Hospoda "Šanghaj" na Trojáku, osud rodiny Půčkov

Po zahájení výstavby silnice spojující Vsetín s Bystřicí pod Hostýnem (1925), stává oblast Trojáku lukrativní lokalitou, což se přímo vybízelo k výstavbě zázemí pro motoristy a kolemjdoucí turisty. A tak se v roce 1932 obrátil Karel Kovář z Hošťálkové na Okresní úřad ve Vsetíně s žádostí o výstavbu turistické restaurace. Proces stavebního řízení trval nekonečných 7 let, kdy do toho navíc vstoupily různé námitky (například obavy nad provozováním prostituce). S nástupem 2. světové války bylo zároveň vydáno stavební povolení. Chata byla dostavěna v roce 1942.

 Nedaleko této chaty byla původní usedlost rodiny Pařenicové (první majitel Lumír Parzeniza je zmiňován již v roce 1830) přestavěna na hospodu, která se začalo říkat „Šanghaj“. V době protektorátu jí měl v pronájmu Inocenc Půček, rodák z Ježové. Tuto provozovali až do roku 1948, kdy si chatu pronajímá chatu Šanghaj Otta Čala, který jí provozuje až do svého zatčení (viz. „Aktivity členů skupiny troják v Přerově“). V roce 1952 chata vyhořela. Půčkovi se přestěhovali do Bystřice pod Hostýnem a začali pracovat na hotelu Říka v Chvalčově. Od roku 1973 (dva roky před smrtí Inocenta a jeho ženy) zbytky chaty Šanghaj prodali Půčkovi firmě Kazeto Přerov, která ji opravila.   

Rodina Inocence Půčka se zapojila do odboje, kdy pomáhala partyzánské brigádě v čele s Ivanem Petrovičem Stěpanovem. A nejen rodina Půčkova, ale většina obyvatel pasek rozkládajících se na území tří obcí (Držková, Hošťálková, Rajnochovice) se zapojila do odboje, ať to byli namátkou Češkovi, Baletkovi, Sedlaříci a jiní. Svou odlehlostí a srdečnou povahou místních pasekářů se stal Troják příhodným útočištěm pro prchající zajatce a zejména také pro partyzány. Roku 1944 začala aktivita odboje nabývat na síle. Zpočátku zde působila partyzánská skupina Buďko, později skupina složená ze sovětských zajatců Pro vlast, která si v blízkém okolí zbudovala zemljanku. To ovšem neušlo pozornosti konfidentů gestapa, a tak byly v blízké Hošťálkové umístěny protipartyzánské oddíly Waffen SS a ZbV Kommando 31. U Češků byl pod stodolou vybudován tajný úkryt pro partyzány a jejich dům se stal zanedlouho také sídlem 1. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky. Nedaleko Češkova stavení na Kotárech č.p. 47 byl navíc vybudován v trati Hrubá jedle jeden z největších partyzánských bunkrů. 

Události na „Šannghaji“ v únoru 1945 citace z knihy Marie Hrošové „Na každém kroku boj“

Během února se partyzáni brigády museli vypořádat s další formou boje proti party¬zánům, která spočívala v existenci provokatérské partyzánské jednotky. Její příslušníci byli lidově označováni jako „falešní partyzáni". Jedna taková jednotka měla od počátku roku sídlo v Kostelci (u Štípy) a zřídila ji ostravská pobočka zpravodajské ústředny. Jednalo se o šest příslušníků branné moci a šestnáct vlasovců. Část z nich se ubytovala rovněž na velkostatku v Lukově. Později se ubytovali v Hošťálkové. Její úkol spočíval v získávání informací o partyzánech. V čele jednotky stál, jak se později podařilo par¬tyzánům přes své informátory zjistit, nadporučík Walter Proskowetz, který byl synem majitele cukrovaru ve Všetulích a sám měl bydliště v Kvasicích. Mimo němčinu dobře ovládal i češtinu.

