení občané nuceni ponechat povoz osudu a utéci do nedalekého lesíka, odkud byli občanem Janem Kneblem přivedeni partyzáni a českoslovenští vojáci. Přemožení Němci pak utíkali směrem ke Zděchovu a dále k Lužné, kde pozbyli veškeré povozy.

Dne 3. května před 23. hodinou stály již v celém údolí hlídky československého vojska. A 4. května časně ráno vítala již celá obec Hovězí radostně československé vojsko. Všude vlály naše prapory a občané byli svátečně oblečeni. Nad údolím se rozzářilo jitro svobody.

Dne 4. května dopoledne uspořádala obec slavnostní projev a dík našim osvoboditelům u radnice v Hovězí. Hudba hrála a nové kolony československého vojska procházely a projížděly špalírem jásajících občanů. Nadšené "Nazdar" nemělo konce...

 

( Ladislav Baroň)

 

NOC HRŮZY V HUSLENKÁCH

Ve střední části obce Hovězí v Huslenkách je na pravém břehu Bečvy pod vrchem "Luhovica" skupina pěti domů, zvaná "u Lažů". V čís. 439 bydlel rolník Josef Laža, bývalý starosta. Nedaleko v nouzovém domku býval jeho synovec Josef Laža, délesloužící četař československé armády, který byl brzy po okupaci pro podezření z ukrytí armádní výzbroje zatčen a čtyři a půl roku vězněn v koncentračních táborech. Po svém propuštění v r. 1943 počal organizovati hovězský odboj a byl odvážným velitelem místní skupiny partyzánů. U strýce a tety Lažových bývala snoubenka Josefova, v domku č. 700 bratr Josefův Jan s manželkou.

Partyzánská skupina Josefa Laži scházela se v domě jeho strýce, kde byly dojednávány mnohé akce odboje. Byl to úspěšný přepad německé vojenské autokolony v Johanové za účelem opatření zbraní, odzbrojení vojáků na Hřebíku, Todtova oddílu v Hovízkách, poškozování telefonního a telegrafního vedení a mn. j.

Nastěhováním výcvikových německých oddílů do místních škol a ubytováním Sicherheitsdienstu v obci byly akce partyzánů velmi ztíženy, přes všechno nebezpečí však dále se zdarem prováděny.

Dne 26. dubna 1945 měla býti večer schůzka partyzánů u Lažů, která však byla dle všech náznaků dosud nevysvětleným způsobem prozrazena. Večer bylo skutečně u Lažů 17 partyzánů, kteří se však kolem 20. hodiny pro odřeknutí chystaného podniku rozešli. Již 25. dubna potloukali se v okolí nápadným způsobem němečtí zběhové a 26. dubna došlo při jejich pronásledování k přestřelce. Vše to bylo zřejmě zastíracím manévrem akce německé policie proti Lažovým, předem připravované na 26. dubna. Němci byli druhého dne velmi překvapeni, že v požářišti udaných 17 partyzánů nenašli. .

K večeru 26. dubna přijelo z Liptálu nákladní auto plné zpitých Vlasovců. Zastavili se na Hovězí u Prcínů, přešli přes most přes Bečvu a pod břehy běželi ke Škrádnému.

Zalesněným úbočím Luhovice přiblížila se část Vlasovců nad skupinu chalup "u Lažů", druhá část plížila se od Merendů. Několik minut před 21. hodinou bylo provedeno částečné obklíčení samoty od západu, severu a od východu. Přesně v 21 hodin za zuřivého hulákání počala silná palba na Lažovu usedlost. Celé okolí bylo osvětlováno raketami a zápalnými střelami byla budova Lažova v několika vteřinách zapálena. Světelnou raketou byl způsoben požár až u Piskláků na Huslenkách. Po zahájení akce měly všechny vojenské oddíly, usazené ve školách a hostincích, pohotovost a provedly uzavření celé obce. V osudný večer v 21 hodin byli u Lažů hospodáři oba manželé Lažovi, velitel partyzánské skupiny Josef Laža a jeho snoubenka Al. Slabíková, dále Marie Štrausová, partyzáni Štěpán Juřinec (Jihoslovan) a Jan Váňa z Přerova. Několik minut před 21. hodinou odešli od Lažů partyzáni Jan Laža a Jaroslav Křupala, když tu pro poruchu elektrického proudu nemohli poslouchati zahraniční rozhlas.

Několik vteřin před 21. hodinou zpozoroval Jihoslovan Štěpán v Luhovici pohyb, upozornil velitele Josefa Lažu a oba brzy zpozorovali, že jsou obklíčeni. Sotva se vrátili z obhlídky na verandu, začala střelba. Štěpán Juřinec i Váňa přes prudkou palbu prchli dosud neuzavřeným řetězem stráží k Bečvě a odtud na Buchlov. Uprchla také M. Štrausová a ukryla se u souseda J. Jaška. Obytná budova a přilehlý chlév byly v několika vteřinách zachváceny ohněm. Z hořícího chléva Vlasovci vypustili dobytek. Ve sklepě pod budovou ukryli se oba manželé Lažovi, velitel Josef Laža a jeho snoubenka A. Slabíková. Budova byla již celá v plameni, když z přístavku oknem uprchla 75letá stařenka Lažová, matka hospodářova.

Vlasovci v domnění, že ve sklepě pod statkem jsou ukryti partyzáni, počali vrhati do ohně ruční granáty. Dík jen úplnému bezvětří a dešti, že se požár nerozšířil.

Zatím vyšetřovali gestapáci u Jašků, kde zároveň zatkli M. Štrausovou. Jaškovi byli vyhnáni z obydlí a museli přihlížeti, jak Vlasovci loupí jejich majetek. U Brhlíků bydlící partyzán Jan Laža byl zatčen i s manželkou Annou. Z hořící chalupy od Lažů ozýval se řev Vlasovců, nářek sousedů a snad i zoufalé volání lidí, uzavřených ve sklepě.

Kolem 2. hodiny v noci odjeli lupiči i se zatčenými a na místě hrůzy zůstaly hlídky Sicherheitsdienstu a vojáků.

Druhého dne dostal velitel hasičů F. Wirth od gestapa rozkaz, aby otevřel sklep u Lažů. Do sklepa byl vchod z kuchyně, přikrytý dřevěným poklopem. Ubožáci, uzavření ohnivou přehradou ve sklepě, marně se snažili zabrániti žáru a pronikajícímu kouři hromaděním bramborů a řepy k poklopu. Světlík do sklepa byl zazděn cihlami. Všichni

čtyři byli nalezeni s hlavami zahalenými v peřinách udušeni. Zahynuli tak Josef Laža, Barbora Lažová, Josef Laža a Al. Slabíková.

Kromě osob odvezených již v noci byli za noci a druhého dne zatčeni obecní tajemník Boh. Buzek, Mir. a Lad. Sedláčkovi a J. Mucala. Jan Laža a tajemník B. Buzek byli při útěku Němců zastřeleni v Poličné.

Všichni obyvatelé v okolí jsou přesvědčeni, že celé neštěstí bylo zaviněno někým, kdo dobře znal všechny okolnosti, a bylo by v zájmu spravedlnosti, aby zrádce byl odhalen. Tím jsme všichni povinni mrtvým i národu!

 (B. Zelinka A. Buchvaldek)

 

JABLŮNKA

       První dny měsíce května zřejmě naznačovaly, že se blíží kvapem rozhodnutí, které nám mělo přinésti osvobození ze jha německých okupantů.

       Ve čtvrtek dne 3. května mezi 9. a 10. hodinou dopoledne byla obsazena Zbrojovka firmy Ing. Velinský partyzány. Dělníci pro ně rychle sestavovali ruční granáty. Tovární brána byla partyzány střežena, aby pracující dělníci nemohli býti při práci překvapeni. Kolem 12. hodiny přijeli však neočekávaně autem němečtí důstojníci, aby převzali hotové ruční granáty, které měly býti v továrně připraveny.

Partyzán Josef Maliňák, který právě velel u brány, nařídil vrátnému, aby otevřel bránu a auto pustil do dvora továrny. Vrátný však dostal strach a dal se na útěk. Důstojníci, sedící v autu a čekající na vpuštění, vytušili z útěku člověka od brány továrny, že zde není něco v pořádku, a vystoupili z auta. Partyzáni Maliňák a Vl. Tajzler vyběhli z vrátnice se zbraní v ruce a když Maliňák na důstojníky vzkřikl: Hände hoch! - počali tito střílet z browningu.

Náhodou nikoho nezasáhli, partyzáni však opětovali palbu z automatu a Tajzler hodil ruční granát. Německý hejtman byl zabit, druhý důstojník byl zraněn těžce a třetí lehce.

       Lehce raněný důstojník přiběhl v průvodu dvou jiných vojáků německé stráže do vesnice, kde byl ihned vyhlášen poplach. Velitel posádky ve vesnici dostal klamnou zprávu, že továrnu obsadilo 1500 partyzánů. Vojáci vybíhali ze svých ubikací a postupovali proti továrně, avšak velmi opatrně. Z továrny na ně začali střílet a vojáci pálili proti továrně. Lidé z Prženských pasek vybíhali z domů a nepřítel v domnění, že i mezi nimi jsou partyzáni, netroufal si postupovat proti továrně. místní vojenský velitel se proto dorozuměl s velitelem baterie, která právě projížděla obcí, a ten dal pálit z jednoho děla proti továrně, odkud právě přijela tříkolová motorka, která přivezla mrtvého a raněného důstojníka.

Když se ozvaly dělové rány, menší oddíl partyzána Jaroslava Paláta začal střílet na německé vojáky ze hřbitova obce Pržna, který leží na malé vyvýšenině za řekou Bečvou.

       Tím vznikl mezi Němci ještě větší zmatek. Lidé z továrny se snažili odejít jinou cestou, aby se vyhnuli cestě, na níž se bojovalo.

Mezitím partyzáni, jichž bylo v továrně celkem 18, odnesli hotové granáty a stáhli se zpět do lesa. Ukořistili asi 2000 hotových granátů. Když Němci zjistili, že partyzáni opustili továrnu, nastal klid. Několik dělníků, kteří pracovali na granátech, většinou mladíci pod dvacet let, vyběhli z továrny a chtěli se dostat oklikou polními cestami do vesnice. Němci je však zadrželi a při prohlídce u nich našli celkem 19 ručních granátů. Velitel německého četnictva Wagner žádal, aby byli ihned zastřeleni. Vojenský velitel se však proti tomu postavil s poukazem, že dnes na konci války se tak snadno nepopravuje, zejména ne, je-li obec obklíčena takovým počtem partyzánů. Po delším jednání byli hoši skutečně propuštěni.

       Zatím dělostřelecké baterie, umístěné blízko rozcestí u Ratiboře, zastřelovaly se směrem na Bobrky a Vsetín. Noc na 4. květen minula celkem dosti klidně. V pátek dopoledne zašel jeden německý oberfeldwebel, nesa automat na rameni, do uličky mezi domy nedaleko školy. Pojednou vyskočil proti němu partyzán Boh. Dančák a pistolí ho donutil, že mu automat vydal. Partyzán odběhl, ukryl automat a zmizel. Němci ho hned zuřivě hledali, avšak marně. Proto dal velitel posádky vyhlásiti zákaz zdržování se na ulici pod pohrůžkou, že bude po každém civilistovi na ulici stříleno bez výstrahy. Několik hochů, patřících k partyzánům, opustilo proto rychle vesnici a stáhlo se na paseky.

       Ve vesnici se zatím vystřídávaly menší skupiny německého vojska a kolem 17. hodiny přijel k vesnici na nákladních autech větší oddíl SS-mannů i s jedním dělem, které zamířili k továrně. Když se setmělo, ozval se asi v půl 22. hodiny směrem od továrny prudký výbuch. Její největší objekt vzplanul. Pak se ozývaly další výbuchy a nové objekty tovární byly náložemi zapáleny. Velký požár trval dlouho přes půlnoc. Partyzáni se stáhli do podrostu jihozápadně od vesnice, odkud ostřelovali baterii, stojící na rozcestí. Velitel baterie dostal přehnané hlášení a dal stříleti proti nim, avšak bezvýsledně.

Ráno 10 minut před 5. hodinou se ozval mohutný výbuch, to byl zničen náloží betonový most přes Bečvu k Ratiboři.

       Přední hlídky československého vojska, postupující od Vsetína, nebyly s to tomu zabránit. Při svém postupu od Vsetína probojovaly se československé jednotky v pátek k večeru až k Jablůnce, ale na večer se stáhly zpět ke stavu, kde zůstaly přes noc. Ráno pak jaly se postupovat jednak k Jablůnce, jednak k Hošťálkové. Mezi Němci v Jablůnce nastal zmatek. Poslední němečtí vojáci opouštěli kvapně dolní část vesnice a současně s nimi vnikaly již československé jednotky do horního konce. Německý velitel hejtman Scholz úprkem opouštěl Jablůnku, aby se dostal do bezpečí.

Československé vojsko postupovalo třemi směry. Jeden sled podle železniční trati, druhý přes vrch východně od vesnice a hlavní třetí sled procházel přímo vesnicí. Partyzáni se přidali ke druhému směru.

       Na poště seděli v té době němečtí radiotelegrafisté, kteří utěšovali naše obyvatele, že pokud oni jsou zde, nic se jim nestane. Když však právě u pošty došlo k přestřelce mezi postupujícími československými vojáky a zadní německou hlídkou, radiotelegrafisté se odklidili tak rychle, že nestačili vzít s sebou ani svou radiostanici, a co nejrychleji utíkali k Růžďce. O půl šesté hodině ráno projížděly vesnicí již první československé spojky na kolech.

Obyvatelstvo rychle vyběhlo ze svých krytů a hned bylo vidět na domech naše i ruské prapory. Vojákům podávány cigarety, káva, čaj, koláče. Radost lidí nad konečným osvobozením nelze vylíčit.

       Most u Pržna pokoušeli se Němci rovněž poškodit, ale bylo jim v tom zabráněno partyzánem J. Špalkem a železničářem J. Špačkem. Při tom bylo poškozeno německé auto, které Němci museli nechat státi na silnici, když odbíhali k Nové hospodě. Železniční můstek blízko usedlosti rolníka Poláška nebyl vůbec poškozen, ačkoli byla pod ním již nálož.

       Boje za Jablůnkou kolem Růžďky trvaly celou sobotu 5. května. Tam se Němcům podařilo vyhoditi do vzduchu oba velké silniční mosty přes Bečvu a zadržet na krátký čas postup našich osvoboditelů ve směru na Valašské Meziříčí.

 

(Oldřich Konečný)

 

 

JASENKA

Obec Jasenka, ležící v těsném údolí asi dva km stranou od okresní silnice, měla za války až do r. 1945 pokoj od německého vojska. Teprve v lednu 1945 ubytovala se ve škole skupina devíti vojáků Maďarů, kteří měli za úkol vyhlédnout vhodné ubikace pro divisní lékárnu. K tomu však nedošlo, poněvadž lékárna byla umístěna ve Slušovicích.

Brzy po nich se ve škole ubytovala setnina Němců. Na rozdíl od Maďarů, kteří o všecko prosili poukazujíce na to, že "jsou bez domova a vlasti", kladli němečtí vojáci své požadavky striktně a vyžadovali okamžité vyhovění.

Poněvadž mrzlo, mizely očividně zásoby dřeva a uhlí, zabavené okresním úřadem pro vojsko. Po dvoudenním pobytu tato setnina odtáhla a hned po ní se dostavila setnina německých trestanců, vyhublých a hladových, avšak podle vzezření vzpurných, kteří ze svých ubikací nebyli vůbec pouštěni. Zdrželi se tu asi tři dni.

Následoval měsíc klidu a zdálo se, že německé vojsko už o Jasenku nezavadí. Poněvadž se však východní fronta stále víc přibližovala a německé vojsko, couvající ze Slovenska, nenalézalo již při hlavní silnici kol Vsetína dostatek ubytování, počalo německé velitelství na Vsetíně dirigovat promrzlé a znavené vojsko na odpočinek i do Jasenky. Přišli sem Turci z Kavkazu i s koňmi. Vojáci léčili své omrzlé nohy u studny ledovou vodou, chovali se k velitelům - Němcům vzpurně a kázeň byla udržována jen tresty a vyhrůžkami. Nejvíce trpěla dolní polovina Jasenky a majetnější rolníci. Ve vzdálenějších chalupách a poblíž pasek nechtěli být vojáci ubytováni ze strachu před partyzány. Hospodáři naříkali, neboť vojáci brali seno pro koně bez povolení a podle libosti a vyhrožovali při tom rolníkům.

Nejhůře však bylo, když přitáhli Vlasovci s koňmi a trénem. Sháněli jen vodku, opilí zastrašovali lid střelbou na ulici a ohrožovali ženy. Občané povolali okresního hejtmana Němce Fritscheho, aby zjednal v obci nápravu, avšak bez výsledku. Stěžovatelé byli by to málem sami odnesli, krádeže a rabování neustaly. Teprve po odchodu Vlasovců si obec na krátko oddechla.

Potom přišla do obce divisní správkárna aut, která zabrala celou školu, dvůr i hřiště. Poněvadž vojáci této autodílny nebyli frontoví vojáci, ale rozliční technici a řemeslníci, výborně zásobování, zdáli se být po Vlasovcích poměrně velmi slušní. Zdrželi se v Jasence asi tři týdny. Bylo to již v době, kdy se Rusové probíjeli již k Berlínu. Ještě 20. dubna slavili tito vojáci Führerovy narozeniny, ale nálada jejich byla již skleslá přesto, že z tlampače, umístěného na školním dvoře, je Goebbels ujišťoval, že Führer je v Berlíně. Věděli, že kleště kolem nich se svírají stále těsněji a že nebudou mít ani kam se svými auty utéci. Před 4. květnem odjeli náhle do Frenštátu. Cestou prý byli přepadeni partyzány a několik z nich bylo zabito.

V předvečer 4. května, kdy nebylo tajno, že naši partyzáni sestoupí s hor, aby zachránili a uhájili mosty přes Bečvu na Vsetíně, odjížděly z Jasenky poslední zbytky Němců s vozy a obec byla již v noci na 5. květen volná. V dědině zavládlo nebývalé ticho, přerušované pouze rachotem a výbuchy ničených kolejnic a nádražního zařízení na Vsetíně.

Den 4. května den konečného vysvobození probíhal v naší obci celkem klidně a nedošlo tu k žádnému incidentu ani k neštěstí. Ráno bylo tu odzbrojeno pět Němců a internováno ve škole. Byli to vyhladovělí zběhové, kteří přenocovali ve stodole. Večer byli odvedeni na Vsetín a tam prý zastřeleni.

Vzrušení v naší obci nastalo, když spojka hlásila, že Němci, kteří odtáhli ze Vsetína, opět se vracejí a postupují od Jablůnky přes kopce na Jasenku, což se však neuskutečnilo, neboť byli napadeni partyzány s boku a museli se opět vrátit. O 15. hodině přišla zpráva, že utíkající Němci poslední to zbytky fronty berou s sebou na Vsetíně mladíky. Potvrzení této zprávy přišlo i z Hrbové. Na Jasenku však již Němci nedošli, utíkali pouze pasekami, kde je přepadali partyzáni. O 17. hodině došla zpráva ze Vsetína, že tam již vlají československé prapory, hraje hudba a že na dolním konci Jasenky se již objevili českoslovenští vojáci. Za chvíli prošel již obcí první Čechoslovák, nadšeně vítán a pozdravován občany. Hned nato zavlála naše vlajka na stožáru u školní budovy a radost z nově nabyté svobody i z toho, že chvíle osvobození v obci tak hladce proběhly, naplnila srdce všech. Houfy lidu hrnuly se pak na Vsetín, aby se zúčastnily radostného vítání a pohoštění našeho vojska.

Poněvadž v horách nad Jasenkou byli ještě i v pozdějších dnech viděni rozprášení Němci, byly tam vysílány hlídky ozbrojených mladíků. Mimo to obcí procházely četné hlídky vojenské, které se účastnily pronásledování Němců v horách.

Revoluční národní výbor v obci se hned ujal řízení obce.

 

(Karel Pilčík)

 

 

JOHANOVÁ (JANOVÁ)

 Již několik týdnů před osvobozením obce Johanové projížděly obcí trény a autokolony ustupujících Němců a Maďarů. Koncem dubna se v obci usadila německá kolona nákladních a osobních aut. Vojáci byli ubytováni ve škole, v obou hostincích i v soukromých domech. Bylo nařízeno dodat jim větší množství slámy, sena a brambor. Svévolně brali dříví obecní í soukromé. Ve dne kopali u obytných domů a mezi stodolami jámy pro kulometná hnízda, v noci pak konali tu a tam v domech náhlé domovní prohlídky, při nichž si počínali velmi hrubě. Za jejich pobytu musela jim obec dodati větší počet kusů hovězího dobytka mimo řádnou povinnou dodávku.

Ve čtvrtek 26. dubna byly mezi Johanovou a Hovězím uřezány telefonní sloupy podél železniční tratí. příštího dne po marném pátrání vydal místní vojenský velitel vyhrůžku, že příště bude za podobný čin zodpovědná celá obec. V témže týdnu zničili němečtí vojáci sami několik svých nákladních a osobních aut, protože neměli pro ně již dostatek benzinu. Vůbec bylo mezi nimi pozorovat neklid a spěch. Někteří z nich sháněli potají civilní šaty. Tušili jsme proto, že se blíží netrpělivě očekávaný den vysvobození. Po celé dni bylo slyšet blízké detonace. Dělníci, zaměstnaní mimo obec, zůstávali většinou již doma a sabotovali práci. Občané uschovávali svůj majetek a potraviny do sklepů a skrýší před rabováním Němců. Němci však neočekávaně brzy odjeli.

Začátkem května přibyl do Johanové německý generální štáb a ubytoval se v Hořansku u Hrtáňů a u Gajdošů. To již bylo od Karlovic slyšet prudkou střelbu a přicházely zprávy o blížící se československé armádě. Ve středu 2. května neprojel již obcí večerní vlak od Karlovic, protože byl zadržen československým vojskem. Ve čtvrtek 3. května očekávalo obyvatelstvo celkem klidně vývoj dalších události přestože se střelba stále blížila.

Dne 3. května odpoledne asi o půl 16. hodině vydal okresní úřad na Vsetíně z příkazu německého velitelství rozkaz ke kopání zákopů v Johanové, k němuž byli povoláni všichni muži od 16 do 60 let. Poněvadž tu byla oprávněná domněnka, že přihlásivší se muži budou odvlečeni pryč z obce, hlásili se lidé jen pomalu a neochotně. Mnozí se ukryli, jiní utekli za deštivého počasí do hor, aby tam navázali styk s partyzány, po případě i s blížící se naší armádou. Za půl hodiny po vyhlášení rozkazu však německý generální štáb rychle balil a ve zmatku v největší rychlosti ujížděl ke Vsetínu. Po Němcích tu zůstala jen špína, otlučené zdi v bytech a vykradené chalupy.

V obci zůstaly ještě malé německé hlídky, které se k večeru stáhly pod Lysným ke Vsetínu. K bojům a přestřelkám v obcí nedošlo. Po okresní silnici se trousily až do večera malé hloučky utíkajících Němců, kteří vnikali do domů na "Obecnici", části to Johanové, násilně prohledávali příbytky a brali jízdní kola, aby mohli rychleji utíkat.

Žádali též civilní šaty.

Ještě téhož dne 3. května o půl desáté večer objevily se v obci první rozvědky československého vojska. K boji nedošlo, poněvadž Němci byli již dávno pryč. Kolem půlnoci přicházely další hlídky, automatčíci. Johanovský most byl již zajištěn, u Ústí padlo několik výstřelů. Ve všech domech podél hlavní silnice i uvnitř obce byli naši vojáci co nejsrdečněji přijati, pohoštěni a ošetřeni. Promočeni zasedali k roztopeným kamnům, sušili se a odpočívali. Při tom sbírali informace pro další postup. Za svítání přicházely již silnější oddíly československého vojska. Všude byly zdraveny nadšeným Nazdar ! Občané sháněli na přání československých důstojníků české a turistické mapy okolí Vsetína, v oknech se už objevovaly praporky v našich barvách.

Dne 4. května o půl osmé ráno dopadlo na Johanovou několik střel z německých minometů. Jedním výbuchem byla poškozena chalupa u Johnů, jiných škod nebylo. Rovněž ztráty na životech nebyly. Větší přestřelky se rozvířily za Johanovou v místě zvaném Žebračka. Tam byl značně poškozen dům Jana Pončíka, který obsadili Němci a bránili se v něm. Při ústupu vykradli a zničili, co se dalo, ve stáji zastřelili koně. Po celý den byli do Johanové přiváděni němečtí zajatci. U Pončíků byl těžce raněn československý poručík.

Hned po poledni byla v obci zřízena Národní stráž a ve tři hodiny byl ustaven revoluční národní výbor, který se okamžitě ujal správy naší obce. K večeru byla s povděkem a s velkým nadšením přijata zpráva, ze i Vsetín byl již osvobozen.

Dodatečných průzkumných a vyčišťovacích akcí se horlivě účastnili členové místní Národní stráže.

 

(Mirosl. Schaedlbauer)

  

... Velitel útočné čety mne žádal, abych je zavedl na místo, kde jsou Němci zakopáni. Dovedl jsem je v noci k Žebračce. Tam vyhledali telefonní vedení a přerušili je.

Pak československý četař hodil několik ručních granátů na zakopané minomety. Poručík Palko vnikl do domu k Pončíkům a v místnosti, kde byli ubytováni Němci, vypálil sérii ran z automatu. Jeden Němec byl zabit, druhý raněn. Pan Pončík voláním upozornil, že jsou tam civili. Poručík Palko vzkřikl: Civili ven ! a vyběhl z místnosti na chodbu. Tam po něm střelil Němec z druhé světnice a zasáhl ho do prsou. Pomohl jsem zraněnému zpět do mého domu. Otočná četa musela pak ustoupit, protože od Ústí jelo mnoho německého vojska...

(Karel Janiš)

 

 ...V půl jedenácté v noci mne volali k Janišům, že tam leží raněný československý poručík Palko. Nesli jsme ho v noci do Hovězí k lékaři. Pak jsme se vraceli po silnici do Johanové. Protože proti nám jel motocykl, odbočili jsme rychle na hráz, abychom nebyli spatřeni. Asi 100 m od mostu na Řečiskách zvolala na nás hlídka: Halt ! Zarazilo nás to, protože by to byli Němci. Ale hned nato se ozvalo druhé zvolání: Stojtě ! Poznali jsme, že jsou to naši a vše se hned vysvětlilo. Promoklá naše hlídka nás pak žádala o slámu, kterou si chtěli vystlat jámu v zemi. Šli s námi do dědiny. Žena vařila kávu a rozdala našim vojákům "celú pec chleba"...

 (Jan Sedláček)

 

 

KATEŘINICE

V týdnu od 30. dubna octla se naše obec ve válečném dění, neboť fronta se k nám blížila se tří stran. Vesnice se otřásala duněním dělostřelby, která byla takřka na dosah ruky. Také detonace při různých destrukcích v okolí vzrušovaly obyvatelstvo, které bylo i jinak přestrašeno místními poplašnými zprávami. V obci stály totiž již několik dní německé trény, vysoko naložené. Vojáci bydleli po domech, koně měli ve stájích a stodolách a část Němců byla ubytována ve škole. Zde měli kuchyň s velkými zásobami čerstvého masa a jiných potravin, zřejmě získaných rabováním.

