Co je nového
Pár slov úvodem
O Leskovci
Transport KL3
Odboj na Valašsku
Olga Františáková
Poděkování
Email
Vše o tragédii:
Osoby spojené s
tragédií
Výpovědi svědků
Poválečné šetření
Vzpomínky z
roku 1969
Rodinné
dokumenty
Fotogalerie
Fotografie z piet.
akcí
Články od jinud
Fámy
Zajímavosti
Pietní místnost
Literatura
Kronika
Padlí občané Leskovce:
za 1 světové války
za 2 světové války
|
|
Zajímavosti ohledně Juříčkova mlýna
Čím se
živila rodina Juříčkova z Leskovce č.p. 67
Všeobecně se traduje, že Jan Juříček byl mlynářem. Pravdou je, že v usedlosti v
Leskovci č. p. 67 (v dnešní době na počest Leskovecké tragédie nese číslo
popisné 67 Obecní úřad) bylo vodní kolo, které pohánělo hospodářské stroje
(mlátičku, sečkovici, žentour a šrotovník, viz dokument o povolení vodního kola
zde ).
Druhé o něco větší vodní kolo bylo cca 150 m níž po potoku, u Martinců z č. p.
91. Rodina Juříčkova se většinou živila zemědělstvím. Hospodář měl svou stolárnu
se soustruhem na dřevo a vedle malou kovářskou dílnu. To, že hospodář Jan
Juříček byl stolařem, se potvrzuje např. i v dokumentu z roku 2015 Valašsko
– kruté jaro 1945 (autor: VIDEO THEO, vlastněno obecním úřadem Prlov) pan
Josef Vychopeň, přímý účastník leskovecké tragédie (jeho povídání najdete od
času 14:32) viz zde
.
Toto potvrzuje i Jan Jašek z Hovězí, který byl donucen pod hrozbou zastřelení
dovést skupinu vedenou nejspíš kriminálním komisařem Maxem Kremem (Hovězská) k
Juříčkům viz zde
.
Na jejich příkaz, že má danou skupinu dovést k Juříčkovu mlýnu odpověděl, že
takový nezná, že je Juříčků v Leskovci více. Po upřesnění byl tedy nucen je vést
k Janu Juříčkovi z Leskovce č.p. 67. Pytle s moukou, které byly nalezeny v
bunkru, pocházely od mlynářů spolupracujících s odbojem. Patřil k nim např.
mlynář Machálek z Ratiboře. Několik pytlů s moukou bylo rozprodáno na náměstí v
Hovězí před starou školou a farou. Projekty a povolení na přístavbu dílny a
vodního kola jsou zde
    .
Jak vznikl bunkru v
u rolníka Jana Juříčka v Leskovci č.p. 67
Bunkr byl zbudován na přelomu roku 1944 a 1945 na žádost brněnského
konfidenta gestapa Františka Bednáře, který chtěl přejít znovu na stranu
odboje a schovat zdesebe a svoji rodinu. Dále v něm měl přežít konec
války bývalý starosta Vsetína a jedna z největších osobností
protinacistického odboje na Valašsku – Josef Sousedík s rodinou a další
odbojoví pracovníci ze Vsetínska. Bunkr vznikl zazděním velkého sklepa
pod světnicí (viz žádost rodiny Juříčkovy na přístavbu kuchyně, světnice
a sklepa asi z roku 1937
)
a vykopáním nového vchodu z chléva. Vchod byl zamaskován krmítkem a
větrací okno kryly narovnané fošny. Do tohoto okna byla vypálena rána z
pancéřové pěsti a následně vhozen svazek granátů (přesný nákres bunkru
dal brněnskému gestapu zatčený František Bednář). Z druhé strany, ze
zmenšeného sklepa, se chtěli Němci prokopat dovnitř. Kopání prováděli
místní občané pod dohledem jednotky s připravenými samopaly. Při tomto
byl partyzány zraněn místní občan Pavel Mucha z Leskovce č. p. 97.
Další průběh dění je popsán ve výpovědích na těchto stránkách.
Dle prostudovaných dokumentů z Archivu bezpečnostních složek v Praze (složka
325) věděli o přesném umístění bunkru tito lidé: rodina Jana Juříčka (Leskovec
č.p. 67), František Bednář (Chrlice č.p. 384), Jan Juřička (Hrabová č.p. 69,
Ostrava), Josef Sousedík (Vsetín), Antonín Foltýn (Hrabová č.p. 69, Ostrava),
Josef Juříček (Leskovec č.p. 102), Jiřina Muchová (Leskovec č.p. 62), Jan
Martinec (Leskovec č.p. 91), Martin Vychopeň (Leskovec č.p. 62), Rudolf Gurecký
(Vsetín), Josef Řezníček (Seninka), Jaroslav Pala (Ústí) a partyzáni, kteří byli
v bunkru ubytováni a léčeni. O tom, zda o bunkru věděli sousedé a známí Jana
Juříčka, nejsou prozatím dohledány žádné věrohodné dokumenty, ale lze
předpokládat, že to minimálně mezi sousedy bylo veřejné tajemství.