Způsob, jakým se příslušná zpravodajská jednotka snažila odhalit partyzány a jejich pomocníky, byl poměrně jednoduchý. W. Proskowetz, krycím jménem Pinkas o sobě tvr¬dil, že je velitelem partyzánské jednotky, jmenuje se Jaromír a kvůli ohrožení v původ¬ním místě působení, kde byla jeho jednotka částečně zničena, rozhodl se odejít jinam. Do Hostýnských vrchů se údajně přesunul ze Železných hor. Falešným partyzánům se podařilo získat důvěru některých přerovských odbojářů, kteří měli kontakty na brigá¬du. Touto cestou byli provokatéři uvedeni do turistické chaty Šanghaj na Trojáku, kte¬rou provozoval hoteliér Vincenc Puček. Právě tato chata byla místem partyzánských schůzek. Sem přicházely často spojky a přinášely nejrůznější vzkazy a pobývali zde také členové štábu. Nedaleko odtud v místě zvaném U hrubé jedle se nacházel štábní bunkr, kde v té době pobýval velitel brigády. Falešní partyzáni se neustále snažili o setkání se členy štábu a přirozeně měli velký zájem o osobu Murzina. Netušili, že jejich hra byla odhalena. O tom, jak se vše seběhlo, se dovídáme ze zprávy, kterou po válce sepsali čle¬nové rodiny Pučkovy: Dne 12. února přišlo do naší restaurace Šanghaj na Trojáku (jak se mezi partyzány obecně říkalo) asi 15 mužů mluvících rusky, velmi dobře vyzbrojených a žá¬dali na nás, abychom jim sjednali spojení se štábem 1. partyzánské brigády. Hlásili jsme to kpt. Stěpanovovi. Navštívili nás potom ještě několikrát a dne 24. února 1945 se usku¬tečnila u nás schůzka se štábem kapitána Stěpanova. Domluvili se na akci, která se měla uskutečnit 27. února v Brodku u Přerova, kde se mělo vybrat skladiště střeliva a ekrazitu.

Vše bylo dohodnuto a dne 25. února v noci si přišli pro poslední rozkazy 4 muži. Mezi¬tím přišel Jiří Češek se zprávou, že 15 mužů, kteří chodili k nám, jsou ubytováni společně s oddílem SS v zámečku v Hošťálkové dislokovaném.

Po krátkém vyšetřování se zjistilo, že se jedná o vlasovce z kontrašpionážního oddílu nadpor. říš. br. moci Waltra von Proskowetze, který vystupoval pod krycím jménem Pinkas a s oddílem vlasovců vystupoval u nás jako velitel partyzánského oddílu Za rodinu - Jaro¬mír.

Kpt. Stěpanov dal rozkaz k odzbrojení těchto 4 vlasovců, a ježto se při tom bránili, došlo u nás k přestřelce a 3 z nich byli u nás v kuchyni zastřeleni a 1 vzat jako rukojmí. Stalo se tak v noci z 25. na 26. února 1945. Poněvadž bylo tím dokázáno, že jsme zrazeni a bylo nebezpečí,

, že budeme zatčeni, museli jsme ještě téže noci z příkazu kpt. Stěpanova opustit svůj majetek Vincenc Puček, jeho manželka Anna a děti Karel a Melanie se následně ukrývali na různých místech až do konce války.

Aktivity členů skupiny troják v Přerově

Velitelství oddílu Státní bezpečnosti v Gottwaldově řešilo v souvislosti s šetřením činnosti skupiny Troják aktivity Otty Čaly. Ten se narodil15. září 1923 v Přerově jako nemanželský syn Karly Čalové, provdané Pospíšilové, která se živila tím, že pronajímala pokoje a nájemníkům také vařila. Měl bratra Miroslava, narozeného v roce 1921, který byl stavebním aspirantem a bydlel v Přerově – Ztracená ulice č. 19. Měl také nevlastní sestru Jarmilu, provdanou Sedlákovou, jejíž manžel byl technickým úředníkem. Otta Čala po ukončení povinné školní docházky, vychodil 5 tříd obecných a 3 tříd měšťanky, se začal v hotelu Přerov v Přerově učit číšníkem do roku 1940. Po vyučení pracoval jako číšník postupně v restauraci Moravská Orlice v Přerově, na Horní Bečvě v hotelu Bernkop, ve vinárně Taverna v Přerově. V roce 1943 odešel na práci do Německa, kde byl do března 1945. Po osvobození v roce 1945 nastoupil devítiměsíční vojenskou službu v Bruntále. Po vykonané vojenské prezenční službě nastoupil jako vrchní číšník v hotelu Slovan v Přerově a později přešel do kavárny u Ševčíků, rovněž v Přerově. Politicky nebyl nikde organizován a také nebyl činný v žádném spolku.