Jednoho dne byly náklady rychle naloženy na několik vozů a odvezeny a řada ostatních prázdných vozů stála na silnici, obrácena směrem k Ratiboři. To dalo lidem v obci podnět k obavám z rabování, neboť prázdné vozy jakoby čekaly na nový náklad. Ukázalo se však, že byly připraveny pro útěk statečných německých bojovníků. Vojáci věděli, že jsou téměř obklíčeni, a zprávy o Hitlerově smrti, o neslavném konci Goebbelse a jiných Hitlerových přisluhovačů budily v nich zoufalství a odpor k válce, ale také naději na domnělý návrat ke svým rodinám. Ve čtvrtek 3. května odtáhli konečně po prázdnu, když den před tím jejich velitel, poručík, jen o vlas unikl smrtící ráně našich statečných partyzánů u pyrotechnické továrny v Jablůnce, kde u téhož auta byl zabit německý hejtman a těžce zraněn nadporučík.

Od úterka 1. května byl v obci vypjat elektrický proud, zastaven poštovní provoz a vesnice zůstávala beze zpráv, pole i luka, stáje a chlévy, dílny a obchody zůstávaly zanedbány, lidé nepracovali, jen bedlivě pozorovali, čekali a chystali si nejcennější věci do sklepů a jiných úkrytů. Neboť v pátek, kdy do Ratiboře přijelo německé dělostřelectvo, zdálo se, že bojová linie zasáhne i naši vesnici. Do Ratiboře se už nesmělo a tak naši lidé zůstali i bez chleba.

Nadešla sobota 5. května, den zdánlivě stejný jako jiné, a přece ne ! V časných ranních hodinách bylo obyvatelstvo probuzeno nezvyklým budíčkem. Silnice duněla pod kroky okovaných botů asi 70 Němců, kteří ozbrojení automaty, ručními granáty, lehkými kulomety a pancéřovými pěstmi postupovali v bojovém útvaru naší obcí směrem od Ratiboře k Rajnochovicím. Bylo na nich vidět strach, neklidně a nedůvěřivě pohlíželi ke sklepním okénkům. Asi po páté hodině ráno přijel druhý transport německého dělostřelectva týmž směrem. Na kraji obce se zastavili a počali řádit. Vtrhli do domů a kvapně se rozhlíželi po kořisti. U majitele autodopravy prorabovali i půdu, kde hledali benzin a motorku. V obchodě vypustili petrolej, na dvoře prostříleli pneumatiky autobusu, který zde stál, a jeho stroj úplně zničili sekerou. Dvěma občanům sebrali jízdní kola a naložili je na vozy, kde již bylo několik kol a motocykl. Jeden mladý Němec se chvástal, že před chvílí vyhodil do vzduchu betonový most přes Bečvu u Ratiboře. A při tom ještě drze radili lidem, aby se dobře schovali do sklepů a zachránili si tak aspoň holé životy před přicházejícím ruským a rumunským vojskem. Asi v osm hodin tento oddíl německých dělostřelců, asi 40 vojáků se čtyřmi děly, důkladně vyzbrojený a s velkou zásobou munice pro děla, odjížděl vzhůru vesnicí. Na cestě byl již potají sledován partyzány z Kateřinic.

Když minuli revír a hájenku, stojící na horním konci vesnice u samého lesa pod kopcem Vrtaným, kde sebrali pár koní, postroje a povoz, byla zadní část oddílu zaskočena čtyřmi místními partyzány, ozbrojenými loveckými puškami. Po krátké přestřelce přispěchalo dalších 10 občanů beze zbraní a s pokřikem "Hurá", vrhli se společně na poslední část ustupujícího vojenského útvaru. Byli zajati dva němečtí vojáci, ukořistěny dva vozy s municí a pár koní, který byl ukraden v Jablůnce. Třetí voják unikl a utíkal do lesa za svým oddílem, který se dal na ústup ještě kvapnější. Na pomoc přicházeli i partyzáni z Ratiboře a řada místních občanů s holýma rukama. Celý utíkající německý dělostřelecký oddíl skončil neslavně u Rajnochovic. Tamější partyzáni zatarasili silniční barikádu u své obce a napadli pak Němce, kteří se snažili zdolat tuto překážku. Většina Němců byla postřílena, jen několika se podařilo utéci do lesů.

Zatím co se u revíru bojovalo, proběhla obcí asi v 10 hodin jako blesk zpráva: Československá armáda pochoduje již Ratiboří ! Muži, ženy, děti - všichni spěchali, aby přivítali s velkým nadšením své osvoboditele. Lidé se slzami radosti v očích a s úsměvem na rtech objímali československé vojáky a snášeli jim, co měli nejlepšího. Půl dne projížděly motorizované jednotky naší armády dědinou Ratibořem. Naši partyzáni jim odevzdali německé zajatce a ukořistěné vozy i s koňmi. A tak ze soboty, dne všedního, stal se u nás den sváteční.

V kateřinických lesích prováděli naši partyzáni potom vyčišťovací akce. Bylo přivedeno celkem pět zajatců, které vyslýchal partyzánský poručík Apanas. Protože nechtěli vypovídat, dal je na silnici zastřelit. Jeden z Němců, smrtelně zraněn do hlavy, snažil se posledními silami zvednout, chytil se jednou rukou tyčky plotu, druhou zvedl a zvolal : Heil Hitler! Další ranou byl ihned usmrcen.

Sobotní odpoledne však již nebylo tak radostné ani u nás, ani v Ratiboři. Československé vojsko narazilo v Hoštálkové na silnou a velmi vyzbrojenou skupinu Němců a vracelo se zčásti zpět. Proto také nemohlo ani na volání SOS z Kateřinic poslat žádanou posilu. Asi v 16 hodin vyšla z lesa nad hájenkou německá hlídka v síle asi sedmi mužů, připravená k palbě. Partyzáni je sledovali a počali na ně pálit. Jeden německý voják padl, ostatní zaujali kryté palebné postavení a vzápětí se strhla silná přestřelka, v níž byli Němci zahnáni zpět do lesů. Z partyzánů nebyl nikdo zraněn. Obyvatelstvo bylo však i dále znepokojováno poplašnými zprávami o Vlasovcích, blížících se sem od Mikulůvky, a vyzváno k dobrovolné evakuaci. Mnoho lidí, hlavně žen a dětí, odcházelo s uzlíky ke Vsetínu, který byl v té době již osvobozen. Až do večera byli zdejší občané nuceni sami hájiti svoji obec, ležící v kotlině mezi lesy, s pomocí asi 10 partyzánů z Ratiboře.

Asi v 18 hodin přijela již posila, slíbená československým vojskem. Byla přivítána s jásotem, srdečným "Zdar ! " a pohostinstvím všeho občanstva. Muži nabízeli našim vojákům cigarety, tito jim zase opláceli slovenskými, ženy přinášely rychle jídlo a pití. Před obchodem dostali naši vojáčci i bonbóny, které však hned rozdávali našim dětem.

Na horním konci vesnice pod Vrtaným osadili tři děla a kulometný oddíl s pěchotou pročistil les směrem na prženské paseky, Mikulůvku a Lazy, obešel celý lesnatý okruh Kateřinic až k rajnochovským hranicím, prohledal chalupy na pasekách a vrátil se zpět do vesnice, zanechav rozestavené hlídky. Lidé vynášeli peřiny ze sklepů, kde se chystali nocovat, a přespali v chalupách. Noc byla klidná.

Ráno 6. května, poněvadž nehrozilo větší nebezpečí, odjela československá jednotka i s děly přes Ratiboř a Hoštálkovou dále k Bystřici, kde čekalo ještě mnoho bratří na osvobození.

Neděle 6. května byla však opět neklidná, protože hlídky hlásily, že od Lazů a Mikulůvky sem couvá větší oddíl Vlasovců. V obci nebylo již vojska ani zbraní, i prapory bylo nutno opět uschovat. Vlasovci byli však tamějšími i místními partyzány v lese zaskočeni a rozprášeni. Na Lazech bylo zajato 16 Vlasovců, kteří byli na rozkaz partyzánského kapitána Molo na místě zastřeleni.

Další dny probíhaly již klidně, avšak místní národní milice konala ve dne v noci hlídky, neúnavně prohledávala lesy a obětavě střežila naši obec.

 (Helena Jakubková)

 

 

LESKOVEC

Poslední dny před osvobozením byla naše vesnice Leskovec stále značně obsazena německým vojskem. Bylo ubytováno ve škole, ve větších domech a v hostincích. Bývalo tu i 120-300 koní, všechno živeno z prostředků místního obyvatelstva. Nelze sice mluvit o přímém rabování, ale nedá se také mluvit o řádném nákupu. Výměna špatných vojenských koní za dobré koně místního obyvatelstva bez náhrady, svévolné odnímání hovězího a vepřového dobytka z chlévů, zabavování drůbeže, prý pro raněné, to vše bylo příznačným rysem posledních jednotek rozkládající se německé armády. Jízdní kola Němci civilnímu obyvatelstvu bez rozpaků odnímali. Pokud německé vojsko přicházelo v posledních dnech do hovoru s civilním obyvatelstvem, bylo vždy první jeho otázkou, jsou-li v kraji partyzáni.

V této době zaujímali partyzáni své posice na důležitých výšinách v nejbližším okolí obce. V noci z 3. na 4. května daly se německé jednotky na ústup, takže v pátek 4. května za svítání bylo možno míti zato, že v Leskovci není již německých bojových jednotek. Proniknutí partyzánských oddílů spolu s dobrovolníky z občanstva do naší vesnice od svítání do půl deváté hodiny dopoledne událo se celkem hladce. Toliko na louce Fr. Hrtáňové byl postřelen německý voják, který přes několikerou výzvu k vzdání se neuposlechl. Zraněný byl však řádně ošetřen, odzbrojen a odevzdán našim vojenským jednotkám. Kromě něho vzdali se na území Leskovce ještě dva němečtí vojáci.

V tu dobu, asi v 10 hodin, přicházeli od Valašské Polanky další partyzáni, kteří občanstvu oznámili, že jest již osvobozeno a obec je již od Němců vyčištěna. Rovněž ujistili, že pro příští hodiny je vesnice i vojensky zabezpečena.

Jako první převratový projev nařídili odstranění německých nápisů, vyvěšení státních praporů a vlajek a dali pokyny pro uvítání očekávaných jednotek Rudé armády a československé brigády.

Asi po 10. hodině vstoupil do vesnice první voják Rudé armády a bezprostředně za ním přijel ruský kapitán na motocyklu. Po nich přicházeli již další vojáci, všichni směrem od Ústí. Po 11. hodině přijely od Valašské Polanky první větší jednotky československé brigády i Rudé armády.

Vylíčiti slovy první setkání našeho lidu s osvobozujícím vojskem není možno. Byly to prudké výbuchy citů, tlumených plných šest let. Co zbylo obyvatelstvu ze skrovných zásob, bylo nabídnuto našim osvoboditelům jako první občerstvení. Jednotky, které se tu pak ubytovaly, byl to 6. děl. pluk 3. čs. brigády, poznaly, že uvítání není jen formální, ale hluboce a opravdově míněné, provázené ochotou pomoci v těžkém boji. Jestliže bylo pro německé vojáky těžko sehnat ve vesnici trochu slámy, z našich osvoboditelů nespal jediný na zemi, ale každý v největším možném pohodlí. Dojemné bylo, že i v početných rodinách byla všechna lůžka poskytnuta vojsku, zatím co obyvatelé domu se spokojili s kouskem místa kdekoli, i na zemi a na hůře.

Slovenští důstojníci i vojáci se nikterak netajili překvapením, že přivítání na území Moravy bylo mnohem srdečnější než na Slovensku. Také o přímé podpoře našich lidí v bojích se vyjadřovali co nejuznaleji.

V bojích neměla naše obec padlých. Avšak mezi muži, kteří neohroženě běželi pomoci při rychlém stavění mostu přes Bečvu v Ústí, který tam Němci ráno vyhodili do vzduchu, nalezl hrdinnou smrt zdejší mladý hoch Josef Výchopeň. Byl zabit střepinou německého granátu a pochován pak 6. května na zdejším hřbitově.

Těžkou oběť na oltář vlasti přinesla rodina mlynáře Juříčka. V jejich mlýně měli partyzáni dlouhou dobu bezpečný útulek, pobýval tam jejich štáb, měli tam svoji nemocnici i dílnu. V noci na 2. duben 1945 byl mlýn přepaden SS-manny a gestapem, vypálen, celá rodina Juříčkova byla postřílena a upálena v hořícím stavení.

Dodatečné vyčišťovací akce v osvobozené obci provedli příslušníci 6. československého dělostřeleckého pluku a členové místní pořádkové služby. Dalších ztrát na životech a majetku v naši obci již nebylo.

(Učitelský sbor)

 

MLÝN NA PASECE "U JUŘÍČKŮ" V LESKOVCI

Kronika obce Leskovec, Okres Vsetín

Historie tohoto místa v partyzánském odbojovém hnutí na Valašsku začíná v říjnu 1944. Ale už dávno před tím se tam na odlehlé pasece u Juříčků tajně scházívali naši chlapci zdaleka široka. Tam se na schůzkách radili, kuli plány pro odboj a poslouchali zahraniční rozhlas. Juříčkovi si přes zákaz uchovali krátkovlnný přijímač.

Koncem října 1944 umožnili naši lidé cestu sem na paseky ruskému běženci Kosťovi. Nemocný a vyhladovělý zajatec našel zde otevřené srdce celé paseky, byl zahrnut veškerou péčí a dostalo se mu tu i odborného lékařského ošetření. Byli to vsetínští lékaři, kteří pod různými záminkami a s velkým nebezpečím poskytovali pomoc potřebným partyzánům v našem kraji.

Když se Kosťa dostatečně zotavil, zjednali mu chlapci spojení ke štábu partyzánské brigády a byl zařazen do skupiny kpt. Petra Buďka. V Juříčkově mlýně bylo pak vybudováno středisko partyzánů a pojítko oblasti Javorníků, Vizovska a Hoštálkovska. Zde společně s Juříčkovou rodinou vybudovali řádný bunkr, který byl tak umístěn, že jen zasvěcenci se do něho mohli dostat. Pod obytným stavením ve mlýně byla zřízena obývací i pracovní místnost, další prostor byl vyhlouben jako skladiště. Zde byla umístěna tajná vysílací stanice, rozmnožovací tiskový stroj, dva psací stroje, tu byly také uloženy zbraně a střelivo, potraviny, oděvy, tiskový a propagační materiál všeho druhu.

Vchod do bunkru byl pečlivě zamaskován.

Toto stanoviště sloužilo také jako lazaret pro raněné a nemocné partyzány. Bylo tu pamatováno i na partyzánskou dílnu pro opravu zbraní. Zde se konaly schůzky, řešily se různé situace a úkoly, soustřeďoval se zpravodajský materiál pro štáb. Bylo to místo nejen pro přípravu akcí, ale i k nutnému odpočinku bojovníků. Sem konečně ukrývala své cenné věci i rodina Juříčkova, když gestapáci a SS-manni slídili v okolí a vybíjeli svou zuřivost na pasekářích.

Těsně před osudným 2. dubnem 1945 hlásily spojky prohlídku leskoveckých pasek. V té době byly dvě partyzánské skupiny venku na akcích a v bunkru zůstali jen ranění partyzáni. Ve dvě hodiny v noci na 2. duben počaly oddíly německých SS-mannů obkličovat ze tří stran spící paseku a Juříčků mlýn. Za svítání, zahájili bez předchozí výstrahy palbu na nic netušící Juříčkovu usedlost. Zděšení obyvatelé domu, vyburcovaní ze spánku, měli zprvu zato, že se jedná jen o obvyklou kontrolu, jaké tu bývaly často. Po střelbě však Němci vtrhli do domu a násilím vyvlekli celou Juříčkovu rodinu ven.

Starého Juříčka, otce rodiny, uvázali u stromu a počali strašlivý výslech. Syn Juříčkův, 19letý Jan, pokusil se o útěk, vytrhl se gestapákům a za jejich zběsilé palby vběhl do stodoly, z níž už nevyšel, volil tam raději smrt v plamenech. Hned nato se vrhli na 16letou Františku Juříčkovou a když jim odepřela vypovídat, zastřelili ji a ještě žijící ji hodili do plamenů stodoly. Týž osud pak stihl starého otce Juříčka. Jeho manželka ohromena hrůzou přihlížela k strašné smrti svého muže a svých dětí, bez výslechu byla rovněž zastřelena a hozena za nimi do ohně. Nejmladší dcerka, 14letá Marie, stojíc opodál, prožívala celou hrůzu. Mezitím slídící psi gestapa vyčenichali maskované okénko bunkru a SS-manni počali ihned střílet pancéřovými pěstmi do sklepních a chlévových stěn. Tu zranění partyzáni Kosťa, Vasil, Saška, komisař Sergěj a Čech Oldřich Kaňok z Frýdku opětovali palbu. To vneslo zmatek do řad SS-mannů a když měli mrtvé a raněné, vyvrcholila jejich zuřivost. Jeden z gestapáků hodil děvče Marii za živa do plamenů. Zohavená mrtvola tohoto dítěte byla pak nalezena v komůrce, kde spávali partyzáni.

Nad pasekou se potom rozpoutalo peklo. Hořící usedlost byla ostřelována místo vedle místa kulomety a puškami. Výbuchem pancéřové pěsti byl vyhozen do vzduchu chlév a tajné dveře do bunkru vypadly. Jimi vyběhli Kosťa se zraněným Vasilem, odhodláni k boji na život a na smrt. Pokusili se probít si cestu uzavírací palbou a kordonem nepřátel. Snad jen zázrakem se jim oběma podařilo prorazit kruhem paličů a doplížit se až k mlýnskému kolu, kde se v odtokovém prostoru ukryli. Plných dvanáct hodin museli setrvat ve studené vodě, jsouce shora opalováni žárem plamenů a zraňováni padajícími částmi hořících krovů a rozpálených břidlic. Z tohoto místa hrůzy se jim podařilo uniknout teprve druhý den večer, vysíleným, hladovým a vyčerpaným.

Zbylí tři partyzáni padli postupně v hrdinném boji, způsobivše nepříteli velmi citelné ztráty. Parašutista poručík Sáška byl zabit výbuchem granátu, komisař poručík Sergěj po vystřílení svých nábojů se posledním sám zastřelil. Nejmladší z nich Oldřich Kaňok bojoval vyzbrojen pouze bubínkovým revolverem, až posléze padl ve zběsilé palbě nepřátel. Třetí zachráněný partyzán, raněný ranhojič Bláha z Vizovic, se vzdal a byl německým oddílem odvlečen.

Tím se uzavřela jedna z mnoha partyzánských tragédií na Valašsku. Také ze zbořeniště Juříčkova mlýna a z utrpení této valašské paseky vyrůstá nová, dokonalejší stavba obnovené republiky. Rodina Juříčkova přinesla tu největší obět, které nebude zapomenuto...

(Jakub Janíček)

 

LHOTA U VSETÍNA

Ve Lhotě byla od konce ledna veliká německá posádka. Bylo to vojsko ustoupivší od Krakova a od Popradu. Za stálého odchodu a příchodu bylo v obci ubytováno 150 až 300 mužů. V dubnu zde byli na přeškolení němečtí letci. Koncem ledna přišel sem Volkssturm od Třince a byl zde 28. a 29. dubna vystrojován. Většina z nich neuměla vůbec německy.

V té době se již svíraly kleště sovětských vojsk u Ostravy a na jihovýchodní Moravě. Aby nebyli uzavřeni, odtáhli náhle všichni Němci v noci na 30. dubna k Holešovu. Tam až je museli vézti zdejší sedláci na vozech. V noci na 2. května přišli dělostřelci s dvěma protitankovými a jedním lehkým polním dělem a zakopali se na kopcích proti Liptálu. Avšak už 3. května odtáhli zase pryč. V noci na 4. květen přišlo asi 100 mužů německého vojska, krycí oddíl, který byl již celé měsíce poslední při ústupech. Šla z nich hrůza, ale ráno většina z nich zaujala posice na kopci směrem k Liptálu, ostatek s třemi karetami odtáhl na Nivy mezi Lhotou, Rokytnicí a Semetínem. Dne 3. května odpoledne vyhodili němečtí minéři kamenný most ve vesnici, při čemž vzniklo mnoho škod na okolních budovách.

Ve dnech 2. a 3. května bylo stále slyšet střelbu a podle ústních zpráv bylo sovětské vojsko již velmi blízko, takže se jeho příchod očekával pravděpodobně v noci na 4. květen nebo jistě 4. května. V pátek 4. května bylo hned od rána slyšet palbu z pušek a kulometů někde od Liptálu, pak i děla a minomety. Silnice byla uzavřena, spojení s okolím přerušeno, takže nebylo žádných přesných zpráv o situaci na Vsetíně, kde prý vypuklo povstání.

V 11 hodin ustala střelba v Liptále, v naší vesnici se pohybovaly jen jednotlivé německé hlídky. Obyvatelstvo schovávalo své svršky do úkrytů. Pojednou v 15 hodin začala kulometná palba. To úderníci československé brigády náhle sbíhali se svahů Sýkorníku až k potoku Rokytence a tři německá kulometná hnízda je počala ostřelovat. Jeden Čechoslovák padl, ostatní se však rychle propracovali mezi domy až ke kulometným hnízdům, někteří Němci tam padli, jiní byli zajati a pak postříleni. Německé vojsko se stáhlo k pasekám a k Semetínu. O 16. hodině bylo československé vojsko již v celé vsi. Jeden Němec byl ukryt v hasičské zbrojnici, byl odtud vyhnán a na útěku k pasekám zapálil stodolu, načež utekl do hor. Na pasekách sháněli Němci živobytí po chalupách, jiné škody však nedělali. Také bývalá zdejší posádka se stahovala od Holešova opět sem do hor a byla pak pochytána nebo vystřílena. Přestřelka ve vesnici trvala od 15 do 16 hodin.

Přivítání československého vojska bylo velmi srdečné. Vojáci byli vítáni s velkým pohostinstvím a velká radost byla patrna na obou stranách. náš lid se radoval, že může konečně přivítat naše vojáky, kteří přišli právě včas, aby Němci nemohli při odchodu vesnici vydrancovat, vojáci měli zase radost z úspěchu a z vřelého přijetí.

Padl jeden československý voják, několik jich bylo raněno. Civilní obyvatelstvo neutrpělo ztrát na životech. Větši hmotná škoda vznikla jen požárem zmíněné stodoly, která lehla úplně popelem a v ní sláma, obili, auto a hospodářské stroje.

Celý zbytek dne táhlo naši obcí vojsko. Od Vsetína k Liptálu a dále na Všeminu pochodovala tu celá 3. československá brigáda, na silnici bylo živo až do večera, všude vítání, zpěv mládeže atd. Část vojska přenocovala v obci v domácnostech a velmi si chválila štědré pohoštění.

K večeru se přiblížil kterýsi Němec z hor až k silnici a ze silniční uzávěry hodil ruční granát na pochodující vojsko. Po pasekách bylo ještě mnoho rozptýlených Němců. Na soustavnou vyčišťovací akci nemělo postupující vojsko času, proto německé houfy likvidovali naši partyzáni. Mnoho Němců se tu vzdalo po vyhlášení kapitulace.

Padlý československý voják byl dne 6. května pohřben na zdejším hřbitově za účasti všeho našeho občanstva.

(Vlad. Černocký)

 LIPTÁL

       Od února 1945, kdy zimní ofensiva Rudé armády dosáhla Ostravy, prožívali jsme útisk německých okupantů nejvyšší měrou. V sirotčinci bylo umístěno asi 80 mužů německé policie, v zámku bylo velitelství náhradního praporu, ve škole, v hostincích a také v soukromých domech bylo umístěno vojsko. Kromě toho byl horní i dolní konec obce zamořen členy Todtovy organizace, kteří dohlíželi na stavbu překážek na silnici. Při stavbě bylo nuceně zaměstnáno 90 zdejších občanů, mimo to museli všichni majitelé potahů voziti kulatinu pro stavbu překážek jak pro naši obec, tak i pro Vsetín.

       Kolem 22. dubna odtáhla z obce německá policie, avšak obci se neulevilo, poněvadž hned po nich přijelo asi 120 mužů Vlasovovy armády, kteří měli za úkol pronásledovati partyzány. Oni také prováděli trestné akce v Hovězí-Huslenkách a v Karlovicích. Poněvadž většina z nich byli Rusové, vydávali se na pasekách za partyzány a tak chtěli lstí vylákati informace na našich lidech. Lidé však byli ostražití a nezradili. Tito Vlasovci si v naší obci počínali nejhůře ze všech hitlerovských oddílů. Kradli, ohrožovali obyvatele se zbraní v ruce, hrubě vymáhali v domácnostech jídlo a pod. Jejich velitelem byl dobrodruh "hrabě" Thun.

       Dne 26. dubna přijel na obecní úřad německý nadporučík a dal dvěma svými vojáky vyvěsiti v obci ve velkém počtu německočeské vyhlášky, že všechno občanstvo se činí zodpovědným za různé sabotážní akce a bude bezohledně trestáno. Podepsán byl "velící generál". Občanstva se zmocnila hrůza a strach před řáděním Němců. Druhého dne však přijel do obce okresní hejtman Němec, sám tyto vyhlášky strhával a prohlásil, že je vyvěsili partyzáni. příhoda zůstala nevysvětlena.

       Když se smyčka Rudé armády začala na Moravě kolem Němců zatahovat, opustily náhle v pondělí 30. dubna všecky hitlerovské oddíly Liptál. Den před tím však opilí Vlasovci řádili v obci nejhůře.

       Ruská vojska postupovala od Uherského Hradiště a přes Luhačovice. Dělostřeleckou palbu bylo slyšet ve dne v noci a občanstvo se chystalo na těžké dny frontových bojů. Zásoby potravin se schovávaly, aby nebyly odvlečeny Němci, také šatstvo a cennější věci. V mnohých domech bylo vše zazděno ve sklepích, jinde tyto věci uložili do jam narychlo v zemi vykopaných. Pro nejhorší případ se lidé chystali utéci do hor a na paseky. Okresní úřad činil přípravy pro odvlečení dobytka.

       V noci na 4. květen, krátce po půlnoci, přišlo k nám od Vsetína asi 50 německých vojáků s jedním lehkým dělem 3.7 cm, taženým koňmi. Byli zabláceni a velmi unaveni.

       Pokoušeli se spojit s ostatními oddíly radiotelegraficky, avšak bez úspěchu. Ráno kol sedmi hodin přijelo několik vojáků s povozy a hned pokračovali v cestě k Všemině.

       Vojáci, kteří tu přenocovali, dali se hned nato na útěk po obecních lukách směrem k Hoštálkové. Vojáci s dělem zůstali na kopečku Helštýně, tři došli až do hostince na Špici.

       Partyzáni pozorovali situaci v obci s kopce na Láně.

       Když se velitel četnické stanice dověděl, že v hostinci na Špici jsou Němci, odebral se tam a za pomoci pěti místních občanů vojáky odzbrojil. Jiní dva občané venku na kopci násilím odzbrojili dalšího německého vojáka, zatím co několik občanů přemlouvalo vojáky kolem děla, aby se vzdali. Velitel děla namítal, že ho ku vzdání musí vyzvat úřední osoba. Byl proto povolán starosta obce. Němci však mezitím odjeli s dělem až k obecní váze. Tam přišel také velitel četnické stanice s občany, ozbrojenými zbraněmi Němců z hostince, a vyzval je k vzdání se. Němci tak bez odporu učinili. Dělo pak bylo znovu vytaženo na kopeček na Helštýně a tam pod velením záložního poručíka čs. armády N. museli Němci střílet na své vlastní vojáky, kteří se potloukali na kopcích směrem na Semetín a Hoštálkovou. V té době dospěly už první ruské hlídky na kopec za Vrškem a z kulometu počali rovněž ostřelovat Němce nad Liptálem. Současně - bylo to před devátou hodinou - objevilo se v obci šest partyzánů, kteří prošli dolů vesnicí a vrátili se pak zpět k Jasenné. Od Vizovic neustupovali již žádní Němci.

