Otevřený dopis

Svaz československých spisovatelů

Svaz československých novinářů

P R A H A

Obracím se na Vás tímto otevřeným dopisem, abych protestoval a upozornil na naše bezprávní postavení. V této bezprávní situaci ocitli jsme se uveřejněním Mňačkovy knihy „Smrt si říká Engelchen“.

Z titulu mé funkce likvidačního velitele a prověřovacího komisaře partyzánské skupiny Ploština (součást 1 čsl.part.brigády Jana Žižky) podal jsem na spisovatele s. Mňačka žalobu a to v roce 1961, v měsíci lednu.  Žaloba prošla třemi prokuraturami (Bruntál, Praha, Bratislava) a skončila v koši bratislavské prokuratury. Podle socialistického práva a čsl. ústavy má každý občan ČSSR právo podat žalobu na každého, který jej jakýmkoliv způsobem veřejně napadne, nebo pomluví. S. Mňačko ve své knize „Smrt si říká Engelchen“ používá nepravdivých obvinění a popis způsobu života, který vyvolal odpor u mnoha čtenářů proti členům této skupiny. V důsledku nepravdivě uvedených popisů byl jsem napaden občanem v mé nepřítomnosti, kde mně napadal jako zloděje a spoluviníka na obětech na Ploštině. Podal jsem na něj trestní oznámení – které skončilo někde v Bruntále v koši na VB.

V roce 1962 jsem byl znovu jinou osobou pomlouván a podal jsem znovu trestní oznámení na pachatele hrubých výroků vůči mé osobě. Trestní oznámení jsem podal na zdejší stanici VB, i toto trestní oznámení skončilo v koši. Na štědrý den dne 24.12.1964 jsem byl znovu hrubě napaden a to na pracovišti, kde jsem zaměstnán. Nebudu citovat použitých výrazů, které se ani nehodí opakovat.

V důsledku toho rozhodl jsem senapsat Vám tento otevřený dopis, protože trestní oznámení již nehodlám učinit, aby neskončilo opět v koši. Je až neuvěřitelné, jak veškeré nadřízené orgány odmítají obhájit naší pravdu, včetně takové organizace, jako je ústředí svazu protifašistických bojovníků.

Proti obsahu knihy „Smrt si říká Engelchen“ bylo mnoho protestů, všechny však bezvýsledné. Vzpomenu jen tichou demonstraci asi 20 vdov, která přišla v roce 1962 na pietní oslavu na Ploštinu. Veřejnosti bylo sděleno, že se dostaví spisovatel s. Mňačko, který ale nepřišel. Dostavila se tam však silná jednotka LM, která měla zabránit eventuální demonstraci. Vdovy odešly se svým smutkem i bolem na své samoty v horách, aniž mohly zaprotestovat proti s. Mňačkovi, který svým popisem o okolnostech na pasekách v době okupace urazil všechny tyto ženy.

V únoru 1964 na konferenci SPB v Bruntále protestoval jsem proti podobnému psaní o odboji. Přítomný zástupce SPB v závěrečné řeči přislíbil, že věc bude prošetřena a mimochodem řekl, že oni proti s. Mňačkovi nic nemají, ba dokonce oznámil jak s. Mňačko SPB pomáhá a to tím, že za uveřejněné jeho články v časopise „Hlas revoluce“ nežádá žádný honorář.

Mé ostré kritiky na konferenci si všiml zástupce OV KSČ v Bruntále a volali mě ke konsultaci v měsíci květnu 1954. Když jsem jim vysvětlil situaci uznali, že se musí učinit náprava. Tajemník OV KSČ navrhl konfrontaci se spisovatelem s. Mňačkem, abychom našly cestu, jak zlikvidovat špatný dojem o partyzánech, který vyvolala jeho kniha. Od května 1964 nedostal OV KSČ dosud žádnou odpověď od spisovatele s. Mňačka.

I když přiznávám, že spisovatel má právo hledat své formy a svůj obsah, ať už jakýkoliv, musí odpovídat skutečnosti.

s. Mňačko vyšel z konkrétního místa, kde jsou do dnešního dne žijící svědkové tehdejší doby o níž píše. V popise skutečnosti uchyluje se od pravdy a doslovně lže způsobu boje a života na Ploštině. Neskutečnými a nepravdivými popisy vytvořil pro žijící odbojáře nezávidění hodnou situaci. S. Mňačko o zradě v Lipině píše ……..

„….. partyzány zradil obecní chudý a nuzák,“ Partyzáni za tuto zradu (jeden mrtev na místě, velitel Saša Kotliarov smrtelně zraněn) pověsili skutečného udavače v jeho vesnici na strom. Byl to však sedlák a nákupčí dobytka pro Prispol (velkoobchod s dobytkem). Dnes je v tomto kraji fáma, že uvedený byl nevinně oběšen partyzány, protože zradil jiný a to nějaký obecní chudý.

