Martin Valaštiak  vzpomínky

Pohyb partyzánské brigády "Jan Žižka" (Ušiak-Murzin) v oblasti Žiliny

Překlad vzpomínek Martina Valaštiaka z roku 1975, nemusí být po letech vždy úplně přesné a musí se brát zb pohledu tehdejší doby. I zprávné jméno politického komisaře oddílu se zjistilo až po více jak 76 letech.

Úvodem:

Počátky partyzánské brigády Jan Žižka sahají až do SSSR do Běloruska, Ukrajiny a po celé široké zemi Sovětského svazu. Členové této brigády byli z různých končin: Murzin D.B. z Beškirské SSR, Alexandra Timochina z Moskvy a další. Výsadkový oddíl, který byl zformován ve Svatošině u Kyjevě u HSPHU (hlavní štáb partyzánského hnutí Ukrajiny) byl sestaven jednak ze sovětských poradců a zkušených velitelů, příslušníkem bývalé slovenské armády, kteří někteří přešli na sovětskou stranu, jiní zase bojovali v partyzánských oddílech v Bělorusku, Ukrajině, Oděse nebo jinak byli činní v boji proti fašizmu a osvobození lidstva od fašistických hord a nastolení jediné moci, moci proletariátu komunistické strany.

Oddíl byl v úvahách hlavního velení RA za spoluúčasti politických pracovníků Slánského Rudolfa, Augustina Schrama a vedení KSČ v Moskvě ve druhé polovině srpna 1944 vysazen (desantem) na základnu mjr. RA Veličku u obce Sklabiňa u Turčánského Martina ve dvou etapách v tomto složení:

1. velitel oddílu por. Ján Ušiák,

2. náčelník štábu kpt. RA Dajan Bajanovič Murzin,

3. politický komisař des. Alexandr Turský – správně des. František Kovalčik krycí jméno Turskij,

4. zástupce velitele zpravodaj. služby npor. RA Pavel Morozov,

5. zástupce náčelníka štábu des. Martin Valaštiak,

6. starší radista Vladimír Kolomacký,

7. radistka Alexandra Timochina "Saška",

8. lékař Latinov,

9. Rozvědčík Valentin Nikolev "Pacan",

10. Šéfminer Pavka Kodelja "Ržavij"

11. svob. Michal Dupkala

12. čet. Ján Kolodžej,

13. Michal Masaryk,

14. Josef Michálek,

15. čet. Ondřej Melek, (pověřenec čs. korpusu v SSSR),

16. Jozef (Štefan?) Němec,

17. svob. Štefan Petruš,

18. František Ralbovský,

19. des. Ján Segeč,

20. František (Ján?) Ščúr,

21. svob. František Tkáč

 

Většina příslušníků desantu byli členové KS, tak například Ušiak a Turský se staly členy strany v r. 1943 v Novochepersku, Melek a Segeč v r.1944 v srpnu, dále ve Svjatošině se uvažovalo o přijetí do strany (hlavní podíl na agitaci měl pol. komisař oddílu Turský) Dupkalu, Masaryka atd.

Jako zkušení partyzáni bojující v SSSR proti fašizmu byly:

v Bělorusku: Ušiak, Masaryk, Turský, Ščúr, Michálek. Ščúr byl vyznamenán řádem Červené Hvězdy.

na Krymu: Segeč

v Oděse: Valaštiak, Kolodžej (partyzán vlastenecké války I.st.) Němec (partyzán vlastenecké války II.st) Ralbovský byl navržen na vyznamenání.

 

Další a upřesněné bude ve zvláštním pojednání o celé bojové cestě brigády. Při přesunu ze Sklabině přes Turč. Martin, kde jsme museli nechat v nemocničním léčení Pavku Morozova a Valentina Nikolajeva "Pacana", jsme zastavili kolonu sestávající z dvou nákladních aut a dvou osobních v Turč. Martině, kde hospodář oddílu Michal Masaryk a velitel Ušiak převzali peněžní částku od revolučního národního výboru. Byly to první peníze, které jsme na osvobozeném území nové vlasti dostali, nehledě na několik sto tisíc marek, které jsme dostali před vysazením v SSSR. Po rozloučení pokračovala naše cestě směrem Klaštor pod Znievem, Klačno, Fačkov, Rajec. Mezi Fačkovem a Rajcem po předchozí domluvě s Veličkou byla do oddílu včleněna četa partyzánů pod velením četaře Budaje, která mela ve své výzbroji těžký kulomet a všech příslušníky ozbrojeny. Po dojetí do Rajce, kde po jednání na revolučním národním výboru, v bytě na náměstí nad hospodou, mezi velitelem Ušiakem, Komisařem Turským a Murzinem na jedné straně a členy výboru na straně druhé, byla brigáda ubytována ve třídách školy, nacházející se přes náměstí budovy proti hoře. Velitel Ušiak a Murzin byli ubytováni u ochotných občanů blízko školy. Velení ve škole přešlo na pol. kom. Turského a zást. náč. štábu Valaštiaka. Masaryk jako zásobovač se spojil za pomoci manželů Šplhových ze Žiliny a obstarával stravování pro brigádu (ještě neměl oddíl jméno). Z místních občanů se přihlašovali dobrovolníci do našich řad, odhodlání bit nepřítele do úplného našeho vítězství. Mezi dobrovolníky byl i místní řezník "Ferko" .... který dal se ihned k dispozici hospodářovi Masarykovi a byl mu i v dalším velmi nápomocný (byl po válce nalezen v hromadném hrobě v Žilině umučen).

Ostatní mužstvo v první řadě zabezpečovalo podle určení zást. vel. štábu Valaštiaka, kdy veliteli byli určeni desátníci, bezpečnost celého Rajce proti přepadení města nepřítelem. Po tomto zabezpečení se dělaly další přípravy k přesunu oddílu podle předem stanovené trase a doplňoval se materiál jak zdravotní, tak i zbrojní. Místní lékárna byla dobrým zdrojem obvazového materiálu a léčiv.

Velení oddílu svolalo občany města Rajce na shromáždění, na kterém promluvil velitel Ušiak, Murzin a pol. kom.  Turský o významu SNP a pomoci Sovětského svazu našim národům a vytvoření společného státu Čechů a Slováků v rámci nové Československé republiky pod vedením KS. Zvláštní důraz se kladl na nutnost boje proti fašizmu a jeho pomahačům Luďáckých mocipánů, kteří vehnali syny slovenských matek do boje proti bratrskému lidu Sovětského svazu.

V době, kdy probíhalo shromáždění, dělala skupina rozvědčíků prohlídku na sekretariátu Hlinkovy gardy. Mezi jiným (doklady a seznamy členů gardy se již nenašly) byla ze skříní nalezená zastrčená státní zástava. Tato vlajka byla sebrána a dne 24. srpna 1944 vztyčena na místě hraničního přechodu krátce po půlnoci za tichého zpěvu čsl. státní hymny přísahy partyzána. Vlajku nosil kolem těla omotanou partyzán Stano Panák.

Přítomnost oddílu v Rajci nezůstala utajena fašistou a začali nastupovat na Rajec ze směru od Žiliny. Při této akci předvedl nebojácnost, odhodlanost a schopnost desátník Nemec, který umlčel německé kulometní hnízdo zásahem granátu, za krytí kulometnou palbou soudruhů partyzánů z Čech a   Moravy. Jeden z nich se jmenoval Holčák.

Po nějakém dni se přesunul oddíl dál na západ, těsně za obec Domaniže, odkud byly dvě nákladní a jedno osobní auto odesláno zpět k Veličkovi.

 

Oddíl přešel přes obec Domanižu směrem na Povážskou Bystrici a pod ochranou výše uvedených aut (odjeli až na druhý den) se utábořil a zajišťoval přístupovou cestu do Povážské Bystrice. Štáb oddílu, který zůstal v obci, svolal do místnosti kině obyvatelstvo obce a velitel Ušiak, Murzin a Turský promluvili k obyvatelstvu o osvobozovacím boji našeho i ostatních národů Evropy zpod fašistického útlaku a poslání komunistické strany - internacionály v tomto boji de úplného vítězství.

Na druhý den ráno (v brzkých hodinách) přesunul se oddíl směrem na Povážská Bystrici nad obec Prečín. Štáb se umístil v hájence nad Přečínem u Hvízdáka. Hospodář Masaryk se svou skupinou sjel do obce do obchodu zakoupit proviant. Na kopci nad obchodem i krční (rohová budova hlavní odbočka ke kostelu) byl postaven proti přístupové cestě do Povážské Bystrice kulomet a rozestavěné hlídky na ochranu. Do Přečíně jezdil menší autobus, který vozil obyvatelem do práce do zbrojovky v Povážské Bystrici. Tímto autobusem dojeli i dva členové ilegální organizace ze zbrojovky Jozef Oscitý a Laco Moric, oba zaměstnanci dopravy, Masaryk, který se nacházel v obchodě, upoutal jejich pozornost a oni mu řekli, že chtějí mluvit s velitelem.

Za doprovodu a příslušných opatření je poslal s doprovodem do hájenky, kde byli uvedeni do štábu k veliteli Ušiakovi.

Po důvěrném rozhovoru velitele Ušiaka, náčelníka štábu Murzine a pol. kom. Turského a ilegálního pracovníka z Povážské Bystrice, který trval dost dlouho, rozhodl velitel Ušiak a Murzin, že pojedu s Oscitím a Moricou do Povážské Bystrice, kde provedu průzkum, jak rozmístění německých vojenských jednotek, tak i PO HG a ostatních složek fašistického aparátu. Také situaci v samotné zbrojovce a smyšlení zaměstnanců a obyvatelstva města.

Po převlečení do civilních šatů odešel jsem po příslušném vyzbrojení spolu s Oscitím a Melišem do hospody, při které byla autobusová zastávka a čekali jsme na autobus, který měl přijít jako normální spoj, jen jako řidič měl přijet zaměstnanec dopravy ze zbrojovky s. Umrlian  (bydlel v Popradně). Meliš mi dal legitimaci svého bratra. Moc sem se mu nepodobal, ale alespoň na první moment bylo co dát hlídce do ruky, než by byla podniknuta jiná opatření.

Autobus přijel a my jsme se dovezli do Považské Bystrice k závodu, kde byla právě výměna směny. Přes vrátnici jsme neprošli, ale odešli jsme do bytu dalšího ilegálního pracovníka Jana Piatka. Byl překvapen on i já, protože jsme v mládí bydleli na jedné ulici, skoro sousedé v mém rodišti. Po přivítání jsme přistoupili k vlastnímu plnění úkolu. Soudruzi mě na místě informovali o všem, co bylo potřebné pro plnění úkolů našeho oddílu. Kde je a jak je zajištěno skladiště trhavin, sklady střeliva, kasárna SS oddílů, rozmístění protiletadlové obrany závodu, policie a jejich počty. Upozorněn jsem byl i na dalších soudruhy, kteří byli odhodláni bojovat a jakkoliv napomáhat odboji. Jedním z nich byl i hospodský pod branou na náměstí, kde jsme byli dohodnuti, že v případě potřeby použijeme jako spojku mezi naším oddílem, spojkou a ilegální buňkou v závodě. Oscití dostal za úkol prověřit ředitele závodu a legální možnosti zásobení potřebným materiálem ze závodu (jednalo se o fingovaný přesun zbraní munice - rozvedené zvlášť.

