×

Podpořte nás - text

Tragédie Juříčkova mlýna v Leskovci 3.dubna 1945

Dne 3. dubna 1945 o velikonocích obklíčily početné nacistické jednotky mlýn v Leskovci.
Mlýn poskytoval úkryt raněným partyzánům. Několik dní před přepadem se zde léčil velitel 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky major RA D.B. Murzin1), který v době tragédie už v bunkru nebyl. Nedlouho předtím ho přestěhovali zpět k Josefu Řezníčkovi2) a pak k jeho bratrovi Pavlovi3) do Seninky. Při přepadu se partyzáni bránili střelbou. Boj trval celé hodiny. Tragédie Juříčkova mlýna v Leskovci je dodnes obklopena legendami a otazníky. Kdo prozradil úkryt? Jakou roli sehrál konfident „Malý Franta“ – neboli František Bednářu4), který úkryt pomáhal budovat? Nově získané dokumenty mnohé z toho objasňují. Tato historie ještě čeká na své objasnění a zpracování. Použijeme tedy jen těch, kteří drama krásném údolí u Leskovce na vlastní oči viděli – rolníka Josefa Martince5)z Leskovce č. 91 a ošetřovatele Oldřicha Bláhy6).
 
 Svědectví Josefa Martince:
Bylo to 3.dubna v úterý ráno po páté hodině, když jsem se při obsluze dobytka ve chlévě zamýšlel nad významem velikonoc, které symbolizují hrůzu doby i tu nevinnou českou krev…Najednou mne z tohoto rozjímání vyrušila rána. Vycházím na dvůr, abych se přesvědčil, odkud a proč ta střelba. Vidím, jak němečtí vojáci, ozbrojení různými zbraněmi, obkličují náš dům. Hned se mne také ptali, jsou-li u nás partyzáni. Odpověděl jsem, že nejsou. Dále se ptali, vím-li o nich nebo zda se o nich v okolí vypravuje. Odpovídám, že mě to velmi překvapuje a že o ničem nevím vůbec o ničem…Legitimovali mne, prohlédli celou usedlost, nic nenašli, ale vzali mne a mého patnáctiletého syna s sebou".
A potom už to začíná.
Před námi přivádějí do lesíka Jana Juříčka7), majitele mlýna a hospodářské usedlosti číslo 67 a okamžik za ním jeho manželku8) se dvěma dcerami9) syna10) s rukama sepjatýma za krkem, vrhají se zuřivě na padesátiletého, upracovaného a mnohými starostmi ztrápeného hospodáře.
Bijí ho pažbami svých zbraní. Klesá pod pádnými ranami na zem, už skoro v bezvědomí. Vojáci ho násilím zvedají a svazují mu ruce vzad, aby ho přivázali ke stromu. Mezitím jiní zase dobývají obytné místnosti a bunkr, který byl tak důmyslně sestrojen, že by jej nikdo nenašel. Ale Němci věděli přesně o všem. Jeden z esesmanů střelil ze vzdálenosti dvaceti metrů z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno a zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobila v bunkru takovou detonaci, že větší část krytiny se sesypala. Ostatní stříleli do všech oken a dveří a do každého otvoru v celém domu. Po střelbě nikdo nevychází. Dobytek chránila zeď. Jen roční hříbě, které stálo proti dveřím, bylo zastřeleno.
Na tuto spoušť hrůzy a zkázy Juříčkova rodina přihlížela z protější stráně a čekala na rozhodnutí o vlastním životě. Na kolenou klečící čtrnáctiletá Mařenka a šestnáctiletá Františka se sepjatýma rukama pláčou a prosí tak žalostně, že by se muselo pohnout lidské srdce, i kdyby bylo tvrdé jako kámen. Zachraňte nás, zachraňte nám rodiče, zachraňte nám dobytek, nezničte nám všechno! Matka objímá své děti, tiší je a utěšuje: „Nebojte se, zase bude všechno dobré.“
Devatenáctiletý syn Jan, to dobrácké a upřímné srdce, stojí u stromu a chvíli hledí na své mladší sestry, jako by jim chtěl pomoci a potěšit je v tom žalu, chvilku pohlíží na svou matku a pak okamžik upíná své oči na spoutaného otce, se kterým všechno tak pěkně a rádi vykonávali. A nyní otcovo dílo je odsouzeno k zániku. Zraky syna a otce se setkávají, jako by se loučili. Otec stojí svázaný uprostřed své rodiny, sleduje beze slova krutý žal svých dětí a své manželky, stojí zde se vztyčenou hlavou jako vítěz. Nezaslzí, nezapláče, ví, že trpí za pravdu svého národa, aby ti, kteří zůstanou, mohli žít v klidu a bez utrpení.