Otázka viny

V brožované knížce „Nová slovenská literatura“ vydaná v roce 1964 z edice Malé moderní encyklopedie na str. 131 je citován kritický názor Alexandra Matušky na knihu „Smrt si říká Engelchen“.

….. Knihu Smrt si říká Engelchen můžeme pokládat za knihu o vině nebo o pocitu viny. Můžeme ji však atd. …. A to při tom všem, že se tito lidé sotva dostanou do čítanek. ……

V Kulturní tvorbě v měsíci květnu 1964 vytvořena poznámka k vyznamenání spisovatele s. Mňačka, kde píší doslova. „Kniha je zajímavá hlavně tím, že řeší palčivou otázku dneška o vině vypálení Ploštiny. Tuto stať uvedenou v knize o vině či nevině ponechává spisovatel soudr. Mňačko na čtenáři. Jaký závěr o vině vypálené ploštiny si může učinit čtenář bez patřičného literárního vzdělání, když odborní kritikové zdůvodňují stěžejní bod této knihy o vině či nevině? Spisovatel ponechává na vůli čtenářově, aby tak sám rozhodl podle svých vědomostí nebo schopností každého jednotlivého čtenáře.

Je nepochopitelné u komunistického spisovatele, kterému jsou příliš dobře známy příčiny válek a revolucí, že může napsat knihu, která nic jasně a zřetelně nedefinuje. Je samozřejmé, že s takovým to ideologickým názorem nahrává nejnebezpečnější ideologii, tj. politickému maloměšťáctví a národnímu pasivismu. Je pochopitelné, že čtenáři podle svého politického názoru usoudili vinu či nevinu. Touto knihou dal s. Mňačko všem okupačním pasivistům morální podporu, proč nesplnili své národní a politické povinnosti. Na záložce vydané knihy „Smrt si říká Engelchen“  je uvedeno: „Nebyly tyto oběti zbytečné, když o válce bylo již dávno rozhodnuto?“ Tato věta je jako vystřižena ze slovníku okupačních pasivistů. Neznám z historie případ, aby se v literatuře objevil po desítiletí problém, který rozšířila kniha s. Mňačka. Bylo-li o válce dávno rozhodnuto, pak bychom mohli říci, že byly zbytečné oběti i při Slovenském národním povstání, při boji na Dukle, při Pražském povstání a jiných podobných.   

Je opravdu unikátní tato otázka, která zavání kritickou maloměšťáckou intelektuálštinou, bo: jakéhokoliv konkrétního a dialektického rozboru dané situace. Není myslitelné ani politicky zdůvodněné, aby čtenář, který nežil v tomto prostředí bez znalosti znalostí schopnosti taktiky partyzánů v mírové době kriticky posuzoval tuto dobu. Že otázka viny partyzánů se velice dotkla příslušníků této skupiny cituji tyto výroky svých spolupracovníků.

Jeden z partyzánů na Valašsku Z.D.1) na mé pozvání z účastnit se 20. výročí srazu příslušníků brigády Jana Žižky mně prohlásil: „Nikde nepřijedu, ničeho se nezúčastním, protože jsem za dané situace přidal k názoru, že můj okupační odboj byl mým největším životním omylem“.

Příslušnice brigády Světlana2) při našem rozhovoru prohlásila: „Kdybych dopadla Mňačka, tak mu nohou zlámu vaz, protože až mé děti dospějí a budou číst Mňačkovu knihu, budou se domnívat, že jsem v partyzánské skupině dělala kurvu.

Jeden z příslušníků Stalinovy brigády (Slovensko) J.L.3) se kterou jsem za okupace spolupracoval mně prohlásil: „Že jsem šel já do odboje to chápu. Mně bylo 16 let. Ale vy ve vašich letech jste měli mít rozum lepší, protože jste znal jak se národ odvděčuje za takovou práci a překvapuje mně, že po tolika zkušenostech ještě stále věříte a bojujete za věc, kterou národ odsoudil jako banditismus“.

Výše uvedené citované vývody jsou nepatrným zlomkem hořkosti v řadách skutečných protifašistických bojovníků, vyplívající z obsahu knihy „Smrt si říká Engelchen“.

Autobiografičnost autora:

V citované knize „Nová slovenská literatura“ je uvedeno na str. 130 „Voloďa, hlavní postava a jisté míry také postava autobiografická ……

V mladé frontě roku 1961 při románovém vydání knihy „Smrt si říká Engelchen“ byl uveden interview s autorem této knihy. Soudruh Mňačko uvádí, že osoby, události a prostředí jsou pravdivé. Jako likvidační velitel zodpovědně prohlašuji, že je to lež, které se spisovatel s. Mňačko dopustil a tím oklamal statisícovou masu čtenářů, protože v knize jsou uvedeny nepravdy a neskutečnosti. Neexistovala židovka Mara a popis spolupráce s ní je výsměchem konspirační práci odboje.

