Libuše Říhová

Životopis

 Narodila jsem se 26.3. 1922 v Praze, jako nemanželská dcera Marie Říhové. Matka byla povoláním kuchařka a otec dílovedoucí ve Škodových závodech v Plzni. Nikdy životě jsem se s ním nesetkala. od 6ti do 14ti let jsem byla vychovávána v sirotčinci v Plzni na Lochotíně, poněvadž mne matka existenčních důvodů nemohla mít u sebe. Matku jsem vídala jen v neděli. Pracovala těžce, jen aby mi umožnila získat nějaké vzdělání. Jejím posledním zaměstnavatelem byl MUDr. Reček, majitel sanatoria ve Skrétově ul. v Plzni. V té době se matce podařilo umístit mne v pensionátě v Chotěšově u Stoda. Privátní obchodní škola a studie cizích jazyků, pohltily téměř vše co si našetřila. Dr. Reček byl jako neárijec odveden Němci a údajně zastřelen. Matka nato v r. 1941 dostala rychlou rakovinu a do dvou měsíců zemřela. V té době jsem již měla absolvovány universitní jazykové zkoušky z němčiny, češtiny a angličtiny a vyučovala těmto řečem na privátě. Němci sanatorium vyklidili, dostala jsem 24hodinovou lhůtu k vystěhování, a tak začala moje samostatnost. Nábytek jsem uskladnila u kamarádky, z vyučování sešlo a tak jsem hledala zaměstnání. Odjela jsem do Prahy, která mne vždy přitahovala a nějaký čas jsem pracovala jako stenotypistka v advokátní kanceláři. Pak Němci jednou udělali v ulicích zátah a já se ocitla v transportu do Halle/Saale. Poněvadž jsem dokonale ovládala němčinu, stala jsem se tlumočnicí. Život v lágru však byl nesmírně těžký, měla jsem devatenáct let a plno ilusí a myslela jsem, že hlavou zeď prorazím, a tak, když strašné poměry mi začaly, lidově řečeno "lézt krkem", napsala jsem říšskému kancléřství ostrý dopis, ve kterém jsem poukázala na všechnu bídu českých zaměstnanců a žádala o okamžitou nápravu. Ale to jsem si dala! Dopis byl na poště zadržen, odevzdán vedení podniku "Siebeflugzeugwerke" a já byla předvolána před ředitele a jeho pochopy. Bylo mi vytknuto, že ačkoliv mluvím jako Němka, s Němci nespolupracuji, že se ve mně velmi zklamali, že mysleli, když mne udělali tlumočnicí, že jim budu podávat zprávy a zatím pracuji proti nim. Nabídli mi německé občanství., přistoupím-li na jejich podmínky. Jinak budu poslána na nucené práce do Polska. Jejich návrhy jsem samozřejmě odmítla s tím, že bych byla velmi zvědava, přijali-li by oni československé státní občanství, kdyby se situace obrátila. Prohlásili, že jsem drzá a přestali se mnou mluvit. Rozvázali mi pracovní poměr, vyplatili mzdu a nařídili dostavit se na "Arbeitsamt Halle/Saale Věděla jsem již, co by mne čekalo, kdybych se dostavila, a tak jsem v lágru sbalila kufr, s pomocí jedné švadleny jsem ho přehodila přes hradbu a po ostré kontroversi s vedoucím lágru, který mi řekl, že jsem český pes a dostal hned ode mne, co mu patřilo, jsem co nejrychleji tábor opustila, za hradbou vzala kufr a letěla na nádraží. Strachu jsem zažila dost. Měla jsem však z pekla štěstí a co víc, dík své německé výslovnosti jsem na nádraží zůstala nepovšimnuta, a tak jsem šťastně Halle opustila. Co se tam potom dělo, to jsem zvěděla až po válce, když jsem se v Praze setkala a ženou, která se ke mně hlásila jako spolubydlící v lágru. Bylo tam prý boží dopuštění. Hledali mne, ale marně. Do týdne lágr při náletu lehl popelem.

Dostala jsem se šťastně až do Gotěšova, tam, kde jsem kdysi byla v pensionátě. Klášter byl již zpola opuštěn, sestry se připravovaly na odjezd a dvě přítelkyně, které tam doposud bydlely, mi poradily, jak se dostat přes protektorátní hranici. Vyšlo mi to. Dostala jsem se bez nehody až do Plzně, přihlásila se normálně na úřadě práce, nebylo to nápadné, neboť jsem měla řádně rozvázaný pracovní poměr, a tak jsem byla zaměstnána jako průvodčí vlaků u ČSD. To se psal rok 1942. Po čase mně začalo zlobit slepé střevo, zažádala jsem podnik o propuštění, a tak jsem byla dána k dispozici pracovnímu úřadu. Moc se se mnou nemazlili.