V době našeho působení v Prečíně a Povážské Bystrici přišlo k nám více chlapci z Protektorátu, ale i Slováků z oblasti našeho působení. Velitel a náčelník štábu navázali spojení s ruským emigrantem Dr. Kozenčkinom, kteří se projevil jako člověk, který ví i jako emigrant kam patří a co je jeho povinností. Zásobil našeho lékaře Latipova léčivem a obvazovým materiálem na dost dlouhou dobu s tím, že nám bude posílat další materiál po spojce z Povážské Bystrice, za kterou se dobrovolně, s vědomím si své odpovědnosti a nebezpečí přihlásil Jan Umrlián, rodák a bytem z Papradna, zaměstnaný u dopravního oddělení ve zbrojovce.

K našemu oddílu přišel i kouzelník. Měl dva kufry různých cetek a bavil ti co neměli službu, nebo jiné poslání. Chci poukázat tímto na tu skutečnost, že přibírali se do oddílu lidé, jak přišli, bez systému. Bylo vítáno, že jich je tolik, a hlavně lidé v různém věku vědělo, kde je jejich místo, jen co to bylo platné, když přicházeli bez zbraně, nezkušení a někteří z nich zrovna s nejčestnějšími úmysly.

Štáb oddílu vědom si svého poslání a na příkaz ze Sovětského svazu, začala s přesunem směrem nad Povážskou Teplou, pro hledání přechodu přes Vah k moravskoslovenským hranicím. Přechod ani po zralé úvaze nemohl být snadný, pokud by nebyl řádně připraven. Vojska SS a PO HG obsadily a kontrolovaly všechny přechody přes Vah. Ve snaze lehčí orientace se v tomto směru rozhodlo vedení štábu, abychom získali "jazyka" z řad německého velení. Na úkol pod mým vedením byli určeni soudruzi desátníci Kolodžej, Michalík, Dupkala a další. Neměli jsme riskovat dopad na obyvatelstvo, proto jsme řešili únos z nádraží nebo bočních ulic. Měli jsme k dispozici autobus, jehož řidičem byl Móric. Měli jsme možnost zajat velitele, ale byla by si akce vyžádala víc lidských životů a účel by nevyvážil oběti. Upustilo se od únosu s rozhodnutím opakovat akci.

Po návratu do štábu nastal přesun a vyskytla se situace příznivěji pro přechod Váhu. Dne 12. listopadu 1944 se oddíl usadil nad Povážskou Teplou a dělal se průzkum přechodu. Jožko Michálek byl rodák z obce Plevník. Bylo rozhodnuto provést průzkum s možnosti přepravy přes Vah. Vybraná rozvědka byla: Jozef Michálek, jeho sestra Františka, druhá zajišťovací dvojice: Martin Valaštiak a partyzánka Marta Raková. Přesun dvojic byl proveden člunem převozníka. Na druhé straně Váhu se dvojice spojily a pokračovaly v akci spolu. Michálek navázal rozhovor s převozníkem Kepkom, který byl ochoten na vyzvání převést oddíl ně druhou stranu Váhu.

Ve večerních hodinách, kolem půlnoci, se začala uskutečňovat přepravě. Ještě před přepravou byla uskutečněna akce k získání zbraní, neboť členů oddílu bylo více než zbraní. Proto se vypravila část oddílu proti četnictvu v Povážské Teplé, které tam bylo nasazeno bránit partyzánům v přechodu k hranicím Protektorátu. Při nástupu k přepadu byl četníky zpozorován náčelník štábu Murzin a některý po něm vstřelil. Na štěstí mu sestřelil ruskou čepici, kterou více nenašel. Této akce se zúčastnili i několik příslušníků II. brigády Štefánik. Němci po akci zuřili a do rána odváželi raněné a mrtvé do zbrojovky, kde byli vystaveni a manželce jednoho vysokého hodnostáře zbrojovky je ošetřovala a nad mrtvým plakávala. Akce přinesla několik zbraní pro oddíl, ale hlavně morálně podpořila obyvatelstvo a dodala odvahu pro boj proti fašistickým vetřelcům.

Před přepravou rozvědka pod velením Valaštiaka zaujala obranné postavení ve směru od Povážské Bystrice - Teplé, po celé šířce mezi Váhem a tratí. Úderná četa pod velením čet. Budaje zajišťovala směr hlavního náporu nepřítele. Potom začaly sestupovat ostatní čety přímo na převoz, který se ihned zahájil, a to převozem kulometného družstva I. čety od Kolodžeja, velitel družstva Petruš, aby zajišťovala druhou stranu od Púchova. Potom pokračoval převoz delších členů.

Nakolik šel převoz dost pomalu a do člunu se nevešlo mnoho členů řešili někteří jiný způsob přepravy. Prošli asi 2-3 km proti proudu směrem k Predměru (už byli v oddíle partyzáni z obcí Štiavnik a Papradno) a tam použili čluny místních občanů, kteří je ochotně převezli na druhou stranu. Byli to Ďuriš Štefan z Mikšovej a Butka Josef z Rašova. Už začalo svítat, když se poslední zbytky mužstva dostaly do lesíku nad osadu Jesenica, začátek doliny Papradna, který se nazývá Dúbrava. Hlídky obsadily cesty a ve dvoře starosty Mišuru se vařila teplá strava, která byla tak potřebná po studené noci.

Tím, že brzy ráno byla této akci provedena se stalo, že nahoře v údolí se ještě o přítomnosti partizánské skupiny nevědělo. Hlídky kontrolovaly všechny osoby procházející dolinou a přilehlými cestami. Hlídce sestavená jeden chlapec z Moravy a jeden Slovák, zadrželi a legitimovali jednoho dobře urostlého pána. Bud od překvapení nebo nedůsledností kdy byl hlídkou přizván Valaštiak, zást. náč. štábu, zadržený podal osobní průkaz a při něm i legitimaci HG. Při osobní prohlídce mu byl nalezen povolávací rozkaz od PO HG pro protipartyzánské akce. Nebylo třeba více vysvětlovat. Jmenovaný Lališ Josef z Papradna, velitel a aktivní člen HG, dostal na ruce pouta, hlídka (přivolaný ruský partyzán) klíček od pout a spolu ještě se dvěma zadrženými uprchlíky z Protektorátu odeslán na štáb do lesa Dúbrava. V odpoledních hodinách se dostal z Papradna do Jesenice autobus obstarávající dopravu zaměstnanců do zbrojovky v Považské Bystrici. Autobus byl zastaven a cestující vyzváni, aby vstoupili. Některým bylo do průkazu zapsáno "zadržený hlídkou partyzánského oddílu". Autobus se otočil a do autobusu nasedli partyzáni, jednak rozvědka, jednak družstvo štábní roty, kteří potřebovali opravit psací stroj. Také se přidalo několik členů Kolodžejovy čety. Autobus odešel směrem na Papradno na četnickou stanici, která byla bleskově obsazena, velitel vyzván, aby ihned vydal všechny zbraně a munici. Nechtěl uposlechnout rozkaz, proto partyzáni udělali prohlídku a potřebné zabavili. Veliteli byla ponechána pistole a jeden mnáboj. Druhá skupina byla pozvaná katolickým kaplanem na faru, když se před tím dozvěděl, že potřebují opravit psací stroj. Kaplan Balušík pohostil partyzány a vyměnil pokažený partyzánský psací stroj za svůj dobrý s tím, že si ho nechá opravit. Mezitím se ale druhá skupina na četnické stanici za vedení zástupce náčelníka štábu Valaštiaka připravovala k odchodu. V tu dobu zazvonil telefon, velitel byl poslaný, aby se hlásil. Odpovídal lámavou němčinou, Valaštiak mu sebral telefon a německy se zeptal, kdo tam. Bylo mu odpověděno, že velitel posádky v Považské Bystřici, nato Valaštiak odpověděl „Tu člen partyzánského štábu“. Velitel německé posádky se zmohl jen na „Was?“ a položil sluchátko. Byl určitě překvapen, že má partyzány nejen před sebou, ale i za zády.

Usoudilo se, že nezůstane jen při překvapení německého velitele, ale že nastane boj. Boj jsme si nemohli dovolit, neboť by bylo vystaveno obyvatelstvo celé doliny perzekuci. Řešili jsme proto, jak se odpoutat od nepřítele, ale mít ho pod kontrolou, aby nedělal útok na civilní obyvatelstvo. Proto jsme nasedli do autobusu a pustili jsme se při zabezpečení proti útoku dolů směrem na Jasenici. Došli jsme k obchodu, kde byli před tím vysazeni zaměstnanci zbrojovky, zastavila nás babička s tím, že jdou Němci. Vyskákali jsme z autobusu a skrytě proběhli na opačnou stráň proti oddílu tak, abychom se navzájem viděli a mohli se dorozumívat v případě boje. S pokynem "nenavázat boj", jsme nechali Němce přejít nahoru dolinou. Z obav, aby nezastřelili řidiče autobusu, tento při našem odchodu z autobusu dostal pokyn, aby se vzdálil. Po přechodu Němců nahoru dolinou, kterých bylo dvě auta, jsme přešli na stranu k oddílu. Němci, když se dostali nahoru do vesnice schovali auta a lehli si pod stromy do jednoho sadu. Nakolik zahrad se zarostlým plotrem dotýkalo lesa, větší část oddílu se dívala do zahrady na Němce. Boj se tedy nenavázal a Němci se stáhli do Považské Bystrice. Akce splnila své poslání, neboť Němci i garda byli znervóznění z naší přítomností a jednotky, které drželi OBERKOMMANDO v týlu na "likvidování partyzánských band", jak oni řekli, nemohli použít na frontu, kterou museli takticky "vyrovnávat". Občané zase byli potěšení naší činností, nebo jak je známo v podhorských oblastech obyvatelstvo bylo na pokyny pana faráře pokorné a snášelo tyto dary "Boha" i ve formě útlaku, nesvobody a příkoří.

Po této akci se zvěst rozletěla po okolí „Lidskou poštou“. Přicházeli k nám občané s okolních obcí, někteří se z braní, jiní bez, ale plní elánu bít fašisty. V okolních obcích se zakládali revoluční národní výbory vedené členy komunistické strany. Hledali se cesty k vzájemnému styku mezi partyzány a RNV. Národní výbory poskytovaly finanční prostředky a proviant.

Oddíl vysílal stále častěji rozvědky směrem proti hranicím Protektorátu, neboť bylo třeba počítat s tím, že i Němci nám budou chtít zabránit vstup do Protektorátu, jak se i vychloubali, že ani jedna partyzánská noha nevstoupí na Moravu, aby neinfikovala komunismus a partyzánské myšlenky českému a moravskému lidu. Podceňovali odhodlání našeho lidu. Jak je patrno později do "jejich kožichu" jsme se dostali a ještě jak hluboko. Rozvědka, která se pohybovala po teritorii Moravy nosila čerstvé zprávy o tom, jak reagovalo obyvatelstvo Protektorátu a jak Němci na druhé straně hranic. Němci byli tak podráždění, že zesilovali hlídky, vysílali v civilu k partyzánům špicly. Nasadili hlídky se psy. Ba i takové zvěst se k nám dostala do hlášení, že prý máme i lehké přenosné Katuše. Nebylo třeba jim toto vyvracet, neboť taková zvěst v řadách nepřítele vyvolala více zmatku než nečekaný útok. Není lehčí zdolání protivníka, než když je tento nervózní a řídí se nerozumem, ale pudem. A toto prožívaly německé hlídky.