Je směšností, že se najde v knize pro příští generace autobiografičnost komisaře Volodi, který neexistoval, protože politický komisař byl pouze ve štábu brigády a štábu praporu. Neexistoval případ generálské suity. Fašističtí generálové nebyli tak hloupí, aby přijížděli po silnici, kde je upozorňovaly navěstí „Achtung bandengefáhr“, bez patřičného a silného ozbrojeného doprovodu.

Při popisu výbuchu pancéřové pěsti (skutečnost) popisuje soudr. Mňačko, jako by ve světnici bylo plno partyzánů, kteří byli opilí, hulákali a hráli na harmoniku. Skutečnost je, že jsem tam byl přítomen já, (Nikolaj)-Griško, Alex, Olga a Franta Trčka. Pancéřová pěst nevybuchla celá jako taková, protože hlavice byla vyšroubovaná a k neštěstí došlo vytahováním prospektu uvnitř výmětnice. Taktéž je nesmyslem, že se po tomto neštěstí Nikolaj zastřelil, prý z důvodu pocitu viny.

Citace str. 131

„Komadýr Nikolaj – tvrdý muž, skvělý stratég, jemný psycholog a citlivý člověk si dá vpálit po zranění kulku do hlavy ze strachu před sebou, před omylem, který by mu zatemnil celý osobní život“.

Tento popis je opravdu intelektuálské žonglérství při rozboru duševního stavu komandýra Nikolaje. Skutečnost je taková, že vyšlehl plamen z výmětnice mu úplně spálil tvář a vypálil oči a jediným východiskem z této situace bylo, že se vlastní rukou zastřelil. Jsem přímým účastníkem tohoto pro nás nepříjemného případu.

Největší hloupostí v Mňačkově románu je, že jsme měli tak velkou zásobu munice, že jsme mohli v dostatečném množství vyzbrojit odbojové pracovníky. Skutečnost je taková, že byl věčný nedostatek munice, protože fašisté znemožňovali nám jakoukoliv akci k získání zbraní. Za celou dobu boje skupiny Ploština jsme nebyli nikým zásobeni žádnou zbraní a všechny bojové prostředky jsme si museli získat přímo od nepřítele. Z jednoho přepadu jsme museli utéct z důvodu nedostatku střeliva. Snad se Vám to budou tyto případy zdát malicherné, ale popis této skutečnosti musí být pravdivý, aby neskresloval dané bojové možnosti partyzánské skupiny.

Mňačkova přítomnost v oddíle

Po dlouhém pátrání, pom kontrole všech písemností z doby okupace, po popisu bojových událostí od spisovatele s. Mňačka přicházím k názoru, že jeho činnost v oddíle velitele Petra4) může být 14-21 denní. Tato krátká doba, k tomu ještě největšího chaosu ve skupině po tragických událostech, rozhodně není dostačující i kdyby byl géniem k tomu. Aby mohl napsat pravdivý a nezkreslený obraz hrdinství, zbabělosti a morálnosti, které popisuje ve své knize. Ploština je odbojová skupina která konala nebo se snažila konat odboj poctivě jak po stránce bojové, tak i politické a rozhodně si nezaslouží, aby v takové formě a s takovým obsahem bylo psáno o příslušnících ať mrtvých nebo živých, této skupiny

Odpíráme morální právo spisovateli s. Mňačkovi, aby vystupoval naším jménem, našimi radostmi i bolestmi z doby bojů. Nadřízené orgány a hlavně spisovatelé, kteří mají být věrnými strážci pravd a skutečností odehrávající se v našem národě, mají dbát a nedopustit, aby byly pro národ tak závažné věci pro budoucí pokolení zprofanované a předkládané čtenáři v takové formě a úpravě, jak provedl spisovatel s. Mňačko. Popis jeho knihy šíří mezi mládeží beznaděj, anarchismus, amorálnost a to nejstrašnější čeho jsme byli za okupace svědky, pasivizmus, který dnes obzvlášť je krédem velké části naší mládeže, v našem společenském i politickém životě. 

Jak došlo k vypálení Ploštiny

Kdo pracoval v odboji musí vědět, že sebelepší konspirační práce byla kolikráte přivedena vniveč neočekávanou náhodou. Partyzánská skupina Ploština opírala se o spoustu spolupracovníků, spojek, přechovávatelů a nikdy nikdo nemohl vědět kdy a v kterém místě může se gestapo dostat na stopu naší skupiny. Museli jsme rozšiřovat naše řady bojovníků a neměli jsme možnosti přesné kontroli těch, které jsme do oddílu přijali. Také jsme nemohli každého zastřelit, který nás hledal, aby vstoupil do našich řad.