Najednou přichází rozkaz: „Ať je hned přiveden majitel usedlosti.“
Voják ho odvazuje od stromu a vede ho se svázanýma rukama vzadu a na provázku jako psa s pobídkou: „ Schnell, schnell!“ Když přišel na dvůr, hned ho obstoupili a rozkázali mu vynést všechen dobytek ze chléva. Když vyvedl dobytek, dostal nový rozkaz: „Tak a teď vyvedete ty vaše partyzány, ale rychle, nebo vám k tomu pomůžeme!“
Odchází tedy do chléva a odtud do bunkru, aby odtud vyvedl partyzány. Za několik málo minut vychází ze slovy: „Už idů.“ Všechno je v pohotovosti připraveno k palbě, nedočkavě čekají na svou kořist. Za malý okamžik vyběhl ošetřovatel mnich Oldřich Agapitus Bláha se vztyčenýma rukama, protože uznal, že odpor je marný. Vojáci ho hned obkličují, zajímají a svazují a tak silně, že mu ruce černaly. Když za tímto prvním partyzánem nikdo už nevycházel, posílají opět hospodáře, aby přivedl ostatní. Hospodář odchází podruhé. Po delší chvíli se vrací a za ním vybíhá Sergej – Rus11), zmužilá a statečná postava, odvážná a výbojná povaha, která se zbraní v ruce nezná bázně. Střílí do desítek svých nepřátel, kteří utíkají, aby se před ním skryli. Jeden padá k zemi s prostřelenou loketní kostí12). Avšak zbraně z jiné strany byly obráceny na něho. V běhu několika kroků řítí se mrtev k zemi.
A Němci zběsile vyhánějí starého Juříčka pro zbytky partyzánů a netrpělivě čekají s namířenými zbraněmi proti dveřím. A jako dříve – nejdříve vychází hospodář a za chvíli za ním Saška Kotljarov13), zase Rus. Je raněn, ale vrhá se odhodlaně proti nepřátelům s automatem v ruce… „Ano, zahynu, ale nikoli sám.“ I ten padá mrtev k zemi. Němci znovu ženou Jana Juříčka do bunkru, aby bez meškání přivedl všechny, jinak ho zastřelí. On však odpovídá, že už tam nikdo není. Po těch slovech seskupují se vojáci kolem něho, jeden vynáší ortel smrti zastřelením, druhý přistupuje k němu s revolverem v ruce a pokládá mu jej ke spánku. Mlynář klesá mrtev k zemi…Teď již němečtí násilníci nemají, koho by poslali do bunkru a sami se tam bojí vkročit. Používají všech zbraní, které mají při sobě: pušek, strojních oušek, automatů, ručních granátů a pancéřových pěstí, takže dým se valil z omítky a zdiva. Konečně ustávají v marném ostřelování a volají mlynářova syna, jehož posílají do bunkru pro zbývající partyzány. Syn poslušně odchází do bunkru, aby se raději zadusil, nežli zemřel venku před Němci, kteří se radovali z tekoucí české krve. Ale Němcům se stále zdálo, že to nejsou všichni partyzáni, na které se s tak velikou přesilou vypravili. Dva partyzáni14) v nestřeženém okamžiku se schovali do půlmetrového rourového betonového potrubí, kde protékala voda od vodního kola. Museli v této z části ještě vodě se sněhem, setrvat šestnáct hodin. A konečně zní poslední rozkaz: „Přiveďte ihned obyvatele tohoto domu!“
A tak přicházejí členové Juříčkovy rodiny. Poslední bolestný výkřik a tři jednotlivé rány zakončují rodinou tragédii.
Jako divoká zvěř se vrhají Němci na dobytek, drůbež a cennější věci. Už není nikoho, kdo by jim bránil. Zapalují celou hospodářskou usedlost a snaží se vhodit své oběti do hořícího ohně. Když Němci nemohli vhodit mrtvoly do ohně, naházeli na ně prkna a hospodářské nářadí, aby z nich přece jen nic nezůstalo. Smíchem velebili svůj čin a z rádia si nechali na plno hrát německou stanici. V jednu hodinu po poledni se chystají k odchodu
Tolik tedy rolník Josef Martinec z Leskovce.
Ten který se musel dívat……
Stín radosti v paletě smutku se mihl ve chvíli, kdy se u Kajšů15) v Uble zcela nečekaně objevili dva muži, které už v duchu oplakávali, dva ranění sovětští partyzáni, již se podařilo přežít: Vasil přinesl svého na smrt promrzlého kamaráda Feďku Kalabalina doslova na zádech a o zbytek se musel postarat MUDr. Brázdil16) z Vizovic. A zvěst o událostech v Juříčkově mlýně se rychle šířila velikonoční valašskou krajinou.
 