Úloha četnického okresního
velitele Rudolfa Gureckého
S největší pravděpodobností byla akce proti bunkru v usedlosti u Juříčků
plánována již dříve, než byl Rudolf Gurecký zatčen (rodina Rudolfa
Gureckého se ukryla v Senince č. p. 50 viz výpověď Jana Cedidly
).
Po zadržení Gureckého (zatčen ve čtvrtek 28. března 1945) měli brněnští
gestapáci na naplánování a přípravu tak velké akce pouhých pět dnů. Z
toho sobotu, neděli a Velikonoční pondělí. Večer o Velikonočním pondělí
(2. dubna 1945) se vydávají směrem Zlín a následně pokračují na Leskovec.
Gurecký má vést skupinu Hanse Kocha, ale ten je záměrně vede jinam
(zřejmě k druhému mlýnu u Martinců v Leskovci č. p. 91). Proto je musí
z donucení dovést k Juříčkům nádeník Jan Lukášek. O případné zradě
Rudolfa Gureckého zatím nebyly nalezeny žádné záznamy a asi ani nebudou.
V jeho prospěch vypovídá také to, že nebyli zatčeni žádní další odbojoví
pracovníci, se kterými se Gurecký s jistotou znal, např. Pavel Řezníček
ze Seninky, nebo obchodník Ferdinand Bambuch z Lužné. O jeho nevině také
svědčí dopis napsaný jeho spoluvězněm z cely č. 43 panem Antonínem
Mynářem z Holešova, adresovaný Karlu Schmitkemu, poštovnímu zřízenci z
Palkovic u Frýdku-Místku, který byl švagrem okresního četnického
velitele Rudolfa Gureckého viz zde
.
Kdo
se vlastně zachránil pod mlýnském kolem
Jeden
zachráněný je na 100 % jistý. Je to Konstantin Jefimovič Kalabalin zvaný
Kosťa z Charkova, který byl účasten i pohřbu obětí, který se konal v
červnu 1945 na louce u domu manželů Jana a Marie Vychopňových z Leskovce č.
p. 33 (u Bačiců). U druhého je jisté, že se jmenoval Vasil. Dle výpovědi
ošetřovatele bratra Agapita (civil. jménem Oldřich Bláha) se jednalo o
velitele prlovské skupiny Vasilije Ivaniviče Lavriščeva, jiné zdroje
uvádějí Vasila Fjodoroviče Sapelnika. Podle MUDr. Brázdila byl přeživší
Vasil raněn do lokte při přestřelce v Lipině u Valašských Klobouk viz
zde
.
Po prostudování archivních dokumentů byl v Lipině při přestřelce s
německou hlídkou zraněn Sapelnik (zde byl raněn i Alexandr Trofimovič
Kotljarov, zvaný Saška Čornyj viz kniha M. Hrošové Na každém kroku
boj, str. 309 nebo archiv Macháň 34-157/19A viz zde
nebo v popisu odbojové činnosti Aloise Šiftaře z Vysokého Pole a jeho
sestry Jiřiny Tůmové roz. Šimákové viz zde
atd.). I Tomáš Polčák-Šebík ve brožuře Prlov v Plamenech z roku
1970 uvádí, že Vasil byl raněn v Lipině (viz zde
).
Dále MUDr. Brázdil uvádí, že oba dva partyzáni byli léčeni na těžký
zápal plic. Doba léčení zápalu plic je minimálně 10 dní a k tomu měl
Vasil i zraněnou a znehybňenou ruku. Dne 9. dubna 1945 ale Lavriščev
provádí přepad kolony MKA u Bratřejova. Při tomto přepadu jsou zajati
dva vyšší maďarští důstojníci. Na pokyn právě Lavriščeva nejsou
popraveni, ale vzati do zajetí, ze kterého později utekli a usvědčovali
partyzány při vypalování osmi prlovských domů (viz brožura Prlov v
Plamenech, vzpomínky Tomáše Polčáka-Šebíka zde
a zde
).
Takže je velice pravděpodobné, že druhý přeživší byl Vasil Fjodorovič
Sapelnik.