       Asi ve čtvrt na 10 přišli partyzáni znovu do středu obce a oznámili starostovi, že obec je osvobozena, ruské vojsko postupuje již od Jasenné a v krátké době bude v Liptále.

       V 9.30 hod. oznámil starosta rozhlasem, že jsme opět svobodni, a vyzval občanstvo, aby ozdobilo domy prapory a dostavilo se ihned před radnici k uvítání Rudé armády. Lidé s nadšením uposlechli. V malé chvíli přejelo několik děl Rudé armády do horní části obce, dvě děla se postavila do palebného postavení u katolického hřbitova, a kromě několika vojáků Rudé armády nepřicházely žádné větší jednotky.

       Mezitím bylo hlášeno, že se Němci zakopali na kopci Brdisku v dolní části obce a že větší oddíl Němců obkličuje ze severní strany Liptál. Situace se stávala kritickou a někteří občané stahovali již prapory, před chvílí vyvěšené. V horní části vesnice se dokonce rozšířila zpráva, že Němci postupují na Liptál také od Všeminy a Trnavy. Občanstvo shromážděné na náměstí se rychle rozešlo a Němci s kopce na Brdisku začali skutečně ostřelovat dolní část obce. Při tom byl zabit místní partyzán Mirek Cedidla a dva občané raněni. Napjatá situace trvala až do odpoledne. Po poledni však přešly první jednotky československé brigády mezi Ústím a Lhotou do Lhoty, jiné pak od Seninky k Liptálu.

       Tyto jednotky vyčistily Lhotu, zahnaly Němce s kopce Brdiska a daly se po silnici od Lhoty k Liptálu. Všichni občané si oddechli. V 15 hodin dorazily čs. oddíly již do Liptálu. Občanstvo se shromáždilo i s hudbou a zatím co starosta děkoval velícímu důstojníku, občanstvo s nepopsatelným jásotem a květinami vítalo postupující jednotky. Děvčata tančila s vojáky na silnici a chlapci hned stavěli před radnicí máj.

       K večeru vypálili Němci ze sousední vesnice Všeminy dva granáty, z nichž jeden beze škody zapadl za radnicí, druhý zabil rolníku S. dva koně, stojící v kůlně.

       Obcí pak procházela celá 3. čs. brigáda i s velitelem čs. armádního sboru generálem Klapálkem směrem ke Všemině. Mnohé jednotky tu nocovaly, průchod trval až do 10. května. Rudého vojska tu hostovalo jenom málo. Všichni vojáci se vyjadřovali pochvalně o přivítání v moravských obcích a také v naší obci. Občanstvo se přímo předbíhalo v úslužnosti a v pohostinství.

       Poněvadž z různých pasek, zvláště směrem k Hoštálkové bylo hlášeno, že se v lesích skrývá mnoho rozptýlených Němců, nastoupila místní milice za vedeni por. N. k vyčišťovacím akcím. Dne 4. a 5. května se vzdali tři Němci, později však nebyli již žádní chyceni. Na kopcích od Všeminy a Trnavy byli na stráži naši pasekáři. V boji s nimi padlo několik Němců, zraněn byl jeden z pasekářů.

       V neděli 6. května konal se pohřeb našeho partyzána Mirka Cedidly, padlého za svobodu. Zemřel, když už viděl rodící se svobodu a když už na domech vlály prapory osvobozené vlasti.

 (František Váňa)

LUŽNÁ

 Obec Lužná byla osvobozena dne 4. května 1945.

V posledních dnech byla v Lužné ubytována dělostřelecká baterie a menší sanitní oddíl. Děla stála na okraji vesnice za školou a střílela směrem k Lidečku. Německá posádka byla ubytována v domácnostech. Někteří němečtí vojáci si počínali velmi surově a provokativně. Stal se tu dokonce případ, že mladý německý "hrdina" střílel ze dveří mlýna po lidech, pracujících na poli, snad jen pro svoji zábavu, dalekohledem pak pozoroval účinek svého hrdinství. Jen náhodou nebyl nikdo raněn.

V noci na 3. květen byl náloží poškozen železniční viadukt u Lužné. Výbuchem bylo rozbito na blízkých domech několik střech a vybita okna v celém blízkém okolí. Lze děkovat jen náhodě a pak statečnému partyzánovi z Lidečka, že velký a důležitý viadukt byl poškozen jenom málo. Nevysvětlenou náhodou se v obci vykolejila lokomotiva a vagón s výbušninami, určenými k vyhození viaduktu a podjezdu. Když pak maďarští vojáci chtěli odvézt třaskaviny a dobývali se do převrženého vagónu střechou, jediný partyzán, ukrytý v lese, rozehnal vojáky střelbou. Tím docílil, že nebylo dostatek třaskavin ani na vyhozeni viaduktu, ani na podjezd, vedoucí do horní části Lužné.

Ve čtvrtek 3. května, když se v lesích objevilo více partyzánů, odjelo odpoledne náhle německé dělostřelectvo z obce a k večeru odtáhly po silnici směrem ke Vsetinu i poslední německé jednotky, které do té doby kladly Rudé armádě tvrdý odpor u Čertových skal. Noc uplynula klidně. Od časného rána dne 4. května se však ozývaly výstřely směrem od Lidečka, rány se přibližovaly a brzy se na silnici objevily skupiny partyzánů, místních i cizích. Stříleli na oslavu. Za nedlouho vjížděla již do vesnice první vozidla s československými a sovětskými vojáky.

Na silnici byla narychlo zřízena slavobrána, obyvatelstvo se sběhlo s náručemi květin, aby se slzami v očích radostně uvítalo své osvoboditele.

V pátek byli v obci zajati čtyři němečtí vojáci, kteří se omeškali s odchodem. Ve čtvrtek 3. května zemřel v Lužné německý voják a byl pohřben na louce za Lužnou.

Při vyčišťovacích akcích nebylo již raněných.

Takového průvodu, jaký byl v obci 8. května na oslavu osvobození, Lužná ještě neviděla.

(Břetislav Vařeka)

 

MALÉ KARLOVICE - NA JAVORNÍCÍCH

 Je polovice dubna. Na Javornících panuje čilý ruch. Bylo tam přihnáno několik set zajatců, kteří na hlavním hřebeni Javorníků při hranicích kopou střelecké zákopy, staví bunkry a kulometná hnízda. Na stavby dozírají Maďaři. Jsou všichni vyhladovělí a chodí žebrat chléb a brambory po chalupách, kterých je na Javorníkách poskrovnu, stejně jako chleba a bramborů.

Po skončení prací odcházejí váleční zajatci dále do zázemí a do posic přicházejí němečtí vojáci. V úseku mezi Javorníkem a Ztracencem je jich prozatím jeden prapor. Jsou vyzbrojeni kulomety, automatickými puškami, pancéřovými pěstmi a podobně. Také oni vcházejí do chalup, ale nežebrají, nýbrž poroučejí si a vezmou si sami.

V noci na první květen postavili hoši v Pluskovci šest krásných, vysokých májů, opentlených národními barvami. Bílé jejich kmeny svíti do kalného dne. Celou noc pršelo při velmi nízké teplotě. Gigula, Koncová a Javorníček jsou pokryty sněhem. Hřebeny Javorníků se topí v šedé mlze. Není tam vidět žádný pohyb, štěká odtamtud pouze palba z kulometů a automatických pušek.

Ráno 2. května po obou stranách silnice v Léskovém a Podťatém stojí děla v palebném postavení. Jsou ukryta v houští, zakopána na volném prostranství, ve dvorcích za chalupami a jinde. Z malých okének vyhlížejí ustrašené dětské a ženské tváře. Němečtí a maďarští vojáci postávají rozpačitě v hloučcích. Nahoru k mostu se loudá poslední gestapák.

Zdržování na ulicích se stává nebezpečným. Sbírají muže na stavění posledních barikád a překážek. Zabavují na cestě jízdní kola, berou koně a povozy. Německá armáda ustupuje přes Soláň a potřebuje hodně přípřeže. S jasanů při cestě naproti Mikulcovi sňali dva oběšené německé vojáky, důstojníka a poddůstojníka, kteří zběhli z fronty od svých útvarů. Viseli tam již několik dní. Dnes je zahrabali pod vršek na Baďurce. Mnoho jiných svázaných zběhů odvezli někam dále.

Ve čtvrtek 3. května odpoledne scházejí Pluskovcem dolů německé jednotky, které byly na Javorníčku a Gigule. Svinují polní telefon a nakládají vše na vozy. Nahoře na hřebeni Javorníků, kde se táhnou slovenské hranice, byla asi ve tři hodiny odpoledne zahájena divoká palba všech zbraní. Nejmohutněji se ozývá z úseku nad Ztracencem. Za malou chvíli palba slábne, Němci se stahují dolů po svazích a ustupují směrem na Lopušánky a do Podťatého. V obranných posicích na hřebenech zůstávají jen slabší jednotky, které mají krýt ústup ostatního vojska. Asi o půl páté palba téměř umlká a ustupují poslední Němci, kteří zůstali ze zajišťovacího oddílu ještě na živu. Volají na Bartoška, který stojí u své chalupy, aby utekl, že za nimi už jde Ivan, Mongolové a Tataři a že mu vše vyrabují. Bartošek však jen stojí, mlčky se dívá za odcházejícími a ví bezpečně, že tito se již nikdy nevrátí. A dále vypravuje Bartošek prostými slovy:

"Když Němci odešli, dal jsem doma příkaz, aby ihned uvařili ve všech největších nádobách kávu a mléko, které jsem pro tuto chvíli uschoval. Stál jsem před chalupou, vyhlížel na hřeben a očekával, co bude následovat a kdo se na obzoru po Němcích vynoří. Nikdo však nepřicházel. Bylo všude ticho. Za malou chvíli jsem vzal svého psa a vyšel nahoru podívat se do zákopů a na bojiště. Byla hustá mlha a sněžilo. Sníh ležel na zemi i na stromech, bylo ho 3-4 cm. Prohlížel jsem terén okolo. V zákopech leželi mrtví a povalovaly se opuštěné zbraně. Asi za 10 minut jsem narazil při chůzi ve směru ke Ztracenci na skupinu vojáků, kteří stáli okolo zkomírajícího ohníčku na dně zákopu, který Němci opustili. Nemohl jsem v mlze rozeznat, jací vojáci to jsou. A tu jsem byl již zpozorován a od skupinky zaznělo hlasité volání : "Stoj ! Kdo tam ?" Zastavím se a volám silným hlasem: "Nazdar ! jsem Moravák ! Zdejší občan !" - "Pojď sem !" ozvalo se další zvolání ze skupiny. Na toto vyzvání jsem došel až k vojákům. Domníval jsem

se v prvé chvíli, že jsou to partyzáni, protože ti nosili stejné uniformy. Byli to však příslušníci osvobozeneckého vojska československé armády. Poslali mne dále k veliteli. Velitel roty se mne vyptal na všecky podrobnosti, kolik tam bylo Němců, jak byli ozbrojeni, kdy odešli poslední, kudy a kam odešli. Byl jsem dobře informován, poněvadž "felák", který poslední s Němci odcházel, zastavil se u mne s mapou, ptal se na cesty v okolí, kam vedou a kde jsou nejbližší německé obranné posice. Opakoval jsem doslovně rozhovor s německým felákem, velitel roty si vše poznamenal a poslal hlášení veliteli praporu, který byl již na Malém Javorníku. Po odchodu spojky s hlášením vrátil jsem se domů v doprovodu četaře a jednoho vojáka a dopravili jsme na hřeben všechno jídlo, horkou kávu a mléko, které jsem dal pro příchozí bojovníky za naše osvobození připravit. Měl jsem velikou radost a byl jsem hrdý na to, že první vítám na hranicích Moravy naše chrabré bojovníky.

Zatím došel od velitele praporu rozkaz k dalšímu postupu. Byla již úplná tma. Nabídl jsem veliteli jednotky, že je převedu zalesněným a nepřehledným terénem dolů do Pluskovce, kde najdou již stráže občanských hlídek, které jim budou ihned k službám. Jinou skupinu vedl Valoušek, vojín československé armády, který pocházel z Hrozenkova."

Revírním telefonem byly občanské hlídky dole uvědomeny o příchodu osvobozeneckého vojska a hned se vydávají naproti příchozím. Je naprostá tma a slabě poprchává. Jdou cestou nahoru a zastavují se na Slovákově. Odkud asi přijdou ti očekávaní? Hlasitě hovoří, aby na sebe upozornili. A již se ze tmy vynořují první pátrači nebo úderníci, kteří neslyšně postupují po louce mimo cestu. Je asi půl jedenácté. Od postav ze tmy, které jsou více tušeny než viděny, ozývá se tlumené volání: "Stůj ! Kdo tam ?" Hlídka se hlásí. Vojáci vystupují ze tmy na cestu a kladou ústí svých automatů na prsa členů hlídky. Přichází velitel, vyšetřuje, zjednává si informace a pokračuje se členy hlídky v čele v dalším postupu.

Je neproniknutelná tma, v potoku podle cesty hučí voda. Kdo dobře naslouchá, slyší všude kolem: Klap, klap, klap, klap... Na cestě kroky a kroky a kroky. Mnoho kroků zaznívá ze tmy.

Poslové se rozbíhají od chalupy k chalupě a burcují ty, kdož se již uložili ke spánku. Klepou na okna a volají : "Už jsou tady ! Už jsou tady !" - Nikdo se neptá, kdo. Dlouho očekávaný okamžik nastal - už jsou tady ! - Okna se pomalu otvírají a lidé v hlubokém pohnutí chvíli naslouchají těm krokům ve tmě. Pak teprve procitají ze svého ztrnutí. Musejí, vždyť už jsou tady naši osvoboditelé ! Jdou okolo našich chalup ! Viděti však není ničeho, jen ty kroky a kroky se ozývají ve tmě. A pak již to běží ráz na ráz. Lidé vybíhají ze svých příbytků. Pochodující osvobozenecké jednotky se chvílemi zastavují. Lidé vyšlí z chalup je srdečně vítají. Ve tmě stěží rozeznat postavy. Tisknou si ruce, nabízejí cigarety, podává se mléko, káva, chléb i slanina, klobásy, koláče ...

Úderný prapor 3. československé brigády spěchá dál ke Karlovicím a k Soláni, kam ve zmatku ustupují Němci.

(Jan Macháček : Listy do pamětní kroniky Malých Karlovic)

 

V OBCI (Malé Karlovice)

V našem malém údolí Tísňavách bylo celkem klidně. Ani tíhu německých transportů, prchajících před vítězným ruským vojskem, jsme nepocítili. Teprve tři dni před osvobozením bylo i zde trochu rušněji. Do školy přijel transport Maďarů. Ač je správce školy posílal do blízkého hostince, nechtěli jíti. Žádali, aby těch několik dní mohli zůstat ve škole. Naproti hostinci byl totiž barák německých celníků a Maďaři se nechtěli s Němci stýkat. Bylo mezi nimi patrné dosti zjevné nepřátelství. V tyto dny se pilně pracovalo na Javornících, kde se urychleně kopaly zákopy. Všichni jsme byli přesvědčeni, že zde dojde k tuhým bojům.

Maďaři odjeli odtud ve čtvrtek 3. května ráno. Hned se však ohlásili Němci a v 10 hodin dopoledne se nastěhovali do školy. Zařizovali se zde na delší dobu a bylo viděti, že mají strach. Čekali na povozy, které jim měly přivézti z Rožnova zásoby. Dočkali se jich asi ve 13 hodin a hned je skládali. Když byli s touto prací hotovi, dostali náhle rozkaz k odjezdu. Rychle naházeli zboží před chvílí vyložené zpět do vozů a za půl hodiny rachotily již jejich vozy zase směrem k Rožnovu. V té době i zdejší německá pohraniční stráž ve spěchu naložila zbytky svých věcí na vůz jednoho zdejšího občana, který je pak musel dovézt až do Hranic. S ním jela jen část celníků, ostatní museli do boje, který se rozpoutal na Javorníku. Boj si tam vynutily silné jednotky partyzánů.

V pátek dne 4. května před pátou hodinou ráno zabouřil vých ran se ozývalo po celý den. Jinak byl zde klid. V noci byly všude rozestaveny hlídky, nezjistily však nic podezřelého. Noc byla tichá, ani rána na blízku nepadla. Němci při svém rychlém odjezdu neměli ani času všímat si blíže civilního obyvatelstva. Měli velmi naspěch.

V pátek dne 4. května před pátou hodinou ráno zabouřil jeden občan s pasek na školu a hlasem plným radostného vzrušení nás vítal v osvobozené vlasti. Osvobozující vojska přešla sousedním údolím Pluskovcem k okresní silnici. Byly to jednotky československé. Přes Javorníky je převedli zdejší občané. U první hájovny se jim dostalo zpráv, že v údolí už není Němců, načež klidně sešli Pluskovcem dolů. Tam je přivítali občané s otevřeným srdcem a štědrou dlaní. Naši vojáci po krátkém odpočinku spěchali dále za utíkajícími Němci. Byli zřejmě překvapeni vřelým přijetím a štědrostí zdejších chudých lidí. Srdečně děkovali za nečekanou pohostinnost i za vydatnou pomoc, které se jim dostalo od zdejšího lidu při přechodu Javorníků. Z jejich řad tam padli tři vojíni.

Škod na majetku tu nebylo, vyčišťovacích akcí v okolí školy nebylo třeba.

 

MIKULŮVKA

         Naše obec byla osvobozena v sobotu 5. května 1945.

        Již večer 4. května po obsazení Jablůnky ustupovaly německé dělostřelecké baterie z okolí Mikulůvky směrem k Valašskému Meziříčí.

        Dne 5. května v časných ranních hodinách ustoupily poslední tři baterie z Mikulůvky k Jarcové. Také baterie, umístěná ve mlýně Jana Češka "Za vodú" u Jarcové, ustoupila v sobotu 5. května kolem 10. hodiny k Meziříčí. Menší část pěchoty a několik muničních vozů ustoupily 5. května asi v 11 hodin z okresní silnice do Mikulůvky. Tento zbytek byl pronásledován partyzány z Pržna, kteří měli obsazeny vrchy od Pržna a Mikulůvky až k Lazům. Tito partyzáni zachránili také Mikulůvku před německou dělostřelbou z Lazů, která tam byla dobře ukryta v Baťových lesích. Prudkým náporem partyzánů z obou stran údolí od Pržna i od Oznice museli Němci ustupovat a stáhnout se od Lazů do údolí k vesnicím Podolí a Loučce.

        Partyzáni měli obsazeno také návrší nad nádražím v Růžďce, odkud chtěli zachránit mosty přes Bečvu u Nové hospody. Avšak Němci, ustupující od údolní přehrady v Bystřičce, byli v přesile a podařilo se jim v sobotu před 11. hodinou vyhodit mosty do povětří, takže byly potom úplně nesjízdné.

V sobotu 5. května ustupovala od Lazů do Mikulůvky malá německá jednotka. Na tuto pálili partyzáni z obou stran návrší od Pržna a od Oznice. Němci se dostali jen na horní konec Mikulůvky, tam pochytali všecky lidi z několika stavení, rozestavili je kolem sebe a takto mezi nimi chráněni couvali zase zpět na Lazy. Tam naše lidi s vyhrůžkami a kopanci propustili. Celý průvod však sledovali partyzáni z lesa, a když naši lidé na Lazech od Němců odešli, byli Němci od partyzánů skoro všichni postříleni. Akci řídil partyzánský kapitán Molo.

        Ztráty na životech v obci nebyly, ani větší hmotné škody, což je zásluhou prženských partyzánů. Avšak čtyřicet rukojmí, zajatých v Mikulůvce v noci na 4. květen, zažilo velmi těžké chvíle a málo chybělo, aby mnozí z nich byli popraveni. Podrobněji o tom ve zvláštní zprávě.

        V době od 15. ledna až do konce dubna vystřídalo se v Mikulůvce mnoho vojska, ubytovaného po týdnu až 14 dnech. Bydleli ve škole, u rolníků i v menších domácnostech. Němci se tu chovali hrubě, tělesně však lidem neubližovali. Sebrali jim však asi 58 q sena, 42 q slámy, brambory, vejce a jiné poživatiny.

        V neděli dne 6. května ráno byly u pomníku padlých před školou vztyčeny vlajky československá a ruská.

(Edmund Poletín)

 

PERSEKUCE OBČANŮ V MIKULŮVCE

Ve čtvrtek 3. května přijel do naší obce na motocyklu německý ubytovatel, aby tu umístil 15 vozů munice, 30 koní, tři děla, posádku a tři důstojníky. Po 21. hodině přišel ke mně jako k obecnímu tajemníku a žádal byt pro dva důstojníky a poddůstojníka. Do svého malého bytu jsem je nemohl přijat, ale měl jsem složený nábytek u krejčího Pagáče a tam bylo možno žádaný nocleh zařídit. O vše jsem se osobně postaral.

 

Krátce po půlnoci přišel do mého bytu německý důstojník s poddůstojníkem a bezohledným, hrubým způsobem s napřaženými pistolemi mne donutili, abych šel ihned s nimi. Nenechali mne ani hrubě obléci a vyvedli mne na silnici. Tam u školy stál motocykl a vedle něho 64letý krejčí Pagáč se svým synem. S klením a kopnutím mne důstojník vyzval, abych s oběma Pagáči tlačil motocykl směrem k Růžďce. Když jsme přišli k hostinci u Šrabánků, zastavili se a důstojník střílel do oken hostince a řval při tom vztekem. Pak jsme tlačili motocykl za asistence vojáků s připravenými puškami až na dolní konec vesnice.

Zde jsme spatřili tři děla a muniční vozy obrácené vzhůru k vesnici. Jedno dělo bylo v palebném postavení proti Oznici, druhé za silnicí proti Pržnu. Před toto dělo nás postavili těsně k sobě a kolem nás stráž čtyři vojáky.

Důstojník stráži nařídil, aby každý z nás, kdo se pohne, byl ihned zastřelen. Neměli jsme tušení, proč jsme byli zatčeni. Než surový důstojník odešel, přistoupil ke mně a pravil, že nebudou-li nalezeni dva důstojníci a jejich sluha, je osud nás tří zpečetěn. Tak jsme stáli od půl jedné v noci do osmi hodin ráno bez nejmenšího pohybu na rozmoklé cestě. Zima námi jen lomcovala. Asi ve tři hodiny v noci jsem se šeptem odvážil zeptat Pagáče, co se vlastně stalo. Ten mně v úryvcích opatrně šeptem pověděl, že partyzáni k němu přivedli asi ve 22 hodin dva německé důstojníky a jejich sluhu svázané, tam je odzbrojili a odvedli někam pryč. Počínal jsem tedy chápat zuřivost Němců.

Po osmé hodině ráno obrátili všecka děla i vozy směrem k nádraží v Růžďce, nás postavili opět před děla a čekali jsme do 10 hodin na velitele baterie. Ten konečně přijel a hned nařídil, aby všichni muži, jdoucí po cestě z Mikulůvky nebo do ní, byli zadrženi a postaveni k nám. Pak odejel do Mikulůvky, kde znovu prohlédl byt krejčího Pagáče, načež se vrátil a nařídil pochod ke stanici. Bylo nás již 24 zatčených. Na okresní silnici jsme zabočili k Meziříčí a v Jarcové jsme byli zavedeni na dvůr v Češkově mlýně, kde nás beze stravy drželi pod stráží celý pátek až do 22 hodin. Pak nás zavedli do podkrovní světnice v hostinci proti mlýnu, zamkli a postavili stráž o dvou mužích. V noci nikoho nepustili ven, až ráno nás zase vyvedli na prostranství mlýna. Hlad jsme necítili, jen zima námi zle lomcovala. Kol deváté hodiny ráno přijel od Meziříčí velitel baterie, poručík, vyšetřil, odkud každý z nás je, načež muže z obcí Růžďky, Bystřičky, Jarcové, Meziříčí a jednoho chlapce z Mikulůvky propustil.

Zbylo nás 15 mužů z Mikulůvky a nevěděli jsme, co s námi zamýšlejí. Netušili jsme nic dobrého. Pak nařídili pochod zpět ke Vsetínu, důstojník jel autem napřed. Před kovárnou u mostu nás zastavili a znovu zjišťovali, jsme-li všichni opravdu z Mikulůvky. Jako tajemník jsem to musel za obec potvrdit. Propustili ještě další čtyři občany z Mikulůvky. Na silnici stál připravený vůz pro odvezení mrtvol. Nás zbylých 11 mužů zavedli pak na hráz Bečvy, proutím vysoko zarostlou, a rozestavili nás před osm vojáků a dva poddůstojníky k postřílení. Nastaly trapné scény, pláč, prosby atd. Mluvím plynně německy a proto jsem požádal důstojníka, abych směl promluvit. Ten, uslyšev němčinu, povolil. Pravil jsem, že všichni odsouzení k smrti pracovali již šest let ve Zbrojovce pro německou armádu a nyní mají být nevinně postříleni. Odpověděl jen, že já a oba Pagáči musíme být zastřeleni za obec a ostatní jako rukojmí rovněž. V té chvíli přijížděl na motocyklu německý poddůstojník a volal zdálky na důstojníka, že veze důležitou depeši.

Důstojník ji přečetl, zavolal ihned dva jiné důstojníky, o něčem se radili a rychle odešli. O nás se již nestarali.

Oba němečtí poddůstojníci nás vyvedli zase na silnici a dále směrem k Mikulůvce. Pravili mně, že mají rozkaz nás zastřelit, ale že nám chtějí dokázat, že Němci jsou ještě lidé. Vybídli mne, abych vyhlédl schůdné místo návrším směrem k Mikulůvce. Tam nás na silnici postavili do řady a na zapísknutí abychom rychle utíkali do lesa. Oni, Němci, že musí vystřílet každý dva zásobníky nábojů, po nás však střílet nebudou. Tak se stalo. Na strom Němci pověsili tabulku, že 11 mužů zde bylo zastřeleno pro podporu partyzánů.

Kdyby byl německý motocyklista nedojel včas, nebyli bychom dnes již mezi živými. Za dva dny jsem se dověděl, že velící důstojník byl náhle odvolán a provedení exekuce bylo mu tehdy zakázáno.

(Edmund Poletín)

 

NOVÝ HROZENKOV

Již řadu dní před osvobozením bylo viděti na ulicích a všude jinde zvláštní ruch, neklid i pohnutí. Německé vojsko spolu s Maďary ustupovalo již několik dní v proudech po hlavní silnici ze Slovenska na Vsetín. Lidé žili v netrpělivém očekávání, co přinesou nejbližší dni, neboť každý pevně věřil, že již brzy nadejdou. Mluvilo se, že ustupující německá armáda bude plenit a pálit domy, jak o tom již předcházely zprávy ze Slovenska. Občané tajně ukrývali své skrovné zásoby potravin a šatstva i prádla, aby je uchránili před možným drancováním a ohněm. Díky Bohu, že Němci u nás neměli k tomu už dost času !

Ve středu 2. května se roznesla vesnicí zpráva, že se na hřebeni Javorníků již rozpoutaly boje, místy bylo již skutečně zřetelně slyšet střelbu z pušek, kulometů a německých lehkých děl, která z údolí Břežité a Vranče ostřelovala naši postupující armádu na Javorníkách.

Ve čtvrtek 3. května přešly již různé československé jednotky údolím Kychové k Hovězí a také jinými údolími ze Slovenska na Moravu. Uzavřely hlavní silnici u Bařin a Huslenek na Hovězí a začal se pravidelný boj s německým vojskem, které chtělo stůj co stůj uvolnit silnici ke Vsetínu.

