×

Podpořte nás - text

Triumf zla Františka Šmída

Jaká byla cesta Františka Šmída - Velkého Franty ke zradě na našem odboji? Podle vzpomínek pamětníků, poválečných výpovědí gestapáků byla daleko přímočařejší než u mnohých jiných. Na dráze zrady až na nepatrná drobná vybočení nebylo žádných jiných překážek, kdy by mu svědomí velelo jinak. Byl udavačem takových kvalit, že jej gestapáci často s nadsázkou nazývali "králem konfidentů".

Kdo byl František Šmíd jehož jméno si od sklonku roku 1939 až takřka do konce války opakovaly s kletbou na rtech stovky jeho obětí?

Světlo světa spatřil 5. 10. 1913 v Rosenbergu u Brna (nyní Růžový - část obce Chrlice, okr. Brno-venkov). V dětství a dospělejším věku byl František dobrým fotbalistou, do vínku mu sudičky vložily také výřečnost a mazanost, kterou dobře jako mladík uplatnil na své tetě, kterou připravil o slušnou částku peněz, ale také ve spojitosti s pozdějšími zrádnými činy proti odboji. Vyučil se strojním zámečníkem, pracoval v brněnské Zbrojovce, hodně četl a zajímal se o politické dění. V 17 letech vstoupil do národně socialistické strany, kde působil jako zapisovatel. Po založení Národní strany práce se stal jejím členem a byl pověřen vedením mládeže. Od dubna do listopadu 1939 byl činný jako vedoucí v ilegální organizaci NHPM - Národní hnutí pracující mládeže (zmocněncem župy Brno v Ústředním vedení v Praze). Hnutí sdružovalo mládež jak levicově, tak pravicově orientovanou... Ze spisů gestapa můžeme přesně popsat krátkou Šmídovu ilegální činnost, která se skládala z kontaktování s představiteli jednotlivých žup (NHPM) v Praze, Olomouci a Brně. Vedl jednání o koordinování ilegálního odboje, finančních záležitostech, politické situaci. Setkává se také s bývalým členem NHPM Bartošem a levicovými funkcionáři Mazancem, Smítalem a dalšími v červnu 1939 v lese u Líšné. Na konci června dostává Šmíd od Smítala letáky které roznáší, má dobré spojení s ilegální KSČ v Brně atd. Osudným se stává Šmídovo setkání s bývalým poslancem národně socialistické strany Ferdinandem Richterem koncem dubna 1939 v Králově Poli. Oba spolu pak ještě několikrát hovoří o budování ilegálních mládežnických sítí, zajištění a kolportaci protiněmeckých tiskovin apod. Tak se stává, že František Šmíd se dostává do kontaktu s postupně se rozšiřující sítí Obrany národa a dalších organizací na Moravě sdružených v ilegálním Zemském národním výboru v Brně, s Politickým Ústředím (PÚ) v Praze. Iniciativní Šmídův přístup který udržoval spojení k plnění ilegálních povinností je však ohrožen jednáním jeho společnice Anny Žáčkové, která (dodnes řádně nevysvětleno) 31. 10. 1939 oznamuje řídící Úřadovně gestapa v Brně, že František Šmíd je zapojen do rozšiřování letáků. Po vyhodnocení informace 14. 11.1939 v Chrlicích Šmída osobně zatýká vedoucí protikomunistického referátu brněnské úřadovny gestapa Otto Koslowski spolu s kriminálním tajemníkem Wlasakem a dalšími úředníky. Při prvních výsleších klidně a téměř přátelsky žádá Koslowski zatčeného o poskytnutí informací o zdroji a cestách šíření ilegálních tiskovin. Mladý, pohledný, středně vysoký černovlasý muž zpočátku zapírá.

Přichází však první zostřené výslechy (podle Koslowskeho exekuci pětadvaceti ran holí na zadní část těla provedl gestapák Zehetmayer) a Šmíd se rozhovořil. Prohlašuje, že předkové byli Němci a že chce spolupracovat s gestapem, kterému poskytne "neocenitelné" služby. Z jeho výpovědí mají úředníci gestapa radost a není divu. Dovídají se o existenci i struktuře Zemského národního výboru a jeho propojení na Prahu. Vyslýchající gestapáci si mnou ruce, když slyší informace o vedoucích funkcionářích ZNV - dr. Vladimíru Helfertovi, zástupci KSČ Oldřichu Blažkovi, představiteli Obrany národa škpt. Čestmíru Jelínkovi, styčném důstojníkovi mezi ON a civilními složkami, byl prozrazen také dr. Richter - zástupce centrály PV pro Moravu, prof. Konečný a řada dalších členů různých skupin navazujících na ZNV. O sobě řekl, že byl členem tohoto vrcholného orgánu ve funkci územního vedoucího mládeže. Obsáhlým doznáním a vyhodnocením výpovědí Šmída dochází k závěrečnému průlomu gestapa do ilegálních struktur. Pozornost v nepřehledné řadě možností věnuje gestapo dr. Richterovi pro jeho spojení s PÚ v Praze. Jeho sledováním je pověřen konfident Gustav Freisleben (bývalý komunista, funkcionář Solidarity v Brně, který se po zatčení rozpovídal tak, že více než padesát předních členů komunistické strany skončilo zakrátko za mřížemi - mimochodem byl to o pár let později tentýž Freisleben, který vystupoval v roce 1952 jako provokatér StB v procesu s Rudolfem Slánským a spol.). Práce se mu daří a dr. Richter je 22. listopadu 1939 zadržen brněnským gestapákem Zehetmayerem ve chvíli, kdy odcházel z pražského bytu dr. Kratochvíla, ve kterém se zúčastnil ilegální schůzky. Z materiálů, jež schovával zatčený a vzápětí do Brna eskortovaný bývalý poslanec u sebe, měl velký význam nešifrovaný zápisník s poznámkami.

Co Freisleben se Šmídem načali, zápisníček spolu s vynucenými výpověďmi zatčených dokončily. Mnoho ilegalistů z řad Politického ústředí, Obrany národa a dalších organizací se ocitlo při listopadovém a prosincovém zatýkání roku 1939 za mřížemi. Počátkem ledna 1940 se do spárů gestapa dostávají zemští, oblastní a městští velitelé Obrany národa, představitelé pražského Politického ústředí (dr. Šamal, dr. Nekvasil, dr. Cebe). Na základě včasného varování generála Eliáše a dalších unikají do ciziny ministři protektorátní vlády dr. Feierabend a ing. Nečas. V rozehrané partii zrady je téměř výlučnou zásluhou Františka Šmída, že bylo vypátráno a zatčeno celé ilegální hnutí mládeže na Brněnsku. Koncem roku 1939 je Šmíd nadále ve vězení je brněnského gestapa a svým chováním potvrzuje, že roli provokatéra zde zvládá velmi dobře. Dokládá to případ železničáře Josefa Urbanovského, který si před Šmídem ulevuje, že ve vydávání a kolportování zakázaných tiskovin mu pomáhali další lidé, které při vyšetřování neprozradil. O obsahu rozhovoru se okamžitě dovídají věznitelé a následuje zatčení více než třiceti osob.

Ke konci února (29. 2. 1940) byl Šmíd přechodně propuštěn z vazby jako provokatér. Vše bylo gestapem zinscenováno tak, jako by se jednalo o útěk, nechyběly při tom ani výstřely. Jeho " útěk" vzbudil u odbojářů podezření a nedůvěru. V této atmosféře se nedaří a (podle výpovědi Koslowskeho) nic nového nezjistil, pouze potvrdil, co vystopoval gestapák Florian, navíc vznikla obava, že Šmíd bude podzemím zlikvidován. V květnu 1940 dochází k novému zadržení Šmída, který se brání, jeho argumenty však nenacházejí pochopení. Nad zatčeným se opět stahují mraky soudního líčení které skutečně přichází. Zkušený Otto Koslowski zvažuje vše kolem Šmída, souhlasí s jeho formálním souzením a sděluje mu, že bude záležet jen na něm, jak se z toho dostane. Vedoucí gestapák se domnívá, že v budoucnu bude při odhalování nových sítí odboje se Šmídem počítáno. Proto se s vrchním říšským návladním dohodl, že po soudu si pro něj za určitou dobu vyžádá milost, které bude vyhověno. Zklamání Šmída po rozsudku je velké, bere si však k srdci doporučení zkušeného, a jakmile se za ním zavřou vrata věznic v Berlíně, Breslau, Wohlau, Waldheimu, má dostatek času na přemýšlení, jak se odsud co nejrychleji dostat. Myšlenky se mu rojí hlavou, německá válečná mašinérie si prozatím počíná úspěšně a on by rád byl na té straně, kde se mu povede dobře. Uvědomoval si to více než kdy jindy, že má pro koho žít, je přece ženat, má dítě a v protektorátu se dá existovat, a když se bude snažit, může si ještě nadlepšit. Věděl, že za zrádcovskou činnost dostávají konfidenti mnohdy nemalé odměny v penězích i v naturáliích (cigarety, lihoviny, čokoládu, potravinové lístky...)