V noci po této události se přesouval oddíl směrem na Štiavnik, sousední obcí Papradna. Horami a lesními cestičkami postupoval oddíl do katastru obce Štiavnik, kde v ranních hodinách vstoupil od Červené skály dolinou zvanou Kučerovce, kde se oddíl zastavil a rozvědka v sestavě Turský, Masaryk, Zabojník a místní partyzán Jozef Harcinik, vešli do prvních chalup. Obyvatelé těchto domů ochotně poskytli, co mohli. Jednalo se o první dva domy vlevo při východě z vesnice. Z obchodu, který se nadcházel v malém zděném domě „u Gerčicou“ byl zakoupen doplňující proviant a hlavní kuchař oddílu „Tono“ z Rajce připravoval jídlo pro zimu a nočním pochodem unavených příslušníkem oddílu. Ženy ze zmíněných domů pomáhaly při škrábání brambor, které dali ze svých zásob. Chlapi zase káceli dřevo, zatímco Kolodžejova první četa zajišťovala prostor. Trojice Turský, Masaryk, Zábojník postupovala pak dále do obce obstarat chléb pro oddíl. Za tímto účelem navštívili mlýn, kde měli v úmyslu obstarat mouku. Mlýn patřil místnímu mlynáři, jinak veliteli místní HG Antoninu Danielčíkovi. Rozvědka ho upozornila na to, že jestli bude přítomnost partyzánou ve Štiavníku hlásit komukoli, bude potrestán a že trestu neujde. Ale jmenovaný po odchodu hlídky šel na poštovní úřad, kde poštmistrem byl Karel Podolan a žádal o telefonní spojení. Danielčík hlásil do Bytče přítomnost partyzánou v obci Štiavnik. O tomto se velení štábu dozvědělo a vyslalo hlídku rozvědky, kterou vedl des. František Ralbovský, zajistit Danielčíka a předvedl ho na štáb. Po předvedení na štáb se Danielčík přiznal k činu a hrubě urážel jednak velitele Ušiaka a partyzány a komunisty. Ani na domluvu místních partyzánů, kteří mu radili, aby se choval slušně, aby pamatoval na rodinu, na malé děti, že si nadávkami nepomůže, nadával i těmto. Rozhodl o svém osudu sám a byl proto potrestán podle zásluhy.

Oddíl se pomalým přesunem pohyboval po horských hřebenech směrem na Javorník. Hlídka Valaštiak, Turský postupovala obcí a zastavila se v hospodě u Bobríka. Hospodský nebyl doma, ale jeho manželka přijala hlídku a pozvala je do kuchyně, kde je pohostila. Hlídka přecházela proto obcí, aby poznala mentalitu občanů obce a seznámila se s terénem. ​​Také se zastavila na místní četnické stanici (četník Lehocký?).

Tou dobou byl již navázán kontakt s ilegálním výborem ve Štiavniku a organizací Komunistické strany. V ilegálním národním výboru pracoval Kavalec Tomáš, Štrbce Michal, Plačko Mikuláš, Motošický Štefan, který jako znalý terénu poté zůstal u oddílu jako bojovník se zbraní v ruce a byl přidělen ke štábní četě. Příslušníci ilegálního výboru informovali národní výbory v okolních obcích. Takto byla vytvořena síť pomocných operních bodů oddílu, ať už po stránce zásobování, tak i po stránce zpravodajské. Tyto ilegální národní výbory vysílaly k oddílu své členy k osobním jednáním. Takto se nejprve navázalo spojení s ilegální skupinou ve Velké Bytči.

Oddíl byl přesunut nad Štiavník v Grošnárovom (nad Babiarem), kde oddíl navštívil sám předseda Šemánek ještě s jedním členem výboru a spolu s velitelem Ušiak jednali v místnosti u Babiara o spolupráci.

Nejdůležitější, co se požadovalo od revolučních národních výborech bylo:

Zabezpečovat zpravodajské údaje, dislokaci nepřátelských jednotek zásobování. Do této oblasti docházeli spojky (až do přechodu na Moravu) od ilegální organizace ze zbrojovky v Považské Bystrici Umrlián Ján z Papradna.

V dobu pobytu v této oblasti přicházeli další bojovníci proti fašizmu jednak z místního obyvatelstva, jakož i uprchlíci ze zajateckých táborů, příslušníci sovětského národa a soudruzi a mládež ze sousedního Protektorátu.

Do Velké Bytče byl štábem vyslán a pověřen převzít finanční částku pro úhradu výloh se zásobováním hospodář oddílu Masaryk.

Taktéž ilegální výbor ve Štiavníku v době pohybu oddílu v jeho okolí jej zásoboval, působil na obyvatele obce, obzvlášť a hlavně díky za obětavost všem občanům horské oblast Štiavnika, kteří hrdinští bez bázně byli ochotni až na malé výjimky dát vše co měli a jen mnohým, jak bude v dalším uvedeno zůstal jen holý život.

V době, kdy byl oddíl v Grožnárovom přidalo se k oddílu několika členná skupina pod velením soudruha Franty Moly. Skupina vedená Molem byla vícečlenná a byl v ní příslušný SSSR ing. z naftových dolů Docenko z Kavkazu, jedna Srbka, též „Sibiřan“ a další. Před příchodem k oddílu se zastavila skupina v hájence u Nemčáka a chtěla vzít lovecké zbraně, majetek hajného Nemčáka a jeho syna Josefa. Zbraně mu byly sebrány. Hajný Nemčák a jeho synové byli mimo domov. Po jejich návratu a zjištění, že partyzáni vzali zbraně, vybral se hájní Nemčák se synem Josefem za velitelem oddílu Ušiakem, aby jim tento vydal zbraně, které potřebují pro výkon svého povolání. Původně velitel nechtěl vydat zbraně, ale po prověření spolehlivosti a ověření si skutečnosti, že vlastně přes Nemčákovu hájovnu vedl "kanál" přechodu uprchlíkem z protektorátu a ze zajateckých táborů, kde uprchlíci odpočívali a čistí a sytí ze zásobami potravin pokračovali dále do středu Slovenska. Teprve po tomto ověření a osobním dlouhém pohovoru a zjištění, že vlastně oba Němčáci jsou oddaní bojí proti fašismu, prohlásil velitel oddílu Ušiak, jakož i ostatní členové štábu, že oba mají plnou důvěru a zbraně jim byly vráceny. Od té doby celá Nemčákova rodině požívala plnou důvěru oddílu a byla zapojena do činnosti odboje tohoto oddílu.

Ještě dávno před příchodem oddílu do Šťavníku byl delší dobu schován a žil spolu se syny Nemčáka uprchlík ze zajetí Vasil Hoševský. Také ještě déle se ukrývala v hájence Libuše Říhová z Olomouce, na kterou byl vydán zatykač pro odcizení tajných dokumentů fašistické úřadovny v Protektorátu.

Oddíl nacházející se v Grošnárovom, a neměl v úmyslu zde zůstat, ale chtěl se přesunout blíže k hranicím protektorátu. Potřebné bylo vyslat rozvědku pro zabezpečení zásobovací skupiny do vesnice, proto byl vyslán oddíl pod velením desátníka Františka Ralbovského. V tuto dobu byl Štiavnik vlastně také operativním prostorem oddílu, neboť zásobování bylo předáno až do "družstva", odkud se z obchodu nakupoval proviant a potřebné. Po dobu této operace rozvědky a pohybu zásobovacího oddílů, ve kterém pracovali pod vedením desátníka Masaryka i manželé Šplhovci ze Žiliny, kteří také nemalé částky věnovali na zásobování odboje. Dále členem této zásobovací skupiny byl "Tóno" z Rajce, povoláním řezník, který vstoupil do oddílu v Rajci v době kdy oddíl odpočíval při přesunu v tomto městě.

Pekárna, která pekla pro partyzánský oddíl chléb byla u pekaře Frolu u notářského úřadu. S tohoto je vidět, že praktické skoro celá obec byla i když ne činně, tak alespoň loajálně zapojená do odboje. Nebyla situace až na tolik ideální, neboť se našli i jednotlivci, úhlavní nepřátelé komunismu a odboje vůbec. Jen malá ukázka zfanatizovaných bab. V neděli shodou okolností v době, kdy vycházeli lidé z kostela nakládali partyzáni na vůz mouku v pytlích, byli to Šťavničtí partyzáni, jeden z nich byl i Hariciník Josef. Začali jím sprostě nadávat, že je neděla, že měli jít do kostela, a ne krmit červené krky apod. Jistě mimo osobní antipatie vůči všemu, co nebylo klerikální, nemysleli na ty, kteří s nasazením vlastního života zachraňovali životy jiných a je nečeká domě teplé polévce na prostřeném stole, v klidu nevařené a snědené. Jaký to byl rozdíl, když obyvatelé horské oblasti bez požádání sami od sebe podávali na stůl to co měli. Ať už to bylo mléko s bramborami a nebo chléb, nebo kousek slaniny. Člověk cítí, že to bylo podáváno z lásky k bližnímu, který má kdesi své milé, kteří čekají, aby se vrátil živý a zdravý domů a který dal všechno proto, pomohl bojovat proti nenáviděnému fašizmu, tento zničit a zahnat strach a nejistotu, kterou tento rozsíval všude tam, kde se fašistické boty zastavily.

Ještě před návratem rozvědky vedené Ralbovským doběhla jedna žena (jestli si dobře vzpomínám, bole to manželka popraveného mlynáře) s tím, že jejich doma ohrožoval pistolí jeden partyzán, kterého popsala, že jestli do 15 minut neodevzdá pořádné boty, které měl její muž, že jich potrestá. Podle popisu sedělo hlášení na Ralbovského. Za nějakou chvíli přišel hospodský z dolní části obce, že popisem tentýž partyzán vyhrožuje pistolí, že jestli nedá litr borovičky, že ho hned zastřelí. Ihned velitel Ušiak a náčelník štábu po krátké poradě nařídili vyslat dvěma výsadkářům zajistit jmenovaného a předvést na štáb, který měl pro tento účel určený prostor, na kterém se měli soustředit všichni výsadkáři. Než byl předveden Ralbovský (neboť se jednalo skutečně o něj) byl odeslán radiogram do Sovětského svazu ohledně hlášení o činech a nekázní Ralbovského. Ralbovský, který měl také dostat vyznamenání v Kyjevě, byl již před vysazením pro podobné přečiny kárně stíhán, byl zavřený a bylo mu zamítnuto odevzdání vyznamenání „Partyzán velké vlastenecké války II. třídy" ze boje v Oděse. Ralbovského předvedli a jeho hlídáním mimo mužstva na odlehlém místě byl určen desátník Petruš. Když byl svolán celý výsadek na určené místo, velitel Ušiak nařídil, aby se Ralbovský svlékl do spodního prádla, přednesl rozsudek a jeho zdůvodnění a nařídil odstřelovači desátníkovi Ferovi Tkáči, aby Ralbovského zastřelil. Tento odmítl s tím, že Ralbovský přišel na Slovensko jako výsadkář ze Sovětského svazu bojovat a ne proto, abychom ho zde zastřelili. Nato velitel Ušiak vzal Tkáči odstřelovačku s nasazeným tlumičem a Ralbovského dvěma ranami zastřelil. Se slzami v očích jsme ho všichni Slovenští výsadkáři pochovali pod mírným svahem v Grošnárově a jeho hrob jsme pokryli kameny a k hlavě jsme mu zasadili malý stromeček, abychom po válce našli jeho hrob.