Boj trval celý den a Němci byli nuceni couvat směrem k Halenkovu. K večeru již střelba ustávala. Německé vojsko se snažilo za tmy a mlhy stáhnout se údolím Dinotice k Cábu a jejich vozatajstvo se vracelo ve čtvrtek odpoledne z Halenkova do Velkých Karlovic, aby aspoň přes Soláň a Rožnov mohlo dosáhnout Valašského Meziříčí. Byly to vskutku ošklivé dny, plné nejistoty, jak se vlna bojů naším krajem přežene. I počasí bylo velmi nepříznivé, neboť celé tři dni pršelo, valily se mlhy a chvílemi i sněžilo.

Přišel pátek 4. května Den Osvobození. Na silnici se objevily brzy ráno první hlídky československého vojska a tato radostná zpráva se roznesla vesnicí rychlostí blesku.

I příroda jakoby se radovala, sluníčko se opět smálo nad našimi horami a nastal krásný, hřejivý májový den, jeden z nejkrásnějších pro nás všecky, kteří jsme jej po šesti letech nevolnictví toužebně očekávali. Lidé jásali, slzeli radostí, tiskli si ruce a přáli si na cestě v novém, svobodném životě všechno nejlepší. Na domech se objevily naše vlajky a prapory, místní občané dobrovolníci chopili se zbraní a počali čistit nejbližší okolí a lesy. Byli přiváděni němečtí zajatci a hned odzbrojováni. Vyčišťovací akce probíhaly klidně a bez ztrát na životech a majetku.

Týž den odpoledne proudily po silnici ke Vsetínu oddíly československého i ruského vojska, ustavičně nadšeně vítány obyvatelstvem. Vojáci se netajili uznáním, že jsou tu všude vítáni mnohem radostněji nežli na Slovensku.

V boji za osvobození obce byl ve čtvrtek dne 3. května večer v údolí Vranča těžce raněn československý štábní kapitán Peroutka z Uherského Hradiště, který za několik dní ve vsetínské nemocnici podlehl svému zranění.

Hmotných škod za osvobozovacích bojů v naší obci nebylo.

(Jindřich Hranoš)

 POPRAVA V NOVÉM HROZENKOVĚ 

Na podzim v roce 1944 v době slovenského povstání přecházelo přes naše Javorníky mnoho nadšenců na pomoc bratřím Slovákům. Přecházeli jednotlivě i hromadně, podporováni a převáděni místními lidmi. Přešla zde na Slovensko i celá skupina 16 našich četníků.

 

Gestapo, SS-manni a německá pohraniční celní stráž vyvíjeli tu horečnou činnost, aby přechod přes hranice znemožnili. V německých zaměstnancích Thonetova velkostatku našli tu oddané pomocníky. Dne 14. září 1944 zadrželi lesní správce Št. Dittrich a lesmistr Josef Zezula na Javornících tři muže. Byli to Václav Koňařík z Nového Hrozenkova, Oldřich Neumann z Hranic a bývalý strážmistr vládního vojska František Mašláň. Lesníci odevzdali zadržené muže německým pohraničním celníkům. Na celní stanici v Novém Hrozenkově byli všichni tři ihned přísně vyslýcháni a podrobeni tělesné prohlídce pro podezření, že chtěli překročit slovenské hranice. Poslední z prohlížených František Mašláň vytáhl však náhle pistoli, zastřelil oba prohlížející celníky a vypálil i na třetího, který předstíraje zranění padl rovněž na zem. Mašláň jim odebral pistole a náboje, vyskočil oknem a prchal k lesu. Do místnosti se ihned vřítili ostatní němečtí celníci, zajistili oba zatčené a pustili se s policejními psy za Mašláněm.

František Mašláň dostihl již lesa, policejní psi však zachytli jeho stopu a brzy ho dohonili. Čtyři dotírající psy zastřelil, v lese Kladňačce byl však obklíčen a v přestřelce ubit mnoha výstřely. Jeho mrtvolu museli občané na rozkaz gestapa snést do márnice v Novém Hrozenkově.

Koňařík a Neumann byli pak surově zbiti a ztýráni a předáni gestapu na Vsetíně. Celní komisař je obvinil z účasti při zastřelení obou německých celníků a navrhl pro ně trest smrti. Současně žádal, aby byl pro výstrahu zastřelen každý pátý muž z Hrozenkova pro podporu živlů nepřátelských Říši. K těmto represáliím sice nedošlo, ale v důsledku této události vydal říšský ministr K. H. Frank dne 16. září 1944 pověstné nařízení o trestu smrti za každý pokus neoprávněného překročení slovenských hranic.

Ačkoliv Koňařík a Neumann byli zatčeni dva dni před vydáním nařízení a úmysl překročit slovenské hranice jim nebyl vůbec dokázán, byli dne 16. září odsouzeni soudem SS k smrti provazem a téhož dne o 9. hodině ráno v Novém Hrozenkově popraveni. Šibenici si museli sami postavit. Veřejná poprava se konala na louce u mostu přes Bečvu. Provedli ji SS-manni za přítomnosti vsetínského gestapa. K popravě se museli dostavit naši četníci z okolních stanic. Dobrovolných diváků z řad občanstva nebylo, jen hrůza a děs v okolních chalupách.

Oba popravení byli ponecháni 24 hodin pro výstrahu na šibenici, na druhý den byli pak za dozoru gestapa sejmuti a spolu s mrtvým Mašláněm odvezeni vlakem do Moravské Ostravy ke zpopelnění.

Jejich mučednická smrt velmi vzrušila celý kraj a zatvrdila ještě k většímu odporu. Oba udavače stihl zasloužený trest. Lesmistr Zezula byl popraven československými vojáky dne 4. května 1945, správce Dittrich byl odsouzen k smrti lidovým soudem a rovněž popraven.

 

SMRT ORSÁGOVY RODINY V JASENÍKOVĚ

Dne 5. ledna 1945 byla na pasece v Jaseníkově u Nového Hrozenkova vyvražděna rodina Jana Orsága. Jan Orság, 84letý stařec, a jeho 14letý syn Bohuslav uhořeli v plamenech domku, žena Marie, 50letá, podlehla smrtelnému zranění ve vsetínské nemocnici.

 

Celý tento hrůzný čin nacistické německé tyranie byl spáchán proto, že se v domě Jana Orsága skrýval partyzán Pavel Bitala, syn Marie Orságové z prvního manželství.

Nezjištěný udavač prozradil německým financům, že se na Orságově pasece zdržuje potají partyzán Pavel. Dne 5. ledna byl domek na Jaseníkově znenadání obklíčen Němci, prohledán, zatím co se Pavel ukryl na půdě. Když Němci vystupovali na půdu, vznikla přestřelka, při níž se Pavlovi podařilo utéci. Nezraněn proklouzl uprostřed palby řetězem pronásledovatelů a z dálky sledoval další tragédii své rodiny.

Nebylo už možno přesně zjistit, jak se co událo, mrtví nemluví. Podle různých známek byl starý Orság nejprve týrán a mučen při výslechu, pak zastřelen nebo postřelen a vhozen do hořícího domku, který byl mezitím zapálen.

Stejný osud stihl syna Bohuslava. Matka, ač nemocná, utekla až k lesu, tam však byla postřelena a po dvou dnech skonala na těžké zranění v nemocnici na Vsetíně.

Jeden z německých financů, kteří se zúčastnili tohoto vraždění, chlubil se druhého dne, že si v životě ještě nikdy tak nezastřílel, jako na Jaseníkově.

Hrozenkovští občané vybudovali na místě tohoto hrůzného činu mohylu, aby jako němý svědek připamatovávala německou zločinnost.

 PRŽNO 

        V posledních dnech tu byla německá výcviková setnina Kutter, která sem přišla 23. ledna a usadila se v obou školních budovách i ve sborovém domě. Když 30. dubna v pět hodin ráno náhle odešla, nastal v obci nezvyklý klid. Ten však netrval dlouho, neboť již v úterý 1. května dorazil sem menší oddíl vozatajstva a jedna technická četa. Ve středu 2. května přenocovala zde 11. výcviková setnina z Nového Hrozenkova a 3. května větší oddíl Todtovy organizace, který zde narychlo zřizoval pěchotní zákopy na stráních po levém břehu Bečvy. Při tom zničil několik polí jarního osevu. V odpoledních hodinách však tento oddíl náhle odešel pro přestřelku s partyzány ve zbrojovce v Jablůnce, při níž byli zabiti dva němečtí důstojníci. V domnění, že celá zbrojovka je v rukou partyzánů, došlo k jejímu ostřelování z děl menší ráže, které však bylo přerušeno nečekanou palbou partyzánů z prženského katolického hřbitova. Němci se pak stáhli zpět za mlýn a za hostinec U papírny.

        V pátek 4. května, v den osvobození Vsetína, vrátil se sem před polednem znovu onen zákopnický oddíl, aby pokračoval v kopání zákopů. Avšak ve 20 hodin před vyhozením objektů jablunecké zbrojovky odešly kvapně všechny německé jednotky směrem k Meziříčí, zanechavše zde něco zákopnického nářadí, jehož bylo pak vhodně použito při opravách zničených mostů.

        Časně ráno 5. května po poškození ratibořského mostu došlo k silnější přestřelce v Jablůnce mezi slabším oddílem německé pěchoty a partyzány, kteří se již spojili s oddíly čs. vojska od Vsetína. Přestřelka trvala s velkou prudkostí podél železniční trati asi do šesti hodin a vyčištěním Jablůnky od Němců bylo současně osvobozeno i Pržno.

        Zpráva, že v Jablůnce jsou již čs. vojáci, způsobila u místních občanů nesmírné nadšení a radost. Plni nadšení posbírali lidé doma poživatiny, nápoje, zavařené maso ve sklenicích, sádlo, pecny chleba, buchty, víno i samohonku a pospíchali občerstvit naše vojáky, tak dlouho toužebně očekávané.

        Přestřelka v Jablůnce trvala a německý oddíl z Pržna couval přes Lýkový potok směrem k Hodoňům a přes kopce v Hlinském opět na silnici. Z občanů tu nebyl nikdo zraněn ani zabit.

        Při slavnostním projevu občanstva v pondělí 7. května byl na pomníku padlých v minulé světové válce opět slavnostně umístěn lev, který byl do té doby před Němci zakopán u místní hasičské zbrojnice. Slavnosti se zúčastnily i první jednotky Rudé armády, které právě dorazily do obce. Pokračovaly pak v pochodu směrem k Lazům a k Podolí, kde se v lesích za Mikulůvkou a Oznicí přes silnou nedělní dělostřelbu dosud zdržovaly silnější německé jednotky.

 

 

RATIBOŘ

V týdnu od pondělka 30. dubna 1945 dostávaly již události rychlý spád. Fronta se k nám přibližovala se tří stran. Od Ostravy, od Slovenska přes Vláru a od Uherského Brodu. Lidé si chystali věci k uschování do sklepů nebo do jam, které měli již připraveny. Činili tak ze strachu před rabováním německých vojsk a také proto, aby uchránili nejpotřebnější věci před požárem, kdyby válka řádila v kraji a ve vesnici.

Dne 30. dubna přišly do dědiny nové německé trény. Vojáci bydleli po domech a koně museli lidé nechat po stodolách. Němečtí vojáci byli skleslí a znechucení marností boje. Pokud se dávali s domácími lidmi do řeči, projevovali touhu vrátit se domů k rodinám a k práci. Ve škole bydleli vojáci Todtovy organizace. Měli stavět ještě překážky, k práci se však už nedostali. Události jim vyrazily krompáče a lopaty z rukou.

Lidé nepracovali, jen pozorovali a čekali. dívali se s úžasem, jak se Německo bortí a hroutí na všech stranách a jak přichází veliká hodina našeho osvobození. Zprávu, že se upravují politické poměry v Protektorátě, nebral již nikdo na vědomí a stejně i výzvu K. H. Franka, ať všichni jdou 2. května za svou prací. Ten týden dělníci ve Zbrojovce už nepracovali. Ve čtvrtek 3. května si jeli jen pro mzdu, avšak peněz již nedostali.

Ve středu 2. května ohlásil rozhlas, že Adolf Hitler "padl v boji jako hrdina" při obraně Berlína. Několik dní však už kolovala zpráva, že umírá na výron krve do mozku.

Úřední oznámení Hitlerovy smrti působilo silně na německé vojáky, kteří byli v naší obci. Ne pro smrt svého vůdce, ale proto, že cítili, jeho smrt že je posledním znamením konce jejich světa.

Ve čtvrtek 3. května odjely trény i vojáci Todtovy organizace. Ten den se dědina vzrušila zvěstmi o bojích partyzánů ve zbrojovce v Jablůnce. Náhle přišla zpráva, že sem přijíždí německé dělostřelectvo. Toho se vesnice zalekla. Odpoledne přijeli jejich ubytovatelé, psali na stodoly počet koní a mužů, aniž to třeba oznámili majitelům domů. Dělostřelectvo přijelo pak v noci.

V pátek 4. května měla dědina nový ráz přítomností dělostřelectva a tabulkou u Vojvodíkova hostince, že je tam vedení fronty. K deváté hodině zahřměla první dělová rána, která po výstřelu táhle zavyla, což bylo znamením, že bylo vystřeleno na blízku. Ještě několikrát zavylo dělo. Stálo na horním konci vesnice u Šťastných. Obyvatelstvo žilo v úzkosti, aby odvetné rány nezačaly dopadat na naši vesnici. Potom bylo ticho, ale dědina cítila, že vstoupila do samého ohniska válečného dění. Policajt oznámil bubnem, že kdyby byl v obci zabit německý voják, bude za něho popraveno deset civilních osob a vesnice že bude vypálena. Nikdo ani netušil, jak blízko byla tehdy záhuba. Na území obce byli zastřeleni dva němečtí vojáci, ale byli hned partyzánem zahrabáni. A Němci neměli už ani času uvědomit si tuto ztrátu. A hned nato se ozval buben znovu. Nikdo se nesmí ukázat na ulici, sice bude zastřelen, ať je to muž, žena nebo dítě. Bylo povoleno pět minut na vyprázdnění ulice, pak bylo vidět přecházet už jen vojáky. A ještě jednou zarachotil buben. Vyzýval zemědělce, aby snesli k silnici seno na připravený vůz.

Před polednem zazněly dva výstřely. To vojáci stříleli na dva chlapce z Kateřinic. Byly to partyzánské spojky, které měly zjistit, kolik vojáků má nepřítel v dědině. Chlapci si vzali za záminku, že jdou pro chléb k pekaři. Protože je však voják doprovodil až k pekaři, nemohli tam vyřídit partyzánský vzkaz a tím se stalo, že noční partyzánská akce měla potom jiný ráz, než jak byla chystána.

Odpoledne probleskovaly zprávy, že se na Vsetíně bojuje a že Vsetín hoří. Myslelo se však, že tam bojují jen partyzáni, ne naše vojsko. Na německých vojácích bylo patrno tiché zoufalství. Věděli, že jsou obklíčeni a že již neuniknou. Před večerem se připravili k odjezdu. Báli se však způsobit hluk, aby na sebe neupozornili partyzány, a tak zůstali stát na silnici.

Lidé ulehli na noc oblečeni. Ve dvě hodiny v noci se náhle ozvaly výstřely. To prženští a jablunečtí partyzáni stříleli po vojácích. Vojáci střelbu neopětovali, nýbrž rychle odjížděli k Hošťálkové.

Ráno v sobotu 5. května vycházeli lidé opatrně z chalup. Po vojácích nebylo ani zmínky, jen koňský trus na silnici ukazoval, kde v noci stály jejich trény. Zásluhu o to, že německé dělostřelectvo uniklo ještě v noci, měli partyzáni. Jinak by jistě ve vesnici došlo k boji.

Před sedmou hodinou ranní pozorovali lidé na dolním konci dědiny, že od Jablůnky táhne po silnici zase nějaké vojsko. Část vojáků postupovala i po kopcích. Obec byla bez zpráv, pošta byla zavřena, elektrický proud nešel. "To nejsou Němci ! To jsou, myslím, partyzáni !" volali lidé překvapeně, když se vojáci přiblížili. Nebyli. Byla to již naše československá armáda...

Lidé ji vítali s radostným úžasem a s pohnutím. Hned snášeli koláče, chléb s máslem, kávu, mléko. Na domech zavlály rudé a československé prapory. Chlapci i děvčata odprovázeli vojáky, nesli jim zbraně a munici. Půl dne procházela československá armáda dědinou. Hluboce k srdci promlouvaly československé praporky na jejich vozech a značka CS. - Opět svoji !

Most přes Bečvu byl za svítání Němci vyhozen. Hned se tam sešlo mnoho lidí z okolních vesnic, takže ještě téhož dne byl most sjízdný. Tato pohotovost našich lidí mile působila na vojáky. Také rádi viděli, že muži i chlapci se hned sami hlásili o zbraně. Připravený národní výbor zahájil ihned činnost.

Odpoledne se však naše vojsko počalo od Hošťálkové vracet. Zadní část šla již spěšně. V Hošťálkové byli napadeni silnou a dobře ozbrojenou skupinou Němců, která přišla z hor od Semetína a Liptálu údolím Štrbkové. Lidé z horního konce Ratiboře utíkali dolů s uzlíky a s dobytkem, na vesnici sedla hrůza. Naši vojáci počali postupovat opět k Hošťálkové horami, chlapci jim přinášeli ochotně a horlivě munici. Němci ustoupili také do hor, takže naše vesnice byla ušetřena střelby. Ani jeden dům nebyl poškozen a nikdo nebyl do té doby zabit ani zraněn. Němci se však už neozvali, byli u Hošťálkové rozprášeni do lesů.

Noc byla klidná, protože v naší dědině nocovalo čs. vojsko. Hůře tomu bylo v neděli 6. května. Vyprávělo se, že od Meziříčí ustupuje silná německá skupina horami směrem k nám, že od Hošťálkové přes Kosiska do Kateřinic přešlo asi 80 Vlasovců. Vojska v dědině již nebylo a partyzáni měli jen málo zbraní a střeliva. Obyvatelstvo žilo opět v úzkosti před nastávající nocí. Kolem 23. hodiny začaly dědinu osvětlovat rakety. Mnozí mysleli, že jsou to už Vlasovci. Byla to však Rudá armáda, která se v naší dědině zastavila. Ve vesnici se objevili už jen Němci, kteří byli zajati v horách.

V neděli 13. května byly v místním evangelickém kostele děkovné bohoslužby. Nejdojemnější byla chvíle, když na ukončení lid zpíval zase svobodně obě naše hymny po prvé po tak dlouhé době. Lidé při tom dojetím slzeli...

 ( Františka Malučká)

 

ROKYTNICE

Ve čtvrtek 3. května, v předvečer památného dne osvobození, se situace v naší obci přiostřovala. Dunění děl se blížilo. Obyvatelstvo, které již několik dní z větší části nechodilo do práce, obstarávalo poslední nákupy a činilo zabezpečující práce pro případ, že by tu došlo k větším bojům. Večer opustil naši obec poslední zbytek ubytovaného německého vojska, destrukční oddíl. Každému bylo jasno, že přichází pro nás nejdůležitější chvíle této války. V rudé záři hořících vagónů na vsetínském nádraží a ve hřmění detonací, jimiž Němci ničili železniční trať a Zbrojovku na Vsetíně, rodil se nezapomenutelný pátek.

První bojové akce, související s osvobozením naší obce, začaly tu v pátek 4. května ráno. Na všech stranách se ozývaly ojedinělé rány z pušek i souvislý rachot kulometů. Partyzánská činnost oživla. Kopec Žamboška byl již od rána obsazen partyzány. místní obyvatelstvo dělalo partyzánům spojky s městem, přestřihovalo Němcům telefonní vedení a bylo připraveno, aby v případě, že by dostalo zbraně, mohlo ihned zasáhnout činně do bojů. Tři němečtí vojáci, procházející v poledne obcí, byli obyvatelstvem bez boje odzbrojeni. Také v Janišově zajali partyzáni tři německé vojáky i s povozem.

Vůči civilnímu obyvatelstvu chovali se Němci jako vždy bezohledně a krutě. Ze svých posic na kopcích stříleli na osadu Janišov, při čemž byl místní občan Josef Videcký postřelen do nohy. V sobotu, když byla naše obec již osvobozena, byl Němci zavražděn pasekář Julius Plachtovič, jemuž kladli za vinu, že přestřihl drát telefonního vedení. Musel si sám vykopat hrob a byl zastřelen. Do jeho domku hodili granát. Přibližně v tutéž dobu zajal hlouček Němců v Janišově 15 chlapců a tři děvčata a vláčel je při ústupu s sebou za stálého vyhrožování, že v případě, budou-li partyzány nebo čs. vojskem vypátráni, všechny zajaté postřílí a osadu Janišov vypálí. Teprve po dvouhodinném trmácení byli zmínění propuštěni.

Obec Rokytnice byla osvobozena příchodem československého a ruského vojska v pátek 4. května 1945 kolem 16. hodiny. Československé vojsko proniklo do naší obce s kopce Bečevné, prošlo obcí a pronikalo dále k Semetínu, jiná část zamířila na Vsetín. V lesích nad Janišovem zůstalo však několik hloučků Němců, kteří ještě v sobotu a v neděli ostřelovali osadu.

Přivítání osvoboditelského vojska obyvatelstvem bylo velmi srdečné. Když občané zjistili, že vojsko hrnoucí se s kopců jsou Čechoslováci, vyšlo osvoboditelům rychle vstříc a obdarovávalo je jídlem, pitím a cigaretami. Za malou chvíli byly všechny veřejné a většina soukromých budov ozdobeny vlajkami a lidé, ozdobení trikolórami, vycházeli na ulici, aby provolávali slávu osvoboditelům a radovali se z osvobození.

Mimo zavražděného Plachtoviče nebylo ve zdejší obci ztrát na životech. Rovněž žádné větší hmotné škody nebyly obci způsobeny. Pouze telefonní a elektrické vedení bylo Němci přetrháno a dům Plachtoviče byl poškozen výbuchem granátu. Pohřeb J. Plachtoviče se konal na Vsetíně současně s ostatními vsetínskými obětmi osvobozovacího boje.

Za dodatečných vyčišťovacích akcí, prováděných místními partyzány a dobrovolníky, nedošlo k větším přestřelkám ani ztrátám. Za poslední akce, prováděné v sobotu 12.

května za účasti 20 partyzánů a 30 občanů, bylo prohledáno celé okolí a nebyl pozorován již žádný německý voják.

 (Erhard Černík)

 

 

RŮŽĎKA

Slavným dnem osvobození naší obce byla sobota 5. května 1945. Před tímto dnem se ve zdejší obci zdržovali několikrát němečtí vojáci. Jejich chování bylo většinou pánovité, hrubé a drzé. Ve škole znečistili všecky místnosti a zničili mnoho pomůcek. V soukromých domech si nepočínali lépe.

 

Poslední noci před osvobozením bylo vzato 10 místních občanů jako rukojmí pro přestřihnutí telefonního spojení německého dělostřelectva a o půl noci veřejně vyhlášeno, že zajatí rukojmí budou v případě další sabotážní akce zastřeleni.

Proto není divu, že všechno občanstvo nedočkavě očekávalo svých osvoboditelů. První z nich se objevili v sobotu 5. května o 16. hodině, přešli přes kopce od Jablůnky. Byli to ruští vojáci. Přes nebezpečí, že každou chvíli se může strhnout přestřelka, spěchalo jim naše obyvatelstvo vstříc s květinami, pohoštěním a občerstvením. Vesnice se rozzářila barvami našich praporů. Ruští vojáci i důstojníci byli srdečným přijetím u našeho lidu velmi potěšeni a rozradostněni.

V naší obci se neodehrály žádné bojové akce, byla obsazena docela hladce. O život tu nepřišel nikdo a také nevznikly žádné hmotné škody. V blízkém však místy boje přece rozvířily.

Děkovné bohoslužby se tu konaly v neděli 6. května. Slavnostní projev k osvobození se konal v sobotu 12. května. Zahájen byl mohutným průvodem obcí s hudbou. Na projevu vzdali místní představitelé národního výboru hold vítězné Rudé armádě, maršálu Stalinovi a našemu presidentu Dr. E. Benešovi.

 (Jan Klvaňa)

 

 

SENINKA

 Poslední dny před osvobozením zdejší obce k nejtísnivějším z celé války. Oddíly SS-mannů, vedené zrádci, vypalovaly v okolí statky, mučily a za živa házely do ohně rodiny, které podporovaly partyzány. Všichni obyvatelé žili ve stálé obavě, koho zradili z naší vesnice, komu u nás němečtí soldáti chystají strašný konec. Vždyť stejně jako jinde i v Senince většina obyvatelstva přechovávala a podporovala jednotky partyzánské.

V posledních dubnových dnech vybrali partyzáni Němcům, usazeným v naší vesnici, skladiště střeliva a následující noci přepadli velitelství těchto jednotek. Strhla se přestřelka. Na druhý den prohlašovali Němci, že každý desátý občan v naší obci bude zastřelen. Obyvatelé stěhovali potají majetek do hor. K slíbené persekuci nedošlo, ale Němci dali nové ultimatum. Za každého zraněného vojáka německého bude zde zastřeleno deset osob, za každého mrtvého sto osob. V době od 19 do 7 hodin nesměl nikdo vyjít z chalup y a přes den se nesměl nikdo vzdalovat z vesnice. Nesmělo se pracovat v poli, ani pást dobytek. Neuposlechnutí se mělo trestat smrtí. Všichni občané tu byli však svorní jako snad nikdy v dřívějších dobách. A vítězná Rudá armáda a v ní československé vojsko se již blížilo.

Ve čtvrtek 3. května odpoledne ve spěchu odjížděla poslední německá jednotka z naší dědiny a na rozloučenou ukradla ještě dvě krávy, dvě telata a dva vepře. Večer na kopcích nad Seninkou se formovaly stovky dobrovolníků pod vedením ruských partyzánských důstojníků. Rozhodná chvíle přicházela.

Již druhý den ráno - v pátek 4. května 1945 - zatřeskly první výstřely prvních československých jednotek, které sem přešly přes kopce od Hovězí do Leskovce a Valašské Polanky. Dobíjely hloučky Němců, kteří prchali do hor. Ve vsi se nestřílelo. Všem občanům spadl kámen se srdce. S jásotem vítali naši armádu na rozcestí u hlavní silnice.

Do naší dědiny přišla čs. jednotka s minomety z Hovězí až k večeru, aby přes hory projela dále směrem na Liptál. Všichni vojáci jen zářili nad radostným a upřímným uvítáním a pohostinstvím. Z úst vojáků bylo slyšet, že tu cítí, že jsou doma, a že je ještě nikde tak neuvítali. Každá památka na německé tyranství už dávno zmizela a naše i ruské vlajky, vlající se všech domů, hlásaly nám znovu a znovu, že jsme svobodni a že nám nastává nová radostná doba.

V následujících dnech muži z vesnice společně s vojenskými jednotkami i sami prohledávali hory a pátrali po roztroušených Němcích. Z vesnice bylo vojsku odevzdáno 13 německých zajatců. Ztrát na životech v naší obci nebylo.

První kroky všech občanů při národní slavnosti vedly k pomníku padlých, kde jim poděkovali za jejich oběti a slíbili, že ze všech sil budou nyní pracovat při budování našeho státu, opět svobodného.

 (Ludmila Hladká)

 

 

ÚSTÍ U VSETÍNA

Poslední dny před osvobozením se naše silnice netrhly transporty německého vojska. Barikády před silničními mosty byly připraveny a všude - i v zahradách - byla upravena kulometná hnízda. Na mostech byly připraveny výbušné nálože. Obyvatelstvo v obavách schovávalo cennější věci do krytů. Některé sklepy byly upraveny pro nouzové byty.