Byl mladý, hezký muž, kterému se líbily ženy, navíc měl rád dobré pití. Chtěl se v rychle ubíhajícím čase dobře bavit, zajít do kina, divadla, vidět operetku nebo zhlédnout fotbalový zápas. Byl dobrý debatér, před okupací si osvojil mnohé ze základů levicového hnutí a zdálo se mu, že by to mohl v tom jiném žití dobře uplatnit. Při dlouhých bezesných nocích na vězeňském slamníku dospěl k přesvědčení, že dosud žil v nenaplněných představách o svých schopnostech. Věřil však, že konfidentskou činností je zcela naplní, zvláště když ho přitahovalo zahrávat si s osudy druhých, odhalovat a využívat lidských slabostí. A právě toto mu již dříve poskytovalo pocit uspokojení a zadostiučinění... Po těchto a jiných úvahách rozhoduje se jednoznačně pro "lepší" život a dělá ve vězení všechno pro to, aby byl co nejrychleji propuštěn. Podle svědectví mnohých spoluvězňů spolupracoval Šmíd ve vězeních, kterými prošel, s jejich veliteli a snažil se od vězňů vyzvědět, co si nechali pro sebe ze své předcházející ilegální činnosti. Tady se mu daří - prof. Konečný mu naznačuje, kde má doma ukryt seznam instrukcí a členů náhradní organizace Obrany národa a druhé garnitury levicově zaměřených organizací. Získává i jiné poznatky, které mají svou váhu. Na cestě za propuštěním z vězení dělá první krok a 27. září 1942 píše Koslowskému dopis, ve kterém mu sděluje, že vše, co se na své vězeňské pouti dozvěděl, by mohlo gestapo zajímat. Byl přesvědčen, že mu Koslowski pomůže a že nastane obrat v jeho doposud neutěšeném životě. Pan rada si dává načas, bedlivě vyhodnocuje Šmídovo sdělení a teprve 20. 11. si ho ve Waldheimu vyzvedává a přiváží do Brna. Šmíd mu slibuje, že může počítat s jeho stoprocentní prací pro gestapo. Vedoucí gestapák se nechá přesvědčit a zařizuje u státního návladního vše potřebné, aby Šmíd již zůstal na Moravě. Během "adaptačního" pobytu ve vězení brněnského gestapa nezahálí, potvrzuje to v případě nasazení na člena ilegálního Zemského výboru KSČ Krejčíře (Xylon). V rozhovorech na cele si Šmíd získává jeho důvěru mimo jiné i tím, že mu jmenuje některé jeho odbojové druhy, o kterých se v mnoha případech dozvěděl z gestapáckých seznamů. Spoluvězeň zase informuje Šmída o mnohých organizačních a jiných záležitostech v komunistickém ilegálním hnutí. Tím gestapácká represívní mašinérie získává krůček po krůčku informace nutné k zahájení akce namířené proti III. ilegálnímu Ústřednímu výboru KSČ. Po takových a jiných službách se František Šmíd definitivně osvědčuje a od ledna 1943 po krátkém odpočinku začíná pracovat pro brněnské gestapo jako konfident vedený pod krycím číslem B-105 - Franz Brünn.

Mezi první jeho „úspěchy“ v novém působení patří přispění k vypátrání pachatelů atentátu na ubytovnu Hitlerjugend v Letovicích. Co se nepodařilo jeho „kolegům“Chalupovi a Jaroslavu Ryšánkovi, to se daří Šmídovi. Případ má ale širší pozadí... Nejprve se zrady dotkne jistý Pospíšil, který četníkům ve Velkých Opatovicích udává Františka Ptáčka z Boskovic. Ten však ani po nelítostném mučení nic podstatného nevyzradí. Gestapáci jsou ale rafinovaní a nevzdávají se. Posílají na celu za Ptáčkem konfidenta Ludvíka Střelce, který si získává postupně Ptáčkovu důvěru do té míry, že mu ilegalista ve slabší chvíli prozradí skupinu Fr. Kříže z Boskovic, která atentát provedla. Tady nastává příležitost pro Šmída, aby dokázal své udavačské schopnosti. Proniká mezi členy skupiny a obratným počínáním dosahuje zatčení Kříže a Lepky gestapem. S malým časovým odstupem vypátrá také úkryt výbušnin a vyláká několik sovětských vojáků uprchlých ze zajateckého tábora do gestapácké pasti. Odtud pro ně vede jediná cesta - na popravu. Nešťastný Ptáček, když zjistil, že naletěl, spáchal sebevraždu skokem z okna vyšetřovací místnosti gestapa.

Po tak dobrém začátku čekají na Šmída další úkoly. Kontaktuje se s bývalým pracovníkem odborů Zrůstou, který je u gestapa v podezření, že organizuje podpůrné akce ve prospěch rodin zatčených. Netrvá to dlouho a dostavuje se další úspěch agenta B-105, v podobě zatčení Zrůsty a lidí kolem něj, kteří mu pomáhali. Agent obratně plní další zadání, pokouší se dostat do blízkosti moravského Zemského vedení ilegální KSČ, kde má hlavně políčeno na J. Rerycha a R. Rédra. I tady má Šmíd podíl na zatčení Rerycha v květnových dnech 1943. Jak vyplývá z poválečných výpovědí gestapáků, konfident se vžil do své role tak dobře, že mnohdy s údivem sledovali rostoucí počet jeho obětí. Do rukou gestapa dostává Jana Pazourka a Františka Staška z Troubska, vyslídí ilegální organizaci KSČ u firmy Till a Monta, udává Julii Komínkovou a tak bychom mohli pokračovat.

V toku nepřetržitého líčení Šmídových zrádných aktivit se na chvíli zastavíme a vzpomeneme na jeho krátký pobyt ve vězení před propuštěním na svobodu spojený s „vytěžováním“ člena ilegálního Zemského výboru KSČ Krejčíře. Gestapo postupně ze získaných informací sestavuje mozaiku komunistické podzemní činnosti na Moravě (např. že proběhne jednání spojky vyslané vedením ilegálním ÚV KSČ s úkolem navázat spojení na Moravě atd.). I když pražská úřadovna gestapa měla ve III. ilegálním ústředním výboru KSČ svého agenta Fialu, šéf bezpečnostní policie v protektorátu dr. Weinmann usiluje o to, aby měl komplexnější přehled o činnosti KSČ. Proto po dohodě s bezpečnostní policií pověřuje brněnská úřadovna gestapa konfidenty Františka Šmída a Ottu Chalupu úkolem navázat spojení s vedením III. ilegálního ústředního výboru. Po nezbytných přípravách volavčí sítě dochází v létě roku 1943 na nádraží v Praskolesích u Hořovic ke kuriózní schůzce zástupců komunistického hnutí na Moravě, reprezentovaných Šmídem a Chalupou, a zástupců III. ilegálního ÚV KSČ Josefem Molákem a konfidentem pražské úřadovny gestapa Fialou. Zkušený Molák nabyl po tomto setkání podezření, že šlo o léčku, ze které by se příště nemusel dostat, a proto na další nabídku k osobnímu jednání nereaguje.

To však neznamená, že by si náš protagonista mohl stěžovat na nedostatek práce.

Od druhé poloviny roku 1943 dochází na Ostravsku k četným sabotážím, a i když v tomto kraji působí mnoho místních znalců zrady, rada Koslowski přesto rozhoduje, aby Šmíd posílil jejich řady. K takovému kroku vedl Koslowskeho poznatek, že agent B-105 byl na Brněnsku příliš známý a že se v Ostravě „neohleděn“ dobře osvědčí. Na novém terénu, který mnoho nezná, při prvních kontaktech s podzemím Šmíd vystupuje pod jmény ing. František Novák, zaměstnaný jako nákupčí ve Vítkovických železárnách, ing. Novotný, ale také Pokorný. Řízen ostravskými gestapáky Wagnerem a Cordesem, dostává jako jeden ze svých prvních úkolů v hornickém kraji zjistit, kdo zapálil v noci ze 17. na 18. května 1943 v Ostravě pracovní úřad. Vstupní informace získává od Františka Bednáře a zakrátko se díky nim napojuje na Antonína Foltýna, který mu zprostředkovává schůzku s Karlem Břenkem, jehož skupina provedla květnovou akci. Při kontaktu s Břenkem a jeho druhy za hostincem Žižka v Hrabové je konfident ve svém živlu a provokuje ilegalisty k intenzivnější odbojové činnosti. Tentokráte však mazaný mluvka neměl před sebou naivní posluchače. Pocítil to brzy, když na další domluvené setkání nikdo nepřišel. Ti, které Šmíd považoval za nezkušené ilegalisty, se shodli na názoru, že se jedná o nedůvěryhodnou osobu. Konfident se však nevzdává a domlouvá si přes zprostředkovatele další schůzku s Břenkem, tentokráte u pošty v Ostravě - Zábřehu. Tady chtělo gestapo Břenka zadržet. Ani teď a později ještě dvakrát se na domluvené schůzky nikdo nedostavil, Šmíd prozatím vyšel naprázdno. Teprve po delším pátrání se přece jenom podaří Šmídovi a ostravskému konfidentu Reclíkovi ve Staré Bělé Břenkovu skupinu objevit. Dům je obklíčen a Břenek a jeho spolubojovníci Vašut, Vychodil, Mutinová a Mikmek, když zjistí, že není naděje na únik, spáchají sebevraždu.

Další zadání, které je Františku Šmídovi svěřeno ostravským gestapem, je daleko závažnější. Šlo o vypátrání ilegálních skupin vedených Bílkem a Harabišem (Jiskra) a Lednickým a Kovalíkem (Mafie). Na základě ne příliš prověřených poznatků gestapa se agent B-105 pouští do zkoumání „terénu“. Štěstěna mu přeje, dostává se do kontaktu s odbojářem Kovalíkem, kterého natolik přesvědčí, že mu tento předává důležité dokumenty související s odbojem a poradí mu, jak získá spojení na ilegalisty. Konfident je ve svém živlu a už nepustí příležitost z rukou. Vidí však, že na další pátrání nebude sám stačit, žádá proto na gestapu přidělení pomocníka. Je mu vyhověno a do Ostravy je přesunut konfident brněnské úřadovny Chalupa. Pak již pátrání Šmída jde podle jeho zaběhnutého scénáře. Napojuje se přes Kovalíka na Harabiše, ten však je obezřetný a po zjištění, že muž, který se mu vnucuje do přízně, bydlí v Ostravě - Zábřehu v Horní ulici v bytě používaném gestapem, ztrácí zájem o další spolupráci. Následkem toho nepřevládá mezi odbojáři důvěra ani k Chalupovi, který se snaží proniknout do jednotlivých skupin. Na jedné ze schůzek se vedoucí představitelé Jiskry a Mafie Harabiš s Lednickým radí, co v dané situaci udělat. Po dlouhé poradě dochází k přesvědčení, že je nutné oba podezřelé muže zlikvidovat.