Po této smutné události, která se udála z nerozvážného činu a pod vlivem alkoholu, ​​ale jejímž účelem byla výstraha před drancováním, tento trestný čin se trestá v každé válce, přesunul se oddíl směrem k Javorníku na Široké k Hudkovi. Po rozdílení hlídek a rozmístění oddílu do míst kolem domu Húdka zasedl štáb oddílu k poradě o dalším přesunu a přípravách na přechod přes hranice.

Pobyt oddílu v blízkosti hranic vyprovokoval silnější aktivitu a zesílení hlídek německé pohraniční stráže, ale usnadnil přesun a napojení se uprchlíkům ze zajateckých táborů apod. na odbojové oddíly a na náš partyzánský oddíl. Hned v prvních dnech tohoto přesunu vzrostl oddíl o několik desítek příslušníků. Přišla větší skupina uprchlíkem ze zajateckého táboře vedená kpt. RA Peterem Budkem, mezi nimi Nastěnko, Grečin a další. Také mnoho kluků z Moravy přišlo k oddílu. Mezi nimi Petr Dujka, Vrba, Jana Eliášova, také došel Eman Rendl, který tvrdil o sobě, že uprchl ze zajetí, do kterého byl dodán z Jugoslávie, kde bojoval jako partyzán u J.B. Tita. Nechci nijak podcenit ostatní, ale nemůžu si na jména po tak dlouhé době vzpomenout, ať se proto nezlobí. Možná, že se po určité době podaří sesbírat alespoň skoro kompletní seznamy příslušníkem brigády, aby se dal udělat přehled.

Protože přišli k oddílu mladí lidé neznali zacházení se zbraní, bylo je třeba zacvičit, aby uměli zacházet se zbraní a aby byla v jejich rukou platná, neboť zbraní bylo nedostatek a také střeliva. Proto při rozdělování zbraní, která se získávaly z přepadů se tyto dostala do rukou jen tomu, který poskytl záruku, že posílí oddíl.

Při jednom takovém výcviku, kde četař Kavčák školil obsluhu lehkého čsl. kulometu nešťastnou náhodou byl zasažen ruský příslušník. Nebylo pomoci, musel být po ošetření naším lékařem Latipovem odnesen do hájenky u Nemčáku a dán do ošetřování dcerám hajného Josefině a Štefanii. Přesun raněného zajišťoval zástupce náčelníka štábu Valaštiak a lékař Latipov.

 

Mezi přeběhlíky z Protektorátu přišel i Franta Dvořák, který se představil veliteli Ušiakovi jako Franta Dvořák, nadporučík bývalé čsl. armády. Byl to člověk velmi výmluvný a uměl působit na velitele oddílu. Tohoto si natolik získal, že mu velitel Ušiak začal důvěřovat víc, jako ostatním příslušníkům oddílu, nevynímaje ani Murzina a Turského. Na varování členem štábu, že není třeba Dvořákovi tolik důvěřovat, bylo ze strany velitele chápáno jako odrazování od oddaného. Tvrdil, že má známosti v Ostravě, kde střeží objekty legionáři a že cestou je může obstarat lehké minomety. Ušiak na toto přistoupil a poslal Dvořáka na Moravu do Ostravy. Jako doprovod, aby nebyl Dvořák „nápadný“ Štefánii Beloňovou z Ostravy, která šla s oddílem ze Sklabině jakož i její sestra Anča a Josef Vávra-Stařík, který dělal výkonného oddílu a velitel ho jmenoval pro tuto funkci ještě ve Sklabini, kde se oba po seskoku seznámili. Vávra-Stařík odebíral a ukládal do kožené aktovky občanské a jiné doklady nově přišlých partyzánů k oddílu. Kdo by se zmocnil aktovky, měl by jmenovitý seznam oddílu v rukou.

Dvořák při odchodu si nepřál ochranný doprovod po hranice a na jeho přání velitel zakázal i sledovat, kudy se budou přesouvat. Dvořák ujel na Slovensko přes pronásledováním ze kriminální delikt zpronevěry a byl na něj na území protektorátu vydán zatykač. Za několik dní se vrátil společně s Beloňovou (v té době už byl náčelník štábu Murzin a Simonov z údernou četou přesunut na Moravu v oblasti Soláně), oba v parádních oblečeních. Donesly samé "dobré" zprávy. Všechno jako by bylo tak připraveno, jako by čekalo na transport k nám. Velitel nadchnutý schopností Dvořáka jej jmenoval jako doplňujícího člena štábu. Marné ​​bylo naše upozorňování, že Dvořákovo hlášení nesedí, že se musela stát něco strašného, ​​co bude mít dalekosáhlé následky. Tuto okolnost jsme mnohokrát mezi sebou výsadkáři projednali a dedukovali. Přicházeli jsme k těm závěrům, že oba přišli na nejbližší  službu německé policie a prozradili vše co věděli o oddílu a časem měli nahnat oddíl fašistům a gestapu do rukou. Tato záležitost způsobila v našich řadách porušení důvěry a začali jsme podezřívat každého, kdo nebyl přímo z nás. (Vložit do období před posledním útokem Němci na hájenku a její spálení).

Situace zásobování oddílu se stěžovala. Hospodář Masaryk se svojí skupinou musel stále dál dojíždět do obchodu za nákupem zásob pro kuchyň oddílu. Byly zapotřebí povozy pro dovoz. Pro tuto činnost mimo jiné byl stále k dispozici povoz hajného Nemčáka a koně jsme už tehdy měli své. Také někteří občané obce poskytli povoz a také sami dováželi proviant.

Zásobování zbraněmi a municí bylo prováděno zase po druhé lince, po lince "samoobsluhy", kde skupiny pod vedením Michalíka, Molu a skupina výsadkářů doplněna místními partyzány prováděly přepady kasáren a služební ať už na Makově, Papradně, nebo na Bílé a jiných místech. Mimo destrukčních akcí, která prováděla skupina minérů.

Zásobovací skupina pod velením Miša Masaryka navázala kontakty s místním podhorským obyvatelstvem, které se ukázalo velmi srdečné a dobře naladěné proti fašizmu. Poskytovalo oddílu vše, co mělo ze svých zásob. Také oblečení, průvodcovskou službu po okolních horách a podobně. Co  se týkalo zásobování chlebem, to bylo děláno dovážkou od pekaře Frolu.

Oddíl se přesunul do blízkosti hájenky u Nemčáka na Jasenové, kde se celý oddíl v porostu schoval, než se velitel Ušiak a Murzin domluvili v hájovně o umístění štábu. Velitelé jednotlivých skupin dbali o tiché chování a vyčkávali další rozkazy. Velitel, náčelník štábu a politický komisař Turský se po domluvě v hájence usadili v zadním pokoji hájenky, kde celé stěny byly ověšeny loveckými trofejemi a odkud byl přemístěn raněný ruský partyzán. Tomuto hajného syn Josef Nemčák zhotovil skrýš ve chlévy pod střechou, kde udělal místnost, a ze střechy zdělal střešní tašky a místo nich dal sklo, aby raněný měl dostatek světla. Po nějakém čas se v této skrýši schovávali dva ranění a lékař Latipov je ošetřoval.

 

Za štábním velením se do místnosti zadního pokoje přemístila i radiostanice a radista Voloďka Kolomacky a Saška Timochina. Zástupce náčelníka štábu a jednotliví velitelé čist a skupin přeskupily oddíl tak, aby byl v blízkosti štábu a nebyl přímo v hájence. Vedla se taková taktika, že přes den se malá ta část oddílu, která nebyla zrovna na akci zdržovat mimo hájenku, v noci, pokud se nebylo na akci se spalo v přilehlých budovách (stodole, seníků a na zemi v kuchyni, kde byla rozložena štábní rota). Zástupce náčelníka štábu a velitelé čet byli stále u svých skupin. Tyto skupiny stávaly předsunuté stráže a pohyblivé hlídky, které byly stále kontrolovány, neboť do oddílu přišli mladí lidé odhodláni bojovat, ale nezkušení, proto byla tato opatrnost. Velkou pomocí pro oddíl bylo tehdy, když k oddílu přišli sovětští uprchlíci ze zajateckých táborů. Nejvíce uprchlíkem přiváděli dva bratři, kteří se svou mámou bývali ihned za hranicí na moravské straně. Takto přišli k oddílu mnozí soudruzi, kteří posílili oddíl, vyvážili nedostatky spočívající v mladých příslušnících. Oddíl vyslal od Nemčáka jednak rozvědky na moravskou stranu a jednak na akce destrukční i přepadové.

Zásobování masem bylo zabezpečené, neboť hajný Nemčák poskytl oddílu ovce, hovězí dobytek a na zahradě co bylo: brambory, zeleninu apod. O obětavosti celé rodiny Nemčákovi svědčí i ta skutečnost, že i mimo tuto pomoc dcery Josefína a Štefánie se přihlásili na rozvědku do Bytče, neboť štáb potřeboval prověření starých hlášení a zaznamenat eventuální změny. Provedly tuto akci bezvadně a na více obstaraly léky a obvazový materiál, který přinesli do oddílu. Zatím podle hlášení této rozvědky nebylo fašistům nic známo o pobytu oddílu v hájovně u Nemčáka. Také nám hájní Nemčák se svým synem Josefem prováděly obchůzky vedle hraničního pásmu a denně hlásili do štábu pohyb hlídek policejních oddílů a hraničních hlídek protektorátu.

Přítomnost obou Nemčáků nebyla v lese nápadné. Fero Nemčák byl pověřován prováděním hlubších průzkumů a občas doprovázel komisaře oddílu na jeho akcích. Také prováděl roznášení letáků po okolí a doprovázel i Masaryka na jeho cestách, obzvláště do Bytče. Na hospodyni manželku hajného Nemčáka zůstala celá starost o domácnost a zásobování partyzánou mlékem, máslem a co mohla to tak dala. Raz nebylo dostatek mouky k jídlu, soli a pod. Takové nedostatky se vyskytnou i v domácnostech, natož v takových podmínkách, jako byl partyzánský pobyt v horách. Hajného dcera Anna spolu s mámou pomáhali, kde bylo třeba. Celá rodina se stala nedílnou součástí oddílu. Obětavost a oddání osvobození domácího boje celé rodiny ochotné obětovat i život za zbavení se nenáviděného fašismu byla až dojímavá. (Zvláštní reportáž bude věnována v jiné publikaci).

Po zabydlení oddílu v oblasti hájovny se započalo s výcvikem nováčků ze zacházení se zbraní a trhavinami. Nejvíce se věnovalo výcviku mladých a nezkušených příslušníků, které zacvičovali desátníci a sovětští důstojníci, kteří přišli k oddílu ze zajateckých táborů.

Za tuto dobu, kdy se prováděl výcvik, prováděl jednotlivé čety a skupiny různé akce. Jednou z akcí pro zajištění zbraní a munice, kterého bylo stály nedostatek, na kolik dodávka zbraní pro členitost terénu ze Sovětského svazu byla nemožná, řešil štáb oddílu provést propad četnických a finančních služeben na slovenské straně. Pod velením a vedením jednak výsadkářů, tak i odvážných soudruhů jako Molo, Kavčák a další, pod vedením Motošického Štěpána, Marciníka Josefa a dalších, nastoupily skupiny k akcím do obcí Papradna, Marikové, odkud donesly pro ozbrojení příslušníků oddílku pušky, náboje, pistole a deky a podobný potřebný materiál. Přepady na Marikovou byly prováděny několikrát a vždy z úspěchem. Bylo zajímavé, že až na jeden případ, kdy došlo při nedorozumění k poranění, se jinak při přepadech ze střeny napadených nekladl žádný odpor, jen někdy byla neochota některého velitele stanice vydat požadované.