 Dne 15. června 1948 si pronajal turistickou chatu v osadě pojmenované podle dřívějšího nájemce Vincence Půčka Půčkovou osadou na Trojáku, nazývanou z dřívějška Šanghaj, kde byl nájemcem až do svého zatčení. V důsledku toho sháněl osoby, které by mu v tomto podniku v letní sezoně vypomáhaly. Protože se restaurace nacházela v Hostýnských vrších, tudíž v okrese Holešov, proto bylo nutné, aby osoby, které chtěl v tomto podniku zaměstnat, byly přerovským úřadem ochrany práce převedeny. Někdy v dubnu 1949 odešel ve společnosti Karla Brlíka, kterého znal již z dřívější doby a kterého měl rovněž v úmyslu zaměstnat ve své restauraci jako vrchního číšníka, na okresní úřad ochrany práce v Přerově. Cestou, před prodejnou tabáku paní Borškové, se setkal se známým úředníkem okresního úřadu ochrany práce Rajmunda Dočkala, se kterým se již dříve seznámil v restauraci u Hradilů v Přerově. Věděl o něm, že je to lidovec, který nesouhlasí s nynějším státním zřízením v republice, což zřejmě dával najevo tím, že vyprávěl, že kněží a církev jsou v republice utiskováni a že on byl vždy lidovcem a že ho nikdy a za žádných okolností nikdo nepřesvědčí. Tehdy využil Čala příležitosti a požádal jej, zdali by mu mohl na okresním úřadě ochrany práce pomoci, aby mu byl Karel Brlík přidělen jako údržbář a řidič na chatu. Zmíněný úředník mu sdělil, že vzhledem k jejich známosti bude jeho žádost podporovat. Po domluvě odešli pak všichni tři do restaurace u Hrabalů, kde vypili po stopce likéru. Krátce na to odešel Rajmund Dočkal do úřadu a Čala ve společnosti Karla Brlíka přišli za ním. Na úřadě Dočkal vyřídil převodku na okresní úřad ochrany práce do Holešova, a když Čala převodku opatřoval svým razítkem a podpisem, Dočkal předal Karlu Brlíkovi jeden leták s nadpisem Občané republiky Československé. Po odchodu z úřadu odevzdal Karel Brlík během odpoledne leták Čalovi. Ten zjistil, že obsahuje výzvu občanům republiky, aby leták po přečtení a vyplnění zaslali na velvyslanectví USA do Prahy s tím, že žádají o provedení nových voleb v ČSR, dále aby každý majitel onoho letáku v případě, že s obsahem letáku souhlasí, jej rozmnožil a předal svým známým. Odpoledne toho dne Čala ve společnosti Karla Brlíka obcházel hostince v Přerově, kde se snažil vypůjčit peníze na zlaté náramkové hodinky, které byly majetkem Karla Brlíka – Růženy Brlíkové. Přitom také navštívili restauraci Otmara Ševčíka v Přerově, kde byl t. č. zaměstnán Leopold Wagner jako vrchní číšník. Leopold Wagner se narodil 13. listopadu 1897 v Přerově jako syn poštovního zřízence. Po vychození školy v Přerově vstoupil do učení na číšníka. V roce 1925 se osamostatnil a měl restauraci v Přerově. V době první republiky byl organizován v živnostenské straně. V roce 1945 byl vyšetřován pro podezření ze spolupráce s Němci, byl čtyři měsíce zajištěn ve vazbě a v důsledku toho mu byla odejmuta koncese. Trestní nalézací komise při ONV v Přerově jej potrestala vězením na dobu jednoho měsíce, tento trest si odpykal vazbou. Od té doby pracoval jako