Svědectví Oldřicha Bláhy:
S partyzány jsem spolupracoval již před svým příchodem do mlýna. Volávali mne již tehdy jako ošetřovatele v nemocnici U Milosrdných bratří ve Vizovicích k ošetření raněných a nemocných partyzánů na liptalské paseky (u Dědků a taktéž u Daňků), na Ploštinu a do Prlova, kde mne přijímal jako organizovaného partyzána kapitán Rudé armády Petr Buďko17) (u Tomšů18)). Pak jsme přesídlili se skupinou asi pěti partyzánů, v níž byl i Oldřich Kaňok19)  z Frýdku, do Seninky.
Asi kolem 20. března 1945 jsem dostal příkaz přesunout se do Juříčkova mlýna v Leskovci, ošetřit raněné z partyzánského oddílu Brigády Jana Žižky – ve mlýně byl pro tyto účely zřízen lazaret. Ruští partyzáni trpěli střevním onemocněním a bylo nutno volat lékaře ze Vsetína. Pamatuji se, že při odchodu mi lékař podával ruku, chyběl mu na ni prst (šlo u MUDr. Dušana Kalandru20)). Ve mlýně jsem pak zůstal až do jeho vypálení dne 3.dubna 1945.
Toho dne časně zrána někdo zvenčí silně zabušil na dveře21) a řekl: „Les je plný Němců, jste obklíčeni!“ Po několika minutách ticha zabušili na dveře sami Němci. Byli jsme všichni nahoře ve světnici. Po zprávě neznámého varovatele jsem utekl s ostatními partyzány do bunkru ve sklepě. Po zabušení Němců na dveře vyšla žena mlynáře Františka Juříčková. „Kde máte ty partyzány?“ ptali se Němci česky. „U nás nejsou partyzáni,“ odpověděla mlynářka. Po několika minutách ticha vhodili Němci do oken mlýna pancéřovou pěst.
Seděli jsme v bunkru – já, Oldřich Kaňok a čtyři sovětští partyzáni – Saška KotljarovKosťa KalabalinSergej Vasil Lavriščev22). Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!
První vyběhl Kosťa Kalabalin a Vasil Lavriščev chodbou kolem vepřence a ovčince a nepozorovaně přeběhli krátkou vzdálenost k mlýnskému kolu a vodě pod ním. Po nich vyběhl Sergej a s bojovým křikem „Hurá!“ střílel po Němcích kteří se hrnuli i s ovčáky do mlýna. Kulomety ho však srazili k zemi. Po něm vyběhl Saška Kotljarov a rovněž střílel, sražen taktéž kulomety a snad i roztrhán psy.
Bunkr se mezitím naplnil kouřem z dehtového papíru a peřin, které Němci házeli dovnitř. Zvedl jsem je a chtěl jsem ven, Němci se však už dostali do konírny a ranili mne střelou do pravé ruky. Zalezl jsem pod koňský žlab v konírně, kde se rovněž ukryl Oldřich Kaňok, poněvadž v bunkru se již nedalo dýchat.
Mezitím Němci poslali mlynáře, aby přivedl partyzány. Slyšeli jsme z náspy jeho hlas: „ Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné!“ Vyšel jsem za ním ven. Mlynáře Němci odtáhli do lesíka, mne svázali a odvlekli na druhou stranu, k hrobníku. Esesák, který stál vedle mne, mne mezitím šťouchal hlavní do páteře, a když mi hlava poskočila, skláněl mi ji novým šťoucháním do týlu. Mezitím se ustavičně střílelo. Mlýn hořel – co bylo dál jsem neviděl. Když střelba utichla, Němci mě odvázali a poslali do mlýna: „Běž pro partyzány. Vběhl jsem do chléva, plného čpícího kouře a narazil jsem na mrtvolu Oldřicha Kaňka. Byl bledý, pravděpodobně se zastřelil – prohlašoval vždy, že se živý do rukou Němcům sám nikdy nevydá. Vytáhl jsem ho ven i s Janíčkem, synem hospodáře, který měl tvář oteklou a po zachroptění skonal, zřejmě zadušen plyny, k mrtvolám obou sovětských partyzánů Sašky a Sergeje. Na příkaz Němců jsem musel určit jejich totožnost. Mimo jiné se Němci ptali i na majora Kurtina23).
Pak mne znovu svázali a odvedli. Němečtí vojáci mezitím odváželi peřiny, šatstvo  a cpali se velikonočními koláči. Mne uvázali k vozu, za kterým jsem pak musel svázán kráčet až do vesnice. Tam mne esesáci vhodili na zem do autobusu a položili si na mne nohy – proti mně seděl mezi esesmany poručík Gurecký24)Tak jsme přijeli do Zlína. Tam mne nechali jeden den ve vězení, za dva další dny převezli do Hradiště, načež jsem pobyl ještě dvě noci v Kounicových kolejích, než mne převezli transportem do Mirošova.
V Mirošově nás osvobodila americká armáda a předala nás Rudé armádě. Bývalí vězňové zde utvořili partyzánskou skupinu Jana Žižky a čistili jsme brdské lesy od Němců – prchajícím z Pražského povstání. Jen K.H. Franka25)  jsme se už, bohužel, nedočkali – byl chycen u Rokycan.
Vzpomínáme statečnosti našich a sovětských lidí. Dejme svým vzpomínkám výraz a smysl současnosti. Manifestujeme v nich svým odhodláním myšlenku nepřipustit už nikdy jakoukoliv formu fašismu.
Všemi silami bojujeme za světový mír! 