Velitelé stánic už jako bylo samozřejmostí nehlásili přepad bezprostředně po jeho provedení, ale až po několika hodinovém odstupu, za který měly přepadové oddíly dostatek času, aby se v horách ztratily. Nakonec po opětovných akcích velitelství četnictvu a pohraniční stráže uznalo za účelnější stáhnout posádky z pohraničních obcí. Přišli asi na to, že vlastně dodávají takovou cestou zbraně partyzánům. Destrukční skupině pod vedením Michalíka a Kodleji provedla destrukci na trati Žilině - Bratislava, u obce Milochov (?).

Tak jako byly prováděny výpady na slovenskou stranu, tak také se prováděly výpady na stranu moravskou. Nejideálnější cesta byla jak přes katastr obce Makov, tak od Javorníku, Karlovic a Hrozenkova.

Po dostatečném odpočinku a nabrání sil se oddíl před setměním, asi 23. - 26. září přesouval k hranicím, aby tyto překročil, a tak splnil rozkaz hlavního štábu partyzánského hnutí v Kyjevě. Mužstvo bylo nedočkavé, každý napjatý jen už vyrazit, obzvlášť chlapci z Moravy a Čech, oči jím svítily zápalem.

Ovšem na území protektorátu bylo třeba postupovat úplně jinak, než tomu bylo na Slovensku. Zde byly vydány tvrdší tresty za pomoc odboji a muselo se počítat s tím, že do oblasti pohraničí přesunuli fašisti, ale získali své lidi. Podle informací, které donesli poslední uprchlíci tomu tak i bylo, jen bylo třeba zjistit osoby, o které se jednalo. Nebylo to tak jednoduchá záležitost. Zda víš, o koho jde? Nevíš, s kým mluvíš, jak tento člověk smýšlí, kdo se přetvařuje a ví toho druhého oklamat. Neměli jsme zkušenosti a ani nikdo na to nebyl školen, nikdo nebyl diplomatem a psychologem, tomuto se každý jen učil, žil na chybách, které v takovém prostředí a za takových podmínek se obyčejně platilo žal i životy. (slova Ušiaka).

Oddíl postupoval "husím pochodem" k hraniční čáře, aby kolmo prorazil linii. Vpředu postupovala rozvědka předsunutá napojená na čelo oddílu (1.četa pod velením Janka Kolodžeje). Oddíl byl z boku asi 50 m zleva i zprava zajišťován družstvem rozvědky, aby z boku nebyl tento případně napaden nepřítelem. Nedalo se spoléhat, zda se Němci nepřipravili na přesun oddílu, neboť podle hlášení rozvědek Němci zesílily hlídky na hraniční čáře až v počtu čety.

Oddíl na hraniční čáře u hraničního kameni zastavil. Rozvědce zajistila prostor vysláním hlídek do okolí. Oddíl na pokyn velitele Učiaka nastoupil do kruhu. Někteří mládenci - byli čtyři jako kdyby se byli shodli dva Češi a dva Slováci, jedním z nich byl Čuriak ze Žiliny, a společnými silami se snažili kámen vyvalit, jako by chtěli tímto momentem zrušit nenáviděnou hranici fašisty vytvořenou v r. 1938, aby rozdělili naše národy a tak rozbili Československou republiku. Na to připravili asi 5 m dlouhou dřevěnou tyč, na kterou byla uvázána a slavnostně vztyčena československá státní vlajka, za stání v pozoru celého oddílu. Stáli rameno u ramene, muži i ženy, Slovák, Čech, Rus jako jednolitý celek, očima upřenýma na zvedající se vlajku vlající v nočním větříku nad hlavami, zazpívali čsl. státní hymnu. Po vztyčení vlajky, po chvilce ticha, se ujal slova velitel oddílu Janko Ušiak. Vyzdvihl význam tohoto historického momentu, který se zapíše do dějin boje proti fašismu jako mezník činnosti našeho oddílu při plnění bojového poslání. Vztyčená vlajka, kterou opatroval partyzán Stando Panák omotanou na těle a někdy v batohu, byla vlajka, kterou jsme našli schovanou v Rajci nad Rajčankou za kasou v službě HG.

Po tomto dojímavém a slavnostním aktu pokračoval oddíl hlouběji na území Moravy, do doliny Podťaté. Se začátkem svítání se umísťovali jednotlivé skupiny do domků po pravé straně doliny pod lesem.

Přesunu předcházela rozvědná činnost vedené velitelem rozvědky Valaštiakem a z krmelce v horách, po zanechání zálohy v tomto, prošel Valaštiak zajišťovaný partyzánem Kozou i Molem do přilehlých domů, kde je informovali tamní chalupníci o situaci v údolí.

 

Oddíl byl tedy do rána ubytován, provedeno bylo zajištění odříznutí strážemi rozestavenými kolem táboře ve skrytu. Po krátké přestávce než se usadila i hospodářská skupina, odešla tato do prvních domů v údolí, aby obstarala zásoby na jídlo pro oddíl. Mezi těmito domy se srazila hlídka s tříčlennou pohraniční hlídkou německé pohraniční policie, která měla se sobou psa. Nastala přestřelka. Po prvních výstřelech byl v celém táboře vyhlášen poplach a jednotliví velitelé rozmístili své mužstvo na pozice domluvené před ubytováním na štábu. Hospodářská skupina Masarykova se vracela ve skrytu do tábora. Ostatní mužstvo bylo připraveno k boji. Střelba přestala. Němci se stáhli za první domy a zapálili stodolu Podešvovu. Podle úsudku na štábe byla stodola zapáleně proto, že se Němci nemohli dostat k jinému spojovacímu prostředku, aby si přivolali pomoc. Po zapálení se Němci stáhli a nebylo jejich vidět. Hlídky zajistily vstup do údolí umístěním sovětského kulometu "Dechtar" nad potok pravé strany údolí. Schwartzlos úderné čety velitel Budaj zajišťoval celou šířku doliny z její čelní strany. Štábní četa Ušiak, Murzin, Valaštiak, Turský obsadili stranu doliny při božích mukách nad zahradou Pitscha. Němci nenechali na sebe dlouho čekat. Polo slyčet nákladní auto. Posátka kulometu nad potokem dávala znamení, že se blíží kolona dvou nákladních vozů a motocykl. Náčelník štábu nařídil připravit PTR (protitankovou pušku = protitankovoje oružie). Mezi prvními domy se objevil motocykl Zündap s posádkou. Němci přicházeli, aniž by čekali odpor. Měli asi za to, že se partyzáni stáhli po přestřelce do hor na Slovenskou stranu. Ještě před příchodem Němců byl dán pokyn "nestřílet, jen na znamení". Když vyjeli i nákladní automobily ze zatáčky mezi domy začala palba ze strany partyzánů. Při tomto překvapení nastal mezi Němci zmatek. Rozprchli se, kde se dalo. Situace byla taková, že partyzáni nad potokem zahájili palbu. Opačná strany při boží muce vyčkávala. Němci byli tou palbou přesvědčeni, že partyzáni jsou proti nim. Na povel velitele Ušiaka začala palbu druhá strana do zahrady Pitscha. Kde se Němci utekli před palbou kulometu nad potokem. V řadách Němců nastal zmatek. Nevěděli, kam se skrýt. Naskákali do domů a kde se dalo. Nejodvážněji si počínal partyzán Koza, který se dostal do zahrady a skoro ztečí by byl vešel do boje, kdyby se Němci nebyli ustoupili. Vyzýval je německy, že jsou obklíčen, aby se vzdaly. Němci ale osadili do sklepního okna hájenky Pitsche kulomet a začali palbou odřezávat Kozovi cestu. Nato Valaštiak skočil ze břehu do zahrady a palbou z automatu zasypal okno, kde byl německý kulomet, čehož využil Koza a dostal se ze zahrady. Kulomet byl umlčen. Valsštiak hledal možnost úniku. Ne domluvu z Murzinem začala na jeho povel střílet skupina partyzánů a tehdy se Valaštiak pustil během k božím mukám. Kulky svištěly a prosekávaly pláštěnku vlající na zádech Valaštiaka, ale tento doběhl včas ke kamarádům na kopeček, kde se skočil do úkrytu.

Pláštěnku rozstřílenou odhodil jako rozbitou i když on zůstal bez škrábnutí.

Na místě božích muk zůstal velitel Ušiak a Turský, zatímco Valaštiak a asi 10 dalších partyzánů postupovali ve skrytu směrem na Karlovice, obklíčit Němce a napadat je zezadu. Při zaujetí pozice dostali palbu z boku, kde byla německá záloha sestávající ze čtyř pohraničníků a psa. Ti byli překvapeni na otevřeném poli a dostali se do nepříjemné situace. Než stačily se skrýt v lese dostal jeden zásah a asi to byl psovod, neboť se pes vrátil k němu. Skovaní Němci začali z lesa střílet a snažili se trefeného odnést z pole. Padla dávka a další Němec kulhal a i pes se stáhl do lesa.

Obklíčení Němci v údolí, když slyšeli střelbu za zády, začali se stahovat k autům. Když toto zjistil velitel Ušiak dal povel k palbě na auta. Střelec PTR-u vstřelil nejprve do zadního auta do motoru, aby tento nemohl ujet a tak nepustil ostatní vozidla a poté odstřeloval ostatní. Němci odnesli sebou i padlé Když bojová vřava utichla a Němci pěší se stáhli z doliny, postupovali jsme po menších skupinách chráněni střelci do doliny k prověrce bojiště. Zjistilo se, že z civilního obyvatelstva nebyl nikdo raněn, jen Němci měli ztráty. Raněné e mrtvé odvlékli sebou dolů potokem, kde jsme nacházeli jejich zbytky. V nákladním autě byl ale nalezen schovaného civilistu, oblečeného v selském oděvu a byl němí. Zda byl skutečně němí, nebo to byl provokatér je dnes těžko posuzovat. Velitel rozhodl nechat ho odejít. Podivné bylo, že po takové palbě na auto zůstal bez zranění. Skupina pod velením Murzina scházela do zahrady Pitschsa. Vniklo se do domu, neboť tam bylo těžiště obrany Němců při boji.

Pitsch doma nebyl, jen jeho manželka Češka a dcera, dále adjunkt, který tam byl zaměstnán. Adjunkt informoval, že po rannější potyčce volal Pitsch do Karlovic na německou policii, že se v údolí pohybují partyzáni. Po telefonátu, že uprchl dolů do Karlovic. Zabavili jsme zbraně a dobytek pro oddíl a odvedli jej do hor nad dolinou. Později jsme se dozvěděli, že uprchl i pan adjunkt. Když bylo v protektorátu za držení zbraně trest smrti, proč když byli Češi nespolehliví měl adjunkt své i když polovnické zbraně tak jako Pitsch?

Hospodářská skupina se přesunula do údolí k poslednímu domu umístěnému pod horou "Kubán". Tam začala připravovat oběd. Celý oddíl se přeskupil do lesa nad tímto domem. Nějak před obědem napadla dům střelba. Kulky praskaly do dřeva. Tentokrát jím vrátili Němci překvapení. Palba nestala z levé strany lesa. Pravděpodobně měli Němci dobrého průvodce, který je dováděl tak, že obešli i naši stráž. Nastal boj. Oddíl měl rozvitou linii po celé délce lesa od slovenské strany.