námezdní síla. Syn Leopolda Wagnera byl v době zvýšeného ohrožení republiky u Hitlerjugend. Po osvobození nevstoupil do žádné politické strany. Žil na adrese Masarykovo náměstí č. 17. Jelikož právě v tu dobu nebyli v restauraci žádní hosté, hráli Čala, Brlíka Leopold Wagner karty. Během hry vyndal Čala z kapsy leták, který si Leopold Wagner přečetl a zjistil jeho obsah. Následně se tázal Čaly, zda také napíše na velvyslanectví u SA do Prahy. Ten mu odpověděl kladně a požádal jej, aby také na uvedené velvyslanectví do Prahy napsal, což Wagner odmítl. Protože ale Čala viděl, že projevuje živý zájem, svěřil se

mu při této příležitosti, že v Hostýnských vrších jsou partyzáni, ale blíže mu nesdělil jejich úkoly, ale z jeho řeči musel Leopold Wagner jasně poznat, že v Hostýnských vrších jsou v činnosti skupiny osob, které mají za úkol bojovat proti nynějšímu státním zřízení. Dále Leopoldu Wagnerovi sdělil, že do Hostýnských vrchů přilétá často letadlo ze zahraničí, ve kterém jsou jeden Angličan a dva Francouzi, kteří mají spojení s uvedenými partyzánskými jednotkami. Leopold Wagner byl tímto sdělením velmi překvapen a snažil se vyzvědět další okolnosti, které souvisely s protikomunistickou činností v Hostýnských vrších. Kolem 17. hodiny přestali hrát karty a Čala s Wagnerem jednali v zadní místnosti bez přítomnosti jiných osob.

Otta Čala během návštěvy restaurace předal týž leták také Františku Dubinovi, který se narodil 1. června 1896 v Chropyni. Pocházel z živnostenskorolnické rodiny, po vychození školy se šel učit obchodníkem. V roce 1915 odešel na vojnu do Brna, kde sloužil do roku 1920. Pak byl zaměstnán u Svazu šlechtitelů rostlin v Přerově, od roku 1925 byl společníkem firmy Skácel Dubina auto podniky v Přerově, a to až do znárodnění firmy roku 1948. Od té doby pracoval na různých místech, od roku1949 v n. p. Mototechna v Olomouci, Sokolská 15, bydlel v Přerově, Malé Novosady č. 22. Za doby první republiky byl v živnostenské straně, v roce 1946 vstoupil do strany sociálně demokratické, odkud při sloučení s KSČ vystoupil, nadále zůstal bezpartijní.

Příbuzný Otty Čaly, Milan Sedlák z Přerova, jeho prostřednictvím vstoupil do ilegální organizace Troják a obdržel od Čaly také dva kusy letáku s nápisem Občané republiky československé. V květnu nebo červnu1949 navštívil Antonína Harnu, narozeného 13. září 1925, bytem v Přerově – Malá Trávnická č. p. 7, pekařského dělníka, zaměstnaného u své matky v Přerově v její pekárně a požádal jej, zda by mu zapůjčil psací stroj k napsání soukromých dopisů. Antonín Harna žádosti Milana Sedláka vyhověl, poněvadž již několikrát před tím mu dovolil používat psacího stroje pro jeho soukromou potřebu. Dále jej Antonín Harna upozornil, že psací stroj se nachází v pokoji, kam se také Milan Sedlák odebral. Protože se v pokoji zdržoval již dosti dlouhou dobu, přišel za ním Antonín Harna, aby zjistil, jak je s psaním dopisů daleko. Při té příležitosti se též otázal Milana Sedláka, jaké dopisy to píše, přičemž mu ten ukázal právě napsaný leták a řekl mu, aby si jej přečetl, což také Antonín Harna učinil. Čtením letáku zjistil, že Milan Sedlák nepoužívá zapůjčeného psacího stroje k psaní dopisů, nýbrž k rozmnožování letáků s protikomunisticky zaměřeným obsahem. Dohodli se, že Harna u sebe letáky schová. Když pak si asi za čtyři