Ve čtvrtek 3. května odpoledne rychle odjelo všecko německé vojsko zde ubytované směrem ke Vsetínu. Zůstal jen destrukční oddíl a hlídky. Vojáci se posilovali alkoholem. Obyvatelé byli uvědoměni, že večer budou vyhozeny do vzduchu železniční mosty přes Senici. Proto jsme v chalupách uložili vnitřní okna do sklepů a vnější otevřeli. V 18 hodin zaburácela strašná, ohlušující rána. Oba mosty přes Senici se zlomily a zhroutily do vody. V okolních staveních vznikla spoušť, střechy byly potrhány, okna rozbita a místy vyrvána i s rámy, omítky otlučeny a někde stropy i zdi pobořeny. Jejich obyvatelé rychle vyhledávali úkryt pro nastávající noc ve staveních v horní časti dědiny. O dvě hodiny později zazněl nový výbuch k úplnému zničení mostů.

Potom bylo oznámeno, že nadjezd a most přes Bečvu budou vyhozeny příští den ráno v šest hodin. Stalo se tak v pátek 4. května již o půl páté hodině ráno. Smutný byl pohled na krásné, nyní zničené mosty. Okolní stavení tu utrpěla ještě více. Největší škodu měl kolář Hučík, jemuž byla dílna rozmetena a stroje zničeny. Těžce bylo poškozeno ještě 13 dalších domů. Všichni němečtí vojáci ihned po výbuchu prchali ke Vsetínu.

A hned po tom následovala krásná chvíle. V obci se objevili první hoši československého vojska a naši partyzáni. Několik jich prý nocovalo přímo v obci v Trlicově hrobce. Škoda, že tam byli isolováni a v menšině proti obsazené trati, jinak by byli jistě zabránili zničení mostů. Všude byli s jásotem uvítáni a pohoštěni. Ale mládenci, ač téměř nespali, ihned se zbraní pronásledovali zbytky opožděných Němců. Pět jich brzy zajali a jeden německý voják se utopil v rozvodněné Senici.

Jednotky čs. vojska přišly od Hovězí a rychle jich přibývalo. U Žebráčky směrem ke Vsetínu se strhl prudší boj, tam měli Němci kulometná hnízda, ovládající příchod ke Vsetínu. Po poledni přišly silnější čs. oddíly, které prošly Ústím a překročily kopce směrem na Lhotu, zřejmě ve snaze zahájit boj o Vsetín také z boku od Lhoty.

Byl to radostný pocit: jsme svobodni ! Na škole byla ihned vztyčena československá vlajka a v oknech se objevily naše státní a rudé praporky. Německé nápisy se všude ihned odstraňovaly, na zbrojnici a jinde se rychle psala hesla: Sláva ČSR a SSSR ! Pryč s Němci ! a pod.

Naši lidé hned spěchali, aby uvolnili silnici u rozbitého nadjezdu. I z Leskovce přispěchali občané, aby v tom pomohli. Němci jejich práci rušili střelbou z minometů.

V okolí dopadlo několik min, poslední zasáhla Kurtinovo stavení, kde prorazila stěnu a těžce zranila dva lidi. Střepinami min byl zabit mladý občan Josef Výchopeň z Leskovce, který pomáhal při mostu, a padl také čs. vojín Ivan Rašinec. I dva koně tu byli zabiti. Jedna z min poškodila také novostavbu Karla Mikuše u nádraží.

V sobotu 5. května se ubytoval v obci štáb čs. brigády (pplk. Kutuzov). Přes Bečvu přímo nad hladinou budovali ruští pionýři rychle zatímní dřevěný most. Byl hotov za dva dny. Transporty našich a ruských vojsk objížděly zatím přes Johanovou.

V neděli 6. května byli na našem hřbitově slavně pohřbeni dva padlí čs. vojáci. Při pohřbu hřímala od severu děla a lidé se slzami v očích zpívali naše krásné hymny.

Týž den byli pohřbeni v rokli za bylnickou tratí dva němečtí vojáci, bez rakví, a hrob jim vykopali němečtí zajatci.

(Jan Janáček)

 

VALAŠSKÁ POLANKA

 Před osvobozením byla naše obec obsazena Vlasovci, kteří si tu počínali tak, že jeden z nich musel být popraven pro znásilnění provdané ženy. Bydleli ve škole a v hostinci u Kovaříka. Školu v pravém slova smyslu demolovali a střelbou z automatu ohrožovali každého, kdo bydlel ve škole. V noci vnikli násilně do bytu řídícího učitele a vůbec se chovali hrubě nevázaně. Byli zde určeni k tomu, aby stíhali partyzány. Když se fronta přiblížila k Lidečku a střelba se již ozývala v blízkosti, opustili obec.

Zatím se rozestavila v obci německá děla a zahájila palbu. Obcí procházely dnem i nocí ustupující německé oddíly. Lesy v okolí obce byly obsazeny partyzány, takže do lesů nemohly německé oddíly vniknout, aby se tam zadržely.

V noci na 3. květen vyhodili Němci zařízení dráhy v obci. Německé dělostřelectvo večer 3. května odvezlo děla a ustoupilo směrem k Ústí. V noci na 4. květen odtáhlo i všecko německé vojsko k Ústí a ráno dne 4. května mezi osmou a devátou hodinou vtáhla Rudá armáda zároveň s oddílem československé armády do Polanky. Ještě před příchodem Rudé armády obsadili Polanku naši partyzáni, sledujíce stále nepřítele. Obcí prošli asi hodinu před příchodem osvobozující armády.

Své osvoboditele vítalo zdejší obyvatelstvo s radostným nadšením. Část této armády zůstala v obci a Rudá armáda postupovala hned dále směrem k Ústí na město Vsetín.

Mimo dělostřeleckou palbu nekladli Němci v naší obci žádného odporu, poněvadž byli již na své ústupové cestě svíráni z boku údolím od Karlovic. Před svým ústupem dopustili se Němci v naší obci i v okolí ještě různých zvěrstev. V obci Prlově bylo vypáleno devět domů. Den před ústupem věznili Němci v jedné chalupě uprostřed naší obce pasekáře z Vařákových pasek, které pak z Polanky odvlekli s sebou a v Hoštálkové dne 4. května tři muže a jednu ženu popravili. Děti, které byly s uvedenými rovněž vězněny, nechali několik dní hladovět a pak je pustili.

Partyzáni, kteří se od podzimu 1944 zdržovali na pasekách zdejší obce a také v obci samé, byli v době boje z vyššího rozkazu povoláni obsaditi lesy kolem Fryštáku přímo u štábu 1. čs. partyzánské brigády. Tam mělo dojíti k velké partyzánské akci do zad nepřítele, který se zachytil v lesích severně od Zlína. Místní partyzáni, patřící k rotě kpt. Petra Buďko, se této akce zúčastnili. Byly obsazeny lukovecké lesy a nepřítel byl z nich vytlačen, takže musel rychle ustoupit po silnici k Holešovu. Partyzáni pak obsadili vesnice mezi Fryštákem a Holešovem, kde se spojili s Rudou armádou.

Obec Valašská Polanka byla Němci vyklizena bez boje. Před svým ústupem Němci v obci kradli a zcizili i nový školní radioaparát přesto, že byl ukryt. Z obyvatel i vojáků tu nikdo nepadl, škody vznikly jen ničením od ustupujícího nepřítele, hlavně poškozením dráhy.

 (Jan Hronek)

 

VELKÉ KARLOVICE

Poslední dva dny před osvobozením zaznívala s Javorníků silná přestřelka mezi Němci a partyzány. V hlavním údolí Němci chvatně ustupovali a proto se dalo soudit, že naše osvobození přichází.

Československá armáda přišla neočekávaně o půlnoci na 4. květen směrem od údolí Pluskovce. Poslední němečtí vojáci byli v Karlovicích ještě tři čtvrti hodiny před tím. Hajný Surovčák telefonoval shora, že československé vojsko je již na území Karlovic a postupuje směrem ke kostelu. Tato zpráva se rychle rozšířila a mnoho lidí naše vojáky už čekalo na křižovatce. Připraven byl čaj, káva, zákusky, nějaký alkohol a kuřivo.

Na křižovatce zůstalo jako hlídka 10 československých vojáků, ostatní šli do měšťanské školy a rozešli se po domech. Byli všude radostně a srdečně vítáni. Sami vojáci se upřímně rozpovídali o srdečnosti zdejšího lidu, bylo prý ihned znát, že jiný kraj jiný lid. Někteří pravili, že si tak neodpočinuli již osm měsíců, a přece jim naše chalupy poskytly jen docela prostá lůžka.

Velké Karlovice byly osvobozeny za oběti tří Čechoslováků a ruského seržanta Ivana Popova, který byl zabit střepinou granátu dne 4. května blízko Hutiska. Naši vojáci padli na Javornících. Všichni byli pochováni 5. května u kostela v Karlovicích. Dne 10. května tu byl slavně pohřben také zdejší partyzán Josef Borák, který padl v boji u Bystřice pod Hostýnem.

Hmotných škod Karlovice neutrpěly. V okolních lesích bloudilo ještě mnoho rozptýlených německých vojáků a Vlasovců. V prvých dnech byli zajímáni po celých desítkách, pak už jen jednotlivě. Někteří z nich si vynutili od lidí civilní oděvy a odvažovali se až do středu vesnice.

(St. Vašut a Jarm. Klvaňová)

 

...Dne 1. května za deštivého počasí přijeli do Karlovic Maďaři a rozestavili v údolí podél Bečvy protiletadlová a protitanková děla. Těžká děla postavili Němci na vyšších místech. Zdálo se, že tu dojde k boji. Avšak ve čtvrtek 3. května záhy zrána Maďaři odjeli a po nich se dali rychle na ústup i Němci. Stačili už jen zničit telefonní a telegrafní zařízení na poště a podřezat několik telegrafních sloupů při silnici. Ústup Němců trval až do večera. Řezníkovi E. F. sebrali čtvrt krávy a 10 kg sádla. Všecko spojení se světem bylo přerušeno, pošta nepracovala, vlak nejezdil, elektrický proud nešel.

Po půlnoci na pátek 4. května přišly do Karlovic první československé hlídky od Javorníků. Asi v jednu hodinu přišli ke mně do bytu tři českoslovenští vojáci, a to Čech z ruského Volyňska a dva Slováci ze Spiše. Ptali se, máme-li u nás ještě Němce. Zpravili jsme je o ústupu Němců, pohostili a po srdečné rozmluvě jsme se loučili plni radosti, že konečně přišel den našeho vysvobození.

Brzo potom přišel jeden občan z Malých Karlovic, abych vzal chléb a přišel k Potockým. Ihned jsem se vypravil, ale chléb byl už zbytečný. V nálevně při svíčce seděl československý poručík, Slovák, a vykládal našim občanům, kterých bylo plno kol něho. Na zemi leželi unavení vojáčci a tvrdě spali. Většina jich však byla v sále. V kuchyni hořela na každém stole svíčka, v kamnech vesele praskal oheň, ženy vařily a podávaly vojákům kávu a jídla.

Za svítání vyšli občané z domů, ozdobeni trikolórami, a radostně vítali přicházející vojsko, potřásali si vzájemně ruce a líbali se. Tu a tam bylo vidět raněného vojáka, jinde zase vedli německé zajatce. Srdečně také přivítali naše partyzány J. P. a J. S., kteří dne 6. listopadu minulého roku uprchli při zatýkání, a zejména J. J., který zázrakem unikl z drápů gestapa na Bílé. Národní výbor se ujal hned ráno správy obce.

A pak se rozlila řeka aut, traktorů s děly, vozů tažených koňmi, voly, muly i velbloudy. Pěší oddíly a děla s tanky směřovaly na Soláň, odkud bylo slyšet střelbu. Tam pod Soláněm a u Rožnova se Němci zakopali, rozpoutal se boj o Rožnov. Také v našich lesích se tu a tam ozývaly rány. Zůstali tam ještě Němci, skrývali se nebo hleděli uniknout převlečeni do civilních šatů.

Partyzánský kapitán Molo dal tu dne 9. května skácet jasan, na kterém tu byl 23. listopadu minulého roku Němci oběšen obchodník Dobromil Kovář, protože podporoval partyzány.

(Method Dušek)

 

 EXPLOSE V MĚŠŤANSKÉ ŠKOLE VE VELKÝCH KARLOVICÍCH

Dne 23. září 1944 pronikla ze Slovenska do Karlovic menší skupina partyzánů z 1. československé brigády Jana Žižky pod vedením ruského ppor. Ušiaka. Na hranicích došlo ke srážkám s Němci a příslušníci německé pohraniční stráže (Zollgrenzschutz) po těžkých ztrátách museli ustoupit ze svých pohraničních celnic v Podťatém a Tísňavách.

Ustupující němečtí financi téhož dne kol půlnoci násilím si vynutili otevření budovy měšťanské školy a vnikli dovnitř. Bylo jich asi 50. Za přísného zatemnění začali budovu ihned opevňovat. Do oken v suterénu umístili kulomety, připravovali ruční granáty a bedničky s náboji. Divoce si počínal hlavně velitel stanice z Podťatého. Druhého dne sem přivezli ostatní svůj inventář a pro školu ponechali jen pět tříd.

Dne 24. září časně zrána odcházeli v družstvech zase ke slovenským hranicím, kde na Javorníku, na Pindule, Světlé a v Tísňavách docházelo k bojům mezi nimi a partyzány.

Ve dvou dnech měli Němci tak těžké ztráty, že dalších výprav do hor zanechali. Při bojích padli také oba velitelé stanic. Události měly vliv i na docházku dětí do školy.

Žáci z pohraničních údolí zůstávali doma, úředně se však vyučování nesmělo zastavit a úřady neklid na moravskoslovenském pohraničí stále tutlaly. Podle důvěrných zpráv bylo jisto, že Němci nebudou mít pokoj ani ve škole.

Ve čtvrtek 28. září potuloval se v okolí školy neobvyklý počet kominíků, v čemž však nikdo nic podezřelého neviděl. Dopoledne i odpoledne se hlásil u školníka jeden z kominíků o klíče od školní půdy, aby vymetl komíny. Německé stráže si z kominíka tropily žerty, avšak do budovy ho bez námitek pustily. Také k sousedům školy přicházeli kominíci k nemalé radosti hospodyň. Při námitce, že je to v tom dni už druhý nebo třetí kominík, který tu chce vymetat, omlouvali se, že si pletou rajony. Vymetení školního komínu si dal kominík potvrdit a vyzvedl si příslušný poplatek.

V 18.30 hodin ozval se ve škole mohutný výbuch, který bylo slyšet od Makova až po Halenkov. Budova školy byla zahalena velkým sloupem dýmu a vznikly tam velké destrukce hlavně v suterénu a na vnitřním schodišti. Bylo rozbito 675 okenních tabulí, 12 dveří úplně zničeno, mnoho poškozeno, část střední zdi byla vysunuta ze základů, některé zdi pobořeny. Ústřední topení, vodovod a elektrické vedení silně utrpěly. Zabito bylo sedm Němců a několik raněno.

V kritické chvíli byl ředitel školy s celou rodinou v kině, také učitel a školník, bydlící ve škole, byli náhodou mimo školní budovu. Proto byli ihned všichni vyšetřováni pro podezření z účasti na třaskavinovém útoku. Teprve svědeckými výpověďmi sousedů přešlo podezření na ony kominíky, kteří se toho dne potulovali v okolí školy. Jeden z kominíků byl viděn, jak po výbuchu utíkal do blízkého údolí a dále do lesa nad školou. Příštího dne se zjistilo svědectvím kominického mistra z Hrozenkova, že v den výbuchu konal v Karlovicích službu kominický učeň František Tomek z Velkých Karlovic, který se ze služby nevrátil.

Byl to skutečně partyzán František Tomek, jemuž jako kominíkovi připadl nebezpečný, ale čestný úkol, aby vložil ve sklepě školní budovy výbušnou nálož. Odvážný čin provedl s plným úspěchem, nebylo mu však bohužel dopřáno dožíti se svobody. Položil svůj mladý život za vlast v partyzánských bojích v Radhoštských horách. Valašský lid ho nikdy nezapomene !

( Jindřich Duda)

 SMRT DOBROMILA KOVÁŘE

V pondělí 6. listopadu 1944 ráno prováděli Němci v Karlovicích hromadné zatýkání. Bylo zatčeno dvanáct osob, mezi nimi také náš oblíbený obchodník Dobromil Kovář.

 

Dvěma jiným se podařilo včas uniknout, což bylo příčinou častých návštěv německých SD v jejich rodinách a odnášení různých cenných věcí z jejich majetku. Čtyři ze zatčených byli ještě téhož dne propuštěni, ostatní byli surově vyslýcháni nejprve v Kratochvílově hostinci a pak odvezeni na Bílou, do Ostravy a do Brna. Po dvou týdnech došly od některých lístky jejich rodinám...

Několik dní potom proskakovaly pověsti, že se v Karlovicích chystá něco hrozného. Naši četníci, kteří měli zakázáno nosit své stejnokroje, měli si je v určitý den mimořádně obléci.

Ve čtvrtek dne 23. listopadu pozorovali zděšení Karlovjané přípravy, o jejichž účelu nemohlo býti pochybností. Na křižovatce silnic na Vsetín, do Rožnova a ke kostelu zavěsili Němci na jasan oprátku...

Po 11. hodině obstoupili toto místo protektorátní četníci. Hned nato přijelo německé auto a z něho byl vyveden náš Dobromil Kovář s rukama nazad svázanýma. Pobízen povely německých vrahů a za jejich pomoci vystoupil na lávku a na bednu, přichystanou pod oprátkou na jasanu. Stál tam okamžik obrácen tváří ke svému domu a díval se s výše do daleka, nepohnutě. Na prsou měl papír s německým nápisem: "Podporoval jsem bandity."

Němci mu navlekli oprátku, a když mu bednu pod nohama podtrhli, škublo sebou celé tělo, vzápětí se jeho hlava naklonila vpravo a obličej rychle zbledl. Smrt nastala okamžitě zlomením vazu...

Tak po 17-ti denním mučení byl přerván život třicetiletého člověka, dobrého muže, vlastence, snaživého a poctivého obchodníka. Jeho těhotnou manželku museli lidé odvést zadem k rodičům, aby nic nezpozorovala. V každém domě, kam došla zpráva o popravě, ozýval se nářek a pláč. Nebylo u nás obchodníka tak ochotného a zdatného a zároveň

člověka tak dobrého a spravedlivého. Pomáhal rád a ochotně radou, pomocí a skutkem, kde mohl. Děti jdoucí ze škol nebyly ušetřeny pohledu na popraveného.

Po 24 hodinách sňali tělo mučedníka Dobromila Kováře a naložili je do nákladního auta. Nevážilo prý ani 40 kilogramů. Spolu s ostatními lidmi, popravenými tehdy v našem kraji, bylo odvezeno do krematoria v Ostravě.

Z odvlečených se vrátila jen M. P. - Občan J. J. unikl z gestapáckého auta na Bílé a zachránil tak život. Všichni patřili k tajné organizaci, která spolupracovala s partyzány.

Jednotliví členové o sobě ani nevěděli a jako spojka se mezi ně vetřel "partyzán" Dvořák, agent gestapa. Nocoval jednou i u Kovářů a při vyšetřování pak Dobromila Kováře usvědčil.

Karlovjané zachovají svého vzácného spoluobčana v trvalé a vděčné paměti.

(Method Dušek)

 

PRVNÍ  PARTYZÁNI NA KARLOVICKU

 Gdybyste sa loňského roku tak na konci září byli podívali do hor na Karlovicku, jistě byste sa tam zetkali s nejakým tým partyzánem, kerých tam akorát v téj době bylo dosť.

Šak by vám mohli vykládať strýc Matyščákůch, lebo lesní hadyjunk Otta a lebo starý Kořístka ! Tetka Matyščáčena nám neráz aj s cérčisky naškrobaly zemňáků pylný železňák jak putňa veliký, a všecky sme zedli.

Pravda, negdy sa ináč nedalo, muselo sa aj ukrásť, když býl hlad, ale kradlo sa enom tam, gde bylo hodně, alebo Němcovi. To sme tu měli zrovna teho správca, němčisko škaredé. Ráno major Murzin povídá Petrovi, aby si zebrál osum chlapů a šél neco od něho donésť. Petr býl na takovú věc jak stvořený, lebo býl ze súsední dědiny, z Hrozénkova, tagže to tam znál jak svůj palec, a kroměvá teho býl jeden z nejstarších partyzánů u odradu Jana Žižky. No a příďaci do revíru, střetnúl sa hneď s tým hadyjunkem Ottú. Na oko dělali, že sa vůbec neznajú, ale až jich už nigdo z domácích neviděl, deprv mu Otta zmňágnúl ruku, že to dobře dělá. Potem sa vzala Němcovi kráva, jalůvka a prasa a mělo sa íť, gdyž naráz sa přižene jak vlak Míšo, že od Javorníka ide ale jedenást Němců a majú s sebú jedného svázaného civila.

Pravda, toto nebylo v pláně, ale civilovi pomoct a Němce zahlušit, to býl Petrů rozkaz. A hneď sa ogaři stavjali do bojového postavéňá. Netrvalo ani půl minuty, a Němci dostali od partyzánů takový oheň, že nekeří nevěděli, co majú dělať, či střílať a lebo utěkať. Nekeří chtěli oboje, ale tých hneď řezaly naše automaty. Za dvě minuty bylo po krámě, ale přeca sa podařilo dvúm lebo třom zdrhnút. Enomže ti sa ešče ráz potom vrátili na štyroch nákladních autoch, dvúch motórkách a na pomoc si přivézli takých 150 Němců. My sme jich už ale čekali podla cesty. Našú střelbú byli přivolaní ešče aj major Murzin a ale třicet našich ogarů. To ste měli vidět ten pochod, kerý sme jim zahráli ! Nekeří zeskočili z auta a kerým sa to nepovédlo, zostali ležet s ďúravú kostrú. Keřísi ešče teho neměli dosť, pozaléhali si do potoka a dali na nás palbu. Ale to jim už nepomohlo, Murzin s Petrem a ešče s jedným Žiliňákem leželi u autisk a prali do nich granáty. Murzinovi kerýsi ten Němec zestřelil čepicu s hlavy, měl takovú pěknú, kozáckú. Ten si upluvnúl a spustíl : "Vot bladi hermanščí, navěrno chočú se mnój poznakomit sa, potemu oni na mňa pulu brosiili ! Nu, čort s nimi !" A to ste měli viděť, jak auta hořely a ti třé sa stahovali zpátky, jak tých trocha Němců, co tam ležalo v potoku, začalo na ně biť ! Jak gdyž krúpy, tak sa to sypalo kolem nich, ale dostali sa z teho. Našich to ale dopálilo, zebrali to tam útokem - a za chvílu bylo vidět, jak si ogařiska stójá na cestě a krútíja si cigarety. Při celéj téj hrůzi sme měli enom jedného raněného. A Murzin stál na Němcovéj zahradě a házál kyplami po trnkách, keré sa ešče modřaly mezi listím. "Anu, što takoj rybjata davajtě, pojďom, pokušame kabana tam na vierchu přigotovaného !" pravil.

A tož sa šlo pojesť teho guláša. Nekeří sa sušili u ohňů, druzí si pucovali mokré flinty a automaty, a vykládalo sa o téj pračce. O štyrech hodinách sa Murzin chystal oholiť,

ale už sa neoholíl, Němci na nás nastúpili po třetí. Týto razy jich bylo préj kolem třoch tisíc a nás všeckých bylo neco přes dvě sta. Zebrali si nás ze dvúch stran. Hodinu střílali pořáď do prázdného, lebo nevěděli, v kerém místě sme. Do téj doby nám spadla mhla a my sme byli zaséj na koni. Začlo sa to z vrchu od slovenskéj hranice na Javorníku. Najvěčí boje mělo křídlo od makovskéj strany, tam takéj Němci dostali, co chtěli. Třetí četa si ich nahnala na těžký kulomet a z Němců sa edem kúřilo ! Bylo vidět, jak dávajú ruky nad hlavu, ale naši do nich valili o všecko pryč ! Zostalo jich tam kolem třoch set. A gdyby sa nebylo zetmělo, bylo by jich tam zostalo ešče věcéj !

 (Partyzán Petr D)

 VSETÍN

ÚTOK NA VSETÍNSKOU SPÍNACÍ STANICI

31. ledna 1945 VSETÍN

Koncem ledna 1945 přinesl můj otec naší partyzánské skupině v Jablůnce vzkaz od komisaře kpt. Stěpanova z hošťálkovských pasek, že máme podniknout nějakou vojenskou akci. Naše skupina konala hned poradu v jaseneckém Vesníku a uvažovalo se o zastavení provozu ve Zbrojovce tím, že se podřežou sloupy elektrického vedení nebo zničí se transformátor. Při řeči došlo na vsetínskou spínačku a za velkého nadšení jsme se rozhodli, že ji zničíme. Všichni se chtěli zúčastnit této akce. Můj otec však tento úkol svěřil zkušenému partyzánu Jerrymu, pozdějšímu veliteli úderné roty brigády Jana Žižky, a pověřil ho, aby si z nás sám vybral potřebné lidi. Jerry si z nás vybral šest lidí, všechny z Jablůnky. Já jsem byl určen jako minér, poněvadž jsem měl již trochu zkušeností v zacházení s třaskavinami. Potřebné třaskaviny jsem vzal z naší skrýše v Jablůnce, naplnil jimi 10 l konev na mléko, do víka konve jsem navrtal dírku a vedl jí zápalnici, časovanou na tři minuty. Konev jsem uzavřel a její patentní závěr jsem dobře zajistil drátem. Tím byla nálož hotova. Odnesli jsme ji hned do Vesníku.

Otec zatím zjistil, že spínačka není v noci hlídána, že však v její bezprostřední blízkosti bydlí čeští lidé. Dohodli jsme se tedy, že vyhození spínačky musí býti provedeno tak, aby při tom nikdo z českého obyvatelstva nepřišel o život. Jak to provésti, hodlali jsme zjistit až na místě samém.

Dne 31. ledna 1945 odpoledne jsme se sešli na pasece ve Vesníku a v 18 hodin odešla naše skupinka sedmi mužů, oblečená v bílých krycích šatech, přes Lazarusův kopec na Brdo. Naše výzbroj byla velmi nedostatečná, měli jsme jen dvě brokovnice, dvě pistole, jednu terčovku a několik ručních granátů. Na bobrckém nadjezdu měli Němci umístěny dva reflektory, kterými stále osvětlovali terén, neboť minulou noc poškodili partyzáni výbuchem železniční most u Lázků. Vrátili jsme se proto kousek směrem k Jablůnce, tam však stál na kolejích vojenský transport. Museli jsme tedy jít ještě kus cesty zpět a přeběhli jsme trať i silnici těsně u jabluneckého splavu. Osvětlování terénu nám sice ztěžovalo přechod, avšak naše bílé obleky konaly nám dobrou službu, takže nás Němci od Bobrk ani z vlaku ne zpozorovali.

Přešli jsme zamrzlou Bečvu a pustili jsme se k lesu. Po okraji lesa jsme došli až k Semetínu, přešli jsme osadu i horský hřeben a tak jsme se octli nad Vsetínem.

Odtud jsme sestoupili zase až k trati, kde Jerry vyslal dva muže jako první zajišťovací hlídku a další dva muže k její ochraně. Další muž byl určen jako spojka a já s náloží jsem zůstal s Jerrym. Jakmile hlídky došly až ke spínačce a zjistily, že není hlídána, poslaly o tom po spojce hlášení Jerrymu. Vedoucí hlídky postavil stráž a zabušil na dveře v obytném domku u spínačky. Po krátkém čase se za dveřmi domku ozvalo: "Kdo je? -" "Kriminalpolizei!" zněla odpověď hlídky. Dveře domku otevřel nějaký muž. Musel ihned zvednout ruce, velitel hlídky ho prohledal a ptal se, zdali právě telefonoval. Odpověděl, že ne, načež hlídka ihned zajistila telefon.