Chalupa měl být otráven v jednom ostravském bytě... Konfident je však opatrný, rozpoznal, že by to s ním nemuselo dopadnout dobře a na smluvené místo se nedostavil. Namále měl i Šmíd, který při setkání s Harabišovou skupinou v polích za Brušperkem poznal, že ho odhalili, a mohl děkovat jen nerozhodnosti ilegalistů, že nebyl zastřelen. Za těchto okolností nemá pro Šmída cenu nadále riskovat, a tak vše, co vypátral, oznamuje na ostravské služebně.Na základě agentových poznatků bylo rozhodnuto co nejrychleji pozatýkat brušperskou skupinu. Podle vypracovaného plánu nejprve Šmíd nechává v Brně zatknout Kovalíka, který po nelítostném mučení prozrazuje mnohé na Viktora Lednického. Pak si zdecimovaného Kovalíka ostravští gestapáci odvezli z Brna na svoji služebnu, kde ho bitím donutili napsat Lednickému dopis, v němž ho žádal o poskytnutí potravinových lístků a prádla. Dále zde stálo, že v důsledku varování před zatčením musel odejít do ilegality a že požadované věci mu mohou být předány v jedné z brněnských restaurací. Doručením dopisu adresátovi pověřují ostravští gestapáci konfidenta Kohútka, který se úkolu zhostil dobře a nevzbudil u Lednického podezření. Nic netušící Lednický odjíždí v dobré víře do Brna. Vyhledá místo domluveného setkání, zde je však po velkém odporu přesilou čekajících gestapáků zatčen a při jednom z krutých výslechů, které pak následovaly, ubit k smrti. Po tomto bestiálním činu nezbývá gestapákům než upřít pozornost k nešťastnému Kovalíkovi, který se při jednom zostřeném výslechu přizná, že má doma ukryt organizační plán skupiny, které byl členem. Na vodítko gestapo okamžitě reaguje a zmocňuje se důležitého dokumentu, který spolu s vybitými výpověďmi Kovalíka přivádí do vězení kolem 150 osob. Současně jsou zabaveny zbraně, vysílací stanice a další důležitý materiál.

Do své bilance zrady si může Šmíd připsat na Ostravsku v období od druhé poloviny roku 1943 do podzimku 1944 další úspěchy. Bohatými zkušenostmi pomáhá konfident připravovat půdu pro zatýkání ilegálního seskupení Bílá lvice (později oddíl Jana Žižky). "Práci" za něj pak kolegové Kohútek a Vilkovski. Na podzim toku 1943 se František seznamuje v Ostravě s Jaroslavem Nogolem, který má přes jednu pražskou levicově orientovanou odbojovou skupinu (Předvoj), v jejímž čele stojí redaktor Pavel Kypr, kontakty na Šrobárovu ilegální organizaci na Slovensku. Mnoho bylo schůzek a Nogola (který netuší, kdo Šmíd je) s pražskými představiteli v Praze a Ostravě, kde se rokovalo o podzemní činnosti, než se Nogol se Šmídem rozjeli s pověřením pražských soudruhů na Slovensko k jednání s dr. Vávro Šrobárem. Informované gestapácké ústředny v Ostravě a v Brně si slibovaly od této akce nemálo - byla zde příležitost k pokusu zapojit do svých sítí význačného politika. Po cestě, která se neobešla bez problémů, se Šmíd s Nogolem v Trenčanských Teplicích s dr. Vávro Šrobárem sešli a dohodli i další setkání. Šrobár je však mezitím někým varován, a proto se na další jednání nedostaví a přechází do ilegality. I když tato akce nedopadla podle představ gestapa (rada Koslowski byl v Trenčanských Teplicích přítomen), přesto dochází k poznání že Nogol spolu se svou paní by mohli být gestapácké mašinérii užiteční. Nepředbíhejme však...

Po návštěvě Slovenska dochází 26. 4. 1944 k zatčení nejen členů Nogolovy skupiny, ale také představitelů pražské organizace Předvoj. Rada Koslowski dává na doporučení Šmída a zanedlouho se Jaroslav Nogol spolu s manželkou Drahomírou stávají konfidenty ostravského gestapa, které je pak předalo do služeb "kolegů" ve Zlíně. Po zamčení lidí z Nogolovy skupiny se zájem Františka Šmída přesouvá kousek od Ostravy. Z poválečného protokolu kriminálního zaměstnance služebny v Moravské Ostravě Wagnera se dovídáme, že František Šmíd často zajížděl do Frýdku-Místku, kde se napojil na holiče Oldřicha Kaňoka, Andělu Černou, pekaře Legerského a další. Snaží se je vyprovokovat, aby pracovali proti zájmům říše. Záměr se mu daří a nová ilegální organizace s označením IS je na světě. I když někteří z později zatčených skončili v rukou gestapa, nejednalo se o takovou zrádnou akci, na jakou byly řídící orgány ostravské služebny od prominentního konfidenta zvyklé.

Působení Františka Šmída na Ostravsku pomalu končí. Jeho zdejší "úspěchy" zhodnotil po válce do protokolu zajištěný gestapák Schiefermüller. "Šmíd jednal pouze s vedoucím úřadovny nebo služebny gestapa a díky jeho výtečné činnosti mohly úřadovny gestapa v Brně a Ostravě míti v každém čase dokonalý přehled o ilegálních skupinách. Šmíd měl k těmto kruhům výborné vztahy a často sehrával roli státního nepřítele, aby se takovým způsobem mohl více k těmto lidem vloudit a prozradit pak jejich činnost policejním úřadům." Za těmito slovy se skrývá úděsná bilance - Šmídovým přičiněním bylo na Ostravsku zatčeno mnoho desítek lidí, z nichž převážná část skončila na popravišti nebo zahynula v koncentračních táborech, mnozí spáchali sebevraždu dřív, než byli zatčeni, a jen malá část se zachránila.

I když byl František Šmíd plně vytížen prací pro ostravskou služebnu, iniciativně se na pokyn brněnské úřadovny zapojoval do zrádné hry i v jiných oblastech Moravy...

Na počátku roku 1944 jej rada Koslowski pověřuje vypátráním předního představitele komunistického odboje na Moravě Rédra ukrývajícího se na Hodonínsku. Konfident se ujímá úkolu s velkým zájmem. Obezřetně se vnucuje do přízně paní Čápové z Hodonína, jejíž manžel, středoškolský profesor, je v té době v koncentračním táboře. Důvěřivé ženě namluví, že je čelním představitelem levicového odboje na Moravě, ta uvěří a pak jde vše hladce. Čápová ho seznamuje se Slávkem Balákem a Ladislavem Pouchlým, kterého si Šmíd vyhlédl, aby mu pomohl navázat spojení s vedoucím ilegální KSČ na Moravě Rudolfem Rédrem - alias Ptáčkem, Veronalem aj.

Snaha Šmída zatáhnout Pouchlého do své hry nebyla špatným tahem... Pouchlý vyhledává svého přítele Kovaříka, o kterém ví, že má k Rédrovi velmi blízko, a na schůzce se oba shodují, že je prospěšné seznámit Rédra s tak "vysoce" postaveným mužem v odboji. Oba jsou však také toho názoru, že než k jejich kontaktu dojde, je zapotřebí, aby si Šmída napřed vyslechl Kovařík. Před smluvenou schůzkou s Kovaříkem provedli hodonínští ilegalisté nezbytná opatření, aby přece jen nedošlo k něčemu nepředvídanému... Zkušený a výřečný agent získává Kovaříkovu důvěru a zdá se, že nic nebrání střetnutí Šmída s Rédrem. Rédr po informacích, které dostal, je však jiného názoru. Nabyl přesvědčení, že se s ním chce setkat nebezpečný a prolhaný muž, který ke spolupráci s gestapem nebude mít daleko. Nebylo divu, že Rédr tentokrát pečlivě zvážil všechny okolnosti. Nezapomněl na zkušenost, která se mu často ve vzpomínkách vracela a vyvolávala v něm smíšené pocity... Na počátku roku 1942 se právě on a jeho kamarád Václav Mařík v Malinkách zaručili za Ferdinanda Čihánka v situaci, kdy byl bezpečně usvědčen Janem Benešem, že pracuje pro gestapo a na šibenici přivedl desítky lidí. (Mj. se Čihánek podílel na likvidaci výsadku S-1 vyslaného k nám ze Sovětského svazu.) Nyní už Rédr dobře odhadl situaci a na dlouhé týdny mizí ze Šmídova dosahu...

Pro tuto chvíli necháme dobře schovaného Rédra svému osudu a připomeneme další zradu Šmída realizovanou na Vysočině. V Pikarci-Sklenném vypátral úkryt několika uprchlých ruských zajatců, snažících se odsud dostat na Slovensko. Po poradě na brněnském gestapu se rozběhla akce směřující k jejich zatčení. Starosta Pikarce Petr Uhlíř má snahu pomoci a z popudu úředníka hospodářského družstva Josefa Janečky z Rožné n./P. soustřeďuje v dobrém úmyslu zajatce na jedno místo. Tady pět sovětských vojáků přemluvených Šmídem nasedá 20. května 1944 do uzavřeného vozu brněnské pekárny Dělpe, který je má dopravit do bezpečí. Za hodinu dodávka řízená gestapákem Rottem vjíždí do připravené pasti. Na dvoře Kounicových kolejí je auto obklopeno strážemi, a než se stačí Rusové vzpamatovat, jsou zatčeni a po krátkém řízení končí jejich životy v koncentračním táboře. Bolestná byla i dohra celého případu. Ty, co uprchlíky ukrývali, čekal trest smrti (František Snažil, Jindřich Mach, Antonín Sýkora, Otmar a František Klíma), další občané, kteří byli do tragického případu zapleteni, byli odsouzeni k nižším trestům od 4 měsíců do 6 let.

