Svědectví mnicha Agapituse, vlastním jménem Oldřich Bláha, Vizovice | JUŘÍČKŮV MLÝN

×

Svědectví mnicha Agapituse, vlastním jménem Oldřich Bláha, Vizovice

S partyzány jsem spolupracoval již před svým příchodem do mlýna. Volávali mne již tehdy jako ošetřovatele v nemocnici U Milosrdných bratří ve Vizovicích k ošetření raněných a nemocných partyzánů na liptalské paseky (u Dědků a taktéž u Daňků), na Ploštinu a do Prlova, kde mne přijímal jako organizovaného partyzána kapitán Rudé armády Petr Buďko¹⁾ (u Tomšů²⁾). Pak jsme přesídlili se skupinou asi pěti partyzánů, v níž byl i Oldřich Kaňok³⁾ z Frýdku, do Seninky.

Asi kolem 20. března 1945 jsem dostal příkaz přesunout se do Juříčkova mlýna v Leskovci, ošetřit raněné z partyzánského oddílu Brigády Jana Žižky – ve mlýně byl pro tyto účely zřízen lazaret. Ruští partyzáni trpěli střevním onemocněním a bylo nutno volat lékaře ze Vsetína. Pamatuji se, že při odchodu mi lékař podával ruku, chyběl mu na ni prst (šlo u MUDr. Dušana Kalandru). Ve mlýně jsem pak zůstal až do jeho vypálení dne 3.dubna 1945.

Toho dne časně zrána někdo zvenčí silně zabušil na dveře⁴⁾a řekl: „Les je plný Němců, jste obklíčeni!“ Po několika minutách ticha zabušili na dveře sami Němci. Byli jsme všichni nahoře ve světnici. Po zprávě neznámého varovatele jsem utekl s ostatními partyzány do bunkru ve sklepě. Po zabušení Němců na dveře vyšla žena mlynáře Františka Juříčková. „Kde máte ty partyzány?“ ptali se Němci česky. „U nás nejsou partyzáni,“ odpověděla mlynářka. Po několika minutách ticha vhodili Němci do oken mlýna pancéřovou pěst.

Seděli jsme v bunkru – já, Oldřich Kaňok a čtyři sovětští partyzáni – Saška Kotljarov⁵⁾, Kosťa Kalabalin⁶⁾, Sergej⁷⁾ a Vasil Lavriščev⁸⁾. Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!

První vyběhl⁹⁾Kosťa Kalabalin a Vasil Lavriščev chodbou kolem vepřence a ovčince a nepozorovaně přeběhli krátkou vzdálenost k mlýnskému kolu a vodě pod ním. Po nich vyběhl Sergej a s bojovým křikem „Hurá!“ střílel po Němcích kteří se hrnuli i s ovčáky do mlýna. Kulomety ho však srazili k zemi. Po něm vyběhl Saška Kotljarov a rovněž střílel, sražen taktéž kulomety a snad i roztrhán psy.

Bunkr se mezitím naplnil kouřem z dehtového papíru a peřin, které Němci házeli dovnitř. Zvedl jsem je a chtěl jsem ven, Němci se však už dostali do konírny a ranili mne střelou do pravé ruky. Zalezl jsem pod koňský žlab v konírně, kde se rovněž ukryl Oldřich Kaňok, poněvadž v bunkru se již nedalo dýchat.