Velitelé rozmístění mezi svým mužstvem. Všechno bylo zatím v pořádku. Doběhla ale spojka od vysunuté stráže od Makova s tím, že od Makova nastupuje další jednotka Němců. Věděli jsme, že nás čeká tvrdý boj, protože Němci na nás nastupovali širokým obchvatem, nastupovali na nás několika směry. Po hlášení o nástupu Němců od Makova přemístil se oddíl Janka Kolofžeje do tohoto prostoru a zaujal obranu. Na levém křídle, kde se obrana malým průsekem dotýkala nepřítelem obsazeného lesa byl kulomet, který obsluhoval kulometčík Bohuš Zábojník. Ještě v průběhu boje, aby bojovníkům oddílu nepřekáželi, členové oddílu, kteří neměli zbraně a příslušníci štábní roty pod velením Ondřeje Meleka, byli koridorem mezi Němci odvedeni na Slovensko, do hájenky u Nemčáků. Přemísťováním kulometu se podařilo oddílu držet Němci v odstupu. Po padnutí v boji Zábojníka se podařilo Němcům vniknout do lesa, kde jsme měli obranu. Velitel Ušiak vzal sebou dva kulomety i s obsluhou a asi 5 partyzánů a dva výsadkáře s tím, že jde napadnout Němce z boku. Z jeho strany se ale palba neozvala a potkali jsme se až na slovenské straně. Pod velením Murzina a Valaštiaka se prováděl pomalý ústup tak, aby se setmělo a nastala tma. Třeba zmínit a vyzdvihnout odvahu těch partyzánů, kteří měli pozice blízkosti kotle, kde se před začátkem boje začal vařit guláš, že i při boji přikládali pod oheň. Tlakem Němců na zbytek oddílu, který kladl Němcům odpor a kryl ústup ostatních, zůstal v počtu asi 120 lidí. Na pokyn Murzina zalehnout a nestřílet až ne příkaz, zalehl oddíl tak, že jedno čelo bylo obráceno na stranu k nastupujícím Němcům ve středu s Murzinem a na opačné straně s Valaštiakem.  V případě napadení Němci na kterýkoli bodě tohoto utvořeného kruhu se mělo proti tomuto bodu převést ze soustředěné palba a prorazit s obklíčení. Němci procházeli okolo tohoto kruhu ve vzdálenosti 5-8 m, ale ležící partyzány proti zemi neviděli kdežto partyzáni proti obloze prosvítající přes stromy ano. Nestalo se, že by Němci objevili, co by jen jednoho partyzána. Z jejich rozhovoru při návratu kolem ležících bylo zřejmé, že měli strach jít dál do lesa, neboť se báli, že je na nich nachystaná past.

I pro další potyčky bylo příznačné, že jakmile se setmělo Němec ani za nic na světě do hor nevešel. Po nějaké době, kdy už v lese bylo tiše a bylo jisté, že Němci se vzdálili, oddíl se zvedl a odešel cestou na Slovensko, do slovenských hor., které přitulily bojovníky a kde tito měli kuchyně i postele pod stromy. Partyzáni před odjezdem, neboť se hlásil i hlad vzali kotel z gulášem, z něhož vytekla polévka a zůstalo jen maso a brambory, neboť byl přestřelen, na hůl a na ramena a při cestě na Slovenskou stranu po cestě ukojovali hlad.

Po návratu na slovenskou stranu vrátil se zbytek oddílu ze svítání do hájenky u Nemčáka, kde čekal již připravený teplý pokrm.

 

Bojová akce skončila opravdu s minimální ztrátou. Ukázali jsme Němcům, že jsme odhodláni bojovat a že se nezleknu jejich přesile, že si umíme s nimi poradit. Vždyť oni bojovali ze strachu, a ne z odhodláním osvobodit svůj národ tak jak jsme byli odhodláni bojovat mi. Mi jsme byli doma a oni vetřelci!

Tento boj byl tvrdou prověrkou zdatnosti a odhodlání každého příslušníka oddílu. Těmto se ale dalo fašistům na vědomí, že naše je dostat se na Moravu. Museli jsme počítat s tím, že budou připraveni k tomu, aby nám v tomto našem snažení zabránili. Museli jsme přistupovat k řešení rychlého přesunu za záda Němcům. Bylo třeba provést průzkum nepřítelova tylu. Už podle předchozích zpráv rozvědky, které prováděl Valaštiak a jiní uprchlíci bylo jasné, že do potyčky v Podťatém nebylo známo žádné větší seskupování německých jednotek. Ovšem, po tomto boji mohly nastat komplikace. Proto byl za tímto účelem vyslán znovu do prostoru Karlovic Valaštiak ještě z jedním partyzánem z Moravy, aby zjistili možnost přechodu. Zjištěno bylo, že kanál kudy lze bezpečně projít směrem na Bečvy je vedle Šimčáka, dolní hájovně přes trat, kde je třeba větší opatrnost, přes silnici a potokem vedle pily a tam na kopec Soláň. Hlášení toto bylo sděleno jen Ušiakovi a Murzinovi, neboť se oddíl podle rozhodnutí štábu měl přesunout po částech a ne najednou, nakolik mobilnost tak velké skupiny je pomalá a nepraktická.

Pro oklamání nepřítele a pro opětný pokus se vybral prostor vedle Makova. Přesunem k večeři se oddíl přesunul do těchto oblastí čekal na přítmí. Rozdělené skupiny v krytu lesa odpočíval a rozvědná skupiny vyslané do předu k prozkoumání terénu nerazily na německou pohraniční stráž již v zesíleném počtu. Boj nenavázali, jen se stáhli. Němci ale nastupovali v rojnici a tak se už první četa Janka Kolodžeje dostala do ohně. Rychlým přesunem se podařilo vyhnout Němcům, tak že ztratili stopu po Kolodžejově skupině, ale narazili na štábní četu a na předsunutou skupinu rozvědky. Mišo Dupkala, výsadkář, zjistil, že je odříznut od oddílu, ale zjistil, že jediná možnost úniku je přes hluboký výmol. Řešil tedy tuto cestu a bez ohledu co bude, skočil do jámy a dolů směrem ústupu. Němci skočili za ním, stříleli, ale nedostali ho. Štábní četa pod velením Valaštiaka ustupovala asi paralelně Kolodžejem. V rotě byla radiostanice, Valaštiak vědomi si nutnosti záchrany radiostanice, přidělil jí na ochranu ozbrojené partyzány, mezi nimiž byl i znalí kraje Motošický ze Štiavníku přímo radisty pod velením Kolomackého a sám seskupil kolem sebe asi 8 partyzánou, mezi nimi i Josef Vávra-Stařík, aby čelili přímému útoku na radisty. Při jednom zalehnutí a krytí přesunu radistů, když už bylo slyšet Němce, vyskočil Josef Vávra-Stařík a zády k Němcům točil puškou proti nám. Vypadalo by to, co zbláznil. Tehdy Valašťiák mu podkopl nohy a stáhl do krytu. V návalu odpovědnosti nebylo kdy příčinu počínání Vávru-Staříka rozebírat.

Oddíl se stáhl zpět na Slovenskou stranu Štiavnika. Hájenka Nemčáka jako pečlivá mít poskytla ochranu a útulek unaveným tělům partyzánů. Po návratu, z obav, že Němci mohou nastoupit proti oddílu do obce Štiavnik, byla rozvědkou postavena hlídka u Jána Šútorka v pokoji, aby oddíl nebyl překvapen.

Po zotavení se přesunul oddíl ke katastru obce Papradno nad Šamajovy salaše. Bylo to po návratu od hranice, kde se kontrolovaly přesuny hlídek.

Bylo to asi koncem září, kdy jsme se sešli na sedle na vzpomínám Šamajovy bače a mluvili jsme o oddílu. Přítomný byl Janko Ušiak, Murzin, Valaštiak, Turský, Emil Koch a ještě dva partyzáni z Moravy. Byl to Koza a Molo a jeden neznámým jménem partyzán z Moravy. Janko Ušiak nadnesl debatu na to, že každý oddíl působící ať už v povstání na Slovensku a nebo v Sovětském svazu měl své jméno a že by i náš oddíl měl mít své. Padaly různé návrhy pojmenování. Tento právě partyzán, jehož jméno není známo (hubenější, blonďatý kluk, asi 175 cm, oblečený měl dlouhý tmavě šedý kabát a placatou čepici, ozbrojený byl puškou, dělal dojem učitele, nebo pracovníka v osvětě) navrhl, že jméno oddílu by mělo být „Žižka“. Po různých úvahách a názorů všech přítomných, uzavřel název oddílu Emil Koch s tím, že ať se jmenuje oddíl "Jan Žižka z Trocnova", neboť oddíly Jana Žižky jsou už dva. Jeden, že vede kpt. Molo a druhý, že už také existuje. Nato Murzin a také Ušiák (navzájem se doplňující), že ano jméno tak slavného bojovníka českého národa jako je Žižka, který také vedl český lid do boje proti nadvládě germánské a poslání oddílu a jeho proniknutí na teritoriu porobeného českého národa má mnoho společného co do bojového poslání, bude oddíl nést jméno Jan Žižka z Trocnova právem. Toto pojmenování oddílu se stalo asi 20. nebo 21. září 1944 nad salaší Šamajoviče na sedle od Štiavnika (nad 21,00 hod) nad Papradnajskými Jamami. Od této doby se oddíl jmenoval Jana Žižky z Trocnova.

Jednoho dne po návratu rozvědky z Moravy, přišlo oznámení z obce, že i místní pošťák Podolan Karel měl prsty v tom, že mlynář Denielčík telefonoval pro Němce, že se partyzáni nachází v obci. Stráž ho dovedla na štáb a čekal na výslech na štábu. Po odevzdání hlášení rozvědky z Moravy, byl jmenovaný předveden do štábu a bylo mu předloženo obvinění. Tvrdil, že obvinění je nepravdivé, že on jako poštmistr, který je určen k tomu, aby obsluhoval poštu a také telefonické rozhovory nemohl vědět, že Danielčík chce telefonovat na německé velitelství udání o tom, že v obci se nacházejí partyzáni. Na posudek o osobě Podolana si Ušiak a Murzin předvolali hajného Nemčaka a ptali se na jmenovaného a na názor hájního na celý případ. V tomto případě, jakož i pozdějším šetřením se prokázalo, že to bylo osobní vyřizování účtů mezi Podolanem a jedním občanem z dolního konce (jméno neznámé, možná je v Murzinových záznamech) Štiavnika.

Začátkem září, kdy se oddíl usadil v hájence u Němčíka v poledních hodinách, dovede předsunutá hlídka do štábu hájenky kominíka. Byl to mladý chlapec, cca 17-18 letý, v kompletním kominickém ustrojení, vybavený nářadím a také návštěvní knihou. Nejprve se mělo zato, že se jedná o místního kominíka, nebo zbloudilce. Prvně ho bylo třeba uklidnit, neboť na tak mladého člověka dojem, když se ocitl mezi tolika ozbrojenými muži a ženami zapůsobil dost skličující. Po štamprli, kterou mu podal Miško Masaryk, se kominík vzpamatoval a byl na příkaz velitele předveden do štábu. Na dotaz, proč přišel sem, jako k partyzánům odpověděl, že chce bojovat proti Němcům. Řekl to tak rozhodně, že nebylo pochyb o tom, že to myslí upřímně. Po tomto pohovoru, kde byl ještě dotázán, zda se nebojí, odpověděl, že ne. Byl dán do péče šéfkuchaře Tona z Rajce, kde dostal najíst a seznamoval se s partyzány. Obzvlášť mu bylo milé, že se sešel ze známými buď od nich, nebo ze sousedních obcí. Štáb svolal poradu (Ušiak, Turský, Valašťiák, Melek, Pavka, Kočelja, Rževij), kde se uvažovalo o tom, jak využít kominíka pro odboj. Jestli se měl použít pro tuto činnost jako kominík, muselo se to stát bez průtahů. Za prvé, aby dolů v Karlovicích, odkud přišel, nepřišli na to, že uprchl k partyzánům a za druhé, aby nikdo neměl času na to, informovat na moravskou stranu o jeho přítomnosti v oddíle.