 

1)

velitel Dajan Bajanovič Murzin (20. 1. 1921 Stará Baltika, někdy chybně uváděno 20. 12. 1921 - 9. 2. 2012 Ufa), syn Fatkelbajana Galljamutdinoviče Murina a jeho ženy Fatimou Chasanovnou, roz. Enike - druhý velitel 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Nositel 86 řádů a vyznamenání, býval čestným občanem 16 měst v Čechách, na Moravě i na Slovensku.

2)

partyzán Josef Řezníček (18. 4. 1908 v Senince - 21. 3. 1991 Valašská Polanka), syn dělníka Jana Řezníčka ze Seninky 73 a jeho ženy Františky, roz. Šťastné, posledně bytem Valašské Polanky 179. Ve večerních hodinách dne 3. 4. 1945 přišly do jeho domu promočení Konstantin Jefimovič Kalabalin Vasilij Fjodorovič Sapelnik, kterým Řezníček poskytl pomoc a přemístil je k Pavlovi Hovořákovi do Seninky 38. U jeho rodičů na Seninských pasekách (Pokojka) se po zranění v lednu 1945 v Pozděchově, léčil D. B. Murzin. Záznam o svatbě v matrice Leskovce. Zápis ze sčítání lidu z roku 1921.

3)

partyzán Pavel Řezníček (7. 1. 1921 Seninka - ?), syn dělníka Jana Řezníčka ze Seninky 73 a jeho ženy Františky, roz. Šťastné, posledně bytem Seninka 73.  U jeho rodičů na Seninských pasekách (Pokojka) se po zranění v lednu 1945 v Pozděchově, léčil D. B. Murzin. Záznam o svatbě v matrice Leskovce. Zápis ze sčítání lidu z roku 1921.

4)

agent B35 František Bednář, krycí jméno Malý Franta, Vašek, Pospíšil, Karpentský (4. 10. 1904 Brno-Chrlice – 10. 4. 1945 KT Mauthausen), syn stolařského mistra Rudolfa Bednáře s Chrlic 151 a jeho ženy Marie, roz. Fibicherové, posledně bytem Chrlice 384 – zakladatel bunkru. Jako učitel působil v Albrechticích a v Karpentné ve Slezsku. Zde v roce zakládá tzv. skupinu Slezkého odboje namířenou v té době proti polskému nacionalizmu a rozpínavosti. Po Mnichovu a záboru Těšínska polskou armádou na podzim roku 1938 se vrátil na Brněnsko (do rodných Chrlic). Do odboje se znovu zapojil začátkem května roku 1939 a to v Obraně národa a v organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme. Organizoval a podílel se na převádění osob do zahraničí na trase přes Uherské Hradiště, Vsetín (spolupracoval s Josefem Sousedíkem), na Těšínsko, kdy byly využívány služby jeho sestry Marie. V únoru roku 1940 se dostal do pozornosti konfidenta brněnského gestapa Viktora Ryšánka (25. 