Martin valaštiak

narozený 28. 8. 1921 v Palúdzkách, okr. Liptovský Mikuláš, syn Martina Valaštiaka a jeho ženy Marie, roz. Glozikové. Navštěvoval pět let obecnou školu v Palúdzkách a tři roky měšťanskou školu v Liptovském Svatém Mikuláši. Poté se tři roky učil elektromontérem u firmy Audion v Liptovském Svatém Mikuláši. Po vyučení rok (do června 1940) pracoval u této firmy a pak dobrovolně přijal práci v Německu u firmy AEG v Pölitz u Štětína, kde pracoval asi do března 1941, kdy přijel domů na dovolenku a zde obdržel povolávací rozkaz. Před nástupem do armády ještě krátce pracoval u Středoslovenských elektráren v Bánské Bystrici. 1. 10. 1941 narukoval k autopraporu 11 v Banské Bystrici, kde absolvoval tři týdenní kurz. Po absolvování kurzu byl odeslán již v hodnosti desátníka na východní frontu do města Mariupol (Маріуполь, dnes Ukrajina), k velitelství David, kde zastával funkci elektromontéra v dílnách. Asi v polovině února 1942 onemocněl na žaludeční a střevní katar a byl léčen v německé polní nemocnici č. 462 v Mariupolu. Po vyléčení zůstal do půlky března 1942 v nemocnici ve funkci překladatele, protože zde přibylo více Slovenských pacientů a Valaštiak díky pobytu v Pölitz ovládal německý jazyk.    

V polovině března 1942 je odeslán spolu s dalšími 16 Slovenskými vojáky do vojenské nemocnice Ružomberok, po vyléčení odeslán ke svému útvaru autopraporu 11 do Kráľova (část Banské Bystrice). Tam pracoval v dílnách až do konce roku 1943.

Ještě za pobytu v Mariupolu navázal přes svobodníka Josefa Smutného kontakt se sovětskými rozvědčíky ze skupiny „Sedmaja“, kteří podávali pomocí vysílačky informace o pohybu Německých a Slovenských vojsk. I po přesunu do Kráľova se za pomoci rotmistra Kružiaka snažil zapojit do odboje, kdy odcizovali munici a granáty, které uschovávali u švagra rotmistra Kružiaka. Dále u dalších odbojářů (Ondřej Haviar, Emil Murgaš, Teodor Straponček, Jozef Bigda, atd.) namontoval do radiopřijímačů krátké vlny, pro příjem zakázaného zahraničního rozhlasu. Dále se napojil na další odbojáře v Bánské Bystrici, vedené soudním residentem N. Mystrikem, pro kterou sestavil spolu s Emilem Zlochou a Vladimírem Krakovským krátkovlnnou vysílačku pro spojení s Moskvou.

Počátkem roku 1944 byl upozorněn svobodníkem, tehdy pracujícím na zpravodajském oddělení v Bánské Bystrici, že došel příkaz k zadržení Valaštiaka, za stavbu krátkovlnné vysílačky, a tak Valaštiak ještě téhož dne požádá svého velitele kpt. Jana Diurku, aby byl odeslán znovu na východní frontu a tím se vyhnul zatčení. 

Po odjezdu z Banské Bystrice se v Žilině setkává se svobodníkem Jozefem Dragulou (Pevala), se kterým společně v noci v Přemyšlu na nádraží osvobodí 4 vagóny civilistů od Rostova, kteří se rozprchli do polí.

Poté se oba vydali vlakem do Oděsy, kde se spolu s dalšími asi 30 vojáky hlásily na posádkovém velitelství u ppor. Pagáče, který Valaštiaka napojil na sovětské partyzány z oddílu Stalin. Těm Valaštiak předal informace o situaci na Slovensku a až do osvobození Oděsy (11. 4. 1944) dodává informace vojenského charakteru. Po osvobození Oděsy pracoval jako dělník v Oděse a koncem června 1944 byl odeslán náčelníkem štábu partyzánů kpt. Cimbalukem k partyzánskému štábu IV. ukrajinského frontu nejdříve do Baranovce u Tiraspolu a následně do Kyjeva, kde do 2. 9. 1944 prodělal partyzánský kurz. V srpnu 1944 obdržel za svoji činnost vyznamenání I. třídy velké vlastenecké války. V Kyjevě se také setkává se Slánským (po roce 1948 bude na toto téma vyslýchán StB), kterému referuje o situaci na Slovensku.

Je zařazen do partyzánského oddílu Jána Ušiaka, který byl vysazen u obce Slabiňa. Stalo se tak v noci z 28. na 29. 8. 1944, kdy už okolo 22 hodiny byl vyslán ze zemně světelný signál ve tvaru G (v azbuce) na který měli výsadkáři vyskočit. Tento signál vysílali partyzáni pod velením gardového npor. Petra Alexejeviče Veličky, kteří již 21.8.1944 obsadili obec Sklabini. 

Zde se seznamuje mj. i s Martou Rakovou, pocházející z Krompach u Spišské Nové Vsi, která v jeho životě později odehraje významnou roli (podle neověřených informací měl za ní docházet sám do Krompach).