Zatím jsme s Jerrym došli k domku a hned jsme počali budit a zajišťovat všechny jeho obyvatele. Oznámili jsme jim, že spínačku vyhodíme do vzduchu. Lidé byli rozčileni a neobešlo se to bez různých scén. Nikdo nevěděl, co rychle vzít napřed, někteří chtěli tahat i nábytek. Pomáhali jsme lidem do kabátů a županů, předávali jsme je jeden druhému a odváděli do nedalekého protileteckého krytu. Jerry všem nařídil, aby druhý den při vyšetřování Němcům oznámili, že spínačku přepadlo asi 50 partyzánů, ozbrojených až po zuby. Na všech lidech a bylo jich aspoň dvacet zračil se strach, co se stane s jejich majetkem. Ale přesto měli přece jen radost, že spínačka "poletí".

Jerry po vyklizení lidí proběhl rychle ještě budovou, zda-li tam někdo nezůstal. Pak mně dal znamení k zapálení nálože, kterou jsem v době, kdy kamarádi zabezpečovali občany, položil k hlavní rozvodové desce. Rozžehl jsem zápalnici, ta se vzňala, ale ihned zhasla. Odřízl jsem proto rychle kousek zápalnice a zapálil znovu. Nato jsem utekl do krytu, v němž byli jak lidé z domku, tak i naše celá skupinka. V krátké chvíli zaburácela ohromná detonace.

Vyběhli jsme ven bylo přesně dvě hodiny dvě minuty v noci a tu nás srazil obrovský zelený chochol, který sršel nad hořícím vedením. Celá spínačka byla zahalena do hustého hnědého dýmu. Neměli jsme však času zabývat se úžasným pohledem, utíkali jsme, co nám nohy stačily, a zastavili jsme se teprve na kopci nad železným mostem, kde jsme se měli shromáždit ke zpátečnímu pochodu.

Ohlédl jsem se na Vsetín, byl ponořen v hluboké tmě.

Avšak Němci se již ze svého překvapení probrali, neboť bylo slyšet z dálky křik a hukot aut, a světla kapesních baterek se míhala sem a tam. Ve dne pak kolovaly různé hrůzostrašné zprávy. Pro nás však bylo hlavní věcí, že továrny a všechna výroba, poháněná elektřinou, zůstala několik dní ochromena. Splnili jsme svůj úkol a dosáhli jsme účelu.

Asi za půl hodiny po výbuchu dorazila na místo hlídka městské stráže, pak vsetínské gestapo a německý úderný oddíl. Ve 4.30 hod. po předběžném vyšetřování zahájili Němci stíhání partyzánů, ovšem marně. Z vyšetřovacích protokolů je patrno, že výbuch způsobili partyzáni neznámou třaskavinou. Podle výslechu svědků bylo těch partyzánů nejméně padesát, stanice byla jimi prý úplně obklíčena.

(Vladimír Garncarz)

 

 

VSETÍNSKÉ NÁDRAŽÍ

Ve čtvrtek dne 3. května bylo na vsetínském nádraží od časného rána rušno. Němečtí vojáci konali přípravy na zničení vsetínského nádraží. Poslední vlak odejel po 19. hodině. Již před jeho odjezdem začali Němci ničit nádražní zařízení. Ekrasitovými náložemi ničili od horního konce jednu výhybku za druhou, pak zařízení vodárenské, veškerá výjezdová návěstidla, zabezpečovací zařízení a stavědlo č. 1.

Současně byly zapáleny osobní vozy na koleji vedle nové budovy topírenské a hned nato zničili výhybky na koleje skládkové a na rozestavěnou trať do Zbrojovky. Na jedné skládkové koleji stál stroj řady 310, kterého se již asi 35 let užívalo k posunování na vsetínské stanici. Tato stará lokomotiva byla známá nejen mezi železničáři, ale i civilnímu obyvatelstvu pod jménem "Káča". Byl to dojemný pohled pro železničáře, zvláště pro strojvedoucího a topiče, kteří na Káči konali službu více než 10 let, když ji němečtí vrahové ničili ekrasitovou náloží.

V těchže místech hodlali Němci zničit benzinovou nádrž s elektrickým čerpadlem. Z obavy o své životy však od toho upustili a kladivy zničili pouze motor a vlastní čerpadlo. Ze železných sudů vypustili všecek uskladněný olej. Hned nato pokračovali v ničení vodních jeřábů a železničního zařízení na dolní straně nádraží. Pak přistoupili k výhybce čís. 28 těsně před staniční budovou. Bylo nebezpečí, že výbuchem bude velmi poškozena i budova, a proto úředníci i přítomní lidé vynaložili všecko úsilí, aby Němce od tohoto úmyslu odvrátili. Po delším jednání se dal německý poddůstojník přemluvit, vyjmul nálož vloženou pod touto výhybkou a vložil ji pod výhybku čís. 29 proti skladištím a kancelářím. Výbuchem pak byla tam roztříštěna všechna okna.

Hned nato spěchal traťmistr s několika úředníky a asi 20 občany k topírně, kde již hořely osobní vozy. Dva byly již v plném plameni a třetí začínal hořet. Vzkřiklo se, že v tomto voze jsou třaskaviny, a nikdo se neodvažoval při blížit. Traťmistr přece vnikl do vozu, a když seznal, že jsou tam pouze střely do pušek, dal ostatní vozy odpojit a odtlačit do bezpečí, čímž byla zachráněna velká národní hodnota. Občané se snažili zachránit také několik tisíc pražců, složených u topírny, z nichž část již také hořela. Zatím co na horním konci nádraží byl zachraňován národní majetek, pokračovaly na dolním konci německé hordy v jeho ničení.

V noci ze čtvrtku na pátek 4. května nezamhouřil nikdo z obyvatelů staniční budovy ani oko. Mrtvý klid, který zavládl ve stanici, přímo děsil. Všecek železniční život zanikl, přestalo dýchání strojů, narážení vozů, posunování a pískání. Jen v dálce hřímala děla a z okolních vrchů občas práskl výstřel nebo zaštěkal kulomet. To naši partyzáni konali, co mohli.

Časně zrána se staniční budova zachvívala. To Němci vyhazovali v Ústí mosty přes Bečvu. Po 4. hodině projela městem směrem k Jablůnce četa Němců na kolech a pak zůstávaly ulice skoro liduprázdné. Jen tu a tam se objevil německý voják, přeběhl civilista jistě ve službách partyzánů nebo partyzán sám. Ráno zarachotily na ulicích výstřely z pušek a děla, umístěná u okresní nemocnice, počala střílet. V městě vypukl odboj. Do stanice přiběhli dva zaměstnanci skláren, aby vyzvedli zbraně, uložené Němci v Baťově skladišti a v budkách na hřišti Zbrojovky. Tam však řádili němečtí dělostřelci a proto se tam nedostali.

Střelba na všech stranách se zesilovala a blížila se ke Vsetínu. Před polednem místní rozhlas nařizoval zastavení boje, zejména zastavení palby z kolonie Zbrojovky, jinak že bude zastřeleno sto rukojmí, hlavně žen a dětí. V českých srdcích vznikla úzkost, odboj však pokračoval dále. O 16. hodině se pojednou vyřítila z Bečevné československá armáda ve dvou proudech, jeden přímo do nádraží, druhý k Rokytnici.

Kdo je uviděl, nemohl ani uvěřit, že se náš šestiletý sen splňuje! Bylo mnoho těch, kteří se domnívali, že je to poslední chátra německé armády, která již jen loupí a vraždí.

V té době útočila československá armáda již také z lesů od Zbrojovky na Horní město.

V tu chvíli začala hořet již třetí stovka nových kolejových pražců ve vsetínské stanici. Teprve nyní bylo možno hasit, protože před tím německá soldateska požáry zakládala a zabraňovala přístup k pražcům. Tím byly zakončeny poslední zachraňovací práce ve stanici. Pohotovostí a bezpříkladnou obětavostí několika železničářů, několika vsetínských občanů a hasičského sboru v Rokytnici byly zachráněny milionové hodnoty národního majetku.

(Traťmistr Jan Procházka)

 

 

VSETÍNSKÝ POŠTOVNÍ ÚŘAD

 3. května 1945 VSETÍN 

Na poštovním úřadě konali odpoledne 3. května službu tři úředníci. Po 18. hodině se dostavil německý destrukční oddíl, který oznámil, že jeho úkolem je zničit telefonní ústřednu. Přítomní úředníci usilovali všemožně, aby toto ničivé dílo oddálili. Mezitím přišel i přednosta poštovního u úřadu a všichni znásobili své diplomatické úsilí. Bylo tu přemlouvání i prošení, poukazy na vojenskou bezúčelnost, na nenahraditelnost zničených zařízení pro dlouhou dobu. Zdálo se, že rozumové důvody nacházejí sice sluchu u velitele destrukčního oddílu, ale že je tu překážka: "Befehl!"

Přikročeno tedy k druhé etapě při zpracování německého oddílu, při níž hrálo hlavní úlohu 30 cigaret, pět piv a půl litru borovičky. Po pohoštění a pobavení provedlo se konečně kompromisní řešení : uřezaly se spojovací šňůry jako viditelný doklad provedené destrukce a přestřihl se venkovní spojovací kabel. Po tomto činu destrukční oddíl odejel, poštovní úřad byl uzamčen a hlídán zvláštní stráží z řad poštovních zaměstnanců. Ještě před tím se však dostavili dva poštovní techničtí zaměstnanci, poškozené šňůry od stranili a nahradili novými, které byly záměrně před Němci uschovány a v této chvíli se velmi dobře uplatnily. Místní automatická ústředna byla tedy ihned schopna provozu a příštího dne mohly býti potřebné stanice na rozkaz našeho vojenského velitelství ihned zapojeny.

V pátek 4. května asi v 16.15 hod. bylo oknem zpozorováno, že se na Bečevné valí proudy nějakého vojska všemi směry k městu. Z oken nebylo možno zjistit, jaké oddíly to postupují k městu. Teprve když prví vojáci vtrhli od nádraží do ulic, seznalo se, že to byli vojíni 1. a 2. roty IV. československé brigády. Obyvatelstvo z okolních domů spěchalo k našim vojákům, ale tito se nedali zdržet a rychle postupovali vpřed, aby zneškodnili hnízda odporu, která ještě zbývala v městě. Nejsilnější taková hnízda byla v zámecké zahradě a ve stráni nad Bečvou. Za malou chvíli byla i tato vyřízena a město bylo prosto německého vojska.

Teprve potom nastalo opravdové uvítání našich i ruských oddílů, které na autech dojížděly do města a projížděly rychle k dalšímu boji s utíkajícím nepřítelem. Přijetí našeho a ruského vojska bylo tak dojemné a oboustranně srdečné, že se nedá slovy vůbec popsat.

Asi v 17 hodin dostavil se na poštovní úřad ruský plukovník s majorem, kteří byli velmi překvapeni jak neporušeným stavem budovy, tak i celkovým technickým zařízením úřadu a telefonní ústředny.

(Vrch. pošt. rev. Fr. Ondráček)

 

 

NA OHRADĚ

Od časného rána v pátek 4. května bylo slyšet přestřelky ze svahů okolních kopců, hlavně od Žebráčky. Také z města se počala ozývat střelba v ní tu a tam i silnější rány jako od granátů nebo pancéřových pěstí. Na hřebenech okolních kopců bylo již dopoledne vidět, jak se přískoky přibližují skupiny postav. Jedny se blížily od Lysé, jiné bylo možno pozorovat i na Bečevné. Střelba se stávala stále prudší a SS-manni se počali stahovat ze svahů směrem k Ohradě.

Brzy nato práskaly výstřely již také na Ohradě. Rychle jsme bednili sklepní okna a zahazovali je hlínou, aby naše kryty byly bezpečnější. Na ulicích nebylo již vidět ani živé duše, vše bylo ukryto ve sklepech. Podle vysokého plotu hřiště SK. Sparty plížilo se od města asi 20 přihrbených SS-mannů s automaty v rukou. Na můstku u mého domku postavili kulomet, někteří vešli do dvora. Jeden z nich si svinoval na zemi stanový dílec a když vstal, sepjal ruce a pravil: Für wen wir noch kämpfen! Mussolini tot, Hitler kaput!

V lesíku těsně nad hutí bylo již vidět partyzány. Kulomet na můstku se rozštěkal a rozvířila se prudká přestřelka na několika stranách. Potom utichla a malou chvíli nato slyšel jsem pod oknem výkřiky. "Sjudá! Je někdo raněn? Pozor!. Dvacet kroků rozstup!" Přiskočím k oknu, které vedlo na ulici, a v tom spatřím již pod okny samé klobouky a placaté čepky. To naši chlapci partyzáni obsadili již Ohradu a postupují husím pochodem podél hřiště Sparty směrem k vodárně u stodol. Další se vyrojili ze dvorů na protější straně, nesou i kulomety, rychle postupují po druhé straně silnice a dohánějí ostatní.

U vodárny se strhla silná přestřelka. Němci tam měli kulometná hnízda. Zahlédl jsem ještě, jak se Němci snažili uniknout s dělem, které sami tlačili a táhli do Pecníku, avšak už nedotlačili. Dělo zůstalo opuštěno uprostřed Pecníku na cestě. Dole u stodol osvobozovali partyzáni mnoho občanů, které tam Němci drželi jako rukojmí.

Na Ohradě zavládlo mezitím ticho. Pojednou zahrčel motor auta. Vyhlédl jsem rychle oknem a spatřil, jak u Matyášova obchodu zastavilo se malé obrněné auto a z něho vyskakovali první českoslovenští vojáci. Veselí, usměvaví hoši, nasadili si na hlavy lodičky a hned s automaty v rukou postupovali středem silnice za partyzány. Otevřel jsem rychle okno a volal : "Nazdar, hoši!" Mladý kapitán v jejich čele zamával rukou k oknu a odpověděl: "Nazdar! . Tak už jsme tady!." Ulice na Ohradě rázem oživla. Před Matyášovým obchodem vztyčili malí hoši na vrcholku lípy první československou vlajku. A od Ústí se již objevují první kolony naší československé brigády i kolony Rusů, které jsou lidem s jásotem vítány. Pochodují, pochodují skvělí chlapci a jejich řady a jásot obyvatel nemají konce. Nosíme jim po hoštění, jaké jen možno sehnat. Cigarety odmítají: "Nechte si, bratři, víme, že máte sami málo!" Musí však vzít.

V domech na Ohradě leží ranění partyzáni a naši lidé, hlavně děvčata, je obětavě ošetřují. Běžíme vzhůru Ohradou a zjišťujeme, neleží-li někde ještě ranění, kteří by potřebovali pomoci. U cihelen narazíme na skupinu čs. důstojníků. Mezi nimi je i osvoboditel Vsetína divisní generál Klapálek. Vojáci stojí na okraji silnice a za nimi do dálky je vidět řady vozidel, dělostřelectva a zase kolony pěchoty.

Jásot lidu je slyšet již od mostu a ze Smetanovy třídy, domy se pestří československými a rudými prapory, na Horním městě se však ještě střílí. Po celém hřebenu kopce na Dílech od vodojemu až po Jabloňovou se vynořují roje našeho a Rudého vojska a útočí dolů k Hornímu městu.

Za chvíli je město vyčištěno.

A Ohradou se valí jako lavina stále nové a nové jednotky našeho vojska až do večera. Tu noc jsme na Ohradě velmi málo spali, všude jsme hostili své osvoboditele.

 

NA SYCHROVĚ

Dne 4. května 1945 od časných hodin ranních se ozývaly ze vsetínských kopců jednotlivé výstřely i delší štěkání kulometů. Na Sychrově začal živý ruch, který se zvýšil před osmou hodinou, kdy okolí našeho domu nápadně oživlo. Do sklepa domu čís. 111 snášeli obyvatelé okolních domků, které neměly krytů, rance s peřinami, kufry, šatstvo, potraviny, ba nastěhovali tam i bednu cukru, který nedlouho před tím fasovali. Zadní sklepní místnost byla upravena pro děti a zařízena poměrně útulně a s mnohými vymoženostmi, jako kobercem, otomanem, elektrickými kamínky, vařičem a pod. V obou sklepech nás bylo celkem 10 mužů, 11 žen a dvě batolata.

Přesto, že rány a dunění děl se stále zesilovaly, uchýlili jsme se do sklepa až k 10. hodině, kdy už bylo nebezpečno vycházet, protože střely fičely dvory a ulicí. Němečtí vojáci tu probíhali jednotlivě i v hloučcích. Jedna skupina vezla dolů k Ohradě dělo, jiná převáděla koně. Ulicí natahovali též telefonní dráty.

Pojednou začaly i tu přestřelky. Partyzáni byli rozestaveni porůznu za domy, stodolami, po Plotkách, po Dílech a na březích Bečvy. U Idesového mezi dvěma zahrádkami postavili Němci dělo, které hlídal voják. Přes cestu naproti za komínem Ostrčilovy chalupy hlídal je však ozbrojený partyzán. Pokukovali po sobě, ale nestříleli. Odpoledne pak německý voják utekl.

Přestřelek přibývalo, chvílemi burácelo hrozivé dunění děl. Pro muže bylo nebezpečno vycházet ven. Sotva vyšli ze tmy a dusna sklepů na dvůr ohřát se na sluníčku, už svištěly kulky. Němci po nich stříleli hlavně od zámku. U Charvátovy hospody byl raněn V. B.

V našem sklepě zavládla stísněná nálada, která byla zvýšena ještě zprávou městského rozhlasu, že Sychrov je ohrožen. Němečtí vojáci se začali soustřeďovat na Horním městě a v naší ulici. Dvakrát za dopoledne jich tu projelo větší množství. Ani jsme nedutali, když se ozval jejich dupot, spěch a křik. Sklíčeni jsme uvažovali, že budeme muset ve sklepě snad přenocovat.

Telefonisté přinutili tři sychrovské občany na pomoc, ti jim však utekli. Vojáci spěchali, protože kolem už fičely střely. Stáhli se k Bouzkovému a rozložili se po Pecníku.

Ke druhé hodině po poledni hnal se hlouček SS-manů od zámku dolů ulicí, vpředu velitel na koni. Každého muže, kterého někde zastihli, sebrali jako rukojmí. Jen některým se podařilo utéci. Skulinou ve dveřích jsme viděli, jak ženou jednu skupinu mužů za druhou, mladé, staré, některé neoblečené, jak je vyhnali z chalup. V jedné skupině byla i profesorka D., která nechtěla opustit svého starého otce.

Ani invalidy ze světové války neušetřili. V našem sklepě bylo zděšení a sklíčení. Těšili jsme plačící paní M., které sebrali manžela. Bylo nám úzko před pomstou Němců, kteří tušili již své poslední chvíle a jejich zuřivost dosahovala vrcholu. Prvních osm rukojmí postavili u Idesového čelem ke zdi a zdálo se, že je budou střílet. Počkali však jen na další skupiny a pak je vlekli všecky pod Pecník k Bouzkovému.

Tam se shromažďovali ustupující Němci od Ohrady. Za prudké přestřelky mezi vojáky a partyzány se rukojmí rozprchli. Některým se podařilo přeběhnout až k partyzánům a ti měli vyhráno. Jiné však SS-mani schytali a vlekli je pak až na Bobrky. Rodiče, manželky a děti jejich je oplakávali. Na Bobrkách však byli tito rukojmí vysvobozeni naší armádou a pozdě večer se vrátili domů.

Pro Němce nastávaly zatím poslední chvíle. Vypouštěli bílé rakety volání o pomoc. Bylo však už pozdě. S křikem začali ustupovat a vlekli dělo, na něž položili vojáka, padlého u stodol. Na chvíli se ještě zachytili na břížku u Chovančíkového, kde čekali s připravenými automaty.

Ale to už se s Dílů od reserváru s vítězným jásotem vyrojila naše armáda, chlapci-vojáci, vpředu partyzánka. S klením a řevem dal se zbytek SS-manů na zmatený útěk. Vpředu jednoruký voják, za nimi raněný kůň, který v polovici Hluboké cesty padl.

My jsme mezitím seděli sklíčeni ve sklepě a uvažovali o osudu našich odvlečených, netušíce, co se venku chystá.

Když se venku ozval řev, klení a dusot Němců, prchajících od Chovančíků, zatajil se v nás dech ještě více. Nikdo se neodvážil vyjít na dvůr, vyhlíželi jsme jen skulinou. V tom asi po 10 minutách slyšíme české povely. Chci vyběhnout, ale všichni mne drží zpět. A tu již tluče soused K. na naše vrata, abychom vyšli, že je konec. Nic mne už nezadrží, ani úzkostlivé naléhání žen, že je to jen léčka. Nedbám, vyběhnu do jasného slunce a za mnou ostatní ...

Ve vzduchu se třepotá naše, naše bílo-červeno-modrá vlajka, ulice je plná radostných tváří a opálených obličejů našich vojáků. Nepopsatelné chvíle, objímání, radost i pláč, vše v jedné směsici.

Snášíme uříceným chlapcům cigarety, čaj, pečivo, salám.

A za nimi se rojí noví a noví po hřbetě Dílů, po Plotkách, všichni šťastní jako my, že se jim podařilo Vsetín zbavit poroby Němců neporušený, uchráněný... Spěchají k Hornímu městu zahnat poslední zbytky vetřelců. A za nimi stále noví a noví, šťastní, rozesmátí.

Ulice jásá štěstím dějinné chvíle, pro kterou pozapomeneme i na dlouhých šest let poroby, slz a žalu, a z temna krytů vycházíme všichni vstříc jasu nového života a svobody.

(Marie Landtová)

 

 NA SVÁROVĚ

V pátek 4. května kolem 7. hodiny ráno ploužili se Němci pod okny domů po obou stranách ulice Svárova. Bylo na nich zřejmě vidět neklid i velkou únavu. Jeden německý voják padl únavou na schody Besedního domu. Civilisté, hlavně muži, vycházeli do ulic.

Sokoli měli v osm hodin tajný sraz u Kotrlového, kde jim měli partyzáni dodat zbraně. Tyto však nedošly včas a mužové zůstali ve střehu v ulicích.

Štefánikův most hlídalo nenápadně, avšak bedlivě obyvatelstvo okolních domů. Ráno tam podle činžáku natahovali Němci drát pro vyhození mostu. U posledního stromku před mostem vpravo vedli drát přes cestu k protějšímu stromu po levé straně ulice. Bratr R. J. obratně přestřihl tento drát právě u stromku, aby poruchu nebylo snadno vidět. Pak s klidem odcházel. Jeden civilista Němec ho však zpozoroval, běžel za ním a násilím ho vedl k hloučku lidí. Tam vznikla slovní potyčka. V tom přijížděli dva vojáci na kolech. Civilista, který držel br. R. J. za ruce, zavolal tyto vojáky na pomoc. Bratr R. J. se mu vytrhl a klikatým během unikl za barikády u Voženílkovy vily. Němci po něm stříleli, ale marně.

Zbraně, slíbené od partyzánů, později došly, ale jen málo.

To se již ozývaly přestřelky po celém městě. Němci zuřili a chystali se sbírat rukojmí. Městský rozhlas hlásil, že nezastaví-li obyvatelé v kolonii Zbrojovky palbu, budou ženy a děti, vzaté na Sychrově za rukojmí, postříleny. Po této vyhrůžce palba v městě skoro úplně ustala. V ulicích zavládlo stísněné ticho. Úzkost obyvatelstva vzrostla při zprávě, že od Jablůnky přicházejí Němcům posily.

Ve čtyři hodiny odpoledne pozorovali lidé dalekohledy že z Bečevné vyrazilo již československé vojsko. Od nádraží do Svárovské ulice vnikl první Slovák rotmistr a za ním dva dobrovolníci s automaty. Lidé je vítali se slzami v očích jako své osvoboditele. Přicházeli další vojáci a spěchali zabezpečit most na Dolním městě. Když se tak stalo, vyžádal si rotmistr československou vlajku, kterou pak vztyčil na zachráněném mostě. Příští den byl tento rotmistr raněn a dopraven do vsetínské nemocnice.

(Jarmila Vaňková)

 

V pátek 4. května ráno jsem se připojil ke skupině občanů, četníků a důstojníků, kteří obsadili les nad Jabloňovou na severovýchodě města. Po třetí hodině ohlásily naše hlídky, že lesem směrem k nám postupuje silná skupina Němců, jiná hlídka hlásila, že také od Jasenic se blíží osm Němců.

Hned nato zahájili Němci palbu a proto byl nařízen ústup. Ustupoval jsem poslední. Na svahu nad Jasenkou v hustém březovém podrostu zaskočil mne velitel německé skupiny a počal střílet z automatu. Vklouzl jsem do křoví, ale po několika přískocích jsem musel zůstat bez hnutí ležet, protože voják pročesával houští dávkami z automatu asi ve výši pasu. Několik kulek zasáhlo stromek těsně nad mojí hlavou. S pistolí malé ráže nebylo za těchto okolností možno pomýšlet na obranu, proto jsem ji i s náboji a obvazy odhodil. Hned nato se objevili další němečtí vojáci a zamířili ke mně. Zvedl jsem ruce a vzdal jsem se. Ještě v době, kdy vsetínské zvony vítaly již první vojáky naší krve, seděl jsem stále na kraji lesa, střežen německými puškami, a poslouchal jsem, jak se Němci již těší na svůj domov, na Meklenbursko, Porýní, Prusko, Berlín a Vídeň.

Myslím, že ani jeden z nich se nedočkal příštího rána.

 (Partyzán J. V)

 

pátek 4. května. Je jasno, chladno. Město je téměř německým vojskem vyklizeno. Rachot kulometů je zřetelný a téměř již někde před městem. Rozhlížím se po nádraží německá děla pálí směrem k Ústí. Na kopcích nad Lažovou pilou je zřetelně vidět ustupující Němce i protivníky, postupující přískoky. Sleduji to vypůjčeným dalekohledem.

Náhle počíná v městě jakýsi shon. Ozve se několik výstřelů a německý voják, jedoucí na kole na rohu Svárova a Hlásenky, padá náhle k zemi. Je téměř přesně 8.30 hodin. Partyzáni zahájili boj o město. Chci být svědkem ale muž v gumovém plášti a ve vysokých botách, kterého bylo již dříve možno vidět kdekoli na Svárově, zahání obyvatelstvo do domů. Později jsem toho muže spatřil ve stejnokroji čs. armády v hodnosti podporučíka nebo poručíka.

Jel v jednom z prvých aut, která se objevila s osvobozující armádou.

Střelbu je slyšet již v celém městě. Německé dělo ostřeluje Horní město, kde bojují partyzáni. Vidím výbuch granátu blízko Horní školy. Také v ulicích kolonie Zbrojovky je slyšet stále hustější rány, i tam se bojuje.

V odpoledních hodinách střelba sílí. Nedaleko domu č. 970 vybuchl šrapnel. Z Bečevné je slyšet těžký kulomet a za chvíli potom po svahu lesa a z okrajových houštin se vyřítila spousta vojáků. Z Rokytnice se ozývá jásot obyvatel. Za chvíli se objevují naši vojáci v ulicích města.

(Miroslav Ondráček)

 

V pátek 4. května brzy po poledni šla paní B. se svým otcem z Havlíčkovy ulice na Jasenku. Na křižovatce Pod Zakopanicú německá stráž vystřelila do vzduchu a provedla prohlídku jejího otce. Dotazy zjišťovala, kde byl a proč, kam jde a proč. Pak upozornila na zákaz vycházet na ulici a na povinnost hlídek střílet na chodce. Po 15. hodině šla paní B. opatrně náměstím zpět. Všude bylo pusto, prázdno. Jen z uličky u Saxova obchodu vyhlédl muž ve vysokých botách, v modrém kabátě a s lodičkou. Nebyl to německý voják. Byla to partyzánská hlídka.