Štáb rozhodl: Jestli se kominík půjde položit nálož do budovy Karlovické školy, kde se ubytovaly všechny stažené jednotky "Grenzpolizei, SCHUPO a gestapa", tak se akce provede. Bylo výhodné právě to, že do školy ještě vymetat komíny se nedostal, ale přestal několik domů před školou.

Byl pozván do štábu a tam byl dotázán, zda by šel zpátky do Karlovic vymetat komíny a při této příležitosti položit nálož pod budovu. Souhlasil i po upozornění Murzina na nebezpečnost situace a na risiko, které ho čeká. Potom byl dotazován na to, jak vypadá škola uvnitř, kde je co rozmístěno. Obzvlášť se věnovala pozornost suterénu školy. Pokud nálož má být účinná, musela by být umístěna co nejlépe. Kominík upozornil, že dole ve sklepních prostorách je umístěna komínová šachta. Byl šefminérem Pavkem-Ržavim a Michalikem, jako minéry oddílu (velitelé skupin minérů) poučen a chráněn tak, aby nikdo se nedozvěděl od něj, ani od nikoho jiného o připravované akci. Poučili ho o zapálení bickfordovy šňůry a uložení nálože. Délka šňůry byla přepočítána tak, aby do exploze nastal dostatek času se vzdálit do bezpečí. Za blůzu mu nasypali TRITOL, také do zahrnutých nohavic. Množství museli upravit tak, aby byla exploze účelná a aby nebylo znát umístění nálože v oblečení. Takto připraveného kominíka pod dohledem minerů v doprovodu spolehlivých partyzánou Kozy, Mola, Tkáče, Fera a jiných určených k tomu, aby kryli jeho ústup a zajistit návrat odhodlaného partyzána, kominíka Františka Tomka, kominického učně z Velkých karlovicspět do oddílu (28.9.1944 v 18:30 hodin).

Dodané zprávy rozvědkami i od obyvatelstva byly různé. Jedno je jisté, škola byla demolována a proto, že sousední posádky a gestapo uzavřelo prostor školy, nemohlo se obyvatelstvo dozvědět o obětech, které byly při destrukci. Jedno je jisté, že taková destrukce při obsazení budovy musela mít i oběti, neboť fašisté své porážky nikdy nepřiznávali a když, tak velmi zkresleně. Podle jiných zpráv bylo ve škole několik mrtvých a větší počet raněných.

Po provedené akci nastala u Tomka nervový šok. Začal se třást a musel být lékařem Letipovem ošetřen. Naštěstí tato krize netrvala dlouho a nenechala na něm žádné následky.  Tomek byl velitelem oddílu navržen na vyznamenání válečným křížem a medailí za odvahu.

Po této akci Tomek svlékl kominické šaty a byl začleněn do štábní čety. Musel být pod ochranou, neboť počítalo se s tím, že se přijde na to, že Karlovickou školu vyhodil do vzduchu komník. Tento předpoklad se ukázal správný, neboť Němci skutečně zahájili pohon na kominíky.

Ilegální pracovníci od Horní Bečvy e přilehlých oblastí, kteří už měli kontakty s oddílem navázané, přicházeli častěji po zabezpečených kanálech na hájenku k Nemčákům ke štábu oddílu.

Po nezdařených hromadných přechodech oddílu přes hranice, rozhodl se sám Murzin, že provede přechod hranice se zvláštní skupinou a zabezpečí bázi (prostor) pro celý oddíl na území Moravy.

Velitel Ušiak nechtěl s tímto souhlasit, ale rozhodnutí Murzina vědomého si příkazu hlavního velení partyzánského štábu v Kyjevě, prosadil své rozhodnutí. Dne 28-29. září tento přechod, za pomoci ilegálních pracovníků, po předem prověřených bodech velitelem rozvědky Valaštiakom, přešel se skupinou moravskoslovenské hranice až na Kněhyni, kde tamní ilegální pracovníci se postarali o zabezpečení skupiny na Moravské půdě.

Ušiak se svojí skupinou sestávající ze zbytku oddílu, radiostanice, úderné čety, politruka RA Stěpanova, několik velitelů, poslali politického komisaře Turského, za doprovodu Františka Nemčáka do Bytče, kde měli navázat kontakt a tam umístěnou jednotkou vlasovců a přivést jí na Štiavnické vrchy i se zbraněmi. Bylo to velmi riskantní poslání. Mimo to měl Nemčák za úkol roznést letáky.

Po odchodu Murzina na Moravu se vrátil z rozvědky Valaštiak a upozornil velitele na zvýšený pohyb německých složek na Karlovické straně. Hlášení bylo získáno od místního obyvatelstva, hlavně od hajného v údolí mezi Kněhyní a Solání na Moravské straně. Navrhoval veliteli, aby se neprodleně dali na pochod, aby se takto dostali za záda eventuálnímu přepadu. Kanál přechodu byl bezpečný a mohl se přechod do rána uskutečnit. Takto by se celý oddíl dostal do bezpečí na Moravskou stranu. Velitel ale čekal důležité zprávy od Dvořáka a Beloňové z Ostravska.

Velitel Ušiak nadchnut hlášením Dvořáka zařadil tohoto do štábu oddílu. Druhý den 2. října dopoledne byl oddíl rozložen na Čiernom u Húdku, když hlásila hlídka přesun Němců v blízkosti oddílu. Byl vyhlášen tichý poplach a oddíl odešel do porostu k Nemčákově hájence. Byli rozmístěny strážní skupiny vyzbrojené kulomety. Při tomto rozmisťovaní se Dvořák vměšoval do kompetence Valaštiaka nesmyslnými radami. Velitel čety Kolodžej, kterému toto šlo na nervy, ho automatem zahnal. Valaštiak požádal Ušiaka, aby Dvořáka nepustil od sebe. Tento se ale po nějakém čase od velitele vzdálil , když stráž od doliny dávala na vědomí, pohyb Němců v blízkosti oddílu a měl na hlavě uvázaný bílý šátek tak, jak by mu neměly padat vlasy do očí. Na to už Valaštiak a i desátník Němec odjistili automaty a zahnali Dvořáka do krytu. Po uklidnění situace, když se Němci vzdálili, byl velitel upozorněn na chování Dvořáka po dobu nebezpečí v době pohotovosti oddílu.

Po uklidnění situace se oddíl stáhl zpět do budov v okolí k Hudkovi na Široké, kde po zabezpečení na noc nastalo ticho.

V důsledku toho, že fašistická vojska se stále častěji ukazovaly v přilehlých obcích, ustaly přepadové akce ze strany partyzánů. Dne 10. října 1944 vpadly německé protipartyzánské jednotky do obce Štiavnika. V pekárně Frola zajali partyzány, který pomáhal při pečení chleba. Ještě pro tímto propadem Josef Nemčák na povozu vezl chléb z této pekárny a salám. Také i jiný proviant. Doprovázela ho partyzánka Olga, která dělala doprovod. Slyšeli, že v Baruši padl výstřel. Nemčák nechal Olgu při transportu proviantu a sám šel zjistit původ výstřelu. Neuviděl nic, protože bylo už šero.

11. října 1944 Němci den před tým zajatého partyzánu (z Papradna) zbitého povázaného na rukou vedli do hor. Měl je zřejmě vést do ležení partyzánů. Převáděli ho tak, že vojáci procházeli od Štiavníka šli horami. Velitel Němců se zajatcem přecházeli mezi domy. Kolem nich přecházela dívka ze stáje. Kde dojila krávu a nesla mléko. Líto jí bylo tohoto zajatého partyzána a proto se ptala velitele co mu může dát napít. Řekl, že on to nesmí vidět. Dala mu napít. Tento mezi pitím jí řekl, že jdou Němci na partyzány. Holka Baránková Štefina toto utíkala domů říct. Její otec Baránek Štefan se vypravil ihned do hor, vzal sebou sekeru. Celá tato rodina Baránka byla jedna z těch rodin, které podporovaly partyzány. Otec rodiny Baránů, legionář a komunisty, věděl co je jeho povinnost. Ochotný obětovat i život na záchranu partyzánů v horách Štiavnika. Nakonec se rozhodlo jinak. Chlap pohybující se v hoře v tak pohnuté chvíle byl velmi podezřelý, proto se ženy rozhodly, že toto poslání provede žena. Na tuto akci se odebrala Josefina Pecníková, sousedka Baránskovců, vzala plachetku a srp a vzala se do hory, jako na trávu. To-to bylo šťastné řečení. Utíkala zpod Suchého nahoře Kamenným na Široké kde byla zastavena stráží, která ji poslala v doprovodu spojky ke štábu nakolik chtěla mluvit s velitelem. Strážný s jmenovanou ženou narazil na pochůzce konajícího zástupce náčelníka štábu Valaštiska, kterému Pecníková řekla, že o co se jedná. Tento ihned doprovodil Pecníkovou k veliteli Ušiakovi, kterému opětovala hlášení o postupující vojenských útvarů německých na partyzány. Po poděkování za informaci byla tato obětavá žena vyprovozena mezi stráže a pobrala se domů.

Pohyby Němců po protějším břehu bylo jasně vidět. Zajatý partyzán je vedl asi úmyslně tak, aby je bylo vidět, aby se partyzáni stačili vyhnout Němcům. Velitel nařídil nástup k přesunu. Oddíl v menších skupinkách se přesunul do blízkého lesa, ze kterého byl ve skrytu zajištěn přechod hlouběji do hor. Po přeskupení partyzánů v lesíku a zabezpečení okruhu nařídil velitel tichost, aby se jakýmkoli hlukem neupoutalo pozornost Němců. V tedy se ale stala nemilá věc. Lékař Latipov si nabíjel pistoli a vyšla mu rána. Byl to strašně tragický okamžik. Bylo prozrazeno ležení tábora. Proto velitel a zástupce Valaštiak spolu s rotním Melekem, který byl v oddíle pro úkoly se zvláštním posláním, řešili okamžitý přesun dál od místa, kde vyšel výstřel. Oddíl se přesunul cestou, která vedla přes „Dolinu“ od Papradského katastru k Nemčákově hájence. Ještě před příchodem na zahradu hájenky nechal velitel Ušiak zastavit oddíl a vyzval všechny, aby vystoupili ti, kteří se bojí dalších událostí a ti, kteří nemají zbraně. Vstoupili. Nato vyzval velitel ty, zda chtějí zůstat u oddílu, aby si vzali zbraně od těch, jestli nechtějí jít s oddílem. Potom dal volno těm, co nemínili dále jít. Ostatní partyzáni pokračovali směrem na kopec Kyčerka a hranici na Harvancové. Procházelo se vedla plotu Nemčákové zahrady. Tento i se synem Josefem vyšel za partyzány a ptal se co se děje. Neboť na nejedné tváři mohl číst napětí a spěch. Oddíl se přesunul na zmíněný kopec až ke staré jedli, když už ze spodu od potůčku bylo slyšet hulákání Němců a střelbu soustředěnou do stráně. Nastala oboustranná krátká přestřelka. Byli raněni dva partyzáni, jeden ruský partyzán dostal škrábnutí střelou po čele. Ošetřovatelky Raková a ještě jedna poskytovala ihned pomoc. Nedalo se zastavit na místě, bylo třeba ustoupit na hřeben, odkud podle našeho předpokladu jsme mohli přejít do dolin a tak se ztratit pronásledovatelem. Ovšem situace vypadala jinak. Ustupovali jsme na kopec pod stálou palbou. Střely dum-dum vybuchovaly při nárazech na stromy. Ještě dnes tito němí svědci stojí na místě z jizvami.