až pět dnů Milan Sedlák pro zmíněné letáky k Antonínu Harnovi přišel, dovolil mu zapůjčením psacího stroje jejich další rozmnožování. Také Jindřich Staroštík, narozený 26. září 1932 v Olomouci, zedník, bytem Beňov čp. 65, v květnu 1949 v Přerově poznal na učňovské stavbě v Palackého ulici v Přerově Milana Sedláka. Staroštík letáky přečetl, donesl je na stavbu a dal přečíst svým spolupracovníkům Oldřichu Kuropatovi ze Žalkovic a Antonínu Machalíkovi z Horní Moštěnice. Kuropata po přečtení leták ihned zničil, ale Machalík si jej ponechal s podotknutím, že jej odevzdá v kanceláři svému mistrovi. Mistrovi však leták neodevzdal a dle své výpovědi jej zničil tím způsobem, že jej hodil do kamen, avšak že ještě týž den tuto skutečnost hlásil svému mistrovi a zároveň varoval Jindřicha Staroštíka, aby si s takovými věcmi nezahrával. Když Sedlák Staroštíka vyzýval, aby se otevřeně připojil k organizaci, vyslovil k tomu ochotu, a přijal Sedlákův pokyn, že do Hostýnských vrchů odejde, jakmile jej Sedlák k tomu vyzve. Při tom mu Sedlák připomenul, že si má vzít trochu jídla, a poučoval jej o tom, na koho se má obrátit. Staroštík byl přítomný rovněž rozhovoru Sedláka s jistým Špunarem a Jandou, kteří se o organizaci zajímali, protože chtěli uprchnout do zahraničí, dále byl informován Sedlákem o tom, jaké sabotážní akce hodlá skupina provést, že jedním z prvních úkolů bude vyhození mostu před elektrárnou v Přerově a v elektrárně že hodlá třaskavinami vyhodit do povětří důležité zařízení. Slyšel rovněž od Jandy, že ten jako prvního odstřelí jistého Zbořila, kádrového úředníka, a pověsí jistého Pospíšila.

V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi byl vyšetřován a posléze souzen také Antonín Machalík, povoláním pomocný dělník, tohoto času zaměstnán u ČSSZ v Přerově, nar. 9. června 1904 ve Víceměřicích, bytem Horní Moštěnice, u Kapličky 40, který odebral Jindřichu Staroštíkovi leták s nadpisem „Občané republiky Československé" a přes to, že zjistil, o co se jedná, tuto skutečnost neoznámil bezpečnostním orgánům.

Rodina půčkova

Inocenc Půček, narozený 2. 11. 1900 v Ježově čp. 671), okres Kyjov, syn Jana Půčka, rolníka v Ježově a jeho ženy Marie, roz. Frýbortové, číšník, restauratér. 22.8.1922 oddán s Annou Labounkovou z Ostravy2). V té době pracoval v nádražní restauraci v Hulíně, poté si pronajímá chatu na Trojáku (Šanghaj). Za války pomocník partyzánů, kdy po prozrazení se musí ukrývat z celou svou rodinou. Po válce pracoval v hotelu Říka ve Chvalčově. Zemřel v roce 1975.

Anna Půčková, narozená 6. 11. 1889 v Ostravě, dcera Karla Labounka, skladníka ve Valašském Meziříčí a jeho ženy Josefy, roz. Fialové. 22.8.1922 oddána s Inocencem Půčkem. Za války pomocnicí partyzánů, po prozrazení se ukrývala s celou rodinou. Po válce pracovala v hotelu Říka ve Chvalčově. Zemřel v roce 1975 asi 3 měsíce po smrti manžela.

Karel Půček, narozený 7. 10. 1922 v Hulíně čp. 518, syn Inocence Půčka, číšníka v Hulíně a jeho ženy Anny, roz. Labounkové, číšník, restauratér. 19. 6. 1948 oddán s Květoslavou Součkovou (*1925) z Bystřice pod Hostýnem. Posledně bytem Bystřice pod Hostýnem, Palackého ulice čp. 1169. Zajat 31. 3. 1945 ve Foukalově  vile na Žabárně3). Po výslechu propuštěn. Po válce pracoval v hotelu Říka ve Chvalčově. Karel měl tři děti Zoru (*1949, provdaná za Ludvíka Janovače), Karlu (*1952, provdaná za Jindřicha Karlíka)) a Dalibora (*1957). Zemřel v roce 1981.