Zařadili mne příštího transportu dělníků směr Berlín. Poněvadž vlak měl projíždět Halle/Saale, obávala jsem se, abych nebyla poznána a odbarvila jsem si vlasy na blond. V Berlíně ze mne udělali služku a SA Manna (jméno jsem zapomněla). Měl dvě děti, velkou domácnost a paničku, která velmi ráda komandovala. Říkala mi "Lízo", poněvadž Libuše bylo pro ni příliš dlouhé jméno. Měli byt v bloku domů, napojených na objekt ministerstva branných sil. Bydleli zde jen vyvolení, Říši nejvěrnější. Sklepní chodby spojovaly kanceláře ministerstva s blokem obytných domů, aby to SA Němci měli pohodlnější. Můj zaměstnavatel měl jeden z klíčů, kterým bylo možno dostat se sklepením na ministerstvo.

Ke konci roku jsem se seznámila s třemi muži, kteří sice mluvili česky, ale mám dojem, že to byli Rusové. Několikrát jsme byli v kavárně, svorně nadávali na Němce, až mi jednou navrhli, abych s nimi pracovala. Přijala jsem bez rozmyšlení. Chtěli, abych se zmocnila klíče od sklepení a přinesla jim z kanceláře č. 105 spisy, které údajně budou ležet na stolku od psacího stroje. Sklep prý v tom úseku nebude hlídán a všechno že je jinak domluveno. Byla jsem dychtivá prožít nějaké dobrodružství, a tak jsem bez dlouhého uvažování přijala. Chtěli na mne počkat u portálu. Dostala jsem gumové rukavice a jednou v noci, ve smluvená den jsem vzala klíč a celou věc provedla podle plánu. Na neštěstí jsem vzala i psací stroj, ve kterém byl ně jaký nedopsaný papír a všechno, včetně listin jsem vynesla ke vchodu. Přijala jsem odměnu a více jsem ty tři chlapce nespatřila. Na druhý den byli všichni zaměstnanci neněmecké národnosti, kteří bydleli ve zmíněných domech předvedení na Gestapo. Byl prý uprostřed dvora nalezen psací stroj, který zmizel z kanceláře. Byli jsme zavezeni do vězení na Charlottenburgu a tři dny vyslýcháni. Pak některé z nás propustili. Byla jsem mezi nimi. Moje zaměstnavatelka byla pak vůči mně velmi hrubá a život se stal nesnesitelným. Tak jsem si naplánovala v lednu 1943 útěk, zfalšovala jsem si Kennkartu na jméno Petronela Hanušová, a zmizela z Berlína. Vlaková kontrola nepoznala nic, a tak jsem se šťastně dostala do Vídně. Odtud jen se chtěla dostat bud do Itálie, nebo do Jugoslávie. Dojela jsem však jen do Villachu a do Mariboru a pokaždé všechno selhalo. Nakonec jsem se vrátila do Vídně a předstírajíc přátelství k Říši, nabídla jsem své služby Arbeitsamtu. Vystavili mi regulérně novou pracovní knížku podle zfalšované Kennkarty a zaměstnali mne jako dělnici v Arsenálu, Videň X. Tam jsem kontrolovala zakrvácené plynové masky, došlé z bojiště. Po čase jsem se seznámila se dvěma chlapci z Brna (jeden se jmenoval Horymir Novotný, druhý Jaroslav, další jméno nevím) Horymír bydlel v Brně někde na Králově Poli a byl holičem. Ve Vídni pracoval jako dělník. Podnikali jsme společné výlety do Alp a volali mne Petra. Jednoho dne jsme si řekli, že utečeme. Dobře jsme se na útěk připravili, všechno promysleli a pak jsme se obrátili k Vídni zády, člem k Brnu. Pokaždé jsem měla to štěstí, že jsem vlastně unikla náletům. Hladce jsme přešli hranice, v Brně jsme potěšili Horymírovy rodiče a vlakem se pustili k slovenským hranicím. Chtěli jsme se dostat k partyzánům. To bylo v srpnu г. 1943. Z Velkých Karlovic jsme se pustili přes Javorníky. Jeden dobrý bača nám ukázal cestu přes hranice, a tak po všelijakých obtížích jsme se dostali konečně na Slovensko. Chtěli jsme až do Vysokých Tater, kde jsme doufali nalézt partyzány. Rozprodávali jsme ze sebe šaty, abychom získali slovenské peníze a bez dokumentů jsme se dostali až do Vyšných Hágů. Jakýsi český inženýr nás na oko přijal do dřevařského podniku, ale pak nás udal. Zamotali jsme se do sítě slovenských četníků a uvázli v ní. Zavřeli nás v Popradě pak nás šupem poslali do Bratislavy, kde jame seděli dva měsíce a další dva měsíce v Uh. Hradišti, kam jame byli předáni bez dokumentů Gestapu. Proč bez dokumentů? V Bratislavě jsem se vyšetřujícímu svěřila se svým osudem, že mám falešné jméno, že v případě vydání německým úřadům budu pro ten případ v Berlíně oběšena a tak, snad že na něj zapůsobilo moje mládí, dal se obměkčit a poslal nás všechny Gestapu bez papírů. Řekl, abychom při výslechu tvrdili, že dokumenty pošlou Slováci za námi. A tak se také stalo. Do února 1944 jsme si odpykávali trest za přechod hranice na Amtsgerichtě v Uh. Hradišti a pak nás opět bez dokumentů propustili. Chlapci se vrátili domů (až těsně před jejich odchodem se dozvěděli, že se nejmenuji Petra) a já v obavě před prozrazením jsem zůstala v Uh. Hradišti a úřad práce mi na doporučení Amtsgerichtu vystavil nový pracovní průkaz. Zaměstnali mne jako vychovatelku u rodiny Kopetschke, majitele pálenice. Byl to poněmčený Čech se ženou Němkou a dvěma dětma. Jednou jsem šla z nákupu, kuchařka, též Němka šla se mnou a potkali jsme děvče, které se mnou bylo v Halla/Saale. Jmenovala se Marie Kovačičová a bydlela ve Starém Městě u Uh. Hradiště. Oslovila mne jako Libuši Říhovou a já dělala, že jí