12. 1902 – popraven 7. 10. 1946 v Brně – bývalého důstojníka čs. armády. Po okupaci začal pracovat jako agent gestapa pod krycím jménem Pavel Vévoda A13). Od dubna roku 1940 žil v ilegalitě. Zatčen 15. listopadu 1942 a vězněn do 8. prosince 1943. Poté se stal konfidentem brněnského gestapa. V prosinci 1944, na udání konfidenta Františka Šmída, že pracuje pro obě strany, byl znovu zatčen a 7. 4. 1945 odeslán s transportem KL3 (stejným transportem byl odeslán i okresní četnický velitel Rudolf Gurecký) z brněnských Kounicových kolejí do plynových komor v Mauthausenu. Záznam o narození v matrice kostela Zvěstování Panny Marie v Brně-TuřanechZáznam o svatbě v matrice Českého TěšínaFrantišek Bednář měl s manželou Evou pět dětí EvuZdenkuMariiMarelu a ?, přes které ho gestapo vydíralo.

5)

Josef Martinec (12. 12. 1906 - ?), syn rolníka Jana Martince z Leskovce 91 a jeho ženy Veruny, roz. Labajové, posledně bytem Leskovec 91 - k jeho domu (taktéž mlýn) s největší pravděpodobností dovedl skupinu Hanse Kocha zatčený okresní četnický velitel Rudolf Gurecký. Zápis ze sčítání lidu z roku 1921.

6)

ošetřovatel bratr Agapitus, obč. jm. Oldřich Bláha (27. 12. 1911 Loštice u Litovle – 22. 5. 1971 Zlín, pochován v řádové hrobce ve Vizovicích), syn dělníka Ignáce Bláhy (padl během 1. světové války) a jeho ženy Hedviky roz. Sieglové, posledně bytem Zlínská 467, Vizovice – od 50 let nejvyšší představený (správce) nemocnice milosrdných bratří ve Vizovicích. Při akci zajat, přežil v KT v Mirošově. Zápis ze sčítání lidu z roku 1921.

7)

Jan Juříček (10. 2. 1895 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), syn gruntovníka Martina Juříčka z Leskovce 67 a jeho ženy Mariny, roz. Machálkové, vnuk Josefa Juříčka gruntovníka z Leskovce č.p. 61 a jeho ženy Terezy, roz. Muchové a Jana Machálka výminkáře z Leskovce 67 a jeho ženy Roziny, roz. Martincové, posledně bytem Leskovec 67 – majitel usedlosti. Záznam o narození v matrice Leskovce. Záznam o svatbě v matrice LeskovceZápis ze sčítání lidu z roku 1921. V tomto sčítacím operátu je i zapsán jejich prvorozený syn Josef viz. Fámy a zajímavosti.