Po příchodu domů spatřila z okna sbíhat četné postavy s Bečevné. Z Rokytnice zaléhaly sem rozličné výkřiky:

Joj! Joj ! nebo podobně. Hluk měl radostný ráz, jakoby to bylo vítání. Náhle spatřila, jak na rohu cukrárny u Koutných vyhlédl voják, zakýval rukou dozadu k nádraží, a hned se objevili tři další vojáci. Kdosi vykřikl : "Továryši!" Vojáci odpověděli: "Nejsme Rusi, jsme Slováci!" Hned nato se objevili naši vojáci i na rohu u Kalabisa. Lidé vybíhali z domů do ulic, muži i ženy, vítali a líbali se s prvými našimi vojáky. Slzy v očích měli všichni, i ti vojáci. V tu dobu bylo již také vidět, jak s Jabloňové a s Čupu sbíhá množství postav ke Vsetínu.

(Zapsal St. Tůma)

 

DOLNÍ MĚSTO

2. května. Ovzduší napjaté. Ráno se objevil leták, podepsaný Sokolem a Makjejevem, ohlašující postup Rudé armády od Zlína. Říká se, že Rusové jsou už někde u Jasenné a na Syrákově. Přicházejí odporující si zprávy o událostech v Přerově. Němci ženou od Ústí přes Vsetín stáda dobytka. Horečně se nakupuje a obchodníci již odmítají německé marky. Po celý den slyšet dunění děl od Zlína a Vizovic.

3. května. V noci dělostřelba, ráno už silně slyšitelná i od Polanky. Německé vojsko spěšně projíždí Vsetínem, místní jednotky se chystají k odchodu a strhují na ulicích své orientační tabulky. Na některých křižovatkách, na př. u spořitelny a Pod Zakopanicú jsou již polní četníci. Celé dopoledne hustě sněží s deštěm, okolní kopce jsou bílé. Na ulicích je zvláštní ruch. Na Svárově a kolem Besedního domu pod rouškou nevinného rozhovoru se studenty nebo s jednotlivci prof. S. jako zástupce velitele místních partyzánů přijímá hlášení nebo dává pokyny. Zbraní je stále nedostatek, ale i bez nich je práce dost. Sledují se bedlivě pohyby Němců, střeží se budovy s německým majetkem a pod. Asi v 15 hod. se již ozývají rány po destrukcích, u cukrárny Koutných Němci uzavírají překážky. Šeptá se, že naši osvoboditelé jsou již v Polance. Z Dolní školy na autech odjíždějí němečtí vojáci, tváří se smutně, někteří bojácně mávají rukou. Lidé je sledují mlčky. Někde u gymnasia stáhl náš strážník V. civilistu Němce s osobního auta.

Vojáci prý ať jdou, ale civilisté odtud nesmějí, s těmi se bude účtovat! Byl hned vyšetřován v Dolní škole, ale po chodil dobře. Chvíli nato nastupovaly poslední zbytky místních Němců jako Volkssturm do Dolní školy.

Asi v 16 hodin burácejí destrukce již u nemocnice. Vyhazují tam kolejnice, výhybky. Od Ústí ustupují přes město stále Němci, auta, cyklisté, také děla. To trvá s přestávkami asi do 19 hodin. Destrukční rány se ozývají s různých stran. Prší stále, namnoze se sněhem. Okolo 22 hodin za vládl poměrný klid, když před tím dozněly ničivé detonace od Zbrojovky a z nádraží. Z dálky hřímají děla.

4. května. Krásný den bez jediného mráčku! Asi v 5.30 hod. zarachotily kulomety směrem od sklárny. Později se ještě pokračuje v destrukcích, okolo 7. hodiny zaznívají rány z různých stran. Nádraží je pusté, výhybky, vodárny vyhozeny, lokomotiva zničena. Na zemi roztroušené zbytky žluté hmoty s vodotěsným balením roubíkového tvaru, snad kyselina pikrová. Vzadu pod Bečevnou se kouří z hořících vagónů. Několik vagónů je zachováno, odstrčili je poněkud dále, aniž jim v tom Němci bránili. Z nádražního prostoru pozorují shluky lidí kopce za sklárnami, odkud se stále ozývají kulomety. Mnozí z diváků s kukátky i bez nich tvrdí, že rozeznávají postavy na stráních, hlavně za "Žebráčkou". V 8.10 hod. houkají vsetínské sirény poplach.*) Brzy nato někde na Svárově se ozvala první střelba. Ulice se rychle vyprazdňují. Asi o půl 10. hod. je slyšet střelbu z různých částí města. Na křižovatkách a u palisád kryjí se ojedinělé postavy, nejsou to však už němečtí vojáci. Lidé rozeznávají postavy na hřebeni Žambošky a na Čupu. Po 11. hodině varuje městský rozhlas před další střelbou, střelba se zmenšuje, až úplně tichne. Polední klid trval asi do 15 hodin, pak se zase rozštěkaly kulomety se všech stran, nejvíce směrem od Ohrady. Nad Moragrem vybuchl granát.

Asi v 16 hodin bylo náhle vidět, jak s Bečevné sbíhá velmi mnoho postav, většinou do Rokytnice. Odtud pak mnohé běžely po úbočí Žambošky a dále do Rybníků.

V 16.15 hod. se objevili na nároží u Koutných první tři českoslovenští vojáci Slováci. Od Besedního domu se ozývá prvé "Nazdar! - To jsou naši!" Muž, který toto volal, běžel vojákům vstříc. S prvým se setkal u Bílkova závodu a přivítal se s ním radostným potřesením pravice a políbili se. Pak v rychlosti vyložil, že Němců na blízku již není, město že je zhruba vyčištěno, jen snad na Horním městě ) Konec tohoto poplachu není podnes odpískán.

se někde Němci ještě drží. Vojáci hned spěchali dál, aby čistili, co ještě třeba. Za nimi že jich přichází ještě mnoho!

To se už ulice plnila občanstvem, vojáků rychle přibývalo a na domech pojednou zavlály československé prapory...

 

ŠTĚPÁNSKÁ ULICE

Ve čtvrtek 3. května nastupovalo vsetínské gestapo do vozu II. třídy posledního vlaku, který odjížděl ze Vsetína. Do téhož vozu nahnali několik lidí jako rukojmí. Chtěli jsme vůz s gestapem vyhodit do povětří. Protože tam však byli i čeští lidé, upustili jsme od činu. Spoléhali jsme na bratry partyzány na trati Meziříčí-Hranice, že gestapáky někde zadrží.

V pátek 4. května v 5.30 hodin jsem přestřihl dráty mezi nádražím a velitelstvím oddílu u Marečků ve Štěpánské ulici.

Před osmou hodinou jsem prošel Štěpánskou ulicí a vyzval jsem opatrně občany, aby zašli domů a nevycházeli, že se bude střílet. Do osmi hodin jsem tak vyčistil ulici až k sokolovně.

Mezitím podnikli kamarádi útok na německou posádku v sokolovně. K útoku bylo málo zbraní : jeden automat, několik pistolí a malé množství granátů. Útok se však podařil. Větší část německé posádky uprchla za sokolovnu směrem k Bečvě, dva staří vojáci se vzdali a odevzdali nám veškeru munici, uloženou v sokolovně. Jejich zbraně byly ihned dány našim obráncům města. Němci patrně chtěli zdržet naše útočníky a získat čas, aby se mohli ukrýt u Bečvy. Naši je tam však zaskočili a rozpoutala se prudká přestřelka z obou stran. Němci stříleli zuřivě po všem, co se hnulo. Při tom byl zabit hostinský p. Kraus. Několika Němcům se podařilo utéci, ostatní pak byli vyvlečeni z úkrytů do našeho zajetí. Několik našich ozbrojených mužů se pak vrátilo do Štěpánské ulice a když zničili dvoučlennou spojku u Štodtova závodu, postupovali opatrně na posádku u Marečků. Tato posádka byla silně ozbrojena těžkým kulometem a pancéřovými pěstmi i automatickými zbraněmi. Nebylo možno je zdolat, ale přesto byli vypuzeni z úkrytů a stáhli se přes zahrady směrem k mostu u Lázků.

V té době jiní naši chlapci obsadili most u nemocenské pojišťovny. S Horního města sjížděly německé povozy. směrem k Jablůnce. Měli jsme již více zbraní i střeliva, donášeli jsme je ze sokolovny po celých balících a tak byl most uhájen. Z křoví u Reisova domu počala pak k mostu pálit hlídka německé baterie. Tato brzy zaútočila těžkými zbraněmi v domnění, že na levém břehu Bečvy je větší hnízdo odporu. Zasvištěly granáty a dopadaly do řečiště Bečvy. Palba trvala asi osm minut, pak se Němci stáhli podle hřbitova do údolí Jasenky.

Před 14. hodinou přijelo na náměstí od mostu asi 10 německých vojáků po zuby ozbrojených. Jeden z nich se chystal vypálit pancéřovou pěst proti dveřím Bagarova obchodu, ale velitel mu zabránil a sám rozbil pažbou ručnice sklo výkladní skříně. Otvorem vnikli dovnitř a něco vynášeli. Pak se zase stáhli za most. Potom jsme čistili břeh Bečvy, kde se potulovalo několik německých vojáků. Mezi 15. a 16. hodinou hlásila nám hlídka, že se již blíží osvobozující armáda. A skutečně za malou chvíli vyrojili se na Bečevné i u vodojemu nad Sychrovem naši vojáci.

(Petr Kořének)

 

V pátek 4. května asi v 8.30 hod. ráno přijížděli Štěpánskou ulicí od Rokytnice na kolech dva němečtí vojáci. Dojeli až k překážce u kováře Sousedíka, kde se po nich začalo střílet. Jeden z nich byl zabit, druhý byl odzbrojen partyzánem, který na něho mířil divadelní pistolí. Zajatého poddůstojníka pak vedl jeden z partyzánů k Marečkovu hostinci, aby tam přemluvil německou posádku ke kapitulaci. Z podkrovního okénka od Michnů mávali na posádku bílým kapesníkem a Němec je vybízel, aby se vzdali. Posádka však odmítla. Asi za půl hodiny přišla od Rokytnice větší skupina vojáků s dělem. Na upozornění německé hlídky od Marečků hledali pak v domě u Michnů ony partyzány, avšak marně. Dojeli až k překážce u Sousedíkova domu. Tam vyhnali z krytu asi osm občanů a nutili je, aby uvolnili silniční zábranu, nebo aby je vyvedli z města. Vzali je s sebou jako rukojmí. Tito je provedli Esteřákovým dvorem a zahradou do polí. Ve zmatku, který byl při tomto projíždění, všichni rukojmí postupně utekli.

V pátek 4. května v 7 hodin ráno sešli se v bytě u Štodta velitel vsetínských partyzánů Jonáš a osm členů jeho skupiny. Jednalo se o opatření zbraní. Po osmé hodině upozornila hlídka, že přijíždějí dva němečtí poddůstojníci.

U silniční přehrady byli oba napadeni, jeden zastřelen a druhý zajat. Tím byl ukořistěn jeden automat, jedna puška, jedna pistole i s náboji. Hned nato byl učiněn nápor na posádku v sokolovně. Spojka přinesla hlášení, že se posádka vzdala a odevzdala zbraně. Jiná spojka oznámila, že i Dolní škola byla obsazena našimi lidmi. Zbraně a střelivo pro partyzány bylo tedy připraveno.

Pak byl vyslán pan Šk., aby zjistil stav a výzbroj německé posádky v hostinci u Marečků. Bylo tam 14 mužů, vyzbrojených jedním automatem, jedním minometem, puškami a pistolemi. Přímý útok na ně nebylo už možno podniknout, poněvadž s akcí u sokolovny podařilo se jednomu německému vojákovi uniknout a dostat se k Marečkům, kde způsobil poplach. Poněvadž sokolovna a Dolní město byly již obsazeny partyzány a dobrovolníky, zahradili jsme zábranu přes Štěpánskou ulici, aby do vnitřního města nemohla tudy projíti německá posila. Ještě jednou jsme se pokusili pohnout posádku u Marečků, aby složila zbraně.

Posádka však prohlásila, že raději zemře, než by se dala zajat.

Asi o půl 12. hodině nás začala tato posádka od Marečků ostřelovat minometem. První granát dopadl do sousední zahrady Bubelovy, druhý prorazil střechou do Štodtova skladiště, kde byla způsobena značná škoda. Třetí granát vybuchl ve dvoře domu č. 401 a poškodil značně zdivo.

Raněných na štěstí vůbec nebylo. Po poledni dostala posádka u Marečků posilu a partyzánům dán rozkaz, aby se stáhli do lesa na Žambošku.

Po odchodu partyzánů jsme odtáhli zabitého německého poddůstojníka do chodby záchodu, kterou jsme zatarasili, a zahladili jsme stopy krve. To bylo velmi důležité pro bezpečnost celého okolí, protože za malou chvíli prošlo dvorem několik vojáků, kteří tloukli na náš kryt. Když jsme se neozývali, odtáhli.

Později přijela k zatarasené zábraně další skupina asi 40 vojáků se dvěma děly a dobývali se rovněž do našeho krytu. Když se jim nikdo neozýval, obrátili se ke krytu u Gottwaldů, kde poručili, aby je někdo provedl sousedními dvory. Prošli pak přes dvůr a zahradu u Esteřáků.

Poněvadž uzávěry před Bubelovým domem byly rovněž zataraseny, donutili tam osazenstvo krytu, aby zábrany odstranilo. Když se tak stalo, projeli k mostu a pod Zakopanicu.

 

NA DOLNÍ JASENCE

Za posledních studených dubnových dní procházel naším městem dnem i nocí transport za transportem německých vojsk od Lidče a Karlovic směrem k Meziříčí. Nebyla to již vítězná německá armáda, která nás přepadla před šesti lety s jásotem a sebevědomím, bylo to apatické a zmrzlé vojsko, sehnané z různých částí Evropy, ženoucí s sebou stáda hladového dobytka. Narychlo byly uzavírány proti pancéřové překážky, v které tato vojska skládala zoufalou naději na zadržení vítězné Rudé armády.

Za chmurného odpoledne dne 1. května přijel na Vsetín destrukční oddíl, ubytoval se zčásti na Jasence a druhého dne začal svoji zhoubnou činnost kladením náloží pod mosty. A již ve čtvrtek dopoledne začaly se ozývat detonace od Bečevné, kde byla vyhazována trať. Kolem šesté hodiny večer začala jedna destrukční četa ničit transformátory u jednotlivých objektů Zbrojovky v Jasenicích. Večer se ozývaly silné detonace od nádraží, kde byly vyhazovány výhybky a hradla. Kolem 22. hodiny odjely tyto čety k Jablůnce.

Ve čtvrtek 3. května bylo již zřejmo, že následující den bude rozhodující. Ve čtvrtek byla totiž vsetínská posádka naložena na auta. K vojenskému průvodu se snažilo připojit několik zdejších Němců, ale byli rázně odmítnuti, neboť vše bylo přeplněno. Před vojskem odjelo zdejší gestapo, které propustilo všechny vězně kromě dvou, a to tajemníka B. Buzka a Jana Lažu z Hovězí. Oba pak byli zastřeleni v Polici u Meziříčí. V noci ještě projížděly městem poslední jednotky německé armády od Ústí a Liptálu k Meziříčí.

V pátek dne 4. května o 6. hodině ráno byly ulice města téměř liduprázdné. Tu a tam se objevil hlouček německých vojáků opozdilců, kteří pospíchali za svými jednotkami k Meziříčí. Tvrdili, že za nimi už není žádných frontových jednotek. Na náměstí připevňovali dva strážníci výstražnou tabulku u několika pohozených ručních granátů. Asi o půl 7. hodině přicházelo od Štěpánské ulice k mostu družstvo 11 vojáků v palebné pohotovosti a to po pěti po každé straně ulice a vzdálených za sebou asi 10 kroků. Jedenáctý s lehkým kulometem šel středem ulice. Hned nato přejelo po mostě asi osm velkých nákladních aut s vojáky, poslední německá auta vůbec.

První výstřely padly v městě krátce před půl osmou hodinou ráno. To již byli v různých částech města místní partyzáni z hor, k nimž se přidalo ozbrojené místní obyvatelstvo. Střelba se ozývala od Sychrova, z ulice Dr. Sovy, od hřbitova, od nemocenské pojišťovny, z kolonie u Bečvy, ze Svárova i ze Štěpánské ulice. Opětoval ji zbytek německých vojáků, ponechaných ve městě. Barikádu u Jursíkova hostince a nemocenskou pojišťovnu obsadili partyzáni, rovněž barikády u Markovy drogerie a Potoční ulice, čímž překazili vyhození mostu na Dolním městě. Partyzánům přišly posily od Jabloňové a z Čupu. Několik občanů z Jasenky jim dělalo spojky.

Kolem deváté hodiny zahvízdaly první granáty, z nichž jeden dopadl na stodolu V. Spurného na Jasence, další tři vybuchly neškodně na blízkých lukách a polích. Po 10. hodině dopadla další série granátů od Jablůnky. Tři vybuchly na svazích Čupu, ostatní nadělaly dost škody na staveních na Podsedkách. Odpoledne po třetí hodině palba v městě značně zesílila a vystupňovala se zvláště ke čtvrté hodině. Poté poněkud polevila a hned nato se objevily na svahu Bečevné nad nemocnicí první rojnice našich osvoboditelů.

Brzy potom bylo viděti rojnice čs. brigády, doprovázené partyzány, také na Jabloňové, Vlkošce a u "Kolébky". To už lidé vybíhali ze sklepů a s obrovským jásotem a nadšením vítali své první osvoboditele. Lidé se objímali, slzeli radostí a snášeli vojínům občerstvení a pohoštění. Když osvoboditelské rojnice dosáhly Čupu, vybuchlo naposled několik německých min na druhé straně Čupu, aniž způsobily škodu. Městem již projížděly československé a ruské jednotky. Ulice tonuly v záplavách praporů a nadšení obyvatelstva neznalo mezí.

(Alois Cepek)

 

V pátek 4. května bylo možno pozorovat od časných ranních hodin nezvyklý ruch. Tvořily se hloučky rokujících občanů, hlavně na Jasence. Shora přijel německý voják a označoval na zdi domů křídou šipkami směr jízdy pro ústup německých jednotek. Když odejel, smazal jsem směrové šipky hoblovačkami. Před Březáčkovým uzenářstvím stálo nákladní auto Zbrojovky. Aby ho ustupující německé jednotky nemohly použít, zatáhli jsme je do dvora Panovcovy restaurace na Jasence.

S přítelem K. jsme sbalili německou telefonní linku od mostu k továrně Kablo. Byli jsme však přistiženi dvěma německými vojáky. K místu se hned sběhlo více civilistů a při hádce ve zmatku se nám podařilo nepozorovaně zmizet.

Asi v půl deváté přijeli směrem s Horního města němečtí vojáci s dělem. Byli ihned ostřelováni z kaštanové aleje. Slezli s koní a opětovali palbu na tuto alej a na Hrbovou.

Asi za hodinu odjeli.

Oba německé vojáky, zastřelené u překážky za Markovou drogerií a narychlo ukryté v křoví břehu nad Bečvou, jsme stáhli ještě níž, aby jich nebylo s cesty vidět.

Po příchodu čs. brigády zřídili naši telefonisté v chodbě Občanské záložny vysílací stanici.

(Josef Tkadlec)

 

Dne 4. května asi ve 14 hodin přijelo na Horní město německé dělostřelectvo a hned stavělo děla do palebného postavení směrem k Jablůnce. Nezdrželi se tu však dlouho, brzy přijela jejich spojka, načež všichni bez výstřelu odjeli.

Za chvíli po nich přišli na Horní náměstí další němečtí vojáci s jedním dělem. To už nebylo spořádané vojsko, nýbrž divoká horda v rozhalených košilích, s vyhrnutými rukávy a s automaty v rukou. Rozestoupli se po celém náměstí a stříleli po všem, co bylo živé, dokonce i po p. G., kterého zahlédli před domem až v Radniční ulici. Ulicí Dr. Sovy pak odešli dolů.

Asi o půl 17. hodině jsem zaslechl první výkřiky. "Nebojte se ! Češi jsou tady !" Samou radostí jsme se já i žena přímo chvěli. Běžel jsem rychle na půdu, kde jsem již měl připravený náš prapor. Byl to první československý prapor na Horním náměstí

  (Jaroslav Chovančík)

 

NAD MOSTEM

Ve čtvrtek 3. května odpoledne projíždějí městem plně naložené vojenské vozy, tažené vyzáblými koňmi, a vojenská auta směrem k Meziříčí. Několikrát se vrací osobní vůz gestapa, vždy ještě něco odvážejí. Napětí na všech stranách roste. V pozdějších hodinách ničí německé destrukční oddíly síť kolejnic na nádraží. Do pozdních večerních hodin se ozývají v pravidelných intervalech výbuchy náloží.

Večer zář od nádraží Němci zapálili železniční vozy, které nemohli už odvézt.

V pátek 4. května ráno kol 7. hodiny padá řada výstřelů z pistolí. Vidím už jen hlouček ozbrojených civilistů těsně nad srázným křovinatým břehem Bečvy u Talašovy zahrady. Hodili právě nějakého zabitého Němce dolů do křoví.

Civilisté hned nato přecházejí přes most. Strhne se střelba ve Svatoplukově aleji, většinou je slyšet pušky a pistole.

S Horního města jede baterie německých děl, která se náhle ocitá v palbě civilistů, střílejících od nemocenské pojišťovny a z kaštanové aleje na nábřeží. Vojáci zastaví, před Markovou drogerií a sousedními domy, sesednou s koní a opětují palbu. V Potoční ulici se ukryl za sloupem ozbrojený civilista. Strhne se prudká střelba, sklo řinčí.

Třeskne šrapnel, odněkud ostřelují Vsetín. Vojáci kvapem nasedají a odjíždějí tryskem. Z kolonie Zbrojovky se střílí na Sychrov. Městský rozhlas vyzývá střílející, aby zastavili palbu, poněvadž ohrožují životy svých spoluobčanů. Poté se střelba ozývá už jen na ojedinělých místech. Až do 11 hodin je pak poměrný klid.

Od Jablůnky jde německá posila. Prochází ulicí Pod Zakopanicú. Zajišťují most lehkým pěchotním dělem, část vojáků postupuje pak k Dolnímu náměstí, větší část v síle pěti až šesti družstev po silnici na Horní náměstí. Chvíli klid. Objevují se neozbrojení občané s bílými šátky v rukou na znamení, že nemají nepřátelských úmyslů. Musejí se hlásit u posádky pěchotního děla, chtějí-li pokračovat v cestě, a podrobit se prohlídce, nemají-li zbraní.

Střelba začíná zaznívat opět plnou silou. Po 15. hodině se němečtí vojáci vracejí. Vezou na vojenských vozech své raněné. S nimi jdou volně i dva muži v civilu, v černých gumových pláštích a vysokých botách. Nesou bochníky chleba a kusy salámu. Patrně němečtí partyzáni. Za jedním z dalších vozů jdou schytaní civilisté, přivázaní za zkřížené ruce. Jiní jsou odváděni po dvou, po třech mezi ozbrojenými vojáky, celkem 17 mužů. Polní dělo od mostu rovněž zmizelo.

Před půl 16. hodinou se náhle objevují na mostě civilisté s dvěma lehkými kulomety a prudce ostřelují zatáčku silnice u palírny. Hned nato přebíhá několik čs. vojáků na druhou stranu mostu. Na mostě rozvinují československou vlajku. Lidé vybíhají z domů a nedbají, že se ještě ozývá střelba. Tisknou ruce našim postupujícím vojákům, vítají je, slzí a smějí se zároveň: "Konečně jste tady!." Přicházejí noví a noví vojáci Slováci, lidé je bouřlivě vítají a objí mají. Vojáci naši i ruští s úsměvem děkují, chvatně přijímají nabízené jídlo a nápoje: "Ďakujem! Musíme hned dopredu!" a hned zase spěchají za utíkajícími Němci. Přijíždějí osobní auta s čs. a ruskými důstojníky, vítání nebere konce. "Takového přivítání se nám ještě nikde nedostalo!." prohlašují. Ulice jsou zaplaveny našimi a rudými prapory, občanstvo s trikolórami na prsou vroubí ulice.

Odněkud s Čupu zaznívá střelba, partyzáni ostřelují od mostu svahy Čupu.

Čtyři městští strážníci nesou na nosítkách svého padlého druha strážmistra Tomišina podle nemocenské pojišťovny na Horní město. Smutný průvod...

. (Karel Obadal)

 

S několika kamarády jsem byl přidělen do ulice Dr. Sovy. Zaujali jsme postavení za palisádami u Markovy drogerie pod hřbitovní cestou. Kolem 7. hodiny ranní projížděli palisádami s Horního města k mostu dva němečtí vojáci na kolech asi 20 m od sebe. Vystupujeme dopředu a voláme na ně: Hände hoch! abychom je odzbrojili.

Nikdo neuposlechl, proto S. H. střílel. Voják jedoucí jako druhý padl. Hned nato první, vezoucí telefon, v plné rychlosti seskočil s kola a v běhu chystal automat k střelbě. Vystřelil jsem po něm několikrát a zasáhl jsem. Padl. Odňali jsme jim ihned zbraně a mrtvoly jsme hodili do křovinatého srázného břehu těsně pod palisádami. Stáhli jsme se pak za most k Dolnímu městu.

 

 

POD ZAKOPANICÚ

Koncem dubna táhly městem ustupující německé a maďarské oddíly. Pochodovaly v řadách, jely na autech a povozech. Pro nedostatek pohonných látek táhlo každé auto dvě i tři vozidla. Nepřátelské oddíly byly velmi unavené a měly vzhled poražené armády.

Hlavní most na Dolním městě připravovali Němci již delší dobu pro vyhození, proto se většina obyvatel v ulici Pod Zakopanicú stěhovala dál od mostu a do sklepů. Ráno 4. května po osmé hodině padly první výstřely našich chlapců partyzánů na mostě před nemocenskou pojišťovnou. V Palackého ulici padli dva němečtí vojáci. Po celé dopoledne trvaly kol mostu přestřelky. Po poledni se ozvala německá děla a na město dopadlo více granátů. Městský rozhlas varoval před napadáním německých vojáků a po této výzvě střelba na delší dobu utichla.

Tou dobou přijela Němcům přivolaná pomoc. Před naším domem Němci nařídili děla do palebného postavení a obsadili celou ulici Pod Zakopanicú. Hned nato se ozvaly těžké údery na dveře našeho domu s výzvou : Aufmachen ! Velitel po vyhrůžce, že dá všecko postřílet, žádal nějaké občerstvení. Neměli jsme ničeho. Velitel si pak stěžoval na nekorektní vedení války, na zákeřná přepadávání, stříhání telefonních drátů, uzavírání překážek a pod. Stále vyhrožoval, že při prvním výstřelu civilistů dá vyvraždit celou naši ulici. Zmínil se, že jim partyzáni uvěznili několik vojáků, že však oni je již vysvobodili a našeho policejního strážmistra (Tomišin) popravili. Hledali ještě komisaře, který Němce zavíral, a netušili, že je ukryt v našem domě ve sklepě, kolem jehož dveří stále chodili. Ty tři hodiny, co u nás pobyli, trvaly nám celou věčnost.

S velitelem bylo stále asi pět vojáků a ustavičně přicházely hlídky s různými hlášeními, na př. že je vidět několik civilistů s bílými šátky - snad nějaké dorozumívací znamení, má-li se proto na ně střílet. Přesvědčili jsme je, že jsou to naši lidé, jdoucí za prací. Němci chtěli střílet také po lidech, stojících u dvorků na Jasence. Vyložili jsme jim, že jsou to sousedé, kteří vyhlížejí své známé z práce.