I tragédie na Ploštině se stala v důsledku souhrnu nečekaných událostí a neštěstí, které vyvrcholili vypálením Ploštiny.

Dne 15.dubna 1945 nařizuje velitel Nikolaj, že je nutno přistoupit co k největšímu náboru do našich řad. Ze 16. na 17.dubna1945 v noci partyzánská četa zničila zpravodajské auto u Valašských Klobouk. Byl zabit šofér i zpravodajský důstojník. Gestapo ve Valašských Kloboukách dne 17.dubna 1945 pomocí vyhlášek oznamuje pro město a okolí stanné právo. Při tom zatkli 10 osob, které drželi jako rukojmí. Ve vyhlášce oznamovali, že bude-li v městě Valašské Klobouky, nebo okolí zabit německý voják, nebo občan německé národnosti, bude těchto 10 rukojmí ihned zastřeleno, čtvrt nebo osada, kde se to stane, vypálená a obyvatelé postříleni. Když tuto zprávu obdržel velitel, dal zákaz zastavit přepady v označeném rajonu a zákaz střelby do odvolání.

Paseky Ploština patřily pod rajon Valašskýck Klobouk. Téhož dne 17.dubna 1945 byli v lese chyceni dva muži a u nich nalezeny nové revolvery Zn. "Fn". Byli předvedeni před velitele Nikolaje a proveden jejich výslech. Sdělili, že hledali cestu k partyzánům a revolvery získali od maďarských důstojníků, výměnou za proviant. Chlapci, kteří je zatkli, žádali, aby oba byli zastřeleni. Nikolaj žádal důkazy k tomu, aby mohli být odsouzeni k trestu smrti. To, že mají sebou revolvery, není dostačující důvod. Řekl, jsou to Češi - Slované a nemůžeme zabíjet bez důkazů. Přidělil oba k četě Benjaminově s podotknutím, aby byli střeženi a při nejmenším podezření je zastřelit.

Dne 18.dubna 1945 ve 4 hodiny ráno přináší četa 5 pancéřových pěstí, které podle rozkazu velitele Nikolaje se mají použít k odstřelu lokomotiv. Je to na přímý rozkaz z Kyjeva, aby se na tratích provedl zátaras vlakům odjíždějícím ze Slovenska. Při kontrole výmětnice nastal výbuch a tězce zraněný velitel Nikolaj se zastřelil. Byl jsem při tomto výbuchu a současně i skupina Benjaminova / venku ve dvoře /, ve které byli oba nováčkové, ve skutečnosti V-manni zlínského gestapa. Přišel rozkaz, aby všichni ihned opustili Ploštinu.

Benjaminova četa přepadla auto, z něhož vypadli 2 zranění Němci. Oba byli zastřeleni V-manny Františkem Machů a Oldřichem Baťou a to proto, aby si tím získali důvěru. Téhož dne v noci využili V-manni situace, že bdělost ostatních chlapců byla smrtí Nikolaje otřesena. V noci se oba společně dostali na hlídku, využili toho a z hlídky utekli.

Dne 19.dubna 1945 ráno ve 4 hodiny se na Ploštině sešla většina čet oddílu pro další rozkazy. Poprvé v takovém počtu a množství. Dovolilo to také příznivé počasí. Před 6 hodinou se opět vrátili na svá půvoní stanoviště. Na Ploštině zbyla jen nepatrná hrstka bojovníků včetně velitelství. Jiné čety měly svá stanoviště na Vařákových pasekách, Sochorových, Ptáčkově, v Lačnově u Trčků, v Lidečku a v Horní Lidči. Nešťastného dne jsme se rozešli ráno před šestou ranní a odešli všichni na své stanoviště. Při cestě lesy žádná skupina nenarazila na němce, kteří obkličovali Ploštinu a proto nedošlo k boji.

 Oba V-manni utekli z hlídky dne 19.dubna 1945 v 1,26 hodin dostali na gestapo ve Zlíně. Gestapák Holzbaner rozhodl po telefonickém rozhovoru (z protokolu udavače Bati, popraveného v září 1945), že na Ploštinu pojedou společně s posádkou Padákových myslivců5) (Otto Skorzenyho). Na Ploštinu odjelo pak 200 mužů z německé posádky ve Vizovicích a 35 gestapáků ze Zlína, současně s 30 psy. V té době byla na Ploštině 12 členná četa Benjaminova, 3 členové velitelství a asi 3 tehdy nemocní partyzáni. Když spojka ( pí.Horáčková) přinesla zprávu o obkličování Ploštiny, byl pro všechny obyvatele vydán rozkaz od velitele (Gríško), opustit všichni Ploštinu a schovat se do lesů.