Mezitím Němci poslali mlynáře, aby přivedl partyzány. Slyšeli jsme z náspy jeho hlas: „ Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné!“ Vyšel jsem za ním ven. Mlynáře Němci odtáhli do lesíka, mne svázali a odvlekli na druhou stranu, k hrobníku. Esesák, který stál vedle mne, mne mezitím šťouchal hlavní do páteře, a když mi hlava poskočila, skláněl mi ji novým šťoucháním do týlu. Mezitím se ustavičně střílelo. Mlýn hořel – co bylo dál jsem neviděl. Když střelba utichla, Němci mě odvázali a poslali do mlýna: „Běž pro partyzány. Vběhl jsem do chléva, plného čpícího kouře a narazil jsem na mrtvolu Oldřicha Kaňka. Byl bledý, pravděpodobně se zastřelil – prohlašoval vždy, že se živý do rukou Němcům sám nikdy nevydá. Vytáhl jsem ho ven i s Janíčkem, synem hospodáře, který měl tvář oteklou a po zachroptění skonal, zřejmě zadušen plyny, k mrtvolám obou sovětských partyzánů Sašky a Sergeje. Na příkaz Němců jsem musel určit jejich totožnost. Mimo jiné se Němci ptali i na majora Kurtina¹⁰⁾.

Pak mne znovu svázali a odvedli. Němečtí vojáci mezitím odváželi peřiny, šatstvo a cpali se velikonočními koláči. Mne uvázali k vozu, za kterým jsem pak musel svázán kráčet až do vesnice. Tam mne esesáci vhodili na zem do autobusu a položili si na mne nohy – proti mně seděl mezi esesmany poručík Gurecký¹¹⁾. Tak jsme přijeli do Zlína. Tam mne nechali jeden den ve vězení, za dva další dny převezli do Hradiště, načež jsem pobyl ještě dvě noci v Kounicových kolejích, než mne převezli transportem do Mirošova.

V Mirošově nás osvobodila americká armáda a předala nás Rudé armádě. Bývalí vězňové zde utvořili partyzánskou skupinu Jana Žižky a čistili jsme brdské lesy od Němců – prchajícím z Pražského povstání. Jen K.H. Franka¹²⁾ jsme se už, bohužel, nedočkali – byl chycen u Rokycan.