Náhle se začalo venku střílet. Velitel vstal a prohlásil, že to je již poslední sled ústupových oddílů a že bude již brzy konec. Na naši otázku, bude-li vyhozen náš most, odpověděl, že tam nejsou nálože. Po jejich odchodu se ozvalo druhé bušení na dveře. Museli jsme Němce okamžitě pustit do našeho bytu v prvním poschodí a otevřít tam všechna okna s výhledem na most. Do všech postavili ihned těžké kulomety a já jsem směl odejít zase do sklepa. Střelba se ozývala dosti dlouho, až hlas kostelních zvonů ukončil naše duševní vypětí. Po 24 hodinách pobytu v chladném a tmavém sklepě vyšli jsme na ulici, ozářenou zapadajícím sluncem a naplněnou jásajícími lidmi. Radostně jsme tiskli ruce prvním našim vojínům v osvobozené vlasti.

(Karel Nosek)

 RUKOJMÍ

Jako lesní kontrolor jsem přicházel služebně denně ve styk s Němci ve skladišti dříví za nemocnicí. Do skladiště vede ze vsetínského nádraží vlečka, po níž tam Němci přisunovali své vagóny. V poslední době nebyla mezi nimi jednota v nazírání na válku. V mnohých byla ještě značná bojechtivost, jiní měli však válčení už víc než dost. Obě strany se k sobě chovaly značně nedůvěřivě. Tito druzí vyhledávali příležitost k poslechu cizího rozhlasu a jeho zprávy rozšiřovali i mezi zaměstnanci skladiště. Smiřovali se již předem se svým osudem a tvrdili, že brzy dostanou číslo na prsa, číslo na záda, na rukáv hákový kříž a do rukou lopatu, aby šli pracovat a stavět to, co ve světě zničili. Bylo jejich přáním, aby k tomu došlo co nejdříve. Konec války odhadovali dosti přesně. Svoji vojenskou povinnost vykonávali již značně ledabyle a věnovali se hlavně výměně zboží, které přinesli s sebou ze Slovenska.

Poblíž skladiště zakopali do země zásoby nábojů, min a různých třaskavin. místo nebylo náležitě zamaskováno a hned po jejich odchodu bylo prohlédnuto, avšak pro značnou frekvenci lidí i vojska na nádraží nebylo možno zakopané věci ihned vyzvednout. Místní partyzáni byli o zásobách uvědoměni, avšak nemohli rovněž nic vykopat, poněvadž na kolej ke skladišti byl přistaven vojenský transport.

Vzpomínky na den osvobození nemám právě nejpříjemnější. V ten den spolu s ostatními nájemníky na Maštaliskách jsme se zařizovali na pobyt v krytech. Když Němci sbírali po městě rukojmí, upozornil na nás jeden vlajkař. Zabarikádovali jsme se sice v krytu, avšak Němci surovým způsobem si vynutili otevření krytu. Všichni muži z našeho krytu byli prohledáni a pak odvedeni přes Horní náměstí a Sychrov pod Pecník k domu stavitele Bouzka. Z Maštalisk nás bylo asi 16, také profesorka D. Cestou bylo posbíráno ještě více občanů. Jednomu z nás se podařilo uprchnout do ulice Pod zámkem.

Pod Pecníkem stálo asi 140 rukojmí, kteří zde byli sehnáni z celého města. Někteří byli vylákáni z krytů pod různými záminkami, na př. jako tlumočníci, ženy jako ošetřovatelky a pod. Zde jsme byli postaveni podél zdi, před nás kulomet, ale když začala střelba partyzánů od Ohrady, byli jsme vehnáni všichni do domovního krytu. Venku se zatím rozpoutal boj mezi partyzány a ustupujícími Němci. Němci byli zatlačováni, jako znamení k ústupu vypálili dvě rakety, modrou a zelenou, a vyhnali nás všecky z krytu. Museli jsme jim tvořit štít, za kterým ustupovali směrem k Sychrovu. Některým z nás, kteří vyběhli první a prchali směrem ke stodolám, podařilo se přeběhnout až k partyzánům, jiní prchali přes louky směrem k Bečvě. My poslední jsme však museli s Němci a pomáhali jsme nésti raněného, který měl průstřel břicha. Raněný byl potom naložen na vůz, my však jsme museli jako rukojmí s Němci dále směrem k Jablůnce.

Za Juráňovou pilou jsme se octli v palbě, která přicházela od trati, a my civilisti jsme museli přejít na levou stranu cesty, abychom Němce kryli. Dále u Lázků bylo na ně stříleno zase s protější strany a všichni civilisté museli přejíti zase na pravou stranu vozu. Tak jsme došli až k Bobrkám, kde se shromažďovalo ustupující německé vojsko. Bylo tam asi 300 mužů. Radili se mezi sebou, co mají podniknout. V této přestávce okradli všecky civilisty o prsteny, hodinky, jednoho i o boty.

Poté postavili u Bobrckého dvora dělo do palebného postavení směrem na Vsetín a nás zavřeli do sklepa pod stodolou, že bude-li na ně ještě stříleno, budeme všichni popraveni. Za chvíli však již dopadaly střely na dvůr. Němci se dali na kvapný ústup k Jablůnce a ponechali nás osudu.

Brzy jsme byli vysvobozeni naším vojskem. Na celé této trudné pouti mne doprovázel můj pes.

 (Otto Petráš)

 

 

V noci na 4. květen Němci ještě kvapně odváželi všechno, co se dalo. časně ráno nebylo téměř vidět německého vojáka, jen u staré vodárny bylo dělo s obsluhou. Kolem sedmé hodiny ráno jsem viděl z okna Talašova domu běžícího německého vojáka, za kterým se hnalo několik civilistů. Byl střelen a padl. Asi v devět hodin byl obsazen most partyzány, někteří pak postupovali po aleji Svatopluka Čecha směrem k Panské zahradě. Ze zahrady proti nim počali postupovat Němci. Partyzáni se stáhli uličkou u skladiště firmy Pokorný na Dolní náměstí, načež i Němci zastavili postup.

Brzy nato jel po silnici s Horního města trén a když dospěl k palisádám u Talašova domu, byl prudce ostřelován partyzány od mostu. Dva koně byli zasaženi. Současně začalo ostřelování města minomety někde od Semetína. Dvě miny vybuchly na srázném břehu Bečvy u zadního traktu domu a značně poškodily podezdívku zahrady. Třetí se roztrhla na silnici před domem, rozbila téměř všechna okna a poškodila omítku na průčelí. Asi v 13.30 hodin dorazila sem německá posila v síle 40 až 50 vojáků a postupovala v bojovém útvaru ulicí Dr. Sovy na Horní město. Právě jsem přecházel k zahradní brance, když mne spatřili. Vyhnali mne hned kolbami na cestu jako rukojmí. Spolu s ostatními posbíranými civilisty byli jsme hnáni před postupující jednotkou jako její ochranná zeď. Bylo nás asi šedesát. Vlekli nás Sychrovem až pod Pecník, kde začala silná střelba. Také od Ohrady jsem viděl přivádět skupinu civilistů. Když partyzáni od Ohrady německý oddíl zatlačili, skupina rukojmí byla nemilosrdně poháněna kolbami a častována vyhrůžkami zastřelením nebo pověšením. Ve zmatku při ústupu německého oddílu se mně a několika jiným civilistům podařilo uprchnout do stodol pod Šibeňákem, pak do krytu v domě ing. Vincenta. A tak jsem československé jednotky vítal hned na Ohradě.

(Ant. Táborský)

 

 Když Němci odváděli z Maštalisk rukojmí, díval jsem se na to ze dvora. Němci mne zahlédli a musel jsem hned s sebou. Nedovolili mně ani, abych si oblekl kabát. U domu stavitele Bouzka pod Pecníkem, kam nás přivedli, stálo již mnoho lidí. Když jsme se dotazovali vojáků, kteří nás hlídali, co s námi zamýšlejí, bylo nám řečeno, že budeme vyslýcháni.

K tomuto výslechu však již nedošlo, protože naše shromaždiště bylo brzy ostřelováno. Všichni jsme pak byli vehnáni do domovního krytu. Když prudkost střelby mezi postupujícími partyzány a Němci dosáhla vrcholu, vyháněli nás Němci z krytu ven proti střelám. Prchal jsem s několika jinými podél domovních zdí směrem ke stodolám a tam jsme se skryli v hromadě generátorového dříví. V úkrytu jsme přečkali celou střelbu a když jsme pojednou uslyšeli české a ruské hlasy, odvážili jsme se vylézt.

Naše děkování partyzánům a našim vojákům, kteří nás tak osvobodili, neznalo mezí. S postupujícími partyzány jsem se pak šťastně dostal až domů.

(Rudolf Pospíšil)

 

Rukojmí, které Němci dne 4. května shromažďovali u stodol pod Pecníkem, sotva si byli plně vědomi, jaké nebezpečí jim bezprostředně hrozí. Německý major, velitel posledního ústupového oddílu, po hlášení, že na vsetínských ulicích civilisté zabili několik německých vojáků, chystal v městě těžké represálie. Z jeho rozkazu sbíral oddíl SS-mannů po poledni na Horním městě, na Sychrově a na Ohradě všecky muže, které někde dopadl, a odváděl je pod Pecník. Polovina schytaných rukojmí měla být pro výstrahu všemu občanstvu postřílena. K tomuto dílu se již sestavovala popravčí četa. Na naléhání velitele vsetínské policie přivolil německý hejtman Grane, aby exekuce byla o hodinu odložena. Za tu dobu si chtěl důkladně ověřit zprávy o střelbě na vsetínských ulicích. Mezitím však postup čs. jednotek od Ústí pokročil do té míry, že se Němci dávali na chvatný ústup. V nastalém zmatku se většina rukojmí rozprchla a zachránila, ostatní však Němci vlekli s sebou až na Bobrky, aby jimi kryli svůj ústup. Tam je pak osvobodila naše armáda.

LÁZKY

V budově parních lázní p. Cepka byla ubytována stráž železničního mostu, který byl již dříve připraven ke zničení. V posledním týdnu vykládaly hlídky lidem, že k vyhození mostu může dojít každou chvíli dnem i nocí. Lidé bydlící u mostu odcházeli proto nocovat do vzdálenějších domků. Ti, kteří zůstali doma, ani nespávali, stále bedlivě pozorovali činnost u mostu. V e středu 2. května se stráž odstěhovala a most zůstal nehlídán.

Ve čtvrtek 3. května odváželi Němci poslední železniční vozy buď prázdné, nebo naplněné stroji, vozy, dřívím, slámou a pod. Obyvatelstvo horečně nakupovalo potraviny, hlavně chléb. Obchodníci již nechtěli přijímat německé peníze. Večer byla nad Vsetínem rudá zář od požáru na nádraží. Bylo slyšet i detonace. Lidí se zmocnilo zděšení, které bylo zvyšováno rychlým a neorganizovaným odsunem hladových a unavených německých jednotek směrem k Jablůnce. Němečtí vojáci zmateně vypravovali o těžkých bojích u Halenkova. Byly to první neurčité zprávy o blížící se frontě.

V pátek 4. května ozývala se z města střelba z pušek, automatů a kulometů. Došly zprávy o bojích v městě. Mnozí muži hned spěchali do města, aby se také zúčastnili bojů, byli však vráceni. Nebylo pro ně zbraní. Brzy nato pálila na Vsetín německá děla, umístěná mezi Jablůnkou a Ratiboří. Bojovná nálada byla až na malé výjimky skoro u všech lidí, dospělých i dětí. Děti projevily svou odvahu tím, že vyválely napříč přes silnici kládu a před ni nastavěly ještě kameny. Jejich čin nadchl i muže, kteří cestu důkladně zabarikádovali. Jiní odběhli k mostu a odstranili tam připravené schránky na výbušné nálože.

Za chvíli jelo po silnici od Meziříčí vojenské osobní auto. Dojelo k barikádě a muselo se vrátit. Po zprávě, že od Meziříčí sem postupuje německá vojenská posila, většina mužů, činných při práci na barikádě a na mostě, rozprchla se do okolních lesů. V celých Lázkách nebylo ani jediné střelné zbraně. Hlášená německá posila skutečně přišla kolem 13. hod. Byla to dvě družstva s osmi kulomety. Němci se zbraní v ruce donutili muže, kteří zůstali doma, k odstranění překážky. Občanům pak bylo pohroženo, že budou všichni dospělí i děti postříleni, bude-li se taková sabotáž opakovat.

Před 14. hodinou projela Lázkami od Vsetína k Bobrkám tři děla a 10 vozů, za hodinu další dvě děla a několik vozů. Kolem 16. hodiny ustupovala od Vsetína německá pěchota po obou stranách silnice i podél železničního a říčního náspu. Obsadila železniční most, Lázky a západní svah Čupu. Před 17. hodinou začala děla prudce pálit na město a pod ochranou této palby Němci ustupovali jednotlivě k Bobrkám. Za nimi z lesa před hospodou vyrazila první československá hlídka. Současně jiné československé hlídky sestupovaly po svahu z Potůčků k mostu a po svazích nad hospodou. Rozpoutala se silná střelba z pušek, automatů, kulometů i minometů. Muži v Lázkách vybíhali z domů a na žádost československého důstojníka pomohli přitáhnout na Cepkovu louku za hospodou dělo, které bylo pod Kocůrkem na silnici. Zatím co důstojník zaměřoval, občané rychle přinášeli náboje z muničního vozu. Bylo vypáleno 22 ran směrem na školní statek na Bobrkách. Němci ustupovali a československé vojsko přemístilo děla k Hartmannově stodole. O půl 19. hodině byly Lázky vysvobozeny.

U Lázků byl zastřelen jeden Němec, ale také jeden Slovák Marek někde z Ukrajiny - byl tu roztrhán minou.

Jiný Slovák tu byl raněn do hlavy. Toho jsme ošetřili a mrtvého jsme pochovali na Lukotkově louce. Hmotné škody v Lázkách se omezují na několik rozbitých oken a menší poškození zdí obyčejnými střelami. Utíkající Němci sbírali po chalupách jízdní kola.

  (Jos. Matula a Rob. Mikušek)

 

BOBRKY

 Ve školním statku na Bobrkách, v některých domech a stodolách u silnice byli již delší dobu ubytováni němečtí vojáci. Stále se střídali. Dne 24. dubna přišla na Bobrky početnější skupina německých financů a polních četníků se psy. Utábořili se na levém břehu potoka za domkem Topolánkovým. V jeho kůlně si uložili asi 50 automatů a kulometů a upozornili ho, že postřílí všechny obyvatele domu, ztratí-li se některá zbraň. V posledním týdnu před osvobozením odešla německá jednotka z Bobrk k Meziříčí a ve

školním statku zůstalo jen několik vojáků. Ve čtvrtek 3. května přišli do školního statku telefonisté, kteří počali zřizovat telefonní vedení ke Kateřinicím. Všecky vojenské oddíly se tu chovaly dost slušně.

V pátek 4. května v pět hodin ráno se objevili ve statku noví vojáci, kteří si však počínali již velmi pánovitě. Jinak tu bylo celé dopoledne poměrně klidně. Střelbě na Vsetíně lidé nevěnovali pozornosti, poněvadž v předcházejících dnech tu byly stále přestřelky s partyzány. Odpoledne však nastala změna. Němečtí vojáci počali vykrádat statek. Ze sýpky vybrali všecky zásoby kromě travních semen. Uzamčené dveře páčili krompáči. Na rabování měli dost času. Sebrali i jeden pár koní a v poslední chvíli chtěli odvézt ještě svini. Ta se však nedala, pokousala je a utekla.

Brzy po obědě postupovala od Meziříčí ke Vsetínu dvě družstva německých vojáků, vyzbrojená osmi kulomety. Brzy nato jelo k městu osm vozů se střelivem. Poddůstojník se vyptával, zdali jsou v Lázkách ubytováni němečtí vojáci. Tázaný mu řekl, že v Lázkách není už žádných vojáků, načež se vozy vrátily k Jablůnce. Kolem 14 hodin přijeli do dvora od Vsetína němečtí dělostřelci. Dvě děla postavili do palebného postavení před dvorem, dvě za dvorem a jedno u trati. Ze Vsetína přivedli s sebou asi 40 rukojmí, za které se kryli, když byli cestou ostřelováni partyzány s kopců. Ve dvoře byli rukojmí zavřeni do sklepa s pohrůžkou, že za každého německého vojáka, kterého zastřelí partyzáni, bude popraveno 10 rukojmí. Velitel dělostřelců - hejtman Fischer z Vídně - neprojevoval žádného válečného nadšení. Byl velmi zdrcen a dokonce se i rozplakal. Německá děla pálila na Vsetín. Kolem 18 hodin počaly do dvora dopadat střely československého dělostřelectva, umístěného již v Lázkách. Školní statek byl několikrát zasažen. V obytné budově byly dva zásahy, v sýpce dva a ve stodole jeden. Němců se zmocnilo zděšení a dali se na kvapný útěk. Děla táhli vojáci po poli sami, teprve asi 300 kroků za dvorem je vytáhli na silnici a zapřáhli do nich koně. Jednu kolesnu však již nestačili odtáhnout, takže zůstala ve statku i s rukojmími. Posádka u děl sestávala téměř ze samých důstojníků a poddůstojníků.

Po odchodu německých vojáků bylo již pozorovat, jak se k Bobrkám blíží hlídky československých vojáků. Přicházely od Vsetína po svahu Čupu a po obou stranách silnice až k viaduktu před statkem. Chráněny hrází pozorovaly bedlivě dvůr. Pan S. vyšel z úkrytu a kynul našim vojákům, aby šli dále do dvora. První tam vstoupil Rus a dva Slováci. Obyvatelé statku vylezli rychle z krytu, rukojmí vyběhli ze sklepa a bouřlivě vítali své osvoboditele. Ze samé radosti je zvedali na ramena. Vojáci však neměli volného času, spěchali dále za Němci k Jablůnce. Za pěchotou postupovalo hned naše dělostřelectvo a asi 500 kroků za statkem bylo přepadeno palbou Němců z lesnatých svahů. Dělostřelectvo muselo ustoupit a rozložilo se na noc u školního statku. Časně z rána v sobotu 5. května byly svahy od Němců očištěny a československé oddíly počaly postupovat k Semetínu a Jablůnce. Ve Šviračce a v Ostré hoře byly rovněž provedeny vyčišťovací akce.

  (R. Mikušek a Jos. Matula)

 

 

V SEMETÍNĚ

Dne 3. května asi v 19 hodin přišla do Semetína skupina šesti německých vojáků, ubytovatelů do školy. Školní budova jim vyhovovala a hned zabrali jednu třídu a byt řídícího učitele. Venku vedli hned telefonní linky, v učebně zřídili radiovou přijímací a vysílací stanici, v bytě řídícího učitele se usadil major se čtyřmi důstojníky a telefonní ústředna. Byli to většinou SS-manni. Jejich vystupování bylo velmi hrubé. Mužstvo bezohledně bralo v usedlostech krmivo, palivo, desky, vozy a vše, co potřebovali. Jinde pánovitě vymáhali řádné ubytování i stravování.

V noci přijel trén a byl rozdělen do tří skupin, jedna u Vančurova hostince, druhá u Batalovy stodoly a třetí ve školním dvoře. Toho večera prošlo Semetínem asi 150 mužů, nehledě k různým hlídkám, k okresní silnici a k Ratiboři.

V pátek 4. května bylo od časného rána rušno. Od Vsetína a Jablůnky bylo slyšet stále mocnější střelbu, velitel posádky vyhlásil v Semetíně stanné právo, na cestě před školou byl postaven kulomet. Lidé, přicházející tou dobou po cestě z města nebo ze sousedních vesnic, byli německými hlídkami sbíráni a zajišťováni pod dozorem v nejbližších staveních.

Odpoledne asi v 17 hodin přivedla německá hlídka rolníka Plachtoviče z Niv, pasek nad Lhotou. Byl Němci obviněn, že přeřízl telefonní linku ze Semetína k hlídkám na Nivách. Nebyla to pravda, učinili to v noci partyzáni. Velitel odsoudil Plachtoviče pro výstrahu ostatním občanům k smrti a poprava byla vykonána v 17.20 hodin na kopečku za školou. Střílel důstojník a dva muži, celkem osm ran. Situace se stále přiostřovala.

K večeru se rozvířila přestřelka mezi Němci, partyzány i Slováky. U revíru padli dva Němci. Pozdě večer pronikla čs. hlídka až k revíru a její velitel zjišťoval od občanů ukrytých ve sklepě budovy, jaká je síla a rozložení Němců. Získané zprávy byly asi velmi neúplné, neboť zrána 5. května zaútočili Slováci jen asi v síle dvou čet. Narazili ihned na silný a dobře organisovaný odpor Němců. Boj začal asi v půl sedmé ráno. V tu dobu již padlo u Vančurova hostince několik Němců nenadálým útokem Slováků.

Část Němců uprchla ke škole, velitel zasadil do boje silné skupiny a Slováci před přesilou ustupovali. Padl jeden Slovák, druhý byl raněn. Brzy však dostali Slováci posilu, s ní i dvě děla, která začala ihned pálit na Němce u Vančurova hostince. Začala hořet jeho stodola, nad ní pak i stodola Volčíkova, kde uhořel pár hřebců i s povozem.

Slováci a partyzáni počali z kulometů prudce ostřelovat obě obranná křídla Němců, děla pálila na střed a Němci byli nuceni couvat. Po 11. hodině se ozvalo volání: Hurá, hurá! a Slováci i partyzáni prudce zaútočili se strání od Vsetína, od Jablůnky i od Ratiboře. Němcům tou dobou přicházely na pomoc jejich rozbité jednotky od Lhoty a Liptálu, které se stahovaly přes kopce k Semetínu, ale zastihly Němce již na útěku. Boj zaplatili Němci velkými ztrátami. Padlo jich tu celkem 22, ztratili řadu koní a povozů s municí a potravinami. Ustupovali pak přes kopec směrem k Hošťálkové, kam jim musel ukazovat cestu rolník J. M. ze Semetína. Z občanů padli za bojů Antonín Lukšík a Josef Srala. Spolu s popraveným Plachtovičem a ostatními padlými na Vsetíně byli slavně pochováni v úterý 8. května na vsetínském hřbitově. Čest budiž jejich památce !

Radost při vítání osvobozujících jednotek nelze popsat. Po krátkém oddechu pokračovali naši vojáci ihned v postupu k Jablůnce. Dodatečné vyčišťovací akce v našich lesích prováděly pak ozbrojené jednotky ze zdejších občanů a partyzánů z města.

V sobotu 21. července byla v Ostré hoře nalezena zapomenutá mrtvola neznámého čs. vojína, padlého v těchto bojích. (Karel Jaroš)

Kritická byla na Vsetíně ještě noc ze 6. na 7. května. Došly zprávy, že se v lesích jižně od Vsetína shromažďují sta rozprášených Vlasovců a asi 70 SS-mannů, kteří směřují ke Vsetínu. V městě nebylo již téměř vojska, proto partyzáni a národní milice obsadili večer jižní okraj města proti horám a měli přísnou pohotovost. Živé přestřelky na různých místech tam trvaly po celou noc. Ráno se německé tlupy rozptýlily zase do lesů, kde byly po několik dní pronásledovány a schytávány.

Při osvobozovacích bojích o město Vsetín a při vyčišťovacích akcích byla ukořistěna tři děla, devět automatů, pět těžkých kulometů, 59 pušek, 10 pistolí, osm beden granátů, tři pancéřové pěsti a velký počet různé munice.

V bojích bylo pobito 79 Němců a Vlasovců a 182 mužů bylo zajato. Z našich lidí padlo osm osob a raněno bylo sedm civilistů.

V Dolní škole zabránili partyzáni výbuchu dvou vagónů dynamonu, čímž uchránili město od velké škody. Zachráněno bylo dále osm mostů, vodárny, elektrárna, všecky veřejné budovy, továrny a podniky. Škody způsobené střelbou na domech nebyly poměrně velké. Toliko zařízení vsetínské Zbrojovky bylo odcházejícími Němci ze 40 procent zničeno.

 

 

ZDĚCHOV

Dne 23. dubna přijeli do Zděchova v noci němečtí vojáci a nařídili starostovi obce, aby ihned dodal pro německé vojsko v Hovězí pět párů koňských potahů. Majitelé potahů byli nuceni ještě v noci odjeti do Hovězí a vézti zavazadla ustupujícím německým vojákům. Dojeli až za Olomouc. Tam však odepřeli jeti dále a tak se vrátili domů bez koní a vozů, nedostali vůbec žádné náhrady a byli rádi, že zachránili aspoň své holé životy.

 

Dne 1. května bylo obyvatelstvu nařízeno, aby z každého domu jeden člen se zúčastnil při opevňovacích pracích zákopových u Valašské Senice a Pulčínu. Tyto práce byly s velkou rychlostí provedeny v jednom dni.

Ve středu 2. května byl Zděchov obsazen německým vojskem, děla byla zakopána uprostřed vesnice a měla chránit přechody od Valašské Senice, Pulčínu a Lužné. Obyvatelstvu bylo nařízeno, aby vojsko živilo. Starostovi obce, faráři a řídícímu učiteli bylo pohroženo, že bude-li z místního obyvatelstva na německé vojáky stříleno, bude celá obec evakuována nebo vypálena a jmenované tři osoby budou zastřeleny, protože tyto v prvé řadě ručí za klid a pořádek v obci.

Po tomto opatření zavládlo v obci velké napětí. Všichni se obávali toho nejhoršího. Vojsko bylo ubytováno v jednotlivých domech a obec se musela starat o jeho výživu. Ve škole byl ubytován Červený kříž. Avšak pobyt německého vojska v obci na štěstí dlouho netrval. Ale i za tuto krátkou dobu byla obec řádně okradena o životní potřeby, obecnímu úřadu byl odcizen i psací stroj. Napěti povolilo, když německé vojsko dne 3. května v 21 hodin opustilo obec a odjelo směrem k Hovězí-Huslenkám. Když Němci dorazili do Huslenek, nemohli již dále pokračovat ve svém ústupu, poněvadž silnicí od Karlovic projížděly již první hlídky československého vojska. Proto rychle změnili směr ústupu, vrátili se ke Zděchovu a odtud utíkali směrem k Lužné. To již nebyl spořádaný ústup, nýbrž divoký útěk. Na neschůdné horské cestě zanechali několik vozů s municí a také nákladní auto s životními potřebami ponechali svému osudu. Byly na něm hlavně zásoby, ukradené v Klimkově hotelu, kde Němci nařídili, aby zásoby a cenné věci byly ukryty ve sklepě, protože hotel bude jistě vypálen. Na ústupu pak vše vykradli.

Ráno v pátek 4. května rozšířila se ve Zděchově radostná zpráva, že sousední obec Hovězí jest již vysvobozena a že vítá radostně naše československé vojsko. Tuto zprávu sem přinesli hovězští partyzáni. Osvobozením Hovězí byl vlastně vysvobozen i Zděchov. Zpráva se rozšířila jako blesk po celé vesnici. V prvé chvíli nechtěl nikdo věřit ani pochopit, že je to skutečnost. Nebylo možno uvěřit, že po tolika dnech a nocích strašného utrpení náhle zazářilo slunko svobody. Když si to konečně lidé uvědomili, zaradovali se, jásali, zpívali, hudba hrála, na domech zazářily vlajky a celá obec byla šťastná, že máme opět svobodu.

 

V předvečer oslavy osvobození dne 12. května sešli se všichni obyvatelé naší obce u pomníku obětí z minulé války a dvouminutovým tichem uctili památku všech padlých na bojištích, popravených a utracených v koncentračních táborech za této války. Hudba jim tam zahrála naši tklivou píseň "Zahučaly hory", načež se průvod odebral k ostatním slavnostním a radostným projevům. (Jan Matušů)