Jaké bylo v
ten den počasí
(děkujeme paní Tatianě Čáňové z českého hydrometeorologického ústavu za
zaslání informací z archivu)
Stanice Vsetín zaznamenala dne 3. dubna 1945
- zataženo
- déšť v době od 18:00 do 23:59 hod. s denním úhrnem srážek 10,6 mm
- teplota vzduchu v termínu měření od 7 hod. 10,0°C, ve 14 hod. 19,4 °C, v
21hod. 10,6°C, průměrná denní teplota vzduchu: 12,7°C
Stanice Hovězí zaznamenala dne 3. dubna 1945
- déšť v době
od 16:30 do 23:59 hod. s denním úhrnem srážek 6,1 mm
- kouřmo –
celý den (za kouřmo považujeme zhoršení dohlednosti, kdy dohlednost poklesne
vlivem vodních kapiček ve vzduchu pod 10 km, poklesne-li však pod jeden
kilometr, jedná se již o mlhu)
Neuvěřitelná
náhoda
Shodou šťastných náhod nebylo obětí této tragédie ještě více, protože v
době kdy v Brně nasedali gestapáci do autobusů a vydali se směrem ke
Zlínu, odvádí Jan Martinec z Leskovce č. p. 91 patnáct partyzánů do
Lhoty. Kdo ví, jaký by byl osud Leskovce, kdyby se jejich odchod zpozdil
o pouhých 12 hodin.
Tajná
vysílačka Sousedíkovy organizace
S největší pravděpodobností byla v usedlosti u Juříčků umístěna tajná
vysílačka Sousedíkovy organizace vysílající pod názvem Gloria. Němci o
vysílačce věděli, ale netušili, kde je ukrytá. První otázka vsetínských
gestapáků při zatýkání Floriána Mynaříka v Ratiboři dne 29. prosince
1944 se týkala právě úkrytu vysílačky. Nevíme, zda ho pan Mynařík
neznal, nebo neprozradil.
Tragická
partyzánská láska spojující Leskovec a Prlov
Partyzán komisař Sergej Sorokin podle neověřených informací plánoval
společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova. Oba byli zabiti a upáleni
– Sergej 3. dubna 1945 v Leskovci a Anežka 23. dubna 1945 v Prlově.
Co Juříček,
to vlastenec
Do odboje proti nenáviděnému nepříteli se krom rodiny Juříčkovy z
Leskovce 67 (vypálená usedlost) zapojila také celá rodina Juříčkova z
Leskovce 102 (cca 120 m od mlýna směrem dolů podél potoka), viz jejich
příběhy zde
.
V období protektorátu byli umučeni nebo zastřeleni čtyři Janové
Juříčkové z Valašska. Dva během leskovské tragédie a dva zemřeli v
koncentračním táboře Osvětim v srpnu roku 1942. Jeden z Leskovce 102 a
jeden s Prostřední Bečvy 94 viz zde
.
Byla
Františka Juříčková ml. den před tragédií v kině?
Při pátrání po lidech, kteří byli přítomni tragédie u Juříčků, jsem
narazil na informaci, že Františka byla dne 2. dubna 1945 ve Valašské
Polance v kině a část cesty ji doprovázela skupinka tamějších hochů.
Nešli s ní až domů, prý sama nechtěla. Možná aby nebyl prozrazen bunkr a
přítomní partyzáni. Při zpáteční cestě hoši již prý narazili na
postupující německé jednotky. Podle vyprávěníJosefa Vychopně ml., byl v
ten den v kině ve Valašské Polance i on se svými kamarády, z nichž jeden
byl Jan Juříček ml.
Možná mohla
být další oběť
Při poválečném vyprávění Jana Jaška z Hovězí (dovedl hovězskou skupinu)
měl být zastřelen i on sám pro spolupráci s partyzány. Od zastřelení ho
údajně zachránil jeden z německých velitelů,který mu velel na vojně a
poznal jej. Druhý den po návratu z Leskovce našel pan Jašek prohledanou
stodolu.
Nebylo obětí více
V několika poválečných publikacích a v almanachu obětí je uvedeno, že v
bunkru u Juříčků padl ruský partyzán Capelnik, který měl být zabit
výbuchem granátů. Je to špatně převzaté jméno Sapelnik. V azbuce písmeno
„c“ značí v latince „s“. V bunkru a ve chlévě zůstaly jen Jan Juříček
ml., který se udusil kouřem a kterého vytáhl Oldřich Bláha na příkaz
Němců a partyzán Oldřich Kaňok, který se s největší pravděpodobností
zastřelil sám pod koňským žlabem. Kdo postřelil cestáře Pavla Muchu není
známo, ale s největší pravděpodobností to byl jeden ze dvou
zachránivších se partyzánů. Tuto informaci převzal i do své knihy
Jaroslav Pospíšil a je i uvedena na informační tabuli. |