8)

Františka Juříčková, roz. Masařová (16. 7. 1902 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), dcera Pavla Masaře rolníka z Leskovce 1 a jeho ženy Františky, roz. Kotrlové ze Střelné, posledně bytem Leskovec 67 – manželka majitele usedlosti. Záznam o oddání v matrice matrice Leskovce. Zápis ze sčítání lidu z roku 1921V tomto sčítacím operátu je i zapsán jejich prvorozený syn Josef viz. Fámy a zajímavosti.

9)

Františka Juříčková ml. (13. 3. 1929 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), dcera rolníka Jana Juříčka a jeho ženy Františky, roz. Masařové, posledně bytem Leskovec 67 – starší dcera majitele usedlosti a jeho ženy

a

Marie Juříčková (10. 5. 1931 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), dcera rolníka Jana Juříčka a jeho ženy Františky, roz. Masařové, posledně bytem Leskovec 67 – Leskovec 67 – mladší dcera majitele usedlosti a jeho ženy.

10)

Jan Juříček ml. (5. 11. 1926 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), syn rolníka Jana Juříčka a jeho ženy Františky, roz. Masařové, posledně bytem Leskovec 67 – syn majitele usedlosti a jeho ženy.

11)

partyzán komisař Sergej Sorokin (1921 – 4. 3. 1945 Leskovec) – bližší informace zatím nezjištěny. Podle neověřených informací plánoval společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova, která byla 23. dubna 1945 zabita a upálena při prlovské tragédii.

12)

kriminální tajemník Jan Nowok (23. 1. 1903 Janów Polsko - popraven 12. 11. 1946 Uherské Hradiště), syn Antonína Nowoka a jeho ženy Margarety, roz. Skýbové, posledně bytem Brno, Královo Pole, Leoše Janáčka 17b - přidělen gestapo Opava (1939), Moravská Ostrava (1940-1941), Brno (1942-1943), Zlín (1944-1945), raněn při akci.

13)

partyzán Alexandr Trofimovič Kotljarov zvaný Saška Čornyj (23. 4. 1918 – 3. 4. 1945 Leskovec) – první velitel ploštinského oddílu. Raněný při přestřelce v Lipině, zajat dne 7. srpna 1941. Kotlarov přichází do Leskovce v průběhu března roku1945 od faráře Vladimíra Růčky z Újezdu (byl převlečen za faráře), kde byl ošetřován Annou Hanákovou a MUDr. Františkem Lapešem z Vizovic.

14)

partyzán Konstantin Jefimovič Kalabalin zvaný Kosťa (18. 12. 1918 Achtyrka – asi 1946), syn Jefima Jefimoviče Kalabalina a jeho ženy Marfy – po válce do roku 1946 pobýval ve Valašské Polance u místní učitelky. Později odvezen do Ruska, kde byl s největší pravděpodobností popraven NKVD. Zajat dne 10.7.1941 v Rize. Přežil ukryt v betonové rouře pod vodním kolem

a

partyzán Vasilij Fjodorovič Sapelnik (1917 – ?) – bližší informace zatím nezjištěny, údajně měl zemřít ve zběrném táboře v Malackách.

Někdy je nesprávně jako zachráněný uváděn místo Vasilije Fjodoroviče Sapelnika

partyzán Vasilij Ivanovič Lavriščev (1920 – 3. 5. 1945 Vizovice) – velitel čety oddílu Prlov. Zemřel při osvobozování Vizovic, kdy na kopci Barák padl do léčky vlasovcům a spolu s dalšími pěti partyzány je pohřben na hřbitově ve Vizovicích. Před válkou pracoval v kolchozu Zarja Ochrannijevič oblast Dnětropetrovsk jako kombajnista. Je Agapitusem Bláhou špatně uveden, že v den Leskovské tragédie byl přítomen ve mlýně, ale byl v té době v Prlově.