Z Vysočiny se opět vraťme do podzimních dnů roku 1944 na Moravské Slovácko, kde vedle "ochutnávání" vína v některém ze sklípků pátral František Šmíd po rozvětvené ilegální organizaci Vela vedené generálem Koutňákem (po jeho zatčení ppl. Kašík). Ve svém slídění není ani tady bez úspěchu. Jeho "spolupracovník" Malina ho dopraví do Bzence na jednání s Koutňákem. Schůzka je předem na gestapu avizována a rada Koslowski osobně pozoruje dění kolem ní. Dochází i k dalším kontaktům Šmída a Maliny s příslušníky Vely, z nichž některé končí zatčením odbojářů.

Mnohokráte musel Šmíd - Velký Franta cestující za zradou, hledat ta správná vlaková spojení z Brna na Přerov, aby byl včas třeba v Olomouci, kde se v letních měsících 1944 často zastavuje u učitelky Kučové, ilegální členky strany, o kterou má víc než zrádcovský zájem. V Olomouci se agent B-105 také setkává s komunistkou Barfusovou, které pro potvrzení své důvěryhodnosti předává jeden svazek dějin Všesvazové strany bolševiků dodaný brněnským gestapem. Kontaktuje se se záhadnou postavou ilegálního komunistického hnutí na Moravě Honzákem-Sosnarem (je to tentýž muž, který v roce 1947 organizuje atentáty na přední české politiky včetně Jana Masaryka). Mezi olomouckými komunisty nemá za války příliš dobré postavení, mnozí jej právem podezírají ze spolupráce s gestapem.

Z Olomouce to pro Šmída nebylo daleko do Zlína. Na tomto terénu si velmi aktivně v podzemí počíná levicové seskupení Naše pravda, v jehož čele stáli Matěj Mečl, Karel Gájoš, Josef Mach a řada dalších. Ti se dopátrali, že Antonín Tesák, majitel strojní a opravářské dílny na Kvítkové ulici, a Josef Hanák, úředník Okresní nemocenské pojišťovny ve Zlíně-Prštném, organizují odbojové skupiny. Na schůzce Mečla a spol. s Tesákem k dohodě o spolupráci nedošlo. Na scénu přichází Josef Hanák, který má přes Fajtla, výrobce jízdních kol ve Šlapanicích, spojení na Františka Šmída. Agent zajížděl do Zlína a dostával od Hanáka zprávy o odbojové činnosti na Zlínsku (Josef Hanák byl ujištěn Fajtlem, že se jedná o význačného ilegálního pracovníka na Moravě).

Oba odbojáři Hanák a Tesák se dobře znali a důvěřovali si. Jednou oznámil Hanák svému kamarádovi, že se stýká s vedoucím odboje na Moravě Frantou. Tesák z této informace nebyl příliš nadšen a vyslovil své pochybnosti o Frantově spolehlivosti. Po delší debatě nakonec Tesák souhlasí se setkáním s Frantou, ke kterému dochází v listopadu. Tehdy požádal Šmíd Tesáka o seznámení s "nějakou odbojovou organizací na Zlínsku". Při rozhovoru získal Šmíd Tesákovu důvěru hlavně tím, že jej důrazně upozorňoval, aby se členové odboje nikdy před neznámou osobou neoslovovali pravým jménem.

Krátce po tomto setkání zastihl Tesák Šmída na zlínském nádraží, kde Franta patrně přespal. Zaskočenému Šmídovi dal Tesák najevo, že má podezření, že je konfidentem gestapa. Agent mu takovou úvahu okamžitě vymluvil a na důkaz své "obětavé činnosti“ pro odboj mu sdělil, že ve čtvrtek 14. října 1944 bude z Londýna vysíláno heslo HK-17 jednejte, které ho prověřuje.

V listopadu navštívil Šmíd doprovázený Hanákem Tesáka v jeho dílně. Během debaty nenápadně Tesák odešel, vyhledal manželku a požádal ji, aby Šmída po odchodu z dílny sledovala. Paní Tesáková zjistila, že Šmíd vešel do budovy, kde sídlí služebna gestapa. Podezření vůči Šmídovi se navíc potvrdilo také tím, že Tesák po odchodu zjistil, že z jízdního kola jeho dobrého známého Aloise Maliny, číšníka z Choryně u Valašského Meziříčí, zmizel lístek s Malinovou adresou. Na další schůzce Šmíd přiznal Tesákovi, že lístek vzal, zároveň mu také řekl, že Malinu vyhledal a dohodl se s ním na spolupráci v odboji. Pomocí Maliny se pak Velký Franta vetřel do Malíkovy odbojové organizace ve Valašském Meziříčí a do skupiny Clay.

V období, kdy "koketoval" s Tesákem, se Mečlova organizace dozvěděla, kdo je Velký Franta, a varovala na jedné ze schůzek Tesáka, že se stýká s nebezpečným konfidentem. Teprve koncem ledna 1945 však došlo k definitivnímu odhalení Velkého Franty Mečlovou skupinou a Tesák také po dalším sledování potvrdil, jaké nebezpečí od Šmída hrozí. Ti, co unikli ze spárů Šmída, si oddechli jen na čas, mračna zrady přihnala odjinud.

Působení Šmída na Zlínsku po válce potvrzuje také svědecká výpověď gestapáka Karla Raschky. " Do Zlína dojížděl také konfident brněnského gestapa Šmíd. Byl zde asi pětkrát a vždy nám hlásil, kde bude spát."

I když jsme se v našem vyprávění přesunuli se Šmídovou zrádcovskou aktivitou z Ostravska do jiných míst na Moravě, na Ostravu agent nezapomněl a informoval tamní služebnu o různých ilegálních aktivitách. Prostudujeme-li podrobněji výslechové protokoly po válce zatčených gestapáků, kteří měli co do činění se Šmídem, můžeme říci, že pracoval nad rámec povinností agenta gestapa, toužil více a více po uznání a penězích. Začalo v něm převažovat slavomanství, snaha zavděčit se svým chlebodárcům za každou cenu. Vyhledával a pak oznamoval i takové události, které pro gestapo přílišnou cenu neměly. Takovou kvalitu mělo např. udání podzemní činnosti v Luhačovicích v létě roku 1944. V lázeňském prostředí se Šmídovi patrně zalíbilo, a tak dělal vše, aby se zde nějaký čas mohl zdržet a odpočinout si, přitom se poohlížel, co by mohl nahlásit svým nadřízeným. Namáhat se příliš nemusel, zašel na plovárnu, poseděl v kavárně a najednou měl dostatek informací, co se zde děje. Zjistil, že lidé hovořili o jakýmsi „Revolučním národním výboru“, padla zmínka také o „Revolučním klubu“ atd. Při návštěvě vinárny či na koupališti navazuje kontakty, provokuje, vyzvídá a pak vše hlásí do Ostravy. Najednou je z toho všeho velká aféra, která plně zaměstná ostravskou a zlínskou služebnu. V noci z 2. na 3. července komando zlínských gestapáků v čele s Kraigrem zatýká v Luhačovicích a okolí na 20 osob, z nichž mnozí při výsleších vypověděli, že ani nevěděli, do čeho jsou zapleteni. Ti byli gestapem propuštěni, ostatní, kteří připustili, že v náznacích mezi sebou hovořili o zakládání revolučních národních výborů, skončili v koncentračním táboru ve Flossenbürge.

Sledování zrádné cesty Františka Šmída na chvíli přerušme a nahlédněme do zákulisí, odkud vycházely pokyny pro jeho špinavou práci...

 

Na brněnské úřadovně gestapa patřili Otto Koslowski a Ewald Taudt mezi ty, kteří zvláště v létech 1943 a 1944 přivedli na svět nejeden dobře propracovaný scénář vedoucí k likvidaci ohnisek odboje na Moravě. Při různých poradách byly vyhodnocovány výslechové protokoly zajatých parašutistů vyslaných do vlasti z Londýna a Moskvy. Jejich mnohdy vybité výpovědi, upřesněné radiovými protihrami, spolu se zabavenými dokumenty poskytovaly gestapu určitou představu o záměrech a cílech našeho odboje. K zužitkování poznatků o domácím protinacistickém hnutí posloužila gestapu nejednou velká síť mnohdy specializovaných konfidentů, pro které nebylo problémem navázání spojení s partyzány, důstojníky z Obrany národa, parašutisty vyslanými k nám z Anglie a SSSR, nebo s občanským či komunistickým odbojem. Každý z nich měl nějakou tu zkušenost z odboje, jejich vystupování působilo věrohodně, převážná část znala ilegální problematiku a po setkání s odbojáři zanechávali solidní dojem a naději, že bylo nalezeno to správné spojení...

Protože domácí odboj prakticky nedisponoval protivýzvědnými prostředky, nebylo proti dobře vyškoleným zrádcům takřka obrany. Gestapo zvláště dbalo o dobré utajení svých kontaktů s konfidenty. V Brně pro tyto účely byla v Jánské ulici v pasáži Alfa zřízena krycí kancelář fungující jako exportní a importní firma Erlan. Tady nebo do bytu gestapáka Prudkého a na jiná nenápadná místa přinášeli konfidenti zprávy a dostávali za ně odměny. Gestapo bylo zvláště dobře informováno o cílech sovětských zpravodajských organizací na našem území, které vedle jiných úkolů měly zakládat ilegální národní výbory. Tyto akce byly spojeny s kontaktováním velkého množství lidí, z nichž ne všichni drželi jazyk na uzdě. Z toho pak obratně těžilo gestapo, které pomocí konfidentů iniciativně samo vytvářelo tyto organizace, v nichž uvízla spousta nic netušících vlastenců. Ani tady nechyběl František Šmíd, který asistoval i u dalších zákroků německého represívního aparátu proti odboji. Gestapo ve snaze ukázat odboji možnosti „funkcionářů vedení“ (konfidentů) rozhodlo v období let 1943 - 1944 vydávat různé ilegální letáky a časopisy, jejichž texty sestavovali na Moravě gestapáci A. Florian, Z. Seitz a řada dalších, nápomocni byli také zrádci Šmíd, Ryšánek, Nogol, Chalupa, kteří tiskoviny předávali na schůzkách skutečným ilegálním pracovníkům. Ti se tak měli přesvědčit o důvěryhodnosti zaprodanců. Ke své činnosti používal Šmíd různé informátory, řečeno slovy rady Koslowskeho "zpravodajské donašeče", kteří se domnívali, že slouží odboji, zatím však pracovali přes Šmída pro gestapo. Mnozí z nich po čase odhalili pravou tvář Šmída, jiné dovedl zrádce tam, kde je chtěl mít. Dosvědčuje to i případ, o kterém se na několika řádcích zmíníme.