neznám. Řekla mi, že by mne poznala mezi tisíci, že zapírám svoje české jméno, když jsem s Němkou a že jsem nestyda. Opět jsem tvrdila, že se mýlí a že ji vidím poprvé. Tak jsme se rozešly. Kuchařka však všechno vyžvanila Kopetschkovi a ten hned začal spojovat moje nedělní výlety na Buchlov s anglickými parašutisty a než jsem se nadála, udělal ze mne špionku. To už jsem byla ve střehu. Zjistila jsem si adresu Kovačičové, odnesla jsem si věci ke známé a pak hned mne pozvali k vedoucí pracovního úřadu, takové lidské bestii, která se ráda pásla na české bolesti a kdekdo ji nenáviděl. Současně se mnou pozvala Gestapo, aby mne mohli hned po výslechu odvést. Ale nevyšlo jim to. Šťastná náhoda tom chtěla, že právě se mnou přijeli úředníci ze Zlína a žádali nutný rozhovor s vedoucí. Kancelář měla 2 vchody a jeden z nich měl dvojité dveře. U okna stál voják s puškou, já u stolu, gestapák u dvojitých dveří. Vedoucí odešla jedněmi dveřmi, v tom byl odvolán i Gestapák a otevřel druhé dveře. Jak otvíral, mávnul za sebou rukou, takže to vypadalo, jako by mne bral sebou, voják na to tak reagoval a zůstal stát, zatím Gestapák zavřel jedno křídlo dveří, já využila příležitosti a šla vzápětí za ním, chvíli jsem zůstala stát v prostoru mezi dveřmi, pak jsem otevřela a sletěla jako blesk po schodech, přeběhla Mariánské náměstí a zmizela v polích. Dala jsem se směrem ke Starému Městu, kde bydlela Kovačičová. Ta již mezitím věděla, kdo jsem a proč jsem se zapřela. Ve snaze mi pomoci, opatřila mi staroměstský kroj, šátek na hlavu, který mne k nepoznání změnil a pak s malým ranečkem jsem sedla na kolo a nějaký Mariin známý se mnou jel až do Huštěnovic, kde jsem sedla na vlak a opět bez dokumentů se vydala na cestu k Velkým Karlovicím a na Slovensko. V UH. Hradišti byl mezitím poprask. Obsadili nádraží i silnice, ale nechytli mne. Že nedošlo k vlakové prohlídce, tomu se dodnes divím. To bylo v květnu 1944. Na Slovácku kvetly stromy, ale Javorníky byly ještě pod sněhem a já jsem se něm brouzdala ve střevíčkách, nohy promáčené, bloudila v noci po lesích a nevěděla, kde je Slovensko, kde Morava. Konečně jsem jeden střevíc ztratila a celá zoufalá jsem málem pozbyla rozumu. Pak jsem přece vyšla z lesa a doptala se dvou Slováků na cestu do Štiavníka. Vyhýbala jsem se lidem, hladová a utrmácená, až jsem došla k salaši, kde se mne dobří lidé ujali a slíbili pomoc. Tenkrát se na Štiavnicku tvořila partyzánská skupina brig. J. Žižky. Jednotliví pracovníci mne nejprve přijali podezřívavě, vyzkoušeli mne a pak jsem pro ně v úkrytu psala letáky, propagační plakáty, které byly vylepovány na Hlinkovy domy ve Velké Bytči, v Žilině a jinde a doháněly oddíly HG k zuřivosti. Žila jsem u lesního hajného Jána Němčáka, jehož synové se aktivně zúčastňovali partyzánských akcí. Jejich majetek Němci vypálili, když zjistili, že se tam ukrývají partyzáni. Byla jsem ukryta pod senem a vycházela na vzduch jen v noci, neboť kolem hájovny se stále točili pohraničníci a četníci. Pak přišly odvody. Jeden z chlapců narukoval do Bardejova a psal mi, abych přijela za ním. Opatřili mi falešný průkaz na jméno Josefina Bočincová a já se vydala na cestu. Na Slovensku to již vřelo. V Bardejově jsme se napojili na místní četníky, kteří pracovali s partyzány a když došlo k povstání, uchýlili jsme se do hor na Krížoch u Bardejova, kam se stáhla I. a II. slovenská divise. Velitelem naší skupiny byl Štefan Vladár, velitel četníků. Pracovala jsem jako spojka, dopravovali jame přes zaminované cesty potraviny a přinášeli zprávy o pohybech Němců. Němci pak prorazili obranná postavení, která byla velmi chatrná a došlo k ošklivé bitvě. Naši bojovali proti přesile tanků ozbrojeni jen puškami a granáty a teklo mnoho krve. Ustoupili jsme do lesů a když Tiso dal milost, vrátili se zbylí četníci do svých domovů. Já jsem žila nějaký čas ve Vyšné Voli na jméno Růžena Vladárová, jako manželka velitele. Když jsem zjistila, že po mně pátrají oddíly HG, uprchla jsem do Bardejova právě včas, jinak bych byla bývala zatčena. V Bardejově jsem měla přítelkyni, která bydlela v těsné blízkost četnické stanice a HG. U té jsem se ukryla a 14 dní vůbec nevyšla z domu. Pak jsem obdržela nový průkaz na jméno Libuše Bočincová. Opustila jsem Bardejov a vlakem vydala na západ. Slyšela jsem, že v muniční továrně v Považské Bystrici hledají dělnice, tak jsem se přihlásila a balila náboje do krabiček. Seznámila jsem se s. J. Němčekem, který mi nabídl přístřeší i práci u svého otce v Púchově nad Váhom. Někteří z četníků v Púchově ale věděli, kdo jsem, neboť se znali Vladárom a tak jsem zase žila ve strachu z prozrazení. Pak přišel konec války. Odjela jsem hned do Plzně, abych obnovila svoje dokumenty. Němček jel za mnou a požádal mne o ruku. Když jsem odmítla, vyčetl mi, že jsem nevděčná, že mi za války život zachránil, a tak jsem svolila. Tím okamžikem jsem zničila celý svůj další život, neboť po šestiletém, nepěkném, násilném manželství, ze kterého vzešly dvě děti, jsem se rozvedla.