15)

Jan Kajš (2. 2. 1903 Ublo - ?), posledně bytem Ublo 36 a Milada Kajšová (5. 8. 1929), posledně bytem Ublo 36 – v jejich stavení ve sklepě byl zřízen bunkr pro partyzány, zde také dorazili dva dny po vypálení Juříčkovy usedlosti dva zachránění partyzáni Konstantin Jefimovič Kalabalin a Vasilij Fjodorovič Sapelnik.

16)

MUDr. Bohumil Brázdil (24. 10. 1906 - ?) – doktor ve Vizovicích, který spolupracoval s partyzány.

17)

kapitán Petr Fjodorovič Buďko (31. 12. 1915 v Nizovce - 5. 3. 2000 Talovka) - letec-stíhač, 18. 10. 1942 byl sestřelen, raněný byl léčen v Německu, odkud po vyléčení utekl ze zajetí a prchá na Slovensko. Posléze přechází s partyzánským oddílem Jana Žižky zpět na Moravu a stává se jedním ze zástupců velitele. Působil hlavně okolo Prlova a Ubla. Po válce učitelem ve vesnici Talovka (Таловка).

18)

rodina Jana Tomšů bydlela v Prlově 58.

19)

Oldřich Kaňokněkdy psáno nesprávně Kaniok (3. 1. 1927 Frýdek-Místek – 3. 4. 1945 Leskovec), syn holiče a kadeřníka Josefa Kaňoka a jeho ženy Filomeny, roz. Havlové, posledně bytem Třanovského 1153 (334), Frýdek-Místek –odbojový pracovník z Frýdku-Místku (spolupracoval se Sousedíkovou organizací). Udán Františkem Šmídem a Františkem Bednářem. Po zatčení podepsal spolupráci s gestapem a byl propuštěn. Po zatčení Františka Bednáře odchází do ilegality a začátkem ledna se přemisťuje do usedlosti Jana Juříčka. Z námi získaných dokumentů není zřejmé, že by někoho zradil či udal.

20)

MUDr. Dušan Kalandra ( ?) – doktor ve Vsetíně, který spolupracoval s partyzány.

21)

jednalo se asi o pana Čeňka Randuse (25. 1. 1903 Zubří - 23. 10. 1954 Leskovec) Leskovec 108 - za války bydleli v sušárně ovoce patřící rodině Machálků z Leskovce 53, cca 200 m nad Juříčkovou usedlostí. Pan Randus byl zaměstnán u státních drach na hradle v Ústí. Když vyděl postupující jednotky od Vsetína, běžel varovat rodiny v údolí Snozů. Zde uvádím citaci z osobního rozhovoru s jednou s dcer pana Randuse: "V průběhu vypalování usedlosti pana Jana Juříčka v Leskovci 67  byli v našem domě přítomni dva němci , z toho nejméně jeden uměl česky. Tito nás hlídali. Maminka zašívala děravé šlapkáče a my se sestrou jsme seděli na posteli. Jeden z němců přistoupil k mamince a řekl jí, proč ty šlapkáče zašívá, že je jich dole dost (míněno u Juříčků). Když k večeru odcházeli, tak nám ještě vyhrožovali, že příjdou a vypálí i nás." 

22)

správně má být Vasilij Fjodorovič Sapelnik.

23)

asi se jedná o   Dajan Bajanovič Murzin.

24)

Rudolf Gurecký (13. 4. 1896 v Lubně u Frýdku - 10. 4. 1945 KT Mauthausen), syn domkaře Ignáce Gureckého z Lubně a jeho ženy Anny, roz. Foldýnové - okresní četnický velitel krycí jméno David - odbojář spojka Clay-Sousedík-Murzin. Začleněn do transporu KL3, který odvezl zatčené odbojáře z Brna a Jihlavy do KT Mauthausen. Záznam o svatbě v matrice Slezské Ostravy.

25)

Karl Hermann Frank (24. 1. 1898 Karlovy Vary – popraven 22. 5.1 946 Praha), syn Jindřicha Franka a jeho ženy Pavly roz. Eberhardtod - od srpna 1943 Německý státní ministr pro Čechy a Moravu. Záznam o narození v matrice Karlových Varů. Pěkný životopis o K. H. Frankovi nejdete na zde.

TOP