Melánie Půčková, narozená 12. 6. 1924 v Hulíně čp. 529, dcera Inocence Půčka, číšníka v Hulíně a jeho ženy Anny, roz. Labounkové, číšnice. Oddána s Vladimírem Vildou z Bystřice pod Hostýnem. Posledně bytem Bystřice pod Hostýnem, Palackého ulice čp. 776. Zajata 31. 3. 1945 ve Foukalově vile na Žabárně3). Po výslechu propuštěna. Po válce pracoval v hotelu Říka ve Chvalčově. Melánie měla dvě děti Milana a Vladimíra (obě děti zemřeli dříve než jejich matka). V roce 1959 ovdověla a zemřela v roce 2024.

Ostatní spojení se Šanghají

Walter Proskowetz, narozený 9. 7. 1914 v Kvasicích4), syn Vilfréda Proskowce, ředitele cukrovaru a podnikatele (nar. 5. 1. 1887 v Kvasicích) a jeho ženy Amálie, roz. Skutezková (4. 10. 1888 ve Vyškově, její otec byl ředitel cukrovaru ve Vyškově). 

Morzovian, bývalý člen rudé armády, později v oddílu Waltera Proskowitze

Siemkin, bývalý člen rudé armády, později v oddílu Waltera Proskowitze

Dolinov Alexandr Andrejevič, narozen 5. 11. 1907 v stanici Chanskaja, Krasnodarský kraj, SSSR, syn Andreje Dolinova a jeho ženy Marie. Vyučil se mechanikem. Během služby v Rudé armádě byl vyškolen jako pilot vícemotorových letadel. Na jaře 1942 byl v dědině Bezymjanskie, Kujbyševská oblast, zařazen do výcviku nově se formujícího leteckého pluku na strojích DB-3f (И-4) pro potřeby námořnictva.

Pluk sestával ze dvou letek po devíti strojích a ze dvou strojů létajících v rámci plukovního velení. Ke dni 14. 4. 1942 byl z něho zformován 35. minotorpédonosný letecký pluk. Tehdy již npor. A. A. Dolinov byl ustanoven do funkce zástupce velitele 2. letky.

Na severu umístěné letiště Vajenga přeletěli 30. 6. 1942 a jejich 35. letecký pluk byl zařazen do sestavy Zvláštní námořní letecké skupiny (OMAG) Severní flotily, pod označením 35. MTAP SE

Dne 19. 7. 1942 dostala sestava šesti osádek bojový úkol napadnout lodě v norském přístavu Tromso. Náletu se zúčastnil i npor. A. A. Dolinov, který pilotoval DB-3f výr. č. 7520. Letouny letěly v sestavě tří dvoučlenných rojů. Během letu k cíli prvá dvojice zpozorovala u ostrova Mageraya v přístavu Honningsvág seskupení lodí, na které svůj náklad odhodila. Za oběť jim padly norské motorové lodě Aud a Store Bili. Na druhé jmenované lodi přišlo o život 5 námořníků a ke dnu kleslo 20 t nákladu brambor.

Zbylé dva dvojčlenné roje bombardérů obrátily jižním směrem, do hloubky Lo-fjordu, aby napadly tam nahlášený nepřátelský konvoj. Při pátrání po něm ale pobývaly v daném prostoru příliš dlouho a byly při tom ze vzduchu napadeny čtveřicí německých stíhaček Bf 109 ze stavu II. /JG 5, jež do udaného kvadrantu přiletěly z prostoru Banaku.

Při souboji byly tři sovětské letouny sestřeleny. Na základnu Vajenga se vrátil pouze osamocený zbylý letoun, a to velmi těžce poškozený zásahy nepřítele na třicetisedmi místech. Sestřeleny byly letouny kpt. Tkačjova, npor. Četverikova a npor. Dolinova.