Po vypuknutí Slovenského národního povstání se oddíl vedený Ušiakem na přímý rozkaz partyzánského štábu v Kyjevě přemisťuje na území protektorátu. Při namáhavé cestě se mimo jiné zastaví ve Štiavniku u hajného Jozefa Nemčáka, kde nalezne svoji druhou osudovou ženu, dceru hajného, která se pro propuštění Valaštiaka z vězení stává jeho ženou.

Na Moravu do oblasti Soláně se probil ve skupině O. Meleka s oběma radisty a Martou Rakovou někdy na přelomu měsíce září a října. Na příkaz velitele Ušiaka se po 16. 10. 1944 odebral k Rožnovu pod Radhoštěm, kde měl dojednat dodání zbraní od odbojářů ze Zbrojovky Vsetín. Při tom ho doprovázela právě Raková. Z nezjištěných příčin oba pak od Vsetína pokračovali dále na Olomoucko a dne 22. 10. 1944 se dostali do Lipňan. Tam byli oba ve 21. hod zadrženi četnickou hlídkou ze stanice Vacanovice (strážmistři Jaroslav Bláha a Jan Zedek). U Valaštiaka byla nalezena jeho osobní zbraň, pistole zn. Parabellum a 16 ks nábojů. Oba zadržení byli nejprve přepraveni na gestapo v Olomouci, odkud pak převezeni k výslechu na gestapo do Brna. Valaštiak se zde okamžitě dobrovolně ke všemu přiznává a na přímluvu Marty Rakové podepisuje s gestapem spolupráci, kterou spíše prováděl jen na oko a nebyl nějak aktivní. Gestapo je vybavilo dokumenty znějící na jména sourozenců Večeřových a byl jim přidělen byt na svobodárně u botanické zahrady v Brně.

Dne 26. 10. 1944 se Valaštiak objevuje s dalšími konfidenty Jaroslavem Mézlem (bývalý partyzán z Ušiakova oddílu) a Aloisem Řehulkou v Lipové na Drahanské vrchovině, kde mají pátrat po partyzánském výsadku JERMAK.

Podařilo se jim zde získat důvěru několika odbojových činovníků, a to autodopravce Dobromila Havléna a jeho švagra Ferdinanda Rozsívala. Oba díky dodaným bateriím do vysílačky přesvědčili, že opravdu jednají s odbojáři. Tento omyl sice o něco později zjistí, dokonce Aloise Řehulku zastřelí, ale bylo však již pozdě a díky získaným informacím je gestapem 7. 11. 1944 osm osob zatčeno.

Valaštiak po této akci začne hodně pít a proto už nebyl gestapem na žádnou akci nasazován. 

Před Vánocemi 1944 byli Valaštiak a Mézl Brněnským gestapem znovu zatčeni. Důvodem bylo jejich chování, kdy se oba společně nadmíru opíjeli, střídavě se vydávali za partyzány nebo za příslušníky gestapa, od lidí vymáhali peníze, které následně rozhazovali s jinými ženami. Jejich zatčení bylo údajně iniciováno na udání ze žárlivosti samotné Marty Rakové, která měla být s Valaštiakem těhotná. Gestapo je oba odeslalo do KT Flossenbürg. Zde se jak Mézl, tak Valaštiak Havlenovi za zradu a zatčení omluví. Havlena, Rozsíval, Valaštiak a Mézl se 23.4.1945 dočkaly osvobození. Valaštiak se jako zasloužilý partyzán zapojil do poválečného dění v osvobozené vlasti, Mézl byl naopak již 5. 6. 1945 zatčen (hned po příjezdu z KT Flösenburk, kdy přijel domů na kole). 14. 3. 1946 se pokusil Valaštiak o emigraci do Španělska, ale nepodaří se mu a proto dochází 23. 3. 1946 v 6.13 hod v Bratislavě k jeho zatčení.

Hlavní přelíčení se konalo 23. 1. 1947 před lidovým soudem v Olomouci. Oba dva jsou odsouzeni k trestu smrti. Martin Valaštiak podal žádost o milost celkem čtyřikrát, naposledy 28. 1. 1947. Jeho rodiče tak učinili rovněž dne 25. 1. 1947.  Na podkladě telefonátu z Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 2. 1947 bylo rozhodnuto žádosti o milost přezkoumat a výkon trestu smrti odložen. Dne 31. 5. 1949 prezident Československé republiky Klement Gottwald změnil trest smrti na doživotí. Dne 4. 5. 1953 obou snižuje doživotní trest na trest odnětí svobody v délce 15 let. V roce 1960 je Martin Valaštiak podmínečně propuštěn se zkušební dobou 5 let. Vrací se do Liptovského Mikuláše a později se odstěhuje se do Pezinku, kde už bydlí se svojí manželkou, dcerou hajného Jozefa Nemčáka.

Během věznění je několikrát vyslýchán v souvislosti s rozhovorem s Rudolfem Slánským při odletu z Kyjeva do Sklabině.