Ivan Petrovič Stěpanov

( - 10.4.1945) - kapitán, komisař, zástupce velitele 1. partyzánské brigády Jana Žižky, velitel oddílu - mezi partyzány i pomocníky byl jeden z nejoblíbenějších. Podle některých se měl koncem března 1945 spolu s velitelem brigády Dajanem Bajanovičem Murzinem přesunout z Foukalovi vily do Leskovce k Juříčkům, ale tato informace se nám nepodařila potvrdit. Zastřelen dne 10.4.1945 na Černavě ze zbraně velitele oddílů Dajana Bajanoviče Murzina. Ohledně smrti Stěpanova koluje několik historek, ale nejpravděpodobnější se jeví, že smrtelná kulka vystřelená ze samopalu D.B. Murzina se nešťastně odrazila a trefila Stěpanova smrtelně do krku. Tato tragédie se stala pod Čerňavou (Erbova louka), kdy byli popravováni němečtí vojáci z Loučky.

Útěk Stěpanova, Kotljarova a Moskalenka – pár nových stop

Ivan Petrovič Stěpanov byl leteckým inženýrem a sloužil u 73. eskadry. Po jejím zničení se přihlásil k pěchotě. Zúčastnil se vyčerpávajících ústupových bojů a byl raněn čímž se dostal do zajetí. Léta trávil v různých táborech až se dostal do Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neiße), kde se Ivan seznamuje s bývalým námořním důstojníkem poručíkem RA Petrem Vasiljevičem Moskalenkem a dalším rudoarmějcem s důstojnickou hodností podporučíkem Alexandrem Trofimovičem Kotljarovem. Tahle trojice naplánovala útěk. Stěpanov pracoval v opravárenských dílnách jako instruktor a musel tak proti své vůli pracovat pro Němce. Podle Moskalenkova poválečného vyprávění se jednou Stěpanova zeptal, „Tak co, jak dlouho budeme ještě náckům sloužit?“ a byl u toho i Kotljarov. Tak se zrodila skupina spiklenců, která se rozhodla za každou cenu utéct z tábora. Moskalenko byl agitátorem již od roku 1943, kdy pracoval v laboratořích jako uklízeč a dostal se k papíru na nějž se mu podařilo napsat texty, jež vyzývaly spoluvězně k sabotování práce pro Němce a vyzýval k pokusům o útěk. Od nově příchozích sovětských vojáků se dozvěděli jak se staví Stalin k zajatcům i když padli do zajetí v první fázi války, když byla ještě Rudá armáda v šoku a bez kompetentního velení. Měli dvě možnosti jak si zajistit alespoň nějakou šanci na slušný život po válce. Buď se přidat k Němcům a probít se s Vlasovovou ROA na západ, tehdy už nikdo nevěřil v porážku Stalina, psal se rok 1944 nebo utéct ze zajetí a dostat se k Rudé armádě nebo k partyzánům.
Trojice našich hrdinů zvolila útěk, ale vzala s sebou ještě dva druhy o nichž. 10. Června 1944 se přes záchodové okno, na němž pilkou z dílny přeřezali mříž a dostali se na vězeňský dvůr. Tábor byl dobře střežen a okolo tábora byla zeď s ostnatým drátem, jenž též přeřezali majíce štěstí, že nebyl pod proudem.

Přelezli zeď a byli na svobodě. Směr byl jasný východ a tak se pustili napříč českou zemí přes Jičín, Hradec Králové, Pardubice, Kostelec , Litomyšl, Kyšperk, Olomouc, Prostějov , Hranice na Moravě, Holešov. Při překonávání řeky Moravy se utopil jeden z pětice uprchlíků a zbylí čtyři se po osmnácti nočních pochodech zastavili k odpočinku u Přílep ve stohu slámy. Tam je našel majitel, kterému bylo vše jasné a beze slova jim pomohl a vzal je k sobě, aby si odpočali, jmenoval se Halašta. Čtvrtý den od vlídného přijetí přišel tento holešovský občan s varováním, že Němci dělají domovní prohlídky, ale tento dobrý muž neztratil duchapřítomnost naložil žebřiňák slámou, uprchlíci si vlezli do ní a pan Halašta od něhož bychom rádi znali křestní jméno, je zavezl až do Přílep.