Sestřelený stroj npor. Dolinova dopadl v prostoru Sarnes. Na padáku se z něho zachránili pouze Dolinov a navigátor. Jeden z nich dopadl do moře, druhý na pevninu, ale oba upadli do německého zajetí. Dolinovův navigátor npor. V. E Jagodkin byl zajat ještě během dne 19. 7. 1942.

Npor. A. A. Dolinov byl zajat až po měsíci dne 19. 8. 1942. Ostatní členové jejich osádky, radista - střelec st. serž. N. N. Marenucha a vzdušný střelec serž. N. I. Žukov, při sestřelu zahynuli.

Všechny tři torpédové bombardéry atakoval a sestřelil příslušník 4./II./ JG 5 Leut. Kurt Hammel.

Npor. Dolinov byl po svém zajetí umístěn do zajateckého tábora pro námořníky Stalag 322 Elvenes v Norsku. Odtud byl přemístěn do tábora Stalag Luft 2 Litzmannstadt (dnes Lodž, Polsko), kam dorazil přibližně v druhé dekádě měsíce září 1942. Zde obdržel táborové číslo 790. Od 3. 2. 1943 byl umístěn v táboře Stalag IVA Hohnstein-Bad Schandau (Sasko).

Další stopu po npor. Dolinovovi lze vysledovat z pátracího oběžníku německé kriminální policie č. 4940a, který hovoří o tom, že dle vyhlášeného pátrání služebnou KRIPO Dresden uprchlo 23. 7. 1944 z pracovního tábora v Saskem městě Pirna 5 sovětských důstojníků, mezi nimiž byl právě A. A. Dolinov, vysoký 168 cm, modrých očí, tmavých vlasů.

npor. A. A. Dolinov na svém útěku doputoval až na Moravu. Svůj úkryt nalezl též v Brňově v domě Bártkových čp. 35, v domě Kamasových čp. 28 a také u Františka Piskláka v Oznici.

Převzato z knihy „Ve jménu cti!“ od autorů Pavla Sajenka, Vladimíra Boldaňuka a Stana Bursy.

Při likvidaci čtyř vlasovců na Šanghaji byl Dolinovem jeden z nich poznán jako známý z vedlejší vesnice jménem Nikolaj a Dolinov se za něj zaručil vlastním životem u Murzina, aby Nikolaje ušetřil a přijmul jej do oddílu. 

Ušetřený zajatý špion nepobyl u partyzánů ani týden. Již v noci z 3. na 4. března 1945 se mu podařilo utéct.

Co se tehdy odehrálo, pomohou ozřejmit vzpomínky zaznamenané VI. Krajčíkem („kpt.Jerrym").

„Vlasovec Nikolaj, krajan Sáši Dolinova, byl spolu s ostatními partyzány na Kateřinických pasekách v domku Bartoně. Samozřejmě měl být hlídán, ale to vlastně nebylo míněno tak doslova, partyzáni byli jednak unaveni, jednak byli také někteří mimo domek za různými úkoly. Spal partyzán Jaroš Ocásek, také Maliňák z Jablůnky n/B, usnul i Vasil. Jen pasekářka Bartoňová po očku Vlasovce pozorovala, když dopoledne vařila oběd, ale na vše nestačila. Sáša Dolinov byl v noci v domku kteréhosi pasekáře, tam mu dali napít samohonky a když se vrátil k Bartoňům, udělal v opilosti trochu křiku a usnul také, dle svého přání v peřinách. Této situace využil zajatý Vlasovec, a když ho Bartoňová spustila z očí, z domku utekl. Vlasovec zmizel a utíkal směrem do vesnice Kateřinice, kde byli ve škole ubytovaní Němci."

Podle dochovaných vzpomínek npor. A. A. Dolinov donesl zprávu o útěku svého krajana veliteli D. B. Murzinovi do domu Jiřího Češka Držková č. 47 (300 m od Šanghaje, která již v té době byla vypálena Němci). Ten jej na místě zastřelil a při tom zranil i Ladislava Češka (byl léčen na různých místech, poté chycen a skončil v transportu KL3).