Po válce jsem pracovala jako cizojazyčná korespondentka v manufaktuře porcelánu ve Staré Roli u Karlových Varů, kde jsem žila se svým mužem do roku 1948. Pak jsme se odstěhovali na Slovensko, ale nesehnali jsme byt a tak přijal muž zaměstnání u n. p. Strojosvit v Krnově. Byl vyučen horizontářem. V Krnově jsem pracovala jako korespondentka v Zukovu, n. p., pak u ČSAD jako osobní pokladní. Nezdravé klima dětem neprospívalo, a tak jsme se, jakmile se naskytla příležitost, odstěhovali do Olomouce, kde byl muž zaměstnán v Tosu, n. p. Zde také získal byt. V té době naše manželství již spělo k rozvodu. V červenci 1951 mne nechal muž s dětmi bez prostředků a pokusil se o útěk za hranice, myslela jsem, že odjel k otci na Slovensko, ale pak závod chtěl vědět přesně, kde je, a tak jsem věc hlásila SNB. Bylo zjištěno, že Němček byl zadržen v Dačicích a je u soudu ve Znojmě. Zažádala jsem ihned o rozvod, který byl proveden po jednoročním šetření. Němček byl 1 rok zavřen v Jáchymově a po návratu mi dělal ošklivé scény. Byl však soudem poučen, jak se má chovat a od té doby ho vídám jen jednou za čtvrt roku, když se přijde podívat na děti.

Tak toto je věc pravdy a jsem ochotna ji na svou čest a svědomí odpřisáhnout.