Na konci rodu 1943 se František Šmíd seznámil prostřednictvím výrobce kol Jana Fajtla ze Šlapanic s Václavem Březíkem, zaměstnancem brněnské tiskárny. Tento muž dobrodružné povahy mu brzy naznačil, že by chtěl pro odboj něco udělat. Agenta B-105 nemusel nikdo v takové věci pobízet, dobře rozpoznal, koho má před sebou, a s návrhem okamžitě souhlasil. Po poradě na gestapu navrhuje konfident Březíkovi, aby zhotovil různé předlohy na legitimace jakési Lidové revoluční armády, Hnutí pracující mládeže atd. V poválečné výpovědi Březíka se můžeme dočíst: "Tyto návrhy jsem vypracoval a za nějakou dobu předal Šmídovi, který mě opět požádal o připravení razítek obsahujících pěticípou hvězdu a uprostřed český znak s texty Revoluční lidová armáda, Komunistická strana, Hnutí pracující mládeže... Asi za týden si Šmíd pro ně přišel a opět mě požádal o urychlené vyhotovení předtiskové plochy na dekrety pro jmenování ilegálních pracovníků do funkce." Asi 500 kusů těchto podivných tiskovin pak Šmíd rozdal mezi odbojáře, kteří se domnívali, že se dočkali ocenění. Šmíd se jim jen v duchu smál a triumfoval. Při takové zlotřilosti myslel zrádce i na svoji kapsu. Podle výpovědi Koslowskeho nechal agent, údajně bez jeho souhlasu, natisknout v barevném provedení obligace Národního odboje znějící na částku 500 až 10 000 korun. Tyto obligace také v mnoha případech úspěšně zpeněžil s poukazem, že finanční částka bude použita v odboji a hrazena Národní bankou po válce.

Co k tomu říci - dnešní čtenář se může usmát, pro lidi, kteří agentovi naletěli, to byla tragédie.

Není divu, že po tak dobrém začátku měl Šmíd i nadále zájem s Březíkem spolupracovat. "Asi v dubnu 1944 byl u mně Šmíd opět,“ vzpomíná Březík, "žádal mě o návštěvu v Brně na adrese paní Šmídová, Hvězdová č. 6. Po nějakém čase jsem ho vyhledal a byl jím požádán o zhotovení 2000 kusů legitimací KSČ které mám dopravit do uvedeného bytu v Brně v tašce. Já jsem se ohradil, jestli takový způsob doručení není nebezpečný, ale Šmíd mi odpověděl: "Kdyby tě zadržela jakákoliv kontrola, nechej se předat na gestapo v Brně, tam řekni, že jsi můj společník, a oni budou již vědět.“ Po takové odpovědi Březík pochopil, do jaké společnosti se dostal. Nezbývalo mu, než aby tančil, jak bude pán "pískat“. Asi v polovině roku 1944 byl Václav Březík podle Koslowskeho získán kriminálním komisařem Mondorfem za konfidenta brněnského gestapa. Podle gestapáků se Březík snažil a za práci dostával finanční odměnu.

V našem vyprávění na chvíli opustíme Šmídova pomocníka, abychom si položili otázku: Jak bylo možné, že mnohdy zkušení ilegalisté zrádnou činnost Velkého Franty neodhalili? Po válce se vedlo na toto téma mnoho diskusí, v nichž převládl tento názor: je pravdou, že se Šmídovi nepodařilo okamžitě vniknout do malých ilegálních skupin, měl však trpělivost. Zaměřil se nejprve na získání jednoho člena odboje, který k němu našel důvěru. Ten byl pro agenta jen volavkou, která povětšinou přilákala další a tak konfident postupoval krůček po krůčku, až nakonec navázal spojení na celou ilegální organizaci. Po získání důvěry, aby prokázal svoji spolehlivost, organizuje po souhlasu gestapa vydávání protiněmeckých letáků „varuje“ své spolupracovníky před zatčením, obstarává pro podzemí peníze... Mnozí mu nevěřili, jiní se domnívali, že kdyby Šmíd pracoval pro gestapo, dávno by je zatklo. A tady právě šlo o velký omyl těch příslušníků odboje, kteří neznali záludnosti gestapa, které pokud vědělo, že odbojové skupiny jen schůzují, nemělo prozatím zájem na jejich zatčení. Jakmile však ilegalisté přistoupili k provádění sabotáží, byli zajištěni. Ani tady se gestapo neunáhlovalo a takticky vyčkávalo do té doby, než se organizace napojí na druhou a nebo přijde nový člen... Tohoto momentu pak agent využil a zradu svedl na jiné, kteří se z vězení nemohli hájit, a Šmíd zůstal čistý. V té souvislosti je nutné dodat, že mnoho těch, kteří Františku Šmídovi naletěli, byli přesvědčeni, že pracuje v kontrašpionáži a spoluprací s gestapem jen kryje ilegální odboj. Znalecký vojenský posudek vypracovaný po válce kpt. Adolfem Prášilem v souvislosti s trestním stíháním Václava Březíka dává pochybujícím jednoznačně odpověď. "Vyspělost gestapáckého systému, odbornost jeho vedení, zkušenosti získané delším působením na území Čech a Moravy vylučují předpoklad, že by jak Šmíd, tak i Březík byli schopni ze zapojení na gestapo získat nějaké kladné poznatky pro české podzemní hnutí a tím způsobem svoji činnost kvalifikovat jako kontrašpionáž." I když mnoho lidí, kteří sedli Velkému Frantovi na lep, po válce pochopilo, k čemu byli svedeni, našli se mnozí, kteří s urputností obhajovali do své smrti neobhajitelné. S úsměvem člověk musí listovat v korespondenci odeslané Slánskému, Novotnému atd., to však je již jiná kapitola. My se vraťme ke skutkům, které Františka Šmída charakterizují pravým jménem.

Na podzim roku 1944 agent B-105 vypátral skrýš zbraní v Ivančicích, zjistil místo úkrytu Josefa Hlavničky, spolupracovníka Stanislava Živného. Nechejme však drobností a popožeňme děj našeho vyprávění dál.

V této části si připomeňme Rudolfa Rédra, který se prozatím Šmídovi vyhnul. Konfident gestapa se ale nevzdal a usiloval nadále o Rédrovo dopadení. Zajíždí na Hodonínsko a opět navazuje kontakty na lidi, kteří by mu mohli pomoci dostat se do Rédrovy blízkosti. Přes Kovaříka a další navrhuje, aby si Rédr určil heslo, kterým se Šmíd nechá prověřit v londýnském a moskevském vysílání, a tím by měla zmizet nedůvěra v jeho osobu. Na poradě se Kovařík s Rédrem shodli na hesle HK-17 jednejte. Co znamenalo toto heslo, které po válce dalo příčinu k velké polemice? Jednalo se o začáteční písmena: Hodonína, Kovaříka; č. 17 bylo číslo domu, kde Kovařík bydlel, a jednejte mělo být výzvou pro Rédra, aby odložil nedůvěru, kterou měl vůči Šmídovi, a navázal s ním osobní spojení. Na tomto místě je nutné se zeptat: jak dosáhl agent možnosti se nechat prověřit?