1)	kapitán Petr Fjodorovič Buďko (31. 12. 1915 v Nizovce - 5. 3. 2000 Talovka) - letec-stíhač, 18. 10. 1942 byl sestřelen, raněný byl léčen v Německu, odkud po vyléčení utekl ze zajetí a prchá na Slovensko. Posléze přechází s partyzánským oddílem Jana Žižky zpět na Moravu a stává se jedním ze zástupců velitele. Působil hlavně okolo Prlova a Ubla. Po válce učitelem ve vesnici Talovka (Таловка).
2)	rodina Tomšů bydlela v Prlově čp. 58.
3)	Oldřich Kaňok, někdy psáno Kaniok (3. 1. 1927 Frýdek-Místek – 3. 4. 1945 Leskovec), syn holiče a kadeřníka Josefa Kaňoka a jeho ženy Filomény, roz. ?, posledně bytem Třanovského 1153 (334), Frýdek-Místek –odbojový pracovník z Frýdku-Místku (spolupracoval se Sousedíkovou organizací). Udán Františkem Šmídem a Františkem Bednářem. Po zatčení podepsal spolupráci s gestapem a byl propuštěn. Po zatčení Františka Bednáře odchází do ilegality a začátkem ledna se přemisťuje do usedlosti Jana Juříčka. Z námi získaných dokumentů není zřejmé, že by někoho zradil či udal.
4)	jednalo se asi o pana Čeňka Randuse (25. 1. 1903 Zubří - 23. 10. 1954 Leskovec) Leskovec 108 - za války bydleli v sušárně ovoce patřící rodině Machálků z Leskovce 53, cca 200 m nad Juříčkovou usedlostí. Pan Randus byl zaměstnán u státních drach na hradle v Ústí. Když vyděl postupující jednotky od Vsetína, běžel varovat rodiny v údolí Snozů. Zde uvádím citaci z osobního rozhovoru s jednou s dcer pana Randuse: "V průběhu vypalování usedlosti pana Jana Juříčka v Leskovci 67 byli v našem domě přítomni dva němci , z toho nejméně jeden uměl česky. Tito nás hlídali. Maminka zašívala děravé šlapkáče a my se sestrou jsme seděli na posteli. Jeden z němců přistoupil k mamince a řekl jí, proč ty šlapkáče zašívá, že je jich dole dost (míněno u Juříčků). Když k večeru odcházeli, tak nám ještě vyhrožovali, že příjdou a vypálí i nás."
5)	partyzán Alexandr Trofimovič Kotljarov zvaný Saška Čornyj (23. 4. 1918 – 3. 4. 1945 Leskovec) – první velitel ploštinského oddílu. Raněný při přestřelce v Lipině, zajat dne 7. srpna 1941. Kotlarov přichází do Leskovce v průběhu března roku1945 od faráře Vladimíra Růčky z Újezdu (byl převlečen za faráře), kde byl ošetřován Annou Hanákovou a MUDr. Františkem Lapešem z Vizovic.
6)	partyzán Konstantin Jefimovič Kalabalin zvaný Kosťa (18. 12. 1918 Achtyrka – asi 1946), syn Jefima Jefimoviče Kalabalina a jeho ženy Marfy – po válce do roku 1946 pobýval ve Valašské Polance u místní učitelky. Později odvezen do Ruska, kde byl s největší pravděpodobností popraven NKVD. Zajat dne 10.7.1941 v Rize. Přežil ukryt v betonové rouře pod vodním kolem.
7)	partyzán komisař Sergej Sorokin (1921 – 4. 3. 1945 Leskovec) – bližší informace zatím nezjištěny. Podle neověřených informací plánoval společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova, která byla 23. dubna 1945 zabita a upálena při prlovské tragédii.
8)	partyzán Vasilij Ivanovič Lavriščev (1920 – 3. 5. 1945 Vizovice) – velitel čety oddílu Prlov. Zemřel při osvobozování Vizovic, kdy na kopci Barák padl do léčky vlasovcům a spolu s dalšími pěti partyzány je pohřben na hřbitově ve Vizovicích. Před válkou pracoval v kolchozu Zarja Ochrannijevič oblast Dnětropetrovsk jako kombajnista. Lavriščev je Agapitusem Bláhou špatně uveden, že v den Leskovské tragédie byl přítomen ve mlýně, ale byl v té době v Prlově. Správně má být partyzán Vasilij Fjodorovič Sapelnik (1917 – ?) – bližší informace zatím nezjištěny, údajně měl zemřít ve zběrném táboře v Malackách. Přežil ukryt v betonové rouře pod vodním kolem.
9)	u jiných výpovědí je, že vyběhly až už mlýn hořel a využily dýmu a spadlé střechy. Ale tvrzení mnicha Agapituse se zdá nejvěrohodnější, protože jako jediný z přeživších o tom podal svědectví.
10)	velitel Dajan Bajanovič Murzin (20. 1. 1921 Stará Baltika, někdy chybně uváděno 20. 12. 1921 - 9. 2. 2012 Ufa), syn Fatkelbajana Galljamutdinoviče Murina a jeho ženy Fatimou Chasanovnou, roz. Enike - druhý velitel 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Nositel 86 řádů a vyznamenání, býval čestným občanem 16 měst v Čechách, na Moravě i na Slovensku.
11)	Rudolf Gurecký (13. 4. 1896 v Lubně u Frýdku - 10. 4. 1945 KT Mauthausen), syn domkaře Ignáce Gureckého z Lubně a jeho ženy Anny, roz. Foldýnové - okresní četnický velitel krycí jméno David - odbojář spojka Clay-Sousedík-Murzin. Začleněn do transporu KL3, který odvezl zatčené odbojáře z Brna a Jihlavy do KT Mauthausen. Záznam o svatbě v matrice Slezské Ostravy.
12)	Karl Hermann Frank (24. 1. 1898 Karlovy Vary – popraven 22. 5.1 946 Praha), syn Jindřicha Franka a jeho ženy Pavly roz. Eberhardtod - od srpna 1943 Německý státní ministr pro Čechy a Moravu. Záznam o narození v matrice Karlových Varů. Pěkný životopis o K. H. Frankovi nejdete na zde.

TOP