Tam je nasměroval do Hostýnských vrchů a snad svatý Kryštof patron poutníků zavedl jejich kroky na Horní Bečvu, kde se setkali s odbojáři Hašovy skupiny a ti jim pomohli přes Slovenskou hranici, kterou překonali u Velkých Karlovic.

Tak to je zase další kousek knihy, kterou připravujeme. Dobrodružný příběh čtveřice sovětských válečných zajatců na útěku má ještě mnoho otazníků a byli bychom rádi, kdyby nám mohl někdo poskytnout informace, jak o panu Halaštovi z Holešova – jak se mohl jmenovat? Nebo kdo by mohl být ten čtvrtý. Traduje se že Genadij Grečin, ale není to ověřeno.

Zdroje:
Čerpáno ze vzpomínek Jaromíra Drgy, které jsou uloženy v MZM Brno v pozůstalosti prof. Josefa Přikryla a z knihy Marie Hrošové- Na každém kroku boj.

převzato ze stránek VOS Prlov na facebooku

Dopis P. V. Moskalenka z dne 22. 11. 1964

„... Dne 20. listopadu 1943 nás přesunuli z koncentračního tábora do tábora zajateckého poblíž města Jablonec nedaleko československé hranice. V tomto táboře jsem se seznámil se s. Stěpanovem Ivanem Petrovičem a Alexandrem Kotljarovem. Během našeho táborového života jsme dobře poznali jeden druhého. Stěpanov byl leteckým inženýrem. Rozsáhle vyprávěl o své práci. Měl hodnost majora. Stěpanov byl člověk politicky i kulturně na výši, ochotný soudruh a v mnohém pomohl mně i mým přátelům. Saša Kotljarov byl podporučíkem pozemního vojska. Všichni jsme žili jedinou myšlenkou, co nejrychleji se dostat pryč z tohoto pekla. Společně jsme vypracovali plán útěku. Dne 10. června 1944 jsme za deštivé noci přeřezali mříž na záchodě a dostali jsme se na dvůr tábora. Dávajíce si pozor na členy hlídky, přeřezali jsme drátěné oplocení, dostali jsme se na svobodu. Byla to naše nejšťastnější noc, která nám přinesla dlouho očekávanou svobodu. Snažili jsme se dostat ke svým a zamířili jsme na východ napříč Československem. Šli jsme pouze v noci obcházejíce města a obydlená místa. Den jsme strávili v lese, a když nás svítání zastihlo v otevřeném poli, hledali jsme husté porosty žita nebo pšenice a tam jsme se zdržovali až do setmění. Tak pokračoval náš útěk. A co že nás přinutilo vysvětlovat Čechům, s nimiž jsme se setkávali, že jsme letci? Rozhodli jsme se, pro případ kdybychom se dostali do rukou nepřátel, tvrdit o sobě, že jsme letci. Stěpanov nás pro případ neúspěchu předběžně seznámil se základy létání. Měli jsme mezi sebou rozděleny jednotlivé funkce. Stěpanov byl letcem, já navigátorem, Saša radistou a střelcem. Takové bylo složený posádky lehkého průzkumného bombardéru. Vymysleli jsme si to pro případ neúspěšného útěku, a kdybychom se ocitli v rukou nepřátel, aby nás neodeslali zpět do táborů smrti, kde by nám hrozila likvidace. Naše cesta pokračovala pouze přes noc … Vzpomínám si, že jsme minuli města: Hradec Králové, Pardubice, Kostelec, Litomyšl, Kyšperk, Prostějov a mnoho dalších. Nakonec jsme dorazili do Hranic na Moravě.“