K zodpovězení otázky se musíme vrátit o půl roku zpět. Tenkráte ze středy 12. na čtvrtek 13. dubna 1944 severovýchodně od Zlína seskočila v prostoru Mysločovice-Hostišová zpravodajská parašutistická skupina Clay ve složení velitel Antonín Bartoš, radista stanice Eva Čestmír Šikola a šifrant Jiří Štokman. Hlavním úkolem poslů z nebes bylo vybudovat zpravodajskou organizaci, udržovat radiotelegrafické spojení se zpravodajským odborem MNO československé vlády v Londýně a podávat zde důležitá hlášení z politického, hospodářského a vojenského života okupované vlasti. Z několika adres, kde mohli zpravodajci nalézt úkryt, si vybrali zámečníka Oldřicha Procházku z Bystřice pod Hostýnem. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba a lidé, na které se Procházka dále obrátil, byli dobrými vlastenci, ochotnými v každé situaci udělat, co bude třeba. A tak pomocí Karla Kučery, Vojtěcha Zicháčka, Jana Filipa a desítek dalších byly zakrátko zpravodajsky podchyceny okresy Hranice, Valašské Meziříčí, Holešov, Vsetín, Zlín, Přerov, Hodonín, Uherské Hradiště, Uherský Brod, budovaly se kontakty na Ostravsko a Brněnsko. První rádiové spojení s Londýnem navázal Čestmír Šikola 30. dubna 1944. Úspěchy při vytváření ilegálních sítí se odrazily v rostoucím počtu depeší odeslaných do Londýna. V průběhu měsíců května až října 1944 byly odeslány do Londýna 392 zprávy, zpět proudilo značné množství instrukcí pro domácí odboj. Informace dodané za moře měly vysokou cenu. Byla zjištěna např. místa výroby zbraní V1 a V2 u Zinnovitz na pobřeží Baltického moře a ve Witenbergu, které pak Spojenci bombardovali. Další informace pro Londýn se týkaly výroby zbraní, munice, pohybu německých vojsk, žádostí o vyhlášení jmen zrádců atd. Při zpravodajském podchycení takřka celé Moravy bylo nutné spolupracovat s velkým počtem lidí, z nichž někteří přes všechnu snahu pomoci neprokázali dostatek obezřetnosti, a tak se při velkém množství různých kontaktů jeden z nich stal osudným. V polovině září 1944 se setkal pomocník zpravodajců Karel Kučera s Františkem Kubičem, členem partyzánského oddílu Míša. V rozhovoru, který spolu vedli, mu Kubič sdělil, že narazil na muže, kterého znal na počátku okupace z odboje a který může zajistit pro podzemí tolik potřebné zbraně, munici a jiný materiál. Kučera vyhledává velitele Clay Bartoše a informuje ho o všem, co se od Kubiče dozvěděl. Pro Bartoše byla tato zpráva zajímavá, a tak dává pokyn k zajištění schůzky s mužem „velkých možností“. V březnu 1991 při návštěvě Bystřice pod Hostýnem Bartoš vzpomíná: „Šel jsem na schůzku připravenou Kučerou se smíšenými pocity. Na jedné straně lákavá nabídka obstarávání zbraní, na druhé straně jsem si říkal, co když je to léčka, obratný manévr dostat se do naší těžce vybudované sítě a členům Clay na stopu. S těmito úvahami jsem vstupoval oné říjnové noci roku 1944 do malé předsíňky manželů Plucnarových bydlících blízko parku Zahájené v Bystřici pod Hostýnem. V kuchyňce ponořené do tmy na mě čekal s Kubičem nevysoký muž, který mi po určitém zdráhání řekl, že se jmenuje František Bednář. (V listopadu 1942 zatčen gestapem pro předchozí ilegální činnost, později propuštěn jako agent gestapa - to v tu chvíli nemohl vědět Kubič, tím méně Bartoš - pozn. autora) Z rozhovoru jsem poznal, že Bednář má nemalé zkušenosti s prací v ilegalitě. Pohotově reagoval na mé otázky a naznačil, že má za sebou velkou organizaci. Zapůsobilo na mě jeho skromné chování a odhodlání vytvořit spojení na Ostravu. Požadoval po mně prověření heslem HK-17 - jednejte.“ Přidá-li se, že za Bednáře se zaručil František Kubič, muž, který před gestapem byl dlouhé měsíce na útěku, pak první kontakt Bednáře s velitelem zpravodajců dopadl víc než dobře. A jak se dostal na stopu Clay František Šmíd? V jednom z rozhovorů, které spolu Šmíd s Bednářem vedli, naznačil Bednář, který dobře věděl, kdo Šmíd je, s kým navázal kontakt. Konfident František Šmíd si nic nenechává pro sebe, vše hlásí gestapáku ostravské služebny Cordesovi a zrádná hra Velkého Franty se zpravodajskou organizací Clay začíná. Další schůzka na sebe nenechala dlouho čekat. Proběhla 6. října v nočních hodinách opět u Plucnarů. Na ní představuje František Bednář veliteli Clay Antonínu Bartošovi poprvé Františka Šmída jako vedoucího odboje západní Moravy. „Od samého začátku setkání byl Šmíd hovornější,“ vzpomíná Bartoš. „Naznačoval, jak je jeho organizace stavěna, čím může pomoci, předkládá o tom důkazy. Oba „Frantové“ připomněli opět svůj požadavek prověření Londýnem heslem HK-17 - jednejte a chtěli ode mne oznámení vysílání hesla 14 dní předem." O průběhu schůzky mezi velitelem Clay a Malým a Velkým Frantou nám mnohé řekne depeše Bartoše odeslaná do Londýna 12. října 1944. "Dne 6. října jsme navázali spojení s velmi starou organizací ilegálního hnutí. Vedoucí a administrativní činitelé jsou komunisté, organizovaní členové jsou ze všech vrstev národa. Tato složka zahrnuje Brno a okolí až po okres N. Město na Moravě. Podrobnosti o pracovním prostoru dostaneme až po proslovení hesla HK-17- jednejte.“ Jak je vidět z depeše, nalhali toho oba zrádci Bartošovi dost. Taktika konfidentů byla lstivá, spočívala v naznačení velkých možností, obstarání map, zbraní a ve snaze toho o sobě mnoho neprozradit. Pro Bartoše zněly tyto zprávy lákavě, proto nabídku neodmítl, byl však ve střehu.

Pro odvysílání hesla HK-17 - jednejte měl Šmíd souhlas brněnské úřadovny gestapa. Ta upozornila oba konfidenty, aby zintenzivnili svoji činnost před relací všude tam, kde byli zainteresováni. Zvláště Šmíd zveličoval nadcházející hlášení a poukazoval na to, že to bude signál k přípravě zahájení "revolučního" povstání na Moravě, a pronášel další bombastické řeči.

Velitel Clay byl však opatrný a přes veškeré naléhání Bednáře mu sdělil datum vysílání ne čtrnáct dní předem, ale pouhé čtyři dny. Když se konfidenti dozvěděli, že heslo HK-17 - jednejte bude vysíláno v londýnském rozhlase, dali se i přes určitou nevoli, že jim bylo oznámeno tak pozdě, do práce. Na Hodonínsku Šmíd upozorňoval lidi kolem Rédra na vysílání, Bednář zase podnikal stejné kroky u skupiny Černý lev působící na Brněnsku. Její členové byli většinou zaměstnanci elektrických drah města Brna a působili také v okresech Tišnov, Třebíč, Ivančice a Moravský Krumlov. Oba konfidenti se činili i jinde. Ve snaze dovědět se co nejvíce o zpravodajské skupině Clay požadovali agenti po Bartošovi sloučení jejich organizací s Clay. Velitel Bartoš takový návrh odmítl a s důrazností oběma vytyčil místa, kde mají rozvíjet svou ilegální činnost. Tento rozhodný postup Bartoše znamenal jak pro konfidenty, tak i pro řídící úřadovnu v Brně a služebnu v Ostravě zklamání. Gestapo potřebovalo poznat spíše organizaci Clay a ne zakládat samostatné organizace. Za této situace, když hra zrádcům nevycházela, se gestapo odhodlalo k riskantnímu tahu a dalo oběma agentům příkaz nahlásit Bartošovi i jména některých konfidentů. Tyto informace měly podpořit větší důvěryhodnost Malého a Velkého Franty. A tak se Bartoš dozvěděl o zdiskreditovaných konfidentech - Nogolovi, pracujícím pro zlínskou služebnu, a Chalupovi, sloužícím brněnské úřadovně. Šmíd, aby potvrdil své možnosti proniknout i do venkovských služeben, nahlásil Bartošovi, že gestapo ve Zlíně ví o veliteli Kalousovi z Baťova. Velitel Clay reagoval okamžitě a nařídil Kalousovi, aby přešel do ilegality a na jeho místo navrhl kpt. Asmuse. O pořádné zlotřilosti Františka Šmída svědčí i následující řádky. Od organizací napojených na Clay sílil tlak po dodání zbraní, které měly být použity v případě zahájení povstání na východní Moravě. Velitel Clay v tomto směru vedl i mnohá jednání s lidmi, kteří měli řídit celou tuto akci naplánovanou na vhodný okamžik. Také Šmíd s Bednářem usilovali o to, aby v takové věci nezůstali mimo hru. Z mnoha stran získali informace o tom, že se „něco“ připravuje. Přicházejí proto s iniciativou a Bartošovi hlásí vhodná místa pro shozy zbraní. Z poválečné výpovědi rady Koslowskeho vyplývá, že Bednář se Šmídem navrhují tato místa po konzultaci na brněnském gestapu. Nebude na škodu celou akci připomenout z protokolární výpovědi rady Koslowskeho: „V souvislosti se shazováním zbraní z anglických letadel jsem se Šmídem a Seitzem vybral asi 10 bodů. Listinu s jednotlivými výškovými označeními jsem předal Šmídovi, který ji měl doručit Petrovi (Bartošovi)... Dal jsem k sobě do své kanceláře zavolat úředníky referátu IV-Ia určené k nasazení a zavázal je k nejpřísnějšímu mlčení. Poukázal jsem na to, že porušení této mlčenlivosti by mělo za následek trestní stíhání před SD a policejním soudem. Pravděpodobně jsem se zmínil o možnosti, že by při tom mohl býti vyřčen trest smrti. Sdělil jsem úředníkům, že mají býti shazovány z anglických letadel zbraně a munice a že za jistých okolností byl mohli přistát i paraagenti. Nařídil jsem Mondorfovi pořízení plánu pro nasazení, k němuž měla býti přibrána i všeobecná SS z Brna." Za těchto okolností bylo pro odbojáře připravené zbraně přijmout štěstím, že se akce, ke které se Bartoš z počátku nestavěl kladně, neuskutečnila. O život by přišlo mnoho obětavých vlastenců, kteří neměli potuchy, jakou hru by s nimi gestapo pomocí zrádců sehrálo.

Ještě dnes (březen 1991) s rozpaky vzpomíná Antonín Bartoš na mnohé, co zažil s dvojicí Šmíd - Bednář. "Jedné listopadové noci 1944 jsem oběma řekl, že ze zpravodajského hlediska se mi nezamlouvá jejich způsob zasílání hlášení. Chtěl jsem být informován od každého zvlášť. To se nelíbilo Bednářovi, který měl nemalé výhrady k mému požadavku, za kterým jsem stál. Pamatuji se jako dnes, že nejvíce otázek jsem kladl Šmídovi, tenkráte jsem začal tušit, že s ním není něco v pořádku. Jeho odpovědi byly vyhýbavé, a když jsem chtěl znát podrobnosti kolem konkrétní činnosti obou „ilegalistů“, začali se vymlouvat, že jsou unaveni a že příště vše vysvětlí. S tím jsme se od Plucnarů rozešli do chladné noci. Já jsem zvažoval všechna pro a proti k probíhající spolupráci." Nepochybně i cesta Šmída a stále více zadumaného Bednáře na bystřické vlakové nádraží byla poznamenána rozdílnými úvahami souvisejícími se zradou a upřímnou pomocí. "Se smíšenými pocity a v tušení spíše horších věcí jsem od Šmída jednoho zimního večera přijal nacyklostylovaný návrh na úpravu hospodářských poměrů v osvobozené republice," vzpomíná Bartoš. "Při přebírání tohoto dokumentu jsem si pomyslel - ty, chlapče, rozhodně o naší vlasti po válce rozhodovat nebudeš."