Vyřazení partyzáni bez zbraně prchali dolů potokem ve snaze dostat se za cestu na protilehlé stráně a tak ujít pronásledovatelům. Málo kterému se to podařilo, protože utíkali rovnou do rukou Němcům. Mnozí padli či dostali se do zajetí.

Situace byla na pováženou. Do řady mladých se dostavovala panika. Valašťiak se jednu dobu před hřebenem dostal do blízkosti radiostanice spolu s Melekem. Ostatní výsadkáři se snažili udržet své skupiny pohromadě. Než začaly padat do prostoru miny, ještě se to jako tak dařilo. Potom však se stala situace neudržitelnou. Nalevo od směru ústupu na hřebeni bylo slyšet ženský výkřik. Střelba s kulometů, automatů, minometů se mísila s křikem a praskotem porostu. Valaštiak zvedl lehký kulomet pohozený a pustil dávku na zahradu Nemčákovu, kde pobíhali Němci. Nebylo více nábojů, jen jeden zásobník. Nakolik mu začala palba za zády, musel se vzdát dalšího úmyslu pomoct rodině Nemčáka a odebral se ve kryjící se za ostatními. Dohnal skupinu asi 40 partyzánů, které byl i politruk RA Stepanov. Skupina ukrytá v podrostu se držela dosud ticho, dokud Němci nespustili dávky se samopalů nebo kulometů. Jakmile začala palba se dávali někteří na útěk a toto zachvátilo i ostatní. Po několika upozornění zůstal na místě a neprozradit se pohybem se rozhlédl Valaštiak o čem informoval i Stepanova (partyzáni, pokud viděli s sebou oba, tak se dávali se na útěk), Valašťiak skočil do podřepu a zůstal na místě připraven bránit dvěma pistolemi v ústupu. Za zády zůstalo ticho, z vedlejší doliny a po hřebeni se ozývaly dávky kulometů. Miny padali a hlína zasípala hlavy. Bylo nebezpečí, že bude někdo zasažen a že výkřikem nebo sténáním upozorní Němce na ukryté. Jedno se Valaštiakovi podařilo. Přinutil skupinu zůstat na místě, a tak neupozornit na sebe. Němci se pohybovali v blízkosti Valaštiakova úkryt. Podle kroků a hovorů je bylo možné identifikovat, jen pro hustý porost nemohli ani Němci schované vidět ani on je. Z doliny, kde byla Nemčákova hájenka stoupala oblaka kouře k tmavnoucí obloze, kotouče jisker valily se nad dolinou a praskot hořícího dřeva se ozýval po okolních horách. Palba ustávala, nastávalo zlověstné ticho, které unavovalo, jako vždy po vypětí. Co se stalo s rodinou hajného Nemčáka? Zda jsou ještě živí?

Bez pohnutí čekal do tmy. Záře nad hájenkou pomalu bledla. Za chrástem nastal podezřelý šum. Začal se tichý hovor a pomalý krok postav. Na signál, který znal skoro každý člen oddílu (byl to speciálně jen Valaštiaka, tento zapískal mezi zuby zpěv večerního ptáka) se skupinka zarazila a šeptem volali "Martin", neboť Valaštiak byl pod tímto jménem znám u oddílu. Takto se celá asi 40členná skupina zachránila a neopustila bojiště, neboť jak se ukázalo, mnozí byli dolů v údolí postřílení a zajetí. Oddíl byl rozprášen a jen malé skupiny se udržely pohromadě. Jednou a asi největší byla právě naše.

Skupina po důkladném zajištění postupovala na hřeben, aby se po něm podle úmluvy mezi Valaštiakem a Stěpanovem měla dostat na Moravu, kde se předpokládal klid od pronásledování. Když nebyl žádný pohyb v okolí a Němci se stáhli do údolí, skupina nahlédla do údolí k hájenka. Tam stál jen rozpálený komín jako vykřičník, jako krvavý hrozící prst vztyčený k obloze.

Skupině se pobrala pod úrovní horizontu ještě před padnutím rosy (aby stopy v případě použití psů byly zahlazeny) směrem k moravským hranicím. Předsunutá rozvědka narazila (zjistila) před námi osoby ve vojenských uniformách v počtu tři! Po patřičných opatřeních jsme se přiblížily z více stran k jejich skrýši. Jaké bylo milé naše střetnutí, byli to Melek, radistka Sačka a Voloďka nás vítali s otevřenou náručí.

Společně pak tento oddíl postupoval směrem k moravským hranicím.

V hájence u Nemčáka při propadu se událo následující: Po přechodu oddílu kolem zahrady Nemčáka hned za zády partyzánů se vyrojili Němci ze všech stran kolem hájenky. Jedna skupina se pustila za partyzány a hájenku obstoupili Němci. Nemčákova rodině, každý jiným oknem nahlédli z oken hájenky. Na toto zahájili Němci palbu na hájenku. Sklo v kredenci řinčelo, sypalo se sklo a všichni se kryli do kouta vedle sporáku, kde byla cihlová stěna lehnutím na zem, aby je nezasáhly německé střely. Když rozstříleli všechna okna vpadli do hájenky. Vyhnali všechny ze zdviženými rukami ven před dům. Jedni hlídali zajetou rodinu Nemčáka a druzí rabovali co cennější věci v domě. Museli být dobře informováni o tom, kde se v domě nacházejí cennosti. Když už byli přesvědčeni o tom, že už v domě nic není a že čas kápí, zapálili hájenku. Domácím nedovolili nic vzít Josefínu, když chtěli vzít nějaké věci za vlasy vyvlekli z domu a Anně, když si chtěla vzít osobní doklady, říkali, že je potřebovat nebude, že stejně budou zastřeleni. Nato byli odvedeni dolů na cestu, kde byly postaveny minomety a nákladní autě, kde rodinu Nemčákovu vysadili a odvedli do budovy školy na dolním konci Štiavnika, kde byli ubytováni a do jedné místnosti zavřeli Nemčáky. Hajného Nemčáka a jeho syna Josefa odvezli do vězení do Považské Bystrice, které bylo umístěno ve sklepích, kde jich bylo už natěsněno mnoho. V tomto bunkry jich bylo tolik, že neměli dost vzduchu a byli by se udusili. Tam se setkali i partyzánem, pomocníkem kuchaře Tona Bednárem.

Nebít odvážného ilegálního pracovníka Zimku z Povážsko Bystrické zbrojovky a jeho styků z vlivnými osobami (Němci fetovali a potřebovali léčiva pro toto od ošetřovatele Zimku) byli by Němci Nemčákovi popravili. Ostatní příslušníci rodiny nakolik to byly ženy, velitel Němců, který mluvil česky, pustil.

Ani Fero Nemčák, který byl vyslán spolu s Turským na akci, tomuto právě ušel v době, kdy hořela hájenka. Obyvatelé Štiavnika ho upozornili, že rodina je zatčená a hájenka zničená. Schovával se pokud se dalo, dokud se situace neuklidnila, neboť on by nebyl tak hladce obešel.

Po přechodu a spojení se radistou se skupinou vedenou Valaštiakem, pohnul se zbytek této skupiny k moravské hranici. Po přechodu přes hranici zůstala skupina v lesíku u turistické noclehárny, kde bydlí dva bratři a její maminka a kde přecházející partyzáni a uprchlíci přespávali. Valašťiak, Melek a Rendl přišli opatrně k domu a vyvolali ven jednoho ze synů. Když zjistili, že je všechno v pořádku, vešli do domu radisté ​​a Valaštiak, Stěpanov, Melek. Ostatní mužstvo bylo ubytováno v přilehlých budovách u souseda. Valašťiak vydal instrukce:

nekouřit, nezacházet se zbraní, nevycházet. Stravu nosit maskovanou v hrncích jako pro dobytek tak, aby nikdo nezpozoroval cizí lidi v obydlích. Pak první starostí bylo navázat spojení s Kyjevem a nahlásit stav. Radiostanice byla, ale dynamo se v boji nad Štiavníkem ztratilo a baterie, které nám poskytly domácí nestačily na to, aby se navázalo spojení se zahraničím. Kódy a vlnovou délku jiných oddílů, které by byly informovaly Kyjev jsme neznali. Zůstala tedy skupině i cestou éteru odříznuta od pomoci.

Německé hlídky chodily po hřebenu. Dokonce jedna i ze psem, ale nechytila ​​stopu této skupiny. Po setmění nastoupili odpočatí členové skupiny do typického partyzánského zástupu a pod vedením jednoho z bratrů z tohoto domu se oddíl pohnul hlouběji na území Moravy. Přešel trať, cestu přes potok a až za pilu v Karlovicích pod vrcholem Soláň, aby se tím skupina spojila s Murzinovou skupinou.

Protože dostal Valaštiak úkol ještě před německým obchvatem u hájence, odevzdal velení Melekovi a sám spolu s Rendlem odešel do oblasti Rožnova, kde se měl sejít se zástupcem ilegálních pracovníků Rožnova a Vsetínské zbrojovky. Skupina vedené Melekem se do rána spojila s Murzinovou.

 

O osudu ostatních členů oddílu nikdo nic nevěděl. V den vypálení hájenky bylo slyšet na slovenské straně v horách střelbu a detonace min a granátů. Bylo z toho zřejmé, že na Slovensku v horách Štiavnika pokračuje pročesávání. Celkový počet se také nedalo zjistit. Tato čistka trvala až do druhého dne do večeře. Mnozí soudruzi padli, a nebo byli zajatí. Ani jeden výsadkář se nedostal do rukou Němců, ani živí ani mrtvý.

Mnozí z těchto soudruh se zachránili s navázanými spojeními a když se jím nepodařilo najít oddíl Murzina, tek hledali své místo v odboji u jiných oddílů. Tak např. Miško Dupkala, výsadkář, operoval u Oddílu "RODINA", oddíl Saveljev v okolí obce Divina na Kysucích. Ani jeden výsadkář nezůstal, aniž by po rozbití nad Štiavníkem dezertoval z linie odboje.

Fašistické jednotka se snažila zabránit vstupu partyzánským jednotkám na Moravu. Nepodařilo se jím znemožnit toto předsevzetí odhodlaných bojovníkem za svobodu. Probili se na Moravu pomoci porobenému českému národu vymanit se zpod jařma fašizmu i za cenu obětí, kteří soudruhové a soudružky padli a poutali na sebe nepřítele, alespoň někteří se přičinili splnění příkazu velení hlavního partyzánského hnutí v Kyjevě a vedení KSČ, které tehdy sídlilo v Moskvě.

 

Díky této cestě všem obyvatelům Štiavnika, Papradna, ilegálním pracovníkům Považské Bystrice ze zbrojovky, Plevníku, Bytče a ostatních obcí za pomoc a lásku ke všem odbojovým pracovníkům, kteří procházeli jejich katastry a jakkoliv mohli tak splnit svou vlasteneckou povinnost podle svých možností a schopností. Ti, kdo stáli stranou a stavěli se nepřátelsky k odboji, ať sami zpytují své svědomí!