Z poválečného protokolu Koslowského se můžeme také dozvědět o další proradnosti Velkého Franty. "Šmíd mi učinil návrh, že chce vylákat Petra (Bartoše) z jeho úkrytu v Bystřici p/H. a ubytovat ho v novém ilegálním bytě v Olomouci, kde by mohlo být provedeno okamžitě jeho zatčení. S tímto úmyslem jel Šmíd několikráte do Bystřice p/H. Jak si vzpomínám, zmínil se mi, že jednou vzal s sebou svého doručovatele zpráv, cestáře Dvořáka.“ Jak je vidět, Šmíd hrál zrádnou hru, tak jak gestapo potřebovalo.

Pátrání německé radiové služby v polovině listopadu v Blazicích a okolí po stanici Eva ohrozilo plnění úkolů zpravodajců Clay. Vysílání z Blazic bylo proto nutné na nějaký čas přerušit a z bezpečnostních důvodů raději přemístit stanici do Bystřice p/H. "I při plné vytíženosti zpravodajskou prací," vzpomíná Bartoš, „jsem se nejednou radil se spolupracovníky o stále více podezřelé dvojici Šmíd - Bednář. Zvláště s Kubičem jsme rozebírali mnohé nesrovnalosti plynoucí z našeho zapojení na oba Franty. Mé obavy se zcela potvrdily zjištěním, že Šmíd porušuje dohodnutá pravidla a namísto aby se věnoval odbojové práci na západní Moravě, pátrá po ilegální organizaci ve Zlíně. Potvrzením Šmídovy spolupráce s gestapem byla zpráva od Asmuse ze Zlína, že jeho lidé zahlédli Šmída, jak vchází do tamní služebny gestapa." Sled dalších událostí dal za pravdu Bartošovým obavám. Než se však naplní je nezbytné připomenout, že v téže době se František Bednář více přiklání ke "spolupráci" s odbojem. Tato skutečnost neuniká Šmídovi, který nespolehlivost Bednáře oznamuje na gestapo do Brna. Rada Koslowski po předchozím šetření dává 13. 12. 1944 pokyn definitivně ponechat Bednáře ve vězení. Díky poznatkům získaným hlášením obou Frantů na gestapo se za pár dní postupně rozjíždí soustředěný tlak proti zpravodajské skupině Clay a její organizační síti. Postupným zatýkáním je vyřazen Vsetín, pohroma přichází poznenáhlu také do kraje pod Hostýnem. Zpravodajcům a mnohým z jejich spolupracovníků se podařilo uniknout, jiní nebrali varování vážně a v posledních týdnech války se stávají oběťmi nacistické zvůle.

Než přikročíme k líčení závěrečného dějství Šmídova pozemského putování, je nutné říci, že mnohdy bylo jeho jméno spojováno s četnými akcemi gestapa, u kterých pro angažovanost jinde nemohl být. Z podrobnějšího zkoumání výpovědí gestapáků a ilegálních pracovníků se nepotvrdilo, že by na sklonku roku 1944 spolupracoval s Vladimírem Blažkem, pachatelem atentátu na SS-Hauptsturmführera Gölzera, stejně tak neměl podíl na zatýkání v Zubří a Zlíně.

Nechyběl však jinde. I když mu nevyšel "lov" na Rédra, při kterém měl k úspěchu blízko, zkouší štěstí na jiném terénu. V zimních měsících 1944 mu brněnské gestapo přikazuje působit hlavně na Vsetínsku a Valašsko-Meziříčsku s cílem vetřít se do zdejšího sílícího odbojového hnutí a připravit podmínky k likvidaci partyzánských oddílů nacistickými bezpečnostními složkami. Hlavně se měl zaměřit na navázání kontaktu s velitelem první čs. partyzánské brigády J. Žižky majorem Murzinem, na jehož zatčení mělo gestapo velký zájem. Na Vsetínsku se Šmíd orientoval celkem dobře. Při pátrání po štábu partyzánského oddílu Jiskra na Frýdecku se na počátku roku 1944 seznámil se skupinou levicově orientované mládeže ve Frýdku-Místku. Jeden z členů této skupiny Oldřich Kaňok, který uvěřil, že Šmíd je skutečným ilegalistou, ho přivádí na Vsetínsko. Oba společně navštívili Kaňokova bratrance Jaromíra Váňu v jeho bytě. Zkušený konfident si získává Váňovu důvěru vyprávěním, jak cestoval po Rusku, kde měl absolvovat Leninovu školu. Podle ohrané písničky tvrdil, že je zkušený vedoucí podzemního hnutí Národního revolučního výboru pro zemi Moravskoslezskou, jež řídí pod krycím jménem Pavel. Na důkaz předkládá legitimaci světlezelené barvy se lvíčkem uprostřed a nahoře s nápisem Ústředna československé strany komunistické v Praze. Méně hovorný Kaňok doplňuje Šmída poznámkou, že Pavel je ruským parašutistou. Na Váňovy všetečné otázky odpovídá "kdo nic neví, nic nepoví" a pak následují další lži. V květnu 1944 byl Jaromír Váňa náhle zatčen ostravským gestapem a po čtyřech dnech výslechů propuštěn. Z vězení si ho odvádí Šmíd, který tak ukazuje své možnosti. Jaromír Váňa mu definitivně začíná důvěřovat a seznamuje ho s několika přáteli, se kterými na základě Šmídových rad začal rozvíjet odbojovou činnost. Na jaře roku 1944 seznámil Váňa Velkého Frantu se svým přítelem holičem Františkem Pokorným, kterého pak Šmíd při svých cestách na Vsetínsko často navštěvoval. V červenci vyhledává Šmíd s Váňou a Pokorným ve Frýdku Oldřicha Kaňoka, který byl mezitím gestapem zatčen, ale na "zásah" Šmída propuštěn. Všichni společně odjíždějí do Moravské Ostravy, kde jim Šmíd předává různé písemnosti vyzývající k zakládání odbojových skupin. V srpnu 1944 Šmíd předává Váňovi další materiály a žádá jej o informace v jakém stavu je podzemní hnutí. Také požaduje seznamy pracovníků v odboji. Opatrný Váňa dokument nevydává s poukazem, že k tomu nemá zmocnění.

Přes Jaromíra Váňu a jeho přátele se František Šmíd dostává do kontaktu s odbojovou organizací Josefa Laže z Hovězí - Huslenek. Zpočátku se na něj ilegalisté dívali s nedůvěrou, později zaujali vyčkávací postoj a Velkého Frantu izolovali. Konfident se však nedal a v listopadu 1944 vylákal Jaromíra Váňu do Brna za účelem návštěvy Hlavního štábu revolučního NV. Po příjezdu na vlakové nádraží byl Váňa spolu se Šmídem zatčen. Za pár dní je však propuštěn s příkazem vejít do styku s partyzány dále je upozorněn. že za týden dostane od gestapáků další směrnice a pokyny pro své nové působení. Po návratu na Vsetín ale Váňa vše, co zkusil, hlásí kamarádům, kteří ho ukryjí. Později se rozhoduje odejít na Slovensko, na hranicích je zadržen, jeho výmluvnost mu však zajišťuje propuštění.

V listopadu se Velký Franta opět pohybuje na Vsetínsku. Z popudu Josefa Sousedíka se zde seznamuje s vedoucími odbojových skupin, kterým je představen jako zmocněnec pro odboj na Moravě. Schází se také s partyzánem Františkem Zaoralem. Šmídovi již jen málokdo věří, zrádce nadává na neschopnost zorganizovat větší ilegální akci. I když byl Zaoral varován, přesto pozval Šmída do svého bytu ve Vsetíně. V kuchyni je připraven jako stráž Jarda Vrba, který měl zakročit v případě nedorozumění Zaorala se Šmídem. Po hodině rozhovoru Šmíd Zaorala přesvědčí, že pracuje pro podzemí. Za několik dnů se ozývá Oldřich Kaňok z Frýdku a žádá Váňovu manželku, aby ho navštívila. Na schůzce se Věra Váňová dovídá, že Šmíd je zrádce, před kterým je nutné se mít na pozoru. Po příjezdu domů se manželé Váňovi spojují s partyzánem Zaoralem a varují ho před přílišnou důvěrou ke Šmídovi.

O působení Šmída na Vsetínsku by se toho dalo napsat více, to ale není záměrem této práce. Je však nutné připomenout, že konfidentovou zradou se dostalo mnoho vlastenců do vězení, někteří se už domů nevrátili.

Jen půlhodinku cesty vlakem to měl František Šmíd do Valašského Meziříčí. (Podrobně jeho působení a smrt v tomto městě popsal Čestmír Podzemný v příloze kapitoly o Šmídovi). V našem vyprávění se proto omezíme jen na nejnutnější poznatky. Vánoce 1944 tráví Šmíd v Choryni u Valašského Meziříčí u svého „informátora“ Maliny, který mu jako mnozí jiní věří, že je čestný vlastenec. Tady se s Velkým Frantou setkává Čestmír Podzemný, přítomen je i Šmídův pomocník, náš známý Václav Březík. Na schůzce se Šmíd pokouší vyzvědět mnohé o odboji ve Valašském Meziříčí a okolí, chová se přitom arogantně a povýšeně. Stejně tak vystupuje na lednové schůzce u Hofmanů, kde přítomným Aloisii Zahradníčkové, Josefu Hofmanovi, Jiřímu Hofmanovi a Čestmíru Podzemnému velkohubě vykládá, že má pro podzemí k dispozici 6 vagónů zbraní, a připomíná, že má spojení na Prahu. Přitom z objemné tašky vytahuje různé pověřovací listiny pro pracovníky ilegálních národních výborů a dodává, že prý dostane 3 - 5 miliónů korun, až mu to potvrdí Londýn. Dnes víme, že to byly samé lži. V jednom z dalších lednových dnů roku 1945 se v hotelu Snoza ve Valašském Meziříčí schází Šmíd k poradě s představiteli podzemních organizací. Setkává se tady mj. s Jiřinou Františákovou z Ubla, která má blízko ke štábu majora Murzina. Vyptává se jí, kde se partyzánská brigáda nachází, kolik má členů, chce vědět podrobnosti o veliteli partyzánů. Z otázek, které Františákové kladl, a z velmi mlhavých odpovědí, které dostal, vyplynulo, že se nevzdal myšlenky vlákat partyzány do pasti německých bezpečnostních složek. (Plně to autorovi v rozhovoru potvrdila Jiřina Františáková.)

Ve čtvrtek 1. února 1945 si Šmíd na Čestmíru Podzemném vynucuje seznam okrskových a místních vedoucích ilegálních národních výborů z okresu Valašské Meziříčí... Podzemný je obezřetný a dokumenty mu nevydává. Ne všichni ale odolali konfidentovu naléhání. Jeden z ilegálních pracovníků L. Dočkálek Šmídovi uvěřil a zrádce se mu odměnil tak, že 3. února 1945 zatklo gestapo nejen jeho, ale i spolupracovníky Clay Leopolda Novotného a škpt. Jana Macha. O pár dní později (12. 2. 1945) agent vydává gestapákům Eduarda Jecelína, Vladimíra Matějovského, Josefa Smilka a Ladislava Zavadila.

Osud zrádného konfidenta se už pomalu naplňuje, než se však tak stane...

V neděli 4 února přijíždí do Valašského Meziříčí Václav Březík. Navštěvuje Michala Malíka a sděluje přítomné skupince ilegalistů, že Šmíd pracuje pro gestapo a že on mu také naletěl. Kurovec, Malík, Podzemný a další se radí, co podniknout. Zvažovala se možnost Šmída zajistit a předat do štábu mjr. Murzina. Padl také návrh bez milosti nebezpečného konfidenta zlikvidovat. Když se v nočních hodinách rozcházeli, netušili, že od rozhodnutí k realizaci nebude daleko. Po půlnoci 7. února 1945 přijíždí Velký Franta do Valašského Meziříčí, kam se vrací z neúspěšného jednání v Praze se zástupcem KSČ. Od vlakového nádraží jde Šmíd k Josefu Hofmanovi, který když zjistí, o koho jde, „není doma“... Jeho kroky vedou proto k Michalu Malíkovi (bez slíbené vysílačky) žijícímu v Sokolské ulici čp. 130. Zda nalézá „pochopení“ a k přespání uléhá v malé kuchyňce, přitom pistoli zn. FN ráže 7,65 zastrčenou v červeném pouzdře odkládá do těsné blízkosti. Z poválečné výpovědi Čestmíra Podzemného se můžeme dozvědět: „V době příchodu Šmída k Malíkovi jsem byl také přítomen, pro jistotu jsem se však raději ukryl. V době, kdy Šmíd odpočíval v kuchyni, jsem nepozorovaně opustil dům a došel k Al. Zahradníčkovi pro záložní pistoli. Zpět jsem se vrátil k Ladislavu Korytářovi, kam jsem předpokládal, že dopoledne Šmíd přijde k snídani - a tak se i stalo. Kolem deváté hodiny bylo v kuchyni u Korytářů živo, kromě Šmída zde byli také Emil Hanzlík, Vladimír Kurovec a Václav Březík. Moje místo bylo podle ujednání ve vedlejším pokoji. V kuchyni se zakrátko odehrálo drama... Nejprve se Hanzlík pokusil omráčit Šmída kusem železa, nepovedlo se... Velký Franta vytahuje pistoli, otáčí se proti skupince. V tu chvíli jsem otevřel dveře a střelil zrádce do levé strany hrudi. Vzápětí také Hanzlík s Březíkem pojistili spravedlivou odplatu.“

 

Když Ladislav Korytář zjistil, že střelba nezpůsobila v okolí rozruch, pustili se přítomní do zahlazování stop. Na mrtvé tělo navlékli černý gumový plášť. Teprve ve večerních hodinách zmizely zrádcovy pozůstatky v jámě pod králíkárnou. Než ilegalisté navršili na mrtvé tělo hlínu a smetí, možná si pomysleli: "Zrádcova činnost byla pomstěna, jak však nedostatečně tváří v tvář všemu, co o něm víme!" Jeho smrtí však nekončí všechny hrůzy, které kolem sebe konfident za života šířil...

Mezi členy Malíkovy odbojové organizace se po smrti Šmída vedla nejedna vzrušená debata, jak postupovat dále. Jedni se rozhodli k odchodu k partyzánům, druzí zůstali doma v domnění, že Šmíd nedal všechny adresy gestapu a nemusí se tedy obávat zatčení. Když následující dny nepřinášely kolem smrti konfidenta rozruch, pokračovali Malíkovi lidé v činnosti. Pohotově reagovali na požadavek partyzánů, v noci na 1. března 1945 odcizili v kamenolomu u Hodslavic velké množství trhaviny a v následující dny dvakrát benzín z cisteren na nádraží. Nikdo z těch, kteří akci provedli, nepředpokládal, že v posledních únorových dnech se gestapu dostaly do rukou informace o jejich odbojové skupině.

Jak k tomu došlo? Z poválečných výpovědí gestapáků a těch, kteří se dočkali konce války, můžeme sestavit děj, ve kterém nebude chybět nezodpovědnost, hazard a statečnost.

Z materiálů, které měl Šmíd u sebe v den likvidace, po vyhodnocení ukryl Michal Malík podstatnou část ve svém domku. Některé doklady si rozebrali ilegalisté, aby zakrátko putovaly k partyzánům. Nepatrnou část, např. seznam Zemského národního výboru, převzal Václav Březík...

Když Šmíd o sobě nepodával na brněnské gestapo dlouho žádných zpráv, nařídil koncem února 1945 rada Koslowski gestapákům jedoucím služebně do Ostravy, aby vyhledali spolupracovníky Šmída a zjistili, kde se nachází. Štěstí jim přeje, zajišťují Václava Březíka, z jehož výpovědi se mnohé objasnilo. Fonogram odeslaný ze Zlína pak hovoří jasnou řečí „V-mann B-105 zabit ve Valašském Meziříčí.“ Zpráva radu Koslowskeho vyvedla z míry a jeho rozkaz z 6. března byl "úměrný" ztrátě, která gestapo postihla. Nařídil svému podřízenému komisaři A. Mondorfovi odjet do Valašského Meziříčí a pomstít konfidentovu smrt. Na základě výpovědí Březíka a zřejmě i dříve zatčených odbojářů byla připravena zatýkací akce se vší důkladností. Kolem čtvrté hodiny ráno 7. března přepadlo gestapo spolu s příslušníky Englerova opěrného bodu a stíhacím oddílem policejního pluku SS-21 pod vedením kriminálního tajemníka P. Schuberta nejprve Malíkův domek a vzápětí i sousední Korytářův. Zatčené rodiny byly odvezeny do zabraného hotelu Modrá hvězda a podrobeny krutým výslechům. V ranních hodinách vykopali nacisté tělo zastřeleného a na příkaz A. Mondorfa provedli jeho identifikaci a pohřbení na místním hřbitově. I v následující dny pokračuje honba na členy Malíkovy skupiny. Zatýká se nejen ve Valašském Meziříčí, ale také v Lipníku nad Bečvou, Zlíně, Zubří, Pržně a jinde. Ani nelidské mučení zatčených nepřináší však gestapu podrobnější informace o partyzánech v horách.

Stejně jako po válce i dnes si lidé kladou otázku: mohli partyzáni z brigády Jana Žižky operující nedaleko osvobodit Malíkovy odbojáře? Odpověď musí dát historikové po pečlivém prostudování všech dokumentů. A jaký byl osud statečných žen a mužů, kteří obětavě pomáhali partyzánům? Po bestiálních výsleších byli odtransportováni do Brna a zanedlouho (10. 4. 1945) jich 36 bez soudu skončilo život v plynových komorách koncentračního tábora v Mauthausenu.

Lze po tom všem, co bylo o Františku Šmídovi napsáno, připustit, že se na sklonku války "obrátil" a spolupracoval s odbojem, jak to tvrdí ti, kteří se do své smrti nesmířili, že mu naletěli? Na základě prostudování četných písemných zdrojů a rozhovorů s lidmi, kteří byli po válce vyslechnuti, se autor přiklání k závěru, že nikoliv. Pokud Šmíd naznačoval takové záměry, byly to spíše známé triky, na které mu naletěli ti, kteří chtěli pracovat nebo pracovali v odboji. Brát za bernou minci tvrzení vedoucích gestapáků, např. rady Koslowskeho, že Šmíd ke konci války neříkal vše a přikláněl se k jiné hře, je nesmysl. Je přece známo, že gestapáci neřekli mnohé, co věděli, a z toho, co řekli, bylo hodně mystifikací.

Náš příběh by nebyl úplný, kdybychom si neřekli něco o posledních věcech Šmída. Rozpadávající se tělo zrádce nemělo klidu ani po válce... V protokolu o exhumaci z 25. 6. 1945 se můžeme dočíst jména těch, kteří při tomto aktu asistovali, popis mrtvoly i to, že byla několikráte fotografována. Dokument končí poznámkou, že pozůstatky byly uloženy do hrobu č. 480 ve Valašském Meziříčí.

Co říci na závěr? Z protokolů gestapáků, svědků a skromné literatury se dalo o Františku Šmídovi vyčíst mnoho. Záměrem této práce ale nebylo dopodrobna popsat jeho zrádné činy, které podle odhadu Koslowskeho přivedly do spárů gestapa na 2 500 osob. V tomto vyprávění šlo o to naznačit, co všechno se může skrývat pod pojmem člověk...

Převzato